Tahle vlčice jménem Māia je ztělesněním klidné síly a přírodní elegance. Její povaha je vyrovnaná, intuitivní a možná až mystická, jako by nesla kus tajemství noční oblohy, která ji inspiruje. Ačkoli měla dříve jinou povahu, po incidentu, který jí obrátil život naruby, se její charakter zcela otočil. A tak se pojďme podívat, jaká vlastně je.
Māia má přirozený sklon k péči a ochraně. Je přesně tím typem vlčice, který se postará o svou smečku s jemností a zároveň rozhodností. Nemá problém prosadit své slovo a držet se ho. Není tvrdohlavá, ale pokud nemá dostatečný důvod ke změně svého názoru, drží se ho zuby drápy. K vlčatům a slabším členům je velmi laskavá a trpělivá, bez zaváhání nabízí podporu. Navzdory svému klidnému vystupování není vůbec slabá - v okamžiku ohrožení dokáže bránit své blízké s velkou odvahou. Nevyhledává však boje jen tak pro zábavu nebo dominanci - jejím pravým úmyslem je vždy jen chránit, nikdy ne útočit.
Díky svému klidnému sebevědomí je Māia přirozeným vůdcem, i kdyby formálně nebyla na vrcholu hierarchie. Její rozhodnutí jsou vždy rozvážná a spravedlivá, takže si rychle získá respekt ostatních. Je na ní velké spolehnutí, zároveň však dokáže ostatním naslouchat a náležitě jim poradit. Dalo by se říci, že má tichou, ale hlubokou přítomnost. Není to ten typ vlčice, který se zbytečně předvádí a snaží se být středem pozornosti nebo dělá problémy a vyhledává konflikty. Místo toho preferuje mír a klid, ráda si sama sedne v přírodě a užívá si okamžiku a krás prostředí okolo.
Její vystupování je ladné, nese se jako princezna a chová se jako královna. Je přeci z královské rodiny a to jde i poznat. Její kožíšek je vždy načechraný a čistý, bez jakýchkoliv nečistot. Nosí se jako dáma a má ráda, když ji někdo obdivuje a projevuje náklonnost. Je věrná, ráda zkouší nové věci a je pro každou zajímavou činnost. Snaží se žít okamžikem, není těžké ji do něčeho přemluvit, pokud i pro ní se to zdá být zajímavé.
Co naopak nesnáší je to, když jí někdo lže. Jakmile zjistí, že slova z úst druhého vlka nejsou pravda, dotyčným začne opovrhovat. Její důvěra je poté těžko získatelná, pro ní nemá cenu se s někým takovým vůbec bavit. Pečlivě si vybírá, s kým tráví čas a kdo za to jednoduše nestojí. Ne každá společnost je pro ní ta správná. Na druhou stranu dokáže trávit čas i o samotě; nejraději má pozorování oblohy. Fascinuje jí to, jak se po nebi kolébají mraky, které sesílají blesky, nebo kapky vody do jejího kožichu. Nedokáže odtrhnout oči od noční oblohy a fantazíruje, jaké to tam nahoře asi je. Co každá ta jedna hvězda značí. K té fantazii - u Maii se vyvinula opravdu dost. Dokáže si představovat věci, které by někoho jen tak nenapadly. Nemá problém vymýšlet vlčatům pohádky, vžívat se do smyšlených příběhů a žít je.
Byl podzim. Vůně tlejícího listí a vlhkého vzduchu dopřávala všem tu pravou, podzimní atmosféru. Korunami stromů se proháněl chladný vánek, který sem tam zatoulal do nory u velkého, košatého stromu. Z něj se chvílemi ozývaly nářky a sténání, která patřila vlčici Selene. Ta právě procházela okamžikem, který měl změnit její život. Přinášela totiž na svět vlčátka.
A tak jsem se narodila. Já a moje ségra Narcisa. Obě jsme prý, co nám mamka vyprávěla, byly drobné a hubené. Možná jsme se narodily trošku předčasně, ale to už neříkala. Jako maličké jsme prožívaly život v pohodě, byla to zábava a užívaly jsme si jako každá jiná vlčata. Kraj, ve kterém jsme poprvé rozlepily očka, byl velký. Obrovský. Mamka říkala, že ho snad nikdy neviděla úplně celý, ale že snad jednou prozkoumá každé zákoutí. A na celém tomhle kraji byla smečka… tedy, spíše království, kterému velel mladý vlk, Cézar. Nebyl skoro ještě ani dospělý a jeho rodiče už ho šoupli na trůn, aby tomu vládl. A taky to tak vypadalo.
