Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Celé mi to přišlo jako jeden takový hodně špatný sen, kdy jsem se dostala do situace, kde jsem nechtěla být. Možná to bylo téma, o kterém dospělí neměli mít problém mluvit, ale já patřila mezi ty, kteří o tom nechtěli mluvit s nikým, natož s vlčetem, pro které to téma bylo něco úplně nového a pokládala do toho otázky, na které... jsem už vůbec nechtěla odpovídat.
Heather nejdříve jenom přitakávala, takže jsem byla ještě nervóznější, protože jsem se bála, co na mě následně vytáhne. Trochu se mi třásla levá přední noha a nemohla jsem to ani schovávat za zimu, protože už žádná zima nebyla. Zhluboka jsem se nadechla, uklidnění nějak moc nepřicházelo, ale místo toho Heather přišla s další otázkou. Stiskla jsem zuby. Protože tohle... bylo téma, které... mi kdysi vysvětlovala máma. A byla u toho přísná, krutá, morbidní. Zadupávala mě u toho do země, aby mi připomínala, co špatného na mě je, jak neskutečně podivný a nechutný stvoření jsem a budou si na mě vždycky ukazovat tlapkou, aby se mi mohli smát za zády. „Jo, tím se dostává,“ přitakala jsem s pohledem lehce do země. Byl docela prázdný, vlastně jsem ani netušila, kam koukám a na co odpovídám. Byla jsem nějaká zmatená a zamyšlená. Vzpomínání bylo divné. „Má to... hodně názvů,“ dodala jsem pak polohlasem, ale netušila, který říct. Já tomu říkala to, proč jsem divná. Nenormální.
„Jsou to osobní věci, které se dělají mezi dvěma vlky. Rodiče nebo ti, co se o tebe starají, ti to řeknou, jak to má být, ale... osobní zkušenosti? Zážitky? To ti asi nikdo neřekne.“ Sice jsem se rozmluvila, ale mluvila jsem... prázdně.

Možná trošku jsem začínala litovat, že se nezatoulal od smečky třeba takový Flynn, který by si chtěl povídat o hloupostech a o tom, zda nebudu jeho kamarádka. Nic proti Heather, ale pokládala otázky, na které jsem nebyla moc připravená a asi bych nebyla schopna na ně pořádně odpovědět ani dospělému, který měl v životě víc zkušeností než vlče, které ještě nedorostlo pořádné výšky dospělých.
Dlouze jsem polkla, nadechla jsem se a byla připravena, že něco budu muset říct a z každého pohledu už to bude prostě o tom, že jsem mluvila s vlčetem o rozmnožování. Jak o mém tak o celé té podstatě. Sklopila jsem zrak k zemi, proč jsem hledala záchranu zrovna tam, když mi muselo být jasné, že tam určitě nebude? A ani na obloze. Nikde nebyla záchrana.
„Vlk se musí do vlčice... dostat,“ řekla jsem krátce. Nevěděla jsem, jak to popsat, aby to neznělo vulgárně, netušila jsem, jak to pronést, aby to neznělo úplně stupidně. „U vlka a vlčice jsou rozdíly v tom... jak vypadají a vlci mají něco, co vlčice ne.“ Na delší dobu jsem se odmlčela. Chtěla jsem to fakt říkat? Určitě ne. Rozdíly, co odlišují samce a samice. Pokud někdo není divný... Ozvala se mi v hlavě slova matky, která mi říkala. Pokoušela se mě jimi uklidnit, ale vždycky tomu bylo naopak. Proč je vlastně říkala?
Další otázka byla ještě více zarážející. Cukla jsem s sebou, pohled někam úplně pryč od Heather a jenom pomalu jsem ho vracela k ní. „Nemám partnera. A neměla jsem. Nebyl proto důvod to... dělat.“

