Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mušličková pláž

„Nebude zábava, až poletíš dolů jako ty šutry, co jsme tam házeli,“ podotkla jsem vážnějším hlasem. Asi bych to neudělala. Určitě bych to neudělala. Nehodila bych někým takhle do neznáma, jenom kvůli tomu, že by mi ukázal brouka. Už to samotné pronesení mi znělo hrubě, ale Sineád si to tak nebrala. Naopak vše stále považovala za ohromnou zábavu, kterou jsem nechápala. Možná kvůli tomu, že já si prostě brala k tělu úplně všechno, furt jsem se k tomu vracela a myslela si, že každé popíchnutí je urážka mé vlastní osobnosti, i když to tak být nemělo? Však já také nechtěla Sineád urazit. Mělo to být jen... přátelské varování, že prostě brouky nesnáším a nechci je mít ve své blízkosti, protože se jich navíc i štítím.
Vyrazili jsme každopádně zpátky po proudu řeky, která nás dovedla k moři. Líně si tekla do otevřeného prostoru, my jsme šli naopak proti proudu víc k severu, kde ležela Borůvková smečka. „Žaneta ze Skalních lučin?“ nechápala jsem. Ušklíbla jsem se k tomu,, to jméno znělo směšně, ale co hlavně mělo znamenat? „Co je to za jméno?“ dodala jsem otázku, abych osvětlila, co je mi na tom celé nepochopitelné.

//Mahtae sever

„Jestli mi ho někdy přines ukázat, tak se s tim broukem proletíš přes sopku,“ upozornila jsem ji milým hlasem plný strachu a odporu z brouků, kteří si to tančili svýma šesti nožkama po okolí. Makadi by asi jenom pobledla a kroutila hlavou, že nic takového nechce, ale ani by k tomu nepípla. Projevit se... není špatné. Hodně vlků mi to říkalo, ale nikdy jsem je neposlouchala, protože mi to přišlo úplně nesmyslné. Jenže ono to vlastně smysl dávalo a bylo to i osvěžující. Ale až se vrátím, povzdechla jsem si, všechno se buď vrátí k tomu původnímu nebo se bude muset změnit vše... A na to nejsem připravena. Netušila jsem, co bych měla dělat. Zda vůbec něco chci s tímhle dělat. Chtěla jsem, aby se vše vrátilo do normálu, který byl ve skutečnosti iluzí, ale vyhovovalo mi, jaké to bylo. Jenže to už není možné.
Přišlo mi trochu líto, že jsem to vůbec řekla. Že se musím vrátit. Tuláctví nebylo pro mě. Měla jsem problémy se o sebe postarat, dát na sebe pozor, nakrmit se a po nějaké době mi i chyběla ta jistota, že se mohu někam vrátit. Chtěla jsem... Ani nevím. Chtěla jsem chvíli nemyslet na nic a jenom si užívat, protože jsem to až do téhle chvíle neuměla, ale na to bylo asi pozdě. Lehce jsem se usmála, když tak udělala i Sineád. Bylo hloupé ukazovat do jaké smečky patřím? Zcela určitě k mé situaci, ale asi mi to bylo jedno. „Jistě, že chci, někdo mě musí chránit před všemi roháči, na které narazíme.“
Otočila jsem se pomalu k moři zády, bylo načase vyrazit, ať jsem už chtěla něco ne. Jen jsem čekala na Sineád, až půjde také proti proudu řeky, odkud jsme přišli.

