Příspěvky uživatele

< návrat zpět

duben, 2, amos

„I moje nohy,“ namítlo jsem a pozvedlo jednu přední, která byla zdobena podobně zelenomodrou barvou jsoo špičky křídel. „A ani s červenou jsem se nenarodilo,“ podotklo jsem, ale pravdou bylo, že ta červená lehce zapadala mezi tím vším, co na mně bylo divného. „V ptácích se nevyznám, ale žádného takového jsem nevidělo.“
Čekalo jsem, že vlk na mě vybalí nějaký obrovský sen, který bude i pro zdejší svět megalomanský, ale on přišel s něčím tak obyčejným, že mi to přišlo až jako výsměch. Překvapeně jsem nad tím pozvedlo obočí, posadilo se na zem a sledovalo ho, jak to rozbaluje do představy, kdy vchází k ostatním jako něco, co s ohněm nemá být spojováno. „Ovládnutí ohně znamená nehořlavost?“ napadlo mě, protože... znamenalo?
Neměl moc velké sny, ale to já také ne. „Slyšelo jsem o magii, která ovládá samotnou zimu. A probouzí mrtvé k životu.“

Duben, 1, amos

Ne, že bych bylo sobecké, ale vlastně jsem sobecké docela bylo. Vědělo jsem, že nejsem jediným vlkem s křídly, že nás bude hodně, ale představa, že tu bude další? Že ho snad budu navádět k tomu, aby měl vlastní křídla? Nějak se mi z toho míchal žaludek závistí, protože jsem chtělo mít něco pro sebe. „Znám i vlky s rohy a barevné. Něco se najde,“ nadhodilo jsem, protože se třeba chytí tohoto, ačkoliv křídla jsou něčím mnohonásobně lepším a využitelnějším.
Naklonilo jsem hlavu lehce do strany. Vlk byl docela upovídaný a ještě sdílný, když chtěl naprostému cizinci říct, co má jako top seznam přání na tomhle světě. Ale zajímalo mě to, když jsem mělo možnost to zjistit. Já nic na svém seznamu přání totiž nemělo. Jenom přežít. „Co je na tom seznamu jako první?“

březen, 4, amos

Neumělo jsem pořádně nést radost ze života a z divných věcí, které se děly okolo nás. Spíše jsem je trpělo, sotva snášelo a snažilo se s nimi přežít bez velké újmy, ale druhý vlk byl toho názoru, že je to všechno úplně skvělé a dokonalé. „Já? No, žiju tu už dlouho, takže tohle všechno beru jako normální,“ pokrčilo jsem lehce rameny s pohledem do vody, kde jsem matně vidělo svůj odraz. „Jsem Makadi,“ dodalo jsem po chvilce, co ta otázka byla položena. Jméno, které taky vůbec neřekne, co jsem zač. Ale aspoň to jméno jsem k sobě přijímalo.
Vlk byl Amos. Pěkné jméno. Nadšený Amos se zjevem hlubinného démona, kterému dala spíše do vínku Smrt než Život, minimálně povahou toho, jak věci vypadaly. U Života bych spíše očekávalo něco barevného a nádherného. Děs patřil ke Smrti. „Je to už léta, ale jiní ti určitě řeknou divnější věci z okolí. V létě jsem vidělo mnoho... kříženců ryb a vlků? Vlčí těla, avšak ocas ryb a žili pod vodou.“

