Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Začalo mi docházet, že rezavá vlčice se tam se mnou nenachází. Co se dělo mi nedocházelo, proč se to dělo bylo ještě větší otázkou, ale prostě... se to dělo a netušilo jsem, proč zrovna mě. Teplota v jeskyních byla sice relativně příjemná, ale líbilo se mi, že se konečně zvyšovala teplota a chtělo jsem znovu vylézt k sopce, aby ji Danie viděla. Snad trefí ke svojí smečce, pomyslelo jsem si ještě předtím, než se mi k čenichu dostal závan vůně. Nejdříve to byl další sladký závan, který přišel s mým prvním krokem zde, ale poté to bylo následováno pronikavou vůní smůly. Ve tmě se i formovala tmavá postava, která byla na samce překvapivě malá a i následný hlas byl moc vysoký a zvonivý. Nějakou chvíli mi trvalo, než mi došlo, že přestože vůně zcela jistě patřila někomu, kdo by odpovídal samci, muselo se jednat o samici, která se vyrojila v jeskyních, ale asi tu už byla předtím a teď prostě jenom po hlase narazila na někoho, kdo tu vyřvával na jak na lesy. „Ahoj,“ řeklo jsem nejistě, protože jsem netušilo, co jiného dále říct, ale ta vlčice se blížila. Nedůvěřivě jsem zvedlo hlavu nahoru a asi čekalo, jenom kdo ví na co. „Asi rušim, co?“ dodalo jsem ještě trochu odtažitě.

//Mahtae jih (Amorek)

Od mladé vlčice přicházelo tolik otázek, že bylo až obtížné je sledovat a vnímat. Bylo jich tolik a navíc tolik slov, které jsem nedokázalo sledovat. Snad by se mi z toho i rozskočila hlava. Pokoušelo jsem se o to, abych vnímalo vše, dokázalo na vše alespoň pár slovy odpovědět, ale přitom jsem muselo pokračovat dál proti proudu řeky, abychom se dostali k sopce, kam Danie chtěla jít. Bylo to ještě docela daleko, ale den byl pěkný až do chvíle, když se z ničeho nic silně setmělo, ochladilo a navíc bylo i mnohem více vlhko a pod nohama nebyla tráva, ale studený kámen. Zarazilo jsem se, oči, které byly zvyklé na slunce měly najednou problém se orientovat ve tmě, kam dopadalo jenom pár tenkých slunečních paprsků ze stropu a mysl byla úplně v háji. „Danie?“ zavolalo jsem, ale hlas se mi ozýval v ozvěně a oranžová vlčice neodpovídala.
Nechápavě jsem udělalo několik kroků do strany. Všude okolo mě byla jeskyně, žaludek se mi svíral a netušilo jsem, co se děje. Jednou se mi něco takového stalo. Ale za to mohla Smrt, která mě pohltila plameny a přemístila k Životu, aby na mě nemusela zírat, ale tohle Smrt neudělala, ne? „Danie?“ zavolalo jsem ještě jednou, tentokrát ne tak nahlas. Po jejím pachu ani památky, tak co se dělo?

//Mušličková pláž

Za větou, že veverky jsou super by jeden očekával třeba to, že viděli veverku a její mladé, že pozorovali, jak si veverka dělá zásoby na zimu, že... Že třeba neumírá? „To je...,“ netušilo jsem, co na to říct. Veverka umřela, spadla jí na hlavu a... byly z toho květiny. Něco, co sedělo na Smrt, ale vypadalo z toho to, co chtěl Život? Wizku musela mít pravdu, když říkala, že Život nebude úplně neškodný, přemýšlelo jsem. „Zajímavý, trochu nepříjemný? Ale asi se vám jeden nebo druhej Bůh snažil něco naznačit,“ řeklo jsem trochu nejistě.
Mělo jsem Danie říct, že pokud chce mluvit o vážnějších tématech, kdy je třeba na věcmi přemýšlet, si měla najít někoho jiného. Někoho, kdo je alespoň trochu chytrý, dokáže vidět věci z různých úhlů a není seklej jenom v tom, že si myslí, že mu nenáleží ani jedno pohlaví a je jakýsi předěl mezi těma dvěma. „Nevím, možná ano, však jsme taky zvířeta, ne? Proč by jenom vlci měli být v tomhle nějak unikátní.“ Takže i ta veverka, kterou trefil šlak, měla duši, ale kam ta duše šla, když trefila Danie do hlavy? „Možná ta duše prostě zanikne?“ napadlo mě, ale nebylo jsem si tím úplně jistý.
Vyrazilo jsem po pláži dál. Přes písek bylo těžké chodit a navíc byl suchý, takže se do něj tlapa snadno propadala. Do toho Danie zjistila mé jméno a řekla, že... ke mně sedí? „Myslíš?“ zeptalo jsem se nedůvěřivě. Přišlo mi, že Makadi je samice a nemůže být samcem a už vůbec nemůže být vším a ničím zároveň.
„Pískové kopce? Velké a zlaté?“ zeptalo jsem se, když vyjmenovávala, co vše stihla prozkoumat. „Tam sídlí Život... Úplně nahoře, za takovým malým mostem, kde teče potůček,“ rozmluvilo jsem se, přestože mě k tomu nikdo nevyzval, ale já mlčelo celý život, proč občas nemluvit, i když mě z toho bolela tlama? „Vidělo jsem jenom jednu sopku, ale asi jich bude více? Hádám, že pláž u moře taky není jenom jedna, prostě jenom... není tady.“

