Příspěvky uživatele

< návrat zpět

OBJEDNÁVKA

ID - M02/vzduch/4* → 120 drahokamů (120 safírů)
ID - Mo3/vzduch/5* → 250 drahokamů (44 safírů + 184 ametystů + 22 opálů)
ID - M05/Instabilibus → 40 křišťálů a 520 oblázků
Makadiho tělo může být pevné jako kohokoli jiného, ale v případě nebezpečí, strachu, silného emocionálního vypětí nebo jiné silné emoce, může zcela změnit své skupenství z pevného na plynné nebo kapalné. Pokud je napaden, tělo se mu může stát pouhým kouřem, kterým útok projde a následně se zhmotit bez toho, aby byl zraněn. Aby se schoval, může se vpít jako tekutina do kaluže pod jeho nohama a zhmotnit se, jakmile je v bezpečí. Pokud však fouká vítr, může být odnesen dál, proud řeky ho může strhnout až do moře nebo jezera.
V jiném skupenství nemůže Makadi vydržet dlouho, není to na druhou stranu ani moc vysilující, ale není to samovolné a je k tomu potřeba právě silná emoce, aby se mohl změnit.

Schváleno a naceněno Skylieth

ID - T01/1 → 5 křišťálů + 50 opálů

CELKEM:
184 Ametystů (v zůstane inventáři 0)
164 safírů (v inventáři zůstane 0)
72 opálů (v inventáři zůstane 0)
45 křišťálů (v inventáři zůstane 0)
a 520 oblázků (v inventáři zůstane 0)

