Příspěvky uživatele

< návrat zpět

OBJEDNÁVKA

ID - M05/Non - 40 křišťálů a 400 oblázků (naceněno Skylieth)
Jsou vlci, jsou vlčice a poté je Makadi. Někdo, kdo od svého narození žil ve lži, kým vlastně je, ale ani pravda mu nepřinesla klid na duši. Naopak přinesla zmatení, zlé myšlenky a silnou iluzi, kterou nelze odhalit jinak než tím, že bude vysvětlena samotným Makadim.
Makadiho pach je jiný – nepatří samci a ani samici. Je něčím neutrálním, neznámým a zcela se liší od těch, které existují. Stejně je to s jeho hlasem, zcela neutrální bez hlubších či vyšších tónů, které by objasňovaly, jaké je jeho pohlaví. A pokud by se někdo snad chtěl podívat, kde leží pravda, pohořel by. Z nějakého důvodu to není možné, jako by iluze skrývala vše, co by mohlo být viděno, ale přitom vlk ani není schopen říct, že nic neviděl.
Magie z Makadiho dělá někoho, kdo nepatří do škatulky samec a samice. Magie nepřináší žádné plusy, ale jediným mínusem může být to, že nemůže mít vlastní potomstvo.

CELKEM
40 křišťálů (v úkrytu zůstane 0)
400 oblázků (v úkrytu zůstanou 4)

