Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zneužívám všechny už jenom svojí přítomností, povzdechlo jsem si sklesle pro sebe, i když všechny ty černé myšlenky rázem zahnalo uvědomění, které mi nejdříve ani nedocházelo. Protože jsem se to nějak snažilo přejít, ale pak mi to cvaklo v hlavě, protože něco na jejích slovech znělo jinak a neobvykle. Až po nějaké chvíli mi došlo, že za to mohlo oslovení, nad kterým jsem se lehce pousmálo, protože jsem k tomu nemělo co říct. Byl to divný pocit, příjemný a hlavně nový. Poprvý to nějak sedělo. „Můžeš to naopak zkusit, protože mi to nebude vadit,“ namítlo jsem však. Sice bylo divný se chovat jinak vůči známým, ale zase to nemohlo ublížit. Navíc jsem i vědělo, že by se tak chovala a bylo to snadnější.
Mezi stromy okolo nás propukla bouře. Nejdříve jsem si myslelo, že to je jenom déšť, ale na kapky to bylo moc velké a dopadalo to v ledových koulích, které prorážely větve stromů. „Kroupy?“ nechápalo jsem. A nebylo to ani nic moc příjemného, když se nějaká dostala skrze větve a trefila mě do těla, ale furt to tu bylo lepší než někde venku, kde by nás nic nechránilo.
„Možná jsi ještě na magii mladá, kolik ti je?“ napadlo mě ještě. Magie se objevovala... kdy? U mě až nějak poté co jsem přestalo růst a snad rok po narození, možná spíš víc. „Existuje víc magií, než elementy,“ namítlo jsem a docela jsem cítilo i divný šimravý pocit, že mám snad někoho poučovat o světě. „Někteří vlci čtou myšlenky, třeba.“

//Maharské močály

To si jenom myslíš, protože si to nikdy nezkusila, rýplo jsem si lehce do ní. Možná ze mě rostl i cynik. Možná určitě, ale nějak mi na tom vlastně nezáleželo. Všechno se mi zdálo svým způsobem... nepodstatné. Chtělo jsem být cynikem? Budiž. Sobcem? Nevidělo jsem žádný problém. Nechtělo jsem se už nikdy vrátit do smečky, kde žil Blueberry? Zcela určitě. „Ostatní tě budou jenom využívat. Většina by pro tebe neudělala ani polovinu, co ty pro ně,“ rýplo jsem si do ní trochu více a hodilo takový lehce zamračený, spíš káravý pohled. Ale nabít si tlamu asi musela sama, i když ji jiní budou varovat. Bylo to prostě a pouze jenom na ní, jak si s věcma poradí. „Chtělo by to mít alespoň hranice,“ dodalo jsem s pokrčením ramen. Nemohlo jsem do toho moc mluvit, ale nechtělo jsem to nechat úplně plavat. Navíc to zajišťovalo možnost říct "já ti to říkalo".
„Tak se zkus chovat teď jako sobec,“ pobídlo jsem ji se zastavením, „mně to vadit nebude.“ Ještě jsem do toho pokývlo hlavou v náznaku "do toho". Zajímalo mě, jak tahle změna charakteru vypadá z pohledu jiných. Mohlo to být zajímavé. „Kvůli magii je blbost cítit se neschopně,“ ohradilo jsem se už jenom kvůli tomu, že mně magie taky moc neříkala, „umim ovládat tu nejstupidnější, která je, takže se to vlastně rovná tomu, že neumim žádnou... Takže jsem asi taky neschopné.“
Danie si furt stála za tim, že žádnou magii nemá, i když jsem nikdy nepotkalo nikoho, u koho by to tak bylo. Reálné to možná bylo, třeba se někdo narodil bez magie, ale nepřišlo mi to pravděpodobné. „Cos všechno zkoušela? Oheň? Vodu a vzduch? A tu zem?“ Magií bylo rozhodně na světě víc. Už podle očích jiných.

