Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Tak se to mezitim nauč a pak mi nějaké zvíře z mlhy ukážeš,“ opravilo jsem se a donutilo se k něčemu, co by se dalo nazvat úsměvem. Bylo to spíše jenom cukání koutků nahoru, ale proč ne? Dalo se to počítat za úsměv a už mi stačilo to neustálé zírání na svět, jako kdyby mě někdo těžce fyzicky týral, když tomu už tak nebylo. Už ani žádná námaha na zádech – pouze svoboda, kterou jsem mohlo poznávat a zkoumat, jak se mi jenom zachtělo. Rozhlédlo jsem se okolo sebe – kam jít? Co prozkoumat? Jak daleko od lesa se mohu jít podívat bez toho, aby mě někdo držel a mozek mě táhl zpátky, protože jsem pryč už moc dlouho? Svoboda.
Ale pro svobodu bylo nejdříve podstatné se vymanit z okovů konvencí, pravidel a nějakých... normálností. Ale co? Kdy se vlk jako já mohl považovat za normálního? Vychovali mě pro divnost a nepochopení jiných a já to furt nechtělo přijmout. Už ale bylo načase, aby se tak stalo. Vlčice se to sice snažila pochopit, ale.... možná jsem jí to říkalo moc nuceně? Samo jsem tomu moc nerozumělo. „Sejde ti víc na duši jiných nebo na jejich těle?“ zeptalo jsem se a vstalo. Potřebovalo jsem se pohnout, projít, sezení mě už bolelo. Udělalo jsem několik kroků do strany a pak se zastavilo s pohledem do země. „Nevim, kolik vlků je jako já, ale sejde na tom?“ zeptalo jsem se s pohledem na rezavku s bílým pruhem mezi očima. „Jsou vlci, co mají rádi vlky. Jiní zase mají rádi vlčice. Jsou tací, kteří víc než cokoli touží po rodině, jiné zase představa mláďat děsí k smrti. A někteří... K tomu nemají vyhraněný názor. Líbí se jim, kdo se jim líbí, budou mít rodinu, pokud do toho stavu dospějí. Tak proč... Proč by někdo nemohl vnímat a cítit, že nezapadá ani do jedné škatulky pohlaví, kterou svět nabízí? Nejsem obráncem slabších, nemám hluboký hlas a nechci rozsévat své sémě. Ale nejsem ani něžná vlčice, která může dát život hromadě statných osobností. Jsem nic, možná něco mezi těmi dvěma světy, třeba i něco zcela jiného. Možná ne na pohled, ale ne své duši ano.“ Netušilo jsem, jak to mám vysvětlit. Jak ukázat to, co je v mojí hlavě a srdci někomu, kdo tomu nerozumí. „Jsem to, to červené, to s hvězdama na nohou... Když mi slíbíš, že neřekneš Lilith o mně, tak ti řeknu i své jméno, pokud ti poukazování jako to vadí,“ nabídlo jsem. Ale... nesměla o mě vědět. Nyní ne.

Chce navštívit další a v některé by mohla říct, že potkala červeného utopence se zelenými hvězdami na nohou. Další myšlenka a důvod, proč nesmím říct vlastní jméno se mi vrylo do mozku a usadilo se tam jako hniloba. Ale asi by bylo lží říct, že mě nezajímalo, jestli něco takového neměla i Borůvka. Nikdy tam mlha nebyla, minimálně ne v přiměřeném množství, kdy za to mohlo počasí, ale že by prostě... tam bylo něco kouzelného? Pokud ano, vždycky mě to minulo. Možná to bylo tím, že mě les nikdy nebral jako člena a neukázal mi, jakou magii skrývá? Bylo to vůbec možné? Všechno je možné v téhle zemi, kde jsou všichni otevření magii, ale ne tomu, jací vlci jsou. „Asi se do toho Sarumenu půjdu někdy podívat, jak tam vlci dělají zvířata z mlhy,“ řeklo jsem trochu suše, ale zajímalo mě to. Mohlo to vypadat krásně, v noci zase děsivě a pro neznalé i hrůzostrašně.
Věděla toho ale o těhle magií víc než já. Protože moje vědomost o nich byla nulová, až do téhle chvíle jsem netušila, že vůbec něco takového existuje, ale Danie mi to krátce řekla v tom, co ona sama ví, i když to spíše znělo, že jenom přednáší svoje vlastní vědomosti a nesnaží se někoho učit nebo poučovat.
Ale pak přišla lítost, že vlastně nemlčim. Zakroutilo jsem hlavou samo nad sebou, netušilo jsem, jak se z toho vykroutit, ale jít zpátky už nebyla možnost. „Občas tady nejde o to, jak se narodíš, ale jak se cítíš. Narodila ses jako samice a chceš být samice? Dobře. Ale jsou i tací, co se... třeba narodí jako samec, ale třeba je učí tomu, nebo chtějí být samicí... A někteří... Nechtějí spadat do označení samec a samice. Prostě chtějí být.... Vším a ničím.“

