Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ

Táhlo mě to trochu k tom, abych se k moři vrátilo. Možná, že když budu za obzor koukat dostatečně dlouho, třeba tam dříve nebo později objevím náznak nějaké země, která leží daleko od této a jak řekl Altaïr, je více či méně jako tahle, ve které už nějakou tu zimu žiju. Ale budou tam vlci jiní? napadlo mě. To bylo asi to nejpodstatnější, co mě mohlo na zemi zajímat, ale... zatím to šlo. Alespoň teď. Nebylo jsem si nejisté sebou, ale ostatními, i když se mi teď podařilo narazit na někoho, kdo by minimálně natolik slušný, aby na to neupozorňoval. Nebo tomu třeba rozuměl, ale to těžko říct.
„Takže jste prošel mnoho krajin,“ konstatovalo jsem krátce na základě toho, co řekl. Lehce jsem se usmálo. Řeklo bych, že jsem toho samo dost prošlo, poznalo kraje, než jsem došlo až sem, ale nikdy se mi nepodařilo poznat mnoho vlků, protože mě od nich drželi dost daleko. „Měli někde nějaké zajímavé zvyky?“ zajímalo mě. Chtělo jsem vědět vše, chtělo jsem, aby mluvil dál a já mohlo jenom poslouchat, protože mi to šlo a protože mě to bavilo. Nechtělo jsem tolik mluvit, protože jsem poté ani nemělo o čem, jak jsem toho v životě moc nezažilo. „Kouzlo téhle země je... rozsáhlé,“ konstatovalo jsem, „a kouzla tu jsou stejně tak rozsáhlá.“
Šli jsme okolo jezera, sopka se tyčila někde v dálce, ale ještě před ní byla řeka. Malá, ale páchnoucí, na pohled nepříjemná věc, která mě zastavila. Nakrčilo jsem nad tím nos a trochu zatřáslo hlavou, když mě ten pach udeřil do čenichu, ale jít dál znamenalo zbavit se toho pachu co nejdříve.

//Sopka

Souhlasně jsem přikývlo. Tenhle kraj nabízel snad vše, každý vlk si tu našel nějaké svoje místo, které mu vyhovovalo a bylo jedno, jestli to měla být vysoká hora, hustý les, kam skoro nesvítí slunce, možné, pláže, louky plné barevných květin. Dalo se tu najít snad vše, co si mohli vlci přát. Snad za to mohla celá ta aura okolí, fakt o existenci Bohů, kteří to tu drželi a vytvářeli tak vhodné místo úplně pro každého. Minimálně takové místo jsme před lety hledali s Lilith. „U moře je klid, moc vlků tam nechodí,“ řeklo jsem Altaïrovi krátce. Ticho bylo občas vítaným přítelem, kterého si mnozí nevážili, protože v něm viděli spíše věznitele. Mohlo být obojím, záleželo jenom na okolnostech. „Občas mě napadá, co asi leží za ním,“ dodalo jsem jenom polohlasem, protože to bylo jenom takové prohlášení do neznáma, které nebylo podstatné.
Očima jsem sjelo po vodě, která odtékala z jezera do řeky. Ta řeka se následně vleje do moře a poté kam? Kde ta obrovská plocha končí a co je za ní? Z těch myšlenek mě však vytrhnul hnědý vlk. Stočilo jsem k němu zrak a poslouchalo, jak mluví o moři. O útesech, zatopených jeskyních a drahokamech, které zdobily okolí. Mohlo jsem si to místo představovat všelijak, ale určitě se nevyrovnalo tomu, jaké bylo ve skutečnosti. Uši jsem lehce stáhlo dozadu. Protože popis krásy byl narušený rázem tím, že to místo bylo i nebezpečné a vzalo si životy mnoha, kteří nevzali v potaz nebezpečí toho místa. Napadala mě akorát otázka – tak proč tam chodili, když to bylo nebezpečné? Ale odpověď byla víceméně jasná. Chtěli to vidět a mysleli si, že zrovna jim se nemůže nic stát. „Pokud neposlouchají ty, kteří mají dobré úmysly, není jim pomoci,“ zareagovalo jsem k jeho posledním slovům. „Ale... narodil jste se tedy u moře, že? Nebo někde blízko. Asi to nebylo stejné moře, jako máme zde,“ dodalo jsem zamyšleně s několika kroky, „nenapadlo by mě, že jich existuje na světě víc, když jsou tak velké.“