//Mahtae jih

Zavrtěla jsem hlavou. Možná jsem toho roháče někdy viděla, ale všechno, co má šest nohou, je to malé a má to tu divnou chůzi pro mě bylo odporné a nekoukala jsem se na to déle, než bylo nutné. „A nějak ho neplánuju vyhledávat,“ dodala jsem. Broukl to mohl být sebelepší, ale můj plán bylo se jim vyhýbat, pokud je uvidím. Co nevidím, tomu se bohužel vyhnout nedá.
A ani se mi moc nelíbila ta představa, že by moře mělo být jedním velkým tvorem se zvláštní strukturou, které se třeba jednoho dne zvedne a bude nás chtít pohltit. Však to bylo dost možné, ne? Něco tak obrovského, že ani jeho konec nevidíme, si může nárokovat, co se mu zlíbí a nějaký kus země? Proč ne... Jo a taky jsme stáli hned na prvním místě, které by bylo pohlcené a... moc se mi to nelíbilo? A kralovalo tomu to, že to má šest nohou, protože to je třeba i brouk? Úplně jsem cítila, jak jsem poblednula a sevřel se mi žaludek při představě, jak se nedříve na zem dostanou dvě dlouhé ostré nohy, které se zaryjí do země a poté se moře začne zvedat a otřásat zemí. „Asi je mi z toho blbě,“ přiznala jsem Sineád a udělala krok dál, abych se z toho trochu probrala.
Bylo načase se pohnout, ale mně docházelo, že je... Načase jít do Borůvky. Postavit se jim čelem a něco říct. Co? Ještě jsem úplně netušila, ale něco to muselo být. Polkla jsem, podívala se k řece, která okolo protékala a povzdechla si. „Měl bych se už vrátit do smečky. Dlouho jsem tam nebyl a... Mám tam pár nevyřízených věcí.“

„A kteří brouci nezní,“ řekla jsem jenom tak mimoděk. Nebyla jsem jejich fanouškem, čim víc nohou, tim to bylo horší. Vlastně cokoli, co mělo přeš čtyři končetiny bylo něco, co bych ze svého života nejraději vyškrtla a nikdy to neviděla. „Máš dost míst, co se tu dají projít,“ řekla jsem tiše a taky to bylo trochu povrchní, protože já zdejší okolí vůbec neznala. Znala jsem blízké okolí Borůvky a toho, co jsem minulý rok prošla s Wizku, ale tolik o tom. Všechno je pro mě úplně neznámého, povzdechla jsem si. Furt jsem se krčila za někým a pokud ten nechtěl jít mimo les, nemohla jsem jít logicky ani já.
Zamyslela jsem se, když Sineád podala poměrně obsáhlou kritiku moře. „Třeba tam je něco, co si neumíme představit, protože to nikdo z nás nemohl nikdy spatřit a ani o tom slyšet,“ navrhla jsem. Obrovské mořské příšery s mnoha nohama, bez očí, mazlavá kůže... Kdo ví, však jsem to nikdy neviděla. Může tam být cokoli a kdekoli. A jakkoli velké. Větší než ten slimák? napadlo mě. Ten byl obrovský, ale zase byl na souši?
Posadila jsem se, zatímco si Sineád prohlížela mušle. Přepadala mě myšlenka, že bych se už měla vrátit a už jsem neviděla ani moc důvod, proč to odkládat. Minimálně jsem si mohla ujasnit, jestli tam vůbec chci být Vejít dovnitř a... pochopit, zda mi je ten les vůbec ještě nakloněn. „Tak třeba je moře ten živý tvor?“ navrhla jsem, když vlčice poznamenala, že je moře uražené.

Můj přešlap vzal vítr. Ještě před pár dny to však nebyl přešlap, byla to moje obyčejnost, prostost, moje přirozenost, která mi byla vštěpena do hlavy a já ji nikdy nechtěla zpochybňovat, protože jsem nechápala, proč bych také měla. Tehdy jsem si také myslela, že ostatní dělají podobné přešlapy, ale... Asi jsem se prostě jenom pletla. „Jsou to takoví... Mořští brouci?“ zamyslela jsem se. Někteří byli malí, jiní větší, ale tak to bylo asi s každou havětí, která se motala po světě. „V létě bys je mohla vidět, to poznáš, prostě jsou divní.“ Netušila jsem, jak je popsat, sama jsem je pořádně neviděla a nemyslela si o nich ani nic nádherného, prostě to bylo nějaké malé zvíře, které jsem ani nehodlala jíst, protože jsem netušila, zda jsou jedlí a moc teda ani nevypadali chutně.
Sineád se z moře přesunula k písku, kde se začala hrabat, aby nějakého takového kraba našla, ale ani jsem netušila, jak hluboko žijí a zda se v zimě nepřesunou někam jinam, kde nebudou muset být zamrznutí v písku. „Myslíš, že jsou ryby, kterým nevadí, jak hnusně slaná ta voda je?“ zeptala jsem se až nevěřícně. Však to muselo chutnat hnusně. A určitě tolik soli nemohlo být ani pro jednoho zdravé.
Snažení, které Sineád vynaložila k vyhrabání díry byla rázem doslova spláchnuto mořem. Přehnala se jedna vlna, která díru zadělala a vlčice se rozhodla moře proklínat. Nahlas jsem se nad tím zasmála. Bylo vtipné to celé sledovat. Uklidnila mě až otázka a ukazování na malou světlou věc na zemi. Zavrtěla jsem hlavou, „ne, to je mušle. Něco jako mořský... šutr?“