Všechny otázky od Heather utichly. Nemohla jsem odpovědět na vše, co jí zajímalo, takže to značilo jediné – vzdala šanci pokládat mi je, protože jsem ji stejně nemohla přinést uspokojení v jejich zodpovězení. Jedna věc bylo neodpovídat, nemluvit a pouze krčit rameny nebo přikyvovat. Druhou věcí bylo mluvit, ale nic tomu druhému nepřinášet. Pouze... prázdnotu. Je čas utichnout, došlo mi. Protože má slova nebyla na světě vítána.
Sklopila jsem lehce hlavu k zemi. Okolí bylo černé, ale na jarní noc dost příjemné počasí, kdy nebylo moc těžké být venku bez toho, aby se jeden musel neskutečně třást a vyhledávat nějaký přístřešek, kde by přečkal noc. A když nebylo třeba přemýšlet nad teplem a střechou nad hlavou, mohla jsem se vrátit k přemýšlení, kde jsme. Jak daleko od Borůvkáče? Zajímá se někdo o to, kde se Heather nachází? A podaří se nám vůbec dostat zpátky, když... jsme takové, jaké jsme. Jedna mladá na to, aby měla nějaké zkušenosti s okolím a měla povědomí, kde co leží a druhá... neschopná cokoli takového umět a chápat.
Vzduchem se rozneslo mé jméno a následná otázka. Zvedla jsem hlavu, zastříhala ušima a nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopila, na co se to vůbec ptá. Byla už druhá, hned po Wizku, i když tam jsem na to téma navedla já. „Já-,“ koktala jsem. Protože... ano, chtěla jsem. Ale bylo tam nějaké to ale. Nerozuměla jsem mu. Nerozuměla jsem ničemu, co se dělo. „Asi ano, chtěla,“ odpověděla jsem na tu první část a na delší dobu se zamyslela ohledně toho, že by spíš v tomhle ohledu chtěla být samcem, protože se toho bojí. „Vlci to mají snadnější, ale my... Vlčice z toho mají ty... pocity, ne? Že přinesly život, nesly ho v sobě a jsou to jejich potomci.“ Netušila jsem, co blábolím. Nejraději bych odpověděla na první část a poté už mlčela. Navždy.
Pak to bylo ještě děsivější a trapnější. Hleděla jsem na Heather s lehce vyvalenýma očima a chtěla se propadnut do země. Měla jsem jí o tom vykládat? Věděla něco? Neměl tohle spíš vysvětlit její otec? Suše jsem polkla, než jsem se pustila do nějakých slov. „No, ono... Neříkal ti o tom něco táta? Nebo máma, než usnula? Nebo Wizku. Aranel...?“

Zapomněla jsem na to, že vlčata jsou zvědavá. Nebo jak jsem to vlastně mohla vědět? Však to první, které jsem v životě viděla, byl Taenaran a bylo to až zde ve smečce. Vlčata pro mě byla nějakou cizí entitou, ale to nejbližší, co se jim v mém životě přibližovalo, jsem byla já. Já a moje hloupé otázky ostatním, kdy jsem dávala najevo, že o životě nevím vůbec nic a potřebuju poradit, jak fungovat a existovat.
Na otázku Heather jsem však musela pokrčit rameny. „Nevím. Ani nevím, jestli se to objeví,“ přiznala jsem se. Protože jsem Životu neřekla, že bych chtěla tohle a tamto, prostě jsem jenom řekla, že bych... Říkala jsem vlastně něco? Minimálně nic specifického, načež on začal to poučení o tom, že sebedůvěra nepramení z toho, co nám někdo dá, ale musíme ji nějakým způsobem udržovat. A pokud ji nebudeme udržovat, umře.
Na další otázku jsem už odpovědět mohla, protože tam mi to prozradila Wizku ještě předtím, než jsem k němu poprvé šla. Souhlasně jsem přikývla. „Co chápu, Smrt vlky učí magiím, které jsou... silnější. Ale Život zase těm, které mají skoro všichni. Oheň, voda a tak. A pak taky dělá vlky silnější po té fyzické stránce.“ A to jsem chtěla. Nebýt malá a slabá. Vyrůst jsem asi nemohla, ale aspoň ta fyzická síla a další věci.
Posadila jsem se na zem, hlava mi lehce klesla ke straně, když se Heather rozpovídala o tom, že její máma je v jeskyni, kde... spí. A prostě spala, ale nebyla mrtvá. Bylo vůbec možné, aby vlk tak dlouho spal, že ho nikdo nemůže probudit? „Řekla si to tátovi? Nebo aspoň Blueberrymu?“ zeptala jsem se trochu nejistě.

