Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Celé to okolí bylo zase divné. Jenže jsem nedokázala říct, co je na tom všem blbě. Možná to bylo ve skutečnosti normální, protože společnost Wizku byla v mnoha věcech jiná, než přítomnost kohokoli jiného, koho jsem znala. Nebylo to však špatně, kdyby ano, nikdy bych v její společnosti nebyla dobrovolně a už vůbec bych ji ani nevyhledávala. Jenže ani moje sympatie vůči Wizku mi nijak nepomohly v tom, abych dokázala v její společnosti normálně mluvit a reagovat na to, co Wizku říkala. Má mě ráda? nechápala jsem. Proč by mě měl kdokoli rád, proč by to kdokoli říkal, že mě má rád? Mám tě ráda, chtěla jsem říct, ale jakákoli slova byla v té chvíli úplně marná k vyslovení. Ve všech chvílích bylo mluvení složité, ale jakmile přišlo jakékoli emoční vypětí, bylo vše mnohem složitější a knedlík v mém krku mnohonásobně těžší.
Srdce mi tepalo o sto šest, zadní nohy se mi klepaly a jenom jsem hloupě zírala na Wizku, jako kdyby byla ztělesněním božské krásy a nevinnosti. Možná i byla, protože proč by někdo obyčejný říkal něco takového? Polkla jsem, pohledem jsem uhnula do strany, protože jsem se snad styděla, že bych něco takového měla říct nahlas. "Já tebe taky," hlesla jsem s cuknutí tlamy do letmého úsměvu, ale intak to bylo něco vzácného, co se prohnalo přes moji tlamu.
A pak tam bylo to vlče. Malé, šedé, na zadní noze zranění. Jak někdo tak malý už mohl prožít takové věci, že si z nich něco musel odnést? Wizku se ujala mluvení a já jí byla vděčná, neuměla jsem mluvit s vlčaty a ztracený Taenaran byl dobrým příkladem. "Lovit nemusíš," řekla jsem tiše vlčeti. Bylo ještě malé na lov a nakrmit jedno mládě nemohlo být nic těžkého, horší mohlo být oznámit jeho přítomnost Blueberrymu.

Připadala jsem si ztracená. Úplně ve všem. Ve vlastním těle, myšlenkách, ale hlavně v tom, co Wizku říkala. Mělo se něco dít? Co se stalo? Další věc podobná té, kdy zemřela Naomi a les padl skoro celý popelem? Ne... To jsem už nesměla prošvihnout.
Zrak jsem držela na vlčici, nebyla jsem ani schopna ho od ní odtrhnout, takže to všechno přešlo v nepříjemné zírání, které bolelo i mě samotnou. Vzduch a slunce? zeptala jsem se ještě tiše sebe a pomalu se rozhlédla okolo. Les se vzdal v pořádku, vzduch byl trochu divný, prapodivně se dýchalo, ale... nebylo to štípání v krku normální? Z toho knedlíku, který mi zakazoval mluvit a tak? Možná ne, možná ano. Zvedla jsem však hlavu k nebi, kde mělo být slunce, ale místo toho tam bylo temno. Ne tma, ne zatažená bouřková mračna, ale černý kouř, který se valil okolím. Uši mi padly vzad, udělala jsem i jeden krok pryč, ale k čemu to? Obloze jsme uniknout nikdo nemohl.
„Les je v pořádku,“ šeptla jsem k Wizku, i když jsem nemohla říct, že v pořádku také bude. Sklopila jsem hlavu, hleděla jsem zase na vlčici a netušila, co bych měla říct. Chtěla jsem tak moc zmínit to vlče, ale... mohla jsem? Nemohla jsem ji z ničeho vinit, netušila jsem, co se stalo. Stále v tom figuroval ten, kdo vlčeti ublížil a to přeci Wizku být nemohla... ne?
Hledala jsem sova, co bych mohla říct, protože ticho, které mezi námi opět bylo se stalo... až bolestivým. Hledala jsem cokoli, co by se dalo říct, ale v tom tichu jsem slyšela pouze praskání větviček, které... nepatřilo ani jedné z nás. Otočila jsem hlavu za sebe, pozorně poslouchala a byla jsem si docela jista, že tam někdo je. „Někdo... je nedaleko od nás,“ řekla jsem k Wizku zády. Pomalu jsem vstala. Nervózní, žaludek stažený, ale... odhodlaná jít za tím cizincem.
Ani jsem nečekala na Wizku. Chtěla jsem dokázat, že něco umím a dokážu se postavit narušiteli, avšak bylo to vlče. Malé černošedé vlče motající se na hranicích. Zvedla jsem trochu hlavu nahoru, další vlče? „H-hej, maličký,“ oslovila jsem ho nejistě. „Co tu děláš tak... sám?“ zeptala jsem se.

