Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nervalo se to v hlavě, rvalo se to ale i v srdci, žilách, v nohou, cítila jsem to v žaludku, ale všude jsem to vnímala úplně stejně – jako kdyby mě něco trvalo na malé části, které už nikdy nebudou složené dohromady. Každá ta utržená část obsahovala jedno slovo, pohled, otázku – každičké malé vnímání vlastní osoby, které vědělo, že už nikdy nedopadne na to správné místo, kam patří. Ale čím více se to trhalo a rozevíralo, tím větší smysl vše dávalo, protože se občas stalo, že jeden kus zapadl do jiného. Ne, nerozumím tomu, řekla jsem si. Jak bych mohla? Jak by někdo tak hloupý mohl tušit, proč jiní konají tak, jak chtějí? „Neudělala jsem nic, co by ti ublížilo,“ řekla jsem nahlas, ale těžko mohla být slova směřována k barevné Cashmere. Byla to slova větru, minulosti, všem těm, kteří přede mnou stáli před tou vlčicí. Nikdy jsem neprovedla nic zlého, ne? Nikdy jsem nekonala tak, abych ublížila druhým, nikdy jsem nikoho nepřepadla a neublížila mu. Nikdy jsem nebyla tím, kým jsem. Ale jak někdo může být někým, když netuší, kam by se jeho mysl a duše měly upírat?
Něco mě bodlo. Ale nepřišla žádná krev, ta zůstávala pouze u oka jako malá rudá kapka. Tahle bolest existovala, trýznila mě, ale nebylo nic, co by mě ve skutečnosti probodlo. Sama jsem si tu bolest vymyslela, sama jsem si s ní ubližovala, ale nemohla jsem přestat. Z plic se mi vytratil vzduch a žádný nepřicházel. Nebylo možné ho dostat přes hrdlo, protože tam bylo něco, co blokovalo jakýkoli přístup. Co to bylo? O co se jednalo? Dýchej, poroučela jsem si, ale nemohla jsem se ani pohnout, nemohla jsem udělat nic, mohla jsem sotva letmo měnit grimasu ve tváři malého podvodníka, který neměl svou pravou tvář, protože si žádnou nikdy nevytvořil. Pouze divné masky, kterou jsem si jako vlče přivlastnila. Dýchej, nutila jsem se, ale nešlo to, protože každou kapku vzduchu vysávala Cashmere jako démon, který se mi rval do těla a vykrádal z něho vše, co se ve mně kdy zrodilo. Jakákoli radost a pocit, že někam patřím, že vím, jaká je moje malá role ve světě – to vše mizelo pod tesáky mladé vlčice, ale i jiných. Ta bolest se stupňovala, jak víc se mi mysl trhala při vzpomínkách, že ona v tomhle nebyla první a určitě nemohla být ani poslední. Byl tu Nori, který mi trhal maso a kůži na cáry, mladá Heather, která drápala do mé kůže, Rollo, co prokusoval hrdlo, matka, která drtila žebra a všichni. Každý, kdo na mě kdy pohleděl tím pohledem opovržení si ukousl z toho shnilého těla plného jedu, lží a žluče, která trávila okolí všude okolo.
Dýchej, dýchej, volala stále ta poslední kapka příčetnosti po vzduchu, ale její hlásek stále slábl, že se stával jemným vánkem. Tím samým vánkem, který jsem uměla a myslela si, že jsem kvůli tomu někým. Nebylo to tak, nebyla jsem ničím pro magii, nebyla jsem ničím pro vzhled, protože nic z toho nemohlo zakrýt to odporné tělo, ve kterém jsem se nesla, jako by mě snad každý měl ihned milovat a pomáhat nebožátku slabému. Vánek přestával, utichal, byl překřikován. Dalšími slovy, dalšími zuby v mase a kostech.
Řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl, řekl.
S každým úderem srdce to slovo padlo znovu a znovu. Žádný vánek, ale vichřice vytrhávající stromy ze země a metající listí silně jako malé břitvy řezající kůži. A v tom vichru padala ještě nějaká slova. Byla to otázka, která padala celý život a každý na ni chtěl odpovědět, ale vždy přišla špatná odpověď.
Kdo seš? Makadi.
Vždy padalo to jméno. To, pod kterým musel každý znát toho hloupého malého vlka, co se schovával za něčími zády. Vždy to byla špatná odpověď na otázku.
Odporný – tak zněla ta správná.