//Aina

//Kopej, kopej, zapomínám

Lehce jsem se usmálo, když tak udělal i Altaïr. Jeho společnost byla příjemná, klidná, nemělo jsem z toho žádný divný pocit v žaludku, který by mě neustále nutil otáčet se, jestli je všechno v pořádku a není na mě nějaká chyba. Možná byla a určitě byla i viditelná, ale pokud ji viděl i on, neupozorňoval na to a nechal si to pouze pro sebe bez toho, aby jeho výraz naznačoval jakékoli nechutenství.
Vyprávěl o jezeru, které nedávno viděl. Rozsáhlé, možná i nekonečné? Vlny, které se tříští o břeh a písek, který se rozkládá všude okolo? A voda, která slaně vonila a zrovna tak i chutnala? „Moře,“ hleslo jsem po jeho popisu, „jedno takové je i v téhle zemi,“ dodalo jsem. Na jeho konec nelze dohlédnout, slunce se za ním k večeru sklání a kdo ví, jakou zemi nadále osvětluje. „Zrovna nedávno jsem u něho bylo,“ dodalo jsem už spíše jenom navíc, když nebyla potřeba to vůbec říkat.
Vždy mě nějakým způsobem zajímalo, co zažívali jiní, protože můj vlastní život se mi zdál prostý a nudný. Takhle jsem mohlo zjistit, jaké životy vedly jiní, než přišli do téhle země, ale vědělo jsem, že mi do toho tolik není. Ne každej o tom rád mluví, protože se nedějí jenom dobré věci, ale to mohou vynechat, když mi do toho nic není. „Co jen chcete říct,“ hleslo jsem s mírným úsměvem. Ať řekne to, co říct chce. Pokud mu vadí mluvit o jejich vůdci, může ho zcela vynechat a vyprávět pouze o místech, které viděl, o lovech, které se mu povedly. Jenom to, co chce říct. „Můžeme se mezitím posunout dále,“ navrhlo jsem, „pomalu.“ Žádný spěch a honička, jenom se pomalu posouvat podél jezera a případně někam dál, kam nás nohy zanesou. Třeba i k nějakému zajímavému místu.

Posadilo jsem se na zem s pohledem na jezero. Mělo jsem docela problémy s tím, abych stále na někoho koukalo a upřít pohled k jezeru bylo jednoduchým řešením tohohle problému, o jehož řešení jsem se mohlo pokoušet už léta a bezvýsledně. Můj mozek si navíc skoro každé Altaïrovo slovo bral jako lichotku, kterou to nejspíše být ani nemělo, pouze slušností, ale tak to u mě nefungovalo. Vše jsem si bralo až moc a pak akorát přemýšlelo nad tím, že si tohle nezasloužím, protože jsem o ničem.
Donutilo jsem se ale otočit k vlkovi hlavu, když navrhnul, že mu můžu některá místa ukázat, pokud nemám nic důležitějšího na práci. Tiše jsem polklo a jednou krátce souhlasně přikývlo. Následně ale nastala kratší mezera, než jsem něco k tomu řeklo: „Nemám nic na práci,“ řeklo jsem nejdříve a cuklo koutky vzhůru, „rádo něco ukážu.“ Ale co všechno? Mohlo jsem ukázat sopku, kterou jsem chtělo ukázat úplně každému, protože mi to přišlo jako místo, které málo kdo zná, někdo ani netuší, co by sopka měla být, takže ocení, když jim to místo ukážu. Ale není úplně pěkné, pálí do nohou i v zimě a v létě tam jít by mohlo být i trochu o krk.
„Taky jsem větší nevidělo,“ přitakalo jsem s přikývnutím na jeho poznámku o velikosti jezera. Hlavu jsem vrátilo zpátky ke klidné hladině, která se jemně vlnila a odrážela sluneční svit. „Je tu příjemný klid. Snad i kdyby tu byla stovka vlků, každý by si tu dokázal najít svůj klidný koutek,“ proneslo jsem zamyšleně. Cítilo jsem drobné pachy daleko od nás, které sem nesl vánek, ale špatně čitelné a navíc daleké, nezáleželo na nich.
„Můžeme tu chvíli zůstat,“ navrhlo jsem, „než se posuneme dál.“ Sice jsem netušilo, co přesně budeme dělat, protože jsem nemělo toho moc co říct, řeklo jsem snad vše, co jsem o zdejším kraji vědělo. „Třeba tentokrát můžete něco vyprávět vy,“ navrhlo jsem.