Děkuji ~

//Jedlový pás

Kde se ve mně brala odvaha vrátit se na to místo? Bylo to už určitě rok, co jsem sem poprvé vstoupilo, tehdy s marným hledáním síly, která by mi dovolila být užitečným členem společnosti a touze po novém vzhledu, který mi mohl zajistit to jediné, co jsem chtělo – přízeň jednoho vlka. A jak jsem dopadlo? Stále slabé a neschopné nic, jehož alfa vyměnila za někoho jiného, kdo byl v jeho životě dřív. Respektive mě nevyměnil, ale donutil se přemýšlet nad tím, kdo pro něho bude lepší a já nechtělo patřit mezi hloupé rozhodnutí. Chtělo jsem být něčí samozřejmostí, pokud ke mně něco cítí, ale jakmile přichází rozhodnutí, nemá smysl se toho všeho držet. Bolelo to, příšerně, chtělo se mi furt brečet při vzpomínce na vlka s červenýma nohama, ale co jsem mohlo dělat? Najít si nové místo v životě. A já se o to pokoušelo. Hledalo jsem, kým jsem a já bylo... Tím. Ne jím, ne ní, bylo jsem prostě tím, které nemělo zapadat ani do jedné specifikace pohlaví, protože mi na tom ve výsledku nezáleželo. Kdyby mě vychovali jako samce, možná by to bylo jiné, možná bych se ale dostalo do téhle fáze, kdy bych pochopilo, že být samcem není pro mě. Možná bych toužilo i po tom, abych byl samicí, ale být... ničím bylo asi to nejlepší. Samci nepláčou, samice jsou křehké, jak všichni říkají. Ale co já můžu a nemůžu? Nikdo to nikdy nespecifikoval a můžu si dělat, co chci. Můžu brečet, můžu házet kameny do sopky, mohu dělat to, co mě napadne bez toho, aby někdo řekl, že tohle kluci nedělají a tohle se u holek nesluší.
A jestli to znamenalo, že pro docílení svobody musím hledět Smrti do tváře? Dobře, už jsem to udělalo jednou pro malichernější věci.
Srdce mi divoce tlouklo, zmocňoval se mě strach, přestože jsem stále šlo vpřed. Hledělo jsem do vchodu jeskyně bez jediné myšlenky na to, abych se otočilo a odešlo. Nepřipadalo to v úvahu, muselo jsem jít dál, nepřemýšlet nad ničím, co se mi tam může stát. Déšť mě mlátil do zad, srst jsem mělo těžkou a v očích jsem mělo kapky z deště, přes které jsem těžko vidělo. Splachovalo to však zápach síry, který se ihned mocně rozjel ve chvíli, kdy jsem udělalo první krok do jeskyně. Déšť zůstával za mnou, přišel ošklivý zápach a přestože jsem zase vidělo ten zelený oheň, zmocnil se mě neskutečný chlad. Voda ze mě odkapávala a dopadající kapky maskovaly zběsilé bušení mého srdce. Rozhlíželo jsem se okolo sebe, hledalo Smrt, ale nevidělo jsem jediný záblesk zelených očí a náznak černé srsti.
Polklo jsem, udělalo krok vpřed a zvedlo hlavu. Zkoumalo jsem každičký roh, kde by se jako pavouk mohla schovávat, ale přišlo mi, že to místo je mrtvé a pusté. Možná tu není, napadlo mě. Jedna část za to byla vděčná, ta druhá naštvaná, že když najdu odvahu postavit se jí, ona tu nebude.
Chvíli jsem stálo na místě, čekalo a hledalo ji, ale zkrátka tam nebyla. Udělalo jsem jeden krok vpřed, chtělo jsem prolézt každý kout jejího sídla, abych ji nalezlo a začalo jsem v jednom rohu. Šlo jsem podél studené zdi jeskyně, rozhlíželo se okolo a nadskočilo, když se mi podařilo na něco šlápnout, co pod mýma nohama křuplo. Zvedlo jsem tlapu, abych nepřítomně hledělo na nažloutlou kost, která byla mojí vahou zlomená vejpůl. Čí to je? napadlo mě jako první. Byl to vlk? Byl to jelen, kterýho měla k obědu? Co to bylo za zvíře?
Začínalo se ve mně zmocňovat zhnusení nad celou tou situací a bylo mi z toho blbě, ale přesto jsem se donutilo rozhlížet dál. Pátralo jsem okolím a všímalo si více kostí. Velkých, které musely být z nohou, žeber, páteří a lebky. Byla to jenom spodní čelist plná zubů s tesáky, ale to mi stačilo, aby se mé myšlenky obrátily jenom k jednomu – vlk. Ustoupilo jsem o krok dozadu, žaludek a plíce stažené, nemohlo jsem odpoutat ten zrak na čelist ve tmě. Představovalo jsem si vlka, které dříve patřila a jaký byl asi jeho konec. Byl to samec? Byla to samice? Patřil do smečky? Měl tady v okolí přátele? Ani jsem to nechtělo vědět. Zrak jsem stále držela na tom nebohém mrtvém stvoření a všimlo si drobného odrazu pod čelistí. Bylo to něco modrého, jako by do toho kousku někdo zavřel oblohu. Udělalo jsem kro blíž, stáhlo hlavu dolů a prohlíželo si tu věc, která ležela pod čelistí nebožáka. Vypadalo to trochu jako ty věci, co mají vlci okolo, snad to byl nějaký drahokam, který se tu Smrti zatoulal?