//Náhorní plošina

Od Heather přišla otázka, kterou jsem už musela slyšet. Možná ne přesně v této formě, možná to nebyla předtím ani otázka, ale ta odpověď, kterou jsem na to měla odpovědět. Slyšela jsem to už několikrát, slyšela jsem odpovědi a námitky na to, co jsem si o tom myslela, ale žádná ta odpověď mě nepřesvědčila v tom, co jsem si myslela. „Když nebudu silnější, budu slabá. Když ne rychlejší, budu stále pomalá. A tak dále. A když nebudu mít ani jednu věc, dopadne to jen a pouze tak, že někdo brzy pochopí, že nemám smečce co přinést. Nepomohu jim s lovem, neuchránim je před cizinci, neudělám nic, co by bylo pro jejich dobro.“ Trochu jsem litovala, že jsem se o tom rozmluvila. Kdo chtěl poslouchat fňukání dospělého? Nikdo, ale beztak jsem fňukala, když mi k tomu dal někdo sebemenší šanci. Občas jsem přemýšlela nad tím, že jsem se tím jenom moc stresovala, že stále mohu být takovým tím doplňkovým členem, u kterého stačí, že existuje a s něčím pomůže, ale nemusí nutně něco velkého umět.
„No, ano, umí,“ řekla jsem trochu nejistě. Byla jsem si jistá tím, že umí někomu zabarvit srst, ale... u ocasu jsem si moc jistá nebyla. A snad jsem to ani nechtěla vědět, jestli zrovna tohle dokáže. „Nebo nevím, jestli umí nechat zmizet ocas a tak, ale... Znáš Wizku? Nebo alfu určitě znáš. Wizku má na hlavě takové modré znaky a Blueberry červené nohy. Nebo Storm, ten starý vlk,“ pokusila jsem se objasnit, jakou změnu vzhledu jsem měla na mysli. O ocas jsem skutečně nechtěla přijít. „To jim dal Život,“ dodala jsem, aby pochopila, o čem tady mluvím. Nějak jsem mluvila až moc.
Na můj návrh, že můžeme jít vlastně kamkoli, Heather nakonec přikývla. Lehce jsem se usmála. Chtěla jsem využít šance vydat se na krátko po okolí. Nic jsem na to neříkala, ale zastavila jsem se v lese plné bříz, zatímco někde daleko vycházelo slunce a posadila se. Heather se ze sebe pokoušela vydat nějakou odpověď na mou hloupou otázku a docela jsem litovala, že jsem ji položila. „Když si zapamatuješ pár míst v blízkém okolí, vždycky se domů vrátíš,“ namítla jsem. A možná to byl problém, že já si ta místa z jihu nepamatovala.
Trochu mě zarazila její poznámka, že chce být s tátou a bráchou. „A co máma?“ vylétla ze mě tichá otázka. Tu vlčici jsem viděla, takže existovala, žila, ale... zavrhla ji? Všechno bylo možné.
Sklopila jsem na krátko zrak k zemi. Přišlo mi, že jsem toho řekla už neskutečně moc a měla jsem mlčet, jenže... mlčení v přítomnosti jiných je odhání. „Já tu svou ani dodnes neumím používat. A to vím, která to je.“ Bylo to trapné. Stále trapné.

