Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zapomněla jsem na to, že vlčata jsou zvědavá. Nebo jak jsem to vlastně mohla vědět? Však to první, které jsem v životě viděla, byl Taenaran a bylo to až zde ve smečce. Vlčata pro mě byla nějakou cizí entitou, ale to nejbližší, co se jim v mém životě přibližovalo, jsem byla já. Já a moje hloupé otázky ostatním, kdy jsem dávala najevo, že o životě nevím vůbec nic a potřebuju poradit, jak fungovat a existovat.
Na otázku Heather jsem však musela pokrčit rameny. „Nevím. Ani nevím, jestli se to objeví,“ přiznala jsem se. Protože jsem Životu neřekla, že bych chtěla tohle a tamto, prostě jsem jenom řekla, že bych... Říkala jsem vlastně něco? Minimálně nic specifického, načež on začal to poučení o tom, že sebedůvěra nepramení z toho, co nám někdo dá, ale musíme ji nějakým způsobem udržovat. A pokud ji nebudeme udržovat, umře.
Na další otázku jsem už odpovědět mohla, protože tam mi to prozradila Wizku ještě předtím, než jsem k němu poprvé šla. Souhlasně jsem přikývla. „Co chápu, Smrt vlky učí magiím, které jsou... silnější. Ale Život zase těm, které mají skoro všichni. Oheň, voda a tak. A pak taky dělá vlky silnější po té fyzické stránce.“ A to jsem chtěla. Nebýt malá a slabá. Vyrůst jsem asi nemohla, ale aspoň ta fyzická síla a další věci.
Posadila jsem se na zem, hlava mi lehce klesla ke straně, když se Heather rozpovídala o tom, že její máma je v jeskyni, kde... spí. A prostě spala, ale nebyla mrtvá. Bylo vůbec možné, aby vlk tak dlouho spal, že ho nikdo nemůže probudit? „Řekla si to tátovi? Nebo aspoň Blueberrymu?“ zeptala jsem se trochu nejistě.

//Náhorní plošina

Od Heather přišla otázka, kterou jsem už musela slyšet. Možná ne přesně v této formě, možná to nebyla předtím ani otázka, ale ta odpověď, kterou jsem na to měla odpovědět. Slyšela jsem to už několikrát, slyšela jsem odpovědi a námitky na to, co jsem si o tom myslela, ale žádná ta odpověď mě nepřesvědčila v tom, co jsem si myslela. „Když nebudu silnější, budu slabá. Když ne rychlejší, budu stále pomalá. A tak dále. A když nebudu mít ani jednu věc, dopadne to jen a pouze tak, že někdo brzy pochopí, že nemám smečce co přinést. Nepomohu jim s lovem, neuchránim je před cizinci, neudělám nic, co by bylo pro jejich dobro.“ Trochu jsem litovala, že jsem se o tom rozmluvila. Kdo chtěl poslouchat fňukání dospělého? Nikdo, ale beztak jsem fňukala, když mi k tomu dal někdo sebemenší šanci. Občas jsem přemýšlela nad tím, že jsem se tím jenom moc stresovala, že stále mohu být takovým tím doplňkovým členem, u kterého stačí, že existuje a s něčím pomůže, ale nemusí nutně něco velkého umět.
„No, ano, umí,“ řekla jsem trochu nejistě. Byla jsem si jistá tím, že umí někomu zabarvit srst, ale... u ocasu jsem si moc jistá nebyla. A snad jsem to ani nechtěla vědět, jestli zrovna tohle dokáže. „Nebo nevím, jestli umí nechat zmizet ocas a tak, ale... Znáš Wizku? Nebo alfu určitě znáš. Wizku má na hlavě takové modré znaky a Blueberry červené nohy. Nebo Storm, ten starý vlk,“ pokusila jsem se objasnit, jakou změnu vzhledu jsem měla na mysli. O ocas jsem skutečně nechtěla přijít. „To jim dal Život,“ dodala jsem, aby pochopila, o čem tady mluvím. Nějak jsem mluvila až moc.
Na můj návrh, že můžeme jít vlastně kamkoli, Heather nakonec přikývla. Lehce jsem se usmála. Chtěla jsem využít šance vydat se na krátko po okolí. Nic jsem na to neříkala, ale zastavila jsem se v lese plné bříz, zatímco někde daleko vycházelo slunce a posadila se. Heather se ze sebe pokoušela vydat nějakou odpověď na mou hloupou otázku a docela jsem litovala, že jsem ji položila. „Když si zapamatuješ pár míst v blízkém okolí, vždycky se domů vrátíš,“ namítla jsem. A možná to byl problém, že já si ta místa z jihu nepamatovala.
Trochu mě zarazila její poznámka, že chce být s tátou a bráchou. „A co máma?“ vylétla ze mě tichá otázka. Tu vlčici jsem viděla, takže existovala, žila, ale... zavrhla ji? Všechno bylo možné.
Sklopila jsem na krátko zrak k zemi. Přišlo mi, že jsem toho řekla už neskutečně moc a měla jsem mlčet, jenže... mlčení v přítomnosti jiných je odhání. „Já tu svou ani dodnes neumím používat. A to vím, která to je.“ Bylo to trapné. Stále trapné.