//Mahtae sever

Rádo. Bylo to jako pastou pro zlomenou duši, která neznala východisko z mnoha věcí. Slepě se toulala po okolí a hledala škatulku, do které by mohla zapadnout, ale žádnou takovou neobjevila až do chvíle, než si udělala svou vlastní, která ji obklopila v objetí a v ní se cítila svobodně a zároveň bezpečně. Jsem nic a zároveň vše, ale hlavně nikomu nic nedlužím. „Co třeba... hmm,“ zamyslelo jsem se nad tím, ale v té chvíli mě samozřejmě žádné další zvíře kromě těch, které vyjmenovala, nenapadalo. „Co třeba tu veverku? Jsou roztomilé,“ rozhodlo jsem se pro jednoho z těch tvorů, protože to asi bylo nejlepší z toho, co nabídla. A navíc to nemohlo být tolik složité jako jelen, ne? Byla mnohem menší.
Každá otázka té vlčice mě troch shodila, protože jsem netušilo, co na to odpovědět. Někdy to bylo složité, jindy jsem prostě nevědělo, co by to mělo znamenat. Třeba duše. Co je duše? Každý ji má, ale co by to vlastně mělo být? „Ani nevím,“ přiznalo jsem, „mělo by to být celé tvé nitro. Myšlenky, vzpomínky, názory... Asi vše, co prostě není vidět, když se na tebe jiní podívají.“ Ale když mluvila dál, donutila mě akorát zaskřípat zuby. Pokud všichni budou jako já? Ale celý život mě doprovázel jeden fakt – že já nejsem jako ostatní. Tak proč by se teď všichni měli hnát za tím, že budou jako já? Sobci k tomu nemají důvod, pomyslelo jsem si, odvrátilo hlavu a rozhodlo se, že na tohle neodpovim.
„Čarovat se jednou naučíš,“ namítlo jsem. Každý se to nějakym způsobem naučil. I já a to jsem bylo v tomhle ohledu k ničemu. Dokázalo mě to ale udržet v teple, dokázalo mi to trochu pomoct v lovu a více asi nebylo potřeba, abych umělo. „Jmenuju se Makadi,“ dodalo jsem s výdechem. Dříve to měla být ta Makadi. Ale mohl to být i ten Makadi. A mohlo to jménu zůstat onu? Snad ano.
Vlčice se snažila, kroutil slova, opravovala se a to i přesto, že tomu nerozuměla. Bolelo to, ale zároveň mě to i slabě těšilo, že tomu třeba někdo porozumí. „Můžu ti ji ukázat. Ale je to daleko, tak snad to tvojí smečce nebude vadit,“ pokrčilo jsem rameny a vydalo se po písku pryč. Ostatně ale byla skoro dospělá, ne? Mohlo jim být jedno, kde se toulá, když se v pořádku vrátí.

