Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 24

Zakroutil jsem hlavou. Věděla, kde mě hledat. Buď nechtěla jít tedy do úkrytu nebo za mnou, tak či onak by se do lesa sama od sebe nevrátila, i kdyby tam měla najít zlatý poklad. „Je to zdlouhavý,“ šeptla jsem si pro sebe. Aby to pochopila... Asi by to bylo na menší vyprávění, na které jsem sama neměla energii. A ani jsem nebyla zvyklá moc mluvit a asi bych to nedokázala pořádně říct, aby to bylo nějakému nezúčastněnému pochopitelné.
Snažila jsem se sama sobě namluvit, že jsem vůbec neřekla, co jsem řekla a Sineád tomu určitě nerozuměla a správně si domyslela, že jsem chtěla říct soužití. Ale ne... Protože chvíli na to přišel děsný smích, který mě donutil sklopit uši a chtěla jsem se vpít do země a už nikdy nevylézt. I jsem cítila, jak mám žaludek na vodě a snad klesám ke dnu, ale než se mi povedlo se někam roztéct, bylo mi řečeno, že smrdím. Hlava mi vyletěla vzhůru, stejně tak i uši a čenichem jsem nenápadně rejdila v srsti, kam jsem dosáhla. „Já nesmrdim, když už něco, tak o srst dobře pečuju.“ Docela mě urazilo, že mi tohle bylo řečeno do očí, ale má slova se rozhodla, že svou argumentaci nijak nevylepším oproti předchozímu prohlášení. Tentokrát to znělo o trochu podobněji, ale místo krásného krátkého E v posledním slově zaznělo dlouhé Í, které změnilo zcela význam slova. Ale ne, zasténala jsem, zvedla pohled k jeskyni a nechápala, zda si ze mě dělá srandu ona. Takhle dáma nemluví... Ale já nejsem vlastně dáma, sténala jsem, zatímco Sineád to spíš brala jako humornou situaci. Já se chtěla hanbou propadnout.

Loterie 23

Nebude tušit, kdo ji hledá, chtěla jsem říct, bude si myslet, že ji hledá vlk, se kterým nikdy nemluvila. To jsem nemohla říct nahlas. Nemohla jsem na to říct nic. Lilith znala Makadi, Sineád znala Rolla. „Nemusíš se tím obtěžovat,“ namítla jsem, „ona... do té smečky nepatří. Někdy ji snad najdu sám,“ pousmála jsem se jako raněné zvíře, které bylo před porážkou a pouze čekalo, až se mu lovec zahryzne do krku.
Ani ta další slova, otázka ohledně smečky nebyla moc povzbuzující, protože jsem už začala pociťovat, jak se hrnu do pasti, ze které bude problém se vyhrabat. Říct jí název smečky, může tam někdy jít a mluvit o členovi, kterého oni nikdy neviděli. Slova, co se ke mně navíc donesla, byla roznesena navíc ozvěnou, která rezonovala z jeskyně. Pařím? nechápala jsem. Otočila jsem se po hlase, který to pronášel někde všude okolo nás a nechápala co si pod tím představit. Borůvka nebyla o žádné velké párty, která se vymykala z kontroly. „Ta smečka je spíš o soužití,“ namítla jsem bez toho, abych zmínila název smečky. Raději. Ozvěna se však rozhodla pro něho zcela jiného a okolím se roznášela slova souloží, souloží. Uši jsem sklopila dolů, trochu vyvalila oči a... Borůvka skutečně nebyla o tomhle. Kdybych mohla, jsem rudá až na zadku a ne jenom v srsti, ale i na kůži. Přestala jsem se opírat o zeď jeskyně, pohledem jsem těkala všude okolo a tvářila se trochu zaraženě jako prd, protože... to jsem rozhodně neřekla nahlas. Nebo jo? Neřekla, určitě ne... Nemohla jsem to říct, ne? Nebo jo? Ta ozvěna to říkala.