//Středozemní pláň

V hlavě se mi honily myšlenky na to, jak mi Wizku popsala Života a jaký byl ve skutečnosti, když jsem se u něho objevila já sama. Moc se nemýlila, respektive z jejího popisu jsem ho pochopila takřka stejně, jaký ve skutečnosti byl. Jenom celý ten fakt s tím, že tam je sám, odcházení a tak, mi nedávalo moc spát a přišlo mi to tak divně... krutý. Nedokázala jsem zcela popsat jak, ale to ani nebyla potřeba, protože Heather se na to ani neptala. Zajímala se spíše o jiný věci, na které jsem odpovídala cestou, i když mi kolikrát trvalo, než jsem vůbec byla schopna odpovědět. Třeba jako ve chvíli, kdy se ptala na ta přání, která jsem chtěla.
Zvedla jsem hlavu k černé obloze. Moje prosté přání bylo to, abych zesilnila. Chtěla jsem ovládat dvou magii, chtěla jsem být silnější a rychlejší, abych mohla pomoct smečce. Skoro nesobecká přání. Ale pak bylo jedno sobecké týkající se mého vzhledu, kdy však Život namítal to se sebevědomím. „Chtěla jsem od Smrti, aby mě naučila používat mou magii. A od Života jsem chtěla sílu, abych mohla pomoci smečce a...,“ zasekla jsem se. „Upravit vzhled,“ dodala jsem s tak tichým zamrláním, že tomu stejně nemohlo být slyšeno.
Z jedné nekonečné planiny jsme se dostali na druhou. Nebo jsme stále byli na té jedné? Těžko říct. Určitě bylo okolí o něco málo jiné ale furt se jednalo jenom o nekonečnou travnatou plochu. Heather tak uznala, že také neví, kde jsme. Kdyby to nebylo vlče, které mělo v lese rodinu a určitě ji hledali, asi bych prostě navrhla, ať to pro chvíli neřešíme a prostě... jdeme. Bezmyšlenkovitě po okolí, kde třeba narazíme na něco, o čem bychom pak mohli v lese vyprávět. Pobídla, že bychom měli jít na sever, jak jsem říkala původně a ze mě vylítla ta myšlenka, kterou jsem si jenom představila – bloumání bez cíle. „Nebo můžeme jít kamkoli.“ Ale přesto jsem šla k severu, kam šla i Heather.
Mlčela jsem při té cestě a vzpomněla si na jednu záležitost s Wizku. Mlčení je nepříjemné. A já zatím jenom odpovídala na otázky, které mi byly podkládány a... neprojevila žádnou schopnost zajímat se nebo třeba jenom vést cestu. Jako vždy. „Už si přemýšlela, co budeš dělat, až dospělej?“ napadla mě hloupá otázka. Protože byla úplně... nepřesná? „Myslím... jestli zůstaneš ve smečce, posbírá všechny magie, co se po okolí válí nebo tak,“ dodala jsem s pokrčením ramen. Že na tom vlastně vůbec nezáleží.

//Křišťálový lesík

Jedná otázka byla složitější než ta druhá. Zněly zcela prostě a stačilo na ně odpovědět přesně tak, jak jsem to zažila a pamatovala jsem si, ale problém byl v tom, jak jsem to měla pojmout. Nebo spíš říct krátce, abych Heather neunudila k smrt hloupým mumláním o tom, jak tam foukal vítr, jak moc žlutý ten žlutý písek byl a tak dále. Už tak jsem toho namlela dost o Smrti a možná tak jedna nebo dvě informace se daly považovat za nějak podstatné nebo použitelné. „Je... milý. Ale tak nějak zároveň divně milý. Jako by to bylo něco špatného, že se tak chová. A mluví strašně klidně, že si pak druhý hned přijde jako neskutečně hrubý, i když vlastně není. A... je od něho divné odcházet. Protože vlastně není důvod jít?“ Nakonec jsem položila otázku, protože jsem si tím nebyla jistá. Mám kam jít? zeptala jsem se nejistě. Samozřejmě, že jsem měla. Měla jsem se vrátit do smečky, to bylo prosté, ale... patřila jsem tam? Dobrá otázka, na kterou jsem nevěděla odpověď. A těžko mi na to někdo mohl odpovědět, protože tohle záleželo jen a pouze na mně. A taky na tom, jestli mě jednoho krásného dne nevyhodí.
Heather pak zahlásila, že všechny cesty musí vést do Borůvky, což mě trochu rozesmálo, ale asi měla pravdu. Jednou jsme tam museli dojít, i kdyby to mělo trvat několik měsíců. Rozešla jsem se za vlčetem, ostatně jsem se jí zeptala, jestli nás přeci jenom nechce vést.
„Nevím,“ přiznala jsem tiše a nechala si prostor na nějaké to přemýšlení. Proč jsem se ztrácela? Proč můj orientační smysl neexistoval? A proč jsem vždycky šla jenom tak, jak jsem si myslela, že to je správné? „Já se s tím asi narodila,“ pousmála jsem se.

