Příspěvky uživatele

Březen 2/10 - Odine

Užívala jsem si večera, bylo krásně a brzy se měly objevit i hvězdy, na což jsem se těšila nejvíce. Proto jsem se kochala výhledem, sem tam jsem pohledem sjela na vodní hladinu a pozorovala tančící vlnky. Bylo to skvělé.
V tom jsem však uslyšela kroky. Ladně jsem se otočila, když jsem spatřila vlče. Nebylo nejmenší, ale pořád to bylo mládě. Naklonila jsem hlavu na stranu, když mě pozdravilo. "Jé, ahoj," rozkmitala jsem oháňku a přišla opatrně blíže k ní. Sledovala jsem ji. "Ztratila si se, maličká?" Zeptala jsem se hned a očkem sledovala, jestli jí nenásledují náhodou rodiče. Nebo že by tu bylo vlče samo? Třeba se opravdu ztratila. Byla jsem ráda, že narazila na mě a ne na nějakého vlka, který by ji sebral a kdo ví, co by s ní dělal. Usmála jsem se, aby se cítila v pohodě a všimla si, že úplně nervózní z toho, že by byla ztracená od domova není. Třeba je tu někde poblíž smečka?

Březen 1/10 - Odine

Vůbec jsem netušila, co se stalo nebo o co šlo, ale chtěla jsem na chvíli vypnout a neřešit nic. Slunce už bylo pomalu za obzorem a obloha potemňovala, což mi roztáhlo široký úsměv na tváři, takže jsem vyrazila k vodě. Měla jsem žízeň, cestování bylo dlouhé a já měla hrdlo vyprahlé, až až. Došla jsem proto tedy až k jezeru, kde jsem se protáhla a pomalu napila. Přišlo mi, že bych zvládla vypít to jezero snad celé. Pořádně jsem do sebe dostávala vodu, která byla příjemně chladná a pomohla mi zase nastartovat myšlení a organismus.
Když jsem dopila, ještě chvilku jsem si prohlížela svůj odraz v hladině, než jsem si sedla a sledovala příjemný západ slunce. No není na tom světě přeci jen krásně?

<<< přes VVj z Východního hvozdu

Do kroku jsem ještě přidala, až jsem se dostala k velikému jezeru. To se mi líbilo, odrážela se na něm celá obloha, na které se teď odehrávala překrásná scenérie barev a odstínů oranžové, až červené. Spokojeně jsem si zamlaskala a pocítila, že mě to táhne dál. Kdo ví, kam mě to vedlo, neměla jsem žádný cíl, zatím. Ale všimla jsem si lesíka, který se mi líbil. Byl přímo u jezera a vypadal... pěkně. Tak tam musím zajít, projelo mi hlavou. Ale jako kdybych měla ještě nějakou věc na vyřízení předtím.
U jezera jsem viděla v dálce nějaké postavy, ale kdo ví, jestli to byli vlci, moc jsem se na ně nesoustředila. Užívala jsem si toho, že mohu svobodně běhat, kam chci. Je to blbost, ale prostě mě to zrovna udělalo zase šťastnou.

>>> Přes Jedlák za Smrtí

<<< z Kopců Tary přes Gejzíry

Svým ladným klusem jsem pokračovala kupředu. Cítila jsem, jak moje nohy ladně dopadají jedna před druhou, jak s každým dotykem země cítím její mocnou sílu a uvědomuji si, že žiju teď a tady. Nasála jsem zhluboka vzduch do plic a spokojeně vydechla.
Postupně jsem se dostala až do lesa, který byl celkem hustý, ale fajn na nějakou skrýš, kdybych potřebovala složit hlavu přes noc. Ale kdo ví, kam mě moje toulavé tlapky zavedou, třeba nakonec skončím na lepším místě, zajímavějším. Nebo někoho potkám a budu mít úplně jiné starosti, to byla asi větší pravděpodobnost. Ale kdo ví. Zatím jsem se ještě s nikým nesetkala. Třeba tu nikdo ani není...

>>> přes VVj na Severní Galtavar

<<< Tundra přes Kiërb

Svačinka mi bodla, pocítila jsem to prakticky hned, že už jsem se cítila lépe. Silnější a připravenější na další kousek cesty, než se rozhodnu, kde se na chvíli pozastavím. Nabrala jsem síly, takže bylo na čase to tu trošku prozkoumat, kde to vlastně jsem a co se tu kde odehrává. Vyrazila jsem proto tedy bez váhání kupředu.
Nevěděla jsem, kam mířím, ale jako kdyby mě něco táhlo směrem, který jsem ani neovlivnila. Slunce padalo pomalu za obzor a já věděla, že během noční oblohy se budu cítit ještě o chlup lépe. Na tváři se mi rozlil úsměv a já pokračovala.

