Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stánek s pumpkin spice latté - Pohrajte si v napadaném listí

Blueberry se otázce života a smrti toho vlka moc nevěnoval. Jenom konstatoval, jak to asi bylo, ale více ho to nezajímalo a zbytek příběhu nějakým způsobem ukončil a znělo to, že o tom ani nechtěl nadále mluvit. Zaujala mě na tom vlastně jenom ta poslední poznámka o tom, že vlci okolo něho umírají a mizí. „Já jsem tady,“ řeklo jsem spíše do větru. Počítalo jsem se do toho všeho, o čem mluvil?
Odvrátilo jsem stydlivě hlavu do strany, protože to celé byl výmysl, co mě napadl tak při cestě a přišlo mi to jako naprostá hloupost, které by nikdo nemohl věřit, ale očividně záleželo také na intonaci a celkovém přednesu? Těžko říct, vždycky jsem sotva mluvilo a raději poslouchalo ostatní. před pár lety bych se samo z téhle povídky podělalo strachy.
Všechno šlo však do kopru, když se svět začal roztékat a nohy zmizely v těle, že jsem muselo zůstat ležet na zemi a plazit se pídalkovitě k Blueberrymu. „Niikdy jsem je nemělo,“ protáhlo jsem pár hlásek a zpomaleně koukalo, jak Blueberry padá do vody.
Ponořilo jsem se za ním. Hlavou jsem projelo vodou, která křupala a páchla po vlhku. Zadrželo jsem dech a rozráželo hnědé listí, hnědou vodu, teda to všechno, snažilo se nautopit a dostat se co nejrychleji k Blueberrymu. Bez nohou to bylo těžké, jenom jsem se kroutilo ze strany na stranu jako ryba, rozráželo vodu a přes hluk listí nic neslyšelo. Teda hluk vody.

Stánek s pumpkin spice latté cozy podzim - Ochutnejte nějakou podzimní specialitu (dýně, houby ap.). – 2 body

„On,“ přitakalo jsem. Blueberry byl očividně živý, takže se to muselo týkat toho druhého vlka. Maxima nebo jak to jméno přesně bylo. Mohl to být celý výmysl, nic takového se nestalo, mohlo to být něco, co ho poznamenalo. A mohlo jsem také historii nechat být historií. V té mé figuroval také někdo, vůči komu jsem se cítilo zmateně, protože jsem netušilo, co ke mně cítí a jestli jsem vůbec něco já cítilo.
S východem slunce bylo těžký vyprávět strašidelné historky, ale Blueberry tu moji poslouchal a ptal se. „Nikdy jsem nežilo poblíž vlčat,“ vydechlo jsem krátce, než jsem se zarazilo, že bych mohlo tuhle historku ještě trochu okořenit. „Ale matka o mě mluvila jako o jediné, která jí zůstala. Možná si jen ten kyselý zápach nepamatuji.“ Ani nevím, co se s nimi stalo, možná měli štěstí, když s Maeve nemuseli vyrůstat.
Z jednoho pekla jsme šli do druhého. Tohle bylo spáleniště. Mrtvé, ošklivé, nepříjemné. Raději zpátky... Nevim, všude to bylo poslední dobou úděsné. „Ale tady se o to asi nikdo nezajímal, aby to napravil,“ řeklo jsem krátce a trochu mumlavě. Rozhlíželo jsem se okolo sebe a nejdřív si nevšimlo, jak se začal ládovat houbama. To nezní chytře, zasténalo jsem a hledělo na něho s hlavou nakloněnou do strany. Ale říkal, že to je ňamka, takže? Trochu jsem nahrbilo čenich a ochutnalo hořkou houbu, kterou se cpal Blueberry. Hořká, roztékala se na jazyku a ještě se mi z toho začal roztékat jazyk a končetiny.
Svězlo jsem se k zemi jak hadrová panenka. „Blu,“ žbleptlo jsem snažíc se nějak doplazit k vlkovi, aby mě pomohl sestavit.

