Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všechno se odehrálo poměrně rychle, že jsem najednou stála v lese sama. Cítila jsem, že tu někde je Etney i s Ninou, a další vlci a vlčice, ale nevěděla jsem, jestli je ten správný moment na to se jít seznamovat, anebo si to tu zatím jen projít. Chtěla jsem vidět úkryt, potkat ostatní vlky, prostě se tu cítit opravdu, jako doma.
Vyrazila jsem tedy směrem kupředu, až jsem došla k hnědému vlkovi s vlčicí. "Zdravím," pozdravila jsem je ze slušnosti a máchla jsem ocasem. "Já jsem Māia, jsem tu nově. Ty... budeš Etneye syn, že? Máš úplně stejný pach a jsi i stejně urostlý," usmála jsem se a podívala se i na jeho společnici. Ta se držela trošku stranou, takže jsem ji zatím nechala, abych ji nenutila do konverzace, pokud nechtěla. Pak jsem jen koukla na hnědého.

Srpen 10/10 - Merle

Moje prořeknutí netrvalo dlouho, než mu došlo. Vyprskl, jako kdyby to opravdu nečekal a pak se rozeběhl. Naštěstí jsem to zachránila nataženou tlapkou a výzvou o mír. Doufala jsem, že to přijme, že se tu nebudeme kutálet ještě do zítra, tohle mi úplně stačilo. Nakonec přišel a přijal to, na což jsem děkovně přikývla. "Hehe, já vím. Máš ještě co dohánět," vyplázla jsem na něj jazyk. "To by asi chtělo," přikývla jsem a vyrazila k vodě. "Jsem Māia mimochodem," otočila jsem se ještě směrem k němu, opláchla se a pak se pořádně napila. Celkem mi vyschlo v hrdle. Pak už jsem mu věnovala jen poslední pohled, máchla ocasem a vyrazila pryč. "Tak zase někdy!"

Srpen 9/10 - Merle

Došla jsem až k němu. Měla jsem o něj starost, ale i tak jsem se na tom celkem dost pobavila. Bylo to vtipné, vidět takového hromotluka se skácet do písku. Když jsem se ho zeptala, řekl, že ho vlastně něco bolí. Natáhla jsem hlavu směrem ke zdvižené pacce, ale on toho využil a tou druhou mě povalil a skočil na mě. Přeskočil mě, udělal kotrmelec a já si nabrala taky pěknou dávku písku. Bylo to fakt nechutný, skřípalo to mezi tesáky, ale co. Byla to sranda. "Ty jsi parchant!" Zasmála jsem se a odvalila se od něj. "Tak tohle ti nedaruju, příště tu magii využiju víc!" Prořekla jsem se, když jsem se zdvihala. "Mír?" Natáhla jsem packu směrem k němu. Hraní bylo super, ale už mi nestačil dech.

Srpen 8/10 - Merle

Doufala jsem, že vlk neodhalí, že to byla moje iniciativa. A já jsem to netušila taky, tedy, až do chvíle, než se to stalo. Zakopl, zabořil se čenichem do písku a já zastavila. Sledovala jsem ho a potichu jsem se smála, aby se nenaštval. Když se zdvihl a plival písek, přišla jsem k němu a starostlivě se na něj podívala. "Jsi v pohodě? Jsem netušila... že neumíš běhat," rýpla jsem do něj ještě a zasmála se. Snad to vezme v pohodě a nenaštve se, a když jo, možná mu i řeknu, že jsem objevila další schopnost, o které jsem ani nevěděla. Vlastně doteď. Ale měla jsem z toho radost. Kdo ví, kolik toho ještě dokážu! Musela jsem to zjistit, co nejdříve.