//Náhorní plošina

Slunce se mi opíralo do zad a příjemně hřálo. Po každé zimě mi připadalo, jako kdyby už nikdy nemělo přijít jaro a teplo a pokaždé jsem se pletla. Bylo to také příjemné mýlení, protože přinášelo jenom dobro a jelikož jsem nikomu nikdy neřekla, že si to myslím, neměli mě za hlupáka. Nebo možná měli, ale kvůli jiným věcem.
Do tváře mi byla vmetena otázka o Smrti a zážitku s ní. Trochu jsem překvapením ucukla, neočekávala jsem takové zaujetí něčím, co tu očividně vykonával skoro každý a já prostě... nebyla výjimkou. Trochu jsem polkla, přehoupla váhu z tlapy na tlapu a chvilku nad tím přemýšlela... Jak jsem to měla popsat? Bylo to divné a vlastně nepopsatelné. Mnoho se toho nestalo, ale přesto tolik. „Páchne to tam,“ řekla jsem z počátku, „spáleninou a tak trochu i... to pálí do čenichu,“ dodala jsem po krátkém zamyšlení. Z toho ohně vál skutečně nepříjemný zápach, ale zároveň s tím i příjemné teplo, které mě lákalo jako láká světlo nějakou můru. „Smrt je nepříjemná. Jde z ní takový nepříjemný pocit, že stojíš čelem k někomu, kdo není ani trochu normální a nevíš, co od něho očekávat,“ rozmluvila jsem se. Na své poměry. „A je háklivá... Zmínila jsem se o Životu a ona mě... podpálila. Nebo nevím, jak to popsat. Ale má u sebe takový zelený oheň a ten mě objal, ale... nepopálil?“ Nebyla jsem si tím moc jistá. Podívala jsem se na jednu ze svých tlap ze všech směrů, ale byla zcela v pořádku. „Nevím, jak si to vysvětlit,“ přiznala jsem Heather nakonec.
Podstatná beztak nebyla Smrt, ale to, jak se dostaneme domů. Heather řekla směr, který mě až překvapil... já bych řekla tam či tam. Docela to až bolelo, že se vlče vyzná lépe. Naklonila jsem lehce hlavu do strany. „Povedeš nás?“ zajímalo mě s nervózním úsměvem.
Pak ale pronesla, že bych na tom jako dospělá měla být líp, což mě trochu znervóznělo. „Jestli nás povedu, dostaneme se kamkoli, ale rozhodně ne do Borůvky.“ Chtěla jsem to říct odlehčeně jako vtip, ale nezdálo se mi, že by se to nějak povedlo.

Vodní hladina se leskla v ostrém jarním slunci, které hřálo příjemně do zas, ale přitom nebylo žádné parno a nesnesitelné počasí. Vzhledem k tomu ostrému slunci, moc jsem toho okolo sebe neviděla, paprsky se odrážely od nízkých vln jezera a velmi tiše šuměly, když narazily do břehu. Věděla jsem, že ten den nemám nic na práci, nikdo neměl. Všichni pouze někde leželi, flákali se, odpočívali a nic neřešili, protože je ten přímo k tomu vyzýval – není třeba nic dělat, prostě si lehněte.
Vlezla jsem si na místo, kde byli skoro všichni, kdo by nechtěl být v teplém dni u vody? Vláhu měli hned u tlapky, mohli si smočit i kožich a zároveň tu mohli potkat i ostatní. Věděla jsem, že tam ostatní budou, tak proč jsem tam šla, když jsem chtěla být sama? Víš to, ale nikdy se neposloucháš, upozornila jsem sebe samou na jeden dost zřejmý fakt. Většinou jsem sebe neposlouchala, pak jsem se akorát litovala a fňukala, když se stalo přesně to, co jsem nechtěla. Vlastní logika mi tak docházela někam do neznáma a vrátila se pokaždé jenom při provedení té chyby, aby se pochlubila, že měla pravdu.
Vítr u vody nabral na síle, byl studený a začal být i nepříjemný. Víčka očí jsem lehce přivřela, dolétlo na mě několik kapek z vody, které nepříjemně studily. Vlci okolo začali skuhrat, že se jim nelíbí, jak začíná foukat vítr a zatahuje se obloha, takže se začali skoro okamžitě stahovat od vody. Vítězství, došlo mi.

