Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 1/10

Bylo to zajímavé. Všechno, co se odehrálo, se mi teď motalo v hlavě a já si to potřebovala prostě zkusit. Ta magie, která ve mně propukla, by mohla být něčím neuvěřitelně skvělým, kdyby to fungovalo tak, jak jsem si myslela. Prostě jsem chtěla, aby neutekla a ona se přišpendlila k zemi. Třeba... by to mohlo jít i naopak? Že by mohla být zase ultra lehká a já bych ji unesla jak pírko? Zajímalo mě, co všechno s tím dokážu, ale potřebovala jsem k tomu něco, na čem si to zkusím. Takže jsem se rozhodla, že zkusím chytit první kořist, na kterou narazím a uvidíme, co ve mně dřímá. Stačilo by, kdyby to byl jen nějaký malý ušák, na něm by se to vlastně zkoušelo i snadno. Něco mi ale říkalo, že tak snadné, najít kořist, úplně nebude.

Lov proběhl celkem hladce, nějaká rodinná dramata se odehrávala kus od nás, ale nejdůležitější bylo, že jsme společně s Ciri a Reem skolili losici a mládě. Nina, která vypadala trošku ustaraně, nás pochválila a odebrala se pryč. Nechtěla jsem zasahovat do toho, co se stalo, proto jsem jen přikývla a podívala se na Reonyse s Ciri. "Šlo vám to fakt dobře," pochválila jsem je i já na oplátku a máchla ocasem. To, že v tom měla roli i moje magie, jsem ještě nechtěla moc řešit, chtěla jsem si to nejdříve všechno zkusit a zjistit, co vlastně dokážu, protože mě to samotnou překvapilo.
Nakonec přišel i Etney, který řekl, že to odtáhneme a pak půjde zkontrolovat hranice. Chopili se losice a já čapla mládě, které bylo poměrně lehké. Přikývla jsem a pomalu ho odtáhla do lesa.

>>> Cedr

Září 6/10 | Linzire

Když se mi to podařilo a všechny byly fuč, udělala jsem přesně to, co jsem popsala Linzimu, aby udělal. Skočila jsem k ní, tlapou jsem jí přimáčkla k zemi a během sekundy jí prokousla tepnu. Krev se mi prolila tlamou a já se ještě lehkým škubnutím se ujistila, že je večeře připravená. Hned na to jsem se podívala na Linziho, jak mu to šlo.
Viděla jsem, jak drží o trochu menší nutrii za krkem a taky byl úspěšný. Raději jsem se ještě ohlédla, jestli nás nějaké nepronásledují, a když byl vzduch čistý, čapla jsem ji a donesla blíž k němu. "Dobrá práce," uznale jsem přikývla. "Teď mne omluv, už mám fakt ultra hlad," zazubila jsem se a pustila se do čerstvého masa.

Září 5/10 | Linzire

Snažila jsem se vlkovi vysvětlit, jakým způsobem je to nejjednodušší a nejrychlejší usmrtit nutrii. Nebylo to nijak složité, tohle zvíře bylo spíše neohrabané, než hbité a bylo na něm dost masa, takže to byla fajn potrava. Ale jediná hrozba byla zubiska. "Přesně tak. A kdyby se ti to nepovedlo, prostě se snaž vyhnout se tlamě. Je v tom hrozně rychlá," upozornila jsem ho ještě a pokračovala podél jezera.
Na jeho odpověď jsem se musela znovu zasmát. "To chápu, já bych to asi taky nedala," dodala jsem ještě a zavrtěla nad tím hlavou. "No budeme doufat, že žádný jizvy z boje s nutriema si nepřineseme," uchechtla jsem se ještě. Pak už jsem zahlédla malý houf nutrií. Odpočívaly si u kraje a já na to upozornila Linzira. Pak jsem se ho zeptala, jestli každý jednu. "Přesně tak, hlavně opatrně. Když se ti to nepovede, nevadí, šancí bude dost," uklidnila jsem ho ještě a vyběhla hned za ním. Viděla jsem, jak se stáčí na levou stranu houfku, takže jsem se vydala na druhou. Nutrie se postupně rozebíhaly pryč, jedna však byla pomalejší, asi byla starší, ale to mi bylo fuk. V tomhle jsem byla zběhlá, takže jsem neváhala, odrazila se, skoky se dostala až k ní a nechala ostatní utéci, abych měla jistotu, že mě nenapadnou, až budu chytat tuhle jednu.

