Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jedna slova bodavější než ta předchozí. Asi tak bych nazvala to, co Wizku povídala. Říkala mi, že máme vzít smečku a jít někam vysoko, kde snad na nás ta černá mlha nedosáhne, ale nebyla tu celá smečka. Říkala to jenom mně, že tak mám udělat, proč? Proč se nehnala za ostatními, kteří by jí skutečně mohli vyslechnout a dát nějaké rozhodnutí? Byla jsem jenom malá hloupá kappa, která mohla jít možná tak sama a odsoudit se k tomu, že bude sobecká vůči jiným. Už zase.
A pak další bodavá slova, která mě donutila sklopit uši vzad. Mě? Proč mě? Měla tu mnoho jiných, měla zde vlčata, měla zde Aranel, Blueberryho, měla zde každého, ale proč zrovna mě? „Neříkej to,“ špitla jsem tiše a doufala, že slova odvolá, ale místo toho se stalo něco, co bodlo ze všeho nejvíce a špatně se mi poté dýchalo.
Necítila se jako doma? Zde? Proč? Byla tu už tak dlouho... Znala zbytek smečky, znala dobře alfu, tohle místo a tolik pro něj udělala, ale... nebyla zde doma? Odvrátila jsem hlavu do strany. Zamlklá, odmítající odpovídat, protože jsem netušila, co bych měla říct. Byla na tohle vůbec vhodná slova? Odvolej to, odvolej to, odvolej to, žadonila jsem. Nechtěla jsem, abych byla do tohohle hozena. Nemohla jsem na to cokoli říct. Nemohla jsem jí soudit, nemohla jsem radit, nebylo nic, co bych pro ni mohla udělat. Byla jsem proto ráda, že mluvila s vlčetem. Mohla jsem totiž udělat pár kroků vzad a... trpět v povzdáli.

Občas mi připadalo, že mi žilami neproducí krev, ale něco neskutečně chladného, co mě pálilo zevnitř. Nešlo o to, že by snad tahle chladnokrevnost vyjadřovala nulovou empatii k jiným živým bytostem, ale spíše naopak jsem měla problémy to všechno nějakým způsobem pobírat normálně jako jiní, protože stačilo pár slov a všechno v mém těle se ochladilo na bod mrazu strachem. „Na Vyhlídku? Ale proč?“ nechápala jsem. Bylo to vše kvůli tomu počasí, které bylo zvláštní? Že pršelo ne, to bylo normální podzimní počasí, ale ta černá obloha znamenala něco zlého, však si to Wizku už myslela od začátku a nyní chtěla evakuovat smečku někam vysoko? „Ty víš, co se děje?“ zeptala jsem se opatrně, protože jsem do toho nechtěla moc skákat a trochu jsem se držela toho, že nevědomostí nic nezkazím, protože mě pak nebude bolest, co zjistím, ale Wizku se nervózně pustila do výkladu. Udělal jsem krok vzad, očima nervózně těkla všude okolo a na chvíli se zaměřila i na vlče, které se probralo a bylo nedočkavé lovu. Jenže jsme měli odejít, tak to Wizku říkala. „Proč já?“ zeptala jsem se ještě s pohledem, který visel na vlčeti. Proč ne vlčata, kterým jsme měli pomáhat jako první? Ona potřebovala pomoc, ne dospělí vlci, kteří se o sebe měli umět postarat a nevyžírat ostatní, jako jsem to celý svůj život dělala já.
„Za chvilku, Jerry,“ řekla jsem se značnou nervozitou a udělala pár kroků od Wizku. Předtím jsem jí však věnovala jeden trochu zmatený pohled a našpicovala uši, když se lesem rozneslo vytí od Aranel. „Možná svolávají smečku, kvůli... tomu,“ nadhodila jsem černobílé vlčici.