//Středozemní pláň

V hlavě se mi honily myšlenky na to, jak mi Wizku popsala Života a jaký byl ve skutečnosti, když jsem se u něho objevila já sama. Moc se nemýlila, respektive z jejího popisu jsem ho pochopila takřka stejně, jaký ve skutečnosti byl. Jenom celý ten fakt s tím, že tam je sám, odcházení a tak, mi nedávalo moc spát a přišlo mi to tak divně... krutý. Nedokázala jsem zcela popsat jak, ale to ani nebyla potřeba, protože Heather se na to ani neptala. Zajímala se spíše o jiný věci, na které jsem odpovídala cestou, i když mi kolikrát trvalo, než jsem vůbec byla schopna odpovědět. Třeba jako ve chvíli, kdy se ptala na ta přání, která jsem chtěla.
Zvedla jsem hlavu k černé obloze. Moje prosté přání bylo to, abych zesilnila. Chtěla jsem ovládat dvou magii, chtěla jsem být silnější a rychlejší, abych mohla pomoct smečce. Skoro nesobecká přání. Ale pak bylo jedno sobecké týkající se mého vzhledu, kdy však Život namítal to se sebevědomím. „Chtěla jsem od Smrti, aby mě naučila používat mou magii. A od Života jsem chtěla sílu, abych mohla pomoci smečce a...,“ zasekla jsem se. „Upravit vzhled,“ dodala jsem s tak tichým zamrláním, že tomu stejně nemohlo být slyšeno.
Z jedné nekonečné planiny jsme se dostali na druhou. Nebo jsme stále byli na té jedné? Těžko říct. Určitě bylo okolí o něco málo jiné ale furt se jednalo jenom o nekonečnou travnatou plochu. Heather tak uznala, že také neví, kde jsme. Kdyby to nebylo vlče, které mělo v lese rodinu a určitě ji hledali, asi bych prostě navrhla, ať to pro chvíli neřešíme a prostě... jdeme. Bezmyšlenkovitě po okolí, kde třeba narazíme na něco, o čem bychom pak mohli v lese vyprávět. Pobídla, že bychom měli jít na sever, jak jsem říkala původně a ze mě vylítla ta myšlenka, kterou jsem si jenom představila – bloumání bez cíle. „Nebo můžeme jít kamkoli.“ Ale přesto jsem šla k severu, kam šla i Heather.
Mlčela jsem při té cestě a vzpomněla si na jednu záležitost s Wizku. Mlčení je nepříjemné. A já zatím jenom odpovídala na otázky, které mi byly podkládány a... neprojevila žádnou schopnost zajímat se nebo třeba jenom vést cestu. Jako vždy. „Už si přemýšlela, co budeš dělat, až dospělej?“ napadla mě hloupá otázka. Protože byla úplně... nepřesná? „Myslím... jestli zůstaneš ve smečce, posbírá všechny magie, co se po okolí válí nebo tak,“ dodala jsem s pokrčením ramen. Že na tom vlastně vůbec nezáleží.

//Křišťálový lesík

Jedná otázka byla složitější než ta druhá. Zněly zcela prostě a stačilo na ně odpovědět přesně tak, jak jsem to zažila a pamatovala jsem si, ale problém byl v tom, jak jsem to měla pojmout. Nebo spíš říct krátce, abych Heather neunudila k smrt hloupým mumláním o tom, jak tam foukal vítr, jak moc žlutý ten žlutý písek byl a tak dále. Už tak jsem toho namlela dost o Smrti a možná tak jedna nebo dvě informace se daly považovat za nějak podstatné nebo použitelné. „Je... milý. Ale tak nějak zároveň divně milý. Jako by to bylo něco špatného, že se tak chová. A mluví strašně klidně, že si pak druhý hned přijde jako neskutečně hrubý, i když vlastně není. A... je od něho divné odcházet. Protože vlastně není důvod jít?“ Nakonec jsem položila otázku, protože jsem si tím nebyla jistá. Mám kam jít? zeptala jsem se nejistě. Samozřejmě, že jsem měla. Měla jsem se vrátit do smečky, to bylo prosté, ale... patřila jsem tam? Dobrá otázka, na kterou jsem nevěděla odpověď. A těžko mi na to někdo mohl odpovědět, protože tohle záleželo jen a pouze na mně. A taky na tom, jestli mě jednoho krásného dne nevyhodí.
Heather pak zahlásila, že všechny cesty musí vést do Borůvky, což mě trochu rozesmálo, ale asi měla pravdu. Jednou jsme tam museli dojít, i kdyby to mělo trvat několik měsíců. Rozešla jsem se za vlčetem, ostatně jsem se jí zeptala, jestli nás přeci jenom nechce vést.
„Nevím,“ přiznala jsem tiše a nechala si prostor na nějaké to přemýšlení. Proč jsem se ztrácela? Proč můj orientační smysl neexistoval? A proč jsem vždycky šla jenom tak, jak jsem si myslela, že to je správné? „Já se s tím asi narodila,“ pousmála jsem se.