//Jedlový pás

Mohla jsem si vybrat lepší čas. Třeba ve dne, kdy bude svítit slunce a já nebudu mít takový pocit, že kráčím na vlastní pohřeb. Tma byla temná, obloha zatažená a bylo chladno. Jako kdyby teplota v tomhle okolí ještě o něco více klesala než někde v horách. Snažila jsem se po celou dobu kráčet tiše, vyhýbat se sebemenším klacíkům, které jsem viděla na zemi, abych neudělala žádný zvuk, ale srdce mě v tomhle ohledu neposlouchalo. Divoce tlouklo a odráželo se v širokém okolí. Chtěla jsem ho utišit, pokoušela jsem se uklidnit, ale nedařilo se mi to. Každá myšlenka uklidni se měla za následek ještě divočejší rozbušení a zvýšení té hlasitosti, která mi trhala uši.
Musela jsem se na chvíli zastavit. Hleděla jsem okolo sebe, na vysoké kameny, které pokrýval mokrý mech a v nitru kamen pulzovaly zelené žilky, jako kdyby ty kameny byly živé. Celé to místo bylo divné, ale ne v tom smyslu, že by bylo... nějakým způsobem nepochopitelné a odpudivé. Bylo divné v tom smyslu, že mělo jinou atmosféru než jakékoli jiné místo, kde jsem byla. Připadalo mi, jako kdybych byla ve zcela jiném světě, který mě nechtě pustit dovnitř. Byl jiný, děsivý... páchnul jako Smrt. Tak ledově a vzdáleně.
Jdi dál, popohnala jsem se. Krok jsem však neudělala. Místo toho jsem hlasitě polkla až mě z toho bolelo hrdlo, poté jsem se nadechla, vydechla a teprve s dalším nádechem jsem udělala jeden krok do toho ledového obětí, které mi to místo nabízelo. Nic jiného jsem ani čekat nemohla.
Studené kameny mě uvítaly ve svém nitru. Chlad postupně upadal, cítila jsem teplo, ale takové nepřirozené a nepříjemné. Zrak mi padl na původce okamžitě. Na zelené plazivé plameny, které e kroutily ve středu jeskyně, do které mě mé nohy zanesly. Nedobrovolně. Něco mě k těm plamenům táhlo, špatně se jim odporovala a snad jsem ani nechtěla. Čím to bylo, že mě moje nohy neposlouchaly a dělaly prostě jenom to, co chtě ten tichý hlas v mé hlavě, když ten jiný všechno překřikoval, ať se vrátím a nikdy se sem nevracím?
Stála jsem u toho ohně, zlatý zrak jsem vrhala na ty žhavé zelené plameny, které mě až pálily na srsti, ale neměla jsem sílu od nich odtrhnout oči. Viděla jsem oheň, samozřejmě, ale takový? Tenhle byl jiný, fascinující, nádherný... I když to poslední se mi nechtělo přiznávat. Musela jsem, protože takový vážně byl.
Vnímala jsem pouze to praskání, snad jsem si to i užívala, ale pro oheň jsem neslyšela toho, kdo ho musel způsobit. Nejdřív jsem zaregistrovala kroky, poté dech, následně jsem ji i cítila. Zápach síry, něčeho hnilobného, ale vlastně ne mrtvého. Trochu vlhkosti v tom všem, ale hlavně... podlost. Tělo mi ztuhlo, ale přesto jsem neměla tu vůli, abych se nehýbala. Samovolně jsem se začala otáčet přes rameno a hleděla na vyceněné nažloutlé zuby, ohnuté černé pysky a dvě zelené oči stejně planoucí jako ty zelené plameny. Byla taková, jakou jsem si ji představovala. Černá jako samotná noc, ale očekávala jsem, že její oči budou spíše rudé, možná mrtvolně bledé, ale ne tak křiklavě zelené. Srdce se mi rozbušilo, chtěla jsem udělat krok vzad, ale u ocasu jsem cítila žár. Byla jsem vlastně v pasti.
„Co si myslíš, že tu děláš?“ zasyčela. Hlas cedila mezi vyceněnými zuby, které povolila pouze na pár vteřin, aby si olízla tesáky. Trochu povolila jejich stisk, ale stále byla nahněvaná a zdálo se, že mi každou chvíli prokousne hrdlo.
Nebyla jsem schopna mluvit. Srdce mi bušilo, blbě se mi dýchalo, slova byla někde ztracená. Nutila jsem se promluvit, říct, co bylo třeba, ale bylo to neskutečně moc těžké. Mluv, mluv, mluv, nutila jsem se. Polkla jsem, chtělo se mi omdlít, ale donutila jsem se promluvit, i když jsem před očima už měla docela temno. „Ří-říkali mi, že dokážeš výměnou za kameny dát jiným magie. A sílu,“ vysoukala jsem ze sebe. Snažila jsem se nekoktat, ale hlas mi kolísal nahoru a dolů.
„Síly se ti zachtělo?“ řekla s čistým opovržením. Hodila hlavou do strany, udělala několik kroků do strany, pak zpátky, obcházela mě jako nějaký lovec, který ví, že jeho kořist už nemá kam uniknout. Já nebyla schopná se ani pohnout, stála jsem na místě, snažila se uklidnit, nedělala jsem nic, co by mohlo Smrt jakkoli rozzuřit.
Netušila jsem, jak bych měla odpovědět. Chtěla jsem sílu, alespoň nějakou. Chtěla jsem být v nějakém ohledu někým, chtěla jsem smečce nějak pomoci, chtěla jsem pomoct jiným a nebýt jenom ta, co neustále potřebuje pomoci. „Ano,“ řeka jsem a dala do těch slov všechno sebevědomí, které jsem v sobě nosila. Moc ho tedy nebylo.
Smrt vycenila zuby, výstražně, nasupeně. Ale už to nebylo takové děsivé, jako když to udělala poprvé. Dokonce i stisk povolila, hypnotizovala mě tím děsivým zeleným pohledem a zdálo se, že ani nedýchala. „K čemu ti bude síla, když ji nebudeš umět použít?“ zeptala se. Ale nebyla to obyčejná otázka, bylo to něco, čím se mi chtěla vysmát.
„Chci se naučit ji použít,“ vysvětlila jsem s pohledem do země. Dlouho jsem tam ten pohled neudržela. Zvedla jsem oči, abych viděla, kdy mi Smrt skočí po krku a zardousí mě. Ale ona nic nedělala, pouze měla na tlamě pohrdavý škleb. Začala se pak smát, hlavou kroutila ze strany na stranu a zase mě jednou obešla, než se zastavila a vrhla na mě jeden dlouhý pohled. „Ani můj ničemný bratr by tě nenaučil sílu používat. Seš slaboučké něco,“ odsekla stroze.
„I toho chci požádat,“ vyjelo ze mě slabým hlasem. Litovala jsem, že jsem toho řekla. Smrt se zarazila, já také. Můj pohled se změnil do naprostého zděšení, její do naprostého opovržení. „Tak si padej za tim bídákem, když ti já nejsem dobrá!“ Nechápala jsem, co tím myslí. Vyháněla mě, že mám odejít? Že mi nepomůže s tím, abych byla silnější? Sklopila jsem uši vzad, chtěla jsem co nejrychleji zmizet, už jenom pohled do rozhněvané tváři Smrti mě bolel.
Pak jsem však ucítila teplo. Pootočila jsem hlavu do strany, bylo to divné, co se dělo? Byla jsem snad blízko plamenům? Nebylo to však za mnou, bylo to pod mýma nohama. Sklopila jsem pohled k zemi, zahlédla jsem malý zelený plamínek u své nohy. Zvedla jsem ji, ale oheň se rozhořel u mé druhé nohy, u třetí a pak blafnul. Objalo mě teplo, ale necítila jsem, že by se má srst pálila a kůže uhelnatěla.