Dokážu? To byla dobrá otázka. Možná ano, možná ne. Možná tuláctví bylo právě to, co bylo potřeba k tomu, aby se ukázalo, kdo vlastně jsem, jaké jsou mé schopnosti a možnosti. Možná mi tuláctví ukáže, že neumím přežít na vlastní pěst a jako vyzáblina se dovleču k první smečce a budu škemrat o to, aby se pro nuzáka, jako jsem já, našlo místo. Budu podlézat výše postaveným vlkům, aby se jim zželelo někoho, kdo nemá co nabídnout a budu doufat, že s tím nějak pochodím. „Každý se naučí přežít sám,“ odpovědělo jsem po delším rozmyslu. Ale možná to byla blbost, třeba někdo není stavěný k tomu, aby to dokázal. Ale to se ostatně ukáže časem, ne jinak. „ta druhá je Borůvková, ale o žádný v močálech nic nevim.“ Kdo by navíc chtěl bydlet v močálech? Neměl by domov být nějakým příjemným místem a ne takovým, které páchlo a neustále bylo vlhké a špinavé? Divní vlci, divná místa.
Ne každého by mušle potěšila, někdo ji už viděl mnohokrát a znal a nemohla mu připadat moc zajímavá a unikátní. Ale pro někoho, kdo svět teprve poznával a nerozuměl mu, to mohla být příjemná věc, která ho potěší a zaujme. Tlapou jsem několikrát prohráblo zem, nějaká mušle se objevila, ale buď byla moc malá, nalomená nebo prostě nezajímavá.
Danie se stále zajímala o magii, nedočkavě snad vyčkávala den, kdy tu vlastní objeví a říkala i něco o mlze v lese? „Kouzelná... mlha?“ Nebylo jsem si jisté, jestli řekla to, co skutečně řekla, ale jak si mohla být jistá, že ta mlha je kouzelná? Že by ji mohla navíc ovládnout.
A pak mi bylo docela líto, že nějaká slova vyšla z mé tlamy. Nerozuměla tomu, nechápala to, koukala na mě jako na pitomce, kterým i dost možná jsem. „S-samec,“ vykoktalo jsem nepříjemně z hrdla. To slovo mi nešlo přes jazyk. Nikdy přes něj nešlo, protože bolelo. „Nejsem samec – on.“

„Nejsem ze smečky,“ vyšlo ze mě. Nebyla to ani tak lež. Sice byl můj kožich stále nasátý pachem borůvek a dal by se snadno spojit s lesem, pokud by vlčice ten les znala, ale pevně jsem doufalo v to, že neví, o jaký les se jedná. Neplánuji se tam vracet. Všechno mělo být už prostě za mnou. Mělo jsem pochopit, že úspěch v tom lese nijak nepřijde, štěstí také ne, tak proč tam zůstávat? Není tam nikdo, kdo by mě držel, kdo by vůbec chtěl, aby má přítomnost v tom lese přetrvávala. Ten konec měl přijít už dávno, proč se s tím namáhat déle, než je třeba? „Znám tu dvě smečky. Asgaar a pak jednu, co s ním sousedí, ale to je všechno, o čem vím. Vlky z nich neznám, neporadím ti.“ A to nebyla úplně lež. Z Asgaaru se mi podařilo poznat pouze Lauru a s Borůvky? Mnoho jmen, žádnou osobnost. A ty, které jsem stihlo potkat... Ti odešli nebo mi dokázali, že potkat je bylo chybou.
Mládí a naivita vlčice byla snadno cítit a vidět. Moje jméno neslyšela a ani ho vědět neměla, ale přesto mi to své s radostí řekla a ještě k tomu připojila fakt, že někde po okolí má bratra, který se jmenuje Micah a chce, aby zamířil do Sarumenu, pokud ho někdy potkám. Mohl, ozvalo se mi v hlavě. Proč mi z toho bylo blbě? Proč se mi žaludek přetáčel z toho, jak to říkala? Proč to bolelo? A proč mi bylo jasné, že ani kdyby řekla mohla, tak by to nijak nepomohlo? „Když ho potkám, pokusím se ho navést tím směrem,“ řeklo jsem nakonec. Byl to prostý dotaz a jediné, co chtěla, bylo mít rodinu pohromadě. Něco, co mně se nikdo nepodařilo poznat. Donutilo jsem se ještě k lehkému úsměvu, i když to poměrně dost bolelo.
Červený kámen byl poměrně problémem. Chtěla ho, snad i potřebovala. Sklopilo jsem hlavu k zemi. Však jsme byli na pláži, ne? „Tak mu dej mušli. Dá se najít i nějaká pěkná, když se jeden snaží,“ navrhlo jsem a hráblo tlapou do písku, jestli se nějaká neobjeví. Ale nic, jenom mokrý písek.
„Prostě jednoho dne přišla. Byl to obyčejný vítr, co se prohnal okolo, ale... prostě to byl pocit, že za ten vítr může někdo a ten někdo jsem já.“ Netušilo jsem, jak pořádně vysvětlit, jak to s magií je. Mysl jsem mělo někde zcela jinde. V hlavě mi rezonovalo to, jak mi Danie říká. Že mě bere za samce, ale tím jsem nikdy nebylo. Ani nevím, jak jim být. Nepochopí to, ale co na tom záleží? Zvedlo jsem k ní zrak, pomalu, trochu zdrceně, ale potřebovalo jsem to. „Neříkej mi on,“ řeklo jsem krátce, „já nejsem on.“

