Gallirea - Příspěvky uživatele

Koutkem oka, abych nebyla nezdvořilá při konverzaci, jsem si prohlížela les. Líbil se mi. Působil na mě klidně, čistě a pěkně. Navíc bylo i místy příjemně vidět na oblohu, takže jsem tu byla spokojená. Jakmile se mě alfa zeptal, přikývla jsem. "Ano... už je na čase se usadit," přikývla jsem na něj a doufala, že je to v pohodě. Netušila jsem, jestli jejich smečka není plná, nebo jak jsou na tom. Když však dodal, že tu jsem správně, rozhoupala jsem ocas. On ke mně přistoupil a začal ke mně čichat. Bylo to zvláštní, dlouho jsem nepotkala vlka a tak jsem si připadala trošku nejistě, ale on se zdál být hodný. Držela jsem a pak jsem udělala lehký krok zpátky s tím, že když řekl, že mi to tu ukáže, zajiskřila mi jiskřička v oku. Přikývla jsem znovu nadšeně hlavou. "To bych byla moc ráda," dodala jsem ještě a vyrazila za ním.
Procházka se zdála být krátká, ale viděla jsem vše potřebné a hltala každý kousek tohoto lesa. Bylo to tu skvělé. "Je to tu dokonalé," rozhlédla jsem se ještě a pohled zpátky věnovala Etneyovi. "A jak je to s členy, je jich tu málo, nebo hodně? A jakého postavení?" Zajímaly mě i tyhle věci, chtěla jsem mít o všem přehled. Když už se do něčeho pouštím, tak ať vím, do čeho. "Jinak je to tu fakt překrásné. Kdyby se našlo místečko i pro vlčici, jako jsem já, byla bych ráda. Můžu toho i dost nabídnout," máchla jsem ještě oháňkou a věnovala mu široký, upřímný úsměv.

Chvilku jsem čekala, když jsem ucítila pachy. Byli to vlci, kteří pravděpodobně obývali tuhle smečku. Nikoho jsem však neviděla, takže jsem poslušně čekala a doufala, že to nebude trvat dlouho, protože už mi dřevěněly nohy.
V tom se najednou ke mně přiblížil vlk. Šel majestátně, byl poměrně vysoký a já sledovala, jak jde přímo za mnou. Netušila jsem, jestli mám být ve střehu a raději opatrná, kdyby byl nebezpečný, nebo jestli můžu být zcela klidná.
Když však přišel blíže, cítila jsem, že bude v klidu. "Zdravím," řekla jsem, když si odkašlal a pak mi pověděl svoje jméno. "Já jsem Māia," odpověděla jsem ještě. Bylo to trošku těžší, už nějakou dobu jsem nepotkala vlky, takže jsem začínala pomalu. Nabídl se o pomoc, anebo oslnění jeho.. přítomností? Naklonila jsem hlavu na stranu a usmála se. Byl sympatický, rozhoupala jsem oháňku, ale nijak jsem to nepřeháněla. "Děkuji," řekla jsem nejprve. "Já... zavítala jsem sem náhodou, tedy vlastně ani tak úplně ne. Byla jsem u Života a ten mě pomohl sem dovést, takže to vypadá, že tu mám být," řekla jsem zamyšleně a pak se usmála. Když nabídl procházku, musela jsem se ještě více zasmát. "Legendy?" Zazubila jsem se a prohlédla si ho.
"Zajímalo mě něco více o smečce," dodala jsem ještě, když jsem se nad tím trošku zamyslela. Doufala jsem, že tohle je to pravé místo, co hledám.

<<< z Východního hvozdu přes VVj

Z lesa jsem se vynořila u jezera. To ale nebylo jen tak ledajaké, bylo obrovské. Větší jsem snad dlouho neviděla. Přiběhla jsem k němu a na chvilku se zastavila. V tom jsem si prohlédla sebe samu v odrazu. Vypadala jsem jinak. Co to...? Nechápavě jsem nakláněla hlavu ze strany na stranu, abych si prohlédla, co kolem mě létá za hvězdy a jak moje oči mají každé jinou barvu. Bylo to naprosto ohromující a měla jsem velkou radost.
Pokračovala jsem podél jezera, sem tam sledujíc svůj odraz, na který jsem se nemohla vynadívat. Až jsem nevědomky doběhla do lesa. Nebyl úplně typický, stromy byly trochu jiné, ale zajímavé. Zalíbilo se mi to tu. Nasála jsem pach hned u hranic a došlo mi, že jsem na území smečky. Ajej, projelo mi jen hlavou, ale byla jsem v klidu.
Jako správně vychovaná dáma jsem se zastavila na hranicích a doufala, že si mě někdo všimne.