//Náhorní plošina

Slunce se mi opíralo do zad a příjemně hřálo. Po každé zimě mi připadalo, jako kdyby už nikdy nemělo přijít jaro a teplo a pokaždé jsem se pletla. Bylo to také příjemné mýlení, protože přinášelo jenom dobro a jelikož jsem nikomu nikdy neřekla, že si to myslím, neměli mě za hlupáka. Nebo možná měli, ale kvůli jiným věcem.
Do tváře mi byla vmetena otázka o Smrti a zážitku s ní. Trochu jsem překvapením ucukla, neočekávala jsem takové zaujetí něčím, co tu očividně vykonával skoro každý a já prostě... nebyla výjimkou. Trochu jsem polkla, přehoupla váhu z tlapy na tlapu a chvilku nad tím přemýšlela... Jak jsem to měla popsat? Bylo to divné a vlastně nepopsatelné. Mnoho se toho nestalo, ale přesto tolik. „Páchne to tam,“ řekla jsem z počátku, „spáleninou a tak trochu i... to pálí do čenichu,“ dodala jsem po krátkém zamyšlení. Z toho ohně vál skutečně nepříjemný zápach, ale zároveň s tím i příjemné teplo, které mě lákalo jako láká světlo nějakou můru. „Smrt je nepříjemná. Jde z ní takový nepříjemný pocit, že stojíš čelem k někomu, kdo není ani trochu normální a nevíš, co od něho očekávat,“ rozmluvila jsem se. Na své poměry. „A je háklivá... Zmínila jsem se o Životu a ona mě... podpálila. Nebo nevím, jak to popsat. Ale má u sebe takový zelený oheň a ten mě objal, ale... nepopálil?“ Nebyla jsem si tím moc jistá. Podívala jsem se na jednu ze svých tlap ze všech směrů, ale byla zcela v pořádku. „Nevím, jak si to vysvětlit,“ přiznala jsem Heather nakonec.
Podstatná beztak nebyla Smrt, ale to, jak se dostaneme domů. Heather řekla směr, který mě až překvapil... já bych řekla tam či tam. Docela to až bolelo, že se vlče vyzná lépe. Naklonila jsem lehce hlavu do strany. „Povedeš nás?“ zajímalo mě s nervózním úsměvem.
Pak ale pronesla, že bych na tom jako dospělá měla být líp, což mě trochu znervóznělo. „Jestli nás povedu, dostaneme se kamkoli, ale rozhodně ne do Borůvky.“ Chtěla jsem to říct odlehčeně jako vtip, ale nezdálo se mi, že by se to nějak povedlo.

Vodní hladina se leskla v ostrém jarním slunci, které hřálo příjemně do zas, ale přitom nebylo žádné parno a nesnesitelné počasí. Vzhledem k tomu ostrému slunci, moc jsem toho okolo sebe neviděla, paprsky se odrážely od nízkých vln jezera a velmi tiše šuměly, když narazily do břehu. Věděla jsem, že ten den nemám nic na práci, nikdo neměl. Všichni pouze někde leželi, flákali se, odpočívali a nic neřešili, protože je ten přímo k tomu vyzýval – není třeba nic dělat, prostě si lehněte.
Vlezla jsem si na místo, kde byli skoro všichni, kdo by nechtěl být v teplém dni u vody? Vláhu měli hned u tlapky, mohli si smočit i kožich a zároveň tu mohli potkat i ostatní. Věděla jsem, že tam ostatní budou, tak proč jsem tam šla, když jsem chtěla být sama? Víš to, ale nikdy se neposloucháš, upozornila jsem sebe samou na jeden dost zřejmý fakt. Většinou jsem sebe neposlouchala, pak jsem se akorát litovala a fňukala, když se stalo přesně to, co jsem nechtěla. Vlastní logika mi tak docházela někam do neznáma a vrátila se pokaždé jenom při provedení té chyby, aby se pochlubila, že měla pravdu.
Vítr u vody nabral na síle, byl studený a začal být i nepříjemný. Víčka očí jsem lehce přivřela, dolétlo na mě několik kapek z vody, které nepříjemně studily. Vlci okolo začali skuhrat, že se jim nelíbí, jak začíná foukat vítr a zatahuje se obloha, takže se začali skoro okamžitě stahovat od vody. Vítězství, došlo mi.

