Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borůvkový les (nakonec se sem teda cpu :--))

Šla jsem s Blueberrym směrem k tůni. Nikdy jsem tam moc nebyla, spíše jsem okolo jenom procházela a napít se chodila k té, která byla v lese, ale nikdy nebylo pozdě na to, aby si jeden našel nové místo, kam si někdy mohl zalézt.
Věděla jsem, že jdeme za Stormem, přesně k tomu jsme i mířili, ale byla jsem vcelku zaražena přítomností vlčete, které bylo u něho. Hnědobílé, ta hnědá se trochu podobala dokonce i té mé, což bylo trochu ojedinělé, ale moc jsem to neřešila. Spíše mě zajímalo, co tam vůbec vlče dělá. Bylo toho staršího vlka, který tam byl s ním? Moc mi to nesedělo. A Blueberry taky vypadal, že to pro něho je novinka a potvrdilo se mi to i ve chvíli, kdy Blueberry promluvil. Zastavila jsem se po jeho boku a pohled krátce skloila k vlčeti, posléze k Blueovi a nakonec ke Stormovi, který promluvil. „Ahoj,“ šeptla jsem tiše do větru a poslouchala, co vlk říká. Avšak hned první slova mnou projela jako ostrý mráz. Tělo jsem měla v křeči a svět ohluchnul. Pohled mi padl k vlčeti. Maeve, zopakovala jsem si, jako by to snad bylo jed.
Nebyla to ona, samozřejmě, ale... byla jí podobná. Nejenom jménem, ale i barvou a... proč? Zatnula jsem zuby, mlčela, zrak upřený k vlčeti a vzpomínkám. Ne moc příjemným, ale vlastně jo. Bylo to složité.

Brzy na to, co jim Blueberry přinesl ty zprávy, které přinesl, jsme osaměli. Oba dva vlci si šli po svých, přičemž odchod jednoho z nich mi povolilo hrdlo, jako by mi ho po celou dobu jeho přítomnosti držel. Ten strach byl hrozný. Protože jsme byli ve stejné smečce, měli spolu nějakým způsobem žít, ale já toho nebyla schopná. Musela jsem se to nějak naučit, ale na to teď nebyl čas. Nebo spíše pomyšlení, protože mi myšlenky okamžitě stáčely někam zcela jinam alespoň do chvíle, než Blueberry ještě zmínil Storma, kterého chtěl vidět. Trochu ve mně nálada poklesla, protože mi to přišlo jako posledně, desítky povinností a teprve potom krátká zábava, ale co jsem mohla ostatně očekávat? Prostě to tak bylo, musela jsem se s tim smířit, pokud jsem chtěla být v jeho společnosti. A to jsem chtěla.
Trochu jsem se usmála, když Blueberry nadhodil, že ochranář ve smečce znamenalo lépe pro nás, že nebude tolik vázán neustále na území. Na tváři se mi rozlil mírný úsměv, „To je pravda,“ vydechla jsem. Alespoň nějaké dobré znamení pro mě Nori znamenal, když už jeho přítomnost u mě nebyla tak přívětivá.
Trochu jsem přidala do kroku, abych se vyrovnala Blueberryho kroku, který jsem ztratila, když se přiblížil Nori. „Samozřejmě, že chci. S tebou,“ opověědla jsem trochu překvapivě. Proč bych neměla chtít?
„Já tebe taky,“ vydechla jsem s dalšími kroky za Blueberrym směrem k tůni, která byla kousek od lesa.