Srpen 7/10 - Merle

Myslela jsem si, že jsem na něj vyzrála. Schytal to pěkně! Šibalsky jsem se zahihňala a když mi tlapky dosáhly na dno, začala jsem skákat, abych se co nejrychleji dostala na souš. Doufala jsem, že mě nedožene, jen jsem teda neměla žádné další plány. Bylo mi jasné, že to nenechá být, že jsem v něm taky probudila to hravé vlčecí já, které se teď po dlouhé době probudilo i ve mně. A kdo ví, co teď udělá, nicméně já byla poměrně rychlá a nenechávala jsem mu žádnou šanci. Završila jsem to tím, když jsem se otočila a viděla, jak je velmi blízko. A já si říkala zakopni, zakopni! A nevědomky jsem použila magii příkazu, díky které se mu jedna tlapka brkla o druhou.

Srpen 6/10 - Merle

Když na mě cákl neúmyslně vodu, vrátila jsem mu to. Myslela jsem si, jak jsem mu to nandala, že jsem mu ukázala, co proto a že se mnou si nebude zahrávat, jenže jak jsem se snažila odplavat, najednou jsem zjistila, že stojím. Tedy, plavu, ale na jednom místě? Otočila jsem hlavu a udělala kolečko, když jsem si všimla, že mě drží za ocas! "Tyyy! To ne! To je podvod!" Křičela jsem a znovu na něj cákla vodu, aby mě pustil, což se mi povedlo. A pak jsem se vydala na souš, jenže jak jsem plavala kolem něj, tlapky jsem dala nad hladinu, zavřela oči a udělala pořádnou sprchu kolem sebe. Doufala jsem, že ho to zasáhlo. A pak už jsem jen čekala, kdy se tlapkami dotknu dna.

Srpen 5/10 - Merle

Diskuzi uzavřel tím, že na tom něco bude a cítila jsem, že ho to povzbudilo. Nadšeně jsem máchla ocasem a zdvihla se, že tedy jdeme! Nebylo na co čekat.
Asi to takhle rychle nečekal, ale naštěstí neváhal a běžel hned za mnou. Skočila jsem do vody, jenže jak do ní po mně skočil on, cáklo mi to přímo na tlamu. "No počkej!" Křikla jsem a čenichem nabrala vodu, kterou jsem cákla na něj. "Ha! A máš to, ty jeden respektbudící strašáku," zasmála jsem se a snažila se mu trošku uplavat, kdyby náhodou si to rozmyslel a chtěl mě sežrat. Nebo vlastně jen tak, instinktivně. Hravě. Byla jsem ráda, že jsem neváhala a šla do toho, protože tahle koupačka byla přesně to, co jsem potřebovala. Bylo to neuvěřitelné.

Srpen 4/10 - Merle

Musela jsem se ho zeptat na jeho zjizvení. Nebylo to sice na místě, ale já jsem byla otevřená tlama, která se nebála cokoli říct a na cokoli se zeptat. A taky to tak vypadalo. On mi doplnil, že si něčím prošel, nicméně kvůli tomu všemu se ho všichni bojí. "Neříkám nic, budí to respekt. Ale možná to má svoje výhody?" Zazubila jsem se. "Alespoň máš víc klidu, no ne?" Snažila jsem se ho povzbudit, protože jsem cítila, že ho to trošku vnitřně štve.
Když řekl, že to myslí vážně a že i přesto, že mě nezná, mě tam dotlačí, zdvihla jsem se bez váhání. "No.. tak jo!" Nadšeně jsem poskočila a rozeběhla se směrem k vodě. "Žijeme jenom jednou, tak proč čekat!" Křikla jsem ještě a doufala, že si ze mě jen nevystřelil a běží taky.

Srpen 3/10 - Merle

Přisedl si ke mně. Ze začátku jsem byla trošku nervózní, ale jak mluvil pomalu a klidně, uklidnila jsem se. Když mi pochválil zbarvení, usmála jsem se. "Děkuji," přikývla jsem a prohlédla si jeho. "A ty... sis toho asi hodně prožil, co?" Řekla jsem s velkou dávkou empatie a doufala jsem, že se ho to nedotkne. Na jeho poznámku, že by tu mohl sedět dny, jsem přikývla. "To teda jo."
Pak ale na to, že bych se šla smočit, řekl, že proč tedy nejdeme. A zdvihl se, asi to myslel vážně. Naklonila jsem hlavu na stranu a lehce se uchechtla. "Co?" Zeptala jsem se trošku zmateně. "To jako vážně?" Zasmála jsem se. Myslí to fakt vážně?