Nás se to začalo týkat až později. Jak jsme rostly, všechno se zdálo být fajn, měly jsme se dobře. Se ségrou jsme si hrály, byly jsme skvělé kamarádky. Věděla jsem o ní všechno a ona všechno o mně. Postupně jsme zjistily, jak chutná svého druhého sourozence ucho a kdo dřív rozkouše klacek, nebo uběhne rychleji stejnou vzdálenost. Byla to prostě švanda.
Jak jsme rostly, postupně jsme se naučily lovit, ukrývat se a hlavně - chovat se královsky. Táta nám dal základy přežití a mamka, ta tu správnou, velectěnou výchovu. Jak ladně chodit, jak honosně mluvit a na koho si dávat pozor. Postupně jsme se dostaly až do věku, kdy jsme byly prakticky dospělé. Narcisa více pádila za vlky a já jsem se soustředila na přírodu. Zajímala mě obloha, počasí a to, že jednou je sníh a pak je hic. Bylo to fascinující. Jenže jak šel čas, Cézar si nás začal všímat. Byly jsme dvě mladé vlčice. Postupně jsme pochopily, že jeho vlády se všichni bojí. Jeho se všichni bojí. A tam to začalo.
Ačkoli jsem moc nevěnovala tehdy věcem v okolí pozornost, tohohle jsem si začala všímat. Cézar byl ostrý, ať už na rodiče, tak i na nás a ostatní vlky v království. Neměl strach a ani problém někomu způsobit nemalá zranění. A nám docházelo, že pokud tu chceme přežít, aniž bychom razily jeho názory, budeme se muset přizpůsobit. Narcisa chtěla uprchnout, ale nepodařilo se jí to. Na chvíli jsme se oddělily a tam vznikla moje šance - šance na to se Cézarovi zalíbit. Být jeho družkou a kdo ví, dát se s ním dohromady a mít klid. Šlo mi hlavně o to, že pokud bychom byli spolu, měla bych moc a možnost mít klid. Protože v jeho vládě prakticky nikdo klidně nespal, nikdo nikdy nevěděl, kdy přijde a co komu udělá. Takže můj záměr byl jasný, jen zbývalo vymyslet, jak to udělat.
Čas šel dál a já jsem postupně zjišťovala, jak na něj. Ačkoli byl narcistický, sebestředný a bez jakéhokoli náznaku empatie, stejně si ve mně našel zalíbení. Tedy, toleroval mě a dalo by se říci, že si mě oblíbil. Občas jsme spolu trávili čas a já jsem se ho snažila uklidnit. Dívali jsme se na hvězdy a beze slov jen pozorovali, kolik jich tam je. O sestře jsem neměla tušení, kde je a co dělá. Začínalo se to všechno zdát krásné. Život byl fajn. Plán vycházel tak, jak jsem si ho sestavila - dostat se mu pod kůži a být s ním na trůně. S věkem jsem začínala i plánovat to, že pokud bychom se dali dohromady a měli potomky, měla bych ho pojištěného. Ale o tom nechtěl slyšet, vždycky se rozzuřil a nešel uklidnit. Byl zvíře, to vám povím. Ale něco na něm bylo, možná to byla ta jeho moc, nebo to, že byl prostě jiný, co mě k němu táhlo.
Jenže to jsem netušila, že se dal do křížku s mojí sestrou. Musel vědět, že jsme ségry, znal ji. A jednoho večera… změnil život nám oběma.
Zjistilo se totiž, že je ségra s ním těhotná.
To se mnou zacloumalo. Myslela jsem si, že je jenom můj. Že ho ovládám, že jsem ta, se kterou chce vládnout a ovládnout zbytek světa. Ale on si chtěl jen užít, mít někoho, komu řekne všechny ty hnusy, co dělal a kdo ho neodsoudí, naopak. V momentě, co jsem zjistila, že je ségra naživu, jsem měla radost, ale že je těhotná a s ním? Málem mi to rozdrásalo žíly. Myslela jsem, že nejlepší bude z tohohle světa odejít. Zabít se a byl by klid. Rodiče se snažili být ukrytí, co to jen šlo, aby Cézar neublížil jednomu z nich. Kdo ví, kde skončili, od té doby, co jsem se dostala až skoro s Cézarem na trůn, jsem je neviděla. Možná jsem byla trochu sebestředná, ale byl to spíše pud sebezáchovy. Chtěla jsem přežít a věděla jsem, že tohle byl ten nejlepší způsob. Teď bych to udělala jinak.