Šla jsem pomalu. Ani jsem nechápala, proč se tak pomalu plazím skrze les po vytí vlčice, kterou jsem sice... neznala úplně důkladně, ale dokázala jsem ji poznal z různých úhlů a dokázala jsem tak říct, že o ní něco málo vím. A snad i nejvíc věcí z celé smečky. Pak jsem toho možná pár věděla o Blueberrym, ale... nikdo jiný mi zde blízký nebyl, protože Lilith zde už skoro rok nebyla a já nebyla schopna ji za tu dobu nikde najít.
I přes mé pomalé kroky jsem se k ní přesto dostala. Viděla jsem její černobílou srst, modré oči a po ztracené modré barvě na hlavě už nebyly jediné stopy. Zírala na mě překvapeně a nechápala jsem proč. Bylo se mnou snad něco špatně? Samozřejmě něco jiného kromě všechno. Podívala jsem se na své tlapy, ohlédla se na boky, hledala jsem špínu nebo cokoli špatného, ale viděla jsem jenom načervenalou srst a propletené zelené čáry na předních nohou. Samozřejmě, došlo mi. Však tohle ještě Wizku neviděla. Ale... asi na tom ani nebylo co vidět. Nebylo to nic světoborného a výjimečného, však i jiní měli zajímavé věci na těle. Třeba Baghý a ty její pahýly, které byly sice děsivé, ale něco musely určitě značit.
Zvedla jsem zrak k Wizku, zírala jsem na ni stejně jako ona na mě a lehce jsem naklonila hlavu do strany, když promluvila a já moc nechápala, co tím myslí. „Nestalo?“ zopakovala jsem její poslední slovo, protože jsem tomu ani trochu nerozuměla. Co se mělo stát? Co se nestalo? Rozhlédla jsem se okolo sebe. Byla jsem zmatená a nechápala jsem, co tím myslí. Na mysli jsme hlavně měla jenom jednu věc a... netušila jsem, jestli to chci říct hned. Co to šedé vlče, Wizku? zeptala jsem se pouze v hlavě.

Trochu mi šrotovalo hlavou, kde už mohla Baghý vidět nějakou vlčici, která by měla křídla na zádech. Bylo to snad něco normálního? Normálního jako vlci s modrou a červenou srstí? Nebo takoví... kterým se až po několika letech zabarvily oči do takové barvy, kterou jsem neviděla na nikom jiném? Není to modrá, není to zelená. A stejně tak i na nohou, přemýšlela jsem, když jsem koukala na ty tenké čáry, které se spojovaly v silnější puntíky. Byla to krásná barva, o tom žádná. I srst vypadala zajímavěji, jenom jsem si stále nemohla nijak zvyknout.
Baghý se mě zeptala i na Noriho, ale moje odpověď bylo jenom silný zatřesením hlavy a jedním nejistým pohledem okolo, jestli se ten vlka vážně nenachází okolo. Naštěstí ne. Byl pryč, někde daleko kde také měl být. Nechápala jsem, proč ho Baghý chce jít hledat, ale pokud ho najde a bude držet daleko ode mě, bylo mi to jedno. Asi bych tak byla i spokojenější.
Baghý pak zmizela se svými pahýly mezi stromy. Zvedla jsem zase maso ze země a šla po pachu Blueberryho. Cítila jsem i to vlče a ještě nějakého vlka. Cizince. Nováček? Šla jsem opatrněji, pomaleji, dokud jsem je neviděla z dálky mezi stromy. Nevím proč, z celé té situace šlo takové napětí. Nevypadalo to jako setkání s někým novým. Tak je asi nech být, řekla jsem si a otočila se někam pryč. Že třeba někde počkám.
S masem v tlamě jsem šla někam dál. Vracela jsem se na to původní místo, kde jsme našli to vlče, že se tam třeba Blueberry vrátí, ne? Přece tak zněla nějak dohoda. Nebo jsme se měli sejít u tůně? Netuším... Nic nevím.
V dálce se ozvalo vytí. Další. Pootočila jsem lehce hlavu, tohle bylo už známé, byla to Wizku. Zná to vlče, řekla jsem si. Možná by o něm měla vědět, ne? Šla jsem tedy po jejím pachu.

