Příspěvky uživatele

< návrat zpět

OBJEDNÁVKA

Stálý sortiment
3* do mimíka (100 drahokamů a květin)
2* do nemrtvých (50 drahokamů a květin)
= 250 drahokamů a 250 květin

Děkuji ~

//Uhelný hvozd (teleport)

Byl to nepříjemný pocit, který se mi rozlil žaludkem nahoru a dolů, div něco z toho žaludku nepokračovalo ještě dál na boží světlo, kde by to bylo uvítané... Ne, nebylo by to uvítané ani trochu. Hlava se mi motala, oči se musely rozjíždět každé jiným směrem, nohama jsem nechápavě cupitalo sem a tam a křídlema se snažilo nějak vyrovnat rovnováhu. Několikrát jsem jimi narazilo do stromu, než mě napadlo nohy prostě roztáhnout, abych získalo co největší podporu. „Blue?“ vyšlo mi stenem z hrdla, ale nevidělo jsem ho. Zrovna tak jsem nevidělo spálené stromy, ale za to mě chránil před bouří les plný holých stromů. Zvedlo jsem oči nahoru, kde se stahovala těžká mračka, hrdlo se mi sevřelo nervozitou a nohy se roztřásly. Ne zimou, ale klasickou úzkostí. Sakra, sakra, sakra, cvakalo jsem zoufale zubama a přemýšlelo jenom nad tím, jak se co nejychleji dostat zpátky.
Blue, zasténalo jsem zoufale. Kdy ho zase najdu? Nikdy. Už mi nebude souzeno ho znovu vidět a proč? Protože nás svět doslova rozdělil? Brečelo bych, kdybych vědělo, že mi hned slza nezamrzne u oka a já oslepnu.
Stáhlo jsem křídla k tělu, uši mi klesly zoufalostí dolů a zrovna tak i klesla tlama, když jsem se pomalými kroky vydalo skrze les kdo ví kam.
„Uh, uh,“ slyšelo jsem nějaké hudrování i přes tu bouřku, která svištěla mezi stromy. Zvedlo jsem hlavu s nadějí, že to bude červený vlk, ale mezi stromy nikde jeho kožich nezářil. „Blue?“ zavolalo jsem a rozeběhlo se po hlase. Ani to nebylo moc těžký, protože se ve sněhu nacházela jenom jedna sada stop. Byly to malé kroky a loudavé, ale aspoň nějaké.
Halekání pokračovalo a mně brzy došlo, že to Blueberry nebyl. Smutně jsem si povzdechlo, zastavilo se a chtělo otočit, že půjdu jinam a tmavého vlka necham být, ale zaujalo mě, jak chodil. Pomalu, šoural se, hrbil. Jak byl sakra starý?
„Uhm, halo?“ zavolalo jsem na něj nejdříve normálním hlasem a pak ještě jednou mnohem hlasitěji. Vlk se na podruhé zastavil, na místě se začal otáčet ke mně čelem, ale vypadalo to, že vůbec neví, co vlastně dělá a na koho to kouká.
„Halo, halo,“ zopakoval svým křupavým hlasem. Šlo jsem k němu blíž, protože on nikam nepokračoval. „To je sněhu, co?“ zasmál se tiše.
Div jste neumřel, pomyslelo jsem si a zastavilo se na několik kroků od něj. „Ano... Je ho sakra moc,“ polklo jsem a pak hned vyplivlo otázku: „Neviděl jste tu červeného vlka?“
Stařec se zasmál, „hochu, já sotva něco vidim.“ Ignorovalo jsem, jak mě oslovilo, jeho generace by těžko tohle pochopila. Spíše přišlo zklamání, že Blueberryho viděl. „To je sněhu, co?“ zopakoval.
„Ano,“ zopakovalo jsem zrovna tak a rozhlédlo se okolo sebe.
„Ty umíš sníh ovládat, že je tomu tak?“ řekl cizinec a rozešel se proti mně. Ne ke mně, ale prostě cestou, kudy jsme přišli. To už zapomněl, kam jde? Udělalo jsem krok do strany, aby mohl jít a přitom ho už docela zaujatě poslouchalo. Protože já sníh umělo trochu ovládat.
„Trošku s ním umím,“ odpovědělo jsem mu a pomalu se natáčelo tak, jak vlk šel.
„A jiné věci?“ zeptal se.
„Ne,“ odpovědělo jsem trochu rozmrzele. Nic jsem neumělo. Vždy tomu tak bylo.
„A chceš?“ zeptal se se zahihňáním.
Chtělo jsem. Sakra moc jsem chtělo být k něčemu. „Ano, chci,“ vydechlo jsem a pomalu se rozešlo za vlkem, protože byl rychlejší, než jsem čekalo. „Co za to?“
Stařec si dal s odpovědí na čas. „Jen mě tady doprovoď kousek lesem,“ vydechl se spokojeným úsměvem na tlamě. „A ukaž mi ta křidélka, ptáče,“ zachroptěl.
Tak jsem s ním šlo. Drželo si od něj odstup, ukázala mu křídla, která se zvětšila, jakmile jsem je dalo od těla. A co mi za to ten vlk dal? Těžko říct. Nic neřekl. Možná sílu jako Život. Nebo bolestivé magie jako Smrt? Nevím. Ale to je jedno.
Šli jsme po lese nějakou dobu. Možná pár minut, možná několik hodin. S rychlostí toho starce to mohlo být oboje. A pak mi řekl, že to stačí a mám se vrátit. Ale jak, starče? zeptalo jsem se, ale myšlenka ani nebyla dokončena, protože se mi zase obrátil žaludek vzhůru nohama a bylo jsem v háji.