<<< z Esíček přes Zrcadlovky

Voda mi dodala poměrně dost energie, takže jsem pokračovala dál. Měla jsem za sebou kus cesty a už jsem nebyla nejmladší, takže jsem se chtěla zastavit. O to se však postaralo další zvláštní území, které mě donutilo se zastavit úplně. Na chvilku jsem se totiž ztratila. Netušila jsem, kterým směrem mám jít, proto jsem jen zavřela oči a nechala se vést.
Vyběhla jsem z podivné jeskyně ven a byla opět v lese. Cítila jsem, že už jsem skoro na místě, kam mám doběhnout. Ještě to ale nebylo ono. Proto jsem se dlouho nezdržovala a vyrazila dál. Kdo ví, kde vlastně skončím.

>>> přes VVj do Cedrového

<<< z Tmavých smrčin přes Tenebrae

Vylezla jsem na planinu, kde se rozlévala řeka. Nadšeně jsem máchla ocasem a zastavila se u jejího břehu, abych doplnila tekutiny. Měla jsem žížu, což jsem dala jasně najevo - hltala jsem vodu, jako kdybych měsíce nepila. Na té poušti jednomu pořádně vyprahne.
Pokračovala jsem proti proudu řeky. Spatřila jsem v dálce postavu, která ale sice byla vlčí, no měla křídla. Na moment jsem se pozastavila a zamžourala, jestli se mi to nezdá, ale vypadalo to, že tam opravdu stojí. Nechtěla jsem se však dostat do problémů a tak jsem raději pokračovala dál. Pro jistotu.

>>> přes Zrcadlové na Východní hvozd

<<< přes Prstové z Narrských kopců

Přede mnou se rozlehly hory, které vypadaly všelijak. Na chvilku jsem se zastavila a prohlédla si je, ale chtěla jsem pokračovat. Cítila jsem, že mám cíl, kam chci dojít, takže jsem nelenila a pokračovala dál.
Přes hory jsem se dostala do lesa. Byl zvláštní, stromy jako kdyby byly větší a širší a pohlcovaly veškeré světlo. Bylo tu temněji, takže jsem přidala do kroku. Ráda jsem viděla na nebe a tohle mě upřímně trošku znervózňovalo.

>>> přes Tenebrae na Esíčka

<<< od Života

Bylo to zvláštní. Odehrálo se toho tolik, neměla jsem tušení, co všechno se stalo a jak moc mi to změní život. Ale ten vlk, od kterého jsem zrovna seběhla dolů, byl velmi milý. Určitě jsem si musela zapamatovat, kde sídlí, abych ho zase v budoucnu navštívila. O tom, že vypadám teď úplně jinak a mám nějaké schopnosti, jsem ještě neměla tušení.
Ale tak, jak mi říkal, jsem se jednoduše nechala vést osudem a šla přímo za čenichem. Někam, kam mě to samo táhlo, tlapky jako kdyby si vedly cestu samy. Nechávala jsem je a jen se kochala okolím.