Moje paranoia mě nesutále zkoušela upozorňovat na to, že někde v blízkosti by se mohl nacházet i tmavý vlk, který byl vždy v blízkosti Baghý. Ostatně spolu i do smečky dorazili, takže existovala velká šance, že bude někde v blízkosti a akorát na mě vybafne. Očima jsem těkala neustále do strany, ale nikdo se neobjevoval. Přesto má ostražitost nepolevovala, neustále jsem se nutila, abych lehce naklonila hlavu vpřed a podívala se třeba za tamten strom, jestli se tam někde Nori nechovává a nečeká na nejlepší situaci, kdy mě přepadnout.
Nikdo tu není, nikdo tu není, uklidňovala jsem se neustále, i když to bylo sakra těžké. Suše jsem polkla, snažila jsem se prostě přesvědčit v tom, že tam nikdo není a existuje v té chvíli pouze hnědá vlčice s mléčným okem a nějakými... vyrůstky na zádech. Z těch výrůstků jsem měla trochu stažený ocas, co si budem. Nevypadalo to vůbec pěkně, zdravě a... co to bylo tedy za divné zranění?
„Dárek...?“ zopakovala jsem po Baghý nejistě, když tu věc označila za dárek. Protože to nevypadalo jako dárek. Spíše jako prokletí? Trest? Co já vim dalšího nepříjmného. Lehce jsem zvedla nohu a poznamenala: „Tohle je dárek. To tvoje... nevypadá ani trochu jako dar,“ podotkla jsem, i když sama Baghý byla ta, co měla modrý ocas, já měla... modrozelené nohy a červenou srst, jako kdyby mi ta původní blátivá hnědá nasákla krví. Z bláta do krve, poznamenala jsem si. Ale i ta krev mi přišla lepší jak bahno, protože to bylo zajímavější a jeden jenom tak nezapadl... Bylo vlastně dobře, že jsem barevně nezapadala?
„Asi fajn... Život a ani Smrt mi nedali na záda žádné pahýly,“ poznamenala jsem Baghý na její otázku a sklopila zrak k zemi, „to není pro mě.“

Vlk přede mnou, kvůli kterému se mi stále ježily chloupky na krku uznal, že by měl odejít. Vlčice, která tu byla, nebyla ta, kterou hledal a jeho cesta tak směřovala jinam, aby ji nalezl. Cítila jsem, že ze mě opadla trochu nervozity a toho nepříjemného pocitu, když to řekl. Znamenalo to, že odejde, že mě nechá o samotě, že se budu moct i s masem vrátit za Blueberrym a vlčetem, nic víc, nic míň. Ale taky jsem nic jiného nepotřebovala než odejít od hranic a trochu se soustředit na věci okolo sebe.
Sledovala jsem, jak mi vlk mizí z dohledu, jeho hnědá srst se ztrácela mezi stromy a pak zcela zmizela směrem k nedaleké řece. Ještě jsem chvíli čekala. Pro jistotu a protože jsem potřebovala... se uklidnit. Být si jistá, že se nic neděje, urovnat si srst a několikrát se zhluboka nadechnout, protože mi přišlo, že mám plíce smrsknuté a špatně se mi dýchá.
„Půjdu,“ řekla jsem si tiše pro sebe, snad abych se přesvědčila, že to skutečně udělám. Vzala jsem maso do tlamy, rozhlédla se ještě jednou okolo sebe a pak se vydala po vlastních stopách zpátky k místu, odkud jsem přišla. Jenže čenich mě dost rychle začal stáčet do stran a říkal mi, že Blueberry se pohnul pryč. A táhlo mě to za jiným pachem. Snad další cizinec, co se objevil na hranicích? Moc jsem to neřešila, šla jsem pomalu tím směrem a byla bych tam i došla, kdybych po cestě nenarazila na hnědou vlčici, jejíž jedno okolo nebylo úplně zdravé, jak si čistí něco na zádech.
Zastavila jsem se, položila maso na zem a chtěla pozdravit, ale všimla jsem si toho, co si čistí se zad. Nervózně jsem se zamračila, nevypadalo to úplně... normálně? „Co se ti stalo?“ zeptala jsem se nejistě.