//Třešňový háj

„Být sobec je lehké,“ pokrčilo jsem nad tím ledabyle rameny, když prohlásila, že si to bude muset natrénovat. O čem bylo myslet na sebe? O ničemu, nemuselo se přemítát nad tím, jestli to někomu ublíží, nemuselo se marně očekávat, že ochotu jiní oplatí. Sobeckost byla krásně jednoduchá a kdybych o ní vědělo dříve, asi bych se k ní otočilo ihned a nesnažilo se marně podlézat jiným s prosíkem, aby se o mě alespoň trochu zajímali.
Když jsem nad tím tak přemýšlelo, asi jsem se začínalo více klanět ke Smrti. Ne kvůli tomu, že by mě nějak zajímalo, jaký je mezi nimi rozdíl, ale že u Smrti se nikdo necítil jako v poutech. Žádné divné nutkání zůstat v kopcích a nepohnout se. Prolézal tam strach a chlad, Smrt si říkala a dělala, co jenom chtěla, zatímco Život se patlal v hlavě jiných a hledal tam... něco. Jakoukoli špínu, kterou by mohl vlkovi vyčíst. Horší špínu, než ve které jsme se s Danie brodili v močálech. Zahaluje to rudé tlapy zpátky do blátivých, pomyslelo jsem si trpce. Špatné vzpomínky.
„Kdyby zemi objevila, žádná zima by nepřekážela,“ podotklo jsem mimoděk. Země měla asi něco do sebe, ne jako vzduch. Co ten mohl dělat? V čem byl tak skvělý? V ničem. Jiní měli asi pravdu.

//Narvinij

//Esíčka

„Je to Smrt,“ přitakalo jsem a udělalo delší odmlku mezi dalšími slovy, protože e mi vybavilo první i druhé setkání se smrtí. To první bylo děsné, šla z toho hrůza a nelíbilo se mi to, ale to druhé bylo... zvláštní. Jiné. Možná kvůli tomu, že jsem to všechno i jinak cítilo a šlo k ní naštvané s jasnou vidinou, co vlastně chci. Nechtělo jsem být trapně silnější pro jiné, protože na tom nezáleželo. Chtělo jsem... to, co chci. Nic pro jiné, jenom pro sebe. Sklopilo jsem krátce hlavu, ale nevidělo na přívěsek, co se mi houpal na krku. Okradlo jsem mrtvého, připomnělo jsem si. Jenže jsem se za to furt necítilo špatně. K čemu mrtvému vlastně byl? „Bylo jsem u ní dvakrát,“ vydechlo jsem z hluboka, abych sdílelo vlastní zážitky a pocity ze Smrti. „Smrt je v tom místě pán a nemá smysl dělat, že tomu tak není, ale přijde mi, že dokáže ocenit, pokud tam přijde někdo, kdo neprosí o to, že chce sílu, aby pomohl jiným. Jako by se jí líbili hamižní vlci, co chtějí věci jenom pro sebe,“ podalo jsem s krátkým zamyšlením. Mně se i smála, ale neznělo to jako výsměch, spíš se jí libilo, co chci. A jak ochotně mi vzala vše, co jsem už nadále nechtělo mít. Zavrtělo jsem nad tím hlavou, šlo dál a snažilo se přitom nehledět do země. „Život naopak mi přijde... jako by snad ani nic necítil. Chce být na každého straně a neřekne tak nic, co by mohlo rozvlnit moře.“ Pokrčilo jsem nad tím rameny, bylo to vlastně ve výsledku vše jedno.
Les, který byl normálně růžový, se také topil v podzimu jako okolí a nebylo na něm rázem nic výjimečného. Asi jako na všech na světě. „Myslim, že s timhle by spíš pomohl Život... Jakmile chceš něco pro jiné a ne pro sebe,“ podalo jsem svou myšlenku.

//Mahar

//Ohnivé jezero přes Středozemku

Někteří doma měli, pomyslelo jsem si kysele se šklebem proti životu, který mi byl předtím dán. Chození sem a tam, žádný domov, žádné místo, kde bych mohlo klidně žít a vyrůstat, protože matka nic takového nechtěla a musela nás honit po všech čertech. Danie se ale o tom všem rozpovídala, nezůstala jenom u jednoslovné odpovědi, kterou bych asi podalo já. Mluvila i o jedech, nepříjemných květinách, které mohou ublížit, ale chtěla se nějak naučit pomocí magie jejich sílu zvětšovat, umocňovat a donutila mě na cestě přemýšlet, jak by něco takového šlo. Ohněm? Ale spálení by bylinám nepomohlo. Co jejich namočení do vařící vody? Ale to už by bylo třeba si udělat z hlíny nějakou pevnou misku, dostat do ní vodu a ohřát ji... Smrdělo to moc magiema. A o tom mluví někdo, kdo umí sotva s jednou. Já bych u toho udělalo pěkné nic a Danie na to v těhle myšlenkách byla dost podobně, protože si nebyla jistá, jestli nějakou někdy bude mít. „I já mám magii,“ pokrčilo jsem rameny, „podle jednoho vlka tu nejslaší, co existuje, ale... Mám ji a umím ji používat. Proč bys ji neměla mít ty? A i kdyby, v tomhle světě se to dá vyřešit,“ dodalo jsem s kývnutím hlavou někam do naprostého neznáma. Netušilo jsem, kde Smrt a Život jsou. „Smrt mi dala divnější věci, než magii, takže tobě by jí obstarala.“