Musela jsem několikrát zamrkat, ale krev z oka se mi dostala akorát více do zorného pole a všechno tak bylo rudé, jenže možná tak to mělo být. Svět nebyl růžový, nebyl černobílý, nebyl šedý, ale byl takový, jaký v té chvilce měl zrovna být. Svět byl v téhle chvíli rudý. Rudý jako krev, rudý jako hněd, rudý jako nával energie, který mi proudil v žilách. Rudý jako nenávist, kterou jsem nesla k té vlčici. Veškerý strach, co jsem vždycky cítila, byl pryč. Nebo spíše tam někde byl, ale utlačený hněvem. Chtěla jsem řvát, chtěla jsem se bránit, i když jsem ani netušila, za co zrovna bojuju. Bylo to nahánění všech těch restů, které jsem si za život vytvořila a musela jsem je smazat ze svého života. Vždycky za mě bojovali cizí, ale teď? Nikdo okolo mě nebyl. Byla jsem tu jenom já a ona. Já, která tu mohla být, ona, která sem přišla a chovala se zcela nemístně. Byla jsem milá, byla jsem slušná, ale ona? Matka by ji nazvala zlou, já měla na jazyku peprnější oslovení. „Jestli jsou vlčice milé a poslušné, tak proč ty seš od první vteřiny svině?“ pronesla jsem už s veškerým odporem na srdci. „Řekla jsem, abys odešla a to jsou má poslední slova.“ Jsem kdo jsem, pokusila jsem se uklidnit, ale bylo to k ničemu.

Po celou dobu jsem tou vlčicí byla sledována jako nějaký nechutný objekt. Lejno u cesty, do které omylem šlápla a teď musela trpět ten zápach, co se z toho linul. Já byla to lejno, které světu překáželo. Chtěla se ho pouze zbavit a nic víc. Nejraději by byla, kdybych neexistovala. Nezná mě, ale jsem snad to nejhorší zlo, co kdy objevila? Všechny ty myšlenky na to, jaké jsem zlo, furt jenom sílily a zvětšovaly se. Nějak jsem nevěděla, jak s nimi bojovat, co dělat, jak se pokusit je zahnat, když stále foukala do toho malého plamínku, aby rozpoutala děsivý oheň, který nebude nikdo z nás moc uhasit, protože těžko říct, jaký bude. Vztek nebyla má parketa, bylo to něco neznámého, cizího a nechtěla jsem se do toho zapojovat, protože jsem se bála spálenin.
Vlčice hrabala mlčky ve sněhu. Hrnula sníh a nepořádek ze země do hroudy na zemi, nikde okolo ní pak nebyl sníh a já tomu všemu jenom přihlížela, co dalšího bude následovat. Mohla jsem čekat, že bude následně kopa sněhu hozena přímo proti mně. Neuhýbala jsem, nějak jsem doufala, že se to furt nestane, ale stalo. Sníh mi vletěl do očí, tlamy, něco se odrazilo i do uší. Studilo to a ten sníh až pálil. A taky to… bolelo? Ano, bolelo to. Bolely ty kamínky, které mě trefily do čenichu, bolela větvička, která se mi zabodla pod oko a po bolesti z bodnutí následovalo pálení a červená kapka, která se roztekla sněhem a dostala se mi do očí. Viděla jsem rudě, doslova. Jenže to ještě nebyl vztek, byl to strach, co mě zachvátilo.
Vztek přišel až později. Ve chvíli, kdy na mě začala křičet. Že jí lžu, že jsem vlastně jenom pozér, který jí chce něčím ublížit, ale čím? Co jsem dělala? Protože… jsem. Protože existuju, i když moje existence je podmíněná výsměchem za zády a vnímáním toho, že nikdy nebudu zcela přijata.
Vztek, tohle byl vztek. To bušení srdce není strach, není to nutkání otec, tohle bylo divoké bušení pro boj, bylo to nutkání bránit sebe samou, protože tu nebyl nikdo, kdo by mě bránit mohl a nebyl důvod, aby mě kdokoli bránil. Zvládnu to. Můžu bojovat sama za sebe. Poslední slova, která padla, byla o tom, že jsem odporný. Ne odporná. Odporný. Že jsem nechutná stvůra, která se snaží jenom přežívat na tomhle světě. „Vypadni odtud,“ řekla jsem. Jiným hlasem, hrubším a s odporem vůči té, co stala přede mnou. „Nepatříš sem.“