//Promiň, jestli zdržuju, kopej ve vzkazech, nejlépe na Nema ;-;

Tlapou ve vzduchu jsem tomu vlkovi naznačila, jak malá ta vlčice asi je. Sice jsem hádala, protože jsem ji viděla jenom v leže, ale nějakou představu o tom, že se jednalo o vlče, jsem musela dát. „Asi takhle malá,“ dodala jsem k tomu svému manévru a pomalu položila tlapu zase na zem. Vypadalo to, že nad tím Kessel přemýšlí, ale nevypadalo to, že by se snad jednalo o toho, koho hledal.
Hlavu jsem lehce stáhla mezi ramena. Cítila jsem na šíji chlad a cítila počátek nedůvěry k tomu vlkovi. Slova. To, jak je pronášel, jak je mínil, co říkal obecně. Bylo to nepříjemné. Jako výsměch. Sklopila jsem oči k zemi, něco hledala, po něčem pátrala a přitom se furt snažila soustředit na to, co říkal. Přeslechla jsem se? Nebo byl jako všichni ostatní? Říkal to, co bral za posměch, protože mu to dělalo radost? Někteří jsou divní, někteří jsou divní, patřím mezi divné? opakovala jsem si ta slova a otázku, která z toho všeho pramenila, ale nedokázala jsem přesně odpovědět. Asi jsem ani nechtěla. „Nic mi to jméno neříká,“ odpověděla jsem nepřítomně s pohledem zabodnutým do země před Kesselem.

Les byl plný cizích vlků, že vlastně každý z nás se musel někoho ujmout. Suše jsem polkla, proč tu bylo tolik cizinců? Co chtěli? Co chtěl ten, který byl přede mnou. Vlk se nezdál, že by měl nějaké postranní úmysly, vypadal slušně, ale jak to bylo? Že zlí vlci vypadali vždy slušně? Ticho, okřikla jsem se, když jsem si uvědomila, že zase soudím ostatní na základě toho, jak vypadají a co jsem byla naučena si od nich myslet.
Vlk někoho hledal, mladého šedého vlka. Představila jsem si snad každého, koho ve smečce znám, ale nenapadl mě nikdo, kdo by byl šedý, natož k tomu všemu ještě mladý. Hlavu jsem naklonila lehce do strany a zamyslela se. „Nikoho takového jsem neviděla... Pouze mladou šedou vlčici, ale ta je hodně malá,“ zamyslela jsem se nahlas. Neměl na mysli tu Night? Ale ta o žádném vlkovi jménem Kessel nemluvila, pouze o Wizku a Wizku byla kdo ví kde.
Pootočila jsem hlavu do strany, ještě jsem přemýšlela, zda mě někdo nenapadne, ale žádné jméno nebo tvář mi nepřicházela. „Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se ho, „když se tu objeví, mohu mi říct, že si ho hledal,“ nabídla jsem alespoň zdvořile. Pokud o to ten vlk má samozřejmě zájem. Kdo ví.

