Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ

Prázdnota se zase rozlila tělem, které neexistovalo. Vnímalo jsem vodu, která mi odnášela tělo, které ve skutečnosti nebylo, i když vlastně ano. Někde ano, jenom nemělo... formu. Začínalo jsem to chápat, co se děje, ten pocit už byl spíše uklidňující než bolestivý, ale nechápalo jsem, proč se to všechno děje. Zas a znova jsem cítilo, jak mě řeka žene pryč, do neznámých končin a pokud s tím co nejdříve nic neudělám, pohltí mě moře. Voda mě bude pálit, trýznit mé tělo a probudit se z toho bude horší než teď, když je řeka mírumilovná.
Pokud se ale dostanu do moře, jednou ta bolest přestane, uklidňovalo jsem se. Vnímalo jsem jenom ustupující vztek, který mi proudil tím vším, co mělo být tělem a nevědělo jsem, jak s ním pracovat. Já se nikdy nevztekalo. Vztek bylo něco neznámého, protože u mě vládl smutek, ponížení, pocit méněcennosti a neschopnosti, ale nikdy ne vztek. Nikdy jsem se neumělo vztekat a možná proto bylo tak těžké to najednou ovládnout.
Možná mi bolest pomůže, napadlo mě. Fyzická bolest překoná tu, kterou mám v hlavě, nikdo nic neuvidí a bude jenom na mě, jak moc budu trpět. Třeba mě to vrátí na cestu, kterou mám jít. Teď je zarostlá trním a ztrácí se ve tmě, ale někde tam určitě bude, ne? Nějaký malý smysl života, který by jiným mohl přijít úplně o ničem, ale pro mě bude něčím, co mě donutí k existenci v těle, které se teprve pokouším stavět k tomu, co chci. Jenže ani nevím, co chci? Chci být někým, kdo může být sám sebou, kdo se nebude muset otáčet, aby věděl, jak na něj jiní hledí. Chci být někdo, kdo bude spokojený s tím, jaký je.
Co mám dělat? ptám se, ale žádná odpověď nepřichází. Mám být hodný smečkový poskok, co nikdy nebude mít vlastní hlas, ale udělá vše, co mu jiní říkají? Mám být červený stín větších a jenom obdivovat to, jací jsou? Mám být k smíchu pro to, jak lámaná a sešívaná věc jsem? Rozhodni se rychle, popohánělo jsem se.
Nemělo ale smysl hnát se. Nikdo na mě nečekal, nikde jsem nemuselo být. Jediné, co mě nutilo k rozhodnutí, byla ta bolest, která přijde ve chvíli, kdy mé tělo odnese moře. Ale jak se můžu věnovat bolesti, když řeším něco důležitějšího? Bolest je nic ve srovnání s tím, jaký to je pocit když se rozhodneš přestat dělat to, co bys měl. Už teď mě vše bolelo, už teď jsem bylo ztracené a zoufalé nad tím, jaký je svět, který si okolo sebe buduji.
Možná nemusím dělat prostě nic? přepadla mě jedna myšlenka. Přišlo mi, že mám hlavu vzhůru nohama, pluju řekou opačně, dělá se mi mdlo a začíná mi být i zima. Vracelo se cítění, nepříjemný pocit mokra, které předtím nebylo. Netřeba cokoli dělat, opakovalo jsem si pro sebe a pohnulo tlapou, která narazila do jednoho kamene. Donutilo mě to otočit, otevřít oči a hledat hladinu, kde se budu moct konečně nadechnout.Nic a nikomu nic nedlužim, řeklo jsem si ještě předtím, než jsem zalapalo po dechu a začalo kopat nohama, abych se co nejrychleji dostalo na břeh řeky.