//Mahtae jih přes Ústí

„Tak se to mezitim nauč a pak mi nějaké zvíře z mlhy ukážeš,“ opravilo jsem se a donutilo se k něčemu, co by se dalo nazvat úsměvem. Bylo to spíše jenom cukání koutků nahoru, ale proč ne? Dalo se to počítat za úsměv a už mi stačilo to neustálé zírání na svět, jako kdyby mě někdo těžce fyzicky týral, když tomu už tak nebylo. Už ani žádná námaha na zádech – pouze svoboda, kterou jsem mohlo poznávat a zkoumat, jak se mi jenom zachtělo. Rozhlédlo jsem se okolo sebe – kam jít? Co prozkoumat? Jak daleko od lesa se mohu jít podívat bez toho, aby mě někdo držel a mozek mě táhl zpátky, protože jsem pryč už moc dlouho? Svoboda.
Ale pro svobodu bylo nejdříve podstatné se vymanit z okovů konvencí, pravidel a nějakých... normálností. Ale co? Kdy se vlk jako já mohl považovat za normálního? Vychovali mě pro divnost a nepochopení jiných a já to furt nechtělo přijmout. Už ale bylo načase, aby se tak stalo. Vlčice se to sice snažila pochopit, ale.... možná jsem jí to říkalo moc nuceně? Samo jsem tomu moc nerozumělo. „Sejde ti víc na duši jiných nebo na jejich těle?“ zeptalo jsem se a vstalo. Potřebovalo jsem se pohnout, projít, sezení mě už bolelo. Udělalo jsem několik kroků do strany a pak se zastavilo s pohledem do země. „Nevim, kolik vlků je jako já, ale sejde na tom?“ zeptalo jsem se s pohledem na rezavku s bílým pruhem mezi očima. „Jsou vlci, co mají rádi vlky. Jiní zase mají rádi vlčice. Jsou tací, kteří víc než cokoli touží po rodině, jiné zase představa mláďat děsí k smrti. A někteří... K tomu nemají vyhraněný názor. Líbí se jim, kdo se jim líbí, budou mít rodinu, pokud do toho stavu dospějí. Tak proč... Proč by někdo nemohl vnímat a cítit, že nezapadá ani do jedné škatulky pohlaví, kterou svět nabízí? Nejsem obráncem slabších, nemám hluboký hlas a nechci rozsévat své sémě. Ale nejsem ani něžná vlčice, která může dát život hromadě statných osobností. Jsem nic, možná něco mezi těmi dvěma světy, třeba i něco zcela jiného. Možná ne na pohled, ale ne své duši ano.“ Netušilo jsem, jak to mám vysvětlit. Jak ukázat to, co je v mojí hlavě a srdci někomu, kdo tomu nerozumí. „Jsem to, to červené, to s hvězdama na nohou... Když mi slíbíš, že neřekneš Lilith o mně, tak ti řeknu i své jméno, pokud ti poukazování jako to vadí,“ nabídlo jsem. Ale... nesměla o mě vědět. Nyní ne.

Chce navštívit další a v některé by mohla říct, že potkala červeného utopence se zelenými hvězdami na nohou. Další myšlenka a důvod, proč nesmím říct vlastní jméno se mi vrylo do mozku a usadilo se tam jako hniloba. Ale asi by bylo lží říct, že mě nezajímalo, jestli něco takového neměla i Borůvka. Nikdy tam mlha nebyla, minimálně ne v přiměřeném množství, kdy za to mohlo počasí, ale že by prostě... tam bylo něco kouzelného? Pokud ano, vždycky mě to minulo. Možná to bylo tím, že mě les nikdy nebral jako člena a neukázal mi, jakou magii skrývá? Bylo to vůbec možné? Všechno je možné v téhle zemi, kde jsou všichni otevření magii, ale ne tomu, jací vlci jsou. „Asi se do toho Sarumenu půjdu někdy podívat, jak tam vlci dělají zvířata z mlhy,“ řeklo jsem trochu suše, ale zajímalo mě to. Mohlo to vypadat krásně, v noci zase děsivě a pro neznalé i hrůzostrašně.
Věděla toho ale o těhle magií víc než já. Protože moje vědomost o nich byla nulová, až do téhle chvíle jsem netušila, že vůbec něco takového existuje, ale Danie mi to krátce řekla v tom, co ona sama ví, i když to spíše znělo, že jenom přednáší svoje vlastní vědomosti a nesnaží se někoho učit nebo poučovat.
Ale pak přišla lítost, že vlastně nemlčim. Zakroutilo jsem hlavou samo nad sebou, netušilo jsem, jak se z toho vykroutit, ale jít zpátky už nebyla možnost. „Občas tady nejde o to, jak se narodíš, ale jak se cítíš. Narodila ses jako samice a chceš být samice? Dobře. Ale jsou i tací, co se... třeba narodí jako samec, ale třeba je učí tomu, nebo chtějí být samicí... A někteří... Nechtějí spadat do označení samec a samice. Prostě chtějí být.... Vším a ničím.“