//Třešňový sad

Mohlo jsem jí vyjmenovat vlky, kteří byli nepříjemní. Jenže to mnohdy byl můj osobní názor, který vznikl z nepříjemnosti spojenou s tím, co jsem vlastně zač, protože jsem jim nesedlo. Třeba by se jí líbila energie, kterou měl Nori, i když já si přálo toho vlka už nikdy nevidět. Blueberry těžko říct, možná by ho nebrala za přítele, ale mně ublížil. Suzume, skrčet, který by zasloužil tim modrým kamenem do oka. Ta s dlouhym ocasem... Všechno to bylo jenom hodně osobní. „Nemá smysl varovat. Jednou ti do cesty přijdou a pak si musíš poradit sama,“ povzdechlo jsem si lehce, ale bylo to bohužel pravdou. Ve výsledku byl na život každý sám a nemohlo mu být vždycky pomoci. Co by z ní vyrostlo, kdyby jí vždy někdo pomohl? Já bych z ní vyrostlo. Někdo, kdo se o sebe neumí postarat, neumí pořádně lovit, neví, kde mu hlava stojí. Musí si poradit sama, aby ji svět nezníčil. A Danie si nezasloužila, aby ji svět zruinoval.
„To je milé,“ dodalo jsem s lehkým úsměvem. Proč mě nikdy nenapadlo dělat jiné věci, když ty hlavní mi nešly? Možná jsem se málo snažilo, ale to už bylo vlastně jedno. Nepatřilo jsem tam a teď jsem se mohlo soustředit jenom na sebe a neřešit jiné. „Rádo půjdu,“ přitakalo jsem jí. Stát u jezera mě už nebavilo a věřilo jsem, že zarůst trávou by nebylo as nejlepší. Minimálně bych vypadalo divně, když bych pak někam šlo a táhlo si se sebou trsy trávy na nohou.
„Kdo tě naučil, jaké bylinky jsou k čemu? Mně vždycky přišlo, že to jsou prostě jenom... rozdílně vypadající kytky. A sem tam jinak voní.,“ zeptalo jsem se, protože mě to upřímně zajímalo.

//Esíčka přes Sředozemku

Nechtělo jsem se moc motat v tom, v čem jsem se zamotalo s Karoe. Slova, která mají význam skrytý a na první dobrou nedávají žádný smysl, protože jsou pronášeny s jistým nezájmem. Takže jsem raději mlčelo, když prohlásila, že se obávala, že se už nikdy nepotkáme. Jenom jsem na to lehce pokývlo hlavou a usmálo se.
Nějak jsem doufalo, že třeba pochopím, co se stalo, proč se magie rozhodla nás rozdělit a mně přidělila do cesty černou vlčici, kterou mi to přineslo. Někoho, koho jsem už doufalo, že nikdy neuvidím, protože jsem jí bylo k smíchu pro to, kým jsem. Nebo co ze mě svět udělal, těžko říct, kdo na tom měl větší podíl. „Asgaar znám,“ přikývo jsem k jedné méně podstatné informaci z jejího vyprávění. Respektive jsem z té smečky znalo jenom Lauru a i to bylo už nějakou dobu, co jsme se poprvé viděli. Nejspíše byla stále v té smečce, ale kdo ví. Čas mění životy vlků. „Ale stalo se mi něco podobného, ale potkalo jsem jednu... vlčici. Ne moc příjemnou společnost,“ podělilo jsem se s ní o vlastní zkušenost, ale ta nestála za řeč. Vlastně jsem o tom nechtělo mluvit.
Všimlo jsem si krátké nejistoty, kterou měla v hlavě, ale nekomentovalo jsem to, pouze jsem na to mírně přikývlo, že ano, i když to pro ní může být divné.
„Co?“ zeptalo jsem se, ačkoli to nebylo úplně třeba. Napadlo mě ale jako první, že se snaží nasbírat květiny pro Života, aby jí za to něco vyměnil, ale očividně to dělala pro smečku. Jenom mi nedocházelo proč. „K čemu ty bylinky?“ zeptalo jsem se ještě před vlastní odpovědí. Nad tou jsem se krátko zamyslelo, pak jenom pokrčilo rameny a kouklo někam po okolí. „Jenom tak... bloumám. A snažím se přijít na nějaký směr.“