„Vždycky si myslí, že vtipkuju, když jim tvrdim, že je zabiju!“ rozneslo se prostorem. Zvonivý, ale pro uši bolestivý hlas mě donutil ucuknout. Rozhlíželo jsem se okolo, zrak mi těkal od jednoho místa ke druhému, ale Smrt jsem nikde nevidělo. „Chceš patřit mezi ty, kdo tu leží?“ ozval se hlas.
„Ne,“ řeklo jsem krátce, mnohem slabším hlasem než Smrt. Nepřestávalo jsem se rozhlížet, ale nikde jsem nespatřilo jediné zelené oko. „Tak proč lezeš do mé svatyně?“ odsekla a její hlas se roznesl v ozvěně, která přehlušila i déšť venku.
„Minule jsem tě žádalo o sílu,“ řeklo jsem, „abych mohlo pomoct ostatním.“ A už jsem chápalo, že to bylo k ničemu a nebyl to žádný hrdinský čin, pouze pošetilost. „Ale teď chci něco jenom pro sebe. Ne pro nikoho jiného na tomhle světě,“ zvolalo jsem s nalezenou odvahou. Smrt nějakou chvíli neodpovídala, pak se zasmála, „seš tak divná věc!“ hihňala se, „jak že ti venku říkaj?“ zajímala se. Nechtělo se mi říkat vlastní jméno, ale nechtělo se mi Smrt jakkoli naštvat. „Makadi,“ řeklo jsem krátce. „A tentokrát seš ten Makadi, ta Makadi nebo jak?“ V jejím hlase jsem slyšelo odpor. Stejný odpor jako od všech na světě, ale někteří ho lépe dokázali skrývat, ona to neměla zapotřebí. „To,“ řeklo jsem krátce.
Očekávalo jsem smích. Tak hlasitý a vysoký, že mi z toho prasknou ušní bubínky, ale nic nepřicházelo. Kromě bubnování deště venku a praskání ohně bylo ticho. Až mi to ticho vadilo, netušilo jsem, co s ním mám dělat. „Tenhle svět mě stvořil jako samce, ale jiní ze mě udělali samici a společnost mě vždycky měla za stvůru. A teď chci, aby konečně bylo po mém a bylo jsem tím, kým chci být,“ řeklo jsem. Udělalo jsem krok dopředu, odkud jsem si myslelo, že jde hlas Smrti, ale ta mohla být kdekoli. „A já nechci spadat ani do jedné škatulky,“ ukončilo jsem svá slova a hned poté cítilo nervozitu a strach. Donutilo jsem se netřást, nedýchat tak moc nahlas a jenom čekat, co Smrt řekne nebo udělá.
„Nikdy nezplodíš potomky,“ řekla z jedné strany, za kterou jsem se otočilo, „nikdy nebudeš v očích jiných normální,“ přišlo z jiné a i tam jsem otočilo hlavu, „nikdy nebudeš něčím, co by společnost přijala,“ dodala jako poslední.
Zhluboka jsem se nadechlo. Vědělo jsem to, ale já nechtělo být přijato ostatními – já chtělo být přijato svojí osobou. Jenom jsem beze slova přikývlo a zavřelo přitom oči, protože jsem očekávalo bolest. „Uteč, pokud si to nepřeješ,“ zašeptal hlas, o kterém bych přísahalo, že je ihned za mnou. Neotáčelo jsem se, neotevíralo jsem oči, ani jsem se nehýbalo, jenom jsem čekalo, co přijde dalšího.
Byla to bolest, kterou jsem očekávala. V podbřišku a tříslech, jako kdyby mě tam někdo drtil, trhal a pálil. Nedovolilo jsem si však vydat jedinou hlásku, pevně jsem zatnulo zuby, sklonilo hlavu a pokusilo se drápy zatnout do země, ale neočekávalo jsem, že další bolest ještě přijde v hrdle. Snad se ho Smrt pokusila vytrhnout bez toho, aby na mě vůbec sáhla. Bylo to horší než moře, které mě požíralo, když mé tělo neexistovalo. Nedovolilo jsem si ale brečet, řvát, vydat jakoukoli hlásku, která by zpochybnila to, že tohle je to, co skutečně chci. Ani Smrt nevydávala jedinou hlásku, celou tu situaci zamlžoval pouze déšť a zelený oheň.
Bolest skončila tak rychle jako začala. Z hrdla se mi vydral krátký bolestný výdech a podlomila se mi kolena, která se roztřásla. Všechno se mi zároveň zdálo stejné, ale přesto... byl celý ten pocit úplně jiný? Hlavu jsem mělo stále sklopenou, otevřelo jsem oči a muselo se podívat, ale... Nic. Přesně to, po čem jsem toužilo. „To Makadi,“ ozvalo se v dálce a slyšelo jsem tam pošklebek, který mi nevadil. Zvedlo jsem hlavu, dívalo jsem se okolo sebe, ale Smrt stále nikde v dohledu. Jediné, co jsem vidělo, byla ta spodní čelist, pod kterou se schovával drahokam. Přešlo jsem blíž, odhrnulo tu čelist a sklonilo hlavu k drahokamu na provázku, když se ozvala Smrt.
„Kradeš to, co patřilo jiným?“ odsekla stroze, ale vlastně v tom byl slyšet i pohrdavý smích. „Už mu k ničemu nebude, ne?“ zeptalo jsem se, krátce zvedlo hlavu a pokoušelo se ještě jednou Smrt najít, „Musíš tu mít krásnější šperky než je tenhle,“ dodalo jsem, protože jsem chtělo nějak polichotit, aby mi ho dovolila vzít. „Tisíce hezčích,“ řekla hrdě, „radši s nim vypadni, nesedí mi do kolekce,“ dodala. Na tlamě mi škubl jenom krátkej úsměv, kterej tam neměl co dělat. Čaplo jsem tu věc do zubů a chvíli couvalo, než jsem se otočilo a vypadlo do deště. Bez myšlenky na to, že jsem okradlo mrtvého. Stejně mu to už k ničemu nebylo.