//Mahtae sever

Slunce nám při cestě začalo svítit do očí, jak se zvedalo za kopci na východě. Trochu jsem přitom muselo přizavřít oči, ale vypadalo to, že bude pěkný den po těch několika, které nestály vůbec za nic.
Při zmínce o zimě se mi vrátila vzpomínka na tu první zimu, kterou jsem zde prožilo. Mělo být už skoro jaro, ale stále byl sníh, neskutečná zima a žádné jídlo, které by se dalo sežrat. Na každém vlkovi byly vidět kosti, dokonce i na těch, kteří žili ve smečce a byl vůbec zázrak, že mě s Lilith nějaká vzala k sobě, když jsme jim toho tolik nemohli nabídnout. Ale pak byla jiná zima, mírnější a hezčí, kdy se dalo klouzat po jezeře a sníh přinášel akorát příjemný pohled, ne utrpení z hladu. „Ano,“ špitlo jsem k Altaïróvi, „je tu v okolí docela dost zajímavých míst,“ dodalo jsem. V Borůvce byla tůně, která měla ovoce, nedalo od nás sopka, která uměla prskat, pokud do ní někdo hloupý házel kameny, vodopády a pak fakt o existenci Života a Smrti. „I když jich neznám asi tolik jako jiní,“ došlo mi. Většinu času jsem bylo jenom na jednom místě a v jeho blízkém období a kdo ví, co všechno mi utíkalo před očima. Můžu jít kamkoli, dodalo jsem si pro sebe, jako kdyby to byl objev okolí.
Ale teď jsme byli u jezera. Jeho hladina se leskla ve vycházejícím slunci, vzduch okolo byl příjemný a zdálo se, že tam byl i docela klid. „Tohle je to jezero,“ řeklo jsem, jako kdyby to vůbec nebylo jasné. Přešlo jsem blíže ke klidné hladině, dál od řeky, která z jezera vytékala. Smočilo jsem si opatrně dovnitř tlapu, zajímalo mě, jestli se bude i tentokrát roztékat, ale tlapa zůstala celá. Nerozumím tomu, zakroutilo jsem nad tím hlavou a napilo se.

Vzpomínkami jsem se vrátilo k tomu místu. Léto tam bylo skutečně nádherné. Příjemná teplota mezi stromy, borůvky, kam vlčí oko dohlédlo, tůňky, kde se dalo napít a poté ta jedna větší, kde plavalo všemožné ovoce. To místo je pěkné, polklo jsem zdrceně a sklopilo zrak zahanbeně dolů. Přesto jsem ho opustilo a odmítalo se tam vrátit. Už mi to jako domov nenáleželo a muselo jsem se s tím smířit. „Je to tam nádherné,“ šeptlo jsem a lehce zatřáslo hlavou, abych zapomnělo na všechno, co se Borůvkového lesa týkalo. Leželo na špatném místě, furt jsem okolo chodilo a už mě to poměrně dost ničilo.
Altaïr prohlásil, že Blueberry má ve vedení smečky pravdu. Přikývlo jsem. Ostatně jsem furt po několika letech bylo stále kappou. Nic jsem smečce nemohlo přinést, pouze jsem tam mohlo být přítomné a pomoct jiným, ale vlastní iniciativu jsem nikdy nemělo. Asi to bylo prostě správně. Vždycky povýšil jenom toho, kdo si to zasloužil a přestože jsem trochu závidělo, rozumělo jsem tomu, proč to dělá, a že to je takhle správně.
Zastavilo jsem se u řeky. Více jsem říct nemohlo, bylo mi z toho docela trapně. „Děkuji,“ hleslo jsem s úsměvem na jeho nabídku pomoci. Mohlo bych ho ale poprosit o to, zda mi pomůže s lovem, napadlo mě ihned. Nechtělo jsem ale o to žádat tak moc rychle, i když jsem už mělo docela hlad.
Muselo jsem se zamyslet, když zmínil jezero, ale docela rychle se mi vybavilo. „Oh... Ano! Je kousek odtud. Proti proudu téhle řeky,“ poukázalo jsem tlapou právě k té vodě a pomalu ji přesunulo proti proudu. „Když v zimě zamrzne, je to pěkné místo,“ prohlásilo jsem a vydalo se tím směrem.

