Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lehce jsem se usmála. Bylo divné brát život z jiné strany. Normálně bych tu už stála se staženým ocasem a věděla, že jsem něco neskutečně zvorala, ale... Brala jsem to s vtipem. Pokoušela jsem se to tak brát. „Víš, kde mě najít,“ řekla jsem polohlasem a tlapou ukázala k lesu, do kterého jsem stále neměla odvahu vejít, „vytáhni mě odtamtud a pokusím se zvednout tě do vzduchu.“ A proč mě vytahovat ven, kdy nejsem schopná vejít ani dovnitř? zeptala jsem se pohrdavě sama nad sebou. Nechápala jsem, proč to nejde, proč prostě nemohu vejít dovnitř a bojím se toho, že sotva tam strčím čenich, budu vyhnána pryč, ať vypadnu. Ale nic jsem neudělala, ne? zeptala jsem se zdrceně. Odpověď jsem neměla a jestli jsem ji chtěla získat, musela jsem jít do toho lesa, ale... to prostě nešlo.
Trochu jsem litovala, že jsem prostě nešla do lesa. Byla malá pravděpodobnost, že by se stejně vrátila, či snad šla dovniř a hledala nějakého Rolla, u kterého by všichni odpověděli, že ho neznají. A že se někdy potkáme později? To taky nikdy nemuselo nastat. Ale... lží je moc. Vždycky je moc lží a jsou unavující, jsou bolestivý, netuším, co s nimi dělat. Lhali mi celý život, nevím, jak s tím naložit. Ale lhali mi, protože jsem moc hloupá poznat pravdu a hlavně ji přijmout. Nešlo o jméno, řekla jsem si tiše, ale raději mlčela. Furt jsem nechápala o co tu jde. Proč vlastně vůbec s tímhle začala a udělala ze mě v očích jiných monstrum a idiota. „Je to složitý,“ šeptla jsem. Cítila jsem, jak mi hlas klesá k tomu, jaký byl dříve. Něco ve mně zas umíralo.

Bylo více než zřejmé, že bud Sineád chtít zvednout do vzduchu, ale moc jsem se na to prostě,necítila. Mohla jsem jenom o kousek, že by to byl sotva znatelný dopad, kdybych selhala, ale přišla jsem si fyzicky i mentálně vyždímaná. Původně jsem se chtěla jít prostě někam zahrabat o samotě a skončila jsem s touhle vlčicí a furt se musela vracet k tomu, co se stalo a jaké to všechno bude mít následky. Nezjistim, dokud tam nevlezu. Měla jsem prostě utéct… Všechno by se tím vyřešilo, ne? Nebyla bych já, nebyl by problém, nebylo nic k řešení. “Pokud se znova potkáme, vyzkoušíme to, ale teď… Asi na to už nemám sílu vyzkoušet to,” přiznala jsem, jak to bylo. Nechtěla jsem se z toho vykrucovat, minimálně ne moc okatě.
Cítila jsem, jak se mi hrdlo stahuje, jak se mi chlupy na krku zvedají hrůzou a jak se mnou rozlévá zima z toho, co jsem řekla. Jsem lhář, lhala jsem a lžu vlastně ještě jednou. Nebo spíše tajím to, co se za tím vším skrývá, proč to cizí jméno, proč se přeříkávám, proč na sebe mluvím úplně jinak. Ale to jméno jde pochopit, ne? Ale to ostatní? Ani bych nechtěla, aby to pochopila… Nechtěla jsem do tohohle vrhat někoho dalšího. “Makadi,” přitakala jsem tiše a cítila hanbu z toho, jak jsem to pronesla. Makadi byla malá hloupá vlčice. Mělo to být jméno i pro stejně malého a hloupého vlka? Asi ano. Poslouchala jsem, co Sineád říká, chtěla se nad tím pousmát, ale síše to byl výraz týraného štěněte. “Ja jsem… řekl. Kdybys tohle všechno řekla v tom lese,” pokývla jsem jemně hlavou mezi stromy, “nikdo by ti nevěřil ani slovo.” Připadalo mi, jako kdybych někoho těžce zradila. Když ne ji, tak sebe minimálně. “Asi ti nevysvětlim, proč jsem… lhal.”