//Západní galtavar

Hledělo jsem do jezera, přední tlapy namočené v teplé vodě a ona furt lezla za mnou. Její přítomnost se mi drápala po zádech ve formě vzteku a opovržení vůči ní, sobě, i samotnému světu. Bylo mi na zvracení ze všeho, co se dělo a tělo toužilo akorát po smrti, která už mě jednou odmítla, protože o mě nestála. „Nemám zájem o tvůj zpět,“ odseklo jsem do jezera a mělo chuť... vydrápat jí oči, vytrhnout jazyk, rozdupat nohy, vytrhnout ten špinavej vocas, co táhne bahnem, udělat cokoli, aby zmizel ten vztek, který mi lomcoval tělem do neskutečné bolesti.
Její zpět začal, furt chtěla vědět všechny ty odpovědi, i když nechápala, že nemám zájem bavit se s čůzou jako je ona. Chtělo se mi explodovat, vybouchnout do nepříčetnosti, ale svět měl jiné plány. Zatímco se uši točily k vlčici, tělo se zmítalo v křečích, které byly jenom uvnitř. Připadalo mi, že se svět okolo vytrácí, jako kdyby temněl, protože jsem slyšelo jenom ten její hlas, ale... taky přicházela ta podivná bolest, která byla po celém prostoru a zároveň nikde. Svět se kýval, předkláněl a bylo pozdě, než mi došlo, že moje nohy mizí ve vodě, kde se mění jenom do kapek, které odnáší jezero podobně jako tehdy, když jsem muselo dát sbohem lesu. Svět mě donutil ke všemu, co se se mnou stalo, proneslo jsem jenom jednu myšlenku, které jsem chtělo říct, ale nešlo to, když neexistovala tlama, která by mohla.

//Asi mahtae

1. Východ
2. Les
3. Slunce
4. Bílá
5. Panna
6. Pravá
7. A
8. C
9. B
10. B
11. B
12. F
13. E
14. C
15. B

Výsledek: NEBELVÍR
Věta: Bolest je nic ve srovnání s tím, jaký to je pocit když se rozhodneš přestat dělat to, co bys měl.

//Mahtae sever

Teď už to prostě jenom byla procházka a nic víc. Stmívalo se, obloha se protrhávala a kromě větru to byla docela pěkná noc. Stačilo někam složit hlavu, vyspat se, ráno si ulovit jídlo a takhle pokračovat i nadále po zbytek dnů.
Bohužel se za mnou furt hnala ta vlčice. Namítala, že se neměla smát, ale udělala to, tak to bylo. Nemělo jsem zájem o omluvu, protože její smích značil přímo to, co si o mně myslela a nadále mě nezajímalo, co ji zajímá. Zastavilo jsem se u jezera, mohlo jsem zdrhat jak dlouho jsem chtělo, ale pokud si někde nezlomí nohu, tak bude následovat, protože asi nechápe, že někdo nemá zájem s ní mluvit. A snažila se obhajovat, což mě na tom všem štvalo asi nejvíc.
Prudce jsem otočilo hlavu, když domlela něco o tom, co jsem, kdo jsem a že s v podstatě budu moct za to, že mě svět nepochopí. „Nemám zájem o pochopení od těch, co se jako první smějou věcem, co neznaj – ty. Když to někdo nebude chápat, vysvětlim jim to, ale když se první vysmějou? Nemám důvod s nimi být. Tak mě laskavě už nech na pokoji,“ odseklo jsem na závěr. Byla to prostá logika. Pokud někdo něco nechápe a vysměje se tomu, nemělo smysl se o cokoli snažit. Tohle byl její případ. Pokud to nechápali, ale chtěli se aspoň pokusit to pochopit bez toho, aby to brali za směšnost, mohlo jsem mít snahu se obhájit. To byla Danie.