březen, 3, amos

Bubák se zatim nechoval nijak strašlivě, vyptával se na křídla a vlastně i trefil hřebíček na hlavičku, protože tak nějak se to stalo. „Ono-,“ povzdechlo jsem si, protože jak jsem mělo někomu vysvětlit, že když mám strach, dokážu se rozpustit ve vodu, která mě tehdy bohužel spláchla a když se mé tělo dalo dohromady, mělo tohle jako bonus? „Ve zkratce ano. V jeden den se to stalo.“ Nemělo smysl to cizinci říkat. Ještě bych se rozpustilo nebo se vypařilo, ztratilo s větrem, cokoliv. „Já jednou slimáka, co byl velký jak celá smečka a mluvil,“ přidalo jsem k jeho zážitku s veverkou a v řeči se elegantně vyhýbalo tomu, abych nějak poukázalo na další svoji zvláštnost, že... jsem nic. Okřídlené nic.
Všichni brali Života jako něco skvělého, ale u mě byla Smrt ta lepší. Zaujalo mě však, co by mohl mít tenhle vlk jako dar, ale nečekalo jsem, že mi ukáže další temnotu ve svém hrdle. Nějak se mi nepodařilo zadržet ten znechucený a zděšený pohled.

březen, 2, amos

Srdce mi na sekundu vyskočilo až do krku, když se z tmavého lesa vynořila samotná tma a volala na mě. Brzy mi došlo, že se jedná o vlka, ale byl to samotný černý démon se světlýma očima blížící se ke mně a komentující má křídla.
Udělalo jsem krok dozadu ze studu, že se někdo zajímá o mě. Zkrátka něco, co mi celý život dělalo problém a nevěřilo jsem, že se tohle někdy odnaučím. „Nevím,“ přiznalo jsem a lehce křídly pohlo, abych je ukázalo, ale příšerně mě to po letu bolelo. „Snad mi je Život daroval,“ zamyslelo jsem se nahlas, ale více jsem nad tím nikdy neuvaovalo. Ve světě se děly divné věci a tady toho všeho byla mnohem větší koncentrace.

březen, amos, 1

S nepříjemným začvachtáním jsem dopadlo do mokré země poblíž jezera. Křídla mě bolela, stahovala je křeč a kdybych brzy neskončilo na zemi, objevilo bych se tam dost nedobrovolně. Zkusilo jsem je ještě protáhnout, ale více se mi protahovala tlama v nepříjemné bolesti, jak mě každičký sval v nich nepříjemně táhl. Je to o tréninku, povzdechlo jsem si. Vždycky všechno bylo o tréninku a to bylo něco, co jsem já nedávalo. Pokud mi něco nešlo hned, smířilo jsem se s tím, že mi to nepůjde nikdy. A mně nikdy nic nešlo hned. Moje chyba, povzdechlo jsem si podruhé nad vlastní blbostí a šlo blíže k vodě, abych se mohlo napít.
Nohy jsem mělo hned zablácené. Vypadaly jako tehdy, kdy jsem ještě nemělo na sobě červenou barvu, ale tu blátivě hnědou. Jak moc jsem tu barvu nenávidělo. A teď byla dočasně zpátky. Jednu tlapu jsem si ve vodě omylo, ale bylo mi jasné, že se to bláto vrátí, jakmile položim nohu.

OBJEDNÁVKA

Stálý sortiment
3* do mimíka (100 drahokamů a květin)
2* do nemrtvých (50 drahokamů a květin)
= 250 drahokamů a 250 květin

Děkuji ~

//Uhelný hvozd (teleport)