//Ovocná tůň

Lehce jsem pootevřela tlamu, ale pak mi došlo, že bych asi nic říkat neměla. Nebo ne asi, zcela určitě, protože jsem řekla, že to nikomu neřeknu. Stejně tak, jako Wizku neřekne nic proti mně, já neřeknu nic proti jí samotné. „Je trochu přešlá,“ řekla jsem pouze, protože to vypovídalo o tom, že se skutečně něco děje, ale nijak to nepoukazovalo na to, jestli vím nebo nevím o co jde. Věděla jsem jenom trochu. A i kdybych to tak mohla říct nahlas, netušila bych, co vlastně, protože to bylo složité a viděla jsem jenom výsledek toho smutku, který se odrazil v tom, jak se Wizku rozbrečela v norách.
„O mně asi není co říct,“ usmála jsem se nervózně. Byla to vlastně pravda. Můj život nenesl žádné zajímavosti, zážitky, na mé osobnosti také nebylo nic, co by volalo do světa a lákalo ostatní, aby mě poznali. Jenom malá hnědá myška, která byla ráda, že má místo, kam patří a někoho, kdo je okolo. I když ten měl moc práce se smečkou a věcmi okolo. Nevadí. Blueberry se svěřil s tím, že je unavený a vyčerpaný z toho, co sice miluje, ale vysiluje ho to. Přikývla jsem. Zcela jsem nemohla chápat, co to obnáší a jak to vypadá z jeho pohledu, ale něco málo jsem viděla, když jsem byla za jeho zády při přijímání Awaraka, zranění Wizku, poté přijímání Kayi a neúspěšného hledání Lilith. Nechápala jsem, jak to mohl sám zvládat. „U jezera si odpočineš,“ vydechla jsem. Otázkou bylo, zda se k tomu jezeru nakonec nedostaneme až třeba někdy v létě, kdy se rozhodně nebude dát klouzat.
Vyrazili jsme za Baghý, tedy i černým Norim, kterého bych zcela upřímně ráda viděla i v jiné smečce nebo na druhé straně propadliny, ale rozhodně ne tak blízko. A mé stažení se nezůstalo bez povšimnutí, jak od Blueberryho, tak i od samotného Noriho, který si musel rýpnout. „V pořádku,“ šeptla jsem k Blueberrymua zhluboka se nadechla, i když mi to na odvaze vůbec nepřidalo.
Sledovala jsem mlčky to, jak jsou jiní povyšováni. Možná trochu se záští, ale tak slabou, že byla zanedbatelná, byla jsem hlavně ráda, že je někdo, kdo se může postarat o lov a značkování, aby vše nezůstávalo na Blueberrym.
Překvapením pro mě trochu bylo, že se Baghý zajímala, jak se mám. Nebo mě spíše překvapilo, že vůbec ví mé jméno. „No... asi dobře,“ řekla jsem nejistě. Moje nálada a to, jak se mi dařilo, se nějak dobře sumarizovat do pár slov nedalo.

Vlčata zmizela v úkrytu, Launee naopak odešla z lesa, osaměli jsme. A sice osamění nikdy nemohlo být dobrou věcí, tady to bylo něco opačného. Bylo to příjemné, chtěla jsem to a doufala, jsem, že taková situace nastane – nastala. Srdce se mi rozbušilo vzrušením, když les okolo nás utichl a jediný hlas, který se nesl okolím, byl ten Blueberryho, který se zajímal, jak jsem se měla. Dlouze jsem s úsměvem vydechla, i když bylo otázkou, zda bylo správné se umívat, když celá ta záležitost dopadla tak, jak dopadla. „Dobře. Šla jsem sice na chvíli mimo les, ale potkala jsem Wizku a... trochu jsem ji stačila poznat, což je ve smečce asi dobrá věc,“ rozmluvila jsem se trochu, abych neodpovídala pouze jedním nebo dvěma slovy, kdo by o takovou odpověď stál? Došlo mi to právě při trávení čau s Wizku, kdy jsem poznala z té druhé strany, jaké to je, když ten druhý nemluvil a bolelo to, protože vždy přicházela otázka, zda dělám něco špatně. Ale... asi ne. Bylo to v povaze Wizku a stejně tak i v mé. „Ale co ty? Co les?“ zajímalo mě na oplátku. Něco nového? Někdo nový? Něco...? Cokoli.
Zaregistrovala jsem, že se Blueberry lehce přiblížil a i moje tělo se hnulo trochu vpřed a chtěla jsem více, ale začal mluvit, takže jsem se spokojila pouze s menším přiblížením a poslouchala jsem, co říká. Měl ještě nějaké povinnosti, ale pak chtěl být se mnou. Usmála jsem se, přikývla a ještě se zeptala: „Mohu jít s tebou?“ nechtěla jsem nikde zůstávat a navíc to bylo alespoň letmé vědomí, že jsem s ním, i když nemůžeme být sami spolu. Pak krátce na to vyrazil za Baghý, zvedla jsem se a šla s ním, nechtěla jsem tam zůstávat.
Bohužel, až později mi došlo, že tam, kde bude Baghý, bude i Nori. Hrdlo se mi stáhlo při pohledu na černého vlka a hůře se mi dýchalo. Instinkt mi řekl, ať se schovám, vědomí mi to nedovolilo. Pouze jsem zpomalila o krok, jeden udělala blíže k Blueberrymu a zkusila zůstat schovaná za jeho tělem.
Říkal jim přesně to, co jsem očekávala. Že Baghý dostane funkci a Norimu poukáže na to, že by ji mohl mít, kdyby byl více v lese. Nálada mi o kapku poklesla při vědomí, že vlastně stále nic neumím a má návštěva Smrti byla odložena, když mi o ní Wizku řekla více.