//Mahtae jih

Pach byl už zcela ztracený. Vlastně tu nebyl už žádný, kromě silného pachu Borůvkového lesa, který jsem se pokoušelo co nejvíce ignorovat. Ale nešlo to, furt se mi to dostávalo do hlavy a zrovna tak černá vlčice, co se rozhodla, že mě bude obtěžovat i nadále, přestože jsem projevilo nulový zájem mít ji ve své blízkosti. Nechtělo jsem její pomoc. Jestli se Danie stalo to, co se stalo mě, mohla být kdo ví kde daleko, ale ve výsledku se musela vrátit do lesa a ten jsem přibližně tušilo, kde se nachází. Mohlo jsem jít tam, vyhnout se Lilith a zeptat se na ni, zda se v pořádku vrátila. Měla tam i bratra, ne? Ten by určitě mohl vědět, až se vrátí snad v pořádku zpátky.
„Vypadám, že mám zájem o tvou omluvu?“ obořilo jsem se proti vlčici a na chvilku se i zastavilo. „Kdyby ses tak ráda zajímala, tak se hned nesměješ,“ dodalo jsem sekavě. Připadala mi jako neskutečně povrchní, nedokázala přijmout, že se k ní někdo otočil zády a neměl zájem o její společnost. „Dej mi svátek,“ dodalo jsem s otočením hlasy a dalšími kroky dál. Potřebovalo jsem prostě jenom to, aby pochopila, že má vypadnout, což se zatim nedařilo.

//VVJ

Nechápalo jsem, proč jde za mnou. Jestli měla život tak prázdný, že potřebovala následovat někoho, komu se může posmívat, bylo jsem poctěné, že jsem takovou studnicí zábavy. Na druhou stranu byla k smíchu i ona. Nejdříve posměch a pak se začal omlouvat a dolejzat, protože snad neočekávala, že se k ní někdo otočí zády, protože nemá na její chování náladu. Bohužel, já nemělo. Nebavilo mě zírat na ostatní, kteří se považovali za někoho více. Odsoudilo jsem se tím k samotě? Možná, spíše určitě, ale lepší existovat izolovaně než mezi těmi, mezi kterými bych se beztak tak cítilo.
Kráčelo jsem dále po břehu, pach Danie zde byl, ale mizel. Vytrácel se v jedné chvíli byl prostě... pryč. A zrovna tak i můj pach. Zastavilo jsem se, rozhlíželo okolo sebe, ale byla tu jenom řeky, ztrácející se pach rezavé vlčice a blízký závan smeček. Zmizela zrovna jako já? napadlo mě, zatímco černá vlčice nadále hučela, protože nepochopila, že o její přítomnost nestojim. Ale její otázka mě pobavila. Jenom se mi nechtělo smát nahlas, protože zároveň bylo smutný, na co se ptala. „To se ptáš ty potom, co se mi vysměješ?“ odseklo jsem, zakroutilo na to nechápavě hlavou a šlo dál.
Když jsem ale nad tim přemýšlelo, i když moje matka byla já byla, naučila mě jednu docela podstatnou věc – že záleží na nitru. Opomene to, že měla problém se samci, tak mě vždycky nutila k tomu, aby mi záleželo na tom, jací jsou ostatní uvnitř, že nedostatky a přebývající věci se mají přehlížet, protože nikdy nevim, co se druhému stalo, aby takový byl. Jenže bylo těžký žít s timhle ve světě, kde na to ostatní nikdy nehleděli.

//Mahtae sever

//Zrcadlové jeskyně

Nevim, která část jejích slov mě naštvaná více. Jestli to byl ten samotný výsměch nebo označení neurčitá existence. Byl to ale důvod, proč se zajímat o nalezení východu nehledě na to, co a kdo se mě pokusil dostat do její blízkosti tim, že mě tam přenesl.
Ani jsem se nepokoušelo o zastavení, nezajímalo mě, co se žene za mnou, že naléhá a škemrá, protože v mojí mysli byla už dávno vzdálená a nepodstatná. Zajímal mě jenom východ a světlo, které se objevilo v jednom tunelu a uvítalo mě do teplého odpoledne u řeky. Zhluboka jsem se nadechla, vzduch už nebyl tak vlhký a studený, naopak čerstvý a cítilo jsem vodu. Slyšelo jsem, že vlčice se furt žene za mnou, ale bylo mi to jedno, šlo mi jenom o to, abych našlo Danie, protože někde tady více proti proudu mě to... odneslo. přemístilo, kdo ví, co se vůbec stalo.
Sklopilo jsem hlavu dolů, muselo jsem už zastavit, když jsem chtělo najít pach vlčice, který tu byl, ale zrovna tak se tu motal i ten můj. Kam zmizela? zajímalo mě. Zvedlo jsem zase hlavu a šlo o něco dál proti proudu, kde jsme se museli rozdělit.