„To je možná dobře,“ vyšlo mi z tlamy bez rozmyslu, „kdybys ho věděla, řekla bys o tom určitě Lilith, takhle nemusí vědět z popisu, kdo jsem.“ Vlastně to bylo dost taktické. Lilith mě takhle neviděla a popis červenobílý vlk se světle zelenýma očima a stejně zbarvenýma nohama jí nic neřekne. Nebude tušit o o koho se jedná. „Ale ty mi jméno můžeš říct. Ať pak můžu říct, kdo mě vytáhnul z moře,“ hlavou jsem pokývlo směrem k moři, ale popravdě se mi nechtělo o tom nikomu říkat. Bylo to něco, co je třeba uzavřít hluboko v sobě a nikdy o tom nikomu neříct, protože... to do světa nepatřilo. Ale jméno té vlčice jsem chtělo znát.
„Ty kameny jsou všude, když hledáš. V trávě, v mělké hlíně... Někde jich je víc, někde míň. Občas ti je svět prostě i dá, nevím proč. Když budeš hodná, třeba ti nějaké snese.“ Nechápalo jsem, jak to funguje. Ale Smrt si ty mé vzala a za odměnu mě skoro upálila a ten oheň mě přenesl k Životu, který chtěl pro změnu jenom pouhé květiny, které lze najít úplně kdekoli, pokud není zrovna zima.
Rameny jsem jenom lehce pokrčilo, „je náročná, když s ní neumíš, ale když ti pak Smrt nebo Život pomůžou a ty ji trénuješ, je to lehčí.“ A já netrénovalo a mělo jsem jenom jednu mizernou magii, zatímco ostatní jich měli mraky. Tolik o mé zbytečnosti. A má jediná magie navíc byla pouhý vzduch. O vlkovi bez magie jsem ale nikdy neslyšelo. Jemně jsem se zamračilo, když se na to zeptala. „Nevím. Mezi vlky, co třeba nemají zabarvené oči, nějakého možná i najdeš. Ale nevim, že by ji někdo prostě neměl.“ Jenže proč bych to mělo vědět? O tom by asi nikdo na potkání nevykládal.

Bylo to už určitě rok, co jsem se dostalo k Životu. Dlouhý rok a tohle bylo poprvý, co někdo vůbec okomentoval moje oči. Vždycky i přišlo, že ty zlaté značí nedospělost – nějaký zásek ve vývoji, kdy se mi svět pokoušel naznačit, že ještě něco chybí do toho, abych se mohlo považovat za dospělého jedince. A proto přišel ten podvod se Životem, protože se mi už nechtělo čekat na to, až se umoudřím, že může to zabarvení očí přijít. A když to už přišlo, ty oči byly jiné než jiných a... to se mi líbilo. Jenom jsem v tom asi bylo samo. Pokud tahle mladá rezavá nelhala, tak už ne. „Děkuju,“ vyšlo ze mě jenom tiše, protože mě nenapadalo, co k tomu ještě říct.
„Neptej se na mě,“ vyhrklo jsem. Nechtělo jsem, aby o mně Lilith věděla. Kdyby to nebyla ona, bylo by to k ničemu, kdyby to ona byla, tak... to byl problém. Co by si myslela? Že ji všude naháním, hledám, z dálky pronásleduji? Chce mi ukázat, kde je, polklo jsem. Pevně jsem zatnulo zuby, byla to lákavá nabídka a netušilo jsem, jestli to chci, ale... potřebuji vědět, kde je. Jenom jsem na to přikývlo. Vědět, kde je, ale... nevejít tam. Nevidět ji.
Vlčice chtěla hledat nějaký červený kámen. Prý pro bratra, ale co by tu dělal červený kámen? „Jestli... to byl kámen pro Smrt, možná ho už někdo vzal,“ řeklo jsem nejistě. Každý od ní něco chtěl, nikdo by nenechal jenom tak kameny válet na zemi.