Meinere:
12.2. 1 post
13.2. 1 post
14.2. 3 post
CELKEM: 127 lístků

Makadi:
11.2. 1 post
12.2. 1 post
14.2. 1 post
CELKEM: 234 lístků

Nemesis:
12.2. 1 post
14.2. 1 post
CELKEM: 128 lístků

Začala jsem zase nabývat toho pocitu, který jsem měla skoro celý život. Že sice můžu být kdekoli, ale vlastně zároveň s tím nikde nebudu, protože má přítomnost je značně omezená. To nevadí, ujistila jsem se. Nebylo to nic, na co bych nebyla zvyklá, spíše by bylo horší, kdyby někdo o mé přítomnosti skutečně věděl a nějak na mě reagoval nebo něco podobného.
Poslouchala jsem to, co říkají jiní. Launee očividně odněkud už Heather znala, ale odkud jsem netušila, stejně tak jsem se na to nechtěla ptát, protože bych skákala jiným do řeči a to nebylo něco, co bych dělala. Takže jsem si to jenom poznamenala, že bych to někdy chtěla vědět, ale těžko říct, jestli vůbec hnědou vlčici někdy uvidím, zda si mě bude pamatovat a zeptat se na to Heather bylo pochybné, protože mě stejně tak neznala, případně to prostě nemusela chtít říct a co mně vlastně bylo do toho, že se jiní znají? Neměla jsem co lézt do jejich soukromí a zajímat se. Měla bych si raději hledět svého.
Launee se ještě zmínila o nějakých sourozencích, Blueberry přitakal, že s nimi máme zkušenosti. Trochu jsem se zamračila, protože... jsem si nebyla jistá. Nebo jsem vůbec netušila? Těžko říct, další věc, o kterou bych se měla zajímat a tentokrát oprávněně. Pak se však Launee omluvila, že by se měla vrátit, protože hledá vlastní členy smečky a zmizela, přičemž Heather s ALfreem se odebrali do úkrytu. A já tam seděla na zemi. Sama. S Blueberrym. Pokud neodejde také.