Celý ten smích byl důvodem, proč rostl celý můj odpor k celému vlčímu pokolení. Stvořili něco, co samo nerozumělo tomu, čím je, a když to konečně pochopilo, rozhodli se pro pohrdání. Bylo to stejně hořké jako setkání s Cashmere, která rozvlnila relativně klidnou hladinu jedu a tahle černá byla tím dalším, kdo si myslel, že je ostatním nadřazená, protože nechce pochopit něco, co nezná.
Tlamu jsem drželo zavřenou, ani jsem se nedívalo na ni, nevnímalo jsem ji, nemělo jsem zájem o to, co si myslí nebo dělá. Danie tomu také nerozuměla, ale nebyla úplně blbá, protože se snažila pochopit to, co jí je neznámé, zatímco tahle si myslela, že sežrala moudrost světa a natřásala se jako kdyby měla nějakej záchvat.
Bylo mi i jedno, co mě sem dostalo, jak mě to sem dostalo. Mělo jsem nohy, které mě mohly dostat dál od téhle nány, která se tu okolo točila, jako kdybych bylo nějakým pitomým zjevením, které si mohla prohlížet bez toho, aby měla sebemenší důvod.
„Tak si tu magickou energii užij,“ řeklo jsem stroze, než jsem po jejím vzoru vyskočilo na nohy a rovnou se odebralo jednou chodbou pryč za cílem hledat východ. Mohlo jsem si za to možná samo. Mělo jsem přijmout to, co svět udělal, dělat, že na tom nesejde a prostě dělat, že vím, kdo jsem, i když to pravdou nebylo. Ale mě svět nezajímal a nezajímali mě ani vlci, kteří byli přesně takoví. Nezajímala mě matka, nezajímala mě Cashmere, nezajímala mě tahle dlouhoocasá nána – nepotřebovalo jsem je v životě a ve své blízkosti. A když tohle nepochopí nikdo, tak prostě budu v životě samo, nezáleželo mi na tom. Šlo o vlastní vyrovnaný pocit v nitru.

//Mahtae jih

Zhluboka jsem se nadechlo. Nebylo to podceňování, nebyla to malá sebedůvěra, která ve mně byla chabá jako suchá tráva uprostřed léta. „Ne,“ řeklo jsem vážněji, „já prostě nejsem chlap.“ Pořád mi nedocházelo, jak tohle vysvětlovat, jak se s tím vypořádat a říct to světu, aby to všem bylo zřejmé, i když mi v mysli laškovala jednoduchá odpověď, kterou se mi nechtělo připustit si. Nemělo jsem odvahu to podstoupit znova, když i předtím to bylo dost k ničemu a na mále. „Jsem nic, nikdo, neurčitá existence mezi samcem a samicí,“ dodal jsem. Prostě a jednoduše tak, aby to musel pochopit úplně každej.
Možná bylo načase jít hledat východ z téhle jeskyně, která se táhla od jedné strany ke druhé, aby kdekoli byl vidět paprsek světla značící povrch. Dírami ve stropě bylo nemožné se dostat, pokud se mé tělo zase nerozhodne k tomu, že se rozteče do řeky, jako to udělalo ve chvíli, kdy si mě vítala smrt, ale podruhé se mi to prožít nechtělo.
Netušilo jsem, jak k vlčici reagovat. Co dělat, jak se chovat. Asi bylo lepší, když ostatní furt mluvili a já se mohlo sem tam do jejich slov dostat těmi svými, protože mi nic nedávalo důvod pořádně mluvit. „Netušim,“ řeklo jsem, pohledem těklo okolo a doufalo, že někde bude viset nějaké vysvětlení. „Spíš mě zajímá proč.“