Stánek s dárkovými předměty - Vyměňte si s někým strašidelnou historku (pravdivá/nepravdivá). = 2 body *

Kromě moře se mi na imaginární seznam míst, kam už nechci vlézt, přidalo ještě tohle. Neumělo jsem ho popsat, prostě to bylo to místo za horama, kde žila divná zvířata a počasí tam také bylo úplně jinde než ve zbytku světa. Jo a Blueberry tu hořel, jenom tak mimoděk jako info. Na moji malou hlavu toho začínalo být neskutečně moc a asi mi přicházela migréna.
„Měli bychom jít pryč,“ souhlasilo jsem s Blueberrym a viselo na něm očima. V prosíku, ať už vypadnem a také z důvodu, že jsem mělo touhu na něj neustále koukat, protože byl... Protože byl tady se mnou, neodcházel, nemizel, přibližoval se a mazal všechno to, co se mezi námi stalo předtím. Navezu se do špatných věcí, postesklo jsem si zoufale a srdce mi trochu pokleslo při té myšlence, že věci nemusí být nádherné už moc dlouho.
Blueberrymu asi přidávalo energii, jak se všechno okolo nás bořilo. Hrůzy a děsy okolo nás, ještě si o nich chtěl vyprávět. Našpicovalo jsem uši, překvapeně na něho koukalo a nic neříkalo. Jenom jsem šlo po jeho boku, křídla přitažená k tělu a poslouchalo jsem.
Moje emoce byly dokonale viditelné ve tváři, jak jsem krabatilo obočí, posouvalo hlavou a párkrát i zamručelo, než jsem ke konci zcela uticholo a čekalo, jestli na to Blueberry ještě něco řekne. Pokud to vůbec bylo reálné. „On...?“ nedořeklo jsem to ani, nechalo jsem tu otázku viset ve vzduchu, protože jsem si nemyslelo, že by mi něco takového jenom tak řekl. A jak rychle to celé přešel a chtěl, ať vyprávím já.
Tiše jsem polklo, otočilo hlavu před sebe a přemítalo, co říct. Horor byl maximálně tak můj život. „Hm, no já,“ zakoktalo jsem se a ještě chvíli mlčelo, zatímco jsem šlo vpřed. „Vyprávěli mi kdysi o vlkovi. Žil poblíž domoviny mé matky a nikdo ho vlastně nikdy neviděl. Slyšeli o něm, ale cítili ho, ale nikdy se neobjevila žádná jeho stopa v blátě a když ho chtěli stopovat, pach se točil v kruzích a motal jim mysl. V noci se ten vlk vkrádal ke smečkám, kráčel v jejich jeskyních, lezl do nor a požíral jejich vlčata. Nikdy ani kapka krve nebo kníknutí, prostě zmizela a zůstal jenom ten kyselý zápach přízraku. Léta letoucí se to dělo. Měl být už dávno mrtvý, už starci o něm vyprávěli, jak jejich sourozenci zmizeli předtím, než se jim rozlepily oči. Ale on tam stále byl se svým kyselým dechem a kradl budoucnost smeček. Nezáleželo na tom, jak moc v noci ochránci hlídali, jak moc se stěhovali, vždycky je ten přízrak dohnal.“
Pak jsem prostě umlklo. Protože jsem tu blbost neumělo dopovědět. Tak jsem prostě šlo dál.