//Jedlový pás

//Západní galtavar

Les mi poskytl alespoň malé útočiště před deštěm. Srst jsem mělo promáčenou na kost a i přes větve na mě dopadalo poměrně velké množství kapek, ale jakákoli skrýš byla lepší než žádná. Přes tmu jsem ani pořádně netušilo, kde se nacházím, les byl jenom černý a poznalo jsem akorát to, že jsem mezi jehličnatými stromy.
Šlo jsem více do středu, hledalo nějaké místo, kde se schovat, než celé tohle počasí přejde, ale nevidělo jsem jedinou noru, kořeny, pod které by se dalo zalézt nebo hustěji postavené stromy, kde by tolik kapek nepadalo. Až po nějaké době, kdy jsem hlouběji a hlouběji kráčelo do lesa, se mi podařilo narazit na skálu, která by mohla obsahovat nějakou menší jeskyni, ale... Zastavil mě pach. Nepříjemný pach, který jsem už jednou cítilo a spojovalo jsem si ho s jedním stvořením, které jsem už nikdy nechtělo vidět. Zarazilo jsem se, hrdlo se mi stáhlo a s ocasem mezi nohama jsem zvedlo pohled k vysokým kamenům, které mě měly navést do chřtánu Smrti. Kam jsem se to zatoulalo? nechápalo jsem. V levné zadní noze jsem cítilo třes a udělalo jsem krok vzad, než jsem se zarazilo. Hledělo jsem do vchodu do jeskyně, který byl skrytý v hustém dešti a napadalo mě – co když mi s tímhle Smrt pomůže? Předtím nechtěla a vyhnala mě k Životu, ale nyní? Třeba... třeba dokáže stvořit něco, co bude světu připadat odporné a nepochopitelné. Nebo se ráda bude podílet na něčem tak směšném. A pokud ne, třeba vše ukončí, napadlo mě, než jsem udělalo krok vpřed.

//Zřícenina

//Mahtae sever

Obloha byla černá jako uhel po celý den. Slunce jako by neexistovalo a všechno ovládalo jenom ošklivé černé počasí a studený ostrý déšť, který se k večeru spustil a bubnoval mi do tělo, které procházelo přes otevřenou planinu. Přišlo mi, že každá kapka mě má složit k zemi a nedovolit mi vstát. Ale nějak jsem šlo. Plazilo jsem se okolím, ve kterém už budu navždy samo a nemělo jsem kam jít, za kým se obrátit, prostě... jsem se odsoudilo k samotě tím, že jsem nechalo svět, aby si se mnou hrál, jak se mu jenom líbilo.
Nemělo mi to ale být jedno? Však na tom nezáleželo. Mohlo jsem jít, kam jsem chtělo, neohlížet se k jiným a vědět, že nikomu nebude záležet na tom, že zrovna já jsem zmizelo z jejich životů. Beztak o to nikdo nestál a ani si nevšimnou, že jsem pryč. Bylo to prostě jedno.
Vadil mi jenom ten déšť, který do mě vrážel. Srst jsem mělo mokrou, bylo mi chladno a bouřka nebyla vůbec příjemná nad hlavou. Zamířilo jsem proto k nějakému lesu, kde se alespoň trochu budu moct schovat pod stromy, aby na mě tolik nepršelo, než tohle děsné počasí přejde.