Vlčice byla první, která se posadila a naznačila tim, že nikam nespěchá a že celé tohle může být klidně i na další dobu. Následovalo jsem ji, pomalu se posadilo a zrakem zabloudilo k ocasu, který obmotala okolo tlap. Zrak mě možná trochu mátl v tom šeru, ale zdálo se mi, že v černý srsti má ještě jiné barvy, které se lesknou v trošce světla a navíc – neměla ten ocas nějak divně dlouhý? Jako delší než vlci, kteří měli delší ocas. Ale možná se mi to jenom zdálo. Šlo o to, že jsem se také posadilo a tělem mi projel elektrický výboj, který rozproudil krev v žilách, stáhl žaludek ve smyčce a uvalil mě do dalšího trapného pronášení faktu, že nic, jako je chlapák, není možný spojovat s mojí osobou. „Možná to bude tím, že žádný nejsem,“ řeklo jsem klidně, trochu více obrazně a bez jasného cíle, kterým bylo to, že to stvoření v rudém kožichu a hvězdami na nohou není samcem, kterým se narodilo, samicí, kterou bylo vychováno, ale je ničím a vším, protože to jediné koresponduje s osobností, kterou chce být. A ta osoba nechce být spojována s ničím, co se nazývá pohlaví.
Vlčice se pak obsáhle představila. Jméno, smečka, stav smečky, jména rodičů a tav sourozenců, dokonce i její magie, která jí hrála v očích a nakonec to ukončila tím, že nemá ráda představování a jestli chci ještě něco vědět. „Já jsem... Makadi,“ řeklo jsem nejistě. Nepatřím nikam, pokračovalo jsem jenom v mysli, má matka je stvůra a otec neznámý. Žádné sourozence nemám a moje magie je stejně pomíjivá jako já. Nic z toho, co jsem chtělo při představení říct. „A to je to asi jediné, co je na mě zajímavého,“ dodalo jsem, abych vysvětilo strohé představení.

Občas chodbou zaskučel vítr. Studený a přišel z nenadání, hnal se někam dál na povrch a nejspíše by bylo nejlepší ho následovat a dostat se na povrch zrovna tak. Kdo ví, proč jsme vlastně byli zde, proč nás sem něco dostalo. Tedy mě, kdo ví, jak na tom byla ta vlčice. Nezdála se vykolejená z toho, že se to stalo, spíše mi přišlo, že tu prostě procházela a narazila na něco, co bylo mnou. Ale nerušila mě. Vyrušila mě magie, odhodila mě kdo ví kam, kde jsem to neznalo a teď mi nezbývalo nic jiného, než se zorientovat, ačkoli můj orientační smysl byl příšerný a nepoužitelný. „To je už jedno,“ řeklo jsem na to, že někoho hledám, „nejspíše odešla,“ dodalo jsem, aby neznělo úplně divně, proč jenom tak někoho nechám odejít bez toho, abych vůbec vnímalo, kam jde a nepokoušelo se alespoň rozloučit.
Celá situace mi byla trochu nepříjemná jako každé nové setkání. Žaludek se mi kroutil, čenich byl nějak zmatený, protože její pach nekorespondoval s tím, co bych očekávalo, že uvidím. Trochu mi to připomínalo pach Rolla, ale to muselo být jenom nějakou hloupou náhodou, kdy si ze mě osud dělal kašpárky.