//Jdu pomoct Kessovi s úkolem, hned se zase připojím :)

Chvíli jsem držela zuby pevně semknuté, protože jsem byla nervózní. Jak se mělo pomoci zraněnému? Jak pomoct zraněnému vlčeti? Co jsme měli dělat? Co jsem měla dělat já? Cítila jsem, jak se mi třesou zadní nohy. Musela jsem se pohnout, něco udělat, pořádně se nadechnout. Navrhla si, co dělat... Tak dělej, popíchla jsem se. Ale slova, která ani nebyla vyslovena nahlas, se říkala snadno. Říct je nahlas a konat bylo těžší, někdy snad i nemožné. Ale jde jenom o přinesení žrádla, připomněla jsem si a otočila hlavu k Blueberrymu. „Dojdu pro to jídlo,“ řekla jsem. Byl silnější, mohl vlče odnést. Několik vlčat zde už měl, vychoval je, nebo o nich alespoň něco tušil. První vlče, které jsem kdy viděla, byl malý tlustý Taenaran, který měl svou hlavu.
Tiše jsem přikývla, že tedy půjdu, pomalu se otočila a vyběhla k úkrytu, kde jsem chtěla najít nějaké jídlo pro malé zraněné vlče. Probíhala jsem lesem, nohy roztřesené, mysl zaneprázdněná. Někde se ozvalo vytí, otočila jsem se, pátrala lesem, ale... na tohle nemám odvahu, polkla jsem. Co jsem v té chvíli měla dělat?
Musela jsem, byla jsem na půl cesty k tomu vytí, ale všimla jsem si, jak okolím probíhá Kaya. Černohnědá vlčice se vydala po původci vytí a mně se ulevilo. Otočila jsem se, přidala do kroku a mířila opět k úkrytu pro jídlo. Tentokrát jsem tam i doběhla, utrhla z kusu úlovku smečky a hned se otočila, abych mířila zpátky k Bluebrrymu a Night, ale... další vytí.
Projel mnou mráz, otočila jsem se a teď si byla jistá, že Kaya nedokáže oběhnout dva vlky tak rychle. Minutu vydrží, polkla jsem nervózně a ještě více přidala, abych byla u cizince co nejrychleji.
Nejdříve jsem běžela rychle, potom rázem zpomalila a sledovala hnědého vlka s bílýma nohama a hrudníkem. Na krku měl pírku, které se jemně vlnilo ve větru. Položila jsem kus úlovku na zem, polkla a zvedla hlavu. Sebevědomí, napomenula jsem se a promluvila: „V-vítej... Jsi na území Borůvkové smečky a já jsem... Makadi. Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho a i přes koktání docela cítila hrdost.

„Kdo je Styx?“ zeptala jsem se. To jméno mi bylo cizí, ale něco ve výrazu Bluberryho mi říkalo, že snad ví o koho se jedná. Nějaký místní bubák? Zhrzený člen smečky? Nebo někdo podobný? Netušila jsem, ale chtěla jsem to vědět. proč by navíc někdo napadal vlčata? Zlí vlci, ozvalo se ve mně. Samozřejmě, však proto jsem i já mizea z místa na místo a to jsem už ani dávno nebyla vlčetem.
Blueberry se pokoušel vlče uklidnit, že jsem v bezpečí, ale to jenom opakovalo Wizku, teto Wizku a podobně. Kde vůbec byla? Pokud vlče znala nebo ho sem celkově dovedla, kam zmizela? Pronásledovat tu Styx? To k ní nesedělo. Posadila jsem se podobně jako Blueberry na zem a trochu stáhla hlavu mezi ramena. Alfa se ptal, zda vlče něco potřebuje, ale to spíše mrmlalo o tom, co mu vlastně je. Jak jsem mohla pomoci? Možná tak přinesením nějaké té potravy, ale rány jsem léčit neuměla. Lehce jsem se zamračila, když se Blueberry zeptal, zda vím, jak vlčeti pomoci. „Chtělo by to vypláchnout ty rány,“ zamyslela jsem se. „Ale... mělo by se to zahojit samo,“ dodala jsem pak zamyšleně a otočila k němu hlavu. „Můžu ji vzít k tůni. Nebo ty... A ten druhý by přinesl jídlo,“ navrhla jsem trochu nejistě. Neměl rozkazovat přeci jenom on?
Hlavu jsem otočila zase k vlčeti a trochu ji sklopila níže, abych byla v její výšce. „Bude to v pořádku, Night, tady jsi v bezpečí.“