//Jedlový pás

//VVJ

Prázdnota se zase rozlila tělem, které neexistovalo. Vnímalo jsem vodu, která mi odnášela tělo, které ve skutečnosti nebylo, i když vlastně ano. Někde ano, jenom nemělo... formu. Začínalo jsem to chápat, co se děje, ten pocit už byl spíše uklidňující než bolestivý, ale nechápalo jsem, proč se to všechno děje. Zas a znova jsem cítilo, jak mě řeka žene pryč, do neznámých končin a pokud s tím co nejdříve nic neudělám, pohltí mě moře. Voda mě bude pálit, trýznit mé tělo a probudit se z toho bude horší než teď, když je řeka mírumilovná.
Pokud se ale dostanu do moře, jednou ta bolest přestane, uklidňovalo jsem se. Vnímalo jsem jenom ustupující vztek, který mi proudil tím vším, co mělo být tělem a nevědělo jsem, jak s ním pracovat. Já se nikdy nevztekalo. Vztek bylo něco neznámého, protože u mě vládl smutek, ponížení, pocit méněcennosti a neschopnosti, ale nikdy ne vztek. Nikdy jsem se neumělo vztekat a možná proto bylo tak těžké to najednou ovládnout.
Možná mi bolest pomůže, napadlo mě. Fyzická bolest překoná tu, kterou mám v hlavě, nikdo nic neuvidí a bude jenom na mě, jak moc budu trpět. Třeba mě to vrátí na cestu, kterou mám jít. Teď je zarostlá trním a ztrácí se ve tmě, ale někde tam určitě bude, ne? Nějaký malý smysl života, který by jiným mohl přijít úplně o ničem, ale pro mě bude něčím, co mě donutí k existenci v těle, které se teprve pokouším stavět k tomu, co chci. Jenže ani nevím, co chci? Chci být někým, kdo může být sám sebou, kdo se nebude muset otáčet, aby věděl, jak na něj jiní hledí. Chci být někdo, kdo bude spokojený s tím, jaký je.
Co mám dělat? ptám se, ale žádná odpověď nepřichází. Mám být hodný smečkový poskok, co nikdy nebude mít vlastní hlas, ale udělá vše, co mu jiní říkají? Mám být červený stín větších a jenom obdivovat to, jací jsou? Mám být k smíchu pro to, jak lámaná a sešívaná věc jsem? Rozhodni se rychle, popohánělo jsem se.
Nemělo ale smysl hnát se. Nikdo na mě nečekal, nikde jsem nemuselo být. Jediné, co mě nutilo k rozhodnutí, byla ta bolest, která přijde ve chvíli, kdy mé tělo odnese moře. Ale jak se můžu věnovat bolesti, když řeším něco důležitějšího? Bolest je nic ve srovnání s tím, jaký to je pocit když se rozhodneš přestat dělat to, co bys měl. Už teď mě vše bolelo, už teď jsem bylo ztracené a zoufalé nad tím, jaký je svět, který si okolo sebe buduji.
Možná nemusím dělat prostě nic? přepadla mě jedna myšlenka. Přišlo mi, že mám hlavu vzhůru nohama, pluju řekou opačně, dělá se mi mdlo a začíná mi být i zima. Vracelo se cítění, nepříjemný pocit mokra, které předtím nebylo. Netřeba cokoli dělat, opakovalo jsem si pro sebe a pohnulo tlapou, která narazila do jednoho kamene. Donutilo mě to otočit, otevřít oči a hledat hladinu, kde se budu moct konečně nadechnout.Nic a nikomu nic nedlužim, řeklo jsem si ještě předtím, než jsem zalapalo po dechu a začalo kopat nohama, abych se co nejrychleji dostalo na břeh řeky.

//Západní galtavar

Hledělo jsem do jezera, přední tlapy namočené v teplé vodě a ona furt lezla za mnou. Její přítomnost se mi drápala po zádech ve formě vzteku a opovržení vůči ní, sobě, i samotnému světu. Bylo mi na zvracení ze všeho, co se dělo a tělo toužilo akorát po smrti, která už mě jednou odmítla, protože o mě nestála. „Nemám zájem o tvůj zpět,“ odseklo jsem do jezera a mělo chuť... vydrápat jí oči, vytrhnout jazyk, rozdupat nohy, vytrhnout ten špinavej vocas, co táhne bahnem, udělat cokoli, aby zmizel ten vztek, který mi lomcoval tělem do neskutečné bolesti.
Její zpět začal, furt chtěla vědět všechny ty odpovědi, i když nechápala, že nemám zájem bavit se s čůzou jako je ona. Chtělo se mi explodovat, vybouchnout do nepříčetnosti, ale svět měl jiné plány. Zatímco se uši točily k vlčici, tělo se zmítalo v křečích, které byly jenom uvnitř. Připadalo mi, že se svět okolo vytrácí, jako kdyby temněl, protože jsem slyšelo jenom ten její hlas, ale... taky přicházela ta podivná bolest, která byla po celém prostoru a zároveň nikde. Svět se kýval, předkláněl a bylo pozdě, než mi došlo, že moje nohy mizí ve vodě, kde se mění jenom do kapek, které odnáší jezero podobně jako tehdy, když jsem muselo dát sbohem lesu. Svět mě donutil ke všemu, co se se mnou stalo, proneslo jsem jenom jednu myšlenku, které jsem chtělo říct, ale nešlo to, když neexistovala tlama, která by mohla.

//Asi mahtae

1. Východ
2. Les
3. Slunce
4. Bílá
5. Panna
6. Pravá
7. A
8. C
9. B
10. B
11. B
12. F
13. E
14. C
15. B

Výsledek: NEBELVÍR
Věta: Bolest je nic ve srovnání s tím, jaký to je pocit když se rozhodneš přestat dělat to, co bys měl.