Dokážu? To byla dobrá otázka. Možná ano, možná ne. Možná tuláctví bylo právě to, co bylo potřeba k tomu, aby se ukázalo, kdo vlastně jsem, jaké jsou mé schopnosti a možnosti. Možná mi tuláctví ukáže, že neumím přežít na vlastní pěst a jako vyzáblina se dovleču k první smečce a budu škemrat o to, aby se pro nuzáka, jako jsem já, našlo místo. Budu podlézat výše postaveným vlkům, aby se jim zželelo někoho, kdo nemá co nabídnout a budu doufat, že s tím nějak pochodím. „Každý se naučí přežít sám,“ odpovědělo jsem po delším rozmyslu. Ale možná to byla blbost, třeba někdo není stavěný k tomu, aby to dokázal. Ale to se ostatně ukáže časem, ne jinak. „ta druhá je Borůvková, ale o žádný v močálech nic nevim.“ Kdo by navíc chtěl bydlet v močálech? Neměl by domov být nějakým příjemným místem a ne takovým, které páchlo a neustále bylo vlhké a špinavé? Divní vlci, divná místa.
Ne každého by mušle potěšila, někdo ji už viděl mnohokrát a znal a nemohla mu připadat moc zajímavá a unikátní. Ale pro někoho, kdo svět teprve poznával a nerozuměl mu, to mohla být příjemná věc, která ho potěší a zaujme. Tlapou jsem několikrát prohráblo zem, nějaká mušle se objevila, ale buď byla moc malá, nalomená nebo prostě nezajímavá.
Danie se stále zajímala o magii, nedočkavě snad vyčkávala den, kdy tu vlastní objeví a říkala i něco o mlze v lese? „Kouzelná... mlha?“ Nebylo jsem si jisté, jestli řekla to, co skutečně řekla, ale jak si mohla být jistá, že ta mlha je kouzelná? Že by ji mohla navíc ovládnout.
A pak mi bylo docela líto, že nějaká slova vyšla z mé tlamy. Nerozuměla tomu, nechápala to, koukala na mě jako na pitomce, kterým i dost možná jsem. „S-samec,“ vykoktalo jsem nepříjemně z hrdla. To slovo mi nešlo přes jazyk. Nikdy přes něj nešlo, protože bolelo. „Nejsem samec – on.“

„Nejsem ze smečky,“ vyšlo ze mě. Nebyla to ani tak lež. Sice byl můj kožich stále nasátý pachem borůvek a dal by se snadno spojit s lesem, pokud by vlčice ten les znala, ale pevně jsem doufalo v to, že neví, o jaký les se jedná. Neplánuji se tam vracet. Všechno mělo být už prostě za mnou. Mělo jsem pochopit, že úspěch v tom lese nijak nepřijde, štěstí také ne, tak proč tam zůstávat? Není tam nikdo, kdo by mě držel, kdo by vůbec chtěl, aby má přítomnost v tom lese přetrvávala. Ten konec měl přijít už dávno, proč se s tím namáhat déle, než je třeba? „Znám tu dvě smečky. Asgaar a pak jednu, co s ním sousedí, ale to je všechno, o čem vím. Vlky z nich neznám, neporadím ti.“ A to nebyla úplně lež. Z Asgaaru se mi podařilo poznat pouze Lauru a s Borůvky? Mnoho jmen, žádnou osobnost. A ty, které jsem stihlo potkat... Ti odešli nebo mi dokázali, že potkat je bylo chybou.
Mládí a naivita vlčice byla snadno cítit a vidět. Moje jméno neslyšela a ani ho vědět neměla, ale přesto mi to své s radostí řekla a ještě k tomu připojila fakt, že někde po okolí má bratra, který se jmenuje Micah a chce, aby zamířil do Sarumenu, pokud ho někdy potkám. Mohl, ozvalo se mi v hlavě. Proč mi z toho bylo blbě? Proč se mi žaludek přetáčel z toho, jak to říkala? Proč to bolelo? A proč mi bylo jasné, že ani kdyby řekla mohla, tak by to nijak nepomohlo? „Když ho potkám, pokusím se ho navést tím směrem,“ řeklo jsem nakonec. Byl to prostý dotaz a jediné, co chtěla, bylo mít rodinu pohromadě. Něco, co mně se nikdo nepodařilo poznat. Donutilo jsem se ještě k lehkému úsměvu, i když to poměrně dost bolelo.
Červený kámen byl poměrně problémem. Chtěla ho, snad i potřebovala. Sklopilo jsem hlavu k zemi. Však jsme byli na pláži, ne? „Tak mu dej mušli. Dá se najít i nějaká pěkná, když se jeden snaží,“ navrhlo jsem a hráblo tlapou do písku, jestli se nějaká neobjeví. Ale nic, jenom mokrý písek.
„Prostě jednoho dne přišla. Byl to obyčejný vítr, co se prohnal okolo, ale... prostě to byl pocit, že za ten vítr může někdo a ten někdo jsem já.“ Netušilo jsem, jak pořádně vysvětlit, jak to s magií je. Mysl jsem mělo někde zcela jinde. V hlavě mi rezonovalo to, jak mi Danie říká. Že mě bere za samce, ale tím jsem nikdy nebylo. Ani nevím, jak jim být. Nepochopí to, ale co na tom záleží? Zvedlo jsem k ní zrak, pomalu, trochu zdrceně, ale potřebovalo jsem to. „Neříkej mi on,“ řeklo jsem krátce, „já nejsem on.“

