Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kočár Bezhlavého kočího - Ztrať se v horách

„Později,“ usmálo jsem se nervózně, ale byl to krátký úsměv, „přijde mi, že tohle byla poslední kapka sil ve mně.“ Nikdy jsem tolik magie v životě nepoužívalo, protože mi vzduch vždycky přišel strašně slabý a zbytečný. Zcela jako já. Ale očividně měl alespoň nějaké využití, když vzduch okolo nás neexistoval a my ho akutně potřebovali k přežití.
„Divím se, že z nás nakonec nejsou také na půl ryby,“ ušklíblo jsem se lehce na Blueberryho, u kterému mi přišlo, že má ještě více energie než předtím, když přišel od Života. Předtím to dávalo logiku, protože dostal energii, kterou si přál, ale teď to musel být adrenalin? Komu bych mělo? zeptalo jsem se však pro sebe. Vlci okolo mě... Já se nezajímalo o ně a oni ne o mě. Nikoho jsem neměla. Snad jen Blueberryho ve velkých uvozovkách a otazníkem na konci. A tahle nejistota mě stále kousala vzadu v hlavě. Ta voda měla výhodu, že jsem na tohle nemělo čas myslet.
Písek byl vystřídán skalami a studeným kamenem. Úzké uličky, odlamující se kameny, žádná zelená příroda. Bylo to úzkostlivé místo, kde jsme nemohli tušit, co na nás vyleze z poza rohu. Hlavu jsem mělo úplně mimo, pořád jsem se koukalo okolo sebe a mělo pocit, že ten kámen je moc podobný tomu, kde jsme už byli. Přísahalo bych na to. Bylo jsem příšerně unavené, že jsem ani nedokázalo dát křídla od těla, abych se mohlo vznést a podívat okolo.
„Co?“ vyjeklo jsem až nechápavě, zastavilo se a upřelo zrak na Blueberryho. „Dě-děkuji,“ vykoktalo jsem s krátkým úsměvem, když mozek zpracoval, co řekl. „Tobě... to sluší vždy,“ dostalo jsem ze sebe, než se mi zrak upoutal k jednomu převisu. Ten jsem už sakra taky vidělo.
„Myslím... Obávám se, že nemám tušení, kde jsem. Vůbec.“ Možná Blueberry věděl.

Představa dokonalého léta se vytratila, protože jsme jeho většinu strávili pod vodou a na povrchu nás očekával pouze přicházející podzim. Sice to nebylo tak strašné na samém jihu, kde svět musel končit, ale pokud se vydáme někam k severu, přivítá nás pouze spousta barev na listí, vlhko a krátké dny. Ale... Všechno lepší než tohle děsné podvodní dobrodužství. A aby nás moře nenechalo jen tak na pokoji, prosakovali i pískem a nad tím jsem se lehce zašklebilo a ustoupilo.
„Už se bojim cokoli navrhnout,“ zasmálo jsem se nervózně a značilo to čiré zoufalství z toho, jak jsem prohlásilo, že chci k moři. A přitom jsme šli do moře. „Raději něco navrhni ty. Ať nás do problému dostane někdo jiný,“ zasténalo jsem až zoufale.
Moře se tak pomalu stalo minulostí, šlo jsem s Blueberrym, ze srsti mi stále odkapávala voda, křídla byla příšerně těžká, ale to šlo také vyřešit, i když jsem už mělo pocit, že mi z té námahy spadne kůže. Jemný, ale dost teplý vzduch nám pročesával kožich od posledních kapek. Ale asi třikrát se na jednom místě objevila jiskra. Která tam asi musela být nějakou statickou elektřinou. Kdo ví.