Září 4/10 | Linzire

Bylo vidět, že se šedivý nad tím na chvilku zamyslel, takže jsem mu dala prostor. "Určitě ano, jistě pro tebe má spoustu věcí připravených," usmála jsem se a máchla ocasem. Jen to chtělo mu donést dostatek květin, co jsem tak pochopila.
Návrh na ulovení nutrií jsem schválila, což evidentně Linziho potěšilo. Proto jsem se dala do kroku a poslouchala ho. "Je důležitý jí přitisknout hlavu k zemi, tak, aby s ní moc nebyla schopná hýbat. Aby se prostě neměla možnost otočit a kousnout tě do tlapy," upřesnila jsem. "Takže si na ni stoupneš a pak ji chytíš tesáky z vrchu krku, ale lehce do levé strany jak kdyby, no a je to," pohodila jsem lehce svaly v obličeji nad očima, jako kdyby to byla snad brnkačka. Ale lov nutrií jsem měla za sebou nespočetněkrát.
Když dodal, že by měl raději jizvy od medvěda, zasmála jsem se. "To teda, ale zase kdybys pak říkal, že jsou od medvěda, nebo třeba od žraloka z moře, tak by to stejně nikdo nezjistil," šibalsky jsem se ušklíbla, protože zrovna já byla ta poslední, co by asi o něčem kdy lhal.
Na to, že je chladno a do vody se mu nechce jsem přikývla, měla jsem to stejně. "Taky něco cítím, tak snad," dodala jsem a následovala jsem ho. Netrvalo dlouho a několik savců bylo nedaleko od nás, na kraji jezera. "Támhle! Tak potichu, dokážou být celkem rychlý, když chtějí, i když tyhle jsou vypasený. To je jenom dobře. Dáme každý jednu?" Podívala jsem se na něj, na co se cítí, asi bych zvládla vyžít jen z půlky jedné.

Září 3/10 | Linzire

Líbilo se mi, že to někdo obdivoval z části tak moc, jako se to líbilo mně. Těšilo mě to, vnitřně jsem cítila, jako kdyby mi někdo dával ty největší lichotky. Život prostě věděl, co a jak má udělat. "Stačí sesbírat nějaké kytky a Život, přesně tak, ten už ti udělí to, co je ti souzeno," usmála jsem se a máchla ocasem. Kdo ví, co by padlo nejvíce k němu, ale tohle byla prostě část mé duše, takže to odpovídalo.
"Děkuju," usmála jsem se znovu. "Jenom teď," zasmála jsem se, i když jsem hlad měla poslední dobou celkem dost, takže by se to možná dalo používat častěji. Pak se mě zeptal, na co mám chuť. Zamyslela jsem se, ale jeho nápad s nutriemi nebyl na škodu. "No a víš že nutrii bych si dala? Jsou i snadné na chycení, jen musíš vědět, jak ji rychle usmrtit, je nebezpečná s těmi zubisky," řekla jsem mu a podívala se směrem k vodě. "Tak jdeme, třeba na nějakou narazíme. Doufám, že máš taky hlad a nejdeme jenom kvůli mně," stydlivě jsem se uculila a věnovala mu trošku delší pohled.