//Mahtae sever

Teď už to prostě jenom byla procházka a nic víc. Stmívalo se, obloha se protrhávala a kromě větru to byla docela pěkná noc. Stačilo někam složit hlavu, vyspat se, ráno si ulovit jídlo a takhle pokračovat i nadále po zbytek dnů.
Bohužel se za mnou furt hnala ta vlčice. Namítala, že se neměla smát, ale udělala to, tak to bylo. Nemělo jsem zájem o omluvu, protože její smích značil přímo to, co si o mně myslela a nadále mě nezajímalo, co ji zajímá. Zastavilo jsem se u jezera, mohlo jsem zdrhat jak dlouho jsem chtělo, ale pokud si někde nezlomí nohu, tak bude následovat, protože asi nechápe, že někdo nemá zájem s ní mluvit. A snažila se obhajovat, což mě na tom všem štvalo asi nejvíc.
Prudce jsem otočilo hlavu, když domlela něco o tom, co jsem, kdo jsem a že s v podstatě budu moct za to, že mě svět nepochopí. „Nemám zájem o pochopení od těch, co se jako první smějou věcem, co neznaj – ty. Když to někdo nebude chápat, vysvětlim jim to, ale když se první vysmějou? Nemám důvod s nimi být. Tak mě laskavě už nech na pokoji,“ odseklo jsem na závěr. Byla to prostá logika. Pokud někdo něco nechápe a vysměje se tomu, nemělo smysl se o cokoli snažit. Tohle byl její případ. Pokud to nechápali, ale chtěli se aspoň pokusit to pochopit bez toho, aby to brali za směšnost, mohlo jsem mít snahu se obhájit. To byla Danie.

//Mahtae jih

Pach byl už zcela ztracený. Vlastně tu nebyl už žádný, kromě silného pachu Borůvkového lesa, který jsem se pokoušelo co nejvíce ignorovat. Ale nešlo to, furt se mi to dostávalo do hlavy a zrovna tak černá vlčice, co se rozhodla, že mě bude obtěžovat i nadále, přestože jsem projevilo nulový zájem mít ji ve své blízkosti. Nechtělo jsem její pomoc. Jestli se Danie stalo to, co se stalo mě, mohla být kdo ví kde daleko, ale ve výsledku se musela vrátit do lesa a ten jsem přibližně tušilo, kde se nachází. Mohlo jsem jít tam, vyhnout se Lilith a zeptat se na ni, zda se v pořádku vrátila. Měla tam i bratra, ne? Ten by určitě mohl vědět, až se vrátí snad v pořádku zpátky.
„Vypadám, že mám zájem o tvou omluvu?“ obořilo jsem se proti vlčici a na chvilku se i zastavilo. „Kdyby ses tak ráda zajímala, tak se hned nesměješ,“ dodalo jsem sekavě. Připadala mi jako neskutečně povrchní, nedokázala přijmout, že se k ní někdo otočil zády a neměl zájem o její společnost. „Dej mi svátek,“ dodalo jsem s otočením hlasy a dalšími kroky dál. Potřebovalo jsem prostě jenom to, aby pochopila, že má vypadnout, což se zatim nedařilo.

//VVJ

Nechápalo jsem, proč jde za mnou. Jestli měla život tak prázdný, že potřebovala následovat někoho, komu se může posmívat, bylo jsem poctěné, že jsem takovou studnicí zábavy. Na druhou stranu byla k smíchu i ona. Nejdříve posměch a pak se začal omlouvat a dolejzat, protože snad neočekávala, že se k ní někdo otočí zády, protože nemá na její chování náladu. Bohužel, já nemělo. Nebavilo mě zírat na ostatní, kteří se považovali za někoho více. Odsoudilo jsem se tím k samotě? Možná, spíše určitě, ale lepší existovat izolovaně než mezi těmi, mezi kterými bych se beztak tak cítilo.
Kráčelo jsem dále po břehu, pach Danie zde byl, ale mizel. Vytrácel se v jedné chvíli byl prostě... pryč. A zrovna tak i můj pach. Zastavilo jsem se, rozhlíželo okolo sebe, ale byla tu jenom řeky, ztrácející se pach rezavé vlčice a blízký závan smeček. Zmizela zrovna jako já? napadlo mě, zatímco černá vlčice nadále hučela, protože nepochopila, že o její přítomnost nestojim. Ale její otázka mě pobavila. Jenom se mi nechtělo smát nahlas, protože zároveň bylo smutný, na co se ptala. „To se ptáš ty potom, co se mi vysměješ?“ odseklo jsem, zakroutilo na to nechápavě hlavou a šlo dál.
Když jsem ale nad tim přemýšlelo, i když moje matka byla já byla, naučila mě jednu docela podstatnou věc – že záleží na nitru. Opomene to, že měla problém se samci, tak mě vždycky nutila k tomu, aby mi záleželo na tom, jací jsou ostatní uvnitř, že nedostatky a přebývající věci se mají přehlížet, protože nikdy nevim, co se druhému stalo, aby takový byl. Jenže bylo těžký žít s timhle ve světě, kde na to ostatní nikdy nehleděli.