//Uhelný hvozd (teleport)

Bylo nepříjemné počasí, které se mi akorát prodíralo hluboko do kostí a kousalo až do samotného morku. Jak někdo může mít rád zimu? Nedávalo to celé smysl. Zima byla... zima. Koncem všeho. Smrtí, utrpením, nepříjemným řešením, které existovalo z jakého důvodu? Aby vyrovnávalo počty vlků v okolí? Pár jich zabít, vše se vyřeší, zase bude přes léto dost jídla pro všechny ostatní?
V lese bylo ještě relativně příjemně, ale přitom okolím zuřila bouřka, nechtělo se mi vůbec nikam vycházet. Nejraději bych se zahrabalo pod zem, ale i to bylo docela nemožné, protože se tu sotva dalo mezi stromy hrábnout.
Kam půjdem? ptalo jsem se polozvědavě, ale nezeptalo se Blueberryho nahlas. Jenom jsem po něm házelo lehce očkem, zda se už pohneme z místa. Někam za teplem. Ke sluníčku. Existovalo takové místo? Samozřejmě, že ano, procházeli jsme okolo.
Ale mně nebylo souzeno jít za teplem. Naopak jsem šlo někam, kde jsem to vůbec neznalo a způsobem, jaký jsem neznalo.

//Kaštanový les (teleport)