Září 2/10 | Linzire

Věnovala jsem pozdrav vlku a tiše doufala, že jsem ho nevyrušila, ať už tu dělal nebo rozjímal nad čímkoli. Počasí stálo za starou bačkoru, ale i tak nebylo na škodu se s někým novým seznámit.
Vlk mi však pozdrav opětoval a hned udiveně sledoval můj kožich. Muselo to být něco, co zaujme a já si na to musela zvyknout, protože mi bylo jasné, že tohle nebude poslední reakce. "V pohodě," usmála jsem se a nastražila uši. "Mám to takhle chvilku, takže si na to zvykám, ale... díky, asi," zazubila jsem se, protože už jen tou reakcí mi ten kožich vlastně obdivoval a já to brala jako... pochvalu? Asi jo.
Pak se mi představil a dodal, že neruším, za což jsem byla ráda. "Těší mě. Taky jsem tu už jednou byla a někoho tu potkala, je to zvláštní osud," máchla jsem ocasem a nechala se přerušit zakručením. On si toho samozřejmě všiml, ale než jsem se stihla omluvit, zeptal se, jak se jmenuji. "No vidíš, pardon, bych málem zapomněla. Jsem Māia. Hladová Māia právě teď," uchechtla jsem se. To si se předvedla...

Září 1/10 | Linzire

Chtělo to chvilku nic neřešit a uklidnit se z toho všeho nového, co se mi dělo. Proto jsem se vydala k jezeru, kde jsem už jednou byla, ale i tak se mi tu celkem líbilo. Pomalu jsem došla až k vodní hladině, kterou jemně vířil vítr, nicméně i tak jsem si stihla prohlédnout to, jak vypadám. Viděla jsem to teď pěkně, měsíc to lehce ozařoval a hvězdy, které kolem mé tlapky svítily, tak taky. Bylo to pěkné, líbilo se mi to a chápala jsem už, proč se to líbilo tak i Thyře.
V tom jsem zahlédla postavu vlka, který nebyl daleko ode mě. Nechtěla jsem být nezdvořilá, proto jsem se jeho směrem otočila a přikývla. Nevěděla jsem, jestli o mně ví, tak jsem se rozešla jeho směrem. "Zdravím," řekla jsem a posadila se kus od něj, hledíc na vodní hladinu. "Pardon, jestli ruším." V tom se ozvalo lehké zakručení mého hladového žaludku. Pššt.

<<< Cedr

Za chvilku jsme byli na Galtavaru. Zpomalila jsem a poslouchala pokyny Niny, přičemž se mi hlavou honily myšlenky ohledně jejího původu. Chtěla jsem to zjistit, chtěla jsem vědět, kdo je její matka a zjistit, jestli to je opravdu ta Nina, za kterou ji mám, anebo to je omyl. Ale nechala jsem to teď být. Bylo potřeba se soustředit na lov.
Stále jsem byla po boku Reonyse, když Nina rozdávala pokyny. Byla s námi i vlčata, ale to jsem nebrala teď tolik jako překážku, protože už byla větší a hlavně - mohla se alespoň přiučit. Důležité bylo, aby se nikdo nezranil.
Celá situace šla poměrně rychle, Reo vybral keř, do kterého jsme se spolu s ním a jeho sestrou ukryli a čekali, až se nažene slabší kus k nám. Stále jsem toho moc nenamítala, plně jsem se soustředila, ale doufala jsem, že to půjde hladce. Bylo nás tu celkem dost. V tom jsem koutkem oka zahlédla, jak matka s mládětem běží stranou a chtěla už vyrazit, když jeden z potomků Etneye se vrhnul na mládě a skončil na zemi. Ten předvedl práci s magií a nahnal oba dva kusy k nám, načež se rozhodl pomoci dceři. To jsem chápala. Neváhala jsem ani sekundu a koukla na Ciri. Ta totiž vyhrkla pár otázek.
Pohledem jsem se podívala na Reonyse, a ačkoli jsem neměla ještě takovou pravomoc, nebylo moc času na zbyt. "Já s Reem vezmeme matku, ty mládě," šeptla jsem tak, aby mě oba slyšeli a po pár sekundách jsem jen vyhrkla: "teď!" a vyběhla z křoví. Matka byla rychlejší, ale byla stále vázaná na mládě. Neváhala jsem ani sekundu a díky své rychlosti ji mírně nadběhla, takže jsem běžela po chvilce přímo proti ní. Chtěla se otočit a utéct pryč, ale já jsem se odrazila a srazila ji. Spíše jsem do ni narazila, ale při tom všem jsem nezavřela oči, soustředila jsem se a chytla ji za nohu. Druhou se ohnala, když padala, ale naštěstí jsem to schytala jen do spodku tlapy, takže nic, co by mě teď eliminovalo. Držela jsem pevně. V tom se najednou moje oči zbarvily do černé a já v hlavě měla jen to, že nám nesmí matka utéci. To pomohlo k tomu, že moje magie ji způsobila neuvěřitelně těžkou, takže spadla na zem a nemohla se hnout. Roztáhly se jí tlapy a hlava přitiskla k zemi. Ani jsem netušila, že takovou magii mám, ale evidentně to pomohlo. Nevěděla jsem moc, co a jak se stalo, stále jsem byla zakousnutá v její zadní noze, ale když jsem viděla, že se tolik nehýbe, přechytla jsem jí za kůži nad krkem a začala škubat hlavou. Nicméně i tak jsem potřebovala pomoct, takže už to zbývalo jen na Reonysovi, jak šikovně a rychle práci dokončí.