//Uhelný hvozd

Střelnice - Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk

V žilách mi tuhla krev děsem nad stvořením bez srsti před námi. Bylo větší než cokoliv, co jsem kdy vidělo a to jsem za obrovské zvíře považovalo losa. Bylo to mohutné, bez srsti, s dlouhatánským čenichem, který používalo jako třeba veverky přední tlapky. Třeba nevidí, když se nehýbeme, přemítalo jsem, ale pouze jsem se tím uklidňovalo, protože jsem se nemohlo pohnout. A navíc těch zvířat bylo dál víc, ale tohle jediné se zdálo, že by něco klidně i udělalo.
Pohyb ve mně vyvolal až Blueberry. Zda záměrně nebo ne jsem netušilo, ale vystřelilo jsem jak na pružině a žuchnutím dopadlo na zadek, jak se mi nohy podlomily. Ani jsem se nenamáhalo skládat zas dohromady, jenom jsem polámaně koukalo s vyvalenýma očima na Blueberryho. Tělo mu plálo červenými plameny, ale nevycházel od něj jediný ryk, který by naznačoval bolest. Bylo to záměrné? Mohl za to on? Po tom všem, co se v našem okolí dělo, jsem mělo pocit, že se mi už narušuje ta pavučina neuronů v mozku a přetrhává se. Asi začínám být dementní.
Úplně jsem zapomnělo na zvíře, které díky plamenům začalo couvat a vzdalovat se. Vyděšený pohled mi cukal mezi hořícím vlkem a couvajícím zvířetem, dokud nebylo dostatečně daleko, abych to považovalo za bezpečnou vzdálenost. „Blue-“ vydechlo jsem následně, vyškrábalo se na nohy a přeběhlo k němu, než mi došlo, že hoří, pálí to a musím se zastavit. Proč vlci hoří? Proč hoří on? Bolí ho to nějak? Osvětloval nám přitom noc černou jako uhel, kdyby byl úplněk, nemělo by to takový efekt obrovské pochodně, kdy musel být vidět na míle daleko.
A pak zhasnul. Ulevilo se mi, stále měl svoji srst, žádný smrad spáleniny. „Blue-“ vydechlo jsem podruhé, udělalo krok vpřed a tentokrát mě zarazil netopýr, který mi protnul cestu. „Co to bylo?“ zeptalo jsem se. Nehledě na to, jak odlehčeně to bral on sám.

Střelnice - Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne

//Konec světa

Oteplovalo se, mířili jsme někam z hor, kde teplota stoupala, ale hlavně se zvedala v mém těle, hlavně směrem k hlavě. Červenání by se to mohlo nazvat, ale přes srst, která sama o sobě byla rudá, to nešlo vidět. Chci, řeklo jsem si jenom pro sebe, protože mi nějak tlama nedovolila to říct nahlas. Stále ve mně bublal vztek z toho, co se tehdy stalo, když se vrátil Suzume, který snad někde už hnil, ale zároveň... Blueberry byl tady. Ne s ním. Nabízel mně, že se o mě postará. „Chci,“ řeklo jsem s tichým výdechem, „ale chci, aby to bylo vzájemné.“ Být okolo nás sníh, tak okolo mě roztává.
To místo, kam jsme se dostali, bylo ještě divnější jak skály. Tedy skály jsem znalo, ztratili jsme se v nich, ale tohle bylo úplně jiné. Divné, zvláštní, bylo tu dusno a i pachy zvířata, která tu prošla, byla neznámá a nedokázalo jsem je nikam zařadit.
„Kde to jsme?“ ptalo jsem se, ale to už jsem bylo nějak strháváno k zemi a nechalo jsem se. Složilo jsem tlapy pod sebe, hlavu mělo zvednutou a dívalo se okolo sebe, abych zjistilo, co se v okolí děje. Bylo mi teplo, to příjemné teplo, kdy se zdálo, že by vše mělo být v pořádku. Otočilo jsem zrak k plamenům, které tam musel dostat Blueberry, ale nic jsem neřeklo. Nebylo co, hlavně se mi chtělo spát.

Spánek to byl tupý, úplně vyčerpaný, beze snů. Byl strašně potřebný a toho typu, kdy i po probuzení se jeden cítí strašně rozlámaně a chtěl by spát znovu. Svět okolo se třásl, mozek mi poskakoval a zrak jsem mělo rozostřený. Třese se země? nechápalo jsem. Ale nebylo to tak silné, navíc okolí divně zapáchalo neznámou zvěří.
První zareagoval Bluebrry, který vyskočil na nohy a já ho okamžitě následovalo. Nohy se mi třásly jak chrastítka, ocas mezi nohama a tělo schované za druhým vlkem. Obrovské, šedé zvíře vydalo příšerný hluk z... dlouhého čenichu? Jiné nohy? Co to mělo celé být? A kam jsme se to sakra zas dostali? „Co je to?“ drkotalo jsem.

