Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu jsem se od Blueberryho odtáhla, abych na něho mohla vidět, když mi odpověděl, že ani pořádně neví, co bude dělat. Zcela určitě toho měl hodně na práci, smečka se stále hýbala a fungovala, takže potřebovala nějakou tlapu, který ji povede. A to byla přesně jeho nikdy se nezastavující práce, kterou musel vykonávat. Mohl sice jiným dát funkce a povinnosti, kterými si trochu ulehčil, ale většina práce byla beztak stále na něm a s tím mu už nikdo pořádně pomoci nemohl. A už vůbec ne nikdo, kdo se jenom ptal, co vlastně dělá.
Uši jsem trochu sklapla dozadu. Nejdříve to znělo mile, že chce prostě poznat členy smečky a snad nadšeně jsem chtěla říct, zda bych se mohla přidat k tomu, až je bude poznávat. Nepotřebovala jsem nutně mluvit nebo se zapojovat, ale prostě... vidět je. A to, jak se s nimi baví a poznává je. Bohatě by mi to stačilo. Jenže uši jsem sklopila, když mi došlo, že to je proti mně, i když pojato vtipem. „Alfa může říct a ten někdo bez námitek odejde,“ odpověděla jsem odlehčeně a uši zase hodila nahoru.
Vstala jsem ze země, udělal jeden malý krok dozadu a hlavou pokynula někam do celého toho lesa, který byl okolo nás. „Můžeme jít někoho najít a poznat... Spolu,“ navrhla jsem s jedním opatrným krokem do strany.
(//Doufám, že jde a nebude vadit manipulace :D) Vykročila jsem lesem. Netušila jsem, kam přesně jít, za kým. Protože... jsem to byla furt já. Někdo, kdo nechce promluvit první, protože neočekává, že jsou slova vítána. Ale šla jsem a doufala, že na někoho narazíme a buď on nebo Blueberry započnou první slova.
Vítr lomcoval všude okolo, letní večer to byl divný, trochu nepříjemný, ale nesoustředila jsem se na to, protože okolo byl někdo, kdo to v mnohém zlepšoval. Jen mi do oka něco padlo. Něco malého a šedého, co leželo na zemi kousek od hranic. „Co je to?“ hlesla jsem tiše směrem k Blueberrymu.

Poslouchala jsem Blueberryho obecné plány se smečkou, které započal poté, co jsem mu trochu povyprávěla o menší-větší procházce s Heather. Nepočítala jsem, že v těch plánech jsem jakkoli obsažena, protože jsem byla pouze výplň smečky, ale s tím jsem se musela smířit už v době svého narození a zkrátka jsem to už přecházela bez toho, abych se nad tím jakkoli zamýšlela nebo pozastavovala. Vidět ostatní růst bylo také příjemné.
Pak však zmínil rodiče vlčat, kde jsem se trochu zarazila. Protože jsem s Hather mluvila a ta se o své matce zmínila a... mohla jsem vůbec cokoli říkat? „Sigy je v lese,“ řekla jsem krátce, „slyšela jsem, jak se vrací,“ dodala jsem, aby bylo jasno, odkud o jeho přítomnosti vím, ale poté jsem mlčela. Protože matka Heather a Flynna byla... pryč? Nebo nějak tak. „O jeho partnerce by bylo asi lepší si promluvit s ním,“ zamumlala jsem trochu nesrozumitelně. Nechtěla jsem to říkat, nebyla mojí rodinou. Sice stejná smečka, ale Sigy s potomky k ní měl mnohonásobně blíž a mně nenálaželo to, abych o ní říkala cokoli, co už třeba ani nemusí být pravda.
„Jo... ale co je to nějaké foukání větříku,“ řekla jsem s povzdechem, ale vlastně i s úsměvem. Protože to furt znamenalo, že nějaká magie ve mně je, že ji dokážu nějakým způsobem ovládat a za pomocí Kayi bylo možné toho hada vyhnat z území. Nezáleželo hlavně na tomhle?
Ucítila jsem na zátylku dotek a vzala to jako nějaký náznak toho, že se můžu pohnout a natisknout se Blueberrymu na krk. „Ty mně taky,“ vydechla jsem, zatímco mě jeho srst šimrala v čenichu. Chvíli jsem držela i oči zavřené, užívala si cizí měkkou srst a teplo, které vydávalo druhé tělo. Po chvilce jsem přeci jen oči otevřela, chvíli koukala do prázdna a pak řekla: „Co teď plánuješ dělat?“