Loterie 22

Zdálo se mi, že se ztrácím ve vlastních myšlenkách a zásadách, které jsem si dala. Nějak jsem si myslela, že jakmile jeden patří smečce, patří i území, ale možná to bylo z mého hloupého strachu se vzdálit od místa, které mi je domovem. Nikdo nikdy neřekl, že tam musím být neustále? přemýšlela jsem. Lehce jsem se zamračila, přemítala nad tím a došlo mi, že tohle bylo možná způsobené mou naivní touhou smečce něco přinést a třeba od ní i něco dostat. Ta naivní touha být ochráncem. došlo mi. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a zároveň to byla i odpověď pro Sineád, že tak to není a nikdo mě tam nedržel. Ale už jsem na útěku, dodala jsem. Nebo nebyla? Už jsem se nějakou dobu nepohnula, byla jsem blízko lesa a furt jsem... doufala, že mě tam berou jako člena. Chtěla bych vidět Blueberryho, posteskla jsem si, trochu padla tlapou směrem k zemi a vzpomínala na poslední setkání. Vše jsem pokazila.
A horší bylo, že ani jméno k popisu nepomohlo. Neviděla ji, neslyšela o ni, mohlo to znamenat pouze to, že je skutečně pryč... Ačkoli... Nebyla tu Sineád krátce v okolí? Něco takového zmiňovala. Nebo jsem se pokoušela si to nalhat, abych se uklidnila, že je Lilith pryč. „To je dobrý,“ vydechla jsem, ale nebylo. Žralo mě to zevnitř víc, než cokoli jiného. „Život je život, asi nám není souzeno, abychom byli pohromadě,“ vydechla jsem a pokusila se nasadit něco jako úsměv, abych dala najevo, že mě to tolik netrápí. Ale jenom... na oko. Lilith byla furt tím nejdůležitějším vlkem v mém životě, ale jaké by bylo se s ní znovu vidět?

Loterie 21

Nevylučuje? Co ty vlastně víš? zeptala jsem se sebe samé, protože mi přišlo, že cokoli řeknu, to bude akorát opraveno, protože vlastně nevím, co svět a život znamená. Jak bych mohla, že jo. „To byl v podstatě poslední rok a půl mého života?“ řekla jsem trochu nervózně. Nebo nebyla jsem tam furt, ale pohybovala jsem se jenom v těsném okolí, jenom s jednou procházkou, kterou jsem si udělala s Wizku a pak to menší toulání, protože jsem s Heather nemohla najít cestu zpátky do lesa. Jinak jsem v něm byla furt a asi mi to i vyhovovalo. Cítila jsem se tam v bezpečí... Až do nedávna.
Vnímala jsem, jak ve mě stoupá napětí. Dlouho jsem se na Lilith neptala, pomalu jsem i vzdávala to, že bych ji někdy mohla najít, ale teď jsem tu otázku položila a vypadalo to, že nad tím Sineád přemýšlí. Upřela jsem zrak na vlčici, netrpělivě vyčkávala odpověď a cítilo, že kousek mne umřel, když řekla, že nikoho takového neviděla. Zeptala se však na jméno a já ho nemohla vyslovit. Přišlo mi jako zaklínadlo, jako něco, co nemám právo vyslovit. Lilith, řekla jsem si pro sebe a měla jsem potíž si ji i vybavit. „Jmenuje se Lilith,“ hlesla jsem a cítila, jak to bolí, když říkám její jméno. „A už ji hledám více než rok,“ dodala jsem sklesle, aby věděla, že její hledání nebude tak snadné, jak se může zdát. Protože je možná už na druhém konci světa. A za vše jsem mohla já. Že jsem ji sem vůbec dotáhla a ona kvůli tomu musela řešit její vlastní odchod a všechno, co je potřeba k tomu, aby začala někde znovu. Kvůli mně odešla, fňukla jsem.

Loterie 20

Duše dobrodruha, zopakovala jsem si pro sebe, když to červenooká vlčice pronesla. „Myslím, že jsem spíš typ pro smečky,“ namítla jsem. I když jsem ve smečce spíš byla a to byla veškerá moje existence tam. Jednou jsem lovila a to jsem tam byla s jedním mnohem starším vlkem. A... pak jsem jednou chtěla zaujmout pozici, že budu chránit smečku před cizincem a ve výsledku jsem ležela v jeskyni, venku řádila sněhová vánice a Sineád tvrdím, že se jmenuji Rollo.
S povzdechem jsem se zvedla, přešla jsem ke kraji, který byl pokrytý sněhem a koukala ven. Vítr bolestně skučel, ze sopky trochu doutnalo a zdálo se, že svět má jiné potíže než nějakou sopku. Chápala jsem to. „Ti mají teď asi jiné potíže než řešení mě,“ pronesla jsem tiše nahlas a pootočila hlavu lehce do strany. Koukala jsem ven, zda se tam třeba někdo neobjeví, kdo by hledal místo k úkrytu, ale přes sníh nebylo nic vidět. Nechala jsem venek za zády, přešla zpět do jeskyně, posadila se a bokem se opřela o studený kámen. „Nepotkala si někdy tmavou vlčici s modrýma očima? Jmenuje se Lilith,“ hlesla jsem už trochu zoufale. Strašně moc jsem ji chtěla najít a vědět, kde je. „Už nějakou dobu ji hledám,“ dodala jsem, ale ta slova zněla ještě zoufaleji než ta předchozí. Už od chvíle, co utekla z Borůvky mi chybělo. A prošla jsem kus okolí, ale... nikde nebyla. Jako by se po ní zem slehla. Třeba odtud odešla, napadlo mě. Sklopila jsem zrak, to pomyšlení bylo děsné... Ona ná sem dovedla, protože já naléhala. Nechtěla jsem, aby zmizela. Minimálně ne bz rozloučení.

