Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 116

V tom tichu, kde nepadlo dlouho dobu jediné slovo, se ten vítr zdál neskutečně hlasitý. Jako by snad křičel z plných plic nebo snad i zpíval, či něco podobného. Naslouchala jsem mu, hledala jsem v jeho vytí slova, ale žádná jsem nenacházela, stejně, jako jsem nenacházela žádná ve svém nitru, abych je mohla říct nahlas.
A když nebylo co říct, zůstala jsem ticho, přesouvala zrak mezi zdí nory, zemí, stropem, Wizku, pak jsem hleděla někam do daleka, že jsem ani netušila, kam mi vlastně zrak padá, ale většinu času jsem prostě jenom koukala na svoje tlapy, lehce přešlapovala z tlapy na tlapu, abych se nějak aspoň trochu hýbala a nechala krev proudit v těle.
Určitou chvíli to mlčení ještě ušlo. Nic nenarušovalo, nic neničilo, jenom sníh v okolí plakal. Ale pak to začalo bolet. Zuby jsem měla pevně stisknuté, dýchala jsem zhluboka čenichem a netušila, co mám dělat. Zvedla jsem hlavu, dívala jsem se na Wizku, chtěla jsem něco říct, něco udělat, klidně i zmizet v té bouři, kdybych věděla, že to není poslední věc, kterou udělám. A možná by bylo dobře, že by to tak bylo. Zhluboka jsem vydechla, dokud jsem neměla v plicích přesně nula kapek vzduchu, potom jsem se zhluboka nadechla a na pár sekund kyslík zadržovala v sobě, než jsem se odhodlala promluvit. „Co myslíš, kdy to přejde?“ Nebylo to nic světoborného. Ale bylo to.

//Loterie 115

Byla jsem uvržena do víru vlastních myšlenek, protože se nikam nedalo jít a vlastně jsem tam byla fyzicky seknutá. Takže už nejenom mentálně. Vracela jsem se snad ke všemu, o čem jsme s Wizku za těch pár dnů mluvili. Od nějakého nešikovného mluvení, jak se máme, jestli je vše v pohodě, k tomu s Blueberrym, o Lilith, o magiích, životě, o nějaký minulosti, která se odehrála a nechtěli jsme na ni vzpomínat. Přehrávala jsem si to všechno a přemýšlela, co si o mně díky tomu Wizku myslí. Že jsem naprosto hloupá a ničemná osobnost, která si ničeho nezasluhuje?
Pohledem jsem volně přejížděla po okolí, které mi toho ke sledování zrovna moc nenabízelo, ale aspoň něco tam bylo. Mohla jsem někde zavěsit svůj pohled a více nevnímat, to mi zcela stačilo. Občas jsem se podívala na Wizku, ale ta kromě dvou slov už nic neříkala a já už asi také neměla co říct. Přemýšlela jsem, jaké to bude, až se vrátím do lesa. Jestli se třeba něco změní nebo ne. Ale proč by se měnilo? Nebyl k tomu naprosto žádný důvod, jenom já v to snad doufala... I když jsem netušila, co by se vlastně mělo změnit. Jenom... změna byla vždy zajímavá věc I když vždy nebyla úplně nejlepší. Neměla jsem však moc ráda všednost, kdy jsem si přišla, že se svět uzavřel do malé bubliny, ze které nešlo jít ven.

//Loterie 114

Wizku místo moc nekomentovala, ale já už nevěděla, co bych měla dále říct. Jestli vlastně vůbec něco říkat. Tak jsem už raději mlčela, protože jsem všechno ničila svýmičiny, ale nejspíše i slovy a... zničeného toho už bylo dost, tak jsem raději přešla k tmu mlčení, kterého nemohlo vůbec nic pokazit. Trochu mě to mrzelo. Chtěla jsem... to napravit. Alespoň nějak, nebo odpoutat nějaké přemýšlení nad tím, co jsem všechno pokazila, ale očividně to bylo úplně zbytečné, protože Wizku opět začala mlčet a já už moc neměla sílu na to, abych se okoušela mlčet.
Sklopila jsem hlavu, jsem k ničemu. Chtěla jsem jenom někoho poznat, kdo se mnou žije ve stejné smečce, abych se tam necítila jako naprostý cizinec, ale asi mi to nebylo přáno. Mohla jsem se snažit, mohla jsem k tomu klidně se i nějak blížit, ale nakonec jsem to prostě nějakým způsobem pokazila. Jako... teď. Bylo mi z toho až na zvracení, žaludek jsem měla jako z kamene a chtělo se mi snad i brečet.
Opřela jsem se bokem o stěnu. Byla jsem už děsně unavená, ale spíše mentálně než psychicky. Chtěla jsem se vrátit, ale zároveň jsem nikam nechtěla. „Asi bych tu zůstala, než to přejde,“ odpověděla jsem do prázdna. Nemluvila jsem na nikoho, mluvila jsem prostě... nikam. Protože stejně nikdo nestál o moje slova. „Pak bych se vrátila.“