//Konec světa

Vzhled a povaha
Kiss Blueberry
Blueberry je už dlouhodý crush, u kterého by tohle byl ten vysněný cíl. Původní alfa Borůvkové smečky, co si šla pro tu malou puťku? Trošku to zní jako červená knihovna z poliček tvojí mámy, ale kdyby to lidi tolik nebavilo, nepsalo by se o tom. Problém je, že tohle by určitě nebylo nic dlouhodobého, nedopadlo by to jak na konci knížky s happy endem. Jeden je moc zakřiknutý, druhýho zase nehorázně štve, že ten druhý nemluví (jenže to Makadi nikdy přes křišťálovou stěnu nezjistí, rip) a nakonec by se tak stejně rozešli. Takže it was just a kiss why it end like this.

Marry Launee
Ultimátní jistota klidného vztahu a nějaké spořádané domácnosti, kde jedinou nevýhodou bude problém Launee ohledně jejího hoarding nechtěný vlčat, ale to by se muselo nějak překousnout pro zbytek toho pohodlí. Launee je navíc zvyklá, že jí občas partneři skáčou do sopky, takže by brala už s nadhledem, že se tohle šlo utopit do řeky nebo se nechalo rozevlát větrem. Šediny sice už nějaké má, ale to je jedno, šediny jsou přeci znakem vyzrálosti a docela hot. Narozdíl od šedých vlků.
Launee by nabídla absolutní mateřskou péči, která by uklidnila mommy issues a kdo by tohle nechtěl zaplnit? Makadi určitě jo.

Kill Zed
Tohle město je moc malé pro jednoho toho. Srandy stranou, Zed je případ, kde by Makadi trpělo každým coulem, protože vedle sebe nemá rádo ty, jejichž povaha je roztroušená, podivná, zamlklá, prostě taková, jakou má ono samo. Potřebuje někoho, kdo má všech pět pohromadě (nebo aspoň čtyři, ale tři už jsou málo) a nabídne nějakou ochranu a bezpečí. Nehledě na to, že není úplně fanouškem jizev a ta slepota by byla odpudivá, protože Makadi se chce na toho druhého koukat úplně zasněně. Bohužel, Zed nesplňuje ani jednu podmínku, kterou Makadi požaduje a padá do té poslední kategorie. No, vždycky tam někdo musí padnout.

V nohách jsem mělo křeč a zároveň mi přišlo, že se brzy rozpadnu na tisíc kousků, které už nikdo nesloží. Pevná půda pod nohama mi přišla najednou strašně divná, nezvyklá, nechápalo jsem, co tam dělá. Mohlo jsem dýchat vzduch, který byl čerstvý, rozptýlený všude okolo a ne jenom v malé bublině, na kterou jsem se potřebovalo soustředit. A byl tam Blueberry, černý písek, moře za našimi zády.
„My žijem,“ zachroptilo jsem a udělalo několik kroků k Blueberrymu. Křídla jsem mělo ledabyle spadlé podél těla, srst byla mokrá, plná písku a sůl mi musela prosáknout až do morku kostí. Mělo jsem žízeň, hlad, chtělo se mi spát, protože ze mě vyprchával adrenalin, který mě celou dobu držel při vědomí a v rámci nějakých smyslů, které byly trochu oklepané z toho všeho, co se dělo.
„Už nechci k moři,“ zamumlalo jsem se zamračením a podívalo se k tichým vlnám, do kterých jsem už odmítlo jakýmkoli způsobem vlézt. Proč já? Proč my? „Chci sakra daleko od moře, někam do vnitrozemí, kde se tohle nemůže stát.“ Těžce naivní myšlenka, když ve vnitrozemí se mohlo stát něco mnohonásobně horšího.

Podle povahy
Kiss Leonard
Sice to je takový malý... Slovo začínají na Z a končící na mrdeček, ale to je něco, co Makadi bohužel až moc přitahuje, i když si uvědomuje, že to není vůbec zdravý a ničí tím akorát samo sebe. Zároveň si však uvědomuje, že tyhle toxic osobnosti jsou ty, které dávají životu nějakou šťávu a jsou kořením od chilli po skořici. Takže aspoň na to malé fyzično a poté se už nikdy nevidět je úplně to dokonalé, kam tenhle vlk (v dospělosti) může padnout. Odkopne a bude to bolet? Sakra, že bude, ale to je na tom to nejlepší, protože to dává další lore do života.