Byl to nepříjemný pocit, který se mi rozlil žaludkem nahoru a dolů, div něco z toho žaludku nepokračovalo ještě dál na boží světlo, kde by to bylo uvítané... Ne, nebylo by to uvítané ani trochu. Hlava se mi motala, oči se musely rozjíždět každé jiným směrem, nohama jsem nechápavě cupitalo sem a tam a křídlema se snažilo nějak vyrovnat rovnováhu. Několikrát jsem jimi narazilo do stromu, než mě napadlo nohy prostě roztáhnout, abych získalo co největší podporu. „Blue?“ vyšlo mi stenem z hrdla, ale nevidělo jsem ho. Zrovna tak jsem nevidělo spálené stromy, ale za to mě chránil před bouří les plný holých stromů. Zvedlo jsem oči nahoru, kde se stahovala těžká mračka, hrdlo se mi sevřelo nervozitou a nohy se roztřásly. Ne zimou, ale klasickou úzkostí. Sakra, sakra, sakra, cvakalo jsem zoufale zubama a přemýšlelo jenom nad tím, jak se co nejychleji dostat zpátky.
Blue, zasténalo jsem zoufale. Kdy ho zase najdu? Nikdy. Už mi nebude souzeno ho znovu vidět a proč? Protože nás svět doslova rozdělil? Brečelo bych, kdybych vědělo, že mi hned slza nezamrzne u oka a já oslepnu.
Stáhlo jsem křídla k tělu, uši mi klesly zoufalostí dolů a zrovna tak i klesla tlama, když jsem se pomalými kroky vydalo skrze les kdo ví kam.
„Uh, uh,“ slyšelo jsem nějaké hudrování i přes tu bouřku, která svištěla mezi stromy. Zvedlo jsem hlavu s nadějí, že to bude červený vlk, ale mezi stromy nikde jeho kožich nezářil. „Blue?“ zavolalo jsem a rozeběhlo se po hlase. Ani to nebylo moc těžký, protože se ve sněhu nacházela jenom jedna sada stop. Byly to malé kroky a loudavé, ale aspoň nějaké.
Halekání pokračovalo a mně brzy došlo, že to Blueberry nebyl. Smutně jsem si povzdechlo, zastavilo se a chtělo otočit, že půjdu jinam a tmavého vlka necham být, ale zaujalo mě, jak chodil. Pomalu, šoural se, hrbil. Jak byl sakra starý?
„Uhm, halo?“ zavolalo jsem na něj nejdříve normálním hlasem a pak ještě jednou mnohem hlasitěji. Vlk se na podruhé zastavil, na místě se začal otáčet ke mně čelem, ale vypadalo to, že vůbec neví, co vlastně dělá a na koho to kouká.
„Halo, halo,“ zopakoval svým křupavým hlasem. Šlo jsem k němu blíž, protože on nikam nepokračoval. „To je sněhu, co?“ zasmál se tiše.
Div jste neumřel, pomyslelo jsem si a zastavilo se na několik kroků od něj. „Ano... Je ho sakra moc,“ polklo jsem a pak hned vyplivlo otázku: „Neviděl jste tu červeného vlka?“
Stařec se zasmál, „hochu, já sotva něco vidim.“ Ignorovalo jsem, jak mě oslovilo, jeho generace by těžko tohle pochopila. Spíše přišlo zklamání, že Blueberryho viděl. „To je sněhu, co?“ zopakoval.
„Ano,“ zopakovalo jsem zrovna tak a rozhlédlo se okolo sebe.
„Ty umíš sníh ovládat, že je tomu tak?“ řekl cizinec a rozešel se proti mně. Ne ke mně, ale prostě cestou, kudy jsme přišli. To už zapomněl, kam jde? Udělalo jsem krok do strany, aby mohl jít a přitom ho už docela zaujatě poslouchalo. Protože já sníh umělo trochu ovládat.
„Trošku s ním umím,“ odpovědělo jsem mu a pomalu se natáčelo tak, jak vlk šel.
„A jiné věci?“ zeptal se.
„Ne,“ odpovědělo jsem trochu rozmrzele. Nic jsem neumělo. Vždy tomu tak bylo.
„A chceš?“ zeptal se se zahihňáním.
Chtělo jsem. Sakra moc jsem chtělo být k něčemu. „Ano, chci,“ vydechlo jsem a pomalu se rozešlo za vlkem, protože byl rychlejší, než jsem čekalo. „Co za to?“
Stařec si dal s odpovědí na čas. „Jen mě tady doprovoď kousek lesem,“ vydechl se spokojeným úsměvem na tlamě. „A ukaž mi ta křidélka, ptáče,“ zachroptěl.
Tak jsem s ním šlo. Drželo si od něj odstup, ukázala mu křídla, která se zvětšila, jakmile jsem je dalo od těla. A co mi za to ten vlk dal? Těžko říct. Nic neřekl. Možná sílu jako Život. Nebo bolestivé magie jako Smrt? Nevím. Ale to je jedno.
Šli jsme po lese nějakou dobu. Možná pár minut, možná několik hodin. S rychlostí toho starce to mohlo být oboje. A pak mi řekl, že to stačí a mám se vrátit. Ale jak, starče? zeptalo jsem se, ale myšlenka ani nebyla dokončena, protože se mi zase obrátil žaludek vzhůru nohama a bylo jsem v háji.