//VVJ

Vydalo jsem se kousek po proudu řeky. Jenom pomalými kroky, abychom došli blíže k soutoku dvou řek a místu, kde bude lépe vidět na Asgaarský les a ne jenom na ten Borůvkový. „Přesně podle toho se ten les jmenuje,“ přikývlo jsem, „celý ten les je pokrytý borůvčím a přes léto je ten les skoro modrý, jak jsou na každém kroku,“ vysvětlilo jsem. Odkud to vím? Mohlo jsem říct, že jsem v tom lese bylo se známým, nic jiného k tomu nebylo třeba říct. „Ty ostatní dva lesy netuším, podle čeho se jmenují,“ dodalo jsem. Možná to byly prostě vymyšlené názvy, jako jsou jména vlků, možná to bylo něco starého a tajemného, co mohli vědět pouze tamější členové.
Líbilo se mi, jak Altaïr mluvil stále slušně. Dávalo to neutrálního tónu, ačkoli to dávalo i lehčí odměřenost. Jenom jsem netušilo, jak tak pořádně mluvit i za sebe, protože mi to bylo trochu cizí a přišlo mi, že na mě vždycky všichni koukají shora, takže ani nemají důvod ke mně mluvit slušně a já k nim pak ani nemluvilo. „Borůvkovou smečku vede jeden alfa, Blueberry. Hodně barevný vlk, nejde ho přehlédnout. Ale členy pořádně nevím, možná jen namátkově nějaké znám, ale těžko říct jejich jména nebo počet.“ Tohle už bylo čisté lhaní. Až na nějaká postavení, ta jsem určit nedokázalo, nevyznalo jsem se v tom, jak byla ta smečka stavěná. „Ale Blueberrymu vždy záleželo na tom, jak jsou vlci pro tu smečku prospěšní. Flákač a neschopný vlk se v žebříčku nikam nedostane,“ dodalo jsem. Ostatně o tom se mnou jednou mluvil.
Pomalu jsme se sunuli k druhému lesu, tmavšímu, kde jsem bylo jenom jednou s Laurou. „O Asgaaru nevím snad nic. Jenom jsem poznalo jejich betu, světlou vlčici s tmavým pruhem přes hlavu a záda. A Sarumen... Ani nevím, kde je. Slyšelo jsem o něm od jednoho vlčete, ale nikdy jsem na tom místě nebylo,“ zarazilo jsem se. I jsem se zastavilo a zahledělo se na Altaïra. „Nevím, ale asi už víc se smečkami nepomůžu,“ dodalo jsem trochu zahanbeně a uši stáhlo lehce vzad.

//Erynijský les

Asi jsem nechtělo slyšet, že důvod jeho odchodu byl právě kvůli jejich veliteli. Neznamenalo to úplně to, že jejich velitel byl nějak krutý a dělal svou práci špatně nebo nespravedlivě, ale pokud by nebyl, nejspíše by zůstal. Na to už se neslušelo ptát, ani jsem úplně nechtělo, pouze jsem přikývlo, že tomu rozumím, ačkoli jsem si nedokázalo představit žít v takovém světe, kde by vše bylo na příděl. Ve smečkách to sice fungovalo tak, že první žrala alfa a poté to šlo níže, ale vždycky nějaké jídlo zůstalo a pokud ne, dalo se něco lovit bez svolení. Nechal tam svou rodinu? napadla mě ještě jedna myšlenka, kterou jsem neproneslo nahlas, protože to už bylo skutečně přecházení hranice, kterou se neslušelo přejít kolikrát ani v přátelství.
Raději jsem pomalu vyrazilo směrem k řece a přemýšlelo přitom, co říct. „Slyšelo jsem v tomhle kraji o třech smečkách,“ začalo jsem, „O Borůvkové, Asgaarské a potom ještě o Sarumenské.“ To byl asi slušný začátek toho, co se o tom dalo říct. „Nevím, jestli jich je více, ale Borůvková a Asgaarská leží hodně blízko u sebe, jsou to snad sousedé,“ dodalo jsem.
Les se pomalu otevíral, přicházela řeka a dost povědomý pohled. Zarazilo jsem se, rozhlédlo okolo sebe a pak udělalo pár kroků vpřed k proudu. „Myslím, že jsme dokonce i dost blízko těma dvěma,“ dodalo jsem zamyšleně spíše pro sebe.