První zima byla zajímavá věc. Cítit poprvé chlad tak silný, že mě z toho studilo stát na zemi, vítr štípal do srsti a z nebe padalo něco bílého. Odpoledne už byla poměrně brzy tma a noc byla delší, než jsem byla za celý život zvyklá – bylo to prostě něco divného a nového. Ostatně jsem nějak nechápala, proč se období mění, proč odchází léto, padá listí na zem a nakonec i sníh pokrývá zem, jak jsem posléze pochopila, když zahalil celou zem. Mokro, které bylo na podzim zmizelo a myslela jsem, že sníh bude něco jako suché listí, ale docela jsem se pletla a moc mi popravdě nevadilo, protože se mi začalo brzy líbit, čím sníh byl. Ledovou vodou, která se držela v chumlech a po dopadu na zem nezmizela, naopak se držela a dalo se v ní moc dobře hrát. Tedy kdybych si měla s kým hrát, bylo by to asi mnohem lepší, protože mě to o samotě poměrně brzy přestalo bavit a máma se k tomu zapojit nechtěla. Agresivně naopak remcala, že ji sníh štve, že zvěře je málo, takže i jídla prostě bude méně a protože se musí starat i o mě, musí toho chytit více, než bylo potřeba pro ni samotnou. Už jsem sice trochu lovit uměla, ale v tom sněhu bylo pro mě těžší chodit a běhat, takže jsem byla dost pomalá a jak se mi sníh chytal na nohy, byla jsem i dost rychle znavená a chtěla přestávku skoro každou chvíli a to mámě docela dost vadilo, protože co jiného měla dělat? Tahat v tlamě mě už nemohla a pokud mě nechtěla nechat za sebou, musela prostě počkat a pomoct mi sundat kusy sněhu z tlap, abych mohla jít dál.
Led byl další zajímavou věcí, kterou jsem v zimě poznala a užívala si jeho přítomnost. Tvrdá voda, po které se dalo jít, znělo nejdříve jako hloupost a nechtěla jsem na to stoupnout, ale když to udrželo mámu, muselo i mě, ne snad? Docela dost nám to pomohlo při překračování menších říček a jezer, které jsme nechtěli obcházet, i když mě máma upozorňovala, že není dobré na ně chodit na začátku a na konci zimy, kdy ještě není led dostatečně silný, aby nás unesl. Lekla jsem se kvůli tomu pokaždé, když jsem pod nohou slyšela sebemenší křupnutí, ale máma vždycky namítala, že kdyby se měl propadnout, tak to poznám. Máma ví nejlíp, poslouchej ji, připomínala jsem si přitom. Možná jenom to všechno mohla říkat trochu mírněji a nenadávat, když mě to učila...

//Pokud mohu, drze prosím o oblázky T_T, děkuju

Je to ona? Musí, ale nesmí. Chci, ale nechci, aby se jednalo o ni. Bylo to zmatené a přemýšlet nad tím bolelo. Vlčice byla jako u výslechu, kdy jsem po ni požadovalo ty nejpodrobnější informace o tom, jak vypadá, jaká je, ale bylo už jenom složité z ní dostat tu správnou barvu. Ne jako moře, ne jako nebe, tak jako co? „Ale nejsou jako ty moje,“ dodalo jsem, ačkoli ty moje nebyly ani pořádně modré, spíš k zelené. Jenže oči té vlčice byly dostatečně syté. Lilith je neměla úplně tmavé, měla je modré. Přesně jak říkala ona – syté, ale nekřičely a nezanikaly. Lilith.
Srdce se mi nepříjemně kroutilo z toho faktu, že je někde tady. V nějaké smečce, co si říká Sarumenská. Kde je? Dovede mě tam? A chci tam vůbec dovést? Otázky se mně míchaly, předháněly se a bolela mě z toho hlava.
Jenže srdce se pak pozastavilo, kdy rezavá řekla, že se určitě jmenuje jenom Lili. Není to ona? Ale... vypadá jako ona. Něco ve mně zase umíralo. Smutkem, zoufalstvím, ale možná i úlevou, že se jí nebudu už muset nikdy plést do života, pokud to skutečně není ona.
Hlavu jsem zabořilo k zemi. Přišlo mi, že se propadám do písku, ale přitom se nic nedělo, jenom mentálně se mi dařilo prohrabat se až k peklu. „Nemusíš se jí na nic ptát,“ řeklo jsem polohlasem zoufale, „je to jedno.“ Chtělo se mi říct, že si nejsme moc blízcí, jenom staří známí, ale to mi tlama nedovolila. Lilith pro mě nebyla jenom známá. „Ale jenom... Kde sídlí Sarumen?“

Hlava se mi jenom pohla do jemného přikývnutí. Nebylo třeba k tomu nic dalšího říkat, prostě tomu tak bylo. To jediné, co Život chtěl, bylo mít kupu květin, se kterými dělal kdo ví co. Možná se jimi živil, protože nepotřeboval maso jako ostatní vlci? A Smrt žere kamení? No, asi to moc smysl nedávalo, ale prostě tomu tak bylo. Život byl ale divný, jak nešlo poznat, co vlastně chce, co si myslí a jaký je. U Smrti to skutečně bylo jednoduché, byla to Smrt, chtěla se posmívat, ubližovat, ječet a pálit jiné, ale ten Život? Nešlo to snadno pochopit a snad jsem už ani nechtěla to pokoušet. To místo pro mě bylo vlastní myslí zapovězené.
Ale co nebylo zapovězené bylo ptání se na Lilith. Nebo spíš na vlčici, kterou nazvala Lili. Mohla to být ano? Prosím. Ale o co prosím? Prosím, aby to byla ona? Prosím, aby to nebyla ona? Nechtělo se mi ani do jedné odpovědi, protože obě bolely více než to pálení v moři, které mi sžíralo celé tělo. Tmavá, byl první popis. Modré oči jako já? To už moc nesedělo, ale moje oči také neseděly k tomu, jak měl vzduch vypadat. „Modré jako... Obloha? Nebo spíš jako to moře?“ zeptalo jsem se a hlavou pohnulo k moři. V té barvě byl velký rozdíl. Lilith je měla jako moře. Modrá srst? Ono... mohlo to být možné, ale kdo ví? Možná to není ona. „A jmenuje se prostě jenom Lili?“ zeptalo jsem se prostě, protože to bylo nejjednodušší. A lehce se tak zjistí, jak moc to bude bolet.
Vzduch okolo nás se znovu ohřál, protože mi z deště už byla zima a na rozlámané tělo moc chlad nepomáhal. Bylo to ale jenom krátké, dlouhodobě to pomoct nemohlo, protože mi stejně dojde energie. Budu si muset najít nějaký úkryt. Místo, kde se zašiju před světem.