Trochu netrpělivě jsem vyčkávala na návrat Wizku. Společnost vlčete nebyla špatná, bylo hodné, nikam neutíkalo, prostě jenom chtělo někde zůstat a lovit. Jenže já to s nimi prostě neuměla a chtěla jsem jenom to, aby se Wizku už vrátila a symbolicky si ho převzala, protože ta věděla, co by s ním měla dělat. Proto jsem si tak dlouze úlevně vydechla, když se vrátila a šla rovnou ke mně.
Nejdříve jsem byla z jejího návratu nadšená, nic se nedělo, pouze se vrátila zpět a všechno je takové, jaké má být. Obloha je sice černá a divná, ale aspoň byla Wizku zpátky a pokud tu byla, sice nemohla úplně sama zahchránit svět, ale dávala mi trochu pocit, že všechno bude nakonec v pořádku.
Tedy až do chvíle, než přišla těsně ke mně a řekla, že si musíme promluvit. Hrdlo se mi sevřelo strachem a nervozitou. Provedla jsem snad něco? Tiše jsem polkla, snažila jsem se, aby se mi netřásly zadní nohy, ale bylo to těžké. Zuby mi klapaly a snažila jsem se je udržet v klidu, ale nešlo to. „Co... se děje?“ vykoktala jsem ze sebe nervózně a snažila se o to, abych nevyzněla úplně jako totální srab. I když jsem srab byla. Co je provedla? ptala jsem se sebe sama. Mnoho věcí, ale... co jsem provedla Wizku?

Cítila jsem, jak se stahuju do ústraní. Bylo to normální, když mluvili jiní, protože já nedokázala skočit do řeči komukoli, ale když jsem se stahovala i za Wizku, bylo to trochu divné, protože ani ona moc nemluvila, ale... byla jsem ráda, že to dělá. Rozuměla vlčatům lépe než já, starala se o ně, byla to její starost a bylo dobře, že vlče vlastně nezůstalo úplně na ocet s dvěma mlčenlivými vlky, kteří by mu nijak nepomohli.
Posadila jsem se, přihlížela, jak Wizku mluví k vlčeti, představuje nás a zkrátka... jako kdyby měla nějaký mateřský cit, který jsem nějak nechápala a věděla jsem, že ho ani nemám. Netušila jsem, jak jsem se měla starat o vlčata. Však to poslední doslova uteklo. Ještě, že tu je, vydechla jsem úlevně. Vlče se zdálo i přes svojí divně zraněnou nohu a fakt, že je ztracené, docela aktivní a ne tak zaražené. Jo a hlavně ne polomrtvé. Jmenoval se Jerry a nějak moc se chtěl připojit ke zdejším lovcům.
Pak najednou Wizku zmizela. Nechápala jsem, jak jenom rychle. Jenom řekla, že se zeptá někoho v kopcích a byla pryč. Střihla jsem nervózně ušima, pootočila zrak k vlčeti, které bylo zklamané, že nemohlo jít také a... ticho. Co jsem měla říct? „Taky... se tam třeba někdy vydáš,“ vykoktala jsem ze sebe nervózně.

Celé to okolí bylo zase divné. Jenže jsem nedokázala říct, co je na tom všem blbě. Možná to bylo ve skutečnosti normální, protože společnost Wizku byla v mnoha věcech jiná, než přítomnost kohokoli jiného, koho jsem znala. Nebylo to však špatně, kdyby ano, nikdy bych v její společnosti nebyla dobrovolně a už vůbec bych ji ani nevyhledávala. Jenže ani moje sympatie vůči Wizku mi nijak nepomohly v tom, abych dokázala v její společnosti normálně mluvit a reagovat na to, co Wizku říkala. Má mě ráda? nechápala jsem. Proč by mě měl kdokoli rád, proč by to kdokoli říkal, že mě má rád? Mám tě ráda, chtěla jsem říct, ale jakákoli slova byla v té chvíli úplně marná k vyslovení. Ve všech chvílích bylo mluvení složité, ale jakmile přišlo jakékoli emoční vypětí, bylo vše mnohem složitější a knedlík v mém krku mnohonásobně těžší.
Srdce mi tepalo o sto šest, zadní nohy se mi klepaly a jenom jsem hloupě zírala na Wizku, jako kdyby byla ztělesněním božské krásy a nevinnosti. Možná i byla, protože proč by někdo obyčejný říkal něco takového? Polkla jsem, pohledem jsem uhnula do strany, protože jsem se snad styděla, že bych něco takového měla říct nahlas. "Já tebe taky," hlesla jsem s cuknutí tlamy do letmého úsměvu, ale intak to bylo něco vzácného, co se prohnalo přes moji tlamu.
A pak tam bylo to vlče. Malé, šedé, na zadní noze zranění. Jak někdo tak malý už mohl prožít takové věci, že si z nich něco musel odnést? Wizku se ujala mluvení a já jí byla vděčná, neuměla jsem mluvit s vlčaty a ztracený Taenaran byl dobrým příkladem. "Lovit nemusíš," řekla jsem tiše vlčeti. Bylo ještě malé na lov a nakrmit jedno mládě nemohlo být nic těžkého, horší mohlo být oznámit jeho přítomnost Blueberrymu.