Vlastně jsem si nebyla jistá tím, jestli jde zvedat vlky do vzduchu. Mohla jsem však zvednout kámen a dokonce i víc naráz a to muselo dát váhu vlka, takže čistě teoreticky to možné mohlo být? „Nezkoušel,“ přiznala jsem, ale furt mi přišlo, že těmi slovy si vkĺdám na jazyk hořký jed, který se mi rozlévá útrobami a bolí mě všude po těle. Ostatní to ale nebolelo a ani se jim to nepříčí… Takže to asi bylo v pořádku. „Chceš to vyzkoušet?“ zeptala jsem se, ale nebylo v tom moc nadšení. Furt mi to přišlo nebezpečné, i když tu ještě byl sníh a ten mohl zbrzdit pád. A taky jsem Sinéad nemusela zvedat moc vysoko. Stačilo jenom kousíček a zase ji položit. Třeba nebude chtít. Blbost, chtěla by určitě.
Les byl přímo přede mnou. Borůvčí páchlo z něj, páchlo ze mě. Bylo všude, měla jsem tam jít, měla jsem tam být, měla jsem najít Blueberryho, omluvit se za to, že jsem ublížila vlčici, co vešla na naše území, měla jsem se omluvit za vše, za to, kdo jsem a proč jsem. Jsem lhářa nyní lžu znova. Lžu vlčici o něčem, co nemělo důvod vzniknout. Poníženě jsem sklopila uši, zrak zabodla k zemi a poslouchala tu příhodnou konverzaci. „Za chvíli půjdu,“ řekla jsem krátce. Zvedla jsem hlavu, zhluboka se nadechla a tak z půlky vydechla, než jsem řekla: „Poslyš… S tou tajnou identitou a druhým já.“ Zarazila jsem se, co jsem měla říct? „Rollo je můj starý přítel, co by s tebou házel věci do sopky. Ale já… Jsem Makadi.“ Hloupé malé jméno pro hloupého malého vlka. „Puťka z Borůvkové smečky. Nikdo víc.“

//Mahtae jih

„Do, nad, pod. Neumim moc dobře s magií, nevím, jak to dopadne,“ pokrčila jsem nad tím lhostejně rameny. Stejně bych to neudělala. Ublížit někomu, či snad jenom řečnicky nebylo nic pro mě. Ani bych ji nedokázala zvednout a pokud ano, určitě bych to ani nenaznačila, protože kdo ví, co by se stalo. Třeba by jen magie selhala, Sineád by spadla, zlomila si nohu a mohla bych za to všechno já a... Nebyla jsem někdo, kdo by dokázal žít s tím, že fyzicky ublížil jinému. Mentálně? To asi ano, asi jsem to dělala furt svojí osobností, ale nic jiného jsem udělat nemohla. „Bylo by mi to líto, to ano,“ souhlasila jsem. Sineád byla... No, kromě prvního vlka, co se mohl seznámit s tím, kým bych snad mohla být, kdyby vše bylo normální, ale také někdo, kdo moc nechodil po špičkách a uvrhnul mě do světa takového, jaký je. Ne moc přívětivý pro citlivé chudáky.
Cesta šla pomalu, ale připadalo mi, že zároveň strašně rychle. Les se přibližoval, zvětšoval se a pak jsme už byli kousek od hranic, ze kterých jsem cítila tu povědomou vůni, ale furt netušila, zda mám jít vůbec dovnitř. Co když o tom ostatní vědí? Co když nejsem vítaná? To poznáš. „Tajná identita,“ zopakovala jsem po Sineád, když mi objasňovala tu svou. „Ta by měla skutečně zůstat tajnou, nemyslíš?“ otázala jsem se, zastavila a posadila se do mokrého sněhu. U lesa jsem byla, ale co dál?