Nejraději bych si omlátilo hlavu o nějaký blízký kmen, dokud by se červená na mé hlav nezměnila do jiného odstínu, který by se dal nazvat pouze jako krvavý. Nemohlo být možné, jak moc tupé stvoření jsem bylo, které furt žilo v naději, že by mohlo ze světa dostat něco dobrého. Z hrdla se mi vydral tichý povzdech, když to celé vyústilo v to, že se Blueberry chtěl vrátit. Měl domov ve smečce, kam já už vkročit nemohlo. Nevyhnali mě, ale všichni ti vlci tam mi obraceli žaludek. Bylo mi z nich špatně, nemohlo jsem je ani cítit, protože to byli jenom pozéři. „Mohu tě tam doprovodit,“ nabídlo jsem mu, protože nic jiného jsem dělat nemohlo. Byl to jeho domov. Nemohlo jsem ho nutit najít si jiný, kde bychom mohli být spolu a předstírat, že je všechno v pořádku a dokonalé.
Blueberry mluvil o své rodině lhostejně, možná spíš smířeně s tím, že takový je svět a čas. Nemohl si vybírat, co se jim stane, mohl se start pouze o sebe. Pokud oni Života nenavštívili, neměli šanci jako on. „To je mi líto,“ vydechlo jsem krátce. Ale... já je ani nemělo šanci poznat. Možná by moje sestry měly lepší životy. Pokud to vůbec sestry byly. Možná to byli bratři a matka si nechala jen toho, kdo byl podle ní nejvíce ovladatelný. A možná za jejich smrt ani nemohla.
„Ono,“ usmálo jsem se nervózně nad tím, jak strašný to bylo. Hlava se mi odvrátila i zostuzením do strany. „Matka mi tvrdila, že před někým utíkáme. Tak jsme utíkali. Rok, možná dva, nevím pořádně. Jenom cesty a nic víc. Schovávala mě před cizinci, nesmělo jsem s nikým mluvit. Život byl... přežívání,“ vydechlo jsem smutně. Byl ten život tady lepší? Ano. Ale já si dobrý život nezasloužilo.
Pak namítl, že naše umrznutí vadí a navrhnul místo, kde dříve žil. „Nemohu mít lepší nápad než tento,“ usmálo jsem se. Protože to znamenalo, že myšlenka smečky bude na chvíli zažehnána.

Vždycky to byla bublina. Pomalu se nafukovala, zvětšovala se, odrážela se v okolí, ale pak ji něco prasklo. Lehký vánek, nejdrobnější trn na růži, její samotná velikost. Nemohla vydržet. Už tomu tak bylo dlouho, ne?
Že jsem bylo ve věcech pomalejší bylo normální, už si na to musel zvyknout a asi ho to tolik nemohlo vytáčet, když ten čas se mnou trávil. Že jsem bylo prkenější v emocích taky není úplně novinka. „Nenaštvals mě,“ namítlo jsem slabým hlasem, který bych zatřen trapností celé té situace, kterou jsem tu zas zařídilo. Blue se přiblížil a má hlava se lehce sklopila k zemi, že jsem akorát tak zíralo na všechny ty červené tlapy promáčené sněhem. Okolo nás se oteplilo a nebylo to teplo, které bych si samo generovalo v těle, tohle vonělo po magii a bylo způsobené tím, kdo byl s tou magií spojený. Myslelo jsem si, že budu nucené se zapojit do menší debaty o emocích, které úplně nezvládám, ale místo toho se ukázala jiná trapnost – že ani neznám žádné hry. „Já sourozence nemám,“ přiznalo jsem. Nemohlo jsem za to. Nikdo z nich nepřežil. Jen já a musel to být zázrak, protože kdyby v tom měla tlapy matka, bylo bych mrtvé mezi prvními. „U nás na hry nebylo místo,“ dodalo jsem ještě s mírným úsměvem. Zvedlo jsem oči, i když hlavu jsem mělo stále sklopenou a sledovalo jsem Blua. „To nevadí,“ odpovědělo jsem na to zamrznutí.