Každé slovo, které jsem slyšela, bylo jako maličký výboj do mozku. Nemělo by to být nic, však to ani nebolelo, ale jak toho bylo až moc, bylo to nepříjemné a snad to hraničío i s mučením. Jenže já nechápala, proč to tak je, proč to tak moc bolí, proč nerozumim tomu, co je tak špatně, že ona musí říkat tohle. Nesnáší tě, jako všichni na tomhle světě, ale kde je rozdíl? Ona to nepředstírá a nechodí okolo tebe po špičkách. Hledala jsem, proč ta vlčice mluví takhle a tohle bylo jediné logické řešení. „Měla jsem zde jinou práci,“ odpověděl jsem. Snažila jsem se držet v klidu, nedělat žádné drama, ale furt to bylo těžší a těžší. „Bylo zde zraněné vlče, o které jsem se strala s alfou,“ dodala jsem. To nebyla tolik lež, ale to starání se o šedou vlčici nebylo hlavní. Hlavní bylo to, že jsem chtěla být s Blueberrym, ale pak nás něco rozdělilo a dopadlo to tak, že jsme se nakonec už dlouho neviděli a já ani netušila, co s tím mám dělat.
Vlčice se ohradila, že mé jméno, ale já se s ním představila. Naklonila jsem hlavu lehce na stranu, ale lehce jsem se usmála, když mi sdělila své jméno, ani jsem nepoukazovala na to, že mé už měla znát. „To je pěkné jméno,“ řekla jsem jako první, „já jsem Makadi.“

Mluví, jako by tě chtěla ranit, ale to vlci dělají, když někoho nemají rádi, prohnala se mi hlavou slova tý, která mě vždycky sama chtěla ranit, ale přitom dělala, že to tak nemá být. Jsem divná, vím to, je to v pořádku, nebylo mi souzeno. Marně jsem se pokoušela uklidnit, že to je v pořádku, ale dělo se to tak často, že jsem už netušila, co s tím mám dělat a jak se zachovat. Chtělo se mi řvát a brečet, ale taky jsem se chtěla už s jinými rvát, protože mi to přišlo nefér, že tohle musím trpět jenom já a nikdo jiný. Svět sice nebyl fér, ale… vůči mně byl víc nespravedlivý.
„Smečka byla zrovna lovit, zaslouží si pauzu,“ argumentovala jsem vůči jejímu prohlášení, ale nějak jsem už nevěděla, co s tím vším. Bolela mě z toho už docela dost hlava a přišla jsem si neskutečně napjatá, ale nechtěla jsem nic dávat najevo. Co bych udělala? Nic. Však jsem neměla sílu cokoli dělat. „Provedu tě, ale…. Chci slyšet alespoň tvé jméno,“ ujasnila jsem, protože jsem chtěla nějakým způsobem dát najevo, že se nenchám jenom tak všemi ovlivňovat, jak mi bylo naznačeno, že to dělám. Ale už na tom stejně nikomu nesejde.

Co se tady děje? ptala jsem se, ale nechápala. Nemohla jsem si na to nijak odpovědět, nemohla jsem nic dělat, prostě celá ta situace byla zcela mimo mě. Vlčice byla agresivní, ješitná a snad tu ani nechtěla být, ale proč tím pádem vůbec přicházela?
Jemně jsem se zamračila, její chování se mi nelíbilo a hlavně jsem mu nerozuměla a netušila jsem, jak bych na tohle měla reagovat. Hlavně si myslela, že na ni skočím, ale… proč bych měla? Sice byla cizinka, ale čekala u hranic a sice se nechovala úplně vhodně a normálně, ale ani nenarušovala chod smečky. Zatím.
„Kdyby měl kdokoli jiný čas, už by zde byl,“ namítla jsem tiše zároveň s vysvětlením, proč se jenom tak od vlčice nevzdálím a bude muset tak trpět mou přítomnost. Byla jsem si vědoma toho, že nejsem to nejlepší, co může svět nabídnout a nejsem ani nejlepší společník, ale její slova docela… bolela. Tak děsné to se mnou je? padla mi jedna otázka, která docela dost bodala, ale musela jsem se smířit s tím, že tomu tak je. Nebudu rušit dlouho, chtěla jsem jí říct, ale chlubit se s tím, že jsem byla už prakticky na odchodu jsem nechtěla. Nebyl důvod, proč bych to té vlčici měla říct. „Budeš zde prostě muset počkat se mnou,“ dodala jsem na vysvětlenou, proč neodejdu.