„To je možná dobře,“ vyšlo mi z tlamy bez rozmyslu, „kdybys ho věděla, řekla bys o tom určitě Lilith, takhle nemusí vědět z popisu, kdo jsem.“ Vlastně to bylo dost taktické. Lilith mě takhle neviděla a popis červenobílý vlk se světle zelenýma očima a stejně zbarvenýma nohama jí nic neřekne. Nebude tušit o o koho se jedná. „Ale ty mi jméno můžeš říct. Ať pak můžu říct, kdo mě vytáhnul z moře,“ hlavou jsem pokývlo směrem k moři, ale popravdě se mi nechtělo o tom nikomu říkat. Bylo to něco, co je třeba uzavřít hluboko v sobě a nikdy o tom nikomu neříct, protože... to do světa nepatřilo. Ale jméno té vlčice jsem chtělo znát.
„Ty kameny jsou všude, když hledáš. V trávě, v mělké hlíně... Někde jich je víc, někde míň. Občas ti je svět prostě i dá, nevím proč. Když budeš hodná, třeba ti nějaké snese.“ Nechápalo jsem, jak to funguje. Ale Smrt si ty mé vzala a za odměnu mě skoro upálila a ten oheň mě přenesl k Životu, který chtěl pro změnu jenom pouhé květiny, které lze najít úplně kdekoli, pokud není zrovna zima.
Rameny jsem jenom lehce pokrčilo, „je náročná, když s ní neumíš, ale když ti pak Smrt nebo Život pomůžou a ty ji trénuješ, je to lehčí.“ A já netrénovalo a mělo jsem jenom jednu mizernou magii, zatímco ostatní jich měli mraky. Tolik o mé zbytečnosti. A má jediná magie navíc byla pouhý vzduch. O vlkovi bez magie jsem ale nikdy neslyšelo. Jemně jsem se zamračilo, když se na to zeptala. „Nevím. Mezi vlky, co třeba nemají zabarvené oči, nějakého možná i najdeš. Ale nevim, že by ji někdo prostě neměl.“ Jenže proč bych to mělo vědět? O tom by asi nikdo na potkání nevykládal.

Bylo to už určitě rok, co jsem se dostalo k Životu. Dlouhý rok a tohle bylo poprvý, co někdo vůbec okomentoval moje oči. Vždycky i přišlo, že ty zlaté značí nedospělost – nějaký zásek ve vývoji, kdy se mi svět pokoušel naznačit, že ještě něco chybí do toho, abych se mohlo považovat za dospělého jedince. A proto přišel ten podvod se Životem, protože se mi už nechtělo čekat na to, až se umoudřím, že může to zabarvení očí přijít. A když to už přišlo, ty oči byly jiné než jiných a... to se mi líbilo. Jenom jsem v tom asi bylo samo. Pokud tahle mladá rezavá nelhala, tak už ne. „Děkuju,“ vyšlo ze mě jenom tiše, protože mě nenapadalo, co k tomu ještě říct.
„Neptej se na mě,“ vyhrklo jsem. Nechtělo jsem, aby o mně Lilith věděla. Kdyby to nebyla ona, bylo by to k ničemu, kdyby to ona byla, tak... to byl problém. Co by si myslela? Že ji všude naháním, hledám, z dálky pronásleduji? Chce mi ukázat, kde je, polklo jsem. Pevně jsem zatnulo zuby, byla to lákavá nabídka a netušilo jsem, jestli to chci, ale... potřebuji vědět, kde je. Jenom jsem na to přikývlo. Vědět, kde je, ale... nevejít tam. Nevidět ji.
Vlčice chtěla hledat nějaký červený kámen. Prý pro bratra, ale co by tu dělal červený kámen? „Jestli... to byl kámen pro Smrt, možná ho už někdo vzal,“ řeklo jsem nejistě. Každý od ní něco chtěl, nikdo by nenechal jenom tak kameny válet na zemi.