//Mušličková pláž

„Nebude zábava, až poletíš dolů jako ty šutry, co jsme tam házeli,“ podotkla jsem vážnějším hlasem. Asi bych to neudělala. Určitě bych to neudělala. Nehodila bych někým takhle do neznáma, jenom kvůli tomu, že by mi ukázal brouka. Už to samotné pronesení mi znělo hrubě, ale Sineád si to tak nebrala. Naopak vše stále považovala za ohromnou zábavu, kterou jsem nechápala. Možná kvůli tomu, že já si prostě brala k tělu úplně všechno, furt jsem se k tomu vracela a myslela si, že každé popíchnutí je urážka mé vlastní osobnosti, i když to tak být nemělo? Však já také nechtěla Sineád urazit. Mělo to být jen... přátelské varování, že prostě brouky nesnáším a nechci je mít ve své blízkosti, protože se jich navíc i štítím.
Vyrazili jsme každopádně zpátky po proudu řeky, která nás dovedla k moři. Líně si tekla do otevřeného prostoru, my jsme šli naopak proti proudu víc k severu, kde ležela Borůvková smečka. „Žaneta ze Skalních lučin?“ nechápala jsem. Ušklíbla jsem se k tomu,, to jméno znělo směšně, ale co hlavně mělo znamenat? „Co je to za jméno?“ dodala jsem otázku, abych osvětlila, co je mi na tom celé nepochopitelné.

//Mahtae sever

„Jestli mi ho někdy přines ukázat, tak se s tim broukem proletíš přes sopku,“ upozornila jsem ji milým hlasem plný strachu a odporu z brouků, kteří si to tančili svýma šesti nožkama po okolí. Makadi by asi jenom pobledla a kroutila hlavou, že nic takového nechce, ale ani by k tomu nepípla. Projevit se... není špatné. Hodně vlků mi to říkalo, ale nikdy jsem je neposlouchala, protože mi to přišlo úplně nesmyslné. Jenže ono to vlastně smysl dávalo a bylo to i osvěžující. Ale až se vrátím, povzdechla jsem si, všechno se buď vrátí k tomu původnímu nebo se bude muset změnit vše... A na to nejsem připravena. Netušila jsem, co bych měla dělat. Zda vůbec něco chci s tímhle dělat. Chtěla jsem, aby se vše vrátilo do normálu, který byl ve skutečnosti iluzí, ale vyhovovalo mi, jaké to bylo. Jenže to už není možné.
Přišlo mi trochu líto, že jsem to vůbec řekla. Že se musím vrátit. Tuláctví nebylo pro mě. Měla jsem problémy se o sebe postarat, dát na sebe pozor, nakrmit se a po nějaké době mi i chyběla ta jistota, že se mohu někam vrátit. Chtěla jsem... Ani nevím. Chtěla jsem chvíli nemyslet na nic a jenom si užívat, protože jsem to až do téhle chvíle neuměla, ale na to bylo asi pozdě. Lehce jsem se usmála, když tak udělala i Sineád. Bylo hloupé ukazovat do jaké smečky patřím? Zcela určitě k mé situaci, ale asi mi to bylo jedno. „Jistě, že chci, někdo mě musí chránit před všemi roháči, na které narazíme.“
Otočila jsem se pomalu k moři zády, bylo načase vyrazit, ať jsem už chtěla něco ne. Jen jsem čekala na Sineád, až půjde také proti proudu řeky, odkud jsme přišli.