Srpen 2/10 - Merle

Přemýšlela jsem nad tím, jak pěkně teď vypadám. Byla jsem spokojená, už jen zjistit, jaké magie a jak dobře ovládám a nic mi nechybělo. A najít samozřejmě sestřina vlčata. Sedla jsem si u břehu a sledovala, jak slunce zapadá za obzor a odráží se od hladiny. V tom jsem uslyšela vlka, který mě pozdravil a popřál mi pěkný večer.
Otočila jsem se na něj a nechala ho, ať přijde blíže. Měl několik šrámů, chybělo mu dokonce oko, ale nevypadal, že by mě tu šel sejmout. Takže jsem přikývla. "Také přeji," přikývla jsem k němu. "To je ale klid," vydechla jsem spokojeně a pak odvrátila pohled znovu na vodu. "Mám chuť tam skočit." To byla spíše informace, nebo tedy myšlenka, která mi projela hlavou, ale co. Alespoň nestála řeč.

Srpen 1/10 - Merle

Došla jsem pomalu k jezeru a přibrzdila. Předtím, než jsem se vydala k vodě, abych si sama sebe prohlédla, jsem se tu rozhlédla. Viděla jsem nedaleko stát vlka, ale nevypadal, že by byl přátelský, takže jsem se snažila vyhnout očnímu kontaktu a šla k vodě.
Tam jsem došla, zastavila jsem se a napila se. Až potom, co se voda uklidnila, tak jsem se začala sledovat v odrazu. Vypadalo to zajímavě, měla jsem každé oko jiné, tlapku jsem měla fialkovou a kolem mě byly hvězdy. Připadala jsem si přesně tak, jak jsem se cítila. Moje nitro bylo viditelné už i na povrchu a já s tím byla naprosto spokojená. Aby to nevypadalo divně, ještě jsem se napila a pak už jsem se jen vzdálila od břehu. I když možná bych se i smočila?

Vyrazili jsme za někým, koho mi chtěl Etney představit. Doufala jsem, že to bude Nina, ale i tak jsem se těšila, kdyby to byl někdo jiný. Pomalu jsme došli až k hranicím, kde jsem spatřila skoro dospělé vlče a druhé menší. Máchla jsem ocasem a nechala Etneye, ať promluví první. Speciálně po jeho poznámce, kterou jsem si imaginárně zapsala za uši.
Etney k nim promluvil a pak mě představil. Podívala jsem se nejdříve na většího a poté na menší a usmála se. Netušila jsem, že moje tlapka má jinou barvu, než ostatní, ještě jsem tuhle změnu od Života nestihla zaznamenat. Ani barevné drápky, ani jiné oči. I když tlapky jsem viděla, moc jsem si pod ně nekoukala, nesla jsem se ladně, takže jsem si toho prostě ještě nevšimla. Etney mě představil zvláštně, ale líbilo se mi to, že si vybral vlastní oslovení. Proč ne, vlastně to bylo milé. "Těší mne," mrkla jsem na oba a sledovala je. Když dodal, že jsme si rovni, přikývla jsem.
Pak jsem se podívala na většího. Ten se nepředstavil, jen mě pozdravil. Prohlédla jsem si ho a nechala chvilku klid. Naopak maličká byla trošku výřečnější.
Věnovala jsem jí delší úsměv a poslouchala ji. Když řekla, že hezčí kožíšek neviděla, nechápavě jsem se podívala na tlapky. Až teď jsem si toho všimla. "Ale prdlajs," usmála jsem se na ni, i když jsem z toho sama byla překvapená. "Viděla si svůj? Vždyť tomu nemůžu ani trošku konkurovat," zazubila jsem se a v rychlosti si ještě prohlédla tlapku. Bylo to hezké, ale teď jsem nechtěla tolik věnovat pozornost sobě.
"Máš moc hezké jméno, Theo. A ty jsi, mimochodem?" Zeptala jsem se rovnou i staršího a doufala, že nebude mít problém se představit. Asi na to jen zapomněl. Všimla jsem si i úlovku, který tu ležel a obrátila se na Theu. "Téda, vy jste byli lovit? Ty taky?" Věnovala jsem jí ještě úsměv a máchla ocasem. Měla jsem vlčata ráda, nějak přirozeně mi to s nimi šlo, ale nechtěla jsem to zase předhánět. Pak jsem koukla na Etneye a čekala, jestli má nějaký další plán, nebo zůstáváme tu.