Stánek s dárkovými předměty - Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí

Až moc dobře jsem už znalo pocit úzkosti, který se mi začal opět rozlévat po těle. Byl tam už stálým nájemníkem, vlastně mu to tělo z části patřilo, ale žít s ním bylo stejně bolestivé jako na poprvé. Nohy jsem mělo těžké, zrak jako v mlze a něco mi tepalo v hlavě tak silně, že každý zvuk ke mně doléhal jako přes nějakou hlenovou stěnu. „Jo, jo,“ souhlasilo jsem koktavě Blueberrymu, škobrtlo, dalo si tlapu přes tlapu a nechtěně do něj vrazilo ramenem, než jsem chytlo zpátky svojí rovnováhu a mohlo jít dál, i když pomaleji.
Připadalo mi, že se skály přibližují, pomalu se k nám sunou a brzy nás zavalí, pokud brzy neodejdeme, ale tenhle pocit jsem na Blueberrym nevidělo. Muselo mi hrabat, bylo to jen v mojí hlavě, já bylo problém a ve skutečnosti jsme nebyli ztracení? Ne? Že jo. Nemohli jsme, protože Bluebrry pak vykřikl, že ví, kudy máme jít.
Srdce mi radostí poskočilo, pak jsem poskočilo samo lehce vpřed a natisklo se k druhému trochu blíže, jako by to byl můj vodící pes. Ale u něj mě skály nezasypou, ne?
Furt jsem mělo svaly jako z kamene, šlo jsem až v bolestech, marně ho dohánělo a přitom se furt rozhlíželo okolo sebe. „Já-. Ne, nemám rádo zimu, nesnášim ji,“ drkotalo jsem ze sebe, „chci slunce a teplo. A sucho. Vždycky mi na podzim přijde, jako by vše mělo zemřít a už nic dalšího nikdy nebude,“ přiznalo jsem. A Blueberry to měl podobně, i když měl sníh rád. Já ne. „Vždycky mám pocit, že já nepřežiju zimu,“ přiznalo jsem po kratší odmlce.
Slézali jsme ze skal dolů, okolí se otevíralo, já docela taky, ale úzkost nějak zůstávala. „Chtělo bych žít ve věčném létu.“

//Savana

Kočár Bezhlavého kočího - Ztrať se v horách

„Později,“ usmálo jsem se nervózně, ale byl to krátký úsměv, „přijde mi, že tohle byla poslední kapka sil ve mně.“ Nikdy jsem tolik magie v životě nepoužívalo, protože mi vzduch vždycky přišel strašně slabý a zbytečný. Zcela jako já. Ale očividně měl alespoň nějaké využití, když vzduch okolo nás neexistoval a my ho akutně potřebovali k přežití.
„Divím se, že z nás nakonec nejsou také na půl ryby,“ ušklíblo jsem se lehce na Blueberryho, u kterému mi přišlo, že má ještě více energie než předtím, když přišel od Života. Předtím to dávalo logiku, protože dostal energii, kterou si přál, ale teď to musel být adrenalin? Komu bych mělo? zeptalo jsem se však pro sebe. Vlci okolo mě... Já se nezajímalo o ně a oni ne o mě. Nikoho jsem neměla. Snad jen Blueberryho ve velkých uvozovkách a otazníkem na konci. A tahle nejistota mě stále kousala vzadu v hlavě. Ta voda měla výhodu, že jsem na tohle nemělo čas myslet.
Písek byl vystřídán skalami a studeným kamenem. Úzké uličky, odlamující se kameny, žádná zelená příroda. Bylo to úzkostlivé místo, kde jsme nemohli tušit, co na nás vyleze z poza rohu. Hlavu jsem mělo úplně mimo, pořád jsem se koukalo okolo sebe a mělo pocit, že ten kámen je moc podobný tomu, kde jsme už byli. Přísahalo bych na to. Bylo jsem příšerně unavené, že jsem ani nedokázalo dát křídla od těla, abych se mohlo vznést a podívat okolo.
„Co?“ vyjeklo jsem až nechápavě, zastavilo se a upřelo zrak na Blueberryho. „Dě-děkuji,“ vykoktalo jsem s krátkým úsměvem, když mozek zpracoval, co řekl. „Tobě... to sluší vždy,“ dostalo jsem ze sebe, než se mi zrak upoutal k jednomu převisu. Ten jsem už sakra taky vidělo.
„Myslím... Obávám se, že nemám tušení, kde jsem. Vůbec.“ Možná Blueberry věděl.