„Oh,“ vydala jsem ze sebe slabě jenom lehké překvapení. Sice předstírané, protože mi přišlo, že to všechno přešlo do hry, ale nechtěla jsem tu hru ničit. Chtěla jem se toho držet, když už tímhle způsobem přišla. Na hry nikdy dříve moc času nebylo a když prostě jednou za čas ten čas přišel, bylo nutné ho využít. „A v čem musim velkému alfovi radit?“ zajímala jsem se, „mně říkali, že alfy vědí všechno.“ Nebo to minimálně tvrdili dva vlci, ale alfa ostatně byla jejich matka, tak proč by to neříkali. A moje vlastní máma naopak... nevěřila nikomu, takže se to ani nedalo počítat.
Vyrazili jsme po lese, někoho najít, s někým se setkat a nejlépe i poznat, ale místo nějaké poznání přišlo naražení na šedobílé tělo, které leželo na zemi a nehýbalo se. Zarazila jsem se, hleděla před sebe, jako kdybych viděla... mrtvolu. Přesně na to jsem hleděla a tak přesně jsem se koukala. Bylo to malé vlče a o to byl ten pohled horší.
Blueberryho postoj k tělu byl však zcela jiný. Stoický a odměřený. „Medvěd?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Čekala bych, že medvěd sežere, co může, případně tělo natrhá více, ale také mě zaráželo, že by v okolí měli medvědi být.
Natočila jsem hlavu k Blueberrymu s jasnou otázkou, co budeme dělat, ale v té chvíli řekl, že to vlče není mrtvé. „Pomůžeme mu?“ řekla jsem nejistě na jeho otázku. Co jiného dělat s raněným? Šla jsem za ním, když se přiblížil k vlčeti s otázkou, jestli ho slyší, ale to v tu chvíli otevřelo oči a její první otázka byla, kde je Wizku. „Wizku?“ zopakovala jsem po ní nechápavě. Odkud ji znala, pokud vlče nebylo od nás? A kdo je Styx?

Trochu jsem se od Blueberryho odtáhla, abych na něho mohla vidět, když mi odpověděl, že ani pořádně neví, co bude dělat. Zcela určitě toho měl hodně na práci, smečka se stále hýbala a fungovala, takže potřebovala nějakou tlapu, který ji povede. A to byla přesně jeho nikdy se nezastavující práce, kterou musel vykonávat. Mohl sice jiným dát funkce a povinnosti, kterými si trochu ulehčil, ale většina práce byla beztak stále na něm a s tím mu už nikdo pořádně pomoci nemohl. A už vůbec ne nikdo, kdo se jenom ptal, co vlastně dělá.
Uši jsem trochu sklapla dozadu. Nejdříve to znělo mile, že chce prostě poznat členy smečky a snad nadšeně jsem chtěla říct, zda bych se mohla přidat k tomu, až je bude poznávat. Nepotřebovala jsem nutně mluvit nebo se zapojovat, ale prostě... vidět je. A to, jak se s nimi baví a poznává je. Bohatě by mi to stačilo. Jenže uši jsem sklopila, když mi došlo, že to je proti mně, i když pojato vtipem. „Alfa může říct a ten někdo bez námitek odejde,“ odpověděla jsem odlehčeně a uši zase hodila nahoru.
Vstala jsem ze země, udělal jeden malý krok dozadu a hlavou pokynula někam do celého toho lesa, který byl okolo nás. „Můžeme jít někoho najít a poznat... Spolu,“ navrhla jsem s jedním opatrným krokem do strany.
(//Doufám, že jde a nebude vadit manipulace :D) Vykročila jsem lesem. Netušila jsem, kam přesně jít, za kým. Protože... jsem to byla furt já. Někdo, kdo nechce promluvit první, protože neočekává, že jsou slova vítána. Ale šla jsem a doufala, že na někoho narazíme a buď on nebo Blueberry započnou první slova.
Vítr lomcoval všude okolo, letní večer to byl divný, trochu nepříjemný, ale nesoustředila jsem se na to, protože okolo byl někdo, kdo to v mnohém zlepšoval. Jen mi do oka něco padlo. Něco malého a šedého, co leželo na zemi kousek od hranic. „Co je to?“ hlesla jsem tiše směrem k Blueberrymu.