Po celou dobu mi přišlo, že naše společnost je nepřirozená a nucená, protože nemáme kam jít. Byl z toho nepříjemný pocit v břiše, který pokračoval do zbytku těla a minimálně mně z toho bylo dost nepříjemno. Možná bylo prostě lepší jít o dům dál, nechat to být, smířit se se samoto, která byla některým předurčena a… uvědomit si, že jsem i já mezi těmito osamělými jedinci.
Vylezlo jsem z vody, kterou jsem mělo po kolena a o trochu se vzdálilo od Karoe jenom s jemným přikyvováním, že chápu, že je lepší se prostě rozdělit a třeba dělat, že jsme se ani nikdy neviděli. Bude to prostě lepší, pomyslelo jsem si a šlo o pár kroků dál, než jsem se zastavilo a hloupě se otočilo za ramenem, zda neuvidím nějaký pohyb od Karoe, ale nic takového nepřišlo. Prostě byl konec a já šlo dál, ale ne moc daleko. Ani jsem netušilo kam, stále jsem se ohlíželo okolo a dívalo se po všech čertech. I jsem se na nějakou dobu zastavilo, dívalo se někam k obloze a žaludek se mi stahoval při pomyšlení na zimu, která se blíží. Více se však blížilo něco jiného a nakonec se mi to i opřelo o srst.
Tiše jsem vyhrklo, udělalo krok dozadu a rychle si uvědomilo, že rezavou st s bílým pruhem přes čenich znám, ale něco divného nás začátkem léta rozdělilo. “Danie,” vydechlo jsem s podivem, že ji znovu vidím. “Jenom tak se toulám okolím,” pokrčilo jsem rameny a uvědomilo si, že tehdy… byl Makadi samcem, kterým nikdy být nechtěl. “Kam si tehdy zmizela, když jsme šli k sopce?” zeptalo jsem se. Samo jsem zmizelo, ale ona zrovna tak.

„Já netoužim po ničem,“ přiznalo jsem a bylo to pravdou. Nic jsem nechtělo, po ničem jsem netoužilo. Co bych mělo v životě chtít? Však mi nic souzeno nebylo, akorát mi vše bylo nabízeno a následně surově sebráno, když jsem se po tom natáhlo a chtělo si to vzít. Prostě jsem se muselo smířit s tím, že mi vše bude vždy odepíráno, ale bylo mi to vlastně i jedno. Ale pak ta vlčice podotkla, že touha by nám snad měla být v životě odepírána. „Možná,“ pokrčilo jsem nad tím rameny. Mně to odepíráno bylo, tak jsem po tom přestalo kompletně toužit a možná to prostě bylo lepší. Alespoň jsem se nad tím nemuselo zbytečně trápit.
Přešlo jsem o pár kroků blíže k jezeru. Smočilo jsem si do něj tlapu, protože mě zajímalo, jestli třeba červená neznačí i teplo, když sám oheň je červený. A skutečně tomu bylo. Voda by už neměla být tak teplá, ale ona byla, tak akorát příjemná na koupání, pokud se jeden smíří s tím, že pak vyleze a bude mu chladno ze vzduchu. „Krása,“ odpovědělo jsem té vlčici kysele. Jak jsem si mohlo myslet, že mi to bude přineseno? Někomu to prostě nebylo souzeno.
Vlčice na mě byla moc chytrá. Bylo jsem prosté stvoření, blbě se mi myslelo, nic závratného mi nikdy nepřišlo na mysl. Hloupé stvoření jsem podle matky bylo a docela jsem se v tom utvrzovalo.
Pomalu jsem začalo lézt do vody, nejdříve po kolena, následně i po břicho, až jsem přestávalo cítit měkkou půdu pod nohama. „Jo, lavina strhla celou moji touhu po kráse,“ podotklo jsem si spíše pro sebe a udělalo kruh tak, abych vidělo směrem k vlčici.