//Loterie 113

Nastalo další ticho, které narušovalo pouze to, jak silně vanul vítr okolo a profukoval nám kožichy, když se dostal dovnitř. Vydat se ven, směrem k lesu a poté do jeskyně by bylo zdlouhavé. Navíc bude nejspíše většina vlků skryta právě vevnitř a mně se tam moc k ostatním nechtělo, protože bych se cítila moc divně. Chtěla jsem zůstat v těch norách, než se to všechno uklidní, hlavně to počasí, abych mohla jít někam dál.
„Je to zajímavé místo... Tohle,“ řekla jsem spíše do větru, který má slova někam odnesl do neznáma. To mlčení bylo takové bolestivé, už docela nepřirozené, potřebovala jsem něco říct, aby... to nevypadalo, že už prostě nechci mluvit. A chtěla jsem zamluvit to, jak jsem se na Wizku z vysoka vykašlala, protože tomu tak prostě bylo. A navždy si to bude pamatovat. Vědět to. A třeba to i někomu řekne, zatnula jsem zuby. Měla jsem další důvod, proč se vydat k Životu a Smrti. Protože jsem chtěla být silnější, aby se nic takového už nemuselo znovu stát. Beztak stane. Nebudu umět tu sílu využít, řekla jsem si. Zase jsem stiskla zuby, proč jsem tak furt uvažovala? Zakroutila jsem hlavou, potřebovala jsem ty myšlenky vyhnat z hlavy, neměly tam co dělat, byly otravné a bolestivé. V té chvíli jsem chtěla myslet na něco lepšího, ale na co?

//Loterie 112

Nelíbilo se mi neustálé omílání toho, že jsem utekla. A už vůbec ne to, že to Wizku jakkoli obhajovala, že to byla dobrá strategie a nic lepšího jsem ani udělat nemohla. Protože mohla, třeba... pomoct? Nebo se alespoň o to snažit. Útěk byla zbabělost, kterou jsem si vyvinula jako obranný mechanismus, který vyrovnával moji slabost. „Utekla jsem...,“ špitla jsem. „A nebylo to kvůli tomu, že bych věděla, že to zvládneš.“ Musela jsem to dodat. Nebylo to tak, že bych nevěřila Wizku, že to zvládne, ale spíš jsem na to neměla čas myslet, jelikož jsem běžela pryč. A ona to zvládla, ale otázkou bylo jak, na což jsem se ptát nechtěla. Raději.
Wizku se také nezdála ani trochu nadšená z představy další tuhé zimy, ale kdo také ano? To vědomí, že by se opět vrátil hlad, nebylo by co jíst a žili bychom v ústavičném třesu a chladu byla něčím, co nikdo nechtěl zažít jednou, natož třeba dvakrát. Suše jsem polkla, proč jsem to vůbec říkala nahlas? Wizku se opřela o zeď v sedě, také jsem se posadila a rohlížela se okolo. Trochu jsem se pousmála. Přeci jenom jsem měla nějakou tu vzpomínku na tohle místo, i když to nebylo zrovna tady, ale někde jinde v tomhle nekonečném podzemním labyrintu. Avšak aspoň se mé myšlenky mohly na chvíli stočit jinam a nemusela jsem přemítat nad tím chladem, mrazem a mojí zbabělostí.