Sníh. Něco na něm mělo být krásné, zima měla být romantická, to ticho mělo být na tom všem nádherné a tak dále a tak dále. Jenže já jsem si zimu stále spojovalo pouze s hladem, vystouplýma kostma, nepříjemným chladem zarývající se do morku kostí, odkud nikdy nevyleze. První zima v okolí, přišli jsme sem s Lilith, ona byla kdo ví kde, já bylo někým zcela jiným. Svět se změnil, ale vzpomínky na zimu zůstaly. Vzpomínka na Borůvku, která nás vzala mezi sebe, přestože jsme mohli nabídnout pouze jednoho schopného vlka a jeho přívěsek, který se neuměl vzdálit dál jak na pár kroků.
Slunce zapadalo, třpytilo se v napadaném sněhu všude okolo nás, ale ve mně se stále odrážela ta myšlenka na ten hlad a nechutenství. Bylo to něco, co nikdy neodejde a nezáleželo na tom, kolik jiných věcí se okolo stane, tahle vzpomínka zůstane. Hrdlo se mi stahovalo strachem, že se to vrátí a tentokrát to už nepřežiju, protože není žádná smečka, kam bych se nacpalo a mohlo se tam schovat, dokud zase nebudu schopné přežít o samotě. Ne, samota, jsem závislé jen samo na sobě.
A tyhle myšlenky přerušil Blueberry. Stočilo jsem k němu zrak, slyšelo jsem, co řeklo, ale nevědělo jsem, co říct. Děs z té zimy stále převažoval a nezáleželo, jak krása byla okolo. Jenže Blueberry ani nekoukal okolo, koukal na mě, jako kdyby nic jiného na celém světě nebylo. Tak něco řekni, pobídlo jsem se. Jenže co? „Blue-“ vykoktalo jsem z hrdla, ale jak se mi tlama otevřela, nalétl do ní ledový sníh, který mi byl vražen přímo do ksichtu.
Nechápavě jsem zamrkalo, byla to nehorázná facka. Moc dlouho mi trvalo pochopit, že tohle měla být hra a nic víc. Zatřáslo jsem slabě hlavou, vyskočilo na nohy, i když trochu prkeně a nabralo sníh do tlapy. Vyhodilo jsem ho, ale moc vysoko a spíš než jak rána se snášel jako další nadílka sněhu okolo.

3* do libovolné vlastnosti → 150 květin
5 křišťálů
5 perel
Vymaxování jedné magie → Pokud mi to neprojde třeba na zimní magii, tak prosím o nějakou finanční kompenzaci :D Ani na novou postavu nemohu

Děkuji i za Meinera ~ já jsem to kompulzivní stvoření i guess

Připsáno a děkuji za účast :> kompulzivní stvoření bylo ofc míněno s láskou :D

Hello, moc děkuji za akci, ačkoliv možná nějaký víc challenging úkoly by byly fun (alias časy oběhni tohy mapy za 24 hodin bez teleportu lol)

Za 126 bodů prosím (vše na Makadi)
Magii nemrtvých (100 bodů)
26 květin (13x1 body)
26 drahokamů (13x1bod)

Děkuji ~~

Připsáno a děkuji za účast :> do kalendáře tedy vymyslím něco více challenging :D

Střelnice - pokus se někoho vyděsit

Déšť ke mně lepil veškeré napadané listí, ve kterých jsem se schovávalo a kdyby můj mozek neplaval v jiných vodách, možná by mi to vadilo. Tedy postupně mi to docházelo, hlava přicházela k sobě, ale notně pomalu. Noření v listí bylo stále větší zábavou, že se moje červená a bílá zcela skryla v podzimních barvách a připomínalo jsem odstínově spíše Blueberryho. „Mám.. křídla,“ zafunělo jsem k němu, ale nedařilo se mi s nimi pohnout, protože... Protože jsem nikdy žádné nemělo? Zvedlo jsem hlavu, ale ta hned klesla k zemi a odřelo jsem si bradu o nějaký šutr.
Ta rána do hlavy ale sepla něco v mozku, která se vrátil k sobě. Pekelně jsem se za sebe stydělo, leželo pod listím a doufalo, že se v ně zcela proměním. Oči jsem mělo zvednuté nahoru, koukalo nad vlka nad sebou a příšerně litovalo, co se děje. On si vyléval srdce a já se snažilo pochopit, jak pohnout levou zadní nohou. Ale abych nevyznělo jako racionální stvoření, které nechtělo narušovat jeho monolog, tak jsem myslelo... Že řekne něco jiného. Že tenhle fakt v něm probudil něco jiného, ale jeho zajímalo jen to, zda se já mám dobře. Mám. Mám se dobře, ale moje hlava je vždycky proti mně. „Cítím se... skvěle,“ hleslo jsem pod hordou listí. „S tebou,“ dodalo jsem mrtvým listům, kdo ví jak hlasitě.
Ale pak celé to šlo fuč jako léto a Blueberry se chtěl projít. Noc se sice už krátila, ale hvozd okolo nás byl děsivý i za dne, takže to mohlo mít efekt kdykoliv. Zůstalo jsem ještě ležet v listí, stydělo se za sebe (že ležim v listí a co jsem řekla) a počkalo, dokud neprošel Blueberry okolo mě. Do té doby jsem si nějak zkoušelo, jak se pohybuje jakou končetinou a když se přiblížil, vyletělo jsem na všechny čtyři a roztáhlo křídla jako při vzletu, takže se roztáhla skoro dvojnásobně a z hrdla mi až divně hluboce vyšlo: „Baf!“
A pak jsem z toho zrudlo až na zadku, připláclo křídla a cupitalo pryč se staženýma ušima.