Líbilo se mi tu. Opravdu. Každý vlk, kterého jsem tu zatím potkala, byl velmi milý a přátelský, nebylo to jako ty smečky, co si hrají na něco, co nejsou. Že by se tu každý jen povyšoval a dělal ze sebe vůdce světa. To mě moc nebralo, takže jsem byla ráda, že jsem zrovna na Cedrové království narazila.
Ohledně lovu se situace vyvinula poměrně rychle, protože se na nic nečekalo a vyrazilo se. Následovala jsem Reonyse a jeho sestru Ciri, se kterou jsem se ještě nestihla seznámit, ale ačkoli nerada, slyšela jsem jejich konverzaci a pochopila, kdo je kdo.
Netrvalo dlouho a dostali jsme se až k hranicím, takže jsem přidala do kroku, aby mi náhodou něco neuteklo. Tenhle lov jsem ještě pod palcem mít nechtěla, protože jsem tu ještě tolik vlků neznala. Bude stačit, když to akorát nepokoním, a ten další kdo ví... třeba už bude v mojí režii.

>>> Severní Galtavar

Byla jsem ráda, že tu všichni vlci byli tak vlídní. Reonys, syn Etneye, se mi představil i společně s jeho partnerkou, na kterou jsem přikývla. "Těší mne," máchla jsem ocasem a otočila zrak zpátky k němu. "Líbí se mi tu, moc," přiznala jsem se a pohledem zabrouzdala do lesa.
Jakmile se mě zeptal, jestli mě moc jeho mladší sourozenci nezlobili, jen jsem se usmála. "Vlastně jsem je ještě nestihla potkat ani, jen Thyru a Ikrana, protože jsem tu fakt krátce. Ale těším se, až se s nimi více seznámím, určitě budou fajn jako jsi ty i taťka," dodala jsem mile a věnovala úsměv i jeho partnerce.
Netrvalo dlouho a dorazil k nám Etney i s Ninou. Jak k nám šli, sledovala jsem ji. Měla ladnou chůzi princezny, co princezny, přímo královny, ale nechtěla jsem ještě dělat unáhlené závěry. Mohla to být ona, ale nemusela. "Zdravím." Etney se ihned zmínil, že je na čase uspořádat lov. Všechno tu běželo jak po másle, šlo to rychle a to se mi líbilo. Na jeho pohled jsem jen přikývla. "Já jsem pro, připravená, jako nikdy," řekla jsem s hrdostí, ale ne namyšleností. Pak jsem koukla na vlčata, která se k nám přidala. Raději jsem si držela trošku odstup, protože nás tu bylo celkem dost a chtělo to trošku se zorientovat. Nakonec dorazila i dcera Etneye, Ciri, jak jsem vyposlouchala. Věnovala jsem pozdrav a úsměv i jí.