//Loterie 124

V hlavě se mi rojil seznam všeho, co jsem udělala špatně. Například to, jak klidně bez nějakého náznaku strachu nebo starosti jsem přišla. Jako by se snad jednalo o kompletní cizince a ne jedno vlče ze smečky, ale co jsem mohla dělat? Znala jsem ji od vidění, ona mne také, nemohla jsem k ní přeci přiběhnout, přitiknout ji k sobě a držet ji v relativním teple. Nebyla jsem pečovatelka, nebyla jsem nic a akorát by se odtrhla, že u mě nechce být. Ale měla jsem udělat něco, napomenula jsem se. Jenže na to už bylo trochu pozdě.
Launee se rozmluvila, co se stalo, jak se věci mají a hlavní dotaz padl tak, zda Alfredo, druhé světlé vlče, které přivedla, může zůstat chvíli zde, vzhledem k jeho zraněním a dálce, kde má vlastní smečku. Nemáš právo rozhodnout, připomněla jsem si, ale bylo mi to nějak jedno, spíše mi v tomhle ohledu záleželo na vlčeti, které strádalo a nechtěla jsem říct ne, aby měla vlčice další trable se sháněním přístřešku pro druhé vlče a starání se o něho, když jsme mohli my. Heather se do toho připojila s tím, že je Alfredo její kamarád a zachránil ji život. Lehce jsem se usmála s přikývnutím, ale nic jsem na to ještě neříkala, protože mi přišlo důležitější odpovědět Launee, avšak... Se ozval hlas za mými zády.
Ten, který bych slyšela ráda a těšila se, ale v té chvíli mi přišlo, že mi není souzeno cokoli zkusit vyřešit. Hlavu jsem lehce natočila k Blueberrymu, sledovala, jak se ujímá vedení, protože byl ostatně alfa a raději jsem udělala krok do strany. Moje přítomnost najednou neměla smysl. Oheň, který vytvořil Blueberry, zahříval okolí, takže jsem se ani Heather nemohla nabídnou, že ji zahřeji tělem, moc bych nepomohla. A říkat jsem už taky neměla co.
„Myslím, že Sigy bude v úkrytu,“ hlesla jsem jediná slova k Heather na její otázku, kde má otce, ale... matka? Netušila jsem. Dlouho jsem ji neviděla a ani necítila.

//Zelené nory

//Loterie 123

Počasí venku bylo strašlivé, i když les ho o něco zmírnil. Stejně se mi nechtělo být ani trochu venku, trochu mě to vracelo ke vzpomínkám, kdy jsem v podobných nočních bouřích byla někde zalezlá jenom pod převisem nebo v malé noře, kterou původní majitel opustila a doufala jsem, že se nezatopí nebo tam nespadne strom, který by spadl před vchod a uvěznil by nás. Jakmile se mi ty vzpomínky vrátily, musela jsem je nějak vyhnat z hlavy, nechtělo se mi na to vzpomínat. Mířila jsem rovnou k jeskyním, kde bych se mohla schovat a snad tam nebude Wizku, i když jsem doufala, že tam vlastně i bude, protože jsem nechtěla, aby v tomhle počasí byla někde venku.
Kožich jsem měla úplně mokrý, tělo promrzlé, mířila jsem pouze jedním směrem, ale... lesem se ozvalo vytí. Neskutečně hlasité i přes ten vítr a všechno. Polkla jsem, rozhlédla se okolo sebe snad s nějakou nadějí, že tam bude někdo, kdo by je převzal, ale jestli Wizku byla pryč neb v jeskyni a to samé Storm, který by v tomhle počasí němel vůbec být venku, zbýval pouze Blueberry. Který má svojí vlastní práce dost, připomněla jsem si. Zhluboka jsem se nadechla. Byla hloupost, co jsem chtěla udělat, ale vydala jsem se po hlasu vytí, ke ketrému se přidalo ještě jedno, takže se nejednalo o jednoho vlka. Trochu se mi u toho stáhl žaludek.
Projít tou bouří trvalo déle, nohy jsem měla úplně ztuhlé, ale přeci jsem mezi stromy viděla rovnou tři, přičemž... dvě byla vlčata. Moc se mi to nelíbilo, jestli to znamenalo, že se jedná o tři, kteří potřebují domov. Ale jakmile jsem došla blíž, jedno vlče mi přišlo povědomé, protože ji Wizku hlídala na lovu. Sestra Flynna. Ale hnědou vlčici a krémové vlče jsem neznala. Pohledem jsem po všech tikla a pak pohled zvedla k hnědé vlčici.
Co mám říct? netušila jsem. Polkla jsem, pootevřela tlamu a nakonec ze mě pár slov vyšlo. Nemělo smysl ptát se, co chtějí. Minimálně úkryt. Co tam dělají? Schovávají se. Neměla jsem právo jim to dovolit, ale... nemohla jsem je ani vyhnat. Minimálně ne ty dva, sestru Flynna jsem musela minimálně odvést do úkrytu. Nebo za rodiči. „Můžu vám pomoct?“ řekla jsem... suše. Protože jsem netušila, co říct. Potřebují pomoct, hlupáku.