Připadala jsem si ztracená. Úplně ve všem. Ve vlastním těle, myšlenkách, ale hlavně v tom, co Wizku říkala. Mělo se něco dít? Co se stalo? Další věc podobná té, kdy zemřela Naomi a les padl skoro celý popelem? Ne... To jsem už nesměla prošvihnout.
Zrak jsem držela na vlčici, nebyla jsem ani schopna ho od ní odtrhnout, takže to všechno přešlo v nepříjemné zírání, které bolelo i mě samotnou. Vzduch a slunce? zeptala jsem se ještě tiše sebe a pomalu se rozhlédla okolo. Les se vzdal v pořádku, vzduch byl trochu divný, prapodivně se dýchalo, ale... nebylo to štípání v krku normální? Z toho knedlíku, který mi zakazoval mluvit a tak? Možná ne, možná ano. Zvedla jsem však hlavu k nebi, kde mělo být slunce, ale místo toho tam bylo temno. Ne tma, ne zatažená bouřková mračna, ale černý kouř, který se valil okolím. Uši mi padly vzad, udělala jsem i jeden krok pryč, ale k čemu to? Obloze jsme uniknout nikdo nemohl.
„Les je v pořádku,“ šeptla jsem k Wizku, i když jsem nemohla říct, že v pořádku také bude. Sklopila jsem hlavu, hleděla jsem zase na vlčici a netušila, co bych měla říct. Chtěla jsem tak moc zmínit to vlče, ale... mohla jsem? Nemohla jsem ji z ničeho vinit, netušila jsem, co se stalo. Stále v tom figuroval ten, kdo vlčeti ublížil a to přeci Wizku být nemohla... ne?
Hledala jsem sova, co bych mohla říct, protože ticho, které mezi námi opět bylo se stalo... až bolestivým. Hledala jsem cokoli, co by se dalo říct, ale v tom tichu jsem slyšela pouze praskání větviček, které... nepatřilo ani jedné z nás. Otočila jsem hlavu za sebe, pozorně poslouchala a byla jsem si docela jista, že tam někdo je. „Někdo... je nedaleko od nás,“ řekla jsem k Wizku zády. Pomalu jsem vstala. Nervózní, žaludek stažený, ale... odhodlaná jít za tím cizincem.
Ani jsem nečekala na Wizku. Chtěla jsem dokázat, že něco umím a dokážu se postavit narušiteli, avšak bylo to vlče. Malé černošedé vlče motající se na hranicích. Zvedla jsem trochu hlavu nahoru, další vlče? „H-hej, maličký,“ oslovila jsem ho nejistě. „Co tu děláš tak... sám?“ zeptala jsem se.