A není to cílem nás všech? zeptala jsem se trochu posmutněle. Sice někteří měli větší cíle a přežít bylo jenom malou špičkou mnohem většího ledovce, ale pro některé to byl samotný vrchol toho všeho, čeho chtěli a potřebovali dosáhnout. Ale... pak stejně všichni nakonec umřou a je jenom otázka, proč je cílem přežít. Je to vůbec můj cíl? přemýšlela jsem, ale nějak jsem se nedohrabala odpovědi. Netušila jsem, co jsem chtěla, proč bych něco měla chtít, zda jsem se pokoušela stále formovat jednu novou osobnost nebo si chtěla ponechat tu první... Samozřejmě, že tu první. Sice za celý život neřekla tolik, kolik řekla ta, kterou si dělám, ale co tomu vadilo? Mluvení nebylo vše, zábava také ne... Stačilo, že jsem byla tak nějak spokojená.
Na jazyk se mi dostala hořká pachuť, která se tam rozlila jako slaná voda Sineád. Procházelo mi to celým tělem a obracelo mi to žaludek, který byl naštěstí prázdný a žádné vrhnutí tak nepřišlo. Klid, vydechla jsem. Zeptala se cože, jenom jsem lehce zavrtěla hlavou, že se tohle nemá vůbec řešit, byl to jenom přeřek, který se čas od času stane každému. „Nevim, jak by mohlo, ale v létě všude v písku můžeš najít malé kraby a ta voda musí sahat do písku, ne? Takže teoreticky oni.“ Trochu jsem se nad tím zamyslela a koukla se i okolo, ale žádnou dirku po krabovi jsem nenašla. „A taky tu občas řvou bílí ptáci,“ dodala jsem. Ale nic z toho vyloženě nežilo v moři.

Loterie 33

„Život taky žije sám,“ namítla jsem, „ale zlý a protivný není. Spíš je to prostě o tom, že Smrt harpyje prostě je a její samota na to má jenom malý účinky,“ řekla jsem svou vlastní teorii o tom, protože... Vlci byli různí. Moje máma byla jaká byla a přitom nejdříve žila ve velké společnosti, následně jen se mnou a nakonec ve smečce. Přesto byla... možná jemně řečeno megera. „Zkus prostě přežít,“ poradila jsem takovou obecnou radu, která se mohla zdát prostá, ale čelem ke Smrti možná trochu otazníková. Chovala jsem se slušně, nevyskakovala jsem si, ale přesto mě odtamtud vyhnala zcela naštvaná a protivná. Takže k čemu mi byla slušnost? Nikdy mě nikam nedostala. A hořkost snad ano? napadlo mě.
Byli jsme u moře, být v létě, asi by to bylo lepší. Nějaký teplý den, poslouchat racky, sledovat vysoké vlny, smáčet si nohy ve svěží vodě... Zima nebyla moc pro mě a do vody se mi nechtělo. Stála jsem však blízko, obtiskovala tlapy do mokrého a studeného sněhu, zatímco Sineád se odhodlávala k tomu, aby se napila té slané vody, o které tvrdila, že nemůže být strašná. Já o tom věděla svoje a nehodlala jsem ji v tom nijak odrazovat. Chtěla jsem to vidět.
A bylo to lepší, než jsem doufala, protože se napila z plna hrdla a jak rychle do ní voda vlezla, tak rychle vylezla a doprovázelo to dávení a znechucené škleby. „Jako bych to neříkala,“ vydechla jsem s úsměvem a jedním přeřekem, který jsem si uvědomila vcelku pozdě, ale doufala, že to bude prostě přeskočeno, protože měla větší věci na práci. Léta zvyku, kterého se ani nechci zbavit. Nebo to spíš ani nešlo.