Začalo mi docházet, že rezavá vlčice se tam se mnou nenachází. Co se dělo mi nedocházelo, proč se to dělo bylo ještě větší otázkou, ale prostě... se to dělo a netušilo jsem, proč zrovna mě. Teplota v jeskyních byla sice relativně příjemná, ale líbilo se mi, že se konečně zvyšovala teplota a chtělo jsem znovu vylézt k sopce, aby ji Danie viděla. Snad trefí ke svojí smečce, pomyslelo jsem si ještě předtím, než se mi k čenichu dostal závan vůně. Nejdříve to byl další sladký závan, který přišel s mým prvním krokem zde, ale poté to bylo následováno pronikavou vůní smůly. Ve tmě se i formovala tmavá postava, která byla na samce překvapivě malá a i následný hlas byl moc vysoký a zvonivý. Nějakou chvíli mi trvalo, než mi došlo, že přestože vůně zcela jistě patřila někomu, kdo by odpovídal samci, muselo se jednat o samici, která se vyrojila v jeskyních, ale asi tu už byla předtím a teď prostě jenom po hlase narazila na někoho, kdo tu vyřvával na jak na lesy. „Ahoj,“ řeklo jsem nejistě, protože jsem netušilo, co jiného dále říct, ale ta vlčice se blížila. Nedůvěřivě jsem zvedlo hlavu nahoru a asi čekalo, jenom kdo ví na co. „Asi rušim, co?“ dodalo jsem ještě trochu odtažitě.

//Mahtae jih (Amorek)

Od mladé vlčice přicházelo tolik otázek, že bylo až obtížné je sledovat a vnímat. Bylo jich tolik a navíc tolik slov, které jsem nedokázalo sledovat. Snad by se mi z toho i rozskočila hlava. Pokoušelo jsem se o to, abych vnímalo vše, dokázalo na vše alespoň pár slovy odpovědět, ale přitom jsem muselo pokračovat dál proti proudu řeky, abychom se dostali k sopce, kam Danie chtěla jít. Bylo to ještě docela daleko, ale den byl pěkný až do chvíle, když se z ničeho nic silně setmělo, ochladilo a navíc bylo i mnohem více vlhko a pod nohama nebyla tráva, ale studený kámen. Zarazilo jsem se, oči, které byly zvyklé na slunce měly najednou problém se orientovat ve tmě, kam dopadalo jenom pár tenkých slunečních paprsků ze stropu a mysl byla úplně v háji. „Danie?“ zavolalo jsem, ale hlas se mi ozýval v ozvěně a oranžová vlčice neodpovídala.
Nechápavě jsem udělalo několik kroků do strany. Všude okolo mě byla jeskyně, žaludek se mi svíral a netušilo jsem, co se děje. Jednou se mi něco takového stalo. Ale za to mohla Smrt, která mě pohltila plameny a přemístila k Životu, aby na mě nemusela zírat, ale tohle Smrt neudělala, ne? „Danie?“ zavolalo jsem ještě jednou, tentokrát ne tak nahlas. Po jejím pachu ani památky, tak co se dělo?

//Mušličková pláž

Za větou, že veverky jsou super by jeden očekával třeba to, že viděli veverku a její mladé, že pozorovali, jak si veverka dělá zásoby na zimu, že... Že třeba neumírá? „To je...,“ netušilo jsem, co na to říct. Veverka umřela, spadla jí na hlavu a... byly z toho květiny. Něco, co sedělo na Smrt, ale vypadalo z toho to, co chtěl Život? Wizku musela mít pravdu, když říkala, že Život nebude úplně neškodný, přemýšlelo jsem. „Zajímavý, trochu nepříjemný? Ale asi se vám jeden nebo druhej Bůh snažil něco naznačit,“ řeklo jsem trochu nejistě.
Mělo jsem Danie říct, že pokud chce mluvit o vážnějších tématech, kdy je třeba na věcmi přemýšlet, si měla najít někoho jiného. Někoho, kdo je alespoň trochu chytrý, dokáže vidět věci z různých úhlů a není seklej jenom v tom, že si myslí, že mu nenáleží ani jedno pohlaví a je jakýsi předěl mezi těma dvěma. „Nevím, možná ano, však jsme taky zvířeta, ne? Proč by jenom vlci měli být v tomhle nějak unikátní.“ Takže i ta veverka, kterou trefil šlak, měla duši, ale kam ta duše šla, když trefila Danie do hlavy? „Možná ta duše prostě zanikne?“ napadlo mě, ale nebylo jsem si tím úplně jistý.
Vyrazilo jsem po pláži dál. Přes písek bylo těžké chodit a navíc byl suchý, takže se do něj tlapa snadno propadala. Do toho Danie zjistila mé jméno a řekla, že... ke mně sedí? „Myslíš?“ zeptalo jsem se nedůvěřivě. Přišlo mi, že Makadi je samice a nemůže být samcem a už vůbec nemůže být vším a ničím zároveň.
„Pískové kopce? Velké a zlaté?“ zeptalo jsem se, když vyjmenovávala, co vše stihla prozkoumat. „Tam sídlí Život... Úplně nahoře, za takovým malým mostem, kde teče potůček,“ rozmluvilo jsem se, přestože mě k tomu nikdo nevyzval, ale já mlčelo celý život, proč občas nemluvit, i když mě z toho bolela tlama? „Vidělo jsem jenom jednu sopku, ale asi jich bude více? Hádám, že pláž u moře taky není jenom jedna, prostě jenom... není tady.“