Drží tě jako vězně ve svých spárech, je nebezpečnější než Smrt, proběhla mi vzpomínka na to, jak byl Život představen mně. Ne jako někdo, kdo chce pouze květiny a bude za to konat zázraky, ale jako někdo, kdo pod svým krásným hábitem chce věznit vlky ve svých kopcích a hrát si s jejich přítomností. Ale jo, chce květiny, je milý a nikdo odtamtud nechce odejít. Bylo jenom otázkou vkusu, jak na to bude jeden hledět. „Dokáže tě udělat silnější... Abys neskončila skoro utonulá v moři jako někdo,“ proneslo jsem jedovatě vůči sobě. Donutilo jsem se ještě ke sklopení očí. Pohled na zelenkavé hvězdy na mých nohou byl prostý, nebyl k tomu žádný cit, který by šel projevit, ale potom ty mokré tlapy obalené pískem? Červené... aby to někoho zaujalo. Ale bylo to k ničemu.
Nechtělo se mi moc vykládat, co je sopka, peklo, jak ho probudit a tohle všechno. Bylo fascinující to dělat, ale zároveň i děsivé a chloupky na krku mi z toho vstávaly hrůzou. Ale to bylo dobře, peklo nemělo být příjemné a bezpečné. Ale mělo by pohltit nepřátele. Což byla... krutá, ale vlastně i velice krásná představa pomsty. Zatím si musim vystačit s kameny. „Když na sopku někdy narazíš, poznáš to, je to ojedinělá věc, ale... dej si tam pozor, kam šlapeš. Jinak to bude konec všeho.“ A kdo tam lezl při vichřici? Já. A Sineád.
Nemám smečku? Ta otázka mi rezonovala v hlavě a na jazyku se mi míchala hořká pachuť z toho, že chci říct ne, žádnou nemám. Možná ze mě byla cítit, možná tu bylo kompletní právo říct že ano, mám smečku, ale mysl mi to nechtěla dovolit. Přišlo mi, že tam jsem cizincem. Nechtěným smítkem prachu, který ničil dokonalou fasádu zdejší společnosti. Přebytečná kreatura, na kterou nikdo nechtěl pohledět, nebyla ničí přítel, nebylo krásné na ni pohledět, nebylo třeba na ni vzpomínat a doufat v její brzký návrat. Nedokázalo jsem to však říct, hrdlo se mi z toho stahovalo, ale hlava se mohla hýbat a ta se kroutila pomalu ze strany na stanu a říkala ne.
A pak mi ta mladá vlčice začala vyprávět, proč je sama. Že dospělí mají moc práce, takže se vydala po okolí smečky, protože jí to řekla... Lili. Srdce se mi hnulo nepříjemně do strany a rozbušilo se. Lili? Zopakovalo jsem si, ale bylo to jiné jméno, ne? Velmi podobné, ale ona by si tak nenechala říkat, ne? Jak můžeš říct, neznáš ji. Donutilo jsem se na sucho polknout a pak se mi tlapa pootevřela v lehkém třesu. „Ta Lili... Jak vypadá?“ Není to ona. A pokud ano, zde je odpověď – odložila závaží, které ji táhlo k zemi a šla tam, kam ji srdce táhlo. A to bylo co nejdále ode mě. Blueberry chce být s jiným. Wizku odešla, Lilith mě opustila, matka nesnášela a temnota mě odmítla. Proč mě nenechala utopit?

Kvůli mrholení nijak nezáleželo na tom, jestli je mi magie velkou neznámou, nebo něčím, co dokážu bravůrně ovládat. Stejně to byl zase mokrý kožich, který se zdál těžký a studený vzduch od moře nijak nepomáhal k tomu, aby se jeden cítil alespoň trochu... komfortně. Přišlo mi, že je celé okolí cizí a úplně nevím, co si myslet a dělat. Byla mi nějak jasná jenom jedna věc – že se nechci vracet po stopách toho, co mě doneslo sem. Neobracet se k moři, ne k řece, která protéká okolo lesa, ne k Borůvce. Zavrhnout ten les stejně jako to, jak jiní zavrhli mě. Nevracet se, neřešit, dostat zápach borůvek z vlastní srsti a nikdy se k tomu místu nevrátit. Udělala tohle i Lilith? zajímalo mě, ale to byla další věc, ke které nebylo dobré se vracet. Všechno bylo třeba nechat za sebou.
„To už... je dávno,“ odpovědělo jsem nějak neurčitě, „nějak o roce nebo dvou, co jsem... na světě?“ Netušilo jsem, jak to říct. Jak tu větu zakončit. Pro vlčici jsem byl on, ale já vyrostlo jako ona. Nechtělo jsem však být ničím. Všechno a nic. „Ale za oči může až Život, asi mi nebylo souzeno dokázat to bez jeho pomoci.“ Někteří jo, jiní ne, co to o nás znamenalo? Že jsme někteří slabší?
Jestli vlčice našla Sineád kousek od jejího lesa, akorát to umocňovalo moji teorii, že je z toho vedlejšího lesa. Dost tomu napovídalo. „Jo, Sineád zná moře ode mě,“ přitakalo jsem polohlasem s menším úšklebkem. Takže to znamenalo, že za celou tuhle záchranu můžu já? Kdybych Sineád neukázalo moře, nikdy by o tom neřekla téhle mladé a ta by sem tak nepřišla a nevytáhla mě na břeh, když moje svaly práci odmítly. Za život si můžu jenom já. „Jednou... Jednou jsme spolu házeli kameny do sopky a probouzeli peklo.“ Bylo těžké stavět věty. Nechápalo jsem, jak na to, co dělat, jak vynechávat slova, která značí, kým jsem.
Celou dobu mě napadalo jenom to, že je z Asgaaru. všemu tomu napovídalo a sedělo to, ale očividně ne. Pletlo jsem se. Jako vždy. Byla z nějakého Sarumenu, který mi nic neříkal. „Na Asgaaru nesejde,“ mávlo jsem nad tim symbolicky tlapou, „já jsem... z daleka.“ Odnikud. Tam, kde mě matka vrhla, je můj původ, který může zůstat neznámý, smečka nemusí existovat. „Co děláš mimo smečku vůbec? Neměl by tě někdo doprovodit?“ Trochu mě už osamocená vlčata mimo smečku štvala. Poslední bylo na mém triku.