//Loterie 122

Wizku odešla a mně přišlo, jako by vzala společně s ní i veškeré zbývající teplo, které v norách bylo. Proudil už pouze studený vzduch, který mi profukoval kožichem a zakousával se mi do kůže. Srdce mi vždycky vynechalo jeden úder, zatímco jsem sledovala, jak odchází. Sklopila jsem hlavu k zemi, co tak špatného jsem řekla, že odešla? Nebo jsem toho řekla snad málo? Určitě ano. Chtěla slyšet něco, co by jí pomohlo a uklidnilo, zatímco já ze sebe dostala pár zoufalých slov, která odnášel vítr a neměla žádný smysl.
Pomalu jsem vstala. Asi nemělo důvod zůstávat schovaná uvnitř. Byla jsem tam, aby byla Wizku v pohodě a v suchu, na mně mi nezáleželo, ale když odešla... Nemělo důvod nadále zůstávat. Mohla jsem se vrátit do lesa, kde třeba bude, potkáme se tam a docela trapně na sebe budeme koukat po tom všem, co se vlastně stalo. Minimálně já budu.
Chvíli mi trvalo, než jsem se vlastně zorientovala, kde jsem. Okolí bylo neskutečným bludištěm, kde jsem dlouho musela pátrat, jednou jsem se navedla o do kruhu, kde mi trvalo dlouho, než jsem se zase našla, ale pak jsem nějak začala chápat, kde jsem a kudy musim jít. Takže... jdeme domů, vydechla jsem, zhluboka se nadechla a rychlejším krokem se vydala vstříc tomu děsnému počasí, které mě venku čekalo.

//Borůvka

MEINERE:
30.1. 5 postů
31.1. 5 postů
1.2. 5 postů
2.2. 5 postů
3.2. 5 postů
4.2. 5 postů
5.2. 5 postů
6.2. 5 postů
7.2. 5 postů
8.2. 5 postů
CELKEM: 50 lístků (+86 předchozích)
------------------------------------------------------

MAKADI:
30.1. 5 postů
31.1. 5 postů
1.2. 5 postů
2.2. 5 postů
3.2. 5 postů
4.2. 5 postů
5.2. 5 postů
6.2. 5 postů
7.2. 5 postů
8.2. 5 postů
10.2. 1 post
CELKEM: 51 lístečků (+180 předchozích)
-----------------------------------------------------

NEMESIS:
30.1. 5 postů
31.1. 5 postů
1.2. 5 postů
2.2. 5 postů
3.2. 5 postů
4.2. 5 postů
5.2. 5 postů
6.2. 5 postů
7.2. 5 postů
8.2. 5 postů
CELKEM: 51 lístečků (+75 předchozích)