//Narrské kopce (využit teleportační lístek, co kupuji v objednávce)

//VVJ přes Galtavar

Dokud jsem kráčela pouze přes tu širou pláň, všechno bylo v pořádku. Zkrátka jsem šla. Přes louku, rozhlížela se okolo, užívala si poklidnou noc, ale nic jiného. Nemyslela jsem na to, že jsem nechala Blueberryho za zády, že jsem mířila sama ke Smrti, která mě děsila prakticky od té chvíle, co jsem o ní poprvé slyšela. Bylo to... divné.
Ale ve chvíli, kdy má tlapa vstoupila na území, kde jsem už cítila přítomnost Smrti, všechno ztmavlo. Prostřední, ale i před očima jsem viděla, jak se šíří tma, stahuje mi žaludek a šeptá mi, že dělám něco neskutečně hloupého, co mě bude stát mnoho. Mohla jsem se už jenom marně uklidňovat tím, že to udělali i jiní a zvládli to, proč bych nemohla já? Protože já třeba byla trochu jiná, trochu větší srab a nevěřila jsem, že by se cokoli mohlo povést. Mohla jsem tomu věřit. Doufat v to, ale... marně. Bylo to marné, věděla jsem to.
Dýchej, upozorňovala jsem se přísně. Dýchání ale samo o sobě bylo špatné. Nenacházela jsem dechu, doslova jsem po něm lapala a to až do chvíle, než jsem spatřila ten první kámen, který vedl ke Smrti. Pak se můj dech zrychlil, opět jsem zoufale lapala, ale tentokrát naopak. Plíce se mi pořádně nedokázaly roztáhnout, rychle jsem se nadechovala a vydechovala, měla jsem pocit, že dokonce padnu k zemi. Klid, klid, nutila jsem se. Chtěla jsem vycouvat pryč, zmizet, ale jakmile jsem zvedla tlapu, že ji dám dozadu, položila se dopředu. A pak celé mé tělo kráčelo vpřed.

//Zřícenina

Kdo by chtěl být sám? ozvala se mi v hlavě jedna myšlenka. Nikdo nemohl chtít být zcela sám. Možná někdy upřednostňoval samotu, chvíli času pouze pro sebe samého nebo dočasnou chvilku osamělosti a ticha, ale nikdo nemohl být chtít zcela sám. „Nikdo nechce být sám,“ vydechla jsem do prázdna souhlas. Představa další samoty mě trhala. A přitom jsem ve skutečnosti nikdy sama nebyla, pouze jsem... neměla okolo sebe velkou společnost. A když ano, vlastně jsem si toho vůbec nevážila a jenom si stěžovala, že mě snad neoceňují, že tam jsem, i když tam byli i jiní. Ne jenom já.
„Obcházení hranic, jejich hlídání... to mě bavilo,“ zavzpomínala jsem. Možná to bylo kvůli společnosti nebo kvůli tomu, že to byla právě ta chvíle, kdy jsem mohla být sama, ale vlastně ne osamělá a nehrozilo, že se v tom zoufalství z osamění utopím. Když jsem chtěla, mohla jsem jít, projít se, něco u toho udělat a cítit se dobře, ale pak... jsem se mohla kdykoli vrátit.
Už po několikáté jsem prohlásila to o Smrti. Že tam půjdu, že to zkusím. Chtěla jsem jít sama, ale vlastně vůbec. Nejraději bych byla, kdyby to někdo udělal za mě, ale to bylo také dost nemožné. Suše jsem polkla, už teď jsem měla vyschlé hrdlo a to jsem nebyla ani v tom lese, kde Smrt sídlila. „Brzy se vrátím,“ šeptla jsem s krátkým pohledem na Blueberryho. Lehce jsem se o něho otřela a sledovala, jak odchází. Pak... už to bylo docela na mně. Otočila jsem se zády k jezeru, abych viděla k místu, kam jsem měla jít, zhluboka se nadechla a vykročila.