//Mahtae sever

Rádo. Bylo to jako pastou pro zlomenou duši, která neznala východisko z mnoha věcí. Slepě se toulala po okolí a hledala škatulku, do které by mohla zapadnout, ale žádnou takovou neobjevila až do chvíle, než si udělala svou vlastní, která ji obklopila v objetí a v ní se cítila svobodně a zároveň bezpečně. Jsem nic a zároveň vše, ale hlavně nikomu nic nedlužím. „Co třeba... hmm,“ zamyslelo jsem se nad tím, ale v té chvíli mě samozřejmě žádné další zvíře kromě těch, které vyjmenovala, nenapadalo. „Co třeba tu veverku? Jsou roztomilé,“ rozhodlo jsem se pro jednoho z těch tvorů, protože to asi bylo nejlepší z toho, co nabídla. A navíc to nemohlo být tolik složité jako jelen, ne? Byla mnohem menší.
Každá otázka té vlčice mě troch shodila, protože jsem netušilo, co na to odpovědět. Někdy to bylo složité, jindy jsem prostě nevědělo, co by to mělo znamenat. Třeba duše. Co je duše? Každý ji má, ale co by to vlastně mělo být? „Ani nevím,“ přiznalo jsem, „mělo by to být celé tvé nitro. Myšlenky, vzpomínky, názory... Asi vše, co prostě není vidět, když se na tebe jiní podívají.“ Ale když mluvila dál, donutila mě akorát zaskřípat zuby. Pokud všichni budou jako já? Ale celý život mě doprovázel jeden fakt – že já nejsem jako ostatní. Tak proč by se teď všichni měli hnát za tím, že budou jako já? Sobci k tomu nemají důvod, pomyslelo jsem si, odvrátilo hlavu a rozhodlo se, že na tohle neodpovim.
„Čarovat se jednou naučíš,“ namítlo jsem. Každý se to nějakym způsobem naučil. I já a to jsem bylo v tomhle ohledu k ničemu. Dokázalo mě to ale udržet v teple, dokázalo mi to trochu pomoct v lovu a více asi nebylo potřeba, abych umělo. „Jmenuju se Makadi,“ dodalo jsem s výdechem. Dříve to měla být ta Makadi. Ale mohl to být i ten Makadi. A mohlo to jménu zůstat onu? Snad ano.
Vlčice se snažila, kroutil slova, opravovala se a to i přesto, že tomu nerozuměla. Bolelo to, ale zároveň mě to i slabě těšilo, že tomu třeba někdo porozumí. „Můžu ti ji ukázat. Ale je to daleko, tak snad to tvojí smečce nebude vadit,“ pokrčilo jsem rameny a vydalo se po písku pryč. Ostatně ale byla skoro dospělá, ne? Mohlo jim být jedno, kde se toulá, když se v pořádku vrátí.

//Mahtae jih přes Ústí