//Loterie 111

//Středozemní propadlina

Wizku se rozmluvila, ale její slova mě donutila akorát e zamračit, protože se mi nelíbilo, co říkala. „To... nezní moc dobře,“ řekla jsem nervózně. Sice to bylo přesně to, jak jsem to vedla, každá sama za sebe a neohlížela jsem se na to, jak je na tom Wizku, ale když to jeden řekne nahlas, znělo to tak krutě. „Vždycky jde o smečku,“ namítla jsem tiše, trochu jako protest. Pokud tam bylo nebezpečí a byl v tom člen smečky, vždycky šlo o smečku.„Dokud je v nebezpečí nějaký člen.“ A tím jsem jenom podpořila to, že jsem k ničemu a hnusně jsem od ní utekla, když přišlo sebemenší nebezpečí. I když kojoti zrovna nebyli malí a už vůbec ne malé nebezpečí.
Hnala se hnusná bouře. Ochladilo se, zvedal se vítr, sněžení až bodalo do srsti, když mi vločka spadla na srst. Vydali jsme se k úkrytu, v tomhle se nedalo přebývat. A bylo to také trochu o tom, abychom se vrátili do Borůvky, načež mě napadla jenom jedna cesta, kudy bychom mohli jít, tak jsem se tím směre vydala. Hluboko do nor, kam neproniklo světlo a ani sníh.
Hádala jsem, že i Wizku tu cestu zná, takže jsem neříkala, kudy vlastně jdeme, ale někde hluboko v norách jsem se zastavila, dlouze vydechla a oklepala se od sněhu a toho, co už na mě roztál. „To počasí je úděsné,“ zamumlala jsem a otočila se k Wizku, „snad nepřijde nakonec to, co minulý rok.“

//Loterie 110

Čekala jsem, že Wizku bude mlčt. Nějak jsem si to myslela, že to tak dopadne, protože proč by měla odpovídat někomu tak zbytečnému, co ani nedokáže pomoci, když je to jeho jediný úkol? Tiše jsem si povzdechla a při jejích prvních slovech jsem hlavu sklonila ještě níž. A co jiného? Když nic neumíš? dodala jsem si přesně to, co Wizku měla na myli. Že nic neumím, proto utíkám. Polkla jsem, slyšet to bolelo. A potom to bolelo ještě více, když řekla nahlas, že bych se nedokázala ubránit, „já vím,“ špitla jsem, aby věděla, že si to uvědomuju a bolí mě jenom to vědomí, že to tak je. Její slova? Ta tolik nebolela, však jsem o tom věděla.
„Ale moje povinnost je naopak pomoci ti,“ namítla jsem. To, že byla gammou, ještě neznamenalo, že by měla ro jiné riskovat. Naopak byla důležitým členem, hlavně pro smečku, takže by bylo lepší obětovat mě a ne ji. Její zranění nebo snad smrt by nedávala žádný smysl, ale obyčejná kappa je prostě přijatelnou ztrátou a nic víc.
Ještě jsem si povzdechla. Do toho všeho se začalo neskutečně zhoršovat počasí. přikrčila jsem se, bylo mi neskutečně moc na nic, ale netušila jsem, co dělat. Ohlédla jsem se po Wizku, oči jsem měla přimhouřené. „Měli bychom se schovat,“ řekla jsem a zcela tak na sekundu zapomněla, co jsem vlastně provedla a neprovedla. Raději jsem šla hledat úkryt.

//Zelené nory

//Loterie 109

Zuby jsem si drtila pod tlakem, který jsem na ně vyvíjela ze vzteku vůči vlastní osobě. Jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem prostě utekla bez toho, abych se vůbec zajímala o to, jak je na tom Wizku? Cizí vlčice byla jinou věcí, ta očividně samotný problém s kojoty vytvořila, ale s Wizku jsem už trávila několik sní a sdíleli jsme stejnou smečku, měla jsem se zajímat o její bezpečí a to, aby byla v pořádku. Ale já neudělala ani jedno... Pouze jsem zbaběle utekla a neohlížela se. Zakroutila jsem sama nad sebou hlavou, ale nebyla to žádná opověď na otázku od Wizku.
„Prostě jsem... utekla,“ snažila jsem se vysvětlit mou omluvu. Ale neptala se prostě na to, proč jsem utekla? Proč jsem se ani neolížela, nezajímala se o ni a pouze mi záleželo na vlastním kožichu, který mi útěk zachránil? Sama sebou jsem opovrhovala, kdybych se měla sama na sebe koukat, asi bych se pozvracela zhnusením. Nechápala jsem, jak to Wizku mohla dávat. Jak se mohla na mě koukat a necítit žádný viditelný odpor. Jak dobře o uměla skrývat? Dlouze jsem vydechla čenichem, snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Vztekala jsem se, byla to všechno moje vina a... jestli i tohle někdy padne před Blueberrym, asi můžu prostě odejít. Sklopila jsem zrak k zemi. Ani na Wizku jsem se nemohla studem koukat.