Loterie 32


„Její osobnost se odráží už v tom jménu,“ přitakala jsem, i když to nebyl úplně výslovný souhlas. Nebylo třeba to říkat, každý musel tušit, že Smet nebude žádná milá osobnost, která by rozdávala dárky a moudra na potkání. To už spíše ten Život, ale u něho mi přišlo, že se oproti němu cítím strašně hloupá a nepodstatná… Možná to u něj ale měl každý, byl to přeci jen Bůh. „Nějak se to přetrpět musí, pokud něco chceš. Ale tam ti radím nevyskakovat si a prostě dělat jen to, co by potěšilo ji, nikoli tebe.“ Neřekla bych, že má moudra byla nějak užitečná, byla jsem u ní jednou, ale i to mi stačilo k tomu, abych si udělala obrázek a vícekrát k ní už nechtěla zavítat. Ani Života jsem neplánovala. Dal mi to, co jsem chtěla a více nebylo třeba. Navíc jsem si ani nemyslela, že bych k němu trefila. Tehdy mě k němu dostala Smrt a pak jsem se horko tězko dostávala zpět do lesa, protože já a ani Heather jsme na tom nebyly nijak dobře s orientačním smyslem.
Před námi bylo otevřené moře. Moc jsem se nehrnula ke studené vodě, ale to se nedalo říct o Sinéad, která se tam nahnala a dokonce se i namočila, než vyskočila s tím, že je voda ledová. Lehce jsem se pousmála, co čekala? „Tak děelej,“ popohnala jsem ji a tlapou poukázala ke slané vodě. Doufala jsem, že udělá pořádný hlt a ne jenom malé ochutnání, které hned vyplivne a nebude pak cítit tu pachuť všude okolo.

Loterie 31

//Mahtae jih

Stavět na hlavu jsem se neuměla. Ale kdyby ano, zcela určitě by to byl problém, který by jiní nechtěli snést, protože by to ze mě dělalo někoho zcela jiného, koho by nemohli pochopit a zas by si akorát něco říkali za zády a přede mnou by se tvářili, že je vše naprosto v pořádku. Moc nad tím vším přemýšlím, upozornila jsem se s lehkým zamračením. Ale přehnané přemýšlení nad vším bylo mojí specialitou, ne snad? I když jsem nechtěla, musela jsem to furt dělat, vracet se k tomu všemu a říkat si, jak by asi ostatní mohli reagovat a co by dělali.
Pokračovali jsme po proudu řeky a ke konci bylo už možné vidět moře. Obrovskou modrou hladinu, která se před námi otevírala, slunce se odrážela v nekonečné modři a vlny lehce pohupovaly celým prostorem před námi. Byli jsme na místě. Někde pod námi už musel být i písek, ale abychom ho vůbec viděli, museli jsme jít furt dál směrem k moři, které muselo být ledové jako okolí a snad i s nějakou tenkou vrstvou ledu.
„Taky jsem to netušil, ale potkal jsem pár vlků, co něco podobného mají,“ řekl jsem krátce, ale více to nerozebírala. Trochu jsem se styděla, proč je má srst vlastně červená. Teď už to bylo prostě... směšné. „Život je milý, vše je u něho strašně příjemné a klidné. Ale Smrt? Mám pocit, že mě chtěla upálit,“ povzdechla jsem si. Zpomalovala jsem, nakonec jsem se zcela zastavila. moře šumělo kousek od nás a můj pohled padl na široké okolí, které bylo pokryto pouze modří. Kam nedosáhlo moře, tam byla obloha. Je tu klid, vydechla jsem úlevně. Bylo to asi to, co jsem potřebovala.