//Mahtae jih

Zavrtěla jsem hlavou. Možná jsem toho roháče někdy viděla, ale všechno, co má šest nohou, je to malé a má to tu divnou chůzi pro mě bylo odporné a nekoukala jsem se na to déle, než bylo nutné. „A nějak ho neplánuju vyhledávat,“ dodala jsem. Broukl to mohl být sebelepší, ale můj plán bylo se jim vyhýbat, pokud je uvidím. Co nevidím, tomu se bohužel vyhnout nedá.
A ani se mi moc nelíbila ta představa, že by moře mělo být jedním velkým tvorem se zvláštní strukturou, které se třeba jednoho dne zvedne a bude nás chtít pohltit. Však to bylo dost možné, ne? Něco tak obrovského, že ani jeho konec nevidíme, si může nárokovat, co se mu zlíbí a nějaký kus země? Proč ne... Jo a taky jsme stáli hned na prvním místě, které by bylo pohlcené a... moc se mi to nelíbilo? A kralovalo tomu to, že to má šest nohou, protože to je třeba i brouk? Úplně jsem cítila, jak jsem poblednula a sevřel se mi žaludek při představě, jak se nedříve na zem dostanou dvě dlouhé ostré nohy, které se zaryjí do země a poté se moře začne zvedat a otřásat zemí. „Asi je mi z toho blbě,“ přiznala jsem Sineád a udělala krok dál, abych se z toho trochu probrala.
Bylo načase se pohnout, ale mně docházelo, že je... Načase jít do Borůvky. Postavit se jim čelem a něco říct. Co? Ještě jsem úplně netušila, ale něco to muselo být. Polkla jsem, podívala se k řece, která okolo protékala a povzdechla si. „Měl bych se už vrátit do smečky. Dlouho jsem tam nebyl a... Mám tam pár nevyřízených věcí.“

„A kteří brouci nezní,“ řekla jsem jenom tak mimoděk. Nebyla jsem jejich fanouškem, čim víc nohou, tim to bylo horší. Vlastně cokoli, co mělo přeš čtyři končetiny bylo něco, co bych ze svého života nejraději vyškrtla a nikdy to neviděla. „Máš dost míst, co se tu dají projít,“ řekla jsem tiše a taky to bylo trochu povrchní, protože já zdejší okolí vůbec neznala. Znala jsem blízké okolí Borůvky a toho, co jsem minulý rok prošla s Wizku, ale tolik o tom. Všechno je pro mě úplně neznámého, povzdechla jsem si. Furt jsem se krčila za někým a pokud ten nechtěl jít mimo les, nemohla jsem jít logicky ani já.
Zamyslela jsem se, když Sineád podala poměrně obsáhlou kritiku moře. „Třeba tam je něco, co si neumíme představit, protože to nikdo z nás nemohl nikdy spatřit a ani o tom slyšet,“ navrhla jsem. Obrovské mořské příšery s mnoha nohama, bez očí, mazlavá kůže... Kdo ví, však jsem to nikdy neviděla. Může tam být cokoli a kdekoli. A jakkoli velké. Větší než ten slimák? napadlo mě. Ten byl obrovský, ale zase byl na souši?
Posadila jsem se, zatímco si Sineád prohlížela mušle. Přepadala mě myšlenka, že bych se už měla vrátit a už jsem neviděla ani moc důvod, proč to odkládat. Minimálně jsem si mohla ujasnit, jestli tam vůbec chci být Vejít dovnitř a... pochopit, zda mi je ten les vůbec ještě nakloněn. „Tak třeba je moře ten živý tvor?“ navrhla jsem, když vlčice poznamenala, že je moře uražené.

Můj přešlap vzal vítr. Ještě před pár dny to však nebyl přešlap, byla to moje obyčejnost, prostost, moje přirozenost, která mi byla vštěpena do hlavy a já ji nikdy nechtěla zpochybňovat, protože jsem nechápala, proč bych také měla. Tehdy jsem si také myslela, že ostatní dělají podobné přešlapy, ale... Asi jsem se prostě jenom pletla. „Jsou to takoví... Mořští brouci?“ zamyslela jsem se. Někteří byli malí, jiní větší, ale tak to bylo asi s každou havětí, která se motala po světě. „V létě bys je mohla vidět, to poznáš, prostě jsou divní.“ Netušila jsem, jak je popsat, sama jsem je pořádně neviděla a nemyslela si o nich ani nic nádherného, prostě to bylo nějaké malé zvíře, které jsem ani nehodlala jíst, protože jsem netušila, zda jsou jedlí a moc teda ani nevypadali chutně.
Sineád se z moře přesunula k písku, kde se začala hrabat, aby nějakého takového kraba našla, ale ani jsem netušila, jak hluboko žijí a zda se v zimě nepřesunou někam jinam, kde nebudou muset být zamrznutí v písku. „Myslíš, že jsou ryby, kterým nevadí, jak hnusně slaná ta voda je?“ zeptala jsem se až nevěřícně. Však to muselo chutnat hnusně. A určitě tolik soli nemohlo být ani pro jednoho zdravé.
Snažení, které Sineád vynaložila k vyhrabání díry byla rázem doslova spláchnuto mořem. Přehnala se jedna vlna, která díru zadělala a vlčice se rozhodla moře proklínat. Nahlas jsem se nad tím zasmála. Bylo vtipné to celé sledovat. Uklidnila mě až otázka a ukazování na malou světlou věc na zemi. Zavrtěla jsem hlavou, „ne, to je mušle. Něco jako mořský... šutr?“