Nechci se vracet, odpověděla jsem Wizku, ale neměla odvahu ta slova říct nahlas. Kdybych se vrátila, kam bych došla? Do vzpomínek, které už znova nechci prožít, na které nechci myslet. A jestli po mně Život chtěl, abych přesně to udělala, nemohla jsem.
Pak už přišel Blueberry a mé myšlenky byly přesměrovány někam zcela jinam. Zapomněla jsem na to, co Smrt provedla, zapomněla jsem na Života a jeho slova, kterým jsem nerozuměla. Byla jsem tam na tom místě a tiše uklidňovala své srdce, že není třeba být tak rychle na poplach, protože se žádný neděl. „Oba jsem přežila ve zdraví,“ řekla jsem krátce. Mohla jsem zopakovat, co jsem už řekla Wizku, ale tím pádem by to slyšela podruhé a nikoho jsem nemohla nutit, aby mé hloupé vyprávění poslouchal dvakrát. Mohla jsem to říct, pokud budeme někdy spolu sami a bude to sám chtít slyšet podrobněji.
Dostala jsem se spíše do pozice poslouchání. Pomalu jsem přejížděla pohledem právě k tomu, který zrovna mluvil a vnímala, co říkají. Mohla jsem do toho skočit, nějak se zapojit, ale... nějak mi rozum nedovolil vkročit do debaty dvou mnohem výše postavených, ve které jsem neměla vůbec co dělat.
Zpozorněla jsem až ve chvíli, kdy Wizku řekla, že by chtěla najít Tati a ještě s těmi slovy se za ní vydala, takže... jsme zůstali sami dva. „Měj se,“ špitla jsem k vlčici na rozloučenou a pak se má smysl zcela obrátila k barevnému vlkovi přede mnou. Zvedla jsem k němu lehce hlavu, pootevřela tlamu a začala mluvit. „Heather je skutečně chytrá a všímavá. Chvíli jsem s ní pobyla, když jsem šla od Života a ani jedna z nás neznala cestu zpátky do lesa,“ řekla jsem s trochu menším zahanbením a krátce sklopila zrak dolů. Pak jsem ho však zase dala nahoru, protože jsem si přehrála, co vše se stalo s Heather a uvědomila si, že se poté něco stalo i v lese.
„A... když jsme pak došli sem, smečka byla na lovu, nejspíše. Ale byla tu Kaya s tím hnědým vlčetem. Tou malou – Mae-ve.“ Její jméno mi šlo těžko přes jazyk, jako kdyby to byl jed, který musím vyplivnout a ne spolknout. Jak jsem mohla nést zášť proti vlčeti? Snažila jsem se na to nesoustředit, jenom jsem stiskla krátce jazyk a mluvila dál. „Byl tu nějaký had. Hnusný, dlouhý, ale... S Kayou jsme ho vyhnali.“ Bylo mi snad až divné, že používám množné číslo, že jsem skutečně něco udělala i já. „Nechtěla jsem to říkat předtím,“ dodala jsem tiše.
Trochu jsem se instinktivně naklonila vpřed k Blueberrymu, ale v půlce pohybu jsem se zastavila – mohla jsem vůbec?