//Jedlový pás přes Galtavar

Čtvrtý pro všechno dobro?

Pohled mi padal na noční oblohu, která sice nebyla zatažená, ale nebyla na ní ani jedna hvězda. Pustá krajina byla všude okolo mě, pouze tráva a nic víc, ale také na obloze, kde se temnota rozlévala nad celým světem. Přišlo mi, že jakmile na obloze není jediná hvězda, není život ani nikde okolo nás. Převážně proto, že všichni spali, ale to ticho dávalo pocitu, že na světě nikdo není, i když bylo možné je spatřit okolo sebe. Pomalu jsem vylezla z jeskyně, vstoupila jsem do jarního chladu, který byl sice i v jeskyni, ale tady foukal ještě slabý příjemný vítr. Pod tlapkama jsem cítila vodu, předtím pršelo, všude byla sama kaluže a příjemný vzduch.
Posadila jsem se, hlavu jsem zvedla zase k obloze a upřela zlaté oči k obloze, kde jsem si myslela, že už budou hvězdy, které budu moc spatřit. Pletla jsem se, stále se tam rozlévala prázdná temnota, která mi dávala pocitu, že jsem neskutečně maličká. Proč jsem si to vůbec myslela zrovna v té chvíli? Přeci jsem byla malá vždy, ve dne, v noci, sama i mezi ostatními. Prázdná obloha na to přeci nemohla mít žádný vliv, ale očividně ano.
Pouhé sezení mě začalo unavovat, ale spát se mi nechtělo. Procházka mi pomůže, pomyslela jsem si s drobným úsměvem. Po tmě, kde jsem toho moc neviděla, jsem se vydala skrze les. Pokoušela jsem se přitom udržet své myšlenky prázdné, ničím nerušené a prostě si užívat... Pohodu. Přímo takovou, kterou mi společnost nabídnout nemohla, tohle bylo pouze něco, co jeden mohla získat pouze o samotě.

Oteplovalo se a Blueberry měl dobrý poznatek o tom, že se otepluje a měli bychom se raději vrátit na břeh, který se docela rychle rozléval a tráva, která se probouzela ze zimního spánku, byla zakrytá vodou a zem pod tlapama mlaskala.
Vrátili jsme se na břeh, Blueberry se svalil na zem, ale já zůstala na chvíli stát. Koukala jsem do dály. Někam daleko na les, kde jsme žili, potom k tomu druhému lesu, kde jsem... na Wizku vypálila otázku o Lilith, na kterou jsem nedostala odpověď. Kde byla? Kam zmizela? Jak daleko byla? Uvidíme se vůbec někdy ještě? Přestala jsem myslet na Lilith, otočila jsem hlavu k velké černé mase, na kterou jsem vylezla z černobílou vlčicí, ale nezjistili jsme, o co se vlastně jedná. A pak... to poslední, co jsem vlastně spatřila, byl vysoký jehličnatý les, kde vyčkávala Smrt a já se jí pořád vyhýbala. Proč? Mohu tam jít, napadlo mě. Věděla jsem to. Mohl se mnou jít i Blueberry, sám se nabídl, ale já ho odmítla. Nebyla jsem hloupá? Možná. Určitě.
Zaposlouchala jsem se do jeho slov. Posadila jsem se, hlavu jsem pomalu otočila jeho směrem a poslouchala ho. Ta slova hřála, uklidňovala, alespoň do chvíle, než se zmínil o lese. O požáru, který ho zachvátil. Cukla jsem sebou, píchlo to u srdce. Vzpomínka na to, jak jsem udělala nic a všichni to věděli. Všichni si mohli ukázat, že tahle neudělala nic.
Sklopila jsem lehce hlavu k zemi, „dělání společnosti je asi to jediné, co mohu dělat,“ došlo mi. Ne, že by mi to nějak moc vadilo. Pokud budu dělat společnost, znamená to, že jsem součástí smečky. A to bylo všechno, co jsem potřebovala k tomu, abych ve svém životě viděla alespoň trochu smysl.
Zajímalo mě, co dříve Blueberry dělal, kým byl. Ochránce, jako teď udělal z Noriho, řekla jsem si pro sebe. Ale zeptal se i na mě. Na minulost, na funkce. Trochu jsem se usmála. „Když mě vzali do jedné smečky, zkusila jsem vlastně vše, co šlo. Ochránce, lovec... Vlčata tam bohužel nebyla, ale... Byli tam schopnější, co ti role zaujali.“
Dlouze jsem vydechla. Stiskla jsem zuby. Rozpršelo se. Dost se rozpršelo. Zvedla jsem hlavu k obloze. „Možná bychom se měli schovat,“ nadhodila jsem. „A-“ hlesla jsem, „zašla bych k té Smrti. Než se vrátíme do lesa. Jsme blízko, ne? Tak ať je to za mnou.“ Moje rozhodnutí se měnila každou minutu, ale strach... byl mocný.