Malá jiskřička naděje, že by mě snad Heather mohla navést domů, i když jsem ji posledně potkala právě tak, že ji někdo musel v té hnusné vánici přivést. Ale to neznamenalo, že si nepamatovala, kde přeci jenom žije. No... možná by už trefila z tamtoho místa, kde ji poprvé našli, ale odtud sama cestu nevěděla, takže se z nás staly dvě, které neměly ponětí, kde se nachází, co dělat a jakým směrem se vůbec vydat do Borůvkového lesa. Trochu jsem si povzdechla. Měla jsem se Života zeptat na přesnější cestu. Ale nějak mě napadalo, že i kdybych se ho zeptala, stejně by mi neodpověděl a řekl zase jenom to, ať jdu směrem svých počátků... Kterých počátků. A kde byly moje počátky.
„No, já...,“ řekla jsem značně nejistě, protože jsem sama zcela nechápala, jak jsem se na to místo dostala. A už vůbec jsem nemohla tušit, jak se dostat od něho, když jsem neměla sebemenší ponětí, kde vůbec jsem. Trochu jsem si povzdechla, potřebovala jsem nějak vysvětlit, kde se moje maličkost vzala na náhodném místě. „Byla jsem u Smrti... Na severu, ale ta mě pak z ničeho nic... přemístila? Zkrátka jsem už nebyla u ní, ale u Života v kopcích.“ Prostě jsem řekla, jak to bylo a doufala, že to bude alespoň trochu pochopitelné. Já bych to nechápala. A už vůbec tomu nevěřila.
Vlče očividně neznalo mé jméno, ale proč by také mělo vědět, že ano. „Makadi,“ řekla jsem tiše. Nebylo to nic podstatného, co by bylo třeba říkat.
Můj návrat do Borůvky jsem považovala za... ne moc urgentní. Prostě jsem tam potřebovala dojít, ale to se nedalo říct o Heather, která značně spěchala a já ji nemohla moc pomoci, protože jsem to prostě netušila. Ale mohla jsem se začít snažit. Rozhlédla jsem se okolo. Nezajímala jsem se o to, co se dělo, nebyla to má rodina, já žádnou neměla, ale pokud do smečky potřebovala, bylo třeba ji tam dostat. „Můžete to zkusit přes tu řeku, odkud jsi přišla,“ napadlo mě.

Začala jsem rozumět tomu, proč vlastně nemohu být sama. Protože to neumím. Ztrácím se s vlastními kroky, které mě vedou do neznáma, ze kterého není možné se dostat a utápění se ve vlastních myšlenkách mě akorát ponořuje ještě hlouběji do ztracena. Bloumat okolím je jedna věc. Ztrácet se ve své mysli je druhá, ale trpět obojím v jedné chvíli? Nemyslitelná agónie. Byla jsem ráda, že vím, kde je nahoře a kde dole.
Potřebovala jsem nějaký bod, na který se dostat a utřídit si to všechno. Kde jsem, kým jsem, kam se chci dostat a kým se chci stát. Uměla jsem v té chvíli odpovědět pouze na jednu otázku – kam. Chtěla jsem se vrátit do lesa k ostatním a ujasnit si tam, zda k ním patřím. Jestli vůbec patřím mezi ně. Některé z nich znám. Třeba Wizku, Awaraka a... Blueberryho. Ale ostatní jsou stále takoví pomyslní cizinci, se kterými pouze sdílím stejné místo k životu.
K ránu se vyhouplo slunce a bylo i oproti jiným dnům poměrně tepleji. Byl to příjemný den, ale pořád jsem ho měla poměrně zničený tím, že jsem netušila, kde se nacházím. A jestli tahle moje cesta hrdiny nebyla vlastně úplně k ničemu, když jsem nedosáhla toho, co bych si přála. Suše jsem polkla, hlava mi klesla ještě trochu k zemi, protože stejně nebyl důvod ji nést nahoru.
Něco mi však důvod zvednout ji dalo. Prosté zvolání hej, na jehož reakci jsem zvedla hlavu a zastříhala ušima. Rozhlížela jsem se okolo sebe, dokud mi zrak nepadl na už hodně odrostlé vlče, hnědé po otci, ale přitom nazlátlé jako její matka. Hned jsem začala přemýšlet. Jestli tu byla ona, znamenalo to, že jsem blízko smečky? Zastavila jsem se, otočila se k ní čelem a rázem se zarazila při jejích otázkách. „Heather,“ hlesla jsem na její první otázku, ale na druhou... už nebylo co říct. „Netuším... Ty... si nepamatuješ, odkud jsi přišla?“