Stánek s pumpkin spice latté - Pohrajte si v napadaném listí

Blueberry se otázce života a smrti toho vlka moc nevěnoval. Jenom konstatoval, jak to asi bylo, ale více ho to nezajímalo a zbytek příběhu nějakým způsobem ukončil a znělo to, že o tom ani nechtěl nadále mluvit. Zaujala mě na tom vlastně jenom ta poslední poznámka o tom, že vlci okolo něho umírají a mizí. „Já jsem tady,“ řeklo jsem spíše do větru. Počítalo jsem se do toho všeho, o čem mluvil?
Odvrátilo jsem stydlivě hlavu do strany, protože to celé byl výmysl, co mě napadl tak při cestě a přišlo mi to jako naprostá hloupost, které by nikdo nemohl věřit, ale očividně záleželo také na intonaci a celkovém přednesu? Těžko říct, vždycky jsem sotva mluvilo a raději poslouchalo ostatní. před pár lety bych se samo z téhle povídky podělalo strachy.
Všechno šlo však do kopru, když se svět začal roztékat a nohy zmizely v těle, že jsem muselo zůstat ležet na zemi a plazit se pídalkovitě k Blueberrymu. „Niikdy jsem je nemělo,“ protáhlo jsem pár hlásek a zpomaleně koukalo, jak Blueberry padá do vody.
Ponořilo jsem se za ním. Hlavou jsem projelo vodou, která křupala a páchla po vlhku. Zadrželo jsem dech a rozráželo hnědé listí, hnědou vodu, teda to všechno, snažilo se nautopit a dostat se co nejrychleji k Blueberrymu. Bez nohou to bylo těžké, jenom jsem se kroutilo ze strany na stranu jako ryba, rozráželo vodu a přes hluk listí nic neslyšelo. Teda hluk vody.

Stánek s pumpkin spice latté cozy podzim - Ochutnejte nějakou podzimní specialitu (dýně, houby ap.). – 2 body