Možná jsem trochu litovala, že jsem se hrdinsky pokoušela postavit vlastním výzvám, u kterých jsem tušila, že pohořím. Ale pralo se ve mně to, jestli má smysl se o něco snažit a také to, že nemá smysl se o nic snažit, protože stejně pohořím, ale takhle si alespoň ušetřím jedno velké ztrapnění, kdy budu muset za jinými lézt, zda mi pomohou. Protože oni by třeba i pomohli, ale nejdříve by se mi vysmáli, protože přesně to si zasloužím za svou malichernost.
Trochu jsem stáhla uši, povzdechla jsem si, hlavu jsem otočila ke Smrti. K tomu tmavému lesu plným jehličí, kde se na kraji tyčí ti divné vysoké kameny a celé okolí je tak divně tiché a nepříjemné, že to nahání husí kůži a mrazí po celém těle. Ale pak jsem se otočila k Blueberrymu. K vlkovi, který byl červený, měl rudé oči a naopak z něho sálalo takové příjemné teplo, které táhlo víc než nějaká Smrt a její nabídka, kterou měla. Mohla jsem umět používat lépe svou magii, mohla jsem být silnější. Její bratr zase nabízel, aby vlk vypadal jinak, aby byl takový, jaký si přeje, ale zase je táhl k sobě jako siréna a nechtěl je pustit. Alespoň to říkala Wizku.
Sotva jsem si lehla, Blueberry se otočil a ležel také na břiše. Mluvil o rybách, o lovu, Baghý. Trochu mě píchlo. Malá připomínka toho, že vlastně nic neumím a ničeho jsem nedosáhla. Třeba někdy jo, ale moc jsem nevěřila tomu, že to tak bude.
Sklopila jsem hlavu mírně dolu, „jenom jsem běhala okolo stáda a nic výjimečného neudělala,“ namítla jsem slabě. Byla to pravda. Má role byla stejná, jako měl jeden starý vlk. To vypovídalo o mnohém. „Ale ráda znovu pomohu, pokud bude Baghý chtít,“ usmála jsem se zlehka. I taková pomoc musela smečce nějak pomoci. Nebyla jsem hvězdou dne a tím pamětihodným členem, ale takovou... podporou, bez které by to bylo těžší.
Pootočila jsem hlavu do strany, rozhlížela se okolo, cítila jsem mnoho pachů. Poté se můj zrak opět vrátil k Blueberrymu. Trávení času s Wizku mě naučilo, že mám klást otázky. Protože mé mlčení je pro jiné stejně bolestivé jako to, když mlčí oni sami. „Než si byl alfou... Měl si ve smečce nějakou funkci?“ zajímalo mě.