//Tenebrae

Ani o kousek dál jsem nebyla o nic moudřejší. Řeka byla za mnu, stejně tak i zlaté hory, ale okolí stále ani trochu podobné něčemu, co bych už znala. Neušla jsem sice toho tolik, ale připadalo mi, že každičkým krokem pozhasínala naděje, že se někdy odeberu zpátky do lesa plného borůvčí. Protože se nenažíš, napomenula jsem se záhy. Život tvrdil, že sebevědomí se musí opečovávat, protože žádné zanedbané nevydrží, i kdybych ho rázem dostala. Ale jak si ho vůbec vypěstovat? nechápala jsem. Tohle bylo nějak zapomenuto v tom všem.
Dostala jsem se na místo, kde nebylo... nic. Jenom mokrá tráva, tma a nic jiného. Nekonečná planina, která se táhla od nekonečna do nekonečna a připadalo mi, že to bylo takové peklo na zemi, když jeden ani nemohl poznat, kde se vlastně nachází. Kudy mám jít? ptala jsem se sebe samé, protože mi stejně nemohl nikdo odpovědět.
Takže jsem prostě jenom šla vpřed. Nebo jsem se možná trochu motala v kruzích? Těžko říct.

//Narrské kopce

Každým krokem se mi v hlavě ozývala ta slova, která mi byla řečena, ale prostě jsem je nechápala. Kam jsem měla jít? Kde jsem měla začít? Jak jsem se mohla dostat zpátky do lesa? Byla jsem zmatená, ztracená, fyzicky i mentálně a to na tom bylo nejhorší. Ani jsem netušila, zda se mi vůbec splní něco z toho, co jsem chtěla. Protože ani Smrt a ani Život prostě neřekli ano. Mluvili z cesty, Smrt o něco více, Život zase v hádankách a... já nebyla zrovna někdo, kdo by byl schopen vidět ve věcech něco více. A už vůbec jsem neuměla těmhle věcem porozumět.
Často jsem se zastavovala, rozhlížela se okolo sebe, hledala místo, kudy jít. Ale šla jsem většinou prostě slepě.
Šla jsem tam, kam mě kroky a vítr nesly, nepřemýšlela jsem nad tím, hledala jsem cokoli, co by bylo alespoň trochu povědomé, ale... prázdno. Má mysl si na nic takového nevzpomínala. Ani na louky, ani na lesy, řeky nebo cokoli jiného. Prostě... jsem mohla zalézt do nějaké díry a doufat, že mě tam někdo najde, kdo by mě navedl.

//Středozemka

//Vrchol

Scházela jsem pomalu ze zlatého vrcholku, ale moc jsem své kroky nevnímala. Myšlenky se mi točily okolo toho, co Život řekl. Že vzhled nedává sebevědomí. Minimálně ne dlouhodobé, ale je třeba ho nějak zalévat a pěstovat, aby vydrželo... Ale minimálně zaseje to semínko. Jenže... zaseje ho vůbec někdy? Wizku tvrdila, že ona sama od Života chtěla pouze něco, co by jí slušelo a líbilo se, načež Život to sám provedl. Já nic neřekla, neudělala, takže... mohla jsem vůbec něco dostat?
Byla jsem z toho docela zmatená a furt jsem ani netušila, kde se nacházím. Připadala jsem si kompletně ztracená a netušila jsem, jak se z toho všeho vymotat. Život mi řekl, ať jdu po svých kořenech... Nebo nějak tak, ale co to znamenalo?
Dlouze jsem si povzdechla. Rozhlížela jsem se okolo sebe, docela dost ztracená v tom všem a netušila jsem, kam vůbec jít. Kde mám kořeny? nechápala jsem. Nikde. Však jsem odnikud.
Po výdechu přišel nádech, někam jsem prostě musela jít.

//Tenebrae

OBJEDNÁVKA

Barvírna:
Využívám slevu 70 % na odznaky z Loterie
ID - B01/ Načervenalá srst místo hnědé, na předních nohou odznaky v podobě souhvězdí v mentolové barvě - 40 pomněnek a 450 oblázků → 12 pomněnek a 135 oblázků
https://i.imgur.com/39CXcUN.png
ID - B02/mentolová → 50 mušliček
Schváleno a naceněno Noxem

Vlastnosti:
ID - V01/síla/2* → 30 vlčích máků
ID - V01/taktika lovu/1* → 8 vlčích máků + 7 pomněnek

Směnárna:
30 křišťálů → 100 opálů

Převod:
154 mušliček → 123 mušliček (Meinere)
104 kopretin → 83 kopretin (Meinere)
100 vlčích máků → 80 vlčích máků (Meinere)
222 oblázků → 178 oblázků (Meinere)
100 opálů (směněny za křišťály) → 80 opálů (Meinere)