A není to cílem nás všech? zeptala jsem se trochu posmutněle. Sice někteří měli větší cíle a přežít bylo jenom malou špičkou mnohem většího ledovce, ale pro některé to byl samotný vrchol toho všeho, čeho chtěli a potřebovali dosáhnout. Ale... pak stejně všichni nakonec umřou a je jenom otázka, proč je cílem přežít. Je to vůbec můj cíl? přemýšlela jsem, ale nějak jsem se nedohrabala odpovědi. Netušila jsem, co jsem chtěla, proč bych něco měla chtít, zda jsem se pokoušela stále formovat jednu novou osobnost nebo si chtěla ponechat tu první... Samozřejmě, že tu první. Sice za celý život neřekla tolik, kolik řekla ta, kterou si dělám, ale co tomu vadilo? Mluvení nebylo vše, zábava také ne... Stačilo, že jsem byla tak nějak spokojená.
Na jazyk se mi dostala hořká pachuť, která se tam rozlila jako slaná voda Sineád. Procházelo mi to celým tělem a obracelo mi to žaludek, který byl naštěstí prázdný a žádné vrhnutí tak nepřišlo. Klid, vydechla jsem. Zeptala se cože, jenom jsem lehce zavrtěla hlavou, že se tohle nemá vůbec řešit, byl to jenom přeřek, který se čas od času stane každému. „Nevim, jak by mohlo, ale v létě všude v písku můžeš najít malé kraby a ta voda musí sahat do písku, ne? Takže teoreticky oni.“ Trochu jsem se nad tím zamyslela a koukla se i okolo, ale žádnou dirku po krabovi jsem nenašla. „A taky tu občas řvou bílí ptáci,“ dodala jsem. Ale nic z toho vyloženě nežilo v moři.

Loterie 33

„Život taky žije sám,“ namítla jsem, „ale zlý a protivný není. Spíš je to prostě o tom, že Smrt harpyje prostě je a její samota na to má jenom malý účinky,“ řekla jsem svou vlastní teorii o tom, protože... Vlci byli různí. Moje máma byla jaká byla a přitom nejdříve žila ve velké společnosti, následně jen se mnou a nakonec ve smečce. Přesto byla... možná jemně řečeno megera. „Zkus prostě přežít,“ poradila jsem takovou obecnou radu, která se mohla zdát prostá, ale čelem ke Smrti možná trochu otazníková. Chovala jsem se slušně, nevyskakovala jsem si, ale přesto mě odtamtud vyhnala zcela naštvaná a protivná. Takže k čemu mi byla slušnost? Nikdy mě nikam nedostala. A hořkost snad ano? napadlo mě.
Byli jsme u moře, být v létě, asi by to bylo lepší. Nějaký teplý den, poslouchat racky, sledovat vysoké vlny, smáčet si nohy ve svěží vodě... Zima nebyla moc pro mě a do vody se mi nechtělo. Stála jsem však blízko, obtiskovala tlapy do mokrého a studeného sněhu, zatímco Sineád se odhodlávala k tomu, aby se napila té slané vody, o které tvrdila, že nemůže být strašná. Já o tom věděla svoje a nehodlala jsem ji v tom nijak odrazovat. Chtěla jsem to vidět.
A bylo to lepší, než jsem doufala, protože se napila z plna hrdla a jak rychle do ní voda vlezla, tak rychle vylezla a doprovázelo to dávení a znechucené škleby. „Jako bych to neříkala,“ vydechla jsem s úsměvem a jedním přeřekem, který jsem si uvědomila vcelku pozdě, ale doufala, že to bude prostě přeskočeno, protože měla větší věci na práci. Léta zvyku, kterého se ani nechci zbavit. Nebo to spíš ani nešlo.