Poslouchala jsem Blueberryho obecné plány se smečkou, které započal poté, co jsem mu trochu povyprávěla o menší-větší procházce s Heather. Nepočítala jsem, že v těch plánech jsem jakkoli obsažena, protože jsem byla pouze výplň smečky, ale s tím jsem se musela smířit už v době svého narození a zkrátka jsem to už přecházela bez toho, abych se nad tím jakkoli zamýšlela nebo pozastavovala. Vidět ostatní růst bylo také příjemné.
Pak však zmínil rodiče vlčat, kde jsem se trochu zarazila. Protože jsem s Hather mluvila a ta se o své matce zmínila a... mohla jsem vůbec cokoli říkat? „Sigy je v lese,“ řekla jsem krátce, „slyšela jsem, jak se vrací,“ dodala jsem, aby bylo jasno, odkud o jeho přítomnosti vím, ale poté jsem mlčela. Protože matka Heather a Flynna byla... pryč? Nebo nějak tak. „O jeho partnerce by bylo asi lepší si promluvit s ním,“ zamumlala jsem trochu nesrozumitelně. Nechtěla jsem to říkat, nebyla mojí rodinou. Sice stejná smečka, ale Sigy s potomky k ní měl mnohonásobně blíž a mně nenálaželo to, abych o ní říkala cokoli, co už třeba ani nemusí být pravda.
„Jo... ale co je to nějaké foukání větříku,“ řekla jsem s povzdechem, ale vlastně i s úsměvem. Protože to furt znamenalo, že nějaká magie ve mně je, že ji dokážu nějakým způsobem ovládat a za pomocí Kayi bylo možné toho hada vyhnat z území. Nezáleželo hlavně na tomhle?
Ucítila jsem na zátylku dotek a vzala to jako nějaký náznak toho, že se můžu pohnout a natisknout se Blueberrymu na krk. „Ty mně taky,“ vydechla jsem, zatímco mě jeho srst šimrala v čenichu. Chvíli jsem držela i oči zavřené, užívala si cizí měkkou srst a teplo, které vydávalo druhé tělo. Po chvilce jsem přeci jen oči otevřela, chvíli koukala do prázdna a pak řekla: „Co teď plánuješ dělat?“

Nechci se vracet, odpověděla jsem Wizku, ale neměla odvahu ta slova říct nahlas. Kdybych se vrátila, kam bych došla? Do vzpomínek, které už znova nechci prožít, na které nechci myslet. A jestli po mně Život chtěl, abych přesně to udělala, nemohla jsem.
Pak už přišel Blueberry a mé myšlenky byly přesměrovány někam zcela jinam. Zapomněla jsem na to, co Smrt provedla, zapomněla jsem na Života a jeho slova, kterým jsem nerozuměla. Byla jsem tam na tom místě a tiše uklidňovala své srdce, že není třeba být tak rychle na poplach, protože se žádný neděl. „Oba jsem přežila ve zdraví,“ řekla jsem krátce. Mohla jsem zopakovat, co jsem už řekla Wizku, ale tím pádem by to slyšela podruhé a nikoho jsem nemohla nutit, aby mé hloupé vyprávění poslouchal dvakrát. Mohla jsem to říct, pokud budeme někdy spolu sami a bude to sám chtít slyšet podrobněji.
Dostala jsem se spíše do pozice poslouchání. Pomalu jsem přejížděla pohledem právě k tomu, který zrovna mluvil a vnímala, co říkají. Mohla jsem do toho skočit, nějak se zapojit, ale... nějak mi rozum nedovolil vkročit do debaty dvou mnohem výše postavených, ve které jsem neměla vůbec co dělat.
Zpozorněla jsem až ve chvíli, kdy Wizku řekla, že by chtěla najít Tati a ještě s těmi slovy se za ní vydala, takže... jsme zůstali sami dva. „Měj se,“ špitla jsem k vlčici na rozloučenou a pak se má smysl zcela obrátila k barevnému vlkovi přede mnou. Zvedla jsem k němu lehce hlavu, pootevřela tlamu a začala mluvit. „Heather je skutečně chytrá a všímavá. Chvíli jsem s ní pobyla, když jsem šla od Života a ani jedna z nás neznala cestu zpátky do lesa,“ řekla jsem s trochu menším zahanbením a krátce sklopila zrak dolů. Pak jsem ho však zase dala nahoru, protože jsem si přehrála, co vše se stalo s Heather a uvědomila si, že se poté něco stalo i v lese.
„A... když jsme pak došli sem, smečka byla na lovu, nejspíše. Ale byla tu Kaya s tím hnědým vlčetem. Tou malou – Mae-ve.“ Její jméno mi šlo těžko přes jazyk, jako kdyby to byl jed, který musím vyplivnout a ne spolknout. Jak jsem mohla nést zášť proti vlčeti? Snažila jsem se na to nesoustředit, jenom jsem stiskla krátce jazyk a mluvila dál. „Byl tu nějaký had. Hnusný, dlouhý, ale... S Kayou jsme ho vyhnali.“ Bylo mi snad až divné, že používám množné číslo, že jsem skutečně něco udělala i já. „Nechtěla jsem to říkat předtím,“ dodala jsem tiše.
Trochu jsem se instinktivně naklonila vpřed k Blueberrymu, ale v půlce pohybu jsem se zastavila – mohla jsem vůbec?