-----------------------------

CELKEM:
38 vlčích máků (zůstatek 100, po převodu na Meinera zůstatek 0)
19 pomněnek (zůstatek 0)
135 oblázků (zůstatek 212, po převodu na Meinera zůstatek 0)

Po nákupu a převodu by inventář měl být kompletně na 0

Děkuji moc ^^

//Narrské kopce

Každičkým krokem k vrcholu zlatého kopce se mi tlapa bořila více a více do písku díky vodě, kterou byla půda nasáklá. Po sněhu už nebylo ani památky, všude okolo začínalo jaro, i když ten den nebyl zrovna teplý a naopak byl docela mrazivý. Občas jsem se otřásla chladem, ale nefoukal žádný štiplavý vítr, nepršelo a ani nemrzlo – dalo se to vydržet.
Připadala jsem si neskutečně moc ztraceně, ale tentokrát ani ne tolik v myšlenkách nebo pocitech, ale také fyzicky. Kde jsem se vůbec nacházela? Někde u zlatých kopců, které jsem v životě neviděla. Mohla jsem být několik dní cesty od smečky. Tak daleko, že se jenom tak nevrátím. Nebo tam už nikdy ani nenajdu cestu... Musím, upozornila jsem se. Protože pokud se už nikdy neobjevím, co si pomyslí? Blueberry si možná bude myslet, že jsem přeci jenom umřela u Smrti a je to moje chyba, protože jsem odmítla jeho pomoc. Wizku třeba napadne, že jsem utekla, protože o tom ví. Utíkám před věcmi, kterých se bojím a nechci jim čelit. A zbytek smečky? Si mě nejspíše ani nepamatuje, takže na tom nezáleží. Ale já neutekla, upozornila jsem se stroze. Smrt mě... vyhodila. Doslova. Vyhodila mě někde kvůli tomu, že jsem potřebovala spíše pomoct Života a ne tu její. Mohla jsem být ráda, že mě nezabila, ale... stejně mě to drtilo. Selhala jsem. Nic mi nedala, nic nikdy mít nebudu. Navždy slabá, navždy k ničemu. Ale musím se aspoň vrátit, upozornila jsem se. Aby si nemysleli, že jsem utekla.
Přidala jsem trochu do kroku. Vyhýbala jse se nízkým keříkům okolo sebe, rozhlížela jsem se okolo, zda nespatřím něco, co by mi bylo povědomé a mohla bych se podle toho vrátit do Borůvkového lesa, který jsem nazývala domovem. Doufala jsem, že mi vrcholek zlatých kopců pomůže, ale čím víš jsem stoupala, tím nejistější jsem si byla. Ale ne tak, že by mi snad nemohl pomoct, spíše jsem cítila něco divného ve vzduchu. Takové napětí, zvláštní vůni a energii, kterou bylo těžké popsat. Cítila jsem mimo to také vodu a já měla žízeň. U Smrti mi vyprahlo a malý potůček, který na vrchu protékal, byl pro mě jako spásou. Pomalu jsem k němu došla, rozhlédla se okolo sebe a napila se.
Oko mi padlo na cestu. Jako kdyby to bylo místo, kde chodilo mnoho vlků přede mnou. Trochu jsem znejistila, ale zdálo se, že to je cesta, která je sice jinými známa, ale ne moc aktivně využívána. Instinkt mi říkal, ať jdu podél, že třeba najdu místo, které by mi mohlo pomoci. A také mě tam něco lákalo... Něco nepochopitelného.
Šla jsem po cestě pouze chvilku, pak mi padl pohled ještě na něco. Písek, který se ve formě mostu klenul přes okolí. Už zcela nejistě jsem se rozhlédla okolo, ale... nikdo tam nebyl. Ale musel být. Bylo to divné místo, ale krásné, nemohla jsem z něho odtrhnout zrak. Že by...? napadlo mě nejistě. Snad byla Smrt v uvozovkách tak velkorysá, že se mě zbavila způsobem, že by mě hodila rovnou k Životu, který se se mnou měl trápit?
Svěsila jsem uši vzad, znělo to absurdně. Ale zkus to, pobídla jsem se a vydala se se k tomu mostu. Trochu jsem se třásla nervozitou, netušila jsem, co vlastně od toho všeho čekat. Byla jsem snad nervóznější než při krášení ke Smrti, protože... Wizku mi o Životu povídala. Nechce vlky pouštět pryč, protože je osamělý. Tak to říkala. Dýchej, nutila jsem se uklidnit. Kroky byly rázem těžší a těžší. A pak najednou jako nohy z kamene a nemohla jsem jimi pohnout. Zrak mi padl na bílého vlka, tlapy měl však černé jako jeho sestra, ale břicho a oči tmavě fialové. Snad jsem takovou barvu v okolí ještě nikdy neviděla. Vypadal tak neskutečně mírumilovně a vnitřně klidný, zatímco já si přišla jako hromádka nervů.