Moje starost s tím, jestli mi vlče více či méně podobá – nebo někomu jinému, po kom jsem byla naopak já –, bylo zažehnáno že nikdo nemá kožich jako já. Zkusila jsem na to proto přestat myslet, možná jsem prostě špatně viděla a vlče bylo jiné, jménem sice shodné, ale nic, co by mě muselo děsit nebo nutit myslet na dobu minulou, kterou jsem nechala za sebou jedním prostým útěkem. Moje máma to ostatně nebyla, ta byla mnohem starší a kdyby měla další vlčata, otázkou by bylo, proč tohle bylo samotné a pojmenované po ní. Musela by to být moc velká náhoda, která nebyla ani možná, takže nemělo smysl nad tím jakkoli přemýšlet.
Raději jsem se věnovala přítomnosti a hlavně Blueberrymu. Trochu jsem zakroutila hlavou na jeho nabídku, že by šel se mnou. Připadalo mi, že to je něco, co si musí každý zvládnout sám. Minimálně poprvé, aby nějak prokázal, že má vůbec nějaké právo od nich něco dostat, když nasbíral tolik odvahy, aby tam vůbec došel. „Děkuji, ale... zkusím tuhle věc zvládnout sama,“ vydechla jsem dlouze s mírným úsměvem, aby bylo zřejmé, že to nemyslím zle. Také byla otázka, kdy tam vůbec půjdu. Co kdyby měl zrovna nějaké povinnosti? Bylo by hrubé ho z nich vytahovat, aby šel se mnou. Pak jsem se i tiše zasmála, „Nemyslím si, že bude třeba vyprášit kožich zrovna Smrti, aby ho nevyprášila nám oběma.“ Mlátit Smrt... bylo asi to poslední, co jsem chtěla dělat.
Blueberry hleděl někam do pryč, já spíše kontrolovala své nohy, jestli se nerozjíždí nebo se pode mnou nepodlamuje led. A asi jsem udělala lépe jak on, protože při dalším pohledu byl už pryč a místo toho jsem cítila odraz na zemi a slyšela cvaknutí zubů alfy, který se válel na zemi. Lehce jsem se odrazila zadní nohou, aby mi tělo dojelo blíže k Blueberrymu a přikrčila jsem se k zemi. „Jsi v pořádku?“ zajímala jsem se. Všimla jsem si troška krve na zemi, ale nezdálo e, že by byl nějak zraněný. Pak se převalil na záda. Položila jsem se na břicho, led se zdál ještě pevný a rozložení váhy bylo akorát dobré. Zvedla jsem hlavu nahoru k obloze, ale stmívalo se. Sklopila jsem proto zrak k Blueberrymu. „Zima je otravná,“ přitakala jsem mu.

Moje máma vždycky říkala, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Mohlo to být pravdou, protože skutečně nešlo nic zvorat, pokud ani nic nebylo hotovo, ale jak mohl vůbec někdo takový fungovat? Možná mu práce mohla přinést nějakou chybu nebo zničení něčeho, ale pokud neudělal vůbec nic, tak nic neměl. Musel by tak být odsouzený na pomoc jiných, třeba smečky, že za něho naloví, seženu mu přístřešek a třeba mu i řeknou, kde je voda. Mimo to, že byl chráněn od chyb, které mohl udělat, k čemu ale takový život byl? Musel být nudný, prostý a ten vlk ani nemohl být moc oblíbený mezi smečkou nebo rodinou. Mořili se s tím, aby v zimě přežili, měli naloveno, postarali se o vlčata, zatímco se jim tam flákal jeden, který raději nic nedělal, aby jim to nepokazil? Musel ze smečky letět hodně brzo, přemítala jsem.
Máma ale tahle slova vždycky mířila ke mně a tomu, že nic neumím. Malý zajíc mi vždy unikl, stopování nebylo mou předností, byla jsem menší stvoření, které se nemohlo pyšnit silou. Moje existence byla závislá na někom, kdo by se o mě postaral a to bylo... trapné. Mohla jsem se snažit o cokoli, stejně jsem vždycky pohořela a přestávalo mě to už bavit. Mezi ostatními jsem se snažila práci vyhýbat, aby neviděli, že mi skutečně nic nejde, ale zároveň jsem se pokoušela vyznívat tak, že něco dělám. Maličkosti, drobnosti a to, čeho si někdo možná někdy všimne, ale sám by to nikdy neudělal, protože to není tak důležitý.
Měla jsem možnosti, jak sice ze svojí zbytečnosti a neschopnosti něco vykřesat nebo poprosit, abych byla alespoň něčím. Mohla jsem jít vlastně kdykoli, prostě jenom přinést nějaké kameny a květiny, pronést to přání, říct nějaké to prosím a pak se radovat, že nejsem už nula, ale taková nula plus.