>>> přes Prstové hory na Tmavé smrčiny

<<< Teleport od Smrti

Cupitala jsem pryč z lesa, pryč ze setkání s tou zvláštní vlčicí, která byla snad jako kdyby posedlá k tomu, aby mě zabila. Probíhala jsem mezi stromy, načež jsem se po chvíli zastavila, nadechla a na sekundu zavřela oči. Jenže když jsem je otevřela, už jsem nebyla v lese. Byla jsem na úplně jiném místě a neměla jsem tušení, co se to stalo a jak. A kde to jsem.
Přede mnou se najednou, místo stromů a keřů, rozléval písek. Jako kdybych byla snad na poušti či co, ale nebyla to poušť. Byly tu kopce, obrovské, ale i menší, které byly pokryté pískem. Nebo je tvořil. Užasle jsem sledovala tu celou scenérii a nadechla se trošku teplého vzduchu. Kdo ví, jak jsem se sem dostala, ale asi to tak mělo být.
Tyto kopce byly vrchy, ze kterých doslova dýchala magie. Vypadaly, jako by někdo roztavil rudý kámen a nakapal ho na povrch země jako rozteklé olovo. Jejich rezavě oranžový povrch občas protínal provazec o něco světlejší, pískové barvy, a vlastně, když už jsme u písku – Narrské kopce ho byly plné. Mezi jejich pokroucenými vrcholy se často proháněl hvízdavý vítr a jedinou vegetací byly houževnaté, nezřídka trnité keříky, které urputně bojovaly i o tu trochu vláhy, která se tam dala najít. Tou byl drobounký potůček, který se klikatil mezi jednotlivými kopci, a právě ten do jisté míry následovala pěšinka vyšlapaná desítkami vlků, kteří se chtěli dostat na vrchol kopců.
Překvapeně jsem zamrkala a rozhodla se vyrazit pomalu dál, abych zjistila, co nebo kdo je na vrcholku. Setkání se Smrtí bylo zvláštní, ale přežila jsem ho a nějakým způsobem jsem se ocitla i tady, takže to asi mělo tak být. Anebo mě Smrt dostala a já jsem se ocitla v nebi? Byla jsem dost zmatená na to, abych věřila i tomuhle.
Vyšlapovala jsem si to po cestičce, co nejvýše to šlo. Postupně se mi zužoval obzor, ale přede mnou se rýsovala jakási jeskyně. Zpomalila jsem, abych zjistila, jestli je obydlená, nebo opuštěná a já si v ní můžu odpočinout. Měla jsem toho plné tlapky. Nejenom písku, ale té chůze a kopec nebyl zrovna malý. V tom se však tichem ozval hlas, který byl jako pohlazení po duši.
"Zdravím tě, Maio," rozeznělo se jeskyní, ze které pomalu vyšel vlk. Byl zvláštní, nebyl obyčejný a jako kdyby na něm všechno rostlo a ožívalo. "Jsem Život, těší mě," představil se a mírně rozhoupal špičku oháňky. Natočila jsem ušiska na něj a nechápavě ze sebe nemohla dostat ani slovo. "P-pardon, zdravím. Jak víte moje jméno? A těší mě," řekla jsem. Netušila jsem, co se tu děje nebo kdo tu přede mnou stojí, ale měla jsem lepší pocit, než z té černo zelené vlčice.