Trochu ve mně cuklo, když Wizku připomněla událost, která zabila Naomi a přetvořila tenhle les do prachu a popela, který museli jiní napravit. Zatímco já dělala holé nic a pouze pozorovala ty plameny, které pohlcují les. A čím bych pomohla? Foukala oheň, aby byl silnější a pohltil úplně vše? Vítr mohla sotva pomoci, ale aspoň snaha pomoct se cenila. Vyhýbání se tomu... nepomohlo vůbec ničemu. „Mohla jsem k ní být slušnější,“ namítla jsem. Jenže ani slušnost by mi nejspíše u Smrti nepomohla a mohla jsem být ráda, že vůbec žiju. „Ale asi mohu být ráda, že vůbec žiju. A to stačí,“ pousmála jsem se lehce. A skrývala za tím svoji zoufalost.
S tím, že si Život nehraje, jsem moc nesouhlasila. Přišlo mi, že od Smrti vím, co čekat. Že nechce nikomu nic dát, nikoho nemá ráda a nepřeje si, aby ji kdokoli otravoval, Ale Život? Ten vlky chtěl a hrál si s nimi. Alespoň mi to tak přišlo na základě toho, jak jsem s ním byla. „U Smrti jsem věděla, co čekat. Ale u něho?“ povzdechla jsem si trochu. „Třeba mi řekl, abych šla po stopách svých začátků. A furt jsem nepřišla na to, co tím myslel.“ Lámalo mi to hlavu už nějakou dobu. Nebo aspoň do chvíle, než jsem narazila na Heather a měla jiné starosti, než hledání nějakých vlastních počátků.
Wizku namítla, že nejsem hlupák, ale s tím jsem moc nesouhlasila, ale... nic jsem raději neříkala. Okolím se totiž ozvalo vytí. Zastříhala jsem ušima, hlavu jsem zvedla trochu nahoru a rozhlédla s po lese. Blueberry, pomyslela jsem si krátce. Zhluboka jsem se nadechla, cítila jsem mnoho pachů, smečka už byla zpátky. Byl Blueberry s nimi? Nebo byl někde jinde? Na tom nezáleželo.
Krátce na to se Blueberry i objevil. Tělem mi projelo krátké mražení, když jsem se na něho podívala. Povyprávěl, co dělal. Očividně spal, což také nebylo od věci. Nabrání energie by se určitě hodilo. „Byla jsem u Smrti. A u Života,“ řekla jsem krátce po Wizku. Však o tom věděl, že jsem tam plánovala jít.
Do uší se mi donesla slova, že mi to sluší. Však mě už viděl, ne? Krátce jsem pohledem těkla k Wizku, ale poté jsem pohledem zůstala u Blueberryho. „Děkuji,“ špitla jsem. „Jak ses... vyspal?“ Lepší otázka mě nenapadla.

Jemně jsem naklonila hlavu do strany: „Takže všechny vlky... podpálí, aby je od sebe vyhodila?“ zeptala jsem se suše, i když to mělo být řečeno spíše jako vtip, vzhledem k tomu, kolik nadsázky jsem pro to použila. Ano, byl tam oheň, ano, byl u mě, ale nijak nepálil a poté jsem se prostě objevila u Života. Nedávalo mi to moc smysl, ale... stalo se.
Nedokázala jsem nějak říct, že by pro mě Smrt mohla mít slabé místo. Nebo snad kdokoli na tomhle světě, protože... já byla slaboch celkově. Nebylo třeba hledat ještě další slabiny v mém životě. „Už za ní nikdy nechci jít,“ řekla jsem dodatečně s nervózním úsměvem. Snad nikdo za ní nemohl chodit dobrovolně. Byla příšerná, nechutná, zlá a všude to tam páchlo. A bylo to taky dost mentálně náročné, když jeden věděl, že se odtamtud taky nikdy nemusí vrátit živý a zdravý.
Celé tělo mi ztuhlo, když se WIzku zeptala na květiny. Ne, řekla jsem si pro sebe. Padla jsem k němu tak rychle. Vlastně jsem ani netušila, kam vlastně jdu. Chtěla jsem jít na kopec, abych se rozhlédla, kde se nacházím a byl tam Život... Neměla jsem květiny. Jenom jsem si s ním povídala a on mluvil. A sem tam mě i ranil. „Já...,“ vykoktala jsem ze sebe trochu netrpělivě, „jsem ani netušila, kde jsem... Smrt mě k němu... hodila? A pak jsem si s ním jenom povídala, ale říkal, že mi pomůže...?“ Lezlo to ze mě jako z chlupatý deky a byl to dost nervózní a koktavý monolog.
Hlava mi následně klesla dolů. „Jsem hlupák,“ povzdechla jsem si zoufale.