//Mahtae sever

//Zrcadlové jeskyně

Nevim, která část jejích slov mě naštvaná více. Jestli to byl ten samotný výsměch nebo označení neurčitá existence. Byl to ale důvod, proč se zajímat o nalezení východu nehledě na to, co a kdo se mě pokusil dostat do její blízkosti tim, že mě tam přenesl.
Ani jsem se nepokoušelo o zastavení, nezajímalo mě, co se žene za mnou, že naléhá a škemrá, protože v mojí mysli byla už dávno vzdálená a nepodstatná. Zajímal mě jenom východ a světlo, které se objevilo v jednom tunelu a uvítalo mě do teplého odpoledne u řeky. Zhluboka jsem se nadechla, vzduch už nebyl tak vlhký a studený, naopak čerstvý a cítilo jsem vodu. Slyšelo jsem, že vlčice se furt žene za mnou, ale bylo mi to jedno, šlo mi jenom o to, abych našlo Danie, protože někde tady více proti proudu mě to... odneslo. přemístilo, kdo ví, co se vůbec stalo.
Sklopilo jsem hlavu dolů, muselo jsem už zastavit, když jsem chtělo najít pach vlčice, který tu byl, ale zrovna tak se tu motal i ten můj. Kam zmizela? zajímalo mě. Zvedlo jsem zase hlavu a šlo o něco dál proti proudu, kde jsme se museli rozdělit.

Celý ten smích byl důvodem, proč rostl celý můj odpor k celému vlčímu pokolení. Stvořili něco, co samo nerozumělo tomu, čím je, a když to konečně pochopilo, rozhodli se pro pohrdání. Bylo to stejně hořké jako setkání s Cashmere, která rozvlnila relativně klidnou hladinu jedu a tahle černá byla tím dalším, kdo si myslel, že je ostatním nadřazená, protože nechce pochopit něco, co nezná.
Tlamu jsem drželo zavřenou, ani jsem se nedívalo na ni, nevnímalo jsem ji, nemělo jsem zájem o to, co si myslí nebo dělá. Danie tomu také nerozuměla, ale nebyla úplně blbá, protože se snažila pochopit to, co jí je neznámé, zatímco tahle si myslela, že sežrala moudrost světa a natřásala se jako kdyby měla nějakej záchvat.
Bylo mi i jedno, co mě sem dostalo, jak mě to sem dostalo. Mělo jsem nohy, které mě mohly dostat dál od téhle nány, která se tu okolo točila, jako kdybych bylo nějakým pitomým zjevením, které si mohla prohlížet bez toho, aby měla sebemenší důvod.
„Tak si tu magickou energii užij,“ řeklo jsem stroze, než jsem po jejím vzoru vyskočilo na nohy a rovnou se odebralo jednou chodbou pryč za cílem hledat východ. Mohlo jsem si za to možná samo. Mělo jsem přijmout to, co svět udělal, dělat, že na tom nesejde a prostě dělat, že vím, kdo jsem, i když to pravdou nebylo. Ale mě svět nezajímal a nezajímali mě ani vlci, kteří byli přesně takoví. Nezajímala mě matka, nezajímala mě Cashmere, nezajímala mě tahle dlouhoocasá nána – nepotřebovalo jsem je v životě a ve své blízkosti. A když tohle nepochopí nikdo, tak prostě budu v životě samo, nezáleželo mi na tom. Šlo o vlastní vyrovnaný pocit v nitru.