Bylo to zajímavé, že jsme si společně s vlkem, který to tu vedl, tak rozuměli. Asi jsme byli nalazeni na stejné notě, oba jsme představu o smečce měli stejnou a on to prostě vedl tak, jak bych to dělala já být na jeho místě.
Nechala jsem ho domluvit. Pak jsem přikývla. "Tomu naprosto rozumím a souhlasím," doplnila jsem jen. Když se naklonil ke mně, plně jsem cítila jeho pach. Držela jsem a necukla ani milimetr, ačkoli pro mě byl cizí, jeho blízkost mi tolik nevadila. Přikývla jsem hlavou. "Dobrá," řekla jsem ještě, "ráda předvedu, co umím. Stačí říct kdy. Jsem připravená," doplnila jsem ještě a máchla ocasem.
Myšlenky mi ale stále sklouzávaly k Nině. Byla to opravdu TA Nina, kterou moje sestra měla? Bylo to možné? Raději jsem ale nic o příbuznosti neříkala. Ne, dokud ji nepotkám. I tak jsem ale otevřela tohle téma před Etneyem. Ten se o ní rozpovídal tak, že mi až přišlo, že by ji na tlapách nosil. Spokojeně jsem se usmála. Jestli opravdu to byla ona, byla v těch nejlepších tlapách. "Tak to jsem ráda, že má smečka obě alfy. A věřím, že bude elegantní, ale přitom silná tak, jako ty," dodala jsem ještě a usmála se. Moc jsem nevěděla, co víc na to říct, protože jsem spíše chtěla ji potkat. Ale to mělo ještě čas.
Po chvilce zamyšleného ticha jsem polkla a chtěla se ho zeptat, jestli mu nebude vadit, když si to tu projdu a prohlédnu, ale předběhl mě. A s lepší nabídkou. "Určitě, ráda, jdeme," řekla jsem jen rozhodně a máchla ocasem. Doufala jsem, že dojdeme za Ninou, abych zjistila, jestli to je opravdu ona, nebo ne. Třeba bude vědět i o ostatních vlčatech...