Loterie 19

Malá hloupá Makadi se krčila v rožku jeskyně a nenápadně si říkala, že by se třeba mohla vrátit do světa, že už zcela určitě každý zapomenul na její přešlap. Jak by ale někdo mohl zapomenout na zrůdu, která chodila po světě? Pevně jsem stiskla zuby, nechtěla jsem to zpět. Nechtěla jsem to krčení v rohu, protože za mnou budou mluvit jiní, nechtěla jsem sezení ve stínech, nechtěla jsem hloupé dolejzání za alfou.
Odvrátila jsem hlavu od Sineád. Asi jsem neměla moc sílu se na někoho koukat a poslouchat, že jsem v podstatě... na nic osobnost, která přemýšlí a nikdy nekoná. I když já ani nepřemýšlela, jenom jsem se strachovala, co všechno by se mohlo ve světě stát a nikdy kvůli tomu nepocítím štěstí. Ale stejně ne každý je předurčený ke štěstí, ne každý ho má od světa daný, někdo tu je jenom kvůli tomu, aby trpěl, aby byl pobavením pro jiné, ale to bylo v pohodě, tak to mělo být. Každý nemohl mít vše. „Asi všichni, co mě znaj, by ti potvrdili, že jsem ten, kdo sedí v koutě. A neleze na sopky při sněhové vánici,“ odpověděla jsem s otočením hlavy zpět k Sineád. Lehce jsem se zamračila, jaká byla šance, že znala někoho, koho já? I když na tom asi nezáleželo, vzhledem k tomu, že pro ni jsem byla Rollo. Ale kolik červených vlků s hvězdama na nohou chodí po okolí? Trochu se mi sevřelo hrdlo. Byla možnost, že... se tohle vše provalí? Ne snad to, že bude tvrdit, že jsem Rollo. Ale že by jí někdo mohl říct o Makadi. Byla bych stvůrou v pohledu dalšího a... nechtěla jsem, aby to tak bylo. Ta vlčice se mi líbila, nemusela nademnou nutně ohrnovat čenich.

Loterie 18

Přišla ta chvíle, kdy jsem jenom chtěla zalézt do nějakého temného koutu jeskyně a být chvíli sama. Z hanby, z únavy ze společnosti a světa, ale odebrat se v téhle chvíli... Nebylo vhodné. Nebo to spíše nesedělo k té osobnosti. Tohle by dělala Makadi, která vlastně nikdy neexistovala. Byl to pouze malý hloupý přelud světa, který možná věřil v její existenci. Ani jsem nevěděla, co mám odpovědět Sineád. Jenom jsem nad tím pokrčila rameny a chtěla to nechat být. Házeli jsme kamenní do sopky, viděli jsme prskající lávu, slyšeli děsivý nářek, nadýchali se možná jedovatých výparů, ze kterých nám bude ještě pár dní blbě, ale... to je vše. Už nic víc.
„Co kdyby se něco stalo?“ zeptala jsem se. Spíše jenom tak do větru, ani jsem na to nechtěla odpověď. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, co by následovalo potom. Smečka, která tu byla nedaleko, všechna zvířata, všichni vlci v okolí. Jaký dopad by to mělo? Co by se stalo, kdybychom skutečně s tou sopkou něco provedli? Jeden vlk, co si ani sám neuloví a trochu přerostlé vlče by zničili značnou část světa? To by bylo nádherné ukončení existence, povzdechla jsem si. Položila jsem hlavu na zem, kámen mě studil do tlamy, ale oproti tomu horku to byla i příjemná změna. „Myslim, že by mi nikdo nevěřil, kdybych řekl, že jsem házel kameny do sopky,“ řekla jsem nahlas, ale zasekla se, když jsem vypouštěla A z konce slova. Ale jinak to byla pravda. Přijít za Wizku, Lilith (kdybych věděla, kde je), Blueberrym nebo kýmkoli na světě a tohle říct? Nevěřili by mi ani to, že jsem k té sopce došla.