//Loterie 108

Nemohla jsem se přestat třást, když se mi v mysli vyrojilo všechno to, co se všechno mohlo stát a jaké z toho budou následky. Třeba mohla Wizku zemřít, dohnali ji kojoti, protože nemohla rychle běhat, prokousli ji hrdlo, ona padla k zemi, vykrvácela, zemřela a věděla, že jsem ji opustila. A já? Přežila bych, nic by se mi nestalo, maximálně bych se trochu unavila z běhu a následně bych měla jít zpátky do lesa, kde bych měla tři možnosti. Říct, co se stalo, kde leží moje vina a Wizku tělo. Nebo bych mohal zapírat. Že jsem sice za Wizku šla a chvíli s ní mluvila, ale potom jsme se rozdělili a tedy netuším, kde jí je konec. A pokud by ji někdo našel, předstírala bych smutek a snažila se zapřít vinu. Anebo... mohu utéct. Sklopila jsem zrak k zemi, hleděla na své bahnité tlapy v bílém sněhu, nevnímala to, jak jsou přetažené a unavené. Namáhala bych je, nejdříve bych utíkala, poté bych zpomalila, ohlížela se a pak bych už jenom šla dál a dál. Už bych se ani neohlížela, pouze bych šla a předstírala, že se nic nestalo, až bych došla někam, kde by mě nikdo neznal a mohla bych tak zkusit začít žít už celkem čtvrtý život za těch pár let, co jsem na světě. Prosté, zalkla jsem se.
Pak mi srdce vyskočilo. Wizku se vynořila z lesa a já udělala krok vpřed. Chtěla jsem jít blíže, ale došlo mi, že... nemůžu. Udělala jsem ten krok zpátky, poníženě sklopila hlavu a bála se cokoli udělat. „Promiň,“ špitla jsem tak potichu, že jsem sotva sama ta slova slyšela.

//Loterie 107

//Východní hvozd

Byla to jedna z těch chvil, kdy vlčí mozek nepřemýšlel nad ničím jiným, pouze nad útěkem a snahou zachránit si vlastní život bez ohledu na ostatní. Něco, co jsem dělala vždy, protože jsem se nesoustředila na ostatní, pouze na své dobro a proto jsem nikdy nebyla dobrým společníkem a ani dobrým členem smečky. Moje vlastní záchrana ve strachu totiž bylo to první, co jsem řešila bez ohledu na to, kdo dalším tam je a v jakém je stavu.
Mozek mi začal pracovat až ve chvíli, kdy jsem vyběhla z lesa. Pak jsem se teprve probudila z toho tranzu a mohla jsem se zastavit. Svaly mě pálily, hlava bolela, blbě se mi dýchalo a netušila jsem, co bych měla dělat. Tak jsem jenom stála na místě a zlatýma očima těkala mezi stromy, ze kterých jsem vyběhla. Čekala jsem, kdo se objeví první. Kojot? Wizku? Nikdo z nich? Wizku, ozvalo se mi v hlavě její jméno zoufale. Pokud se jí něco stane, je to zcela moje vina. Otřásla jsem se, donnutila jsem se udělat krok zpátky ke stromům, kde byli kojoti, ale bylo to složité. Tělo mi říkalo ne, že tam nesmím jít, mozek naopak tvrdil, že se vrátit musím, abych se ujistila, kde je černobílá vlčice. Jsem tak hloupé, pomyslela jsem si zoufale. Jak jsem to jenom mohla udělat? Zbaběle jsem i ponechala osudu, když její tlapa nebyla ještě úplně uzdravená. Hloupá a sebestředná.