Trochu jsem se zamračilo nad popisem toho velitele, kterého měli v údolí, kde se Altaïr narodil. Na jednu stranu to dávalo smysl, pokud tam takový problém byl a bylo třeba ho vyřešit, na druhou stranu byla otázka, proč se nějaká smečka raději nepřesunula do místa, kde by bylo lépe, pokud i voda byla limitována a ne jenom jídlo. Ale spíš jsem to jenom nechápalo, protože jsem tohle nikdy nezažilo a limitované jídlo znamenalo v mé řeči jenom to, že ho máma neulovila, takže nebylo den nebo dva co jíst. Nešlo tak o to, že by nebylo co, ale spíše jak. „Odešel ste z toho místa kvůli tomu?“ přepadla mě jedna otázka, která už narušovala vztah cizinců, kteří se pouze letmo setkali. Tohle patřilo k otázce, na kterou se bude ptát možná přítel, nikoli červený cizinec jako já, ale zeptalo jsem se. Protože mě zajímalo, jestli to bylo tím důvodem a znamenalo to, že i život pod velitelem, který vše spravedlivě rozhodoval, nebyl adekvátní.
Trochu jsem cuklo koutky nahoru. Nebylo jsem si jisté tím, že informace, které dám a můžu dát, budou nějak dostatečné a k něčemu, ale mohlo jsem se o to pokusit. Pokud mě samozřejmě orientační smysl zavede alespoň trochu blíže k těm smečkám, ale to bylo takové pofiderní. „Tak tedy... Asi bychom mohli jít, ne? Zkusit se k těm smečkám alespoň přiblížit,“ navrhlo jsem a pomalu vstalo. Párkrát jsem mávlo ocasem ze strany na stranu a očima jsem už pátralo po okolí, abych našlo prostě nějaký záchytný bod, kudy jít a tím se stala řeka, která hučela nedaleko. Řeka byla vždy správným začátkem.

//Mahtae sever

Mohlo jsem si jen představovat, jak vypadá místo, které Altaïr popisoval. Údolí bylo prosté si vybavit, ale přenádherné už zaujímalo subjektivní pojem. Pro mě mohlo být krásné údolí to, kde slunce hřeje na obloze a pole jsou poseté nejbarevnějšími květinami, tečou tam jenom drobné potůčky a stromy na podzim opadají. Pro něho to třeba mohlo být horské údolí, kde jsou zimy kruté. Těžko tak říct, z jakého místa vlastně přišel. To další ale pro mě bylo trochu nepředstavitelné a nemyslitelné. Vyrůst ve smečce, mít okolo sebe ještě další a vědět o historii, která to místa doprovázela. „Ten velitel vládl více smečkám naráz?“ zeptalo jsem se, protože mě tahle část zajímala. Nedokázalo jsem si představit, jak by to fungovalo. Alfa normálně musel být prakticky furt ve smečce, ale velitel nemohl být ve více smečkách naráz. Přecházel v nich? Nebo se spojili v jednu obrovskou smečku?
Ušima jsem krátce střihlo vzad a následně je vrátilo do původní pozice. Hlavu jsem sklopilo níže, zabořilo jsem pohled do mokré země, která byla ponořena ve tmě a přemýšlelo jsem, co bych mohlo Altaïrovi říct o okolí a smečkách okolo. „Není mi to proti srsti,“ namítlo jsem stále s pohledem k zemi, ale pomalu jsem hlavu už zvedalo zase nahoru a dívalo se na Altaïra, „Chcete i vidět místa, kde ty smečky sídlí?“ zajímalo jsem se. Vyprávění by bylo rychlejší, ale obraz vydá vždy na tisíc slov a já bych asi k těm smečkám ani tisíc slov říct nemohlo.