Přišlo mi, že každá kapka vody, která mi dopadla na tělo, byla jako kamenem, která se mě pokoušela dostat k zemi. Celé tělo jsem mělo rozlámané, zničené, jako kdyby bylo jenom špatně sešité dohromady a nepatřilo k sobě. Možná tam také něco špatné bylo, však ani nevím, co se mi přesně stalo, kromě toho, že moje existence na pár chvil prostě... skončila. To nebyla existence, nebyla to ale ani smrt, bylo to něco mezitím, co mi stále nedocházelo. Mám hlad, mám strašný hlad, chci spát, chci řvát. Jedna myšlenka se mi honila za druhou, když to rezavá navrhovala, že by se o to postarala. Ale to nešlo. Přišlo mi, že si z toho nic nezasloužim. Nebo že si to nemám brát od cizích, protože si svoje problémy mám řešit vlastními zkušenostmi a schopnostmi a nebrat si věci od vlčat, co si myslí, že se jim tyhle dobré skutky vrátí. Jenže jediná věc, která v té chvíli šla, bylo osušení srsti bez toho, aby tu byla magie ohně. Stačil vzduch. Sice byl takový o ničem a moc s nim nešlo, tak osušení srsti šlo a taky se to stalo. Srst byla osušená, ale kapající voda z nebe tomu moc nepomáhala. Furt to ale bylo lepší. Hladový, hladový... Ten Makadi, šeptalo jsem si pro sebe, ale cuklo nad tím hlavou do strany, že ne. „Nemám hlad, jenom prostě potřebuju chvilku,“ povzdechlo jsem si. Asi by bylo lepší, kdyby mě z moře vyplavily jenom vlny nebo já, protože společnost mi v téhle chvíli nebyla po chuti. Jak mám vůbec reagovat?
Sineád? zaznělo mi v uších. Zvedlo jsem o trochu víc hlavu, našpicovalo uši a hledělo na rezavé stvoření. „Ne, mám vzduch,“ odpovědělo jsem jako první, „Sineád má oči po ohni,“ přitakalo jsem lehce, „odkud ji znáš?“ zajímalo mě. Ale asi to překvapivé nebylo, ta vlčice byla tulačka, mohla si lítat, kde se jí zachtělo.
Zadek mi padl k zemi. Bylo to únavou a strháním. Chtělo se mi řvát pro to všechno, co se stalo, ale bylo třeba to v sobě zase držet, protože řvát před jinými nebylo přípustné. Hlavu jsem mělo sklopenou, ale oči jsem nechalo zvednuté, abych na rezavou vidělo a vnímalo, co říká. Že se také ztratila, ale někdo jí očividně pomohl. Jeskyně? Ty jeskyně, co jsou u Borůvkového lesa? napadlo mě. Zamrazilo mě – byla ze stejného lesa? Ne, to nebylo možné. Však jsem ji neznalo, nebyla tam, nemohlo mi takhle živé vlče proběhnout. Ale možná byla z lesa vedle? „Ty seš... Z Asgaaru?“ zeptalo jsem se nenápadně.