Představa dokonalého léta se vytratila, protože jsme jeho většinu strávili pod vodou a na povrchu nás očekával pouze přicházející podzim. Sice to nebylo tak strašné na samém jihu, kde svět musel končit, ale pokud se vydáme někam k severu, přivítá nás pouze spousta barev na listí, vlhko a krátké dny. Ale... Všechno lepší než tohle děsné podvodní dobrodužství. A aby nás moře nenechalo jen tak na pokoji, prosakovali i pískem a nad tím jsem se lehce zašklebilo a ustoupilo.
„Už se bojim cokoli navrhnout,“ zasmálo jsem se nervózně a značilo to čiré zoufalství z toho, jak jsem prohlásilo, že chci k moři. A přitom jsme šli do moře. „Raději něco navrhni ty. Ať nás do problému dostane někdo jiný,“ zasténalo jsem až zoufale.
Moře se tak pomalu stalo minulostí, šlo jsem s Blueberrym, ze srsti mi stále odkapávala voda, křídla byla příšerně těžká, ale to šlo také vyřešit, i když jsem už mělo pocit, že mi z té námahy spadne kůže. Jemný, ale dost teplý vzduch nám pročesával kožich od posledních kapek. Ale asi třikrát se na jednom místě objevila jiskra. Která tam asi musela být nějakou statickou elektřinou. Kdo ví.

//Konec světa

Vzhled a povaha
Kiss Blueberry
Blueberry je už dlouhodý crush, u kterého by tohle byl ten vysněný cíl. Původní alfa Borůvkové smečky, co si šla pro tu malou puťku? Trošku to zní jako červená knihovna z poliček tvojí mámy, ale kdyby to lidi tolik nebavilo, nepsalo by se o tom. Problém je, že tohle by určitě nebylo nic dlouhodobého, nedopadlo by to jak na konci knížky s happy endem. Jeden je moc zakřiknutý, druhýho zase nehorázně štve, že ten druhý nemluví (jenže to Makadi nikdy přes křišťálovou stěnu nezjistí, rip) a nakonec by se tak stejně rozešli. Takže it was just a kiss why it end like this.

Marry Launee
Ultimátní jistota klidného vztahu a nějaké spořádané domácnosti, kde jedinou nevýhodou bude problém Launee ohledně jejího hoarding nechtěný vlčat, ale to by se muselo nějak překousnout pro zbytek toho pohodlí. Launee je navíc zvyklá, že jí občas partneři skáčou do sopky, takže by brala už s nadhledem, že se tohle šlo utopit do řeky nebo se nechalo rozevlát větrem. Šediny sice už nějaké má, ale to je jedno, šediny jsou přeci znakem vyzrálosti a docela hot. Narozdíl od šedých vlků.
Launee by nabídla absolutní mateřskou péči, která by uklidnila mommy issues a kdo by tohle nechtěl zaplnit? Makadi určitě jo.

Kill Zed
Tohle město je moc malé pro jednoho toho. Srandy stranou, Zed je případ, kde by Makadi trpělo každým coulem, protože vedle sebe nemá rádo ty, jejichž povaha je roztroušená, podivná, zamlklá, prostě taková, jakou má ono samo. Potřebuje někoho, kdo má všech pět pohromadě (nebo aspoň čtyři, ale tři už jsou málo) a nabídne nějakou ochranu a bezpečí. Nehledě na to, že není úplně fanouškem jizev a ta slepota by byla odpudivá, protože Makadi se chce na toho druhého koukat úplně zasněně. Bohužel, Zed nesplňuje ani jednu podmínku, kterou Makadi požaduje a padá do té poslední kategorie. No, vždycky tam někdo musí padnout.