„Ne, nežiju,“ odpovědělo jsem krátce. A možná to už ani lež nebyla. Mohl mě vůbec někdo brát za člena, když jsem tam tak dlouho nebylo? Mělo jsem říct, že odcházím a neplánuji se vrátit, ale nechtělo jsem Blueberryho vidět a říct mu to do očí, protože bych v něm vidělo akorát to, co mohlo být a nikdy nebude, protože tu je ještě ten hnědý Suzume, který se měl ztratit v propadlišti dějin a nikdy nevylézt. Možná to tak bude lepší, napadlo mě. Nevtírat se do přízně alfy, být prostě jenom o samotě a smířit se s tím, že tímhle směrem se má můj život ubírat a mohu být rádo, že jsem vlastně vůbec naživu a mám to, co chci. Sice ne přátele, rodinu, smečku, ale mám to, kým mám být a čím jsem se chtělo stát.
Altaïr mluvil nadále slušně. Myslelo jsem si, že to opadne po představení, ale on v tom pokračoval a vyprávěl, jak se toulá a chce se někde usadit, pokud mu na to sedne místo. Pomalu jsem do toho přikyvovalo, že ho poslouchám a vnímám, aby si nemyslel opak. „A odkud jste?“ zeptalo jsem se. Bylo jasné, že vlka z hor zaujmou hory, toho, kdo zas žil někde v jehličnatém lese asi taky víc zaujme nějaký borovicový les než jabloně.
Trošku jsem se ošilo, „znám ty smečky zde jenom povrchově,“ přiznalo jsem, „tak nevím, jak moc můžu pomoci.“ A k jedné se mi nechtělo ani přiblížit. Pouze z dálky ji možná tak sledovat a dělat, že jsem pro ni nikdy neexistovalo.

Rozhodlo jsem se posadit. Pomalu, nejdříve jsem se podívalo, jestli náhodou nesložim zadek do nějaké kaluže, ale bylo to jenom vlhké jehličí, do kterého jsem padlo a poté zrak vrátilo k hnědému vlkovi. Přišlo mi, že mám ve zvyku si ty hnědé více prohlížet. Zkoumat odstíny na jejich srsti a zjišťovat, jak moc se liší od toho, jakou barvu jsem mělo já, jestli jsou tmavší, světlejší, jestli taky jejich srst vypadá jako bahno a přitom jsem už nemělo důvod. Však mi hnědá na srsti už nenáležela.
Ten vlk byl slušný, klidný a do jeho velikosti a barvy to dávalo kompletního pocitu, že snad mluvím s velkým slušným medvědem, který se pak odebere k řece, aby chytil tučnou rybu a poté se odkolébá někam dál. Jenom dvě věci ho odlišovaly od medvěda – on měl žluté oči, medvědi černé a to druhé byl fakt, že to furt byl prostý vlk. Tohle není moc štěstí, pomyslelo jsem si. Jako první potká někoho, koho Smrt zrovna změnila, přetvořila do něčeho, co po světě ještě nechodilo a možná ani nikdo další chodit nebude? Ale nereagoval na to, došlo mi. Možná na to byl prostě jenom moc slušný. Lehce jsem cuklo koutky do úsměvu, ale pak to hned slezlo. „Jsem tu přes dva roky,“ dodalo jsem. Jak ten čas ale letěl.
Představil se jako Altaïr – pěkné jméno. „Jsem Makadi,“ dodalo jsem po něm, abychom se dostali na stejnou úroveň známosti. Pak jsem ale netušilo, co říct. Slova mi mnohdy nepřicházela na jazyk, netušilo jsem, co říct a tak jsem jenom pohledem párkrát těklo sem a tam, než ze mě vylezlo: „Těší mě.“