V hlavě jsem se mohla připravovat na cokoli a věřit si, že zcela dobře zvládnu to, co mi osud přichystá s tou, která stála na hranicích. Takoví vlci většinou chtějí do smečky, ne? A když chtějí, tak se určitým způsobem chovají, aby vůbec byli přijati, ale… to asi byli ti, se kterými jsem já neměla tu čest. Vlčice, která stála na hranicích, se chovala přesně naopak.
Nejdříve jsem udělala krok vzad, když se vůči mně obořila, že jí nemám s čim pomoct a následně mi bylo řečeno, že mám vypadnout. Zachvátila mě panika, protože jsem se připravovala na mnohé, co mohlo přijít, ale tohle v tom zrovna nebylo. Vypadala agresivně a já si nevěřila, že bych proti ní měla šanci, ale kdo ví? Nechtěla jsem se rvát. „Já sem patřím,“ řekla jsem trochu nejistě vzhledem k tomu, co se odehrálo před chvílí. Ale ano, patřila jsem do té smečky a ani já jsem si nechtěla nechat líbit to, že mě někdo vyhání z místa, kde už přes rok žiju. „A nebudu nechávat cizince o samotě,“ dodala jsem klidně. Někdo se ho musel ujmout a necítila jsem v blízkosti Blueberryho, aby mohl cokoli řešit. Je to na mně. Postarat se o nepříjemnou situaci a ukázat, že nejsem k ničemu. Že už něco dokážu, nutila jsem se do tohohle přemýšlení… Protože druhá možnost bylo utéct.

//Ruším přechod

Jako by les ani nechtěl, abych odešla. Chtěl si tam držet toho jednoho malého člena, který netušil, co má dělat a tak jsem akorát házela hlavou mezi Wizku a hlasem, který vyl na les a oznamoval svůj příchod. Věděla jsem, že nejde o normálního člena, to by to vytí znělo jinak. Tohle byl cizinec, který dorazil na hranice a upoutával na sebe pozornost. Polkla jsem, sledovala jsem Wizku s vědomím, že máme odejít, ale já nechtěla odcházet. Chtěla jsem v tom lese zůstat, protože se mi tam líbilo a doufala jsem, že alespoň někomu záleží na tom, že bych zde měla být. „Wizku, já...“ soukala jsem ze sebe opatrně slova, kdy jsem se chtěla vymluvit z toho, že uteču i před tímhle útěkem. „Nejsem... připravena,“ přiznala jsem jí. Protože to byla pravda. Nemohla jsem jenom tak utéct, ne znovu. Nebo ne v této chvíli.
Místo toho jsem utekla od Wizku. A běžela jsem do lesa a přesvědčovala se, že dělám správnou věc, protože běžím za někým, kdo potřeuje něco od téhlé smečky. Seš kappa a nic víc, upozornila jsem se. Ano, bylo to tak, ale... stále jsem byla členem smečky. Neutekla jsem, ještě ne a mohla jsem zde být. Mohla jsem vědět, kdo je na hranicích.
Zpomalila jsem až ve chvíli, kdy se mi do zorného pole postala barevná vlčice s modrýma očima. Ne jako měla Wizku, ale jako třeba Baghý, takže měla stejnou magii jako já. Uklidnit se, andechnout, představit, oznámit, zeptat se, nadiktovala jsem si postup v hlavě, ale stejně jsem cítila nervozitu, když jsem se zastavila před vlčicí, nadechla a spustila: „Vítej, já jsem Makadi a tohle je území Borůvkové smečky.“ Mluvila jsem pomalu, s rozvahou a každá svá slova pečlivě zvážila. „Co těm sem přivádí?“ zeptala jsem se mile.