Asi jsem vtip od Wizku moc nepochopila, ale stejně jsem se donutila lehce pousmát. Abych nebyla za hlupáka, že se nesměju. Nebo že nechápu, proč bych se měla těmto věcem smát. Udělala jsem pár kroků blíže k Wizku, ale pořád jsem si udržovala odstup. Došlo mi, že bude lepší se prostě držet dál, nemíchat se jí do osobního prostoru.
Zajímala se o to, jaká byla má návštěva Smrti, ale musela vědět, jaké to bylo. Nemohlo se to nijak lišit od toho, jaké to musela mít ona. Smrt, zápach, zelený oheň, výhružky a čirá nenávist z její strany. „Asi... bych se měla stydět, protože mě sama Smrt zavrhla.“ Přemýšlela jsem, jak to pojmout, ale ano. Bylo to zavržení. To, jak mě od sebe odehnala pomocí ohně a vyhodila u jejího sourozence, bylo prostým vyhoštěním, protože v jejích očích nejsem ani hodna toho, aby mě zabila. Tak moc na nic a k ničemu jsem. „Ale žádala jsem ji o silnější magii. Dala mi ji,“ usmála jsem se zlehka. Takže mě zavrhla, ale mě přání splnila, což... bylo asi dobře.
Pak bylo to setkání s Životem. Které jsem nepochopila ani trochu, ale... co jsem taky mohla dělat. Trochu jsem si povzdechla. „Života jsem sice žádala, zda by mi dal něco podobného, co máš... si měla ty, ale... asi mi to nesplní.“ Pokud Wizku vzal, co dal, proč by to mně vůbec měl dávat? Však... jsem si to vůbec nezaloužila.

Jako vždy, mělo to být tiché setkání. Pouze dvě mlčenlivé vlčice, šelest větru a nic víc. Hleděla jsem na Wizku a chvíli ani neodpovídala na její tichý pozdrav. Měla jsem odpovědět stejně, ale nehodilo se, abych také něco řekla? Měla jsem, musela jsem. Však to bylo zapotřebí. „Tvé... čelo,“ poznamenala jsem tiše a nemístně. Však dříve bývalo modré. Mluvili jsme o tom spolu. Jak Život dává to, co si myslí, že by snad jiní mohli chtít. Bere to pak zpátky? Je to jenom na chvíli? Než si jeden vybuduje tu sebedůvěru, kterou pak musí udržovat, jak mi sám říkal? Vybudovala si ji? zeptala jsem se sebe samé.
Posadila jsem se na zem a koukala na tlapky. Na bahnité tlapky, které prostě měly barvu nechutného bahna, které se lepilo na srst a každý ho chtěl ze sebe co nejrychleji dostat. Jako se budou chtít zbavit brzy mě, došlo mi. Smečka byla na lovu, já neudělala nic. Byl tu had a já... mohla jenom foukat větříkem. Nic víc. K čemu ta magie vlastně byla, když jsem jenom... foukala? Něco máš a stejně ti to není dobré, napomenula jsem se a zvedla zrak. „Byla jsem u Smrti... A u Života,“ polkla jsem. A žiju, což byl zázrak. A dostala jsem, co jsem chtěla? Nejspíše ano. Minimálně magii, ale vzhled? Asi mi ho Život dát nechtěl. A docela jsem chápala, proč ne.