„On,“ přitakalo jsem. Blueberry byl očividně živý, takže se to muselo týkat toho druhého vlka. Maxima nebo jak to jméno přesně bylo. Mohl to být celý výmysl, nic takového se nestalo, mohlo to být něco, co ho poznamenalo. A mohlo jsem také historii nechat být historií. V té mé figuroval také někdo, vůči komu jsem se cítilo zmateně, protože jsem netušilo, co ke mně cítí a jestli jsem vůbec něco já cítilo.
S východem slunce bylo těžký vyprávět strašidelné historky, ale Blueberry tu moji poslouchal a ptal se. „Nikdy jsem nežilo poblíž vlčat,“ vydechlo jsem krátce, než jsem se zarazilo, že bych mohlo tuhle historku ještě trochu okořenit. „Ale matka o mě mluvila jako o jediné, která jí zůstala. Možná si jen ten kyselý zápach nepamatuji.“ Ani nevím, co se s nimi stalo, možná měli štěstí, když s Maeve nemuseli vyrůstat.
Z jednoho pekla jsme šli do druhého. Tohle bylo spáleniště. Mrtvé, ošklivé, nepříjemné. Raději zpátky... Nevim, všude to bylo poslední dobou úděsné. „Ale tady se o to asi nikdo nezajímal, aby to napravil,“ řeklo jsem krátce a trochu mumlavě. Rozhlíželo jsem se okolo sebe a nejdřív si nevšimlo, jak se začal ládovat houbama. To nezní chytře, zasténalo jsem a hledělo na něho s hlavou nakloněnou do strany. Ale říkal, že to je ňamka, takže? Trochu jsem nahrbilo čenich a ochutnalo hořkou houbu, kterou se cpal Blueberry. Hořká, roztékala se na jazyku a ještě se mi z toho začal roztékat jazyk a končetiny.
Svězlo jsem se k zemi jak hadrová panenka. „Blu,“ žbleptlo jsem snažíc se nějak doplazit k vlkovi, aby mě pomohl sestavit.

Stánek s dárkovými předměty - Vyměňte si s někým strašidelnou historku (pravdivá/nepravdivá). = 2 body *

Kromě moře se mi na imaginární seznam míst, kam už nechci vlézt, přidalo ještě tohle. Neumělo jsem ho popsat, prostě to bylo to místo za horama, kde žila divná zvířata a počasí tam také bylo úplně jinde než ve zbytku světa. Jo a Blueberry tu hořel, jenom tak mimoděk jako info. Na moji malou hlavu toho začínalo být neskutečně moc a asi mi přicházela migréna.
„Měli bychom jít pryč,“ souhlasilo jsem s Blueberrym a viselo na něm očima. V prosíku, ať už vypadnem a také z důvodu, že jsem mělo touhu na něj neustále koukat, protože byl... Protože byl tady se mnou, neodcházel, nemizel, přibližoval se a mazal všechno to, co se mezi námi stalo předtím. Navezu se do špatných věcí, postesklo jsem si zoufale a srdce mi trochu pokleslo při té myšlence, že věci nemusí být nádherné už moc dlouho.
Blueberrymu asi přidávalo energii, jak se všechno okolo nás bořilo. Hrůzy a děsy okolo nás, ještě si o nich chtěl vyprávět. Našpicovalo jsem uši, překvapeně na něho koukalo a nic neříkalo. Jenom jsem šlo po jeho boku, křídla přitažená k tělu a poslouchalo jsem.
Moje emoce byly dokonale viditelné ve tváři, jak jsem krabatilo obočí, posouvalo hlavou a párkrát i zamručelo, než jsem ke konci zcela uticholo a čekalo, jestli na to Blueberry ještě něco řekne. Pokud to vůbec bylo reálné. „On...?“ nedořeklo jsem to ani, nechalo jsem tu otázku viset ve vzduchu, protože jsem si nemyslelo, že by mi něco takového jenom tak řekl. A jak rychle to celé přešel a chtěl, ať vyprávím já.
Tiše jsem polklo, otočilo hlavu před sebe a přemítalo, co říct. Horor byl maximálně tak můj život. „Hm, no já,“ zakoktalo jsem se a ještě chvíli mlčelo, zatímco jsem šlo vpřed. „Vyprávěli mi kdysi o vlkovi. Žil poblíž domoviny mé matky a nikdo ho vlastně nikdy neviděl. Slyšeli o něm, ale cítili ho, ale nikdy se neobjevila žádná jeho stopa v blátě a když ho chtěli stopovat, pach se točil v kruzích a motal jim mysl. V noci se ten vlk vkrádal ke smečkám, kráčel v jejich jeskyních, lezl do nor a požíral jejich vlčata. Nikdy ani kapka krve nebo kníknutí, prostě zmizela a zůstal jenom ten kyselý zápach přízraku. Léta letoucí se to dělo. Měl být už dávno mrtvý, už starci o něm vyprávěli, jak jejich sourozenci zmizeli předtím, než se jim rozlepily oči. Ale on tam stále byl se svým kyselým dechem a kradl budoucnost smeček. Nezáleželo na tom, jak moc v noci ochránci hlídali, jak moc se stěhovali, vždycky je ten přízrak dohnal.“
Pak jsem prostě umlklo. Protože jsem tu blbost neumělo dopovědět. Tak jsem prostě šlo dál.