Všechno se odehrálo poměrně rychle, že jsem najednou stála v lese sama. Cítila jsem, že tu někde je Etney i s Ninou, a další vlci a vlčice, ale nevěděla jsem, jestli je ten správný moment na to se jít seznamovat, anebo si to tu zatím jen projít. Chtěla jsem vidět úkryt, potkat ostatní vlky, prostě se tu cítit opravdu, jako doma.
Vyrazila jsem tedy směrem kupředu, až jsem došla k hnědému vlkovi s vlčicí. "Zdravím," pozdravila jsem je ze slušnosti a máchla jsem ocasem. "Já jsem Māia, jsem tu nově. Ty... budeš Etneye syn, že? Máš úplně stejný pach a jsi i stejně urostlý," usmála jsem se a podívala se i na jeho společnici. Ta se držela trošku stranou, takže jsem ji zatím nechala, abych ji nenutila do konverzace, pokud nechtěla. Pak jsem jen koukla na hnědého.

Srpen 10/10 - Merle

Moje prořeknutí netrvalo dlouho, než mu došlo. Vyprskl, jako kdyby to opravdu nečekal a pak se rozeběhl. Naštěstí jsem to zachránila nataženou tlapkou a výzvou o mír. Doufala jsem, že to přijme, že se tu nebudeme kutálet ještě do zítra, tohle mi úplně stačilo. Nakonec přišel a přijal to, na což jsem děkovně přikývla. "Hehe, já vím. Máš ještě co dohánět," vyplázla jsem na něj jazyk. "To by asi chtělo," přikývla jsem a vyrazila k vodě. "Jsem Māia mimochodem," otočila jsem se ještě směrem k němu, opláchla se a pak se pořádně napila. Celkem mi vyschlo v hrdle. Pak už jsem mu věnovala jen poslední pohled, máchla ocasem a vyrazila pryč. "Tak zase někdy!"

Srpen 9/10 - Merle

Došla jsem až k němu. Měla jsem o něj starost, ale i tak jsem se na tom celkem dost pobavila. Bylo to vtipné, vidět takového hromotluka se skácet do písku. Když jsem se ho zeptala, řekl, že ho vlastně něco bolí. Natáhla jsem hlavu směrem ke zdvižené pacce, ale on toho využil a tou druhou mě povalil a skočil na mě. Přeskočil mě, udělal kotrmelec a já si nabrala taky pěknou dávku písku. Bylo to fakt nechutný, skřípalo to mezi tesáky, ale co. Byla to sranda. "Ty jsi parchant!" Zasmála jsem se a odvalila se od něj. "Tak tohle ti nedaruju, příště tu magii využiju víc!" Prořekla jsem se, když jsem se zdvihala. "Mír?" Natáhla jsem packu směrem k němu. Hraní bylo super, ale už mi nestačil dech.

Srpen 8/10 - Merle

Doufala jsem, že vlk neodhalí, že to byla moje iniciativa. A já jsem to netušila taky, tedy, až do chvíle, než se to stalo. Zakopl, zabořil se čenichem do písku a já zastavila. Sledovala jsem ho a potichu jsem se smála, aby se nenaštval. Když se zdvihl a plival písek, přišla jsem k němu a starostlivě se na něj podívala. "Jsi v pohodě? Jsem netušila... že neumíš běhat," rýpla jsem do něj ještě a zasmála se. Snad to vezme v pohodě a nenaštve se, a když jo, možná mu i řeknu, že jsem objevila další schopnost, o které jsem ani nevěděla. Vlastně doteď. Ale měla jsem z toho radost. Kdo ví, kolik toho ještě dokážu! Musela jsem to zjistit, co nejdříve.