//Mahtae jih

Zhluboka jsem se nadechlo. Nebylo to podceňování, nebyla to malá sebedůvěra, která ve mně byla chabá jako suchá tráva uprostřed léta. „Ne,“ řeklo jsem vážněji, „já prostě nejsem chlap.“ Pořád mi nedocházelo, jak tohle vysvětlovat, jak se s tím vypořádat a říct to světu, aby to všem bylo zřejmé, i když mi v mysli laškovala jednoduchá odpověď, kterou se mi nechtělo připustit si. Nemělo jsem odvahu to podstoupit znova, když i předtím to bylo dost k ničemu a na mále. „Jsem nic, nikdo, neurčitá existence mezi samcem a samicí,“ dodal jsem. Prostě a jednoduše tak, aby to musel pochopit úplně každej.
Možná bylo načase jít hledat východ z téhle jeskyně, která se táhla od jedné strany ke druhé, aby kdekoli byl vidět paprsek světla značící povrch. Dírami ve stropě bylo nemožné se dostat, pokud se mé tělo zase nerozhodne k tomu, že se rozteče do řeky, jako to udělalo ve chvíli, kdy si mě vítala smrt, ale podruhé se mi to prožít nechtělo.
Netušilo jsem, jak k vlčici reagovat. Co dělat, jak se chovat. Asi bylo lepší, když ostatní furt mluvili a já se mohlo sem tam do jejich slov dostat těmi svými, protože mi nic nedávalo důvod pořádně mluvit. „Netušim,“ řeklo jsem, pohledem těklo okolo a doufalo, že někde bude viset nějaké vysvětlení. „Spíš mě zajímá proč.“

Vlčice byla první, která se posadila a naznačila tim, že nikam nespěchá a že celé tohle může být klidně i na další dobu. Následovalo jsem ji, pomalu se posadilo a zrakem zabloudilo k ocasu, který obmotala okolo tlap. Zrak mě možná trochu mátl v tom šeru, ale zdálo se mi, že v černý srsti má ještě jiné barvy, které se lesknou v trošce světla a navíc – neměla ten ocas nějak divně dlouhý? Jako delší než vlci, kteří měli delší ocas. Ale možná se mi to jenom zdálo. Šlo o to, že jsem se také posadilo a tělem mi projel elektrický výboj, který rozproudil krev v žilách, stáhl žaludek ve smyčce a uvalil mě do dalšího trapného pronášení faktu, že nic, jako je chlapák, není možný spojovat s mojí osobou. „Možná to bude tím, že žádný nejsem,“ řeklo jsem klidně, trochu více obrazně a bez jasného cíle, kterým bylo to, že to stvoření v rudém kožichu a hvězdami na nohou není samcem, kterým se narodilo, samicí, kterou bylo vychováno, ale je ničím a vším, protože to jediné koresponduje s osobností, kterou chce být. A ta osoba nechce být spojována s ničím, co se nazývá pohlaví.
Vlčice se pak obsáhle představila. Jméno, smečka, stav smečky, jména rodičů a tav sourozenců, dokonce i její magie, která jí hrála v očích a nakonec to ukončila tím, že nemá ráda představování a jestli chci ještě něco vědět. „Já jsem... Makadi,“ řeklo jsem nejistě. Nepatřím nikam, pokračovalo jsem jenom v mysli, má matka je stvůra a otec neznámý. Žádné sourozence nemám a moje magie je stejně pomíjivá jako já. Nic z toho, co jsem chtělo při představení říct. „A to je to asi jediné, co je na mě zajímavého,“ dodalo jsem, abych vysvětilo strohé představení.

Občas chodbou zaskučel vítr. Studený a přišel z nenadání, hnal se někam dál na povrch a nejspíše by bylo nejlepší ho následovat a dostat se na povrch zrovna tak. Kdo ví, proč jsme vlastně byli zde, proč nás sem něco dostalo. Tedy mě, kdo ví, jak na tom byla ta vlčice. Nezdála se vykolejená z toho, že se to stalo, spíše mi přišlo, že tu prostě procházela a narazila na něco, co bylo mnou. Ale nerušila mě. Vyrušila mě magie, odhodila mě kdo ví kam, kde jsem to neznalo a teď mi nezbývalo nic jiného, než se zorientovat, ačkoli můj orientační smysl byl příšerný a nepoužitelný. „To je už jedno,“ řeklo jsem na to, že někoho hledám, „nejspíše odešla,“ dodalo jsem, aby neznělo úplně divně, proč jenom tak někoho nechám odejít bez toho, abych vůbec vnímalo, kam jde a nepokoušelo se alespoň rozloučit.
Celá situace mi byla trochu nepříjemná jako každé nové setkání. Žaludek se mi kroutil, čenich byl nějak zmatený, protože její pach nekorespondoval s tím, co bych očekávalo, že uvidím. Trochu mi to připomínalo pach Rolla, ale to muselo být jenom nějakou hloupou náhodou, kdy si ze mě osud dělal kašpárky.