Marry Lia
Dokonalým příkladem, že na povrchu fuj a vnitru ještě větší fuj. Ale fuj, který má zápal do života a nejenom díky magii, takže si můžete dovolit být ve vztahu trochu více neschopní a ona to udělá za vás. Vyžene tuláky, postará se o vlčata (Makadi je nerado, takže zbavit se je na dobro je postarat se dobře). Prý je loajální, i když nějaké mafii, ale to nevadí, jedna smečka je horší než ta druhá, je jedno, v jakém pekle kvůli tomu Makadi skončí. Jde o to, že tady si může dovolit být neschopný a liný a bude postaráno. I když s nadávkama.

Kill Keziah
Moc ticho, žádné projevy emocí, takže... Tohle si může dovolit jenom jeden v tom daném vztahu a to chce být Makadi. Potřebuje dominantní protějšek, co se bude starat. Nebo minimálně mluvit a to by tady nedostalo, takže bohužel Keziah padne k té smrti. Společně by se nudili, zapomínali by, že tam ten druhý je, byla by to nuda, kdy by si po dvaceti letech řekli, že jejich nejvzrušující zážitek bylo, když jim holub vlétl to obýváku. A to je něco, v čem žít nechcete, tedy Keziah musí prostě umřít a dát naději na nějaký akčnější život. No ale furt je přána smrt milosrdná.

Vzhledem k tomu, že můžeme jít celkem třikrát, tak si to rozdělim na KMK podle
1) vzhledu
2) povahy
3) oboje zároveň
a ignoruji orientaci Makadi

Takže nyní dle vzhledu
Kiss Kessel
Protože je to takový ňunatý starší medvídek, což se Makadi zrovna líbí, když je to starší, zkušený a tak dále. Takové příjemné odstíny hnědé k pomazlení, prostě medvídek, jak už bylo zmíněno.
Problém tam jsou už přeci jenom ty šediny, které jsou prostě... staré. Starší je fajn, ale starší v hot slova smyslu, ne starý ve smyslu šedin, vrásek a únavy, se kterou už nebude zábava. Sice to ještě není úplně tragické, ale už tam jsou ty náznaky stáří, které se prostě blíží a to není zase tolik přitažlivý. Ale má to zkušenosti, takže tu pusu, prosím pěkně a děkuji.

Marry Cynthia
Cynthia je už na první pohled prostě někdo, kdo se za vás postaví v restauraci, protože jste si objednali burger bez cibule a ona vám fakt zařídí, že vám udělají nový, protože se vám na to vybodli. Každý vedle ní vypadá jako malý twink, zatímco ona je naprosto goth mommy a kdo by ji nechtěl? A do toho ty pronikavé růžové oči, které má docela málo vlků z Gallirei, takže jsou i docela originální a hypnotizující. Cynthia by byla do života, je to trophy wife, kterou se prostě potřebujete chlubit. Každý vedle ní bude polepšitel, protože ona si nemůže vedle nikoho polepšit.

Kill Islin
Ve vztahu může mít jenom jeden křídla, takže holt Islin musí jít z kola ven. Sice jí ta křídla ladí ke zbytku, ale ta kombinace fialkové a k tomu té černé je taková... Sice hezká, milá, ale vlastně ne moc hot. Spíš je to jako třináctiletá, která teď hledá svůj styl, ráda by šla emo, ale doma jí nedvolí si obarvit vlasy na černo a furt spí se svým plyšovým psem. Je to cute, ale není to hot, není to vzrušující, takže to bohužel musí být zabito. Ale zabito jemně. Ne lopatou po hlavě, ale třeba anestezií u veterináře, aby to bylo jako usínání.