Možná jsem to na sobě dala znát, že se mě to jméno celkem dostalo pod kůži. Ale tomu se nemůže nikdo divit. Nechala jsem to být, netušila jsem, jestli si toho Etney všiml, nechtěla jsem ho teď tím zatěžovat.
Na jeho slova jsem přikývla. Bylo poznat, že je rozumný a ví, co dělá, to se mi líbilo. Nebyl to ťunťa, co by si nedokázal dupnout. Líbilo se mi, že ví, co chce a za tím si jde. "Jasně, jsem pro všechno," řekla jsem jen, když navázal na téma lovu. Neuměla jsem si představit, že vedu skupinu vlků v lovu, ale na druhou stranu - proč ne? Lov mě bavil a byl mi asi nejbližší, takže mi to připadalo jako skvělá příležitost. Poslouchala jsem jeho slova a lehce se mi zvýšil tep, protože jsem se cítila... potřebná. Znělo to jako něco, co by bylo přesně pro mě. "To zní skvěle. Já dělám všechno jenom se stylem," zazubila jsem se, ale nechtěla jsem ho tu nějak jenom ukecávat. Než jsem stihla říct, že místo slov to raději dokážu, začal on. Přikývla jsem, i když to jméno mnou zase projelo jako nůž.
"Jasně, tomu rozumím. Proto ti ani nemám k tomu moc co říct, řekla bych ti, že jsem skvělá lovkyně, protože si to myslím, ale nebudu ti tu matlat med kolem tlamy, raději ti to, i tvé družce, dokážu. Určitě jsem si sem nepřišla jen tak vzít místo, které by mi bylo cizí," přikývla jsem a máchla ocasem. Na jeho další slova jsem se usmála. Nebyla jsem úplně vůdčí typ, co by musel být třeba v čele smečky, jako byl on, ale ráda jsem měla přehled. Takže mít pod palcem jenom lov, to by bylo asi něco na mě. Bavilo by mě to. "Dobře. Jsem ráda za tvá upřímná slova," řekla jsem mu ještě a usmála se. Na jeho další slova jsem znovu přikývla. "Jsem pro. Rozhodně bych si žádnou pozici nevzala jen na základě toho, co řeknu. Sama bych to nedovolila a být na tvém místě, vždy bych si všechny prozkoušela. Jeden toho namluví, když chce něco dosáhnout, ale činy mluví za vše," shrnula jsem ještě, aby věděl, že s tím naprosto souhlasím.
Pak už mi zbývalo jen to jediné... zeptat se na jeho družku. Anebo s tím mám raději počkat? Třeba se jen mýlím... ale třeba ne, pomyslela jsem si ještě. "Líbí se mi tvůj styl, budu ráda pod vedením někoho, kdo to má v hlavě srovnané a je cílevědomý. Věřím, že i tvoje družka je rozumná. Cítím, že tohle je přesně to místo, co jsem hledala," doplnila jsem ještě a spokojeně si oblízla čenich.

Líbilo se mi, že i přesto, jak byl vlk rozumově mladší, si les vychvaloval. Byl na něj hrdý a to bylo přesně tak, jak by to být mělo. Kdyby žil v lese, který by nemiloval, nemohli by ho milovat i ostatní. Usmála jsem se a přikývla. "Máš pravdu," řekla jsem mu a špičku ocasu rozhoupala.
Zeptala jsem se ho na členy, on se jal vysvětlování. Bral to tu jako království. Při tom slově mnou projel studený pot a já se lehce zatřásla, vyvedlo mě to z míry. Poslední zkušenost s královstvím nedopadla, jak bych očekávala a trošku jsem z toho znervózněla, ale snažila jsem se to všechno vytěsnit. Do chvíle, než řekl jméno Nina. Nina, projelo mi asi tak dvacetkrát v hlavě. To jméno... je to možné? Myšlenky mi teď putovaly jenom k tomu jednomu. Narcisa, má sestra a její vlčata. Zasekla jsem se, ale pak jsem vykročila dál. Došli jsme až k potůčku a já jen udělala občasné "m-mhm," a souhlasné přikývnutí ve smyslu, že ho poslouchám. Myslí jsem ale stále byla u Niny. Mohla to být shoda jmen.
Pobídl mě, abych se napila. Učinila jsem tak, celkem jsem měla sucho v tlamě, takže to bodlo. Poslouchala jsem dál, jenže jak líčil vlčata a opakoval to jméno, nemohla jsem přestat nad tím nemyslet. "Titul?" Zopakovala jsem jen na konci. "Děkuji za popsání, zní to tu fakt moc hezky. Jako jedna velká rodina," usmála jsem se. "Je vidět, že smečku vedeš s radostí a chutí," máchla jsem ještě ocasem. Abych doplnila poslední informace, nadechla jsem se a olízla si čenich. "Dokáži toho hodně. Jsem zkušená lovkyně, ale stejně tak i dokážu naučit ostatní, jak lovit, nebo i pečovat o vlčata. Mám spíše všestranné zkušenosti," doplnila jsem ještě a usmála se. "Takže si myslím, že nebudu na škodu." Rozhlédla jsem se a musela jsem uznat, že voda v potůčku byla opravdu fajn. Děkovně jsem ještě na Etneye přikývla. Čekala jsem na nějaké dotazy a doplnění informací, přičemž mi v hlavě stále dokola rezonovalo jméno Nina.