„Tím pádem sejde na tom, kdo má co rád,“ uznalo jsem. Nikdy jsem nevidělo modrého vlka, ale červeného částečně ano a nemyslelo jsem sebe. Vlastně ano, vidělo jsem i modrého vlka, ale její modrá se ztrácela v tmavé barvě a nechtělo jsem myslet na někoho tak nicotného. „Nebo po čem jiní touží,“ dodalo jsem. Toužilo jsem po tom, aby si mě někdo všiml. Nikdy se tak nestalo, červená barva mě proklela stejně jako tehdy ta špinavá hnědá, kterou jsem nemělo rádo. Tentokrát jsem muselo trpět červenou a pamatovat si na to, jak bláhové stvoření jsem bylo a že naivita si okusovala pořádné části mého života.
Vlčice byla odtaživá, ale možná to bylo dobře. Mluvit o neurčitých věcech, do kterých se skrývají tajemství, ale přitom nedávat pořádně žádné osobní informace. Byl to opak toho, co jsem normálně dělalo, rádo jsem poznávalo, co jsou ostatní zač, ale s ní to nešlo. Ale to bylo prostě jedno, byla... zvláštní, jiná a to je pro ni asi dobře. Pokud není otevřena světu, ostatní toho nikdy nezneužijou, protože nebudou vědět, jakým způsobem ji potopit.
„V určitém slova smyslu ano,“ pokrčilo jsem zamyšleně rameny. Nedalo mi to fyzickou sílu, nedalo mi to ani tolik odvahy, ale udělalo jsem hodně věcí, které bych normálně neudělalo. Normálně bych se schovávalo v Borůvce a nevylézalo ven. Teď jsem žilo samo na sebe a přijalo to, kým vlastně mám být, ne to, kým mě jiní dělali.
Čekalo jsem, že mi jméno nebude chtít říct, ale řekla. Souhlasně jsem přikývlo. Na moje se neptala, tak jsem ho neříkalo.

//Make me (ง •̀_•́)ง

Vlčice měla zajímavé barvy. Tmavá skokem přecházel do světlé a ta úplně do nejsvětlejší, přes tlamu se jí táhl černý pruh, jako by se jí snad někdo pokoušel svázat tlamu a pokusil se ji držet zavřenou. Nohy měla oproti tělu v jiné barvě, hnědá, která měla barvu bláta. Jako kdyby celý život šlapala do louží a nechala jejich barvu zaschnout na svém těle. Krátce jsem cuklo pohledem k těm svým. Dříve měli stejnou barvu a mně celý život přišlo, že stojím v bahně, které se mi nakonec vpilo do srsti. Ale tady jde o něco jiného, ozvalo se mi v hlavě. Ti dva nejpodstatnější v mém životě byli zrovna tak barevní. Jejich srst nehrála jenom jednou nebo dvěma barvama, byli jimi plní, i když každý jinak. Blueberry měl pevně vymezené přechody v jeho srsti, u Lilith musel vlk chvíli pátrat, než zjistil, kdy se barva mění do jiné. Tahle vypadala více jako Blueberry a... trochu mě to drtilo. Protože on sám mě rozdrtil.
„Záleží odkud ta modrá přišla,“ pokrčilo jsem rameny. Mluvilo se stále o vodě? Nezdálo se mi, ale mohlo jsem být prostě zmatené tím, jaký rozhovor s tou vlčicí vůbec vedu. Byl podivný, neurčitý, ale přitom přesně poukazoval na to, kam ta slova míří.
Z hrdla mi vyšlo něco jako posměšek. Při představě, že jsem na sebe chtělo upoutat pozornost. Tu jsem vždycky nějak mělo, i když ne tak, jak bych si mohlo přát. Byl to vždycky ten nechutný pohled jiných, když jsem se jim představilo. „Měla dodávat sílu.“ Ale ne fyzickou, stačila mi mentální, ale tu snad bylo horší najít.
„Jak ti říkají?“ zeptalo jsem se. Protože mě to zajímalo. Letmá známost mohla mít jméno, ale nemusela, ve výsledku na tom nezáleželo. Ale větší jméno už musela mít.