Lehce jsem se usmála, ale zároveň nebyla žádná slova, která by mi tak přišla na mysl. Ani otázka, kterou bych mohla položit, výzva k vyprávění, cokoli. Přišlo mi, že mám mysl prázdnou, protože se neustále otáčela k tomu, co všechno se dělo a třeba i k nezodpovězené otázce pro Blueberryho. Trápilo mě, avšak zároveň s tím jsem netušila, jak bych měla odpovědět, protože říct prostě se ho bojím, bylo docela... trapné. Nebo taky i nevhodné. Navíc by pak přišla otázka, proč se ho vlastně bojím a to byla docela těžká odpověď.
Dostali jsme se k jezeru, které bylo stále zamrzlé, i když už nebyla taková zima. Led sice nemohl zmizet tak rychle, ale stále existovala malá šance, že se už někde může jeden probořit. Nechtělo se mi proto chodit někam moc daleko do středu, chtěla jsem se držet na hraně jezera, ale... líbilo se mi, jak čistá ta hladině byla. A jak nekonečná se zdála. „Je to tu pěkné,“ odpověděla jsem na Blueberryho otázku a opatrně položila tlapu na led, abych se přesvědčila o jeho pevnosti. V té chvíli byl však Blue už na jeho ploše a já byla pozadu. Zvedla jsem hlavu, sledovala ho a na jeho otázku pouze souhlasně přikývla a vydala se za ním.
První kroky byly trochu nejisté, malátné, ale po přesvědčení, že led drží a nenamelu si kokos při prvním kroku, jsem se trochu sklouzla k němu. Zrak mi padl na černou masu, kterou jsem zkoumala spolu s Wizku, ale ani jedna z nás netušila, co to vlastně je. Zajímalo mě to... ale ne v té chvíli. Otočila jsem hlavu k Blueberrymu, hleděla na něho a v hlavě roj myšlenek. Co říct? Nakonec... ze mě vypadla ta nejhloupější věc. „To vlče má hnědou jako já, nemyslíš?“ Nebyla jsem si těmi slovy vůbec jistá. Protože proč řešit smečku, co byla za našimi zády? Zavrtěla jsem okamžitě hlavou, „to je vlastně jedno.“ Trochu jsem se sklouzla do strany. „Byla jsem s Wizku u Smrti... Sice ne zcela u ní, ale už vím, kde sídlí.“ Pokusila jsem se vše zamluvit.

//Ovocná tůň

Z velké společnosti mi tepalo v hlavě a cítila jsem se v ní neskutečně moc úzkostlivě a jakékoli vzdálení se mi bylo neskutečným uvolněním tělo. Tentokrát to nebylo jenom o samotném vzdálení se od smečky, ale... také o čerstvém vzduchu, který mi mohl dovolit nadechnout se, povolit sevření okolo celého těla a... smíření se. Že někde na světě, kdo ví kde daleko, se narodilo vlče. A to vlče dostalo stejnou barvu kožichu, jako jsem měla já. A aby tomu nebylo málo, někdo ho obdaroval jménem vlčice, na kterou jsem vzpomínala neskutečně moc zmateně, protože jsem netušila zda ji mám ráda nebo nenávidím.
Zhluboka jsem se nadechla, když jsme začali opouštět území smečky a vydali jsme se k jezeru. Nebo spíš... já dala ten hrubější podnět, ať jdeme a nezdržujeme se. Uzurpovala jsem si alfu pro sebe bez ohledu na smečku a cítila jsem se kvůli tomu dobře? Možná trochu ano, protože se mi jeho společnost líbila. „S tím, jak je postupně tepleji a tepleji,“ vydechla jsem na Blueberryho poznámku s mírným úsměvem a natočila se k němu, „budeme venku třeba i déle.“
Cestu k jezeru jsem znala, ale na to, jak bylo obrovské a blízko smečky, jsem u něho byla pouze jednou a to s Wizku. Moc jsme se tam nezdržovali, šli jsme jinam, ale... to jezero bylo v něčem neskutečně moc zajíamvé. Jak velké a rozlehlé bylo? Asi. Blueberry se o něm sám rozpovídal. Pootočila jsem k němu hlavu, sledovala, poslouchala. „Neplácáš,“ namítla jsem, „ráda poslouchám jiné. A tebe,“ dodala jsem po krátkém odmlčení. „Aspoň zjišťuji o okolí nové věci,“ dodala jsem s pohledem vpřed, jako bych si snad chtěla být jistá, že jdu správně k jezeru.

Má přítomnost opět ustoupila do postranní. Stala jsem se posluchačem toho, co se děje a přitom se snažila nepřemýšlet nad tím, co mě trápilo. Třeba to, jak se to vlče jmenuje, jak vypadá, koho mi tak připomíná. Bolelo to, znervózňovalo, podobně, jako mě znervózňoval černý vlk, který se držel v těsném závěsu Baghý.
Možná jsem se měla prostě sebrat a smířit se s tím, že po světě chodí vlci se stejnými jmény, že náhodou mohou i stejně vypadat, ale mysl mi to moc nechtěla dovolit. Snažila jsem se sledovat dění, nedat najevo žádnou nervozitu, pouze jsem přihlížela rozhovoru Storma, Blueberryho a... Maeve. Blueberry prohodil, že se chceme jít projít, což mě trochu uklidnilo, než mi došlo, že ta chvíle ještě nepřichází, ale... chtěla jsem. Strašně moc jsem chtěla n chvíli zmizet. Protože se toho zase událo tolik, že jsem netušila, co s tím vším dělat. Chtěla jsem to říct, co se vlastně děje, proč vždycky přestanu existovat, když přijde Nori nebo nyní to hnědobílé vlče s šedou ponožkou, ale nemohla jsem v tak velké společnosti, do které se ještě přidala Aranel.
Starší vlk s bílou vlčicí se rozhodli postarat o vlče, aby se najedlo a podobně, což nahrávalo tomu, že budeme moc odejít. Trochu jsem se začala uklidňovat, ale stále jsem byla docela dost nervózní. Krátce jsem vydechla, když se o mě opřel Blueberry, natočila jsem k němu hlavu a s tichou prosbou ho sledovala, ať už jdeme pryč.
„Půjdem?“ zeptala jsem se tiše s prvními kroky do strany směrem nahoru k tomu jezeru, kam jsme chtěli jít, dokud je zima a led netaje.