//Loterie 121

Bolelo mě, co Wizku říkala, protože se jednalo o lži. A neměla jsem sílu na ně něco namítat, protože jsem stejně věděla, že ta slova nepřijme a bude se pouze nadále usvědčovat v tom, že to je pravda. Jenže musím něco říct, upozornila jsem se, abych nezapomněla. Nechtěla jsem mluvit, chtěla jsem mlčet. Jenže jsem se k tomu donutila. Otevřela jsem tlamu, mluvila jsem. Odpovídala na její otázky, na její sebenenávist a ponižování vlastní osoby. Přišlo mi však, jako kdybych mluvila s odrazem ve vodě. „Nejsem důležitější než ty,“ zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. To byla pravda, tak moc jsem chtěla říct, že je důležitější, ale to by nepomohlo. Umocnila bych ji pouze v tom, že mezi vlky jsou rozdíly. Že někteří jsou lepší a jiní jsou horší. To nemohla slyšet.
Ale pak jsem ji nechala mluvit. Protože jsem na to neměla co říct a nemohla jsem. Nechala jsem ji, aby řekla vše, co ji bolí a trápí... Bylo toho mnoho. Mnoho slov, ale... vlastně jsem byla ráda, že mluví. Zuby jsem měla pevně stisknuté a neodpovídala jsem, jenom ve chvíli, kdy to bylo nutné.
„Nemusíš mi odpovídat,“ namítla jsem konečně něco. Chtěla jsem slyšet její slova, ale ne za cenu toho, že se trápila, „Když nemáš co říct, můžeš mlčet,“ dodala jsem s mírným úsměvem, ale i ten byl pro mě dost těžký.
Bylo pro mě cokoli říct a věděla jsem, že to kazím. Chtěla jsem se sama propadnout do podobného zhroucení jako Wizku, ale nemohla jsem. Jenom mě pak píchla u srdce slova, abych to nikomu neřekla. Povzbudivě jsem se usmála a řekla: „Ty také nikomu nepovíš, co jsem ti řekla, tak já také ne.“ Chtěla jsem, aby mi věřila. Aby chápala, že jsem vrba, které může říct vše s vědomím, že to nikdy nikomu neřeknu.
A ta poslední slova... zahřála. Ale v tom mrazu mě vlastně i spálila. Polkla jsem, sklopila hlavu k zemi a jenom ze sebe těžce dostala: „Děkuji.“

//Loterie 120

Po těle mi projížděl mráz, ale hned na to ho doprovázelo i neskutečné horko, jak jsem netušila, co bych měla dělat. Neznala jsem tohle, netušila jsem, jaké to je někoho utěšovat. Nejvíce času jsem trávila se svou matkou, která se zdála, že nemá slabiny a je dělána z kamene. Poté s Rollem, který byl podobně stejně stavěný jako skála, když přišlo na jakékoli city. Blueberry je uměl nějak projevit, ale nejevil se slabý, to jsem vůči němu byla já. Wizku však... projevila city. Projevila to, co ji bolí a trápí, jenže já s tím neuměla pracovat. Bála jsem se, že něco zkazím, že něco zvořu. Chtěla jsem ji strašně moc uklidnit a ulehčit ji trápení, ale netušila jsem jak. Ještě jsem se o jeden maličký krok posunula blíže, abych byla co nejvíce na blízku jsem mohla, ale zároveň se jí nedotýkala. Musela mít svůj malý prostor, ale pocit, že tu jsem.
Pak padla první otázku, ale na tu jsem neuměla odpovědět. Sklopila jsem uši dozadu, „na to se sama ptám,“ hlesla jsem a uvědomovala si, že to je něco, co si rozhodně nepřeje slyšet, chtěla utišit. „Ale ty jsi silná, silnější než to, co tě kdy bude chtít srazit na kolena,“ pousmála jsem se doufajíc, že to její duši alespoň o kapku uklidní.
Její další slova jsem nechápala. Jak? Co tím myslela? Nechtěla být tím, kým je? „Nic není jedno,“ zareagovala jsem na druhá. Nic, co někoho trápilo, jedno rozhodně nebylo a muselo se to řešit.

//Loterie 119

Tlapa mi ztuhla ve vzduchu podobně jako slova v plicích, když jsem na tomhle místě byla před pár měsíci poprvé. Oboje pramenilo ze stejného nitra; strachu. Ale předtím to byl strach z odmítnutí, že budu navždy zostuzena svými city, které nebudou nijak opláceny a navždy se na mě už bude hledět na někoho, kdo si myslel příliš mnoho a chtěl mít něco, co mu náležet nesmí. Tentokrát ten strach nešel do toho, k čemu šel v záležitosti s Blueberrym, ale tohle byl strach... z toho, že nebudu dostatečně dobrá na to, abych Wizku pomohla a odmítne mě. Vlastně to znělo úplně stejně, totožné důvody strachu, ale přesto jiný význam, který bylo těžké vysvětlit.
Wizku plakala a ten zvuk mě drtil zevnitř a i na povrchu. Svíral se mi žaludek, chtěla jsem se zkroutit do klubíčka, ale nesměla jsem. To Wizku potřebovala v té chvíli pomoci, utěšit, přesvědčit, že vše bude dobré a může se vypovídat, co ji donutilo zlomit se uprostřed nor kousek od smečkového lesa. Všimla jsem si jejího naklonění, ale nedotkla se mě. Udělej to, poohnala jsem se, když mi dala ten náznak, že to udělat mám. Otřela jsem se tlapou o její rameno a přejela trochu po srsti, než mi tlapa dopadla na zem. O maličký krok jsem se přiblížila a z hrdla mi vyšlo tiché a jemné: „Wizku...“ Protože neodpovídala, ale já potřebovala vědět, co se stalo.