Otočil ke mně hlavu, tehdy ztuhlo celé moje tělo, nejenom nohy. Tupě jsem na něho zírala, nemohla jsem se pohnout a ani nic říct. A stála jsem na místě až do chvíle, než se jeho hlava pohnula v lehkém náznaku "pojď blíž". Kroky jsem dělala skoro nedobrovolně, pomalu a nejistě, hrdlo jsem měla už zase kompletně suché.
„Vítej,“ řekl hlasem klidným a tak... uklidňujícím. Nebyla jsem schopná na to jakkoli odpovědět, i u Smrti jsem toho řekla více. „Všechno v pořádku?“ zajímal se s lehkým nakloněním hlavy. Otočil se ke mně tělem, já se zastavila a zůstala na něho zírat.
„Já jen... netušila jsem, že budu zrovna zde,“ vykoktala jsem ze sebe objasnění mé nervozity a nepochopení celé situace.
Život lehce pokýval hlavou, „Sestra mi sem vlky jenom tak neposílá, to je pravda,“ řekl trochu zamyšleně, koukl k obloze, já také, ale sotva jsem tak udělala, on už opět koukal mým směrem. „Není lehké s ní vyjít. Co sis po ní... přála,“ mluvil klidně až do posledního slova, poté znejistěl a trochu se ošil. Nerozuměla jsem tomu, snad i Život ve mně vidí něco divného?
„Chtěla jsem... být silnější,“ přiznala jsem, „a znám vlky, jsou ze stejné smečky, které mají po těle různé znaky, které jim prý dáváš ty,“ rozmluvila jsem se. Minimálně na mé vlastní poměry.
Život jenom přikývl, „to dělám.“ Na chvilku se odmlčel a poté se s úsměvem zeptal: „Také by sis je přála?“ Okamžitě jsem přikývla. Snad nic jiného jsem pořádně nechtěla. „A ještě... Zda bych mohla mít barevné oči jako jiní. Všichni je mají modré, červené, zelené, ale já... je mám stále jako vlče,“ prozradila jsem mu jednu věc, kvůli které jsem se cítila trochu trapně.
Zdál se zamyšlený, ale po chvíli přikývl, „to je pochopitelné, ale... vzhled nebo barva očí nic neznamená,“ dodal trochu nejistě, „možná ti to přidá na sebevědomí, ale pokud si ho budeš přát udržet, musíš na tom sama pracovat.“ Neměla jsem ráda poučky. Vždy jsem se cítila nanejvýš trapně, jakmile mi je někdo říkal. Trochu jsem se sebou ošila, polkla a přikývla – že rozumím.
Sklopila jsem hlavu k zemi Zafoukal vítr, který mi lehce zhoupl tělo do strany. Zvedla jsem zrak k Životu, co jsem měla říct? „Děkuji,“ špitla jsem. On pouze přikývl, „zdrží se?“ zajímal se. Věděla jsem, že musím říct ne a odejít. I když je tu sám. Mnozí za ním chodí, ale nikdo nezůstal… A možná to bylo dobře. Po jiné, ale pro něho určitě ne. Spěchala jsem vůbec někam? Však jsem ani netušila, kde se nacházím a jak dlouho mi zabere cesta zpátky. Dlouze jsem se nadechla, pomalu jsem nasávala vzduch. V hlavě mi zněla slova Wizku, že se tam nesmím zdržovat, ale… mně se nechtělo odcházet. „Asi ano,“ odpověděla jsem mu.
Životu se rozlil na tváři takový posmutnělý úsměv, „Nebojuj s tím. Jestli někde musíš být, musíš tam být,“ pokrčil rameny a svými slovy mě zmátl. Tak měla jsem zůstat nebo ne? Najednou se mi odcházet nechtělo vůbec, jak smutně u toho zněl. Život se podíval někam do strany, „cestu musíš najít sama, ale... zkus jít po stopách svých začátků,“ řekl, vstal a lehce mi pokývl hlavou, než se otočil a vydal se přes most pryč.
Nervózně jsem polkla, co tím myslel? Jaké začátky? Byla jsem zmatená. A co vůbec s tím, co jsem si přála? Nedostala jsem vlastně žádnou odpověď, i když... asi ano? Byla jsem zmatená a chtěla jsem na něho zavolat, aby se vrátil, ale místo toho jsem začala couvat pryč, abych odešla z těch kopců a... šla po stopách svých začátků.