//Uhelný hvozd

Střelnice - Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk

V žilách mi tuhla krev děsem nad stvořením bez srsti před námi. Bylo větší než cokoliv, co jsem kdy vidělo a to jsem za obrovské zvíře považovalo losa. Bylo to mohutné, bez srsti, s dlouhatánským čenichem, který používalo jako třeba veverky přední tlapky. Třeba nevidí, když se nehýbeme, přemítalo jsem, ale pouze jsem se tím uklidňovalo, protože jsem se nemohlo pohnout. A navíc těch zvířat bylo dál víc, ale tohle jediné se zdálo, že by něco klidně i udělalo.
Pohyb ve mně vyvolal až Blueberry. Zda záměrně nebo ne jsem netušilo, ale vystřelilo jsem jak na pružině a žuchnutím dopadlo na zadek, jak se mi nohy podlomily. Ani jsem se nenamáhalo skládat zas dohromady, jenom jsem polámaně koukalo s vyvalenýma očima na Blueberryho. Tělo mu plálo červenými plameny, ale nevycházel od něj jediný ryk, který by naznačoval bolest. Bylo to záměrné? Mohl za to on? Po tom všem, co se v našem okolí dělo, jsem mělo pocit, že se mi už narušuje ta pavučina neuronů v mozku a přetrhává se. Asi začínám být dementní.
Úplně jsem zapomnělo na zvíře, které díky plamenům začalo couvat a vzdalovat se. Vyděšený pohled mi cukal mezi hořícím vlkem a couvajícím zvířetem, dokud nebylo dostatečně daleko, abych to považovalo za bezpečnou vzdálenost. „Blue-“ vydechlo jsem následně, vyškrábalo se na nohy a přeběhlo k němu, než mi došlo, že hoří, pálí to a musím se zastavit. Proč vlci hoří? Proč hoří on? Bolí ho to nějak? Osvětloval nám přitom noc černou jako uhel, kdyby byl úplněk, nemělo by to takový efekt obrovské pochodně, kdy musel být vidět na míle daleko.
A pak zhasnul. Ulevilo se mi, stále měl svoji srst, žádný smrad spáleniny. „Blue-“ vydechlo jsem podruhé, udělalo krok vpřed a tentokrát mě zarazil netopýr, který mi protnul cestu. „Co to bylo?“ zeptalo jsem se. Nehledě na to, jak odlehčeně to bral on sám.