Cítila jsem, jak mé tělo přemáhá nutkání couvat. Někam pryč od společnosti, která se probrala z toho, co se dělo. Bylo načase vyklidit pole, protože zde byl prostor na seznamování a nová přátelství, kterých jsem já nebyla součástí. Slyšela jsem následně jedno vytí, potré druhé z jiné strany, smečka se musela vracet z lovu, ale zároveň s tím se vracel i Sigy, otec Heather, která za ním vypálila. Couvej, slyšela jsem hlas, jak mi radí. Tak jsem ho uposlechla a pomalu mizela pryč. Někam mezi stromy, kde nebudou ostatní. Kde nebudu vina z toho, že jsem nepomohla smečce s lovem. Protože jsem byla pryč, ale... co to zas bylo za další výmluvu? Měla jsem se vrátit ihned, ne po dlouhé době. Jenže když jeden neví, kudy se má vrátit... bylo to složité, ale ve výsledku moje vina.
Mířila jsem někam po lese. Bez nějakého přemítání nebo hledání čehokoli a kohokoli. Blueberry musel být nejspíše s nimi, takže musel být znaven z lovu. A co jsem byla, abych ho stále obtěžovala svou přítomností...
Chvíli po mém osamělém bloumání lesem se ozvalo další vytí. Ale neznělo z toho směru, odkud šli ostatní, tohle bylo osamělé. Od vlčice, při které jsem mnoho času promlčela, ale přesto toho řekla neskutečně moc. Wizku, broukla jsem si pro sebe. Vydala jsem se po pachu vlčice, protože... jsem nějak chtěla něco říct. Minule utekla, když se mnou byla naposledy, jak mi došlo. Uteče znova?
Šla jsem k té vlčici mlčky, nic jsem neříkala. Ale ani jsem nešla úplně k ní. Zastavila jsem se pár metrů, neplížila se, dávala jsem najevo, že tam jdu.

Had se odplazil dál a společně s ním zmizel i chlad a studený vítr. Do prostoru okolo nás se vracelo teplo, jak to mělo být, i když tráva byla ještě trochu pokrytá jinovatkou a po větru tu zůstala ozvěna v podobě naježené srsti. Minimálně u mě. Ale zároveň s tou srstí přicházelo i silnější bušení srdce, které značilo jakýsi divný pocit, který jsem cítila proti sobě... Byla to pýcha? Hrdost? Něco takového, co bylo úplně neznámé v mém světě? Asi ano. A přitom to byl jenom hloupý vítr a nic více. Rychlý poryv vzduchu, ale byla jsem to já, kdo ten poryv způsobil a ovládl. Do té mé hrdosti, kterou jsem se pokoušela nedávat žádným způsobem najevo, protože bych mohal být akorát uzeměna faktem, že to není nic zajímavého a výjimečného, se ozvala Heather, která se sice po prvním poryvu větru, který se do ní opřel u jezera, nadšená nebyla, ale tenhle už viděla dočista jinak a ozvala se, že by se tohle měl dozvědět Blueberry. Uši jsem na chvíli stáhla dozadu. Však to bude považovat za nic. Ale poté jsem uši napřímila a usmála se na vlčici: „Děkuji.“
Heather se následně vydala seznamovat. Poznávala ostatní členy smečky a já cítila, že bych měla už odejít nebo něco takového. Protože už tam pro mě nebylo místo. Ale dívala jsem se na ně a hlavně na to, jak to malé vlče řve svoje jméno. Hrdost s tím slovem ustupovala, místo toho jsem cítila tlak, který jsem vyvíjela na své zuby a nedokázala to ovládat. To jméno bylo to nejhorší, co mohlo do tohohle věta přijít.

Had klesl k zemi a spolu s tím i klesalo mé sebevědomí ohledně toho, že alespoň silnější ovládání magie by mi mohlo pomoci ve vnímání sebe samé, ale... asi jsem se pletla a Život měl tím pádem smysl, i když se to sebevědomí nedalo aplikovat na vzhled, ale na schopnosti.
Stiskla jsem zuby, očekávala jsem obvinění z neschopnosti, které zatím zůstávalo pouze v mé hlavě. Had se mezitím zdal agresivnější, nelíbilo se mu, že ho někdo zvedal ze země nebo s ním jakkoli manipulovat. Ani po impulzech od Kayi nevypadal dvakrát nadšeně a tohle ho muselo akorát tak dopálit, protože syčel, jak jenom mohl a dával nám dobře najevo, že naše chování vůči němu mu dost vadí. Ustoupila jsem konečně o krok dozadu, jak mi bylo řečeno už předtím, ale do té doby jsem na to nebrala tolik ohled, protože... co by mi mohl had udělat? Byl jedovatý nebo to byl škrtič? V hadech jsem nebyla schopná se vyznat... Škrtič by ale v té chvíli byl lepší než nějaký jedovatý, protože tam by stačilo jedno kousnutí, zatímco se škričem by se dalo něco dělat.
Ale z mého přemítání nad původem hada mě vyrušila Kaya, která chtěla, abych to udělala... znova? Tu blbost? Zvedla jsem k ní hlavu právě ve chvíli, kdy podávala vysvětlení, proč to mám udělat. Chlad. Přikvla jsem beze slov a přivolala chladný vítr. Nebyl tolik silný, ale spíše nepříjemně studený, že až štípal. A do toho ta magie Kayi, díky které byla okolo jinovatka a jako by se snad znovu vracela zima. Co to vůbec bylo za magii?
Had syčel, kroutil se, chlad se mu vůbec nelíbil. Ale už nebyl tak agresivní vůči nám, spíše se stahoval někam, kde bude tepleji.