//Loterie 106

Wizku nejdříve na mě nijak nereagovala, takže jsem se vlastně i začala stydět za to, co jsem řekla. Sklopila jsem uši, trochu sklonila hlavu a chtěla jsem i říct omluvu, protože proč vlastně furt říkám takové nesmysly? Byla to hloupost, pronášení nějaký domněnek nemělo smysl, akorát jsem tím naznačovala, jak moc jsem hloupá a neschopná vůbec rozeznat nějaké rozdíly a očividně ani neumím zapojit selský rozum, abych pochopila, že nejsou příbuzné. Však přišly v úplně jiný čas, Kaya se o ní nezmínila a Elora by se naopak nechovala jako ztracený vlče, ale jako úplně obyčejný, které má matku a smečku.
Pak mi to Wizku potvrdila i slovy, což docela bolela, protože tím pouze potvrdila moji hloupost. „Máš pravdu,“ vysoukala jsem ze sebe polohlasem. Chtěla jsem zapomenout na to, že jsem to vůbec řekla, ale tím bych akorát potvrdila, že si svojí hloupost uvědomuji, takže jsem mohla... dělat, že o tom nevím.
Nejraději bych v té chvíli někam zmizela, kde nebudu existovat, ale neuměla jsem se bohužel nějakým způsobem rozpustit a zmizet. I když by to bylo určitě krásné. Okolím se navíc začaly nést hlasy a zvuky. Dupání, křupání sněhu a větviček pod nimi, vrčení a nakonec i hlasité zvolání bacha. Uskočila jsem do strany, sledovala šedou vlčici, která se okolo nás prohnala a všimla si toho, že ji i něco následuje. Dost podobné vlkovi, ale menší. A jestli ona šla naším směrem, hnalo se to tedy také k nám a její problémy nebyly moje. „Wizku,“ špitla jsem směrem k vlčici a uskočila do strany. Bylo jasné, co je třeba. Tak jsem vyběhla dříve, než se k nám kojoti vůbec dostali.

//Středozemní propadlina

//Loterie 105

„Asi ano,“ řekla jsem tiše. Netušila jsem, jak se vlče jmenuje, pouze to, že je černohnědá a to bylo vše. Protože jsem však nechtěla moc mlčet, když jsem už Wizku donutila něco říkat, sdílela jsem s ní své počáteční zmatení z toho, co jsem si o Eloře myslela. Respektive i to, co si nějak myslel Awarak. „Myslela jsem, že to je dcera Kayi,“ uchechtla jsem se tiše se zakroucením hlavy a pohledem do země, „jsou barevně úplně stejné,“ dodala jsem na vysvětlenou, proč mě ta myšlenka přepadla. Otázkou byla, zda vůbec Wizku Kayu zná. Já ji viděla jenom tehdy, když ji Blueberry přijímal a to bylo ten den, kdy Wizku došla se zlomenou tlapou, takže vyvěrala otázka, jestli se někdy ty dvě viděly nebo třeba i bavily. Raději mlčel, povzdechla jsem si sama nad sebou. Neměla jsem o Eloře nic říkat, bylo by to lepší. Avšak... já chtěla něco říct. Nechtěla jsem sedět v tichu, jenže mě už nenapadalo, co bych mohla říct. Přišlo mi, že jsme většinu už probrali, nebo odmlčeli a nemluvili o tom, pokud jsme nechtěli, což bylo také dost často. Hlavu jsem lehce otočila do strany. Dívala jsem se mezi stromy, zda se tam třeba někdo neobjeví, ale naše okolí bylo pusté. Naštěstí. A pokud tam někdo byl, by hodně daleko a to... bylo dobře. Nechtěla jsem s nikým jiným mluvit. Nechtěla jsem u sebe cizince.