On to na mě celkem dost jasně vycítil a poznal. "Koukám, že si navštívila moji sestru, Smrt," vycenil lehce tesáky do úsměvu a já se snažila pousmát taky, ale furt jsem neměla tušení, co od tohohle čekat. Proto jsem jen souhlasně přikývla. "Neboj, tady jsi v bezpečí. Sestra je taková... svá, no," pokrčil rameny a přistoupil blíže, aby si mohl sednout. Bez váhání jsem si sedla taky a stejně tak, jako on, jsem se podívala na výhled. Bylo tu krásně. "Tak co tě sem přivádí?" Zeptal se po chvilce ticha a já otočila svůj pohled na něj.
"Popravdě... ani nevím, jak jsem se tu ocitla. Jsem tady v tomhle kraji krátce a všechno to nedává nějak smysl," doplnila jsem, abych mu objasnila, proč vypadám tak strašně zmateně. On se jen pousmál a začal vyprávět.
Vysvětlil mi všechno, jak se to tu jmenuje, že tu jsou smečky a vlci, spousta vlků. Někteří jsou hodní, někteří ani tolik ne. A pak zabrouzdal do magií a objasnil i to. Začínala jsem už konečně to všechno chápat. Dávalo to smysl, ale bylo to opravdu tak? "A je to opravdu skutečné? Nezdá se mi to?" Zeptala jsem se po chvilce, protože mi to prostě mozek nebral. On se znovu zasmál a souhlasně přikývl. "Ano, je to skutečné. Těžké pochopit, ale jakmile si tu zvykneš, najdeš tu vše, co hledáš," mrkl na mě. Netušila jsem, na co tím naráží. "I... vlčata sestry?" Mohl znát odpověď na tuhle otázku? On však neodpověděl, jen se podíval znovu na ten výhled. Netušila jsem, jestli mi tím dává falešnou naději, nebo ne. "Něco pro tebe mám," řekl zase po chvilce, jako kdyby úmyslně odbočil od tématu.
Byla jsem zvědavá, ale pak dodal, že to není hmatatelné. Čenichem jsem mu pošťouchla pár květin, které jsem u sebe měla a on se doširoka usmál. "Děkuji," dodal a znovu si užíval pohled na krajinu, která se rozprostírala před námi.
Čas jako kdyby se tu zastavil, mohla bych tu být celé dny. Ale tím, že možná tu najdu to, co hledám, mi dal jistou naději, že vlčata sestry se nachází právě tady. Šrotovalo mi to v hlavě, proto jsem se po chvilce netrpělivě zdvihla a omluvně se na něj usmála. "Já... je mi tu krásně, ale budu muset...," nedopověděla jsem, když přikývl. "Já vím. Jdi přímo za nosem, osud tě zavede, kam potřebuješ," doplnil ještě. Neurčitá moudra byla fajn, ale teď bych raději přesné odpovědi. Proto jsem se na něj ještě jednou podívala a máchla ocasem.
"Mockrát děkuji, Živote. Bylo mi ctí Vás poznat. Určitě se tu zase brzy ukážu," řekla jsem s tím, že jsem chtěla ještě něco dopovědět, ale on mě přerušil. "Já vím. Tak zatím se měj," dodal, máchl ocasem a odešel do jeskyně.
Nestihla jsem se ani rozloučit a byl pryč. Hlavou se mi teď honilo snad všechno, co šlo. Nemohla jsem tok myšlenek zastavit, ale rozklusala jsem se dolů a poslechla jeho radu. Šla jsem přímo za nosem, ať už to bylo kamkoli. To správné místo jistě poznám.