Nápad Heather o vytvoření bezvzduší se mi uložil v hlavě, ale tak někam hlouběji, kde jsem tušila, že na to na dlouhé měsíce zapomenu a poté si na to jednou náhodně vzpomenu, když to nebudu vůbec čekat. Sice jsem nemusela na nic čekat a prostě jsem to mohla vyzkoušet, ale... nechtělo se mi do toho. Protože jsem se chytla otázky, kde je zbytek smečky. Les byl prázdný, nikdo nikde, pouze pár pachů. Heather podotkla, že mohou být na lovu, což bylo nejlogičtější řešení té malé záhady. Souhlasně jsem jenom pokývla, že tomu asi tak bude, ale víc jsem k tomu už neříkala. Jestli jsou na lovu, znamená to, že budou určitě i brzo zpátky.
Místo řešení smečky, která nebyla k dostání, se navíc jako trochu závažnější téma ukázal dlouhý had, který narušil zdejší území a několik výbojů elektřiny, které do něho položila Kaya, mu na náladě moc nepřipsalo, takže se začal zvedat do výšky, aby snad ukázal, kdo je zdejším pánem a přesvědčil nás o tom, že my to rozhodně nejsme.
Heather se zajímala, jestli nám rozumí, druhé vlče kňučelo. Reagovat jsem neuměla ani na jedno, protože... Upřímně řečeno, byla jsem zaujata tím hadem, který se plazil uprostřed lesa a nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Musím něco udělat, došlo mi. Protože kdyby ne... Mohla bych rovnou odejít. Za všechny ty vroubky, co jsem tu měla. A tohle by mohl být ten úplně poslední.
Kaya radila ať couváme, ale zůstala jsem stát na místě. Zhluboka jsem se nadechla. Když už Život slíbil, co jsem žádala, mohla jsem toho začít trochu využívat, ne? Naznačit, že nejsem úplně k ničemu a neschopná. Had se zvedl lehce nad zem. Pouze kousek, že se ho ještě občas dotékalo stéblo trávy, ale potřebovala jsem se přesvědčit o tom, že je možný ho přenést někam... pryč. Jenže poté jsem ho pustila, snad nadšení, že by to mohlo jít, mě rozptýlilo z přemýšlení, had dopadl na zem a zasyčel.