//Uhelný hvozd (teleport)

Bylo nepříjemné počasí, které se mi akorát prodíralo hluboko do kostí a kousalo až do samotného morku. Jak někdo může mít rád zimu? Nedávalo to celé smysl. Zima byla... zima. Koncem všeho. Smrtí, utrpením, nepříjemným řešením, které existovalo z jakého důvodu? Aby vyrovnávalo počty vlků v okolí? Pár jich zabít, vše se vyřeší, zase bude přes léto dost jídla pro všechny ostatní?
V lese bylo ještě relativně příjemně, ale přitom okolím zuřila bouřka, nechtělo se mi vůbec nikam vycházet. Nejraději bych se zahrabalo pod zem, ale i to bylo docela nemožné, protože se tu sotva dalo mezi stromy hrábnout.
Kam půjdem? ptalo jsem se polozvědavě, ale nezeptalo se Blueberryho nahlas. Jenom jsem po něm házelo lehce očkem, zda se už pohneme z místa. Někam za teplem. Ke sluníčku. Existovalo takové místo? Samozřejmě, že ano, procházeli jsme okolo.
Ale mně nebylo souzeno jít za teplem. Naopak jsem šlo někam, kde jsem to vůbec neznalo a způsobem, jaký jsem neznalo.

//Kaštanový les (teleport)

Nejraději bych si omlátilo hlavu o nějaký blízký kmen, dokud by se červená na mé hlav nezměnila do jiného odstínu, který by se dal nazvat pouze jako krvavý. Nemohlo být možné, jak moc tupé stvoření jsem bylo, které furt žilo v naději, že by mohlo ze světa dostat něco dobrého. Z hrdla se mi vydral tichý povzdech, když to celé vyústilo v to, že se Blueberry chtěl vrátit. Měl domov ve smečce, kam já už vkročit nemohlo. Nevyhnali mě, ale všichni ti vlci tam mi obraceli žaludek. Bylo mi z nich špatně, nemohlo jsem je ani cítit, protože to byli jenom pozéři. „Mohu tě tam doprovodit,“ nabídlo jsem mu, protože nic jiného jsem dělat nemohlo. Byl to jeho domov. Nemohlo jsem ho nutit najít si jiný, kde bychom mohli být spolu a předstírat, že je všechno v pořádku a dokonalé.
Blueberry mluvil o své rodině lhostejně, možná spíš smířeně s tím, že takový je svět a čas. Nemohl si vybírat, co se jim stane, mohl se start pouze o sebe. Pokud oni Života nenavštívili, neměli šanci jako on. „To je mi líto,“ vydechlo jsem krátce. Ale... já je ani nemělo šanci poznat. Možná by moje sestry měly lepší životy. Pokud to vůbec sestry byly. Možná to byli bratři a matka si nechala jen toho, kdo byl podle ní nejvíce ovladatelný. A možná za jejich smrt ani nemohla.
„Ono,“ usmálo jsem se nervózně nad tím, jak strašný to bylo. Hlava se mi odvrátila i zostuzením do strany. „Matka mi tvrdila, že před někým utíkáme. Tak jsme utíkali. Rok, možná dva, nevím pořádně. Jenom cesty a nic víc. Schovávala mě před cizinci, nesmělo jsem s nikým mluvit. Život byl... přežívání,“ vydechlo jsem smutně. Byl ten život tady lepší? Ano. Ale já si dobrý život nezasloužilo.
Pak namítl, že naše umrznutí vadí a navrhnul místo, kde dříve žil. „Nemohu mít lepší nápad než tento,“ usmálo jsem se. Protože to znamenalo, že myšlenka smečky bude na chvíli zažehnána.