Loterie 17

Někdo mi v hlavě křičel. Přecházelo to až v pískání, které mi trhalo uši. Možná to nebyl křik, spíš nářek nebo brečení, nedokázala jsem to poznat. Hlavní bylo to, že jsem nebrečela ve skutečnosti a pouze jsem tupě zírala všude okolo sebe, vydechovala a uklidňovala se. Připadalo mi, že se mi i stahuje srdce a každičký orgán v těle, dělalo se mi mdlo, ale to mohlo být z dýchání těch výparů v sopce s kombinací s tim během a studeným větrem. Proč to dělám? Nikdy bych tohle neudělala, nechápala jsem, ale... já to udělala. Skutečně jsem házela kamení do sopky, tajně doufala, že to třeba bouchne, ale místo toho přišlo jenom bolestné kvílení sopky, které se mi pořád drželo v mozku v neuvěřitelné ozvěně.
Krátce po mně doběhla i Sineád a reagovala na satana. Nemyslela jsem zrovna tu sopku... Nebo jo, netuším. nic nechápu, ničemu nerozumím. Dlouze jsem vydechla, pomalu se položila na zem a nevnímala, že mě bolí celý jeden bok po kterém jsem se rozhodla, že sopku sjedu. Lehala jsem si hlavně z toho důvodu, abych zamaskovala svoje třesoucí se nohy. Stále jsem jenom tupě zírala před sebe, nic nedělala, nic nevnímala, prostě jenom... jsem se pokoušela nějak uklidnit a utřídit si myšlenky v hlavě. Takový teď bude život? napadlo mě. Dělání blbostí, nebezpečných kravin a nazývání to zábavou? „Neměl jsem to dělat,“ namítl jsem. Furt se mi motala hlava, ten zápach ze sopky se mi zaryl hluboko do mozku a určitě mi tim i načichla srst. Aspoň se mi ostatní vyhnou?

//Sopka

Loterie 16

Hnala jsem se dolů z černého kamene, vítr mě bičoval do tváře, pálil na ráně pod okem a kameny mi pod polštářky klouzaly. Jeden více, než jsem očekávala, přední noha se mi smekla, převrátila jsem se a několik metrů jela po levém boku. Kromě pálení u oka se přidalo také pálení na boku, ale snažila jsem se ani jedno nevnímat. Škrábala jsem se na nohy, Sineád křičela jméno, pod kterým jsem se rozhodla lhát, ale nechtěla jsem čekat. Nebylo na co. Otřesy ze sopky byly slabší, chrlení a kvílení stále stejně hlasité, ale já potřebovala zmizet.
Klouzalo mi to, když jsem se zvedala, měla čas mě dohnat, ale na nic jsem nečekala a běžela dál směrem k tomu jeskynnímu úkrytu, který jsem jí ukázala předtím, než jsem se rozhodla, že třeba ohrozím půl světa a budu se chovat nezodpovědně.
Zastavilo mě až objetí skal, kde jsem se zastavila a dlouze vydechovala. Zrak jsem držela upřený na tmu před sebou, zadní nohy se mi třásly po běhu a chladem zároveň. Lhář, nic jiného než lhář, ničí vše, myslí si, že na něho svět nedosáhne, obviňovala jsem se v mysli. Pevně jsem zatnula zuby, dýchala dlouze přes čenich a snažila se uklidnit. Žádný pláč, žádný brek, žádná slabost před jinými. „Satan si nás najde,“ řekla jsem polohlasem s jedním výdechem. Možná přišlo uklidnění, možná akorát větší zmatek. Vylezla jsem z toho komplexu, hleděla nahoru k sopce a viděla, jak se z kráteru odráží oranžová barva a stoupá dým. Musí se to uklidnit, říkala jsem si. Nemohu zničit svět, ne? A jestli ano... Asi tomu tak mělo být. Nebo bych měla utíkat a pokusit se zachránit si krk? Ne... k ničemu.