Loterie 32


„Její osobnost se odráží už v tom jménu,“ přitakala jsem, i když to nebyl úplně výslovný souhlas. Nebylo třeba to říkat, každý musel tušit, že Smet nebude žádná milá osobnost, která by rozdávala dárky a moudra na potkání. To už spíše ten Život, ale u něho mi přišlo, že se oproti němu cítím strašně hloupá a nepodstatná… Možná to u něj ale měl každý, byl to přeci jen Bůh. „Nějak se to přetrpět musí, pokud něco chceš. Ale tam ti radím nevyskakovat si a prostě dělat jen to, co by potěšilo ji, nikoli tebe.“ Neřekla bych, že má moudra byla nějak užitečná, byla jsem u ní jednou, ale i to mi stačilo k tomu, abych si udělala obrázek a vícekrát k ní už nechtěla zavítat. Ani Života jsem neplánovala. Dal mi to, co jsem chtěla a více nebylo třeba. Navíc jsem si ani nemyslela, že bych k němu trefila. Tehdy mě k němu dostala Smrt a pak jsem se horko tězko dostávala zpět do lesa, protože já a ani Heather jsme na tom nebyly nijak dobře s orientačním smyslem.
Před námi bylo otevřené moře. Moc jsem se nehrnula ke studené vodě, ale to se nedalo říct o Sinéad, která se tam nahnala a dokonce se i namočila, než vyskočila s tím, že je voda ledová. Lehce jsem se pousmála, co čekala? „Tak děelej,“ popohnala jsem ji a tlapou poukázala ke slané vodě. Doufala jsem, že udělá pořádný hlt a ne jenom malé ochutnání, které hned vyplivne a nebude pak cítit tu pachuť všude okolo.

Loterie 31

//Mahtae jih

Stavět na hlavu jsem se neuměla. Ale kdyby ano, zcela určitě by to byl problém, který by jiní nechtěli snést, protože by to ze mě dělalo někoho zcela jiného, koho by nemohli pochopit a zas by si akorát něco říkali za zády a přede mnou by se tvářili, že je vše naprosto v pořádku. Moc nad tím vším přemýšlím, upozornila jsem se s lehkým zamračením. Ale přehnané přemýšlení nad vším bylo mojí specialitou, ne snad? I když jsem nechtěla, musela jsem to furt dělat, vracet se k tomu všemu a říkat si, jak by asi ostatní mohli reagovat a co by dělali.
Pokračovali jsme po proudu řeky a ke konci bylo už možné vidět moře. Obrovskou modrou hladinu, která se před námi otevírala, slunce se odrážela v nekonečné modři a vlny lehce pohupovaly celým prostorem před námi. Byli jsme na místě. Někde pod námi už musel být i písek, ale abychom ho vůbec viděli, museli jsme jít furt dál směrem k moři, které muselo být ledové jako okolí a snad i s nějakou tenkou vrstvou ledu.
„Taky jsem to netušil, ale potkal jsem pár vlků, co něco podobného mají,“ řekl jsem krátce, ale více to nerozebírala. Trochu jsem se styděla, proč je má srst vlastně červená. Teď už to bylo prostě... směšné. „Život je milý, vše je u něho strašně příjemné a klidné. Ale Smrt? Mám pocit, že mě chtěla upálit,“ povzdechla jsem si. Zpomalovala jsem, nakonec jsem se zcela zastavila. moře šumělo kousek od nás a můj pohled padl na široké okolí, které bylo pokryto pouze modří. Kam nedosáhlo moře, tam byla obloha. Je tu klid, vydechla jsem úlevně. Bylo to asi to, co jsem potřebovala.