Přišlo mi, že ve vzduchu byl společně s tím vším slyšet i déšť. Přes kyselý zápach se ke mně donášela i voda, obloha byla černá a pleskal o mě vítr. Nejraději bych se někam schovalo, zalezlo do díry, než všechno přejde nebo svět skončí, ale netušilo jsem, kam bych mělo jít. Co když láva dotekla až do Borůvky? napadlo mě mdle. Bylo mi z toho nepříjemno, žaludek se mi obracel, ale mohlo jsem s tím něco dělat? Už jsem tam nepatřilo. Nebo jsem ani nikdy ve skutečnosti nebylo součástí.
Vlčice se světlým čenichem mi položila otázku, ale nějak jsem na ni neodpovídalo. Jenom jsem nad tím pokrčilo rameny, že nevím. Léta života mě nějak nepřesvědčila o tom, co vlastně vlci dělají a co ne. Jenom to, co dělám já a nejspíše bych nemělo. A co bych naopak dělat mělo, ale nedělám.
Po nějaké době se začala zvedat. Hrabala se pomalu ze země a ukazovala svou drobnou postavu před někým, kdo o sobě vždy uvažoval jako o malým. Namítla, že nemusí to jezero hodnotit a na to jsem nic neříkalo. Ani jsem nemělo co, jenom jsem nad tím párkrát přikývlo, že těm slovům nějak rozumím, ale nemám prostě co říct.
Všechno se nějak stále stáčelo k červené. A navíc k červené srsti. Všechno není o mně, poučilo jsem ji, ale nejdříve jsem otočilo hlavu zpátky k jezeru. „Nevím,“ přiznalo jsem, „Nemyslím si, že někoho zrovna moc zajímá.“

„Však přesně tohle děláme celý život,“ namítlo jsem. Někoho potkáme, myslíme si o něm první věc podle toho, jak vypadá a smrdí. Když promluví, náš názor se na něj začne formovat a brzy pochopíme, jestli ho chceme nebo nechceme ve své blízkosti. Anebo ho soudíme podle názorů, rozhodování, podle čehokoli, co nám je zrovna po chuti. Vlci jsou už prostě takoví.
Vlčice se stále nehýbala. Neměla důvod a snad ani vůli, prostě jenom ležela na zemi, hleděla na jezero a občas reagovala na podivná slova cizince, který se rozhodl k ní připojit. Proč jsem to vlastně udělalo? Protože neumím být o samotě a nutně hledám kohokoli, kdo by alespoň na chvíli zaplnil tu prázdnou díru, kterou jsem neuměla zadělat o samotě? Nejspíše ano. Nemyslelo jsem si, že mi tahle vlčice nějak pomůže vyplnit to, co mi chybělo, ale... na tom vůbec nesešlo. Jenom jsem na chvíli nechtělo být samo a dokud mi neřekne, že mám odejít, budu sedět na místě, sledovat jezero a pokládat divné otázky a na divné odpovídat.
Položila mi jednu otázku, jestli má zavrhnout jezero, které by se jí nelíbilo, pokud by odráželo fialovou. Odvrhnout? zeptalo jsem se s hlubokým nádechem. „Můžeš se naučit se respektovat ji. Nebo najít jezero, které bude odrážet barvu, která se ti líbí,“ navrhlo jsem prostě, „záleží na tom, jaké možnosti se méně bojíš.“

Snad nikdy se mi nepodařilo narazit na někoho, kdo mluvil málo jako já. Možná Wizku, dlouho jsme okolo sebe kroužili a netušili, co říkat a dělat, ale později jsme k sobě našli jakousi divnou cestu, která sice nebyla dlouhá, ale... byla. Je pryč, hlesla jsem. A já původně mělo jít s ní... Neudělalo jsem to. Otočilo jsem se k ní zády, protože jsem si myslelo, že to nezvládnu a přitom jsem nezvládlo ani setrvat ve smečce, udržet si pár vlků poblíž... Prostě nic. Jenom jsem vždycky sledovalo, jak se mi vše drolí pod tlapkama, protože to neumim pořádně postavit a udržet. Záleží na tom? Ne, na samotu si jednoho dne zvyknu a všechno bude v pořádku, pokud si to budu dostatečně dlouho nalhávat.
Položilo jsem té vlčici otázku a ona mi odpověděla... nějak. Bylo to neurčité, ale to asi mělo být úplně všechno, co jsme tu zatím říkali. Otočilo jsem hlavu k té vodě, sledovalo ji. Jenže obloha nebyla modrá, byla černá jako uhel a foukal nepříjemný vítr, ze kterého mi slzely oči. Kdyby však bylo nebe modré, tak by... se mělo odrážet vše do fialové? „A co kdyby se ti nelíbilo, jakou barvu odráží?“ zeptalo jsem se. Červená byla pěkná, modrá zrovna tak. Ale co když vzniklá fialová z toho ne?