Hlásím Kakadi

Děkuji moc za akci. Poslala jsem i vyjádření k úkolům, takže sem to už dávat nebudu. Pouze vytknu, že mi byla podána informace, že se úkoly plní do 31. 8.
-----------
Za 167 bodů a třetí místo prosím:
• magii mimíka
• magii od Smrti (neviditelnost) - 40
• magii od Života (oheň) 35
• vymaxování magie (neviditelnost) - 70
• 11x 2 květiny - 11
• 11x 2 drahokamy - 11

Připsáno a i tak děkuji za účast...

Rybáku,

možná by příště nebylo úplně od věci, kdybyste si hlídali svoje věci, možná k tomu postavili i nějakou stráž, když to očividně je něco, co nutně potřebujete pro svoji existenci. Chápu, že jste se úplně nezamysleli nad tím, co se mohlo stát, neřešili jste to a došlo vám to až pozdě, že se něco kolosálně podělalo, ale my jsme se k tomu dostali úplnou náhodou a nebylo naší vinou, že jsem se o to přerazilo. Ne, problém bylo, že jste to nehlídali, že jo? Zamysleli jste se někdy nad tím? Že by bylo potřeba, aby se to hlídalo, abyse třeba upozornilo náhodné kolemjdoucí, že pod vodou nemohli dýchat? Že suchozemským bylo nutné obstarat dýchání? Vysvětlení, co se u vás doma stalo? Upozornění na to, že jste tam třeba schovávali něco tak obrovského a nechutného, že se mi z toho žaludek převaloval od první sekundy až po tu poslední?
Protože já jsem se nad tím vším zamyslelo a došlo mi, že tohle byla kompletně chyba podvodního světa. Nejenom to, co jste skoro vypustili na svět, ale také to, že jsem zakoplo před Blueberrym a moje léto místo romantického bylo úplně tragické a plné úzkostných stavů.
Fakt děkuju.
Snad nikdo nelhal o globálním oteplování a všechno pod vodou už vymřelo společně s vámi.

Místo chladné vody všude okolo mého těla jsem cítilo jenom pálení. Opíralo se mi do celého těla, okolí páchlo po soli, plíce jsem mělo strašně lehké a mohlo jsem... dýchat. Nebylo mi vůbec zle, naopak jsem cítilo, že mi v těle pumpuje veškerá energie, kterou jsem muselo vydat na přežití pod vodou a nějaká se ještě musela přidat. Ale zároveň jsem cítilo zvláštní pocit, že něco bylo úplně divné a nezvyklé. Necítilo jsem se ve své kůži, spíše mi přišlo, že to je nějaká alternativní realita.
Otevřelo jsem oči, slunce se opíralo do černého písku, který mě pálil do kožichu, moře jemně šumělo za zády, jako kdyby se v něm vůbec nic nedělo. Nejsme mrtví, pomyslelo jsem si, ale možná jsem se pletlo.
Nehýbalo jsem se. Ne, protože jsem nemohlo, ale protože jsem tomu celému nevěřilo, že jsme stále naživu, že jsme se dostali ven a... můžeme jít. Můžeme si dál klidně žít a nevzrušovat se nad podivným světem.
Zvuk ke mně nejdříve doléhal v takovym tom, jak se zvuk odráží a postupně slábne. Ale byl to známý hlas, který byl každým slovem jasnější a jasnější. „My žijem,“ zhodnotilo jsem nechápavě. Kdo by to řekl, já to nepodělalo!