První zima byla zajímavá věc. Cítit poprvé chlad tak silný, že mě z toho studilo stát na zemi, vítr štípal do srsti a z nebe padalo něco bílého. Odpoledne už byla poměrně brzy tma a noc byla delší, než jsem byla za celý život zvyklá – bylo to prostě něco divného a nového. Ostatně jsem nějak nechápala, proč se období mění, proč odchází léto, padá listí na zem a nakonec i sníh pokrývá zem, jak jsem posléze pochopila, když zahalil celou zem. Mokro, které bylo na podzim zmizelo a myslela jsem, že sníh bude něco jako suché listí, ale docela jsem se pletla a moc mi popravdě nevadilo, protože se mi začalo brzy líbit, čím sníh byl. Ledovou vodou, která se držela v chumlech a po dopadu na zem nezmizela, naopak se držela a dalo se v ní moc dobře hrát. Tedy kdybych si měla s kým hrát, bylo by to asi mnohem lepší, protože mě to o samotě poměrně brzy přestalo bavit a máma se k tomu zapojit nechtěla. Agresivně naopak remcala, že ji sníh štve, že zvěře je málo, takže i jídla prostě bude méně a protože se musí starat i o mě, musí toho chytit více, než bylo potřeba pro ni samotnou. Už jsem sice trochu lovit uměla, ale v tom sněhu bylo pro mě těžší chodit a běhat, takže jsem byla dost pomalá a jak se mi sníh chytal na nohy, byla jsem i dost rychle znavená a chtěla přestávku skoro každou chvíli a to mámě docela dost vadilo, protože co jiného měla dělat? Tahat v tlamě mě už nemohla a pokud mě nechtěla nechat za sebou, musela prostě počkat a pomoct mi sundat kusy sněhu z tlap, abych mohla jít dál.
Led byl další zajímavou věcí, kterou jsem v zimě poznala a užívala si jeho přítomnost. Tvrdá voda, po které se dalo jít, znělo nejdříve jako hloupost a nechtěla jsem na to stoupnout, ale když to udrželo mámu, muselo i mě, ne snad? Docela dost nám to pomohlo při překračování menších říček a jezer, které jsme nechtěli obcházet, i když mě máma upozorňovala, že není dobré na ně chodit na začátku a na konci zimy, kdy ještě není led dostatečně silný, aby nás unesl. Lekla jsem se kvůli tomu pokaždé, když jsem pod nohou slyšela sebemenší křupnutí, ale máma vždycky namítala, že kdyby se měl propadnout, tak to poznám. Máma ví nejlíp, poslouchej ji, připomínala jsem si přitom. Možná jenom to všechno mohla říkat trochu mírněji a nenadávat, když mě to učila...

//Pokud mohu, drze prosím o oblázky T_T, děkuju

Je to ona? Musí, ale nesmí. Chci, ale nechci, aby se jednalo o ni. Bylo to zmatené a přemýšlet nad tím bolelo. Vlčice byla jako u výslechu, kdy jsem po ni požadovalo ty nejpodrobnější informace o tom, jak vypadá, jaká je, ale bylo už jenom složité z ní dostat tu správnou barvu. Ne jako moře, ne jako nebe, tak jako co? „Ale nejsou jako ty moje,“ dodalo jsem, ačkoli ty moje nebyly ani pořádně modré, spíš k zelené. Jenže oči té vlčice byly dostatečně syté. Lilith je neměla úplně tmavé, měla je modré. Přesně jak říkala ona – syté, ale nekřičely a nezanikaly. Lilith.
Srdce se mi nepříjemně kroutilo z toho faktu, že je někde tady. V nějaké smečce, co si říká Sarumenská. Kde je? Dovede mě tam? A chci tam vůbec dovést? Otázky se mně míchaly, předháněly se a bolela mě z toho hlava.
Jenže srdce se pak pozastavilo, kdy rezavá řekla, že se určitě jmenuje jenom Lili. Není to ona? Ale... vypadá jako ona. Něco ve mně zase umíralo. Smutkem, zoufalstvím, ale možná i úlevou, že se jí nebudu už muset nikdy plést do života, pokud to skutečně není ona.
Hlavu jsem zabořilo k zemi. Přišlo mi, že se propadám do písku, ale přitom se nic nedělo, jenom mentálně se mi dařilo prohrabat se až k peklu. „Nemusíš se jí na nic ptát,“ řeklo jsem polohlasem zoufale, „je to jedno.“ Chtělo se mi říct, že si nejsme moc blízcí, jenom staří známí, ale to mi tlama nedovolila. Lilith pro mě nebyla jenom známá. „Ale jenom... Kde sídlí Sarumen?“