Loterie 30

//Mahtae sever

„Do mě by se spíše rylo, ať se někdy rozhoduji sám. Nevybereš si,“ řekl jsem trochu pochmůrně. Nikdo mi to ve skutečnosti do očí neřekl, pokud tak chtěli udělat, drželi to v tajnosti nebo si to říkali pouze za mými zády, ale věděl jsem, že to tak bude. Ale... nějak mi to bylo jedno. Snažila jsem se o to, aby mi bylo jedno, co jiní říkají, co si myslí, protože jsem se tím trápila celý život a už mě to nebavilo. Vždycky budou mluvit, vždycky budou pomlouvat, ale mě to už nebavilo a nechtěla jsem se tím zatěžovat. Ačkoli jsem si za to mohla sama, protože jsem byla hloupá a nevěděla, jak svět chodí a že občas po světě chodí i excelentní lháři.
Sineád souhlasila, že hodně věcí je divných a nejenom nějaké slané jezero, které hází vlny vyšší, než je vlk, ale byla pravda, že to patřilo k těm divnějším světovým úkazům. Stromy byly přeci jenom pochopitelnější. Jo a mimo stromů a moře tu byla ještě jedna věc, která byla nepochopitelná pro kohokoli mimo hranice. Chvíli jsem mlčela, pak se při kroku podívala na své nazelenalé nohy a přemítala, co říct. Jo, potkala jsem oba dva. Jeden mi dal magii, druhý mi dal vzhled, který však nezaručuje žádnou sebedůvěru. Nevybudovala jsem si ji, došlo mi hořce. „S oběma,“ hlesla jsem, „Smrt mi pomohla v magii, Život se sílou a změnil zcel to, jak vypadám,“ přiznala jsem. „Dřív jsem měl srst takovou... Máma tomu říkala bláto. A ty zelené nohy je také věc od Života.“ Podala jsem krátké vysvětlení, ale nějak jsem netušila proč. Normálně bych to neříkala, jen... jsem to asi potřebovala konečně někomu říct. Blueberry to nevnímal.

//Mušličková pláž

Loterie 29

//Neprobádaný les přes VVJ

Musela jsem se lehce pousmát, když Sineád vlastně naznačila, že jí je jedno, co jí o moři říkám, protože se z něj stejně napije. A až tak udělá, bude se šklebit, nadávat, plivat vodu všude okolo sebe a ještě si třeba bude stěžovat, že jsem jí na to měla upozornit a nekoukat, jak dělá neskutečně nechutnou chybu, kterou z jazyka nedostane dlouho. „Jsem rád, že neposloucháš,“ prohodil jsem polohlasem, protože... Chtěla jsem vidět, jaká bude její reakce, až se z té vody napije a zjistí, že jsem prostě měla pravda a ta voda je nechutná. Snad jediná voda, co se jí mohla vyrovnat, byla ta malá říčka, která tekla od sopky. I ten smrad byl dostatečně odpuzující, aby se tam jeden moc dlouho nezdržoval.
„Jako blbost zní také hora, co má v sobě díru a když do ní hodíš kámen, začne prskat tekutý oheň,“ nadhodila jsem. Svět byl divný. Pokud se to nějak zajímavě vysvětlilo, mohl i třeba takový strom znít neskutečně. Něco, co roste desítky let a je to obalené věcmi, které vždy na zimu spadnou a zemřou, ale on si vypěstuje nové. Je větší než cokoli, ale dokáže ho zlomit vítr.
„Znám blízké okolí,“ řekla jsem nejistě, když bylo poukázáno na to, že okolí znám. Procházeli jsme totiž blízko Borůvkového lesa a... já furt neměla odvahu se tam vrátit. Ale věděla jsem, kde se nacházíme a o to šlo, ne? Jednou třeba, napadlo mě polohlasem. Sklopila jsem k tomu zrak, poslouchala řeku a raději se brodila sněhem dál bez toho, abych k lesu byť jen pootočila hlavu.