Vždycky to byla bublina. Pomalu se nafukovala, zvětšovala se, odrážela se v okolí, ale pak ji něco prasklo. Lehký vánek, nejdrobnější trn na růži, její samotná velikost. Nemohla vydržet. Už tomu tak bylo dlouho, ne?
Že jsem bylo ve věcech pomalejší bylo normální, už si na to musel zvyknout a asi ho to tolik nemohlo vytáčet, když ten čas se mnou trávil. Že jsem bylo prkenější v emocích taky není úplně novinka. „Nenaštvals mě,“ namítlo jsem slabým hlasem, který bych zatřen trapností celé té situace, kterou jsem tu zas zařídilo. Blue se přiblížil a má hlava se lehce sklopila k zemi, že jsem akorát tak zíralo na všechny ty červené tlapy promáčené sněhem. Okolo nás se oteplilo a nebylo to teplo, které bych si samo generovalo v těle, tohle vonělo po magii a bylo způsobené tím, kdo byl s tou magií spojený. Myslelo jsem si, že budu nucené se zapojit do menší debaty o emocích, které úplně nezvládám, ale místo toho se ukázala jiná trapnost – že ani neznám žádné hry. „Já sourozence nemám,“ přiznalo jsem. Nemohlo jsem za to. Nikdo z nich nepřežil. Jen já a musel to být zázrak, protože kdyby v tom měla tlapy matka, bylo bych mrtvé mezi prvními. „U nás na hry nebylo místo,“ dodalo jsem ještě s mírným úsměvem. Zvedlo jsem oči, i když hlavu jsem mělo stále sklopenou a sledovalo jsem Blua. „To nevadí,“ odpovědělo jsem na to zamrznutí.

Sníh. Něco na něm mělo být krásné, zima měla být romantická, to ticho mělo být na tom všem nádherné a tak dále a tak dále. Jenže já jsem si zimu stále spojovalo pouze s hladem, vystouplýma kostma, nepříjemným chladem zarývající se do morku kostí, odkud nikdy nevyleze. První zima v okolí, přišli jsme sem s Lilith, ona byla kdo ví kde, já bylo někým zcela jiným. Svět se změnil, ale vzpomínky na zimu zůstaly. Vzpomínka na Borůvku, která nás vzala mezi sebe, přestože jsme mohli nabídnout pouze jednoho schopného vlka a jeho přívěsek, který se neuměl vzdálit dál jak na pár kroků.
Slunce zapadalo, třpytilo se v napadaném sněhu všude okolo nás, ale ve mně se stále odrážela ta myšlenka na ten hlad a nechutenství. Bylo to něco, co nikdy neodejde a nezáleželo na tom, kolik jiných věcí se okolo stane, tahle vzpomínka zůstane. Hrdlo se mi stahovalo strachem, že se to vrátí a tentokrát to už nepřežiju, protože není žádná smečka, kam bych se nacpalo a mohlo se tam schovat, dokud zase nebudu schopné přežít o samotě. Ne, samota, jsem závislé jen samo na sobě.
A tyhle myšlenky přerušil Blueberry. Stočilo jsem k němu zrak, slyšelo jsem, co řeklo, ale nevědělo jsem, co říct. Děs z té zimy stále převažoval a nezáleželo, jak krása byla okolo. Jenže Blueberry ani nekoukal okolo, koukal na mě, jako kdyby nic jiného na celém světě nebylo. Tak něco řekni, pobídlo jsem se. Jenže co? „Blue-“ vykoktalo jsem z hrdla, ale jak se mi tlama otevřela, nalétl do ní ledový sníh, který mi byl vražen přímo do ksichtu.
Nechápavě jsem zamrkalo, byla to nehorázná facka. Moc dlouho mi trvalo pochopit, že tohle měla být hra a nic víc. Zatřáslo jsem slabě hlavou, vyskočilo na nohy, i když trochu prkeně a nabralo sníh do tlapy. Vyhodilo jsem ho, ale moc vysoko a spíš než jak rána se snášel jako další nadílka sněhu okolo.