S očima zalitýma slanou vodou bylo těžké něco vidět. Šlo mi však rozeznat, že mladá vlčice přede mnou je skutečně mladá, rezavá jak nikdo a oči zlaté, jako to dříve bývalo u mě. Jo a taky byla mokrá až na kost kvůli tomu, že se pokusila jednu vlčí trosku vytáhnout z vody.
Nešlo mi ale pořádně pochopit, o čem to mluvila hned z počátku. Mořský vlk? To měl být Makadi? Další monstrum, tentokrát z hlubin. Chce mořského vlka, chce Makadiho, jeho, toho, utlačovaného chudáka. Jenže tohle nic a všechno nechtělo být tím oným Makadim, ale ničím, co mi náleželo. To, tamto, ono, bylo to jedno. Vlastně bylo jedno jestli i on nebo ona. Ve výsledk vše mířilo právě k tomu onu. Nebýt ničím je nejlehčí, vydechl jsem. Vydechla? Vydechlo? Vydechli?
Buď nikým, prošlo mi hlavou a to se nějak stalo cílem toho všeho. Nebýt nikým, neprojevovat se jako někdo. Prostě nic. To a tamto. „Nemám energii udělat ani krok,“ vydechlo jsem k vlčici zoufale. Připadalo mi, že mám na zádech tíhu celého oceánu, který mě vyplivl zpátky do světa. „Nejsem z moře,“ dodalo jsem polohlasem a ztěžka zvedlo jednu nohu, která byla normální nohou normálního vlka, za kterého jsem se moc považovat nemohlo. Nic a vše.
Mluvila jako vlče. Někdo, kdo ještě nebyl dospělým, jehož pohled na svět byl nezkažený a viděl jenom malé trable a problémy, které mohly přijít. Jako rýma. Nezajímala mě rýma, když ještě před chvílí byla na řadě smrt. Udělalo jsem několik kroků z vody, beze slov a pouze se šploucháním jsem došlo na pláž, kde se vzduch začal ohřívat do až letní teploty. Aspoň trošku k něčemu jsem.
Trvalo dlouho, než srst nějak proschla, ale já nikam nespěchalo. A vlčice se asi taky nikam nehnala, protože měla kupu otázek na moji přítomnost ve vodě, která rozhodně nebyla ke koupání. Dlouze jsem vydechlo, posadilo jsem se do studeného písku a zrak zabodlo do zlatých drobných zrnek. „To nejde říct,“ zlomil se mi hlas v polovině, „byla to asi nehoda.“ Netušilo jsem, jak to podat, protože nešlo říct, co se stalo. Byla to nehoda nebo ne? Těžko říct.

Bojovat proti světu a vlkům byla dlouhodobá záležitost, která se táhla roky a stejně nikdy nekončila. Byla to cesta dlouhým životem, kdy se muselo bránit to, kým vlk je, kým se chce stát a aby nezapadl do toho, jakého ho chtějí mít ostatní.
Bojovat proti vlnám a studené vodě byla krátkodobá záležitost. Boj na život a na smrt, kdy vodě nezáleželo na tom, zda přežiju nebo zemřu. Byla přirozená, mlátila vlnami sem a tam a přesně to by dělala i ve chvíli, kdyby se v té chvíli v jejích útrobách nikdo netopil. Slaná voda byla všude – v očích, čenichu, v tlamě, v uších –, ale oproti těm křečím a zimě to bylo nic. Stejně bylo třeba s tím bojovat, plivat vodu, zavírat oči na co nejdelší dobu to šlo a dostat se ke břehu, kam se mě pokoušely odnést vlny.
Nechtělo se mi umírat. Temnota mě jednu odmítla a poslala mě sem a mým úkolem bylo dostat se na břeh, přežít a postavit se ostatním. Nebylo na čase umírat, ještě ne, ale až to přijde, uvítám temnotu. Jenže kopat a držet se bylo těžké, bylo třeba se i zastavit. Dostat tělo na hladinu a pokoušet se jenom držet na její hladině a nechat vlny dělat svou práci, jenže... ani to nešlo. Všechno bylo už moc složité a i zavřít oči bylo namáhavé. Jenže přesně to se stalo – víčka se zavřela a boj s vlnami byl ukončen. Nebyla na to síla, prostě bylo třeba to... pochopit. A přijmout všechna fakta.
Tak možná ten dnešek je o smrti, napadlo mě. Vlny se mnou házely, tíha těla mě táhla dolů, něco mě zase táhlo nahoru, ale už bylo těžké čemukoli rozumět. Prostě jsem to... snášelo. Ne malá Makadi, ne uzurpovaný Makadi. To, co vzniklo mezi těma dvěma, které svět odmítal. To ničemu nerozumělo a snad ani nechtělo, prostě čekalo na záchranu nebo na smrt.
Ne, něco mě táhne, došlo mi. Ta tíha na srsti a udržování jednoho směru mi to prozradilo. Stačilo otevřít oči, nadechnout se podívat se, kdo mě vytáhl z mého utrpení. A přesně to se i stalo.
Nejdříve otevření očí. Obloha byla stále šedá a zrak zakalený slanou vodou. Pak nádech, sípavý a doprošující se vzduchu. Pak už jenom zmatek ve ztuhlém těle, které se kroutilo a pokusilo se dostat na nohy. Pod tlapama byl mokrý písek a kousek odtud pláž, kde posledně ten Makadi, co si říkal Rollo, byl se Sineád. Kdo sakra seš, padla myšlenka na jediný rušivý element, který byl zcela promočený a oranžový jako zapadající slunce. Podařilo se mi stát na vlastních nohou, ale bolelo to. Celé tělo mě bolelo a déšť nepomáhal tomu, jaký chlad mě objímal. Nepodařilo se mi ani tělem pohnout, furt bylo po kolena ve studené vodě, kterou už ani nešlo vnímat, dech nepravidelný a všude smrděla sůl. A pohled upřený na rezavou vlčici, která neměla důvod mě tahat ven a vytrhnout smrti z pařátů.