Nikdy jsem nevyvíjelo úplně velkou sílu a kvality v životě, protože jsem to nikdy nepotřebovalo a nechalo jsem se ochraňovat silnějšími. Nebo jsem to dělalo z toho důvodu, že jsem se o sebe ve skutečnosti ani neumělo postarat a potřebovalo jsem někoho silnějšího a schopnějšího? Těžko říct, jak to bylo, ale byl to fakt. Tak proč jsem sakra dělalo tohle?
Na hladině určitě jenom pluly malé vlnky, nic zajímavého, možná nějaká bublina vyskočila sem a tam, ale nikdo nemohl vidět, co se dělo pod vodou, jak jsme tam umírali, trhali si svaly a snažili se narvat kus černé mušle do díry. Je to vůbec mušle? Mozek mi už začínal skákat k jiným myšlenkám, aby se zachránil před panikou, která začala kompletně ovládat moje tělo. Proč já?
Přišlo mi to jako věčnost, co jsme se tam rvali s tím kamenem, ale nakonec to přineslo nějaké ovoce a nastala změna. Vystřelil nějaký proud, další voda se mi nalila do mé bubliny, odrazilo se mi to do žeber, možná to nebyla ani voda, ale nějaká magie? Ne, to je už prostě fuk, protože to tam zapadlo a hned po tom výboji síly to přestalo.
„Takže dobrý?“ vyšel ze mě jeden zoufalý sten, který byl okamžitě zadušen vyjeknutím, když na mě něco mrklo. A kde je sakra rybák, když ho jeden potřebuje, aby komunikoval s dalším vodním tvorem?

Do těla mi se mi okamžitě opřela masa vody, tlačila proti mně, vířila se všude okolo a do bubliny mi začaly pronikat hotové srážky kapek a začaly mě v tom celém topit. Celou dobu to šlo, jenom ta poslední akce měla být důvodem, proč se ve vodě utopím, když jsem už konečně nějak dokázalo ovládnout magii.
Blueberry se do mě opíral, takže nás ta vodní smrž nemohla tak snadno odhodit, ale ve vodě nebyla žádná pořádná podpěra, která by nás udržela na místě. Jenom jsem marně kopalo nohama, zuby mělo pevně zatnuté a skrze čelisti mi odkapávaly sliny zuřivostí a napětím. Proč já proč já, proč já, nadávalo jsem rozzuřeně, rvalo tlapy k tomu místu, kam měl ten stupidní artefakt zapadnout, nevnímalo jsem, jak okolí vibruje a doslova se bortí. Můj pohled byl kompletně soustředěný na tu jednu věc, kam jsem muselo upoutat zrak, protože na ničem jinem nezáleželo a ani na tom, jak se ta blbost nazývá. Litovalo jsem, že nejsem kočkovitou šelmou, drápy by šly možná lépe využít, takhle jsem se v tom plácalo jak lachtan a nevnímalo chapadla okolo. Od očí mi vytékalo i několik slz, jak mě vodní proud bolel do očí a možná jsem už propadlo kompletní zoufalosti.

V hlavě mi začínalo bolestivě tepat z toho, jak situace houstla a všechno nabíralo rychlého spádu směrem ke dnu. Zejména k tomu pomyslnému, protože fyzicky jsme v té vodě stále splývali, zatímco se chapadla vlnila ve vodě jako hadi na souši. Bylo mi z toho pohledu na ně blivno a zcela určitě se mořští tvorové nestanou mými oblíbenci, pokud budu mít někdy ještě šanci mít něco oblíbeného.
Pleskání ve vodě a hřmění zakrývalo to, co se Blueberry snažil říct, všechno bylo nějak v mlze, jenom ta potvora byla ostrá. Bylo to mnohem tlustší než had, spíše jako slizké zkroucené větve. Tlapy jsem drželo blízko u sebe, aby se ta věc k nim nedostala, ale kdyby po mně chňapnula? Ihned bych to pustilo, z toho doteku bych se asi pozvracelo.
Růžovomodrá věc zamezovala pořádně v pohybu a hlavně přiblížení k tomu podstavci, kde něco chybělo a já mělo to, co chybělo. Zrak jsem upřelo na to místo, ale pohyb nebyl žádný. Jedno z těch masitých chapadel se blížilo ke mně a úplně mě to otupilo, dokud to celé nerozsek konečně srozumitelný hlas Blueberryho, že je poslední šance. Musí se dostat tam, tam na tu věc, tu kamennou věc, opakovalo jsem si zmateně v hlavě a vyjeklo, když se mořský had dostal blíže ke mně. Několikrát jsem koplo nohama ke kamenné věci, vystřelilo jsem tlapama a nacpalo ho do místa, kam patřilo.