Trochu ve mně cuklo, když Wizku připomněla událost, která zabila Naomi a přetvořila tenhle les do prachu a popela, který museli jiní napravit. Zatímco já dělala holé nic a pouze pozorovala ty plameny, které pohlcují les. A čím bych pomohla? Foukala oheň, aby byl silnější a pohltil úplně vše? Vítr mohla sotva pomoci, ale aspoň snaha pomoct se cenila. Vyhýbání se tomu... nepomohlo vůbec ničemu. „Mohla jsem k ní být slušnější,“ namítla jsem. Jenže ani slušnost by mi nejspíše u Smrti nepomohla a mohla jsem být ráda, že vůbec žiju. „Ale asi mohu být ráda, že vůbec žiju. A to stačí,“ pousmála jsem se lehce. A skrývala za tím svoji zoufalost.
S tím, že si Život nehraje, jsem moc nesouhlasila. Přišlo mi, že od Smrti vím, co čekat. Že nechce nikomu nic dát, nikoho nemá ráda a nepřeje si, aby ji kdokoli otravoval, Ale Život? Ten vlky chtěl a hrál si s nimi. Alespoň mi to tak přišlo na základě toho, jak jsem s ním byla. „U Smrti jsem věděla, co čekat. Ale u něho?“ povzdechla jsem si trochu. „Třeba mi řekl, abych šla po stopách svých začátků. A furt jsem nepřišla na to, co tím myslel.“ Lámalo mi to hlavu už nějakou dobu. Nebo aspoň do chvíle, než jsem narazila na Heather a měla jiné starosti, než hledání nějakých vlastních počátků.
Wizku namítla, že nejsem hlupák, ale s tím jsem moc nesouhlasila, ale... nic jsem raději neříkala. Okolím se totiž ozvalo vytí. Zastříhala jsem ušima, hlavu jsem zvedla trochu nahoru a rozhlédla s po lese. Blueberry, pomyslela jsem si krátce. Zhluboka jsem se nadechla, cítila jsem mnoho pachů, smečka už byla zpátky. Byl Blueberry s nimi? Nebo byl někde jinde? Na tom nezáleželo.
Krátce na to se Blueberry i objevil. Tělem mi projelo krátké mražení, když jsem se na něho podívala. Povyprávěl, co dělal. Očividně spal, což také nebylo od věci. Nabrání energie by se určitě hodilo. „Byla jsem u Smrti. A u Života,“ řekla jsem krátce po Wizku. Však o tom věděl, že jsem tam plánovala jít.
Do uší se mi donesla slova, že mi to sluší. Však mě už viděl, ne? Krátce jsem pohledem těkla k Wizku, ale poté jsem pohledem zůstala u Blueberryho. „Děkuji,“ špitla jsem. „Jak ses... vyspal?“ Lepší otázka mě nenapadla.