//Loterie 104

Když jsem se přidávala do Borůvkové smečky, považovala jsem to za hodně malou smečku, která mi však vyhovovala, protože jsem ji znala dříve, byla jsem na ni zvyklá a naopak jsem se bála života ve velké společnosti. Když jsem tak vzpomínala, přede mnou tam byl Blueberry, Storm, Aranel, tři vlčata a Naomi. Minimálně o těhle jsem věděla, avšak... brzy na to Naomi zemřela, Tanerana odešel a bylo nás tam rázem méně. Poté se přidala Baghý s Norim a poté to šlo rychle. Rodinka, Kaya, Awarak, poté ještě to jedno další nalezené vlče. Smečka byla rázem větší, ne všechny jsem znala, ne všichni znali mě a byla jsem z toho trochu zmatená.
„Byla to skutečně malá smečka,“ řekla jsem s menším úsměvem a důrazem na první slovo. Už se to vůbec nedalo považovat za malou smečku. Bylo tam mnoho vlků, vlčat, jedna rodina, jenom... tam nebyli žádn partneři, pokud se právě nepočítala ta rodina. To bylo trochu smutné, i když na druhou stranu i ti, co tak byli sami, ve skutečnosti sami nebyli, protože měli okolo sebe mnoho dalších, na které se mohli spolehnout, když se sami cítili. „Koukala jsem, že se tam zatoulalo další vlče,“ řekla jsem s pokusem navázat na nějakou konverzaci. Malé černohnědé jako Kaya. Nebylo přeci jenom její? Ale to nedávalo ani trochu logiku.

//Loterie 103

Ptala jsem se na její názor ohledně smečky, jako bych v tom měla snad nějakou roli nebo mohla rozhodovat, kdo kým bude. Nemohla jsem, vlastně jsem ani nechtěla, pouze jsem byla zvědavá a zajímalo mě, jak to třeba vidí Wizku. Mohli jsme si povídat o tom, jak to vidíme, cítíme, jak bychom to chtěli, ale rozhodovat jsme nemohli, to bylo na Blueberrym. „Lylwelin jsem už dlouho neviděla,“ odpověděla jsem mimo téma na její názor, že by měla být ochráncem. Zdála se silná a taková.. tvrdá, ale zároveň silná a na ochranáře se hodila. Ale dlouho jsem ji neviděla, dokonce ani necítila a... to byl prostý fakt. Trochu mě to trápilo a tím, co jsem řekla, jsem to dala tak trochu i najevo.
Jinak měla Wizku hodně podobný názor jako já sama a i Blueberry. Jenom on si myslel, že spíše Nori by měl být ochráncem, ne lovcem, ale u Baghý jsem nějak počítala, že jí tu roli zkrátka dá, až bude možnost. Třeba už i dal, pár dní jsme ostatně v lese nebyli, mohlo se toho hodně změnit.
Posadila jsem se, do té doby jsem tak nějak stála a potřebovala jsem se uvelebit. Nebo mi spíše bylo divné stát, když jsme nikam nešli. „Pamatuju, že když jsem přišla, byla to docela malá smečka,“ řekla jsem ještě. Nějak... jsem prostě něco chtěla říkat. A smečka skutečně byla malá, ale pořádně se za ten rok rozrostla. Bylo to zvláštní. Ale pěkně zvláštní.

//Loterie 102

Wizku mi opět odpověděla pouze dvěma slovy, která říkala hodně často, ale vždy mi přišlo, že to tak ve skutečnosti není. Nebo jsem si to jenom nalhávala, protože to bylo něco, co jsem dělala já sama před ostatními, prostě jsem řekla, že všechno je v pořádku a doufala, že to nadále nebudou řešit, protože jsem sama nechtěla.
Přemýšlela jsem nad smečkou, vracela jsem se k lesu, k tomu, jak vypadal, kdo v něm žil, jaké to tam vlastně bylo. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem mluvila s Blueberrym. Bavili jsme se tam o funkcích, o tom, co by ke komu padlo, co bych chtěla mít já. Odpověděla jsem, že nic. Tak mluvil o Baghý a Norim. Dlouze jsem vydechla. Chtěla jsem také pomoci, ale netušila jsem s čím. Lovcem měla být Baghý, sám Blueberry to říkal. Nori byl na ochránce zase furt mimo smečku. Co jiného smečka potřebovala?
Zhluboka jsem se nadechla, chtěla jsem mluvit, bavit se... Cokoli. „Co myslíš,“ hlesla jsem a na chvíli se odmlčela, než jsem pokračovala v myšlence, kterou jsem chtěla říct nahlas. „Blueberry říkal, že by chtěl rozdat nějaké funkce. Kdo je bude mít?“ Prostě jsem jenom chtěla muvit. O čemkoli. Ticho mě začalo už docela ubíjet ale neměla jsem lepší téma na konverzaci. Tak tim pádem bych měla prostě mlčet, upozornila jsem se. Když není o čem mluvit, nemá se mluvit, to bylo prosté.