Hlava se mi jenom pohla do jemného přikývnutí. Nebylo třeba k tomu nic dalšího říkat, prostě tomu tak bylo. To jediné, co Život chtěl, bylo mít kupu květin, se kterými dělal kdo ví co. Možná se jimi živil, protože nepotřeboval maso jako ostatní vlci? A Smrt žere kamení? No, asi to moc smysl nedávalo, ale prostě tomu tak bylo. Život byl ale divný, jak nešlo poznat, co vlastně chce, co si myslí a jaký je. U Smrti to skutečně bylo jednoduché, byla to Smrt, chtěla se posmívat, ubližovat, ječet a pálit jiné, ale ten Život? Nešlo to snadno pochopit a snad jsem už ani nechtěla to pokoušet. To místo pro mě bylo vlastní myslí zapovězené.
Ale co nebylo zapovězené bylo ptání se na Lilith. Nebo spíš na vlčici, kterou nazvala Lili. Mohla to být ano? Prosím. Ale o co prosím? Prosím, aby to byla ona? Prosím, aby to nebyla ona? Nechtělo se mi ani do jedné odpovědi, protože obě bolely více než to pálení v moři, které mi sžíralo celé tělo. Tmavá, byl první popis. Modré oči jako já? To už moc nesedělo, ale moje oči také neseděly k tomu, jak měl vzduch vypadat. „Modré jako... Obloha? Nebo spíš jako to moře?“ zeptalo jsem se a hlavou pohnulo k moři. V té barvě byl velký rozdíl. Lilith je měla jako moře. Modrá srst? Ono... mohlo to být možné, ale kdo ví? Možná to není ona. „A jmenuje se prostě jenom Lili?“ zeptalo jsem se prostě, protože to bylo nejjednodušší. A lehce se tak zjistí, jak moc to bude bolet.
Vzduch okolo nás se znovu ohřál, protože mi z deště už byla zima a na rozlámané tělo moc chlad nepomáhal. Bylo to ale jenom krátké, dlouhodobě to pomoct nemohlo, protože mi stejně dojde energie. Budu si muset najít nějaký úkryt. Místo, kde se zašiju před světem.

Drží tě jako vězně ve svých spárech, je nebezpečnější než Smrt, proběhla mi vzpomínka na to, jak byl Život představen mně. Ne jako někdo, kdo chce pouze květiny a bude za to konat zázraky, ale jako někdo, kdo pod svým krásným hábitem chce věznit vlky ve svých kopcích a hrát si s jejich přítomností. Ale jo, chce květiny, je milý a nikdo odtamtud nechce odejít. Bylo jenom otázkou vkusu, jak na to bude jeden hledět. „Dokáže tě udělat silnější... Abys neskončila skoro utonulá v moři jako někdo,“ proneslo jsem jedovatě vůči sobě. Donutilo jsem se ještě ke sklopení očí. Pohled na zelenkavé hvězdy na mých nohou byl prostý, nebyl k tomu žádný cit, který by šel projevit, ale potom ty mokré tlapy obalené pískem? Červené... aby to někoho zaujalo. Ale bylo to k ničemu.
Nechtělo se mi moc vykládat, co je sopka, peklo, jak ho probudit a tohle všechno. Bylo fascinující to dělat, ale zároveň i děsivé a chloupky na krku mi z toho vstávaly hrůzou. Ale to bylo dobře, peklo nemělo být příjemné a bezpečné. Ale mělo by pohltit nepřátele. Což byla... krutá, ale vlastně i velice krásná představa pomsty. Zatím si musim vystačit s kameny. „Když na sopku někdy narazíš, poznáš to, je to ojedinělá věc, ale... dej si tam pozor, kam šlapeš. Jinak to bude konec všeho.“ A kdo tam lezl při vichřici? Já. A Sineád.
Nemám smečku? Ta otázka mi rezonovala v hlavě a na jazyku se mi míchala hořká pachuť z toho, že chci říct ne, žádnou nemám. Možná ze mě byla cítit, možná tu bylo kompletní právo říct že ano, mám smečku, ale mysl mi to nechtěla dovolit. Přišlo mi, že tam jsem cizincem. Nechtěným smítkem prachu, který ničil dokonalou fasádu zdejší společnosti. Přebytečná kreatura, na kterou nikdo nechtěl pohledět, nebyla ničí přítel, nebylo krásné na ni pohledět, nebylo třeba na ni vzpomínat a doufat v její brzký návrat. Nedokázalo jsem to však říct, hrdlo se mi z toho stahovalo, ale hlava se mohla hýbat a ta se kroutila pomalu ze strany na stanu a říkala ne.
A pak mi ta mladá vlčice začala vyprávět, proč je sama. Že dospělí mají moc práce, takže se vydala po okolí smečky, protože jí to řekla... Lili. Srdce se mi hnulo nepříjemně do strany a rozbušilo se. Lili? Zopakovalo jsem si, ale bylo to jiné jméno, ne? Velmi podobné, ale ona by si tak nenechala říkat, ne? Jak můžeš říct, neznáš ji. Donutilo jsem se na sucho polknout a pak se mi tlapa pootevřela v lehkém třesu. „Ta Lili... Jak vypadá?“ Není to ona. A pokud ano, zde je odpověď – odložila závaží, které ji táhlo k zemi a šla tam, kam ji srdce táhlo. A to bylo co nejdále ode mě. Blueberry chce být s jiným. Wizku odešla, Lilith mě opustila, matka nesnášela a temnota mě odmítla. Proč mě nenechala utopit?