//Mahtaë

Na celou tu moji záležitost s větrem Heather jenom odpověděla otázkou, jestli umím udělat bezvzduší, což... byla dobrá otázka. Ale jestli šlo ovládat vzduch, mohlo být možné i zbavit se vzduchu, ne? „Možná...,“ řekla jsem zamyšleně. Docela mě lákalo zkusit to, i když se to celé zdálo poměrně nebezpečné. Ale i to nebezpečí patřilo do celé té záležitosti ovládání magie. „Mohla bych to někdy zkusit. Někde, kde nikdo nebude,“ dodala jsem zamyšleně.
Mířila jsem hlouběji do lesa. Cítila jsem starý známý pach, ale zároveň jsem i nic necítila... pachy. Pachy ostatních. Jako by v lese snad ani nikdo nebyl. Nebo jsem je minimálně necítila tolik, ale... byli jsme ve správném lese, tím jsem si byla jistá.
Rozhlížela jsem se okolo sebe, zatímco jsem s Heather mířila hlouběji, že třeba na někoho narazíme. Třeba na jejího otce nebo bratra. Nebo... na kohokoli. Vesměs na tom nezáleželo, stačilo prostě někoho najít, ale ani to se zrovna dlouho nevedlo. „Kde všichni jsou?“ položila jsem tichou otázku směrem k Heather. Vítr ke mně v té chvíli přeci jenom přivál nějaké pachy, i když... Nemohla jsem říct, že ty vlky znám. Kayu jsem viděla, když ji Blueberry přijímal a to vlče. To vlče... To je zlým znamením, povzdechla jsem si. Ale nikdo jiný v okolí nebyl. A třeba mohli vědět, kde vůbec všichni jsou.
Pomalu jsem vyrazila jejim směrem, nemluvila jsem, nebylo co říct. Vlčice byly někde v dálce mezi stromy, viděla jsem je. Teda na chvíli ne, když mi zrak oslepil krátký záblesk, který se z nenadání objevil. Několikrát jsem zamrkala, než se mi zrak zcela vrátil a pootočila jsem se k Heather. Stále jsem nic neříkala. Ukazovala snad Kaya nějakou magii? Nebo co se dělo? To nebylo na obloze.
Trochu jsem přidala, chtěla jsem vědět, co se děje, ale zarazila jsem se.
Mezi dvěma vlčicemi leželo dlouhé stvoření s lesklými šupinami a... ani trochu se mi nelíbilo. Kdybych mohla, snad bych pobledla, ale místo toho jsem jenom nasadila výraz mezi zhnuseným a zaraženým. Nějaký instinkt mi řekl, abych se spíš postavila před Heather, ale... to bylo tak vše. Zvedla jsem zrak ke Kaye, měla s tím něco dočinění? Nebo byl ten záblesk kvůli tomu? „Co ta věc tu dělá?“ zeptala jsem se. Spíš... obrazně. Nechtěla jsem na to vědět odpověď, neočekávala jsem ji.

//Křišťálový lesík

Heather nás vedla někde podél řeky a marně jsem se snažil o nějaké poznávání okolí, abych našla, kam se vůbec máme vracet. Občas jsem měla pocit, že vím, kde jsme, občas mi přišlo, že jsem stejně ztracená jako předtím. Bylo to nárazové a právě ty malé záchvěvy tady to znám byly na tom všem úplně nejhorší, protože mi to dávalo naději, která ihned pohasnula.
„Občas mi přijde, že ano. Pak zase, že ne,“ povzdechla jsem si na otázku Heather, která už musela chtít domů a ne se jenom někde táhnout s vlkem, co ani neví, kde je. Nebo kým vlastně pořádně ne. Nebo taky čím je. Podobná otázka jako ta předchozí, ale přesto trochu odlišná a přitom docela dost zapeklitá, co se týkala všeho možnýho.
Heather se zastavila u řeky a já kousek od ní. Rozhlížela jsem se okolo, jestli třeba neuvidím něco známého. Ta řeka mi přišla docela povědomá, ale furt jsem ji nedokázala někam přesněji zařadit. Všimla jsem si také vlků okolo. Mohla jsem se jich zeptat, ale... vlastně jsem se mezi ně nechtěla vůbec montovat.
Vstala jsem, abych se mohla napít vody, když mi Heather položila další otázku. „Moje magie je vzduch,“ namítla jsem. A zase jsem si vzpomněla na Života a Smrt. Po obou jsem něo žádala, ale... dostala jsem to? Nebyla jsem si furt jistá. Rozhlédla jsem se okolo sebe a moc nevnímala, co Heather říká. Pokoušela jsem se soustředit na vzduch. Jestli ho nějak pocítím nebo snad lépe ovládnu. Chtěla jsem jenom slabý vítr, který by se mi pohnal srstí, ale soustředila jsem se moc, nebo jsem se nějak přepočítala, každopádně v odpověď přišel silný vítr vanoucí do boku. Vítr se takhle prohnal okolím. Zavrávorala jsem do strany, vyrovnala rovnováhu, abych se nesvalila na bok na zem a tak nejistě se rozhlížela okolo sebe s pohledem kdo to byl? Já? Že by přeci jenom ti dva... splnili, co řekli?
Srst jsem měla na jedné straně načechranou, trochu jsem z toho všeho byla vedle, ale... něco jsem cítila. Něco tak známého. Otočila jsem hlavu proti proudu řeky. „Nebo se najíme doma a nebudeme krást,“ hlesla jsem do větru a až poté natočila hlavu Heather. „Vím, kde jsme,“ dodala jsem s lehkým úsměvem a konečně vyrazila k lesu.