Jako malé vlče jsem lezlo na větší kořeny, na kterých jsem drželo rovnováhu, šlo vpřed, přeskočilo následně na další velký kořen, potom na spadlý kmen a tak pokračovalo lesem dál. Nic mě nehnalo, nikam jsem nespěchalo, mohlo jsem si prostě užít tenhle mokrý den, nasávat vlhký vzduch a užívat si klidný les, který snad patřil jenom mně a nikomu jinému.
Trochu se mi vkrádalo do mozku, že to poslední, co v životě potřebuju, je samota. Protože jsem neumělo být samo. Vždy jsem na někom bylo závislé, ať to byla máma, Lilith nebo smečka. Potřebovalo jsem k něčemu upnout, co by mi pomohlo přežívat ty těžší dny, které jsem nezvládalo, ale to nebylo správné. Nebylo jsem nijak samostatné, neumělo jsem pořádně lovit a pomalu mě i přepadal hlad, který bude třeba brzo utišit. A požírat jenom mrtvoly, co jiní nechali? To nešlo.
Slezlo jsem z jednoho spadlého stromu, pomalu jsem kráčelo rozmáčenou zemí dál, ze stromů sem tam spadla kapka, která se tam držela po dešti, ale jinak jsem si mohlo užívat tu suchou srst do chvíle, než mi bylo popřáno dobré ráno. Jak jsem si nemohlo všimnout vlka mi bylo záhadou, možná jsem se prostě až moc zahloubalo do sebe. „Dobré ráno,“ odpovědělo jsem po chvíli, než mi došlo, že ke mně vlastně někdo mluví a asi bych mělo dávat pozor. Otočilo jsem se k tomu vlkovi čelem, v rychlosti si ho jen prohlédlo a nervózně čekalo, co dalšího přijde. Zatím jsem bylo trochu zmatené, možná z toho faktu slušnosti, kdy i vlkova hlava lehce klesla. Proč ke mně? nechápalo jsem a lehce mávlo ocasem do strany.
Byla to otázka, kterou jsem ještě nikdy neslyšelo. Buď měl neskutečnou smůlu a nikdy na nikoho nenarazil, nebo to byl někdo úplně nový, kdo tenhle kraj vůbec neznal, jak jinak nemohl nikoho potkat? Však... Jestli jsem před chvílí bylo u Smrti, muselo to být blízko Borůvkového lesa a Asgaarského. To jsou dvě smečky a tam někdo musí být. „Asi máš-te –,“ opravilo jsem se. Když tak mluvil on, asi jsem tak taky mělo mluvit „– jenom smůlu, v tomhle kraji je naopak dost vlků a i smeček.“ Ale najít vlky, kteří nelhali, nepodváděli, neubližovali, to už bylo docela problematické.

//Jedlák přes Západní Galtavar

Na obloze se protrhávaly mraky. Slunce tam někde bylo, ale schovávalo se za nimi a nešlo vidět. Bylo i docela chladno, ale aspoň už nepršelo a existovala šance, že mi proschne srst, která byla mokrá až do morku kostí. Několikrát jsem se oklepalo, snažilo se dostat co nejvíce vody ven, ale bylo to marné. Nezbývalo prostě nic jiného než jít s tou mokrou srstí a... co dělám? nechápalo jsem. Zastavilo jsem se na hranici lesa plného smrků a došlo mi, že prostě stačí použít magii. Začalo jsem se soustředit, prohánělo horký vzduch a nechalo si v krátké době srst zcela uschnout. Hned to byl lepší pocit a bylo v tom i trochu pýchy. Ne na to, že snad umim nějak použít tu magii, ale že ji použiju pro sebe, protože můžu a neškemrám od někoho jiného, aby mi pomohl a ani tu netrpim v tom chladu.
Šlo jsem pak dál hlouběji do lesa. Nemělo jsem žádnou cestu a směr, ani jsem pořádně netušilo, kde se nacházim, takže prostě... chůze bylo to jediné, co jsem mohlo dělat.

//Zřícenina

Kmitalo jsem vpřed. Déšť každým krokem ustával, svítalo, srdce mi splašeně bušilo a v tlamě jsem mělo tenký černý provázek a do hrudníku mi narážel malý drahokam. Chtělo jsem být co nejdále od té zříceniny to šlo, neotáčet se k ní čelem, přestože se stalo něco... úžasného. Nepochopitelného a neskutečného, nad čím by jiní kroutili hlavou, ale pro mě to bylo slastí. Bylo to pryč – všechno, co mě mohlo pojit s tím, co jsem kdy mohlo být dle ostatních. Teď už to je prostě jenom... Makadi. A nic víc.
Zastavilo jsem se až ve chvíli, kdy zřícenina nebyla v dohledu. Položilo jsem přívěsek na zem, abych si ho konečně prohlédlo ve dni, který začínal a došlo mi, že to není žádný drahokam. Vršek byl dřevěný, zbytek modrý, ale žádný kámen. Spíše něco jako... led? Nebo tuhá smůla ze stromů. Nebo něco takového. Ale nikomu to nechybělo a Smrt řekla, že si to můžu nechat, protože jí se to nehodí. Trochu se mi nad tim sevřelo hrdlo, když mi došlo, že jsem to vzalo někomu mrtvého, ale... jemu to skutečně chybět nebude.
Stačilo si to jenom navléknout. Čenichem jsem rozložilo provázek co nejvíce to šlo a rylo čenichem, aby mi to přes ten krk přelezlo a dopadlo na krk – povedlo se. Byl to docela divný pocit to mít, ale zároveň... skvělý. Bylo to už totiž mé.

//Erynij přes Západní Galtavar