>>> Narrské kopce

<<< Severní Galtavar přes Jedlák

Vstoupila jsem do nového území s lehkostí v tlapách a jiskrou zvědavosti v očích. Vzduch byl prosycen vůní mechu, starých kamenů a něčím dalším, co jsem nedokázala pojmenovat, ale co ve mně vyvolávalo zvláštní neklid. Kolem mě se rozprostíral les, jehož západní okraj zahalovala tajemná temnota. Nevím, co ji způsobovalo, ale nemohla jsem si pomoct a cítila jsem, jak mě to místo vábí dál. Už z dálky jsem viděla vzpřímené balvany, které se jako strážci tyčily k nebi. Byly staré, obrostlé mechem, a já vnímala jejich přítomnost jako cosi starodávného, téměř posvátného. Šla jsem dál, tiše našlapovala mezi kameny, dokud se přede mnou neobjevilo cosi ještě monumentálnějšího – zřícenina.
Zvedla jsem hlavu a s obdivem sledovala její mohutné zdi. Mramor, kdysi jistě nádherný a zářivý, byl dnes ošlehaný větrem a pokrytý mechem. Přesto se nedalo popřít jeho někdejší velkolepost. Kdo tu asi žil? A kdo - nebo co - tam bydlí teď?
Odhodlaně jsem překročila rozpadlé kameny u vchodu. První, co mě upoutalo, byla záře zeleného ohně mezi dvěma menhiry. Plameny hořely tiše, nehybně, jako by vzdorovaly větru i času. Cítila jsem, jak mi po páteři přebíhal mrazivý pocit. Tento oheň tu hořel neustále – a někdo nebo něco ho udržovalo při životě. Pod tlapami jsem cítila chlad starých kamenů, některé se viklaly, a tak jsem našlapovala opatrně. Cítila jsem se zvláštně - fascinovaná, ale zároveň na pozoru. Měla jsem dojem, že mě cosi sleduje. Nebo kdosi.
Vyšplhala jsem po schodech, které stále držely svou pevnost, a když jsem pohlédla dolů, spatřila jsem škvírami v podlaze hlavní halu. Připadala jsem si podivně odhalená, jako by se na mě upíraly neviditelné oči. Nahoře bylo ještě více tajemství, ale má odvaha měla své hranice. Do vyšších pater jsem se zatím nevydala. Tento hrad byl víc než jen ruina. Dýchal vlastní mocí, lákal a varoval zároveň. A já jsem věděla jediné - nezůstanu tu dlouho, přesto jsem byla ráda, že jsem toto místo spatřila. Protože něco mi říkalo, že málokdo odsud odejde stejný, jako přišel.
V tom jsem pocítila dech na mých zádech. Jako kdybych zkameněla, nemohla jsem se ani pohnout. "Co si ksakru myslíš, že děláš?!" Rozeznělo se mezi stěnami a já se lekla, ale nemohla jsem se ani otočit. Naježily se mi chlupy, po pár sekundách jsem se odhodlala otočit pohled. Stála tam, vlčice, uhlově černá, se zelenýma očima, které pronikaly tmou. Její ocas byl plamenem a její drápy svítily stejně tak, jako oči. Zmateně jsem zamrkala. Nikdy jsem nikoho takového nepotkala. "Omlouvám se, já-" "nezajímají mě tvoje kecy, víš, kdo já jsem?" Zavrčela a s loveckým postojem přišla blíže ke mně. Ani jsem se nehnula. Zavrtěla jsem hlavou ve smyslu nesouhlasu, protože jsem neměla tušení. Ona se ale začala smát. Nucený smích, přesto tak pronikavý, jako kdyby chtěl vypáčit můj mozek z hlavy. "Takže ty si sem jako přilezeš a ani nevíš, kdo jsem? A budeš tu čochtat na mým území? Děláš si ze mě... srandu?!" Vyštěkla a její tesáky sklaply těsně vedle mého čenichu. Ucukla jsem a udělala pár kroků dozadu. Ona však šla stále proti mně.
Netušila jsem, co dělat, co jí mám říct. "Moc se omlouvám, nevěděla jsem, že tu žijete," dodala jsem a podívala se jí do očí. Měla jsem strach. "Jsem M-" "vím, kdo jsi. Dokážu tě jedním pohnutím drápu zabít. Aniž bych se tě dotkla," řekla. Suše jsem polkla. Pak mi to došlo. Ale bylo to možné? To není možné. Samotná... Smrt? "Aspoň ti to pálí," řekla a zavrčela znovu. "Tak co tu chceš? Máš aspoň nějaký drahokamy? Nebo ses tu přišla jen tak promenádovat?" Štěkla znovu a ukázala opět její bílé, děsivé tesáky. "D-drahokamy? Mám... na co?" Nechápala jsem, o co jde. "Už půjdu," řekla jsem a chtěla se otočit na odchod, když v tom mě sekla přes tlapu. "Naval ty šutry," máchla mi tlapou před obličejem a zaklekla v bojovém postoji.
Kdo ví, k čemu je potřebovala, ale bez odmluv jsem jí dala snad všechno, co jsem mohla a měla. "Tady, jen mě nechte, prosím, žít," řekla jsem vyděšeně a doufala, že to zabere. Pohled jsem už nezdvihla. Až do momentu, kdy všechno shrábla. "Uvidím, co s tebou dokážu udělat," řekla. Jak jako? "Naučím tě magie pro svůj prospěch," řekla si ještě potichu, ale já to slyšela. Naučí mě co? Magie? Jak jako? "Tak tu nesmrď už a PADEJ!!" Zařvala po mně a já cítila, jak se její sliny zapustily do mého kožichu. Nestihla jsem snad ani nic říct, jen jsem vydala něco jako "jojo, pardon, už jdu," ale u toho jsem se více soustředila na to, abych si nenabila tlamu, jak jsem rychle vypálila pryč odtud.
Vůbec se mi to tu nelíbilo, nevěřila jsem tomu, že by to mohla být samotná Smrt a hlavně - jaký sakra magie? Nedávalo mi to celé vůbec smysl. Místo to bylo pěkné, působivé, i vlčice byla působivá, ale co to mělo celé znamenat?