Celé mi to přišlo, jako kdybych to už zažila. Ne jednou, ale rovnou dvakrát. Jeden by si řekl, že se tohle už znovu stát nemůže, že takové situace nepřichází vícekrát za život, ale ono ano. Bylo to tu znovu. Padla otázka, zda chci utéct, opět jsem neutíkala sama, vždy jsem musela s někým, ale před kým jsem vlastně utíkala není? Stále nevím. Ale komu utíkám? Utíkala jsem rodině, kterou jsem sice nikdy nepoznala, ale byla to rodina, ač byla zlá. Utekla jsem mámě a Rollovi. Utíkám... smečce. Blueberrymu. Utíkám z posledního místa, kde jsem viděla Lilith a tak tomu je a navždy to bude. Nedaří se mi ji najít a tak uteču i z toho místa, kde na ni leží poslední vzpomínka, protože jsem zbabělec. Proč je vše vždycky o útěku? přepadla mě ta myšlenka.
Lesem se ozvalo vytí. Udělala jsem krok do strany. Okolo bylo mnoho pachů, hodně, někdo se za nimi musel vydat, cítila jsem Kayu, cítila jsem ostatní. Všechny ty, co sem patří. Tak jdi, pobídla jsem se. Zachránit se před něčím, utéct před dalším, navždy se skrývat před jinými.
Sklopila jsem hlavu k zemi. Wizku měla pravdu, jak jsem mohla všechny přesvědčit, aby šli pryč? Však bych před nimi ani nepromluvila, když bych musela. „Máš pravdu,“ hlesla jsem polohlasem a zvedla hlavu. Rozhlížela jsem se okolo, něco a někoho hledala, ale... nenašla. Nějaký záchytný bod jsem neviděla.
A tak jsem prostě vyběhla. Směrem z lesa, jak Wizku chtěla.

//Vyhlídka

Vzduchem se ozývalo mé jméno. V nekonečné ozvěně se mi provrtávalo do mozku, kde se akorát více odráželo od lebky a každičké to pronesení trochu bolelo. Nechápala jsem proč, ale bolelo to jako včelí štípnutí. Nebylo to nevydržtitelné, ale bylo to přesto dost nepříjemné na to, abych chtěla, aby to co nejdříve přestalo. Wizku to jméno řekla jenom dvakrát, ale já ho furt slyšela jako nějaký trest, který mi byl udělen za něco, co jsem nechápala.
A poté, co přestal trest se jménem, přišlo něco, co jsem možná čekala, ale nechtěla jsem to slyšet, protože jsem na to neměla odpověď. Mám jít s tebou? Do bezpečí? Ale jenom na chvíli? Vrátím se brzy k ostatním? K Blueberrymu...? Chtěla jsem se na to všechno zeptat, ale nakonec ze mě žádná slova nevyšla. Pouze jsem mlčela a hleděla na Wizku se strachem v očích. „Ale... nemůžeme tu všechny nechat, ne?“ hlesla jsem s neslyšným prosíkem. Chtěla jsem, aby šli s námi. Vlče, které od nás odběhlo, Blueberry, Aranel, Storm, dokonce i Nori. Všichni měli právo se zachránit, ne? A jestli Wizku věděla, že se něco blíží... nemohli jsme je zde nechat. „Půjdu s tebou, ale... co ti ostatní? Nechci je zde nechat. Já nechci,“ zalkla jsem se. Měla jsem říct to jedno malé slovo, které nemohlo mít takovou váhu pro někoho, kdo nebyl já? Protože pro mne to byl trest.„Utéct,“ dodala jsem to poslední slovo se znatelnou úzkostí v hlase.