Šla jsem pomalu. Ani jsem nechápala, proč se tak pomalu plazím skrze les po vytí vlčice, kterou jsem sice... neznala úplně důkladně, ale dokázala jsem ji poznal z různých úhlů a dokázala jsem tak říct, že o ní něco málo vím. A snad i nejvíc věcí z celé smečky. Pak jsem toho možná pár věděla o Blueberrym, ale... nikdo jiný mi zde blízký nebyl, protože Lilith zde už skoro rok nebyla a já nebyla schopna ji za tu dobu nikde najít.
I přes mé pomalé kroky jsem se k ní přesto dostala. Viděla jsem její černobílou srst, modré oči a po ztracené modré barvě na hlavě už nebyly jediné stopy. Zírala na mě překvapeně a nechápala jsem proč. Bylo se mnou snad něco špatně? Samozřejmě něco jiného kromě všechno. Podívala jsem se na své tlapy, ohlédla se na boky, hledala jsem špínu nebo cokoli špatného, ale viděla jsem jenom načervenalou srst a propletené zelené čáry na předních nohou. Samozřejmě, došlo mi. Však tohle ještě Wizku neviděla. Ale... asi na tom ani nebylo co vidět. Nebylo to nic světoborného a výjimečného, však i jiní měli zajímavé věci na těle. Třeba Baghý a ty její pahýly, které byly sice děsivé, ale něco musely určitě značit.
Zvedla jsem zrak k Wizku, zírala jsem na ni stejně jako ona na mě a lehce jsem naklonila hlavu do strany, když promluvila a já moc nechápala, co tím myslí. „Nestalo?“ zopakovala jsem její poslední slovo, protože jsem tomu ani trochu nerozuměla. Co se mělo stát? Co se nestalo? Rozhlédla jsem se okolo sebe. Byla jsem zmatená a nechápala jsem, co tím myslí. Na mysli jsme hlavně měla jenom jednu věc a... netušila jsem, jestli to chci říct hned. Co to šedé vlče, Wizku? zeptala jsem se pouze v hlavě.

Trochu mi šrotovalo hlavou, kde už mohla Baghý vidět nějakou vlčici, která by měla křídla na zádech. Bylo to snad něco normálního? Normálního jako vlci s modrou a červenou srstí? Nebo takoví... kterým se až po několika letech zabarvily oči do takové barvy, kterou jsem neviděla na nikom jiném? Není to modrá, není to zelená. A stejně tak i na nohou, přemýšlela jsem, když jsem koukala na ty tenké čáry, které se spojovaly v silnější puntíky. Byla to krásná barva, o tom žádná. I srst vypadala zajímavěji, jenom jsem si stále nemohla nijak zvyknout.
Baghý se mě zeptala i na Noriho, ale moje odpověď bylo jenom silný zatřesením hlavy a jedním nejistým pohledem okolo, jestli se ten vlka vážně nenachází okolo. Naštěstí ne. Byl pryč, někde daleko kde také měl být. Nechápala jsem, proč ho Baghý chce jít hledat, ale pokud ho najde a bude držet daleko ode mě, bylo mi to jedno. Asi bych tak byla i spokojenější.
Baghý pak zmizela se svými pahýly mezi stromy. Zvedla jsem zase maso ze země a šla po pachu Blueberryho. Cítila jsem i to vlče a ještě nějakého vlka. Cizince. Nováček? Šla jsem opatrněji, pomaleji, dokud jsem je neviděla z dálky mezi stromy. Nevím proč, z celé té situace šlo takové napětí. Nevypadalo to jako setkání s někým novým. Tak je asi nech být, řekla jsem si a otočila se někam pryč. Že třeba někde počkám.
S masem v tlamě jsem šla někam dál. Vracela jsem se na to původní místo, kde jsme našli to vlče, že se tam třeba Blueberry vrátí, ne? Přece tak zněla nějak dohoda. Nebo jsme se měli sejít u tůně? Netuším... Nic nevím.
V dálce se ozvalo vytí. Další. Pootočila jsem lehce hlavu, tohle bylo už známé, byla to Wizku. Zná to vlče, řekla jsem si. Možná by o něm měla vědět, ne? Šla jsem tedy po jejím pachu.