//Mahtae jih

Loterie 28

//Východní úkryt

Jeskyni jsme nechali za nám a vykročili ven. Nemuseli jme být ani nikde na planině, aby se ukázalo, jak moc si bouře vyhrála s okolím. Celé okolí bylo pokryté sněhem, větve se prohýbaly pod tou tíhou, které na ně sníh nakládal. Ale furt jsme byli v lese, takže kdo ví, jak vypadají otevřené planiny. Třeba se tam budeme topit ve sněhu tak moc, že nám budou koukat jenom špičky uší a budeme volat do nebe, abychom se vůbec se Sineád slyšeli a dokázali se v tom bordelu najít. Jak se navíc ukázalo, vlčice chtěla k moři, o kterém mi říkala, že ho ještě nikdy neviděla.
„Řekl bych, ať ho nechutnáš, protože je slaný,“ zamumlala jsem trochu zamyšleně a furt se ostýchala nad tím, jakým způsobem vlastně mluvím. Cítila jsem na zádech tíhu, kterou na mě máma naložila a necítila jsem se kvůli tomu ani trochu dobře, ale... chtěla jsem vlastní osobnost. A něco, co by prostě patřilo jenom mně a nikomu jinému. „Ale každej by to moře měl ochutnat,“ dodala jsem. Chtěla jsem vidět, jak e u toho bude tvářit a co bude dělat... Znělo to zábavně. A zábavu chci, potřebuju se rozptýlit a nemyslet na to, co se děje, povzdechla jsem si tiše pro sebe.
Sineád nás nějakou chvíli vedla, zatím správně, ale poté se zasekla, že vlastně netuší, kam bychom měli jít a měl by to vést někdo, kdo u toho moře byl a ví, kudy jít. Přikývla jsem, nic k tomu neřekla a převzala vedení, na které jsem nebyla zvyklá. Já spíš každého následovala, i kdyby mě měl odvést do pekel. „Stačí dojít k jedné dlouhé řece a pak stále po jejím proudu,“ řekla jsem tiše. A řeka byla kousek... A vedla okolo Borůvkového lesa.Suše jsem polkla, ale poručila si, že na to nesmím myslet a prostě jsem šla dál.

//Mahtae okolo VVJ

Loterie 27

Obvykle jsem křeče měla jenom z toho, jak jsem držela tělo v kompletním ztuhnutí a bála se na cokoli reagovat nebo se pohnout, ale nyní to bylo ze smíchu. Bolelo to snad ještě více, ale bylo to nové a rozhodně příjemnější, ačkoli se jednalo o bolest. Jako první mě i napadlo, že bych tuhle jeskyni ráda někomu ukázala, Lilith, Wizku, Blueberrymu, ale... Jedna zmizela z mého života a ti dva neznali vlka, který tu stál a smál se sprosťárnám, které pronášel bez nějakého hlubšího vědomí, že je vůbec říká.
Zůstat v té jeskyni déle, asi bychom mohli mít problém s dýcháním, protože by přednější byl smích, takže bylo dost pozitivní, že chtěla Sineád jít někam pryč. A snad ani ne sama, snad chtěla jít se mnou. „Přemýšlím,“ vydechla jsem, „znám takový podzemní jeskyně vodopád, potom moře a... Nebo prostě můžeme jít,“ vyjmenovala jsem několik možností, ale žádná z nich nezněla lépe než burcující sopka a sprostá jeskyně.
Vykročila jsem ven, sníh mi zakřupal pod nohama, když přišla trochu pichlavá a bolestivá otázka. Zasekla jsem se, tupě zírala před sebe a přemítala nad lesem. Do lesa se měl vrátit někdo zcela jiný, ne já. „Neměl bych se tam teď vracet,“ řekla jsem krapet nejistě, „Nechci s nikým odtamtud zrovna mluvit,“ dodal jsem a pokývl hlavou, abychom prostě šli. Potřeboval jsem čas rozmyslet si, co se vůbec bude dít, co řeknu, jak zareaguju... Nemohla jsem prostě vtrhnout do lesa a dělat Makadi, nemohla jsem riskovat, že se tam ta vlčice vrátila, nemohla jsem... nic. Na tom nezáleží. Na ničem nezáleželo.