Začala jsem cítit to zmatení, které přicházelo před útěkem. To vědomí, že jsem něco udělala špatně, co mi nikdy nebude odpuštěno a proto musím zmizet, dokud nebudu obviněna přímo. Zachraňovala jsem se tím, abych nemusela skončit v té bolestivě trapné situaci, kdy by mi bylo do očí říkáno, že jsem zklamala. V čem jsem zklamala tentokrát? Co jsem provedla tak zlého, že se ten pocit ve velkém vracel a netušila jsem, co si mám počít? Uteč, uteč, pulzovala ve mně ta slova při každém bouchnutím srdce. Proč jsem ale měla utíkat, když jsem nechtěla? Nechtěla jsem odejít, ztratit se v dálce a nikdy se sem už nevrátit. Chtěla jsem... zůstat. Ale já nemám utíkat, ne? došlo mi.
Wizku mluvila. Mluvila dlouho, snad více, než kdy v mé přítomnosti mluvila, ale já nějak nechápala, co si mám z jejích slov vzít. Jak je mám vnímat? Jak mám reagovat? Co mám dělat? Každé slovo mířila proti obě, jako by se vyháněla a mně jenom přesvědčovala v tom, že ji mám také vyhnat, otočit se k ní zády a nechat ji jít, ale já nechtěla. Kdyby odešla... kdo by zde zůstal? Ne ve smečce, ale kdo by zde zůstal pro mě? Blueberry jediný. Velký alfa, který má jiné věci na práci, než si všímat jedné malé kappy, která mu nikdy nic nedá, protože si nemyslí, že vůbec může. Pokud odejde Wizku, budu sama, došlo mi. A musela jsem se smířit s tím, že tomu tak zkrátka bude.
Sklonila jsem hlavu k zemi. Seděla jsem, hlava mezi rameny, protože jsem cítila, že Wizku už svá slova ukončuje. Chce odejít, protože... to zkrátka chce, tak to bylo. A já měla být v pořádku? Nebo bylo možné, abych byla v pořádku? „Budu,“ zalhala jsem. Jiná slova beztak nepřipadala v úvahu.

Jedna slova bodavější než ta předchozí. Asi tak bych nazvala to, co Wizku povídala. Říkala mi, že máme vzít smečku a jít někam vysoko, kde snad na nás ta černá mlha nedosáhne, ale nebyla tu celá smečka. Říkala to jenom mně, že tak mám udělat, proč? Proč se nehnala za ostatními, kteří by jí skutečně mohli vyslechnout a dát nějaké rozhodnutí? Byla jsem jenom malá hloupá kappa, která mohla jít možná tak sama a odsoudit se k tomu, že bude sobecká vůči jiným. Už zase.
A pak další bodavá slova, která mě donutila sklopit uši vzad. Mě? Proč mě? Měla tu mnoho jiných, měla zde vlčata, měla zde Aranel, Blueberryho, měla zde každého, ale proč zrovna mě? „Neříkej to,“ špitla jsem tiše a doufala, že slova odvolá, ale místo toho se stalo něco, co bodlo ze všeho nejvíce a špatně se mi poté dýchalo.
Necítila se jako doma? Zde? Proč? Byla tu už tak dlouho... Znala zbytek smečky, znala dobře alfu, tohle místo a tolik pro něj udělala, ale... nebyla zde doma? Odvrátila jsem hlavu do strany. Zamlklá, odmítající odpovídat, protože jsem netušila, co bych měla říct. Byla na tohle vůbec vhodná slova? Odvolej to, odvolej to, odvolej to, žadonila jsem. Nechtěla jsem, abych byla do tohohle hozena. Nemohla jsem na to cokoli říct. Nemohla jsem jí soudit, nemohla jsem radit, nebylo nic, co bych pro ni mohla udělat. Byla jsem proto ráda, že mluvila s vlčetem. Mohla jsem totiž udělat pár kroků vzad a... trpět v povzdáli.