Loterie 30

//Mahtae sever

„Do mě by se spíše rylo, ať se někdy rozhoduji sám. Nevybereš si,“ řekl jsem trochu pochmůrně. Nikdo mi to ve skutečnosti do očí neřekl, pokud tak chtěli udělat, drželi to v tajnosti nebo si to říkali pouze za mými zády, ale věděl jsem, že to tak bude. Ale... nějak mi to bylo jedno. Snažila jsem se o to, aby mi bylo jedno, co jiní říkají, co si myslí, protože jsem se tím trápila celý život a už mě to nebavilo. Vždycky budou mluvit, vždycky budou pomlouvat, ale mě to už nebavilo a nechtěla jsem se tím zatěžovat. Ačkoli jsem si za to mohla sama, protože jsem byla hloupá a nevěděla, jak svět chodí a že občas po světě chodí i excelentní lháři.
Sineád souhlasila, že hodně věcí je divných a nejenom nějaké slané jezero, které hází vlny vyšší, než je vlk, ale byla pravda, že to patřilo k těm divnějším světovým úkazům. Stromy byly přeci jenom pochopitelnější. Jo a mimo stromů a moře tu byla ještě jedna věc, která byla nepochopitelná pro kohokoli mimo hranice. Chvíli jsem mlčela, pak se při kroku podívala na své nazelenalé nohy a přemítala, co říct. Jo, potkala jsem oba dva. Jeden mi dal magii, druhý mi dal vzhled, který však nezaručuje žádnou sebedůvěru. Nevybudovala jsem si ji, došlo mi hořce. „S oběma,“ hlesla jsem, „Smrt mi pomohla v magii, Život se sílou a změnil zcel to, jak vypadám,“ přiznala jsem. „Dřív jsem měl srst takovou... Máma tomu říkala bláto. A ty zelené nohy je také věc od Života.“ Podala jsem krátké vysvětlení, ale nějak jsem netušila proč. Normálně bych to neříkala, jen... jsem to asi potřebovala konečně někomu říct. Blueberry to nevnímal.

//Mušličková pláž

Loterie 29

//Neprobádaný les přes VVJ

Musela jsem se lehce pousmát, když Sineád vlastně naznačila, že jí je jedno, co jí o moři říkám, protože se z něj stejně napije. A až tak udělá, bude se šklebit, nadávat, plivat vodu všude okolo sebe a ještě si třeba bude stěžovat, že jsem jí na to měla upozornit a nekoukat, jak dělá neskutečně nechutnou chybu, kterou z jazyka nedostane dlouho. „Jsem rád, že neposloucháš,“ prohodil jsem polohlasem, protože... Chtěla jsem vidět, jaká bude její reakce, až se z té vody napije a zjistí, že jsem prostě měla pravda a ta voda je nechutná. Snad jediná voda, co se jí mohla vyrovnat, byla ta malá říčka, která tekla od sopky. I ten smrad byl dostatečně odpuzující, aby se tam jeden moc dlouho nezdržoval.
„Jako blbost zní také hora, co má v sobě díru a když do ní hodíš kámen, začne prskat tekutý oheň,“ nadhodila jsem. Svět byl divný. Pokud se to nějak zajímavě vysvětlilo, mohl i třeba takový strom znít neskutečně. Něco, co roste desítky let a je to obalené věcmi, které vždy na zimu spadnou a zemřou, ale on si vypěstuje nové. Je větší než cokoli, ale dokáže ho zlomit vítr.
„Znám blízké okolí,“ řekla jsem nejistě, když bylo poukázáno na to, že okolí znám. Procházeli jsme totiž blízko Borůvkového lesa a... já furt neměla odvahu se tam vrátit. Ale věděla jsem, kde se nacházíme a o to šlo, ne? Jednou třeba, napadlo mě polohlasem. Sklopila jsem k tomu zrak, poslouchala řeku a raději se brodila sněhem dál bez toho, abych k lesu byť jen pootočila hlavu.

//Mahtae jih