Moje paranoia mě nesutále zkoušela upozorňovat na to, že někde v blízkosti by se mohl nacházet i tmavý vlk, který byl vždy v blízkosti Baghý. Ostatně spolu i do smečky dorazili, takže existovala velká šance, že bude někde v blízkosti a akorát na mě vybafne. Očima jsem těkala neustále do strany, ale nikdo se neobjevoval. Přesto má ostražitost nepolevovala, neustále jsem se nutila, abych lehce naklonila hlavu vpřed a podívala se třeba za tamten strom, jestli se tam někde Nori nechovává a nečeká na nejlepší situaci, kdy mě přepadnout.
Nikdo tu není, nikdo tu není, uklidňovala jsem se neustále, i když to bylo sakra těžké. Suše jsem polkla, snažila jsem se prostě přesvědčit v tom, že tam nikdo není a existuje v té chvíli pouze hnědá vlčice s mléčným okem a nějakými... vyrůstky na zádech. Z těch výrůstků jsem měla trochu stažený ocas, co si budem. Nevypadalo to vůbec pěkně, zdravě a... co to bylo tedy za divné zranění?
„Dárek...?“ zopakovala jsem po Baghý nejistě, když tu věc označila za dárek. Protože to nevypadalo jako dárek. Spíše jako prokletí? Trest? Co já vim dalšího nepříjmného. Lehce jsem zvedla nohu a poznamenala: „Tohle je dárek. To tvoje... nevypadá ani trochu jako dar,“ podotkla jsem, i když sama Baghý byla ta, co měla modrý ocas, já měla... modrozelené nohy a červenou srst, jako kdyby mi ta původní blátivá hnědá nasákla krví. Z bláta do krve, poznamenala jsem si. Ale i ta krev mi přišla lepší jak bahno, protože to bylo zajímavější a jeden jenom tak nezapadl... Bylo vlastně dobře, že jsem barevně nezapadala?
„Asi fajn... Život a ani Smrt mi nedali na záda žádné pahýly,“ poznamenala jsem Baghý na její otázku a sklopila zrak k zemi, „to není pro mě.“

Vlk přede mnou, kvůli kterému se mi stále ježily chloupky na krku uznal, že by měl odejít. Vlčice, která tu byla, nebyla ta, kterou hledal a jeho cesta tak směřovala jinam, aby ji nalezl. Cítila jsem, že ze mě opadla trochu nervozity a toho nepříjemného pocitu, když to řekl. Znamenalo to, že odejde, že mě nechá o samotě, že se budu moct i s masem vrátit za Blueberrym a vlčetem, nic víc, nic míň. Ale taky jsem nic jiného nepotřebovala než odejít od hranic a trochu se soustředit na věci okolo sebe.
Sledovala jsem, jak mi vlk mizí z dohledu, jeho hnědá srst se ztrácela mezi stromy a pak zcela zmizela směrem k nedaleké řece. Ještě jsem chvíli čekala. Pro jistotu a protože jsem potřebovala... se uklidnit. Být si jistá, že se nic neděje, urovnat si srst a několikrát se zhluboka nadechnout, protože mi přišlo, že mám plíce smrsknuté a špatně se mi dýchá.
„Půjdu,“ řekla jsem si tiše pro sebe, snad abych se přesvědčila, že to skutečně udělám. Vzala jsem maso do tlamy, rozhlédla se ještě jednou okolo sebe a pak se vydala po vlastních stopách zpátky k místu, odkud jsem přišla. Jenže čenich mě dost rychle začal stáčet do stran a říkal mi, že Blueberry se pohnul pryč. A táhlo mě to za jiným pachem. Snad další cizinec, co se objevil na hranicích? Moc jsem to neřešila, šla jsem pomalu tím směrem a byla bych tam i došla, kdybych po cestě nenarazila na hnědou vlčici, jejíž jedno okolo nebylo úplně zdravé, jak si čistí něco na zádech.
Zastavila jsem se, položila maso na zem a chtěla pozdravit, ale všimla jsem si toho, co si čistí se zad. Nervózně jsem se zamračila, nevypadalo to úplně... normálně? „Co se ti stalo?“ zeptala jsem se nejistě.

//Promiň, jestli zdržuju, kopej ve vzkazech, nejlépe na Nema ;-;

Tlapou ve vzduchu jsem tomu vlkovi naznačila, jak malá ta vlčice asi je. Sice jsem hádala, protože jsem ji viděla jenom v leže, ale nějakou představu o tom, že se jednalo o vlče, jsem musela dát. „Asi takhle malá,“ dodala jsem k tomu svému manévru a pomalu položila tlapu zase na zem. Vypadalo to, že nad tím Kessel přemýšlí, ale nevypadalo to, že by se snad jednalo o toho, koho hledal.
Hlavu jsem lehce stáhla mezi ramena. Cítila jsem na šíji chlad a cítila počátek nedůvěry k tomu vlkovi. Slova. To, jak je pronášel, jak je mínil, co říkal obecně. Bylo to nepříjemné. Jako výsměch. Sklopila jsem oči k zemi, něco hledala, po něčem pátrala a přitom se furt snažila soustředit na to, co říkal. Přeslechla jsem se? Nebo byl jako všichni ostatní? Říkal to, co bral za posměch, protože mu to dělalo radost? Někteří jsou divní, někteří jsou divní, patřím mezi divné? opakovala jsem si ta slova a otázku, která z toho všeho pramenila, ale nedokázala jsem přesně odpovědět. Asi jsem ani nechtěla. „Nic mi to jméno neříká,“ odpověděla jsem nepřítomně s pohledem zabodnutým do země před Kesselem.