Malá jiskřička naděje, že by mě snad Heather mohla navést domů, i když jsem ji posledně potkala právě tak, že ji někdo musel v té hnusné vánici přivést. Ale to neznamenalo, že si nepamatovala, kde přeci jenom žije. No... možná by už trefila z tamtoho místa, kde ji poprvé našli, ale odtud sama cestu nevěděla, takže se z nás staly dvě, které neměly ponětí, kde se nachází, co dělat a jakým směrem se vůbec vydat do Borůvkového lesa. Trochu jsem si povzdechla. Měla jsem se Života zeptat na přesnější cestu. Ale nějak mě napadalo, že i kdybych se ho zeptala, stejně by mi neodpověděl a řekl zase jenom to, ať jdu směrem svých počátků... Kterých počátků. A kde byly moje počátky.
„No, já...,“ řekla jsem značně nejistě, protože jsem sama zcela nechápala, jak jsem se na to místo dostala. A už vůbec jsem nemohla tušit, jak se dostat od něho, když jsem neměla sebemenší ponětí, kde vůbec jsem. Trochu jsem si povzdechla, potřebovala jsem nějak vysvětlit, kde se moje maličkost vzala na náhodném místě. „Byla jsem u Smrti... Na severu, ale ta mě pak z ničeho nic... přemístila? Zkrátka jsem už nebyla u ní, ale u Života v kopcích.“ Prostě jsem řekla, jak to bylo a doufala, že to bude alespoň trochu pochopitelné. Já bych to nechápala. A už vůbec tomu nevěřila.
Vlče očividně neznalo mé jméno, ale proč by také mělo vědět, že ano. „Makadi,“ řekla jsem tiše. Nebylo to nic podstatného, co by bylo třeba říkat.
Můj návrat do Borůvky jsem považovala za... ne moc urgentní. Prostě jsem tam potřebovala dojít, ale to se nedalo říct o Heather, která značně spěchala a já ji nemohla moc pomoci, protože jsem to prostě netušila. Ale mohla jsem se začít snažit. Rozhlédla jsem se okolo. Nezajímala jsem se o to, co se dělo, nebyla to má rodina, já žádnou neměla, ale pokud do smečky potřebovala, bylo třeba ji tam dostat. „Můžete to zkusit přes tu řeku, odkud jsi přišla,“ napadlo mě.

Začala jsem rozumět tomu, proč vlastně nemohu být sama. Protože to neumím. Ztrácím se s vlastními kroky, které mě vedou do neznáma, ze kterého není možné se dostat a utápění se ve vlastních myšlenkách mě akorát ponořuje ještě hlouběji do ztracena. Bloumat okolím je jedna věc. Ztrácet se ve své mysli je druhá, ale trpět obojím v jedné chvíli? Nemyslitelná agónie. Byla jsem ráda, že vím, kde je nahoře a kde dole.
Potřebovala jsem nějaký bod, na který se dostat a utřídit si to všechno. Kde jsem, kým jsem, kam se chci dostat a kým se chci stát. Uměla jsem v té chvíli odpovědět pouze na jednu otázku – kam. Chtěla jsem se vrátit do lesa k ostatním a ujasnit si tam, zda k ním patřím. Jestli vůbec patřím mezi ně. Některé z nich znám. Třeba Wizku, Awaraka a... Blueberryho. Ale ostatní jsou stále takoví pomyslní cizinci, se kterými pouze sdílím stejné místo k životu.
K ránu se vyhouplo slunce a bylo i oproti jiným dnům poměrně tepleji. Byl to příjemný den, ale pořád jsem ho měla poměrně zničený tím, že jsem netušila, kde se nacházím. A jestli tahle moje cesta hrdiny nebyla vlastně úplně k ničemu, když jsem nedosáhla toho, co bych si přála. Suše jsem polkla, hlava mi klesla ještě trochu k zemi, protože stejně nebyl důvod ji nést nahoru.
Něco mi však důvod zvednout ji dalo. Prosté zvolání hej, na jehož reakci jsem zvedla hlavu a zastříhala ušima. Rozhlížela jsem se okolo sebe, dokud mi zrak nepadl na už hodně odrostlé vlče, hnědé po otci, ale přitom nazlátlé jako její matka. Hned jsem začala přemýšlet. Jestli tu byla ona, znamenalo to, že jsem blízko smečky? Zastavila jsem se, otočila se k ní čelem a rázem se zarazila při jejích otázkách. „Heather,“ hlesla jsem na její první otázku, ale na druhou... už nebylo co říct. „Netuším... Ty... si nepamatuješ, odkud jsi přišla?“

//Tenebrae

Ani o kousek dál jsem nebyla o nic moudřejší. Řeka byla za mnu, stejně tak i zlaté hory, ale okolí stále ani trochu podobné něčemu, co bych už znala. Neušla jsem sice toho tolik, ale připadalo mi, že každičkým krokem pozhasínala naděje, že se někdy odeberu zpátky do lesa plného borůvčí. Protože se nenažíš, napomenula jsem se záhy. Život tvrdil, že sebevědomí se musí opečovávat, protože žádné zanedbané nevydrží, i kdybych ho rázem dostala. Ale jak si ho vůbec vypěstovat? nechápala jsem. Tohle bylo nějak zapomenuto v tom všem.
Dostala jsem se na místo, kde nebylo... nic. Jenom mokrá tráva, tma a nic jiného. Nekonečná planina, která se táhla od nekonečna do nekonečna a připadalo mi, že to bylo takové peklo na zemi, když jeden ani nemohl poznat, kde se vlastně nachází. Kudy mám jít? ptala jsem se sebe samé, protože mi stejně nemohl nikdo odpovědět.
Takže jsem prostě jenom šla vpřed. Nebo jsem se možná trochu motala v kruzích? Těžko říct.