Loterie 15

Ona vrtěla hlavou a já krčila rameny. A co, že byla depresivní? Zrovna bych neřekla, že se nacházím v nejradostnějším období svého života a spíše tíhnu právě k depce, která se projevuje podobnýma myšlenkama. Anebo akcí, která mě může snadno zahubit, pokud si nedám pozor. Nebyl lepší čas než stát na sopce ve vánici, házet kamení do jejího nitra, vyvolávat tím samotného vládce pekel a ještě pak zvedat obrovský vítr, který spustí vodopád kamenů a otevře bránu pekelnou.
Je mi blbě ze světa, chtěla jsem říct, ale depresivní myšlenky jsem si měla nechat pro sebe. Sineád každopádně poslechla a mohla se tak stát svědkem něčeho, co nikdo ještě udělat nemohl, protože tu zcela určitě nestál někdo, komu by život byl natolik volný, že by ohrozil i všechny okolo sebe. Ale okolo mě byla jedna vlčice, neznala jsem ji, záviděla jsem ji kým byla a trochu jsem ji litovala, že sněhovou kouli hodila zrovna proti mně. Křičela, že jsem blázen, ale to by bylo krásné, kdybych byla. Jsem příšera, nechutné stvoření, ke zvracení, k smíchu, opakovala jsem si a sledovala, jak se kamení žene k nitru.
Ať křičí, vydechla jsem, vstala a udělala pouze jeden krok. Slyšela jsem dunění, odrážení se o skálu a potom tupý dopad na tuhou krustu, která okamžitě začala požírat, čím byla krmena. Nejdříve prskání, syčení, bolestné kvílení a potom křik. Agónie ztracených duší, křupání kostí a ztráta vlastní vůle. Láva prskala, syčela, i přes okraj jsem viděla rudé světlo pekelné, které se pod námi probouzelo, země se otřásala a do toho se do nás opíral vítr.
Ničíš vše, ale tentokrá vědomě, ozvalo se ve mně. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo, jak se tělo prohýbá a krčím se v nohou jako malé vyděšené vlče. To je strach, uvědomila jsem si, když sopka kvílela o pomoc. Bylo načase utéct, někam do bezpečí, daleko od téhle sopky, které jsem ublížila.
Nic jsem neříkala, ani jsem se neotočila k vlčici, prostě jsem jenom běžela směrem dolů.

//Východní úkryt

Loterie 14

„Peklo může být kdekoli,“ namítla jsem. Peklo mohlo být na kopci, v malém lese u řeky, v něčím srdci. Peklo si nevybíralo, kde se usídlí. Ale nejvíc jsem věřila tomu, že skutečné peklo je tam, kam míříme. Sice vysoko nad lesy, ale sopka poté vedla dolů. Proč tohle nemohl být vchod do pekel, který nás pohltí, spálí a naše duše se budou navždy škvařit v jámě pekelné? To ostatně rychle zjistíme. Sineád se ale na chvilku zdála spíše zaujatá mořem a ne peklem, které jí bylo představeno. „Není úplně za rohem, ale dá se k němu odtud dojít,“ podala jsem krátce na vysvětlenou. Bylo lepší čmuchat tenhle kyselý zápach ze kterého pálilo v očích nebo slané moře, ze kterého bylo každému blbě? Oboje stejně na nic, ale u moře by bylo mnohem chladněji, tady bylo až nepříjemné teplo v zimním kožichu.
Jeden kámen dopadl dolů a sotva se zdálo, že z představení nic nebude, jáma se začala čertit. Rozřhavená hustá tekutina prskala do výše, ale naštěstí neměla šanci se k nám tak vysoko dostat. Černý povlak v místě dopadu mizel a místo toho se objevila zářivě červená láva. Takhle mít červenou srst, pomyslela jsem si a užasle hleděla přes okraj, přestože to pálilo Sem tam jsem hlavou uhnula a třeba sledovala, jak si další kámen bere obloukem cestu do jámy, kde vytvořil další rudou díru a syčícího démona. V koutku mi škublo, pod okem po ráně od Cashmere zacukalo. Udělala jsem několik kroků vzad a lehla si na teplou zem. „Lehni si... A nejlépe trochu dál,“ řekla jsem Sineád. Mírně, ale vážně.
Nějakou chvíli jsem čekala a přemítala, jestli to chci vůbec udělat. Co když to bude problém? Co když toho démona probudím? Komu na tom záleží? Silně jsem zatnula zuby, zavřela oči a nechala vítr zvednout se. Šel od země, cítila jsem, jak se mě pokouší nadzvednout a tělo jsem v reakci přitiskla ještě více. Mým cílem bylo kamení, které se v okolí chtělo, ale poté se začalo kutálet směrem nahoru, ty menší se dokonce i zvedaly a všechny mířily dolů. Ať satan řve, pomyslela jsem si, když vítr utichl a kamení padalo dolů.