Les byl plný cizích vlků, že vlastně každý z nás se musel někoho ujmout. Suše jsem polkla, proč tu bylo tolik cizinců? Co chtěli? Co chtěl ten, který byl přede mnou. Vlk se nezdál, že by měl nějaké postranní úmysly, vypadal slušně, ale jak to bylo? Že zlí vlci vypadali vždy slušně? Ticho, okřikla jsem se, když jsem si uvědomila, že zase soudím ostatní na základě toho, jak vypadají a co jsem byla naučena si od nich myslet.
Vlk někoho hledal, mladého šedého vlka. Představila jsem si snad každého, koho ve smečce znám, ale nenapadl mě nikdo, kdo by byl šedý, natož k tomu všemu ještě mladý. Hlavu jsem naklonila lehce do strany a zamyslela se. „Nikoho takového jsem neviděla... Pouze mladou šedou vlčici, ale ta je hodně malá,“ zamyslela jsem se nahlas. Neměl na mysli tu Night? Ale ta o žádném vlkovi jménem Kessel nemluvila, pouze o Wizku a Wizku byla kdo ví kde.
Pootočila jsem hlavu do strany, ještě jsem přemýšlela, zda mě někdo nenapadne, ale žádné jméno nebo tvář mi nepřicházela. „Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se ho, „když se tu objeví, mohu mi říct, že si ho hledal,“ nabídla jsem alespoň zdvořile. Pokud o to ten vlk má samozřejmě zájem. Kdo ví.

//Jdu pomoct Kessovi s úkolem, hned se zase připojím :)

Chvíli jsem držela zuby pevně semknuté, protože jsem byla nervózní. Jak se mělo pomoci zraněnému? Jak pomoct zraněnému vlčeti? Co jsme měli dělat? Co jsem měla dělat já? Cítila jsem, jak se mi třesou zadní nohy. Musela jsem se pohnout, něco udělat, pořádně se nadechnout. Navrhla si, co dělat... Tak dělej, popíchla jsem se. Ale slova, která ani nebyla vyslovena nahlas, se říkala snadno. Říct je nahlas a konat bylo těžší, někdy snad i nemožné. Ale jde jenom o přinesení žrádla, připomněla jsem si a otočila hlavu k Blueberrymu. „Dojdu pro to jídlo,“ řekla jsem. Byl silnější, mohl vlče odnést. Několik vlčat zde už měl, vychoval je, nebo o nich alespoň něco tušil. První vlče, které jsem kdy viděla, byl malý tlustý Taenaran, který měl svou hlavu.
Tiše jsem přikývla, že tedy půjdu, pomalu se otočila a vyběhla k úkrytu, kde jsem chtěla najít nějaké jídlo pro malé zraněné vlče. Probíhala jsem lesem, nohy roztřesené, mysl zaneprázdněná. Někde se ozvalo vytí, otočila jsem se, pátrala lesem, ale... na tohle nemám odvahu, polkla jsem. Co jsem v té chvíli měla dělat?
Musela jsem, byla jsem na půl cesty k tomu vytí, ale všimla jsem si, jak okolím probíhá Kaya. Černohnědá vlčice se vydala po původci vytí a mně se ulevilo. Otočila jsem se, přidala do kroku a mířila opět k úkrytu pro jídlo. Tentokrát jsem tam i doběhla, utrhla z kusu úlovku smečky a hned se otočila, abych mířila zpátky k Bluebrrymu a Night, ale... další vytí.
Projel mnou mráz, otočila jsem se a teď si byla jistá, že Kaya nedokáže oběhnout dva vlky tak rychle. Minutu vydrží, polkla jsem nervózně a ještě více přidala, abych byla u cizince co nejrychleji.
Nejdříve jsem běžela rychle, potom rázem zpomalila a sledovala hnědého vlka s bílýma nohama a hrudníkem. Na krku měl pírku, které se jemně vlnilo ve větru. Položila jsem kus úlovku na zem, polkla a zvedla hlavu. Sebevědomí, napomenula jsem se a promluvila: „V-vítej... Jsi na území Borůvkové smečky a já jsem... Makadi. Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho a i přes koktání docela cítila hrdost.