//Loterie 118

Do těla se mi opíral chlad ze studené stěny, zatímco do té druhé zase chladný průvan. Jeden byl takový štiplavý, druhý vlhký a nepříjemný. A do tlap mi také stoupal tlap. A možná mi i přišlo, že se rozežírá ve mně, protože mi přišlo, že je těžké cokoli cítit, když je venku taková zima a nejde cítit ani to, že by okolo mě byl nějaký hřejivý cit. Sklopila jsem zrak k zemi, ani nemělo smysl hledět někam nahoru, když obloha byla zakrytá hlínou a stejnak bych v ní nic neviděla. pouze černá těžká mračna, která mi bránila ve vyhřívání na slunci, užívání si letního deště a sledování tisíců hvězd nad mou hlavou tak dlouho, že by mě z toho bolelo za krkem. Chybělo mi to... Ale ne kvůli tomu, že bych to dlouho nezažila, chyběl mi ten pocit cítit ten zvláštní a příjemný klid, který mi to všechno přinášelo. A to teplo pramenící z nitra.
Jenže teplo nepřiházelo a místo toho přišlo polití chladnou přítomností a pohled na Wizku. Nejdříve jsem to slyšela v jejím dechu, jak se změnil, poté vzlyky a nakonec jsem snad i slyšela, jak se jí od očí kutálí slzy. Zpozorněla jsem, postavila jsem se, tělo jsem měla ztuhlé, ale donutila jsem se udělat jeden krok vpřed. Omlouvala se mi, ale netušila jsem za co. Udělala jsem ještě krok vpřed, posadila se a zvedla tlapu. Chtěla jsem se Wizku dotknout, ale bála jsem se. „Co se stalo?“ zeptala jsem se polohlasem.

//Loterie 117

Dělala jsem si naděje, že by snad Wizku mohla mluvit a třeba navést na nějakou konverzaci, kterou ybchom zabili čas, zatímco jsme tvrdnuli v norách, kam nedoléhalo skoro žádné denní světlo a s tou zataženou oblohou, která se mračila na celé široké okolí, to všechno bylo ještě více potemnělé, až to bylo dost nepříjemné Byla jsem z toho docela unavená, chtělo se mi spát, protože v takovém počasí nešlo vlastně cokoli jiného dělat, ale spát, když tu byla Wizku, by bylo neslušné a třeba by prostě i odešla, čemuž bych se nedivila a vlastně bych se ani nezlobila, jenom by to bylo asi další velké ztrapnění před ní, takže jsem se snažila držet oči otevřené a pokoušela jsem se donutit hlavu na cokoli myslet, jenže to nešlo a mysl jsem měla prázdnou, pouze se letmo stáčela ke spánku, který jsem si zakazovala.
Wizku počasí okomentovala, ale neměla jsem na to co říct. Jenom jsem lehce přikývla, že teda ano, snad se to zítra zlepší a dostaneme se do Borůvky bez toho, aby nás umlátily kroupy. Nebo možná neumlátily, ale určitě by to do zad bolelo a nechtěla jsem kvůli přebíhání z místa na místo mít polámané tělo, abych se pak dva dny nepohnula. Trochu jsem si povzdechla, oči se mi neustále zavíraly, ale snažila jsem se je držet dále otevřené.