//VVJ přes galtavar

//Borůvkový les (nakonec se sem teda cpu :--))

Šla jsem s Blueberrym směrem k tůni. Nikdy jsem tam moc nebyla, spíše jsem okolo jenom procházela a napít se chodila k té, která byla v lese, ale nikdy nebylo pozdě na to, aby si jeden našel nové místo, kam si někdy mohl zalézt.
Věděla jsem, že jdeme za Stormem, přesně k tomu jsme i mířili, ale byla jsem vcelku zaražena přítomností vlčete, které bylo u něho. Hnědobílé, ta hnědá se trochu podobala dokonce i té mé, což bylo trochu ojedinělé, ale moc jsem to neřešila. Spíše mě zajímalo, co tam vůbec vlče dělá. Bylo toho staršího vlka, který tam byl s ním? Moc mi to nesedělo. A Blueberry taky vypadal, že to pro něho je novinka a potvrdilo se mi to i ve chvíli, kdy Blueberry promluvil. Zastavila jsem se po jeho boku a pohled krátce skloila k vlčeti, posléze k Blueovi a nakonec ke Stormovi, který promluvil. „Ahoj,“ šeptla jsem tiše do větru a poslouchala, co vlk říká. Avšak hned první slova mnou projela jako ostrý mráz. Tělo jsem měla v křeči a svět ohluchnul. Pohled mi padl k vlčeti. Maeve, zopakovala jsem si, jako by to snad bylo jed.
Nebyla to ona, samozřejmě, ale... byla jí podobná. Nejenom jménem, ale i barvou a... proč? Zatnula jsem zuby, mlčela, zrak upřený k vlčeti a vzpomínkám. Ne moc příjemným, ale vlastně jo. Bylo to složité.

Brzy na to, co jim Blueberry přinesl ty zprávy, které přinesl, jsme osaměli. Oba dva vlci si šli po svých, přičemž odchod jednoho z nich mi povolilo hrdlo, jako by mi ho po celou dobu jeho přítomnosti držel. Ten strach byl hrozný. Protože jsme byli ve stejné smečce, měli spolu nějakým způsobem žít, ale já toho nebyla schopná. Musela jsem se to nějak naučit, ale na to teď nebyl čas. Nebo spíše pomyšlení, protože mi myšlenky okamžitě stáčely někam zcela jinam alespoň do chvíle, než Blueberry ještě zmínil Storma, kterého chtěl vidět. Trochu ve mně nálada poklesla, protože mi to přišlo jako posledně, desítky povinností a teprve potom krátká zábava, ale co jsem mohla ostatně očekávat? Prostě to tak bylo, musela jsem se s tim smířit, pokud jsem chtěla být v jeho společnosti. A to jsem chtěla.
Trochu jsem se usmála, když Blueberry nadhodil, že ochranář ve smečce znamenalo lépe pro nás, že nebude tolik vázán neustále na území. Na tváři se mi rozlil mírný úsměv, „To je pravda,“ vydechla jsem. Alespoň nějaké dobré znamení pro mě Nori znamenal, když už jeho přítomnost u mě nebyla tak přívětivá.
Trochu jsem přidala do kroku, abych se vyrovnala Blueberryho kroku, který jsem ztratila, když se přiblížil Nori. „Samozřejmě, že chci. S tebou,“ opověědla jsem trochu překvapivě. Proč bych neměla chtít?
„Já tebe taky,“ vydechla jsem s dalšími kroky za Blueberrym směrem k tůni, která byla kousek od lesa.

//Ovocná tůň