Loterie 13

„Třeba jsme v pekle,“ pronesla jsem mimoděk nahlas. Zdálo se mi, že jestli si buduji novou osobnost, schyluje se k trochu zahořklé osobnosti, která se sice bude nějakým způsobem zajímat o společnost, ale nebudu ten pozitivní živel a... Rollo. Beru si jeho osobnost, došlo mi, ale... Když jsem mu už ukradla jméno, mohla jsem v tom celém bezestudu pokračovat a bavit se tím, že ze sebe dělám tentokrát imitátora, když už ne prostého klauna. „Nebo se do něj řítíme,“ dodala jsem trochu pro odlehčení situace a pokrčila u toho rameny.
Teplo se zvyšovalo. Cítila jsem ho v nohách, cítila jsem ho okolo sebe. Ani sněhu tu ve vzduchu moc nebylo, spíše se jednalo o studené kapky deště, za to kyselý zápach byl stále hustější a hustější. Zajímalo mě, co by se stalo, kdyby to bouchlo. Vylítla by láva ven? Určitě. Co ten zápach? Byl by všude? Hodně vlkům by se muselo udělat špatně. Svět by lehl popelem, ale jak velká část? Co Borůvkový les? Už jednou shořel. „Jestli to bouchne... Asi se hodně vlků vydá k moři,“, odpověděla jsem zamyšleně.
Ze smradu mi bylo už na nic. Zastavila jsem se, okraj byl už nedaleko. Pohledem jsem loupla k Sineád, jestli si to nerozmyslela a vzala jsem do tlamy jeden kámen, který nepříjemně hřál v tlamě. „Tak jdem na to,“ huhlala jsem nesrozumitelně a šla ještě výš, kde jsem oslintaný šutr položila na zem a tlapou do něj silně strčila, aby přepadl přes okraj. Nějakou dobu byl klid, slyšela jsem, jak s kámen jednou odrazil od stěny a poté chvíli nic. Poté dutý dopad. Lehce jsem se zamračila, odvážila se nakouknout přes okraj, kde jsem pocítila nepříjemný vařící závan kouře a hlavu raději dala zpět za okraj. S tím přišlo i zasyčení, kámen se ponořil pod vychladlou černou vrstvu a přišlo ječivé praskání, syčení a škvaření celé horniny. „Asi jsme otevřeli cestu do pekla.“

Loterie 12

Nerozuměla jsem tomu, co vlastně dělám. Ještě před pár dny bych tvrdla někde v Borůvce, žila si tím prostým životem, doufala v trochu pozornosti od alfy, kterou mi mohl dát mezitím, co měl trochu čas od svých povinností. Sem tam bych pomyslela na Lilith, chtěla ji hledat, pak bych se třeba přimotala do nějakého lovu, kde bych nic neudělala a pak? Pak by se to všechno zase opakovalo, ale byla bych s tím zcela spokojená, protože takový život mi vyhovoval. Ale to byla minulost. Lezla jsem po sopce, chtěla do jejího nitra házet kameny a další věci, lhala jsem vlčici o svém jméně a využila pro to jméno někoho cizího.
Slyšela jsem, že Sineád říká něco o složitosti lezení, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem se pokoušela sama vylézt nahoru. Věnovala jsem tomu pozornost až ve chvíli, kdy jsem slyšela škrábání o kamennou zem a vlčice mi zmizela z dohledu. Zastavila jsem se, trochu se přikrčila kvůli rovnováze a otočila se k vlčici, zda je v pořádku. „V pohodě?” optala jsem se, aby se neřeklo. Vypadalo to v pohodě, protože hned zas skákala a šla nadšeně k vrcholku s tím, že šutry najdeme až někde nahoře. „Snad jo, nechci se sem pro ně vracet,” zamumlala jsem si víceméně pod vousy a šlapala nahoru dál. Kámen pod nohama byl furt teplejší a teplejší, přišlo mi, že mám nohy v poušti, ale tělo někde v tundře. Přišlo mi, že jsme už mnohem výš, než jsem byla posledně. Ani jsem se nekoukala dolů, nechtěla jsem vědět, jak vypadá svět z téhle výšky. „Co když to bouchne, ne třeba dneska, ale někdy,” napadlo mě mimo všechno.