Počítala jsem s tím, že Cézar si bude chtít vlčata nechat, vychovat toho nejsilnějšího a mít následovníka trůnu, ale v den, kdy se měla narodit, vydal příkaz je zabít. Emoce jsem měla jako na horské dráze, nevěděla jsem, jestli to je dobře a mám mít radost, nebo je to fakt tak krutá osobnost, která nic jiného, než sebe nesnese. Ale začínala jsem si to všechno uvědomovat. Musela jsem ale dělat, že je to všechno v pohodě, abych neskončila tak, jako sestra. V hledáčku toho nejkrutějšího vlka na zemi.
Věděla jsem, že žije. Tušila jsem, že vlčata přežila taky, tedy, myslela jsem si to. Jinak by se neukrývala, jinak by ji snad každý jeho poddaný nehledal. A já se snažila ji krýt. Pořád to byla moje ségra, ta, která by byla mou druhou duší, kdybychom nežily v téhle zemi.
Cézar hledání Narcisy obětoval spoustu času. Hledal po nocích a přes dny, prakticky se nezastavoval. Prohledával každou noru, každý úkryt. Můj šestý smysl občas napověděl, že je ségra blízko a já, jelikož jsem ho doprovázela, jsem se ho snažila nasměrovat jinam. Možná díky tomu vlčata přežila tak dlouho, ségra by nestihla s potomky utéci před tolika vlky, co se za ní draly o sto šest.
A pak přišel zlom. Moment, kdy můj šestý smysl zklamal. Moment, kdy Cézar objevil Narcisu a její vlčata.
Ten okamžik si pamatuji, jako by to bylo včera. Mám stále všechno před očima, ten křik, tu krev, to, jak drží jedno z nich v tlamě a vítězoslavně se u toho chechtá. To, jak se mi zprotivil, jak jsem si řekla, že tohohle parchanta už nechci nikdy v životě vidět. Jakmile se jal do útoku proti ostatním vlčatům, chtěla jsem zakročit. Jenže Narcisa byla matka, která se nehodlala vzdát. Byla vychována nejsilnější vlčicí v zemi, díky tomu se mu postavila a pustila se do souboje. V ten moment jsem měla na vybranou. Zůstat a zkusit přeprat toho nejmocnějšího vlka, který měl s sebou několik poddaných a to jenom po boku sestry, anebo utéci a pokusit se zachránit a ochránit její vlčata. Samozřejmě, že sestra pro mě byla číslo jedna, ale jelikož jsem nebyla naivní a pitomá, věděla jsem, že možnost druhá měla větší šanci na úspěch.
Začala jsem tedy utíkat.
Jenže jeden z jeho poddaných kumpánů mě chytl. Byl to Medard, byl silný a znala jsem ho. Prakticky pravá tlapa Cézara. Jenže já se nenechala, nejdříve jsem se snažila zahrát nevinnou a když už to skoro zbaštil, sekla jsem ho tlapou přes obličej. Pocítila jsem, jak přišel o jedno oko. Dobře mu tak. A tak jsem utíkala, co to jen šlo. Naposledy jsem se ohlédla za sestrou a viděla, jak už bezmocně leží na zemi a Cézar stojí nad ní. O tom, co se stalo po tom, jsem nechtěla vědět. Dodnes doufám, že ji pouze zajal a drží si ji u sebe, naživu, aby nevyvedla nějaké další hlouposti. A ona mu jistě utekla a žije si dobře, někde daleko pryč od toho pekla. Opravdu v to věřím.
A co bylo potom se mnou? Toulala jsem se. Všechno se mi to motalo v hlavě a já jsem měla cíl jediný - najít vlčata a zajistit jim bezpečí. Bylo mi jasné, že je to neuskutečnitelné, ale neměla jsem žádný cíl, kam jsem chtěla dojít. Ani kde se usadit. Ale tušila jsem, že jednoho dne, ačkoli vlčata nenajdu, se usadit budu muset.
Kdo ví, kde to bude, moje tlapky se dokáží toulat snad donekonečna.
Zajímavosti:
• Dokáže se orientovat podle hvězd.
• Počasí dokáže velice ovlivnit její náladu.
• Má nepřehlédnutelně huňatý kožich.