Kvůli mrholení nijak nezáleželo na tom, jestli je mi magie velkou neznámou, nebo něčím, co dokážu bravůrně ovládat. Stejně to byl zase mokrý kožich, který se zdál těžký a studený vzduch od moře nijak nepomáhal k tomu, aby se jeden cítil alespoň trochu... komfortně. Přišlo mi, že je celé okolí cizí a úplně nevím, co si myslet a dělat. Byla mi nějak jasná jenom jedna věc – že se nechci vracet po stopách toho, co mě doneslo sem. Neobracet se k moři, ne k řece, která protéká okolo lesa, ne k Borůvce. Zavrhnout ten les stejně jako to, jak jiní zavrhli mě. Nevracet se, neřešit, dostat zápach borůvek z vlastní srsti a nikdy se k tomu místu nevrátit. Udělala tohle i Lilith? zajímalo mě, ale to byla další věc, ke které nebylo dobré se vracet. Všechno bylo třeba nechat za sebou.
„To už... je dávno,“ odpovědělo jsem nějak neurčitě, „nějak o roce nebo dvou, co jsem... na světě?“ Netušilo jsem, jak to říct. Jak tu větu zakončit. Pro vlčici jsem byl on, ale já vyrostlo jako ona. Nechtělo jsem však být ničím. Všechno a nic. „Ale za oči může až Život, asi mi nebylo souzeno dokázat to bez jeho pomoci.“ Někteří jo, jiní ne, co to o nás znamenalo? Že jsme někteří slabší?
Jestli vlčice našla Sineád kousek od jejího lesa, akorát to umocňovalo moji teorii, že je z toho vedlejšího lesa. Dost tomu napovídalo. „Jo, Sineád zná moře ode mě,“ přitakalo jsem polohlasem s menším úšklebkem. Takže to znamenalo, že za celou tuhle záchranu můžu já? Kdybych Sineád neukázalo moře, nikdy by o tom neřekla téhle mladé a ta by sem tak nepřišla a nevytáhla mě na břeh, když moje svaly práci odmítly. Za život si můžu jenom já. „Jednou... Jednou jsme spolu házeli kameny do sopky a probouzeli peklo.“ Bylo těžké stavět věty. Nechápalo jsem, jak na to, co dělat, jak vynechávat slova, která značí, kým jsem.
Celou dobu mě napadalo jenom to, že je z Asgaaru. všemu tomu napovídalo a sedělo to, ale očividně ne. Pletlo jsem se. Jako vždy. Byla z nějakého Sarumenu, který mi nic neříkal. „Na Asgaaru nesejde,“ mávlo jsem nad tim symbolicky tlapou, „já jsem... z daleka.“ Odnikud. Tam, kde mě matka vrhla, je můj původ, který může zůstat neznámý, smečka nemusí existovat. „Co děláš mimo smečku vůbec? Neměl by tě někdo doprovodit?“ Trochu mě už osamocená vlčata mimo smečku štvala. Poslední bylo na mém triku.