V nohách jsem mělo křeč a zároveň mi přišlo, že se brzy rozpadnu na tisíc kousků, které už nikdo nesloží. Pevná půda pod nohama mi přišla najednou strašně divná, nezvyklá, nechápalo jsem, co tam dělá. Mohlo jsem dýchat vzduch, který byl čerstvý, rozptýlený všude okolo a ne jenom v malé bublině, na kterou jsem se potřebovalo soustředit. A byl tam Blueberry, černý písek, moře za našimi zády.
„My žijem,“ zachroptilo jsem a udělalo několik kroků k Blueberrymu. Křídla jsem mělo ledabyle spadlé podél těla, srst byla mokrá, plná písku a sůl mi musela prosáknout až do morku kostí. Mělo jsem žízeň, hlad, chtělo se mi spát, protože ze mě vyprchával adrenalin, který mě celou dobu držel při vědomí a v rámci nějakých smyslů, které byly trochu oklepané z toho všeho, co se dělo.
„Už nechci k moři,“ zamumlalo jsem se zamračením a podívalo se k tichým vlnám, do kterých jsem už odmítlo jakýmkoli způsobem vlézt. Proč já? Proč my? „Chci sakra daleko od moře, někam do vnitrozemí, kde se tohle nemůže stát.“ Těžce naivní myšlenka, když ve vnitrozemí se mohlo stát něco mnohonásobně horšího.

Podle povahy
Kiss Leonard
Sice to je takový malý... Slovo začínají na Z a končící na mrdeček, ale to je něco, co Makadi bohužel až moc přitahuje, i když si uvědomuje, že to není vůbec zdravý a ničí tím akorát samo sebe. Zároveň si však uvědomuje, že tyhle toxic osobnosti jsou ty, které dávají životu nějakou šťávu a jsou kořením od chilli po skořici. Takže aspoň na to malé fyzično a poté se už nikdy nevidět je úplně to dokonalé, kam tenhle vlk (v dospělosti) může padnout. Odkopne a bude to bolet? Sakra, že bude, ale to je na tom to nejlepší, protože to dává další lore do života.

Marry Lia
Dokonalým příkladem, že na povrchu fuj a vnitru ještě větší fuj. Ale fuj, který má zápal do života a nejenom díky magii, takže si můžete dovolit být ve vztahu trochu více neschopní a ona to udělá za vás. Vyžene tuláky, postará se o vlčata (Makadi je nerado, takže zbavit se je na dobro je postarat se dobře). Prý je loajální, i když nějaké mafii, ale to nevadí, jedna smečka je horší než ta druhá, je jedno, v jakém pekle kvůli tomu Makadi skončí. Jde o to, že tady si může dovolit být neschopný a liný a bude postaráno. I když s nadávkama.

Kill Keziah
Moc ticho, žádné projevy emocí, takže... Tohle si může dovolit jenom jeden v tom daném vztahu a to chce být Makadi. Potřebuje dominantní protějšek, co se bude starat. Nebo minimálně mluvit a to by tady nedostalo, takže bohužel Keziah padne k té smrti. Společně by se nudili, zapomínali by, že tam ten druhý je, byla by to nuda, kdy by si po dvaceti letech řekli, že jejich nejvzrušující zážitek bylo, když jim holub vlétl to obýváku. A to je něco, v čem žít nechcete, tedy Keziah musí prostě umřít a dát naději na nějaký akčnější život. No ale furt je přána smrt milosrdná.