Střelnice - Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne

//Konec světa

Oteplovalo se, mířili jsme někam z hor, kde teplota stoupala, ale hlavně se zvedala v mém těle, hlavně směrem k hlavě. Červenání by se to mohlo nazvat, ale přes srst, která sama o sobě byla rudá, to nešlo vidět. Chci, řeklo jsem si jenom pro sebe, protože mi nějak tlama nedovolila to říct nahlas. Stále ve mně bublal vztek z toho, co se tehdy stalo, když se vrátil Suzume, který snad někde už hnil, ale zároveň... Blueberry byl tady. Ne s ním. Nabízel mně, že se o mě postará. „Chci,“ řeklo jsem s tichým výdechem, „ale chci, aby to bylo vzájemné.“ Být okolo nás sníh, tak okolo mě roztává.
To místo, kam jsme se dostali, bylo ještě divnější jak skály. Tedy skály jsem znalo, ztratili jsme se v nich, ale tohle bylo úplně jiné. Divné, zvláštní, bylo tu dusno a i pachy zvířata, která tu prošla, byla neznámá a nedokázalo jsem je nikam zařadit.
„Kde to jsme?“ ptalo jsem se, ale to už jsem bylo nějak strháváno k zemi a nechalo jsem se. Složilo jsem tlapy pod sebe, hlavu mělo zvednutou a dívalo se okolo sebe, abych zjistilo, co se v okolí děje. Bylo mi teplo, to příjemné teplo, kdy se zdálo, že by vše mělo být v pořádku. Otočilo jsem zrak k plamenům, které tam musel dostat Blueberry, ale nic jsem neřeklo. Nebylo co, hlavně se mi chtělo spát.

Spánek to byl tupý, úplně vyčerpaný, beze snů. Byl strašně potřebný a toho typu, kdy i po probuzení se jeden cítí strašně rozlámaně a chtěl by spát znovu. Svět okolo se třásl, mozek mi poskakoval a zrak jsem mělo rozostřený. Třese se země? nechápalo jsem. Ale nebylo to tak silné, navíc okolí divně zapáchalo neznámou zvěří.
První zareagoval Bluebrry, který vyskočil na nohy a já ho okamžitě následovalo. Nohy se mi třásly jak chrastítka, ocas mezi nohama a tělo schované za druhým vlkem. Obrovské, šedé zvíře vydalo příšerný hluk z... dlouhého čenichu? Jiné nohy? Co to mělo celé být? A kam jsme se to sakra zas dostali? „Co je to?“ drkotalo jsem.

Stánek s dárkovými předměty - Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí

Až moc dobře jsem už znalo pocit úzkosti, který se mi začal opět rozlévat po těle. Byl tam už stálým nájemníkem, vlastně mu to tělo z části patřilo, ale žít s ním bylo stejně bolestivé jako na poprvé. Nohy jsem mělo těžké, zrak jako v mlze a něco mi tepalo v hlavě tak silně, že každý zvuk ke mně doléhal jako přes nějakou hlenovou stěnu. „Jo, jo,“ souhlasilo jsem koktavě Blueberrymu, škobrtlo, dalo si tlapu přes tlapu a nechtěně do něj vrazilo ramenem, než jsem chytlo zpátky svojí rovnováhu a mohlo jít dál, i když pomaleji.
Připadalo mi, že se skály přibližují, pomalu se k nám sunou a brzy nás zavalí, pokud brzy neodejdeme, ale tenhle pocit jsem na Blueberrym nevidělo. Muselo mi hrabat, bylo to jen v mojí hlavě, já bylo problém a ve skutečnosti jsme nebyli ztracení? Ne? Že jo. Nemohli jsme, protože Bluebrry pak vykřikl, že ví, kudy máme jít.
Srdce mi radostí poskočilo, pak jsem poskočilo samo lehce vpřed a natisklo se k druhému trochu blíže, jako by to byl můj vodící pes. Ale u něj mě skály nezasypou, ne?
Furt jsem mělo svaly jako z kamene, šlo jsem až v bolestech, marně ho dohánělo a přitom se furt rozhlíželo okolo sebe. „Já-. Ne, nemám rádo zimu, nesnášim ji,“ drkotalo jsem ze sebe, „chci slunce a teplo. A sucho. Vždycky mi na podzim přijde, jako by vše mělo zemřít a už nic dalšího nikdy nebude,“ přiznalo jsem. A Blueberry to měl podobně, i když měl sníh rád. Já ne. „Vždycky mám pocit, že já nepřežiju zimu,“ přiznalo jsem po kratší odmlce.
Slézali jsme ze skal dolů, okolí se otevíralo, já docela taky, ale úzkost nějak zůstávala. „Chtělo bych žít ve věčném létu.“

//Savana