//Narrské kopce

Každým krokem se mi v hlavě ozývala ta slova, která mi byla řečena, ale prostě jsem je nechápala. Kam jsem měla jít? Kde jsem měla začít? Jak jsem se mohla dostat zpátky do lesa? Byla jsem zmatená, ztracená, fyzicky i mentálně a to na tom bylo nejhorší. Ani jsem netušila, zda se mi vůbec splní něco z toho, co jsem chtěla. Protože ani Smrt a ani Život prostě neřekli ano. Mluvili z cesty, Smrt o něco více, Život zase v hádankách a... já nebyla zrovna někdo, kdo by byl schopen vidět ve věcech něco více. A už vůbec jsem neuměla těmhle věcem porozumět.
Často jsem se zastavovala, rozhlížela se okolo sebe, hledala místo, kudy jít. Ale šla jsem většinou prostě slepě.
Šla jsem tam, kam mě kroky a vítr nesly, nepřemýšlela jsem nad tím, hledala jsem cokoli, co by bylo alespoň trochu povědomé, ale... prázdno. Má mysl si na nic takového nevzpomínala. Ani na louky, ani na lesy, řeky nebo cokoli jiného. Prostě... jsem mohla zalézt do nějaké díry a doufat, že mě tam někdo najde, kdo by mě navedl.

//Středozemka

//Vrchol

Scházela jsem pomalu ze zlatého vrcholku, ale moc jsem své kroky nevnímala. Myšlenky se mi točily okolo toho, co Život řekl. Že vzhled nedává sebevědomí. Minimálně ne dlouhodobé, ale je třeba ho nějak zalévat a pěstovat, aby vydrželo... Ale minimálně zaseje to semínko. Jenže... zaseje ho vůbec někdy? Wizku tvrdila, že ona sama od Života chtěla pouze něco, co by jí slušelo a líbilo se, načež Život to sám provedl. Já nic neřekla, neudělala, takže... mohla jsem vůbec něco dostat?
Byla jsem z toho docela zmatená a furt jsem ani netušila, kde se nacházím. Připadala jsem si kompletně ztracená a netušila jsem, jak se z toho všeho vymotat. Život mi řekl, ať jdu po svých kořenech... Nebo nějak tak, ale co to znamenalo?
Dlouze jsem si povzdechla. Rozhlížela jsem se okolo sebe, docela dost ztracená v tom všem a netušila jsem, kam vůbec jít. Kde mám kořeny? nechápala jsem. Nikde. Však jsem odnikud.
Po výdechu přišel nádech, někam jsem prostě musela jít.

//Tenebrae

OBJEDNÁVKA

Barvírna:
Využívám slevu 70 % na odznaky z Loterie
ID - B01/ Načervenalá srst místo hnědé, na předních nohou odznaky v podobě souhvězdí v mentolové barvě - 40 pomněnek a 450 oblázků → 12 pomněnek a 135 oblázků
https://i.imgur.com/39CXcUN.png
ID - B02/mentolová → 50 mušliček
Schváleno a naceněno Noxem

Vlastnosti:
ID - V01/síla/2* → 30 vlčích máků
ID - V01/taktika lovu/1* → 8 vlčích máků + 7 pomněnek

Směnárna:
30 křišťálů → 100 opálů

Převod:
154 mušliček → 123 mušliček (Meinere)
104 kopretin → 83 kopretin (Meinere)
100 vlčích máků → 80 vlčích máků (Meinere)
222 oblázků → 178 oblázků (Meinere)
100 opálů (směněny za křišťály) → 80 opálů (Meinere)

-----------------------------

CELKEM:
38 vlčích máků (zůstatek 100, po převodu na Meinera zůstatek 0)
19 pomněnek (zůstatek 0)
135 oblázků (zůstatek 212, po převodu na Meinera zůstatek 0)

Po nákupu a převodu by inventář měl být kompletně na 0

Děkuji moc ^^