//Narrské kopce

//Zřícenina (využit teleportační lístek)

Cítila jsem teplo, ale zároveň to nebyl ten očekávaný žár, kdy by mi oheň spaloval tělo na uhel. Ale kromě tepla tu byl i ten divný pocit, který jsem nedokázala pochopit, bolelo to, stahovalo mi to žaludek a trochu se mi motala hlava. Brzy to přestalo. Cítila jsem od svýma nohama měkkou písčitou půdu, do těla se mi opíral noční chlad a všude byla tma. Neviděla jsem žádné té zelené plameny, jeskyni, děsivou vlčici se zařícíma zelenýma očima, která se na mě šklebila. Byla jsem někde venku, nohy zabořené v písku a nechápala jsem, kde jsem. Zmateně jsem se rozhlížela okolo sebe, mokrý písek se okolo mě bořil a na východě vylézalo slunce. Nový den, já stále žila, po Smrti ani památky, ale... kde jsem byla? Neznala jsem to tam, netušila jsem, jak daleko jsem od její zříceniny, jak daleko jsem vlastně od smečky nebo čehokoli, co znám.
Suše jsem polkla. Udělala jsem krok vpřed, ale nohy jsem měla nějak slabé, roztřesené tím, co se stalo. Dýchej, dýchej, uklidňovala jsem se. Občas mi připadalo, že to dýchání zcela zapomínám. V jedné chvíli jsem se zarazila. Pohled jsem zvedla k nebi. Byl zataženo, chladno, celý ten den byl vlastně nepříjemný. Smrt mě nechala jít, došlo mi. Sklopila jsem hlavu, pokud mě nechala jít, byla to jedna výhra, ale... dala mi i to, co jsem žádala? Co jsem chtěla? Začala jsem se soustředit na svou magii, zda přijde nějaká změna, ale žádná nepřišla. Byla slabá, sotva citelná. Zatnula jsem zuby, chtělo se mi zakřičet, ale... Smrt asi nebyla někým, kdo by mi mohl pomoci.
Smrt řekla, ať si teda jdu za Životem, když mi ona není milá a následně mě... přemístila? Zvedla jsem hlavu. Sledovala jsem ten zlatý kopec, pod který jsem dopadla a přemýšlela... bylo to možné? A i kdyby ne, mohla jsem jít nahoru, abych se rozhlédla a zjistila třeba, kde se nacházím, abych se mohla vrátit do lesa.

//Vrchol

Krásný jarní dan, kdy slunce svítilo sice jenom slabě a obloha byla pokrytá mnoha mraky, se přehoupl pomalu v noc. Klesala teplota, slunce zapadalo za obzor, tma se táhle oblohou a pohlcovala všechno okolo sebe. Kradla jsem se pomalu do úkrytu, abych si mohla v jeskyni najít nějaký zapadlý kout, kde bych nebyla nikým rušena, ale i ostatní měli ten stejný nápad, že si najdou místo ke spánku. K jeskyni se blížila skoro celá smečka, většina strhaná po celém dni a hlavně lovu, který proběhl, někteří, kteří se ho neúčastnili, nevypadali tolik rozespale, ale stále dost unaveně. Kdybych na tom lovu byla a měla právo na únavu, asi bych zrychlila svůj krok, abych si nějaké lepší místo našla, ale protože jsem tam nebyla, rozhodla jsem se zpomalit a nechat místa jiný. Kdekoli jsem se přeci jenom mohla položit a usnout, lepší místo bylo jenom jakousi výsadou a štěstím. Kdyby každý měl určené své místo, asi by to bylo lepší, ale kdo to měl rozhodit a rozhodnout? Každý by pak namítal, že ten a tamten mají lepší místo než on, je to nespravedlivé a tak dále. Kroky jsem po té úvaze o spánku stočila lehce od jeskyně, že se třeba jdu ještě napít nebo něco takového.
K tůňce to bylo jenom kousek, furt jsem byla na dohled jeskyni, kde už zalézali poslední členové, ale čím déle jsem se zdržovala, tim méně se mi chtělo vracet. Kameny okolo tůně byly ještě vyhřáté od slunce, nejraději bych se položila na ně, kdyby byly dostatečně velké a pohodlné. Křišťálová voda v sobě odrážela měsíc, který se objevil na obloze, sledovala jsem měsíc v té vodní hladině, která se jemně vlnila a cítila jsem, jak na mě padá únava, ale k jeskyni se mi už nějak nešlo. Kdyby nebyla tak malá, přeplněná a každý by neviděl, že se vracím, možná bych tam šla, ale chtěla jsem nějaký prostor pro sebe. Koutek, kde bych mohla být jenom já, alespoň v noci. Kvůli tomu jednomu společnému prostoru jsem byla nesvá, ne snad kvůli tomu, že bych nechtěla být s ostatními, měla jsem smečku ráda. Kamkoli jdu, tam jenom vidím problémy a co špatného na tom je, povzdechla jsem si. Kéž bych nebyla takovým sobcem, dodala jsem.

//Mohla bych poprosit o opály? :D Děkuji