Loterie 11

//Východní úkryt

Cítila jsem i přes zimu a vítr, jak se mi do tlapek začíná opírat teplo. Kámen byl vyhřátý, po sněhu ani památky a každá vločka, která dopadla na zem, se okamžitě rozpustila a voda zmizela. Sineád poskakovala všude okolo, trochu jsem si přišla jako rodič, který se pokoušel někam dojít s vlastním děckem, ačkoli... jsme nemuseli být ani moc věkově od sebe a těžko jsem mohla být kohokoli rodič. Rodina, kdysi jsem ji chtěla. Stále bych chtěla, ale o tom si mohu nechat zdát, uchechtla jsem se nad tím, jak nemožný to bylo. „Třeba nám to bouchne do ksichtu,“ pokrčila jsem rameny. Na krátko jsem se musela zastavit, hledala jsem nějaké lepší místo, jak vyjít nahoru. Nikdy jsem úplně nahoře nebyla, pouze se motala poblíž toho. „Nebyl jsem úplně nahoře, ale dá se dojít vysoko, jenom prostě potřebujem cestu,“ odpověděla jsem Sineád. Pokoušela jsem se teď vítr tlumit ještě více, protože na otevřeném prostředí byl akorát silnější a krutější.
Víceméně jsme se zatím jenom motali na úpatí sopky, ale pomaličku jsem se pokoušela stáčet kroky nahoru. S Wizku jsme šli z druhé strany, tam byla cesta lepší. „Zkusim mezitim najít něco, co tam mrskneme,“ houkla jsem na ni. Pokoušíš se teď bavit, protože to chceš mít jako vlastnost? Smysl pro humor a dobrodružného ducha? To jsou věci, co se nenaučíš, poučila jsem se. Nebo jsem spíše poučila toho, koho jsem v sobě pěstovala od malého semínka. Rolla. Ani jméno jsem si nemohla vzít vlastní. Ale asi lepší, než být zsase Makadim. Malou vlčicí, co ani nebyla vlčicí. Ale chtěla být.

Loterie 10

//Kierb

Soudila bys mě dřív, chtěla jsem říct, ale jak jsem už pochopila, jsou věci, které se nahlas neříkají a jedno z toho bylo to, že se nemluví o tom, kdo jaký je. Jaká jsem já, kým jsem byla, kým jsem se pokoušela být, co ze mě jiní dělali. Mohu si za to sama, napomenula jsem se, ale stále jsem věřila tomu, že jsem v tomhle všem byla spíše obětí a ne viníkem.
Směřovala jsem k úkrytu, vítr se okolo nás krotil, ale bylo to o něco silnější než původně, protože se mi nechtělo držet magii tak na pevno. Chtěla jsem si šetřit energii na útěk, až se k němu odhodlám. Až ze sebe setřesu Sineád a nic mi nebude překážet v tom, abych se nevrátila tam, kde jsou pouhým klaunem. Potvrdila mi, že sopku viděla, šla okolo ní, takže musela přibližně vědět, kterým směrem se vydáváme. Když jsem tam byla před rokem, to místo se mi nelíbilo. Kámen sice hřál do tlapek, ale ve výsledku bylo nepříjemné a trochu i děsivé, ale... teď se mi tam chtělo. „Ještě ne, ale proto to chci zkusit. Jestli se stane něco zajímavýho,“ odpověděla jsem jí.
Šli jsme i okolo skalního komplexu, kde jsem se na chvíli zastavila a ukázala tím směrem tlapou, „a případně se potom schováme tady. Není to ničí, takže by nás nikdo neměl vyhazovat.“ Na dlouho jsem se nezatavila, mířila jsem dál k severu, kde se už tyčila černá sopka nepokrytá sněhem a volající. Nahoře snad bude něco, co by tam šlo hodit, přemýšlela jsem. A pokud ne, vždy tam může hodit mě a sledovat, co se děje... Nebo ona to bude sledovat, já si to jenom budu užívat, jak mě pohlcuje jáma pekelná. Na sekundu jsem zavřela oči, potřebovala jsem se trochu uklidnit, přeháněla jsem to.

//Sopka