>>> přes Gejzírové pole na Východní hvozd

<<< Sněžné velehory

Sestup z hor byl trošku náročnější, ale zvládla jsem to. Nebylo nic, s čím bych si samozřejmě neporadila. Opatrně jsem slezla ze sněhu a užívala si prvního jarního nádechu, který jsem tak moc potřebovala. Dostala jsem se až na místo, které bylo jako stvořené pro hlodavce. To byla moje příležitost.
Trpělivost byla mojí silnou stránkou, takže jsem se na chvíli usadila u keříku a sledovala, jestli odněkud neuvidím nějakou myš, nebo zajíce, co se tu bude potulovat.
Netrvalo dlouho a štěstí se na mě usmálo. Popisovat lov raději nebudu, nicméně byla to pěkně chutná a vydatná svačinka, přesně to, co jsem potřebovala. Sedla jsem si a přimhouřila oči. Teď už mi chybělo jenom zjistit, kde to vlastně jsem a jestli se mi ještě vyplatí cestovat někam dál.

>>> přes řeku Kiërb na Kopce Tary

Tvrdě jsem usnula. To se mi sem tam stalo, ale takhle dlouho jsem nespala už nějaký ten pátek. Když jsem se pomalu probrala, začínal den. Bylo krásné ráno, sníh kolem mě začal pomalu klesat a já byla ráda, že jsem to přečkala. V minulém životě jsem musela být medvěd. K mému překvapení jsem na území byla stále sama, nikde tu v okolí nikdo nebyl. Pomalu jsem se zdvihla a protáhla rozlámané tělo, než jsem chytla cit do tlapek. Měla jsem chuť se trošku projít a hlavně se někde nadlábnout, protože jsem úplně vyhladověla. Takže můj cíl byl jasný, jen na horách toho asi moc neulovím, takže jsem se rozhodla najít nějaké lepší místo, kde bych mohla potkat první zvěř, která poslouží jako příjemná svačinka.

>>> Tundra

Loterie 5/5

Už to byla nějaká chvíle a já cítila chvění v tlapkách. Chtělo to pořádnou procházku, nebo nějaké maso aspoň, abych nabrala síly.
Slunce pomalu zapadalo za obzor a já se cítila spokojeně, brzy totiž přijde chvíle, kdy obloha bude zase posetá hvězdami a já se budu moct kochat tou nekončící krásou. Chvíle, které jsem strávila sama se sebou byly fajn, ale možná potkat někoho, s kým by šlo prohodit pár slov, by nebylo od věci. Proto jsem se rozhodla někam bezcílně vyrazit, ostatně tak, jako jsem to dělala doposud a uvidíme, kam nás a za kým osud zavede. Třeba budu mít štěstí a na někoho narazím. Ale třeba ne. Tak či tak, dneska je překrásný den, spokojeně jsem si zamlaskala a nechala kručení břicha rozhodnout o tom, co je teď v plánu.

<< Minulost
16. Dováděj ve sněhu

Tlapky mě pomalu nesly kupředu. Cítila jsem, jak jsem přicházela na místo, kde jsem mohla alespoň chvíli zastavit a pokusit se užít si chvíli sama pro sebe. Cestování bylo těžké, ale zajímavé. Musela jsem na chvilku zastavit tok myšlenek, který jel bez přestání. Celou tu dobu, celou tu cestu co jsem urazila, se mi v hlavě odehrávalo všechno to, čím jsem si prošla. Co jsem zažila, co se stalo, kde jsem byla a jak jsem mohla věci změnit. Jak bych udělala teď všechno jinak. Ale na to už bylo hold pozdě, nastal čas přijmout skutečnost takovou, jaká doopravdy je a netrápit se minulostí. Cíl jsem měla jasný, ale taky jsem byla jen prostá vlčice, která si musí chvíli orazit.
Sníh. Po všech těch dnech bláta, kamení a únavy. Byl tichý, lehký a čistý. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Cítila jsem, jak mě zalévá pocit klidu, jako by celý svět na okamžik přestal spěchat.
Teď, řekla jsem si. Teď není nic jiného než tohle. Hory. Sníh. Chvíle, která patří jen mně.
Odhodila jsem veškeré myšlenky na cestu, na minulost, na budoucnost. Skočila jsem. Nechala jsem se zapadnout do sněhu, tlapy rozhrnovaly bílou pokrývku. Kousala jsem ji, házela hlavou, válela se v měkkém, ledovém obětí. Tlapy jsem rozběhla, klouzala se a točila dokola, až se mi zatočila hlava. Sníh mi křupal pod tělem a já zavýskla radostí. Užívala jsem si to, jako kdybych nikdy předtím sníh neviděla, ale i tak to bylo dokonalé. Musela jsem se na chvíli zastavit a soustředit se jen na tenhle moment, proto to bylo tak kouzelné. Tlapkami jsem rozhodila bílý poprašek a užívala si to, jak poletuje vzduchem. Snažila jsem se ho chytit na jazyk, bylo to neuvěřitelně uklidňující. Jako malé vlče, pomyslela jsem si jen a pokrčila mírně rameny, jako kdybych odpovídala sama sobě. No a co.