Tělo se mi celou dobu vlnilo s tím, jak se sebemenší mořský proud otřel o mé tělo a přikázal mi, kam mám jít dál. Všechno okolo se vlnilo, otřásalo a připadalo mi, že se celá masa vody sune vpřed, i když to ani nebylo možné. Rybák panikařil, mlel s sebou, narážel do nás a panikařil, ale to tady byla sakra moje role a ne jeho. „Co se hýbe?“ cuklo jsem hlavou směrem k němu, ale nebylo třeba čekat na otázku, protože se z pukliny vynořilo obrovský chapadlo podobný nějaké chobotnici. Můj žaludek se zase přetočil do kotrmelce a dal mi najevo, že tohle vážně nedává. Pak přišlo druhé a třetí chapadlo, rybákova panika, moje panika, Blueberryho chladná hlava, která útočila na chapadla. Vystřelil proti nimi magií, poutal je, aby je udržel, na místě.
Rybák se zmítal okolo, pleskal ploutví, panikařil a já do něho neustále naráželo tělem, abychom se vzdalovali od chapadel. Do jednoho jsem méně či více omylem kopnulo a bylo to vážně nechutné, když se k nám pokusilo dostat. No mi tu teoreticky nedycháme, zasténalo jsem s pokrčením ramen, abych přidalo trochu cynismu do celé situace, které mi přišla bezvýchodná.
Ale pak se přede mnou objevilo to, co jsme tu celou dobu řešili. Natahovalo jsem po tom tlapky, abych to čaplo, schovalo jsem to v polštářcích, ale... co s tim dál? „Co s tim mám dělat?“ otočilo jsem se k rybákovi.

Prostá procházka se zvrtla, jak jenom mohla. Místo šumění trávy přišlo šumění moře a potom už jenom samé žbluňk z toho, jak jsme se mi sami převalovali ve vodě a sápali se po vzduchu. Proč já? proč my? Však to byl jenom hloupý kus kamene, možná mušle, kterou vyplavilo moře a já přes ní udělalo pořádný plesk o zem.
Blueberry se pokoušel vyjednávat s rybákem, jehož slova byla jenom jedno velký bla bla bla. Šlo mi to už jedním uchem tam a druhým ven, jak mi bylo z celé té situace na zvracení a nevolno z toho všeho. Nejčastěji ze mě poslední dobou vycházelo jenom sténání, tiché ach, sotva slyšitelné, ale vycházející bolestivě až z nitra mojí duše, která neuměla zvládat situace na pevnině, natož pod vodou, kam jsem nepatřilo. Na zem, na oblohu, až pak do vody, co jsem tam do háje dělalo?
Připadalo mi, že i srdce mi bije nepravidelněji. Místo buch buch to bylo vždycky s nepravidelnou mezerou, která mi způsobovala až fyzickou bolest. Koplo jsem zadníma nohama blíže k Blueberrymu, z hrdla se mi vydal další sten, pohled mi poletoval všude po okolí. Tentokrát nevyšel další sten, ale prosté kník a prosba: „Prostě nás pustě ven, prosím.“ Jenže rybákovi jsme byli ukradení, ne? Byli jsme jenom nějaká taková... zbytečnost, dodatečná věc v jeho životě, ne? Nebo jsme naopak měli být někým, kdo tohle všechno zachrání a snad přitom zemře – jak se jim to říká?