//Ústí

Umírání je krátká záležitost, ale smrt je zdlouhavá a bolestivá. Ten žár, který spaluje tělo, které ani neexistuje, tak nekonečná temnota, která je všude okolo, ale vlastně nikde. Přijde mi, že se choulím v klubku, ale jak mohu, když nemám žádné tělo, které by to udělalo? Jsem všude a nikde. Jsem vše v tomhle ničem a vlastně nic v tomhle všem.
Takhle to má být, myslím si. Svět okolo má být volný od ničemného červeného vlka s hnusnou jizvou pod okem a divnýma očima, u kterých si myslel, že bude výjimečný. Ve skutečnosti je ale ničemný, protože takový vždycky byl. Všechno je už minulostí, šeptám si pro sebe a cítím, že temnota se mnou hýbe. Vše stále pálí, ale přijde mi, jako kdyby mne kolébala. Houpala na vlnách a pokoušela se mě uspat jako malé vlče, ale tentokrát se nebude jedná o malý odpočinek, ale spánek nekonečný, který mi byl světem přichystán. Nechce se mi spát, odpovídám temnotě, ale ta nepřestává houpat mým tělem a zpívat tichou šumivou melodii, která má překonat syčivé pálení.
Temnota šeptá v ukolébavce mé jméno. Makadi. Jméno, které dala máma tomu samci, co se narodil, nebo samici, kterou vychovala? To jméno měl nést někdo, kdo by světem možná nebyl milován, ale akceptován. Nemělo připadnout někomu, jako jsem já, nezasluhuji si ho.
Ale proč vlastně? přepadá mě otázka. Vnímám, jak se mé tělo vlní v až moc mírumilovné harmonii, kterou si nezasluhuji. Vím, že takhle přesně se cítí ptáci, kteří svobodně plachtí po obloze – volně a nespoutaně, jako všechno v ničem a nic ve všem. Pokud jsem ale tak strašná osobnost, která má shořet v pekle, proč mi smrt připravila něco tak mírumilovného a nádherného? Proč by dávala svobodu tomu, kdo trýzní a tráví?
Možná kvůli tomu, že já nejsem ten trýznitel. Že nejsem ten kat, který popravuje a muší všechny okolo sebe. Možná jsem ten, komu vždy jiní lhali do očí. Jsem ten, komu tvrdili, že je ta, protože to byla prohnilá hra. Jsem ten a ta, kteří chodili tak, jak jiní pískali. Jsem ten a ta, kterým nikdo nikdy neřekl pravdu do očí, protože byli stejně zbabělí jako já. Jsem ten a ta, kdo byl napadán, protože nikdy nebyl naučen, co je vlastně zač. Jsem ten a ta, co je pouze pěšákem v cizí hře bez toho, aby měl šanci se sám za sebe rozhodnout.
Proč mám shořet v pekle za to, že jsem prohnilý a jedovatý, když ostatní jsou úplně stejní?
Jako bych to právě pochopila a temnota to ví. Stále mě pálí a vaří zaživa, ale také mne kolébá ve vlnách a tanci, který pro mne připravuje. Vnímám, jak mě objímá, jak se mne dotýká a dává mi tvar. To pálení pomalu ustupuje, ale přichází tíha kterou jsem ztratila. Už nejsem všude a nikde zároveň, jsem na jednom místě, kde je má duše a na ni se napojuje vše, co jsem ztratila. Mohu hýbat nohou, cítím svaly, které se napínají v děsivém chladu a sůl se mi zařezává do očí, které rozmazaně hledí přes vodu na šedou oblohu. Vidím, jak na rozvlněnou hladinu dopadají kapky deště a vím, že musím mířit k nim.
Kopu nohama, zadržuji dech a ignoruji sůl ve své tlamě a očích, oproti tomu žáru to je ničím. Celý svět je prohnilý, opakuji si a vychutnávám si poslední chvíle, kdy poslední zbytky temnoty kolébají mé tělo a posílají ho k hladině, abych se mohla nadechnout, nesejde na tom, jak moc jsem já.
S tou myšlenkou přichází i nádech. Hlasité zalapání po dechu v hluboké slané vodě, která se mnou mrská ze strany na stranu. Sladká voda mi teče po tlamě, která těžce nabírá vzduch do plic a celé tělo se zmítá v křečích ze studené vody, do které mne temnota uvalila. Nenechám tenhle svět radovat se, že se zbavil mé prohnilosti.
Nemohu se zorientovat v tom, kde jsem. Nade mnou je zatažená šedá obloha, pode mnou slané moře, které stahuje mé tělo. Vlny mi zamezují ve výhledu a nevím, kde je zem, je vůbec na dohled? Ztěžka se točím okolo sebe, ignoruji slanou vodu, co mě pálí v očích a hledám zem, která se mě pokusila zbavit jako malého červa.
Vidim ji. Žlutý písek, vysoké hory v dálce, zelené planiny, kde se jiní prohnilí vesele baví se svými ještě horšími druhy. Všichni zde budeme trpět společně, říkám si, než nutím své promrzlé tělo k pohybu směrem k pevnině. Ten a ta. Všechno a nic – já