//Neprobádaný les

Loterie 26

Jeskyně si žila vlastním životem a poslední slovo z našeho prohlášení se rozhodla vždy přeměnit do něčeho nevkusného a drzého. Takže tu vzduchem lítal zadek, zasoplenci, zahulenci a další více či méně urážlivá prohlášení, kde tomu kralovalo, že prý umím… vyprazdňovat se. Tlamu jsem protáhla do úzké linky, trochu sklopila hlavu dolů a povytáhla obočí v náznaku, jestli si ze mě Sineád dělá srandu, i když za tohle mohla ta ozvěna, nikoli ona sama. „Každej musí chodit,“ opáčila jsem a cítila, jak se Makadi za tohle prohlášení úplně stydí a zahrabává se do země.
Kromě oplzlostí byl vzduch ještě plný smíchu, ze kterého mě bolel žaludek, jak moc nezvyklé a neočekávané to všechno bylo. Vlčice měla pravdu, že bychom s tím měli přestat, protože by se nějaká nehoda mohla stát, ale přestat se smát na tom všem bylo to nejvtipnější. Koutky mi furt cukaly a žaludek se chvěl a chvílema jsem i ten smích musela dusit v sobě, abych se uklidnila.
Potřebovali jsme nějaké rozptýlení a to přišlo ve chvíli, kdy Sineád poukázala na to, že bouře ustupuje. Sice nepřišel žádný krásný den, ale bouře skončila. Našpicovala jsem uši, přešla blíž k východu a sledovala sněhovou pokrývku, která zahalovala zcela vše. „Tak vypadnem?“ zeptala jsem se. Sice jsem netušila, kam jít a jestli tohle neznamená, že se mám se staženým ocasem vrátit ke smečce, ale asi nemělo smysl se schovávat v jeskyni tak blízko smečky. Dřív nebo později bych na někoho narazila. Uši mi lehce klesly dolů, zrak jsem zabodla do sněhu, který vítr nafouká do jeskyně a tak nějak… jsem nebyla připravena na to, že bych měla jít ven. A čelit světu, polkla jsem. Čelit tomu, kým jsem, kým jsem byla a kým bych měla být.

Loterie 25

Máma mě učila, že bych měla mluvit jistým slovníkem a nějaká slova nepoužívat. A když jsem je nepoužívala v mladších letech, už jsem k nim nepřilnula ani později, takže jejich náhlé používání pro mě bylo trochu nepatřičné a nezvyklé. Ale takhle mluví dáma, uvědomila jsem si. Byla jsem dáma? Ne. Chtěla jsem, sakra moc bych chtěla, ale tohle mi život nedal a tady ani nebyl důvod předstírat, že jsem. Sineád znala Rolla. Rollo byl... samec. Samci mluví, jak jenom mluví.
Ozvěna v tom dělá... zadek? nechápala jsem. Lehce jsem se zamračila, hodila na Sineád dosti nechápaný pohled a až po dalším zvolání a dlouhém přemýšlení mi došlo, co se děje. Že ozvěna si z nás dělá srandu a všechny ty zadky, co tady okolo lítaj. Než jsem si to nějak vůbec srovnala v hlavě, došlo ke mně, že jsem svině. Jako... byla jsem, ale to mi zcela určitě ta jeskyně nemusela připomínat. „Takže ta jeskyně říká hlouposti,“ vydechla jsem, zatímco se Sineád div neválela na zemi smíchy. Chlípnosti, chlípnosti.
Zvedla jsem hlavu, „To aby tady jeden už ani nemluvil,“ vydechla jsem, ale cítila, že mi cukají koutky směrem nahoru. Bylo to vtipné, jenom jsem se trochu styděla. Makadi se styděla, Rollo netušil, jak by na to měl reagovat. Nehulil, nehulil, ozvalo se jeskyní a kromě toho zaznělo i konečně vyprsknutí smíchy. Bolelo mě z toho ihned na bránici a i v pantech u tlamy jsem cítila křeč. Protože já se moc nesmála a pokud ano, bylo to jenom mírné, ale žádné hlasité projevy, které jsem pociťovala zde.Bolí mě břicho, úpěla jsem. Musela jsem trochu natáhnout přední nohy dopředu, přikrčit se k zemi, protože se mi blbě drželo na nohou, ale smích stejně nepolevoval.