Občas mi připadalo, že mi žilami neproducí krev, ale něco neskutečně chladného, co mě pálilo zevnitř. Nešlo o to, že by snad tahle chladnokrevnost vyjadřovala nulovou empatii k jiným živým bytostem, ale spíše naopak jsem měla problémy to všechno nějakým způsobem pobírat normálně jako jiní, protože stačilo pár slov a všechno v mém těle se ochladilo na bod mrazu strachem. „Na Vyhlídku? Ale proč?“ nechápala jsem. Bylo to vše kvůli tomu počasí, které bylo zvláštní? Že pršelo ne, to bylo normální podzimní počasí, ale ta černá obloha znamenala něco zlého, však si to Wizku už myslela od začátku a nyní chtěla evakuovat smečku někam vysoko? „Ty víš, co se děje?“ zeptala jsem se opatrně, protože jsem do toho nechtěla moc skákat a trochu jsem se držela toho, že nevědomostí nic nezkazím, protože mě pak nebude bolest, co zjistím, ale Wizku se nervózně pustila do výkladu. Udělal jsem krok vzad, očima nervózně těkla všude okolo a na chvíli se zaměřila i na vlče, které se probralo a bylo nedočkavé lovu. Jenže jsme měli odejít, tak to Wizku říkala. „Proč já?“ zeptala jsem se ještě s pohledem, který visel na vlčeti. Proč ne vlčata, kterým jsme měli pomáhat jako první? Ona potřebovala pomoc, ne dospělí vlci, kteří se o sebe měli umět postarat a nevyžírat ostatní, jako jsem to celý svůj život dělala já.
„Za chvilku, Jerry,“ řekla jsem se značnou nervozitou a udělala pár kroků od Wizku. Předtím jsem jí však věnovala jeden trochu zmatený pohled a našpicovala uši, když se lesem rozneslo vytí od Aranel. „Možná svolávají smečku, kvůli... tomu,“ nadhodila jsem černobílé vlčici.

Trochu netrpělivě jsem vyčkávala na návrat Wizku. Společnost vlčete nebyla špatná, bylo hodné, nikam neutíkalo, prostě jenom chtělo někde zůstat a lovit. Jenže já to s nimi prostě neuměla a chtěla jsem jenom to, aby se Wizku už vrátila a symbolicky si ho převzala, protože ta věděla, co by s ním měla dělat. Proto jsem si tak dlouze úlevně vydechla, když se vrátila a šla rovnou ke mně.
Nejdříve jsem byla z jejího návratu nadšená, nic se nedělo, pouze se vrátila zpět a všechno je takové, jaké má být. Obloha je sice černá a divná, ale aspoň byla Wizku zpátky a pokud tu byla, sice nemohla úplně sama zahchránit svět, ale dávala mi trochu pocit, že všechno bude nakonec v pořádku.
Tedy až do chvíle, než přišla těsně ke mně a řekla, že si musíme promluvit. Hrdlo se mi sevřelo strachem a nervozitou. Provedla jsem snad něco? Tiše jsem polkla, snažila jsem se, aby se mi netřásly zadní nohy, ale bylo to těžké. Zuby mi klapaly a snažila jsem se je udržet v klidu, ale nešlo to. „Co... se děje?“ vykoktala jsem ze sebe nervózně a snažila se o to, abych nevyzněla úplně jako totální srab. I když jsem srab byla. Co je provedla? ptala jsem se sebe sama. Mnoho věcí, ale... co jsem provedla Wizku?

Cítila jsem, jak se stahuju do ústraní. Bylo to normální, když mluvili jiní, protože já nedokázala skočit do řeči komukoli, ale když jsem se stahovala i za Wizku, bylo to trochu divné, protože ani ona moc nemluvila, ale... byla jsem ráda, že to dělá. Rozuměla vlčatům lépe než já, starala se o ně, byla to její starost a bylo dobře, že vlče vlastně nezůstalo úplně na ocet s dvěma mlčenlivými vlky, kteří by mu nijak nepomohli.
Posadila jsem se, přihlížela, jak Wizku mluví k vlčeti, představuje nás a zkrátka... jako kdyby měla nějaký mateřský cit, který jsem nějak nechápala a věděla jsem, že ho ani nemám. Netušila jsem, jak jsem se měla starat o vlčata. Však to poslední doslova uteklo. Ještě, že tu je, vydechla jsem úlevně. Vlče se zdálo i přes svojí divně zraněnou nohu a fakt, že je ztracené, docela aktivní a ne tak zaražené. Jo a hlavně ne polomrtvé. Jmenoval se Jerry a nějak moc se chtěl připojit ke zdejším lovcům.
Pak najednou Wizku zmizela. Nechápala jsem, jak jenom rychle. Jenom řekla, že se zeptá někoho v kopcích a byla pryč. Střihla jsem nervózně ušima, pootočila zrak k vlčeti, které bylo zklamané, že nemohlo jít také a... ticho. Co jsem měla říct? „Taky... se tam třeba někdy vydáš,“ vykoktala jsem ze sebe nervózně.