„Kdo je Styx?“ zeptala jsem se. To jméno mi bylo cizí, ale něco ve výrazu Bluberryho mi říkalo, že snad ví o koho se jedná. Nějaký místní bubák? Zhrzený člen smečky? Nebo někdo podobný? Netušila jsem, ale chtěla jsem to vědět. proč by navíc někdo napadal vlčata? Zlí vlci, ozvalo se ve mně. Samozřejmě, však proto jsem i já mizea z místa na místo a to jsem už ani dávno nebyla vlčetem.
Blueberry se pokoušel vlče uklidnit, že jsem v bezpečí, ale to jenom opakovalo Wizku, teto Wizku a podobně. Kde vůbec byla? Pokud vlče znala nebo ho sem celkově dovedla, kam zmizela? Pronásledovat tu Styx? To k ní nesedělo. Posadila jsem se podobně jako Blueberry na zem a trochu stáhla hlavu mezi ramena. Alfa se ptal, zda vlče něco potřebuje, ale to spíše mrmlalo o tom, co mu vlastně je. Jak jsem mohla pomoci? Možná tak přinesením nějaké té potravy, ale rány jsem léčit neuměla. Lehce jsem se zamračila, když se Blueberry zeptal, zda vím, jak vlčeti pomoci. „Chtělo by to vypláchnout ty rány,“ zamyslela jsem se. „Ale... mělo by se to zahojit samo,“ dodala jsem pak zamyšleně a otočila k němu hlavu. „Můžu ji vzít k tůni. Nebo ty... A ten druhý by přinesl jídlo,“ navrhla jsem trochu nejistě. Neměl rozkazovat přeci jenom on?
Hlavu jsem otočila zase k vlčeti a trochu ji sklopila níže, abych byla v její výšce. „Bude to v pořádku, Night, tady jsi v bezpečí.“

„Oh,“ vydala jsem ze sebe slabě jenom lehké překvapení. Sice předstírané, protože mi přišlo, že to všechno přešlo do hry, ale nechtěla jsem tu hru ničit. Chtěla jem se toho držet, když už tímhle způsobem přišla. Na hry nikdy dříve moc času nebylo a když prostě jednou za čas ten čas přišel, bylo nutné ho využít. „A v čem musim velkému alfovi radit?“ zajímala jsem se, „mně říkali, že alfy vědí všechno.“ Nebo to minimálně tvrdili dva vlci, ale alfa ostatně byla jejich matka, tak proč by to neříkali. A moje vlastní máma naopak... nevěřila nikomu, takže se to ani nedalo počítat.
Vyrazili jsme po lese, někoho najít, s někým se setkat a nejlépe i poznat, ale místo nějaké poznání přišlo naražení na šedobílé tělo, které leželo na zemi a nehýbalo se. Zarazila jsem se, hleděla před sebe, jako kdybych viděla... mrtvolu. Přesně na to jsem hleděla a tak přesně jsem se koukala. Bylo to malé vlče a o to byl ten pohled horší.
Blueberryho postoj k tělu byl však zcela jiný. Stoický a odměřený. „Medvěd?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Čekala bych, že medvěd sežere, co může, případně tělo natrhá více, ale také mě zaráželo, že by v okolí měli medvědi být.
Natočila jsem hlavu k Blueberrymu s jasnou otázkou, co budeme dělat, ale v té chvíli řekl, že to vlče není mrtvé. „Pomůžeme mu?“ řekla jsem nejistě na jeho otázku. Co jiného dělat s raněným? Šla jsem za ním, když se přiblížil k vlčeti s otázkou, jestli ho slyší, ale to v tu chvíli otevřelo oči a její první otázka byla, kde je Wizku. „Wizku?“ zopakovala jsem po ní nechápavě. Odkud ji znala, pokud vlče nebylo od nás? A kdo je Styx?