>>> teleport k Životu

//

Březen 7/10 - Odine

Bylo fajn potkat někoho místního, i přesto, že to bylo vlče. Někdy to bylo možná lepší. Usmála jsem se na Odine a máchla ocasem. Procházka zněla jako dobrý nápad evidentně i pro ni, ačkoli jsem taky moc nevěřila, že bráchové budou oba zrovna tady. "O magii jsem už taky slyšela, právě od té Smrti," řekla jsem ještě a zavrtěla nad tím hlavou. Takže to nebyl kec, projelo mi ještě myšlenkami a pokračovala jsem v procházce.
Hned věděla, koho myslím. "Šel z ní strach a hrůza, to ti řeknu," řekla jsem se sklopenými ušisky ke krku, ale pak jsem se zazubila. Přežila jsem, to bylo nejdůležitější. "Život? Tak to už zní lépe, než Smrt," zasmála jsem se ještě. "Zavítám jistě i za ním," doplnila jsem. Kdo ví, co tihle dokázali, ale ať už to bylo cokoli, znělo to fajn. A Vlčíšek? "Téda, tady to žije," přizdvihla jsem obočí a rozlila po tváři úsměv. Vypadalo to tu fajn. A ohledně plnění přání to znělo taky dobře, ale já jsem byla asi v bodě, kdy jsem si nic nepřála. Jen najít vlčata, ale to už jsem vzdala. Asi.
"Tak aspoň, že bráchové jsou fajn," povzbudila jsem ji. Vypadalo to, že její rodina byla teda pěkně naprd. "Maličkost. Kdyby sis chtěla promluvit nebo cokoli, jsem tu pro tebe," řekla jsem ještě. Věděla jsem, že to bylo těžké asi pochopit, znaly jsme se chvilku, ale byla moc fajn. A mně to s vlčaty vždycky šlo. "Moje rodina taky nebyla jako korálek, neboj. Nejsi v tom sama." To jí asi moc nepomůže, ale ať ví, že není jediná, kdo má okolo sebe v rodině takovéhle vlky.

Březen 6/10 - Odine

Nakonec moje nabídka nepřišla nazmar, protože Odine navrhla, že bychom se mohly podívat kolem. Přikývla jsem a postavila se, bez váhání a přemlouvání. "Tak jo." Ne proto, že by mi jí bylo líto, ale taky. Spíše jsem chtěla, aby se cítila dobře. Proč by měla jako vlče řešit takovéhle věci. Měla by si spokojeně hrát ve smečce, s ostatními členy. Ale ne každý má takové štěstí.
"To já taky," přikývla jsem ještě. Na jaro i na léto jsem se těšila moc, protože bylo večer teplo a obloha byla vždycky tak zajímavá. Ale i zima měla svoje kouzlo. Já byla spíše letní typ. "Věřím, že tady jich bude. Jako kdyby tahle krajina měla všechno," řekla jsem ještě zamyšleně a usmála se. To bylo dobře. Nebyla nouze o nic.
Pobídla jsem jí, abychom se prošly kolem jezera, pokud na to měla sílu. Kdo ví, kolik toho urazila. A nevyhnutelná otázka ohledně rodičů přišla nakonec taky. Vzala to však dobře, odpověděla a já jen pokývala nepochopeně hlavou. "Smrt, bohyně? Ahá! Tak to bude ta černá se zeleným ocasem, kterou jsem potkala, že?" Zazubila jsem se a máchla tlapkou. Teď už to dávalo smysl. "A jak jako bohyně? Ono jich tu je víc?" Zřejmě toho věděla víc, jak já. Ale to bylo jasné, byla domácí.
Pak ale odpověděla, že táta se nějak ztratil a máma zmizela. "Tak to mě mrzí," řekla jsem tiše a lehce do ní dloubla čenichem. "Ale neboj, jestli máš brášky, aspoň máte jeden druhého, to je nejdůležitější," usmála jsem se. Hlavou mi projela myšlenka na mou sestru, ale hned jsem ji vytěsnila. "A kdyby cokoli, tak můžeš vždycky přijít za mnou," nabídla jsem jí ještě a rozhlížela se, jestli neuvidím podobná vlčata, jako byla Odine. Jak může někdo porodit malá a pak se o ně nestarat? Potřebovala by po tlamě, nechápavě jsem se nad tím pozastavila, ale hold to tak někdy prostě bylo. Kdo ví, co jí k tomu vedlo. Třeba to taky neměla jednoduché.