//Borůvka

Z řešení dosti nepříjemných věcí, u kterých jsem si byla dost jistá, že ve mě budou hlodat ještě dlouho poté, co se třeba vrátíme do lesa, jsme se dostali k řešení takových normálních všedních věcí a objasňování přírodních úkazů někomu, kdo jich ještě mnoho nezažil. Jenom jsem si nějak nedokázala uvědomit, jestli bylo skutečně minulé léto tolik bez bouřek, že žádnou Heather nezažila, ale nebyla jsem toho, abych si vzpomněla. Ani nebyl důvod to řešit, prostě jsem jí to měla objasnit a jít dál. „Občaas můžeš znít děsivě, když duní hromy a do země naráží blesky,“ pronesla jsem zamyšleně, ale potom jsem zakroutila hlavou, „ale není to nic, čeho by se jeden měl obávat. Bouřky přijdou a odejdou. Stejně jako déšť nebo třeba zima.“ Nebyla jsem si moc jistá, zda jsem svými prvními slovy naopak Heather trochu nevyděsila, ale nechtěla jsem jí říkat něco, co nebyla pravda. Bouřka mohla znít nebezpečně a někdy prostě děsivě, jak to všechno dunělo, proč v tom lhát?
Heather se zvedla, symbol toho, že půjdeme dál. Najít les nebo se jenom tak toulat? Po té době by se možná hodilo, abychom se pokusili najít domov, odpočinout si, najíst se a... ujistit... Sigyho, že je Heather v pořádku. A ta ho měla následně obeznámit ohledně matky.
Vyšla jsem směrem z lesa, když se ozvala otázka. Zamyslela jsem se. „Asi bych tu vůni nedokázala popsat nebo si ji představit,“ přiznala jsem. Chvilku jsem mlčela a následně dodala: „Ale jakmile bych ucítila jenom lehounký odér, uvědomila bych si, co to je.“

//Mahtae

Pomalu jsem zvedla hlavu. Protože nepřicházela žádná další otázka, která by mě mohla akorát tak srazit k zemi vlastní nevědomostí a neschopností odpovědět, jak se věci vlastně mají. To ale neznamenalo, že to ve mně všechno nehlodalo. Zase. Bylo to stresující, ale snažila jsem se to nějak nedávat najevo, protože tohle byla věc, nad kterou se měl vlk zamyslet až o samotě, kdy svými myšlenkami nebude nikoho rušit a štvát.
„Nic intimnějšího už mezi vlky není,“ dodala jsem tiše. Ale já to nezažila, tak jak jsem něco vůbec mohla říkat? Měla jsem mlčet a jenom třeba přikyvovat nebo raději nedělat vůbec nic, protože by to bylo lepší.
Netušila jsem, co dál dělat. Protože jsem si najednou přišla ztracená i ve vlastní mysli a zároveň i ve světě. Když jsem byla ztracená v jednom, ještě se to dalo snést, mohla jsem se někde najít a ujasnit si, jak se do toho stavu už nedostat, ale takto? Nešlo to. Protože jsem netušila, na co bych se měla zaměřit dříve. Makadi, ozvalo se mi v hlavě vlastní jméno. Proč? Znělo vlastně strašně divně, proč mi ho matka dala? To bylo vedlejší... Kde taky byla moje vlastní matka? Stále ve smečce s Rollem a ostatními? Nebo odešla? Zemřela? Hledá mě? Zakroutila jsem hlavou, nemohla jsem nad tím přemýšlet. Ale snažila jsem se svoje myšlenky dostat odjinud, abych nad tím nemusela přemýšlet.
Z myšlenek mě dostalo až něco venku. Hrom. Otočila jsem hlavu, zvedla ji k obloze a lehce se zamračila. Jestli se blížila bouřka, nebylo vhodný zůstávat moc v lese. Navíc Heather na bouřku zareagovala... jako na novinku. Otočila jsem k ní hlavu, vstala a zeptala se: „Nikdy si nezažila bouřku?“