3* do libovolné vlastnosti → 150 květin
5 křišťálů
5 perel
Vymaxování jedné magie → Pokud mi to neprojde třeba na zimní magii, tak prosím o nějakou finanční kompenzaci :D Ani na novou postavu nemohu

Děkuji i za Meinera ~ já jsem to kompulzivní stvoření i guess

Připsáno a děkuji za účast :> kompulzivní stvoření bylo ofc míněno s láskou :D

Hello, moc děkuji za akci, ačkoliv možná nějaký víc challenging úkoly by byly fun (alias časy oběhni tohy mapy za 24 hodin bez teleportu lol)

Za 126 bodů prosím (vše na Makadi)
Magii nemrtvých (100 bodů)
26 květin (13x1 body)
26 drahokamů (13x1bod)

Děkuji ~~

Připsáno a děkuji za účast :> do kalendáře tedy vymyslím něco více challenging :D

Střelnice - pokus se někoho vyděsit

Déšť ke mně lepil veškeré napadané listí, ve kterých jsem se schovávalo a kdyby můj mozek neplaval v jiných vodách, možná by mi to vadilo. Tedy postupně mi to docházelo, hlava přicházela k sobě, ale notně pomalu. Noření v listí bylo stále větší zábavou, že se moje červená a bílá zcela skryla v podzimních barvách a připomínalo jsem odstínově spíše Blueberryho. „Mám.. křídla,“ zafunělo jsem k němu, ale nedařilo se mi s nimi pohnout, protože... Protože jsem nikdy žádné nemělo? Zvedlo jsem hlavu, ale ta hned klesla k zemi a odřelo jsem si bradu o nějaký šutr.
Ta rána do hlavy ale sepla něco v mozku, která se vrátil k sobě. Pekelně jsem se za sebe stydělo, leželo pod listím a doufalo, že se v ně zcela proměním. Oči jsem mělo zvednuté nahoru, koukalo nad vlka nad sebou a příšerně litovalo, co se děje. On si vyléval srdce a já se snažilo pochopit, jak pohnout levou zadní nohou. Ale abych nevyznělo jako racionální stvoření, které nechtělo narušovat jeho monolog, tak jsem myslelo... Že řekne něco jiného. Že tenhle fakt v něm probudil něco jiného, ale jeho zajímalo jen to, zda se já mám dobře. Mám. Mám se dobře, ale moje hlava je vždycky proti mně. „Cítím se... skvěle,“ hleslo jsem pod hordou listí. „S tebou,“ dodalo jsem mrtvým listům, kdo ví jak hlasitě.
Ale pak celé to šlo fuč jako léto a Blueberry se chtěl projít. Noc se sice už krátila, ale hvozd okolo nás byl děsivý i za dne, takže to mohlo mít efekt kdykoliv. Zůstalo jsem ještě ležet v listí, stydělo se za sebe (že ležim v listí a co jsem řekla) a počkalo, dokud neprošel Blueberry okolo mě. Do té doby jsem si nějak zkoušelo, jak se pohybuje jakou končetinou a když se přiblížil, vyletělo jsem na všechny čtyři a roztáhlo křídla jako při vzletu, takže se roztáhla skoro dvojnásobně a z hrdla mi až divně hluboce vyšlo: „Baf!“
A pak jsem z toho zrudlo až na zadku, připláclo křídla a cupitalo pryč se staženýma ušima.