Vzhledem k tomu, že můžeme jít celkem třikrát, tak si to rozdělim na KMK podle
1) vzhledu
2) povahy
3) oboje zároveň
a ignoruji orientaci Makadi

Takže nyní dle vzhledu
Kiss Kessel
Protože je to takový ňunatý starší medvídek, což se Makadi zrovna líbí, když je to starší, zkušený a tak dále. Takové příjemné odstíny hnědé k pomazlení, prostě medvídek, jak už bylo zmíněno.
Problém tam jsou už přeci jenom ty šediny, které jsou prostě... staré. Starší je fajn, ale starší v hot slova smyslu, ne starý ve smyslu šedin, vrásek a únavy, se kterou už nebude zábava. Sice to ještě není úplně tragické, ale už tam jsou ty náznaky stáří, které se prostě blíží a to není zase tolik přitažlivý. Ale má to zkušenosti, takže tu pusu, prosím pěkně a děkuji.

Marry Cynthia
Cynthia je už na první pohled prostě někdo, kdo se za vás postaví v restauraci, protože jste si objednali burger bez cibule a ona vám fakt zařídí, že vám udělají nový, protože se vám na to vybodli. Každý vedle ní vypadá jako malý twink, zatímco ona je naprosto goth mommy a kdo by ji nechtěl? A do toho ty pronikavé růžové oči, které má docela málo vlků z Gallirei, takže jsou i docela originální a hypnotizující. Cynthia by byla do života, je to trophy wife, kterou se prostě potřebujete chlubit. Každý vedle ní bude polepšitel, protože ona si nemůže vedle nikoho polepšit.

Kill Islin
Ve vztahu může mít jenom jeden křídla, takže holt Islin musí jít z kola ven. Sice jí ta křídla ladí ke zbytku, ale ta kombinace fialkové a k tomu té černé je taková... Sice hezká, milá, ale vlastně ne moc hot. Spíš je to jako třináctiletá, která teď hledá svůj styl, ráda by šla emo, ale doma jí nedvolí si obarvit vlasy na černo a furt spí se svým plyšovým psem. Je to cute, ale není to hot, není to vzrušující, takže to bohužel musí být zabito. Ale zabito jemně. Ne lopatou po hlavě, ale třeba anestezií u veterináře, aby to bylo jako usínání.

Hlásím Kakadi

Děkuji moc za akci. Poslala jsem i vyjádření k úkolům, takže sem to už dávat nebudu. Pouze vytknu, že mi byla podána informace, že se úkoly plní do 31. 8.
-----------
Za 167 bodů a třetí místo prosím:
• magii mimíka
• magii od Smrti (neviditelnost) - 40
• magii od Života (oheň) 35
• vymaxování magie (neviditelnost) - 70
• 11x 2 květiny - 11
• 11x 2 drahokamy - 11

Připsáno a i tak děkuji za účast...

Rybáku,

možná by příště nebylo úplně od věci, kdybyste si hlídali svoje věci, možná k tomu postavili i nějakou stráž, když to očividně je něco, co nutně potřebujete pro svoji existenci. Chápu, že jste se úplně nezamysleli nad tím, co se mohlo stát, neřešili jste to a došlo vám to až pozdě, že se něco kolosálně podělalo, ale my jsme se k tomu dostali úplnou náhodou a nebylo naší vinou, že jsem se o to přerazilo. Ne, problém bylo, že jste to nehlídali, že jo? Zamysleli jste se někdy nad tím? Že by bylo potřeba, aby se to hlídalo, abyse třeba upozornilo náhodné kolemjdoucí, že pod vodou nemohli dýchat? Že suchozemským bylo nutné obstarat dýchání? Vysvětlení, co se u vás doma stalo? Upozornění na to, že jste tam třeba schovávali něco tak obrovského a nechutného, že se mi z toho žaludek převaloval od první sekundy až po tu poslední?
Protože já jsem se nad tím vším zamyslelo a došlo mi, že tohle byla kompletně chyba podvodního světa. Nejenom to, co jste skoro vypustili na svět, ale také to, že jsem zakoplo před Blueberrym a moje léto místo romantického bylo úplně tragické a plné úzkostných stavů.
Fakt děkuju.
Snad nikdo nelhal o globálním oteplování a všechno pod vodou už vymřelo společně s vámi.