Březen 5/10 - Odine

Bohužel jsem nemohla potvrdit, že bych sourozence maličké potkala, ale i tak neztrácela naději. Doufala jsem, že jsou v pořádku, i když jsem je neznala. Ani vlastně jí, ale přeci jen, byla první, koho jsem tu potkala. "Moc ráda bych ti pomohla," řekla jsem jí ještě. Vlastně jsem ani neměla nic moc co na práci, navíc, podívat se, kde jsem to vlastně skončila by nebylo od věci. A mohla jsem alespoň Odine trošku držet v bezpečí, i když vypadala, že se o sebe postará, byla přeci jen stále vlče.
Na maliny jsem při pomyšlení měla plnou pusu slin. Dala bych si je, to je pravda. "Jasně, už brzy bude jaro a všechno bude růst a kvést, takže maliny budou taky," oblízla jsem si čenich. "I další chutné bobule, jako borůvky, jahody a tak. Snad se tu dají taky někde najít," zazubila jsem se ještě a spokojeně vydechla.
Když jsem se zeptala na smečku, řekla, že je tulák. Bylo to zvláštní, ale nic neobvyklého. Přikývla jsem. "Já vím, že mi do toho nic není, ale kde sakra jsou tvoji rodiče?" Neudržela jsem se. Proč by si někdo pořizoval vlčata a pak se o ně náležitě nestaral? Bylo mi jí líto. "Nebo si utekla z domova?" Zazubila jsem se trošku šibalsky. Ať už za tím bylo cokoli, nemusela se mi svěřovat, ale přišlo mi, že jí něco tížilo, tak proč si o tom alespoň trošku nepopovídat.

Březen 4/10 - Odine

Jakmile jsem se zeptala, jestli je ztracená a ona řekla, že ne, dál už jsem se nevyptávala. Evidentně věděla, co dělá, nechtěla jsem jí přeci řídit život. Ale pak dodala, že jsem možná potkala její bratry. "Věř, nebo ne, ale jsem tu krátce a jsi první, koho jsem tu potkala," usmála jsem se a podívala se jí do malých, zlatých očiček. Pak jsem omluvně sklonila hlavu. "Ale můžu ti je pomoct najít?" Zeptala jsem se jí ještě, nebo jsem to spíš navrhla s takovou zvláštní intonací, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych zrovna já byla ta správná pomoc.
Když jsem se jí představila, poslušně mi odpověděla a představila se jako Odine. Byla sladká, vypadala tak roztomile a způsob, jakým se snažila být vážná mě nutil se furt usmívat. "Hm, maliny?" Koukla jsem na ní. "Tak to je super, ty mám taky ráda. Dlouho jsem žádné neměla," dodala jsem ještě, když jsem si snažila vzpomenout na ty sladké plody, které jsem opravdu dlouhou dobu nejedla. "A z jaké jsi smečky? Nebo jsi tulákem?" Po chvilce jsem přeci jen otázku položila, protože mě to zajímalo. Kdo ví, třeba bych si taky měla najít nějakou smečku?

Březen 3/10 - Odine

Bylo fajn po dlouhé době někoho potkat. O tom, že to ale bude malé vlče, jsem si ani nenechala zdát. Na druhou stranu o to to bylo zajímavější, než nějaký nabubřelý vlk, který akorát bude dělat, že se bavit nechce, ale přitom chce. Máchla jsem ještě přátelsky oháňkou a sledovala malou, béžovou vlčici s tmavým úhořím pruhem. "Tak to pak jo," usmála jsem se ještě a pohlédla zpátky na hladinu vody, kde už se obraz zapadajícího slunce pomalu chýlil ke konci.
Pohledem jsem sjela zpátky k maličké. "A jak ti říkají? Já jsem Māia," střihla jsem ušima a sedla si. Doufala jsem, že nebyla ztracená a neřekla mi to jen proto, abych ji nevedla domů. Pokud by si to nepřála, určitě bych ji nikam nevodila. "Jaké máš nejoblíbenější jídlo?" Pohodila jsem ještě přátelsky špičkou oháňky a pohled opět směřovala k obloze.