Gallirea - Příspěvky uživatele

Usmála jsem se. Dlouho mi nikdo neřekl, že jsem šikovná vlčice, a když to říkal někdo, kdo byl zrovna povýšen na super skvělého lovce, znamenalo to opravdu hodně! Štastně jsem se zahihňala a poskočila jsem si. Občas mi vážně nedávalo smysl, jak můžu být tak rozdováděná, když v tu druhou nejsem schopná se vyškrábat na ubohý kopec, ale to už byl holt problém celé mé existence. Obzvláště po zimě jsem určitě musela zlenivět a procházka nám oběma jen prospěje.
Jakmile se Awarak ještě podělil s druhým možným scénářem, zavrtěla jsem hlavou. Nešlo mi úplně přes tlamu říct „Jsem dobrá“, protože to na mé poměry znělo až moc sebestředně, ale zato o svých znalostech jsem mohla žvanit do nekonečna a vůbec mi to nikdy nevadilo. Byla jsem přece chytrá, že jo? „To je dobrý. Myslím, že se to naučím. Obzvlášť, když mám teď kamaráda borůvkového lovce,“ přitakala jsem mu. Kaya by navíc při nejhorším určitě ocenila, kdybych se stala velkou čarodějkou po jejím boku a vyháněla spolu s ní všechny příšery z našeho milovaného lesa!
Pak už jsem jen vykročila za černobílým vlkem. Awarakův plán byl docela složitý, ale můj chytrý mozek ho samozřejmě rychle zpracoval! Spousta věcí mi nedocházela, ale zrovna naše mise byla jednoduchá. Prostě všem říct, že nás alfa pověřila postarat se o šikovné lovce! Bylo to rozhodně jednodušší, než se uprostřed zimy vrtat v tůňce a hledat záhadné oranžové ovoce. Jestlipak se již Elora cítila dobře?
Vykračovala jsem si vedle svého kamaráda jako na procházce. „Můžeme klidně úplně všecko všecičko!“ zahlásila jsem potom a hned mi ztuhl úsměv na tváři. Hodně rychle se setmělo a Borůvkovým lesem začal prosakovat protivný studený liják. Naštvaně jsem si cosi zabručela. Když už jsme byli půlkou tlapek z lesa, bylo asi rozumné se jít schovat někde u tůňky a přečkat ten nečas tam – to bychom tu totiž mohli prosedět celý další den. A protože bych už další sezení vážně psychicky nezvládla, přidala jsem do kroku. Mokrá jsem taky nechtěla být.

>> Ovocná tůň

Proč se katastrofické zprávy šíří tak rychle a něco, co je super, zazdím?

Moc děkuju za ocenění aktivity, snažím se, co nejvíc můžu! ♥ A také příšerně děkuju za povýšení! Pukám pýchou, a co teprve, až se to herně dozví Maeve! A případné probrání funkce určitě beru na vědomí, Maeve je trubka blbá a upíše se k čemukoli, takže když bude potřeba služka, víte, na koho se obrátit :---) Ale ideálně prosím funkci váženého Einsteina, že jo. No, uvidíme!

Baghý byla milá. Nemohla jsem si ale odpustit cítit podivný pocit v žaludku, že to nebylo správné. Neodsuzovala jsem na první pohled – navíc, kdybych neznala pozadí příběhu, ani nebylo, proč Baghý odsoudit –, ale moje srdíčko stále truchlilo po Velkém Alfákovi. Blueberry byl ve zdejším lese legenda a můj zachránce. Copak musel odejít on i Storm? Ani jeho jsem dlouho neviděla a trápilo mě to. Chvíli jsem na naši novou Alfu zírala a pak jsem ji nechala, ať si vyřídí, co jen s Awarakem potřebovala. Ani jsem si pořádně neuvědomovala, že mi snad nebuší srdce, když se ke mně pak vracela. Má novinky i pro mě, že jo? Budu velká dospělačka a budu mít funkci! Nakonec řekla něco, na co má dobrodružná duše slyšela stejně dobře, možná i o něco lépe.
Nadšeně se jsem usmála. „Já jsem vás taky moc ráda poznala. Budu na vás čekat,“ řekla jsem co nejpřátelštějším tónem, avšak přece jenom jsem se cítila trošku zrazená a zklamaná. Navíc jsem praskala touhou zjistit víc o jejich tajemné návštěvě, ale nechala jsem to být. „Sbohem, Erlende. Sbohem, Baghý,“ rozloučila jsem se s nimi. Ani jsem si pořádně hned neuvědomila, že jsem to neřekla nahlas. Prostě to najednou nešlo. Byla jsem možná víc, než jen zklamaná.
Bolelo mě, že zase nejsem užitečná, avšak konejšila jsem se tím, že si Awarak určitě nenasyslí svoji novou funkci pro sebe a splní svůj slib. Po chvíli jsem už zase vesele poskakovala okolo. Nedokázala jsem se neusmívat moc dlouho. Jeho slova mi vyrazila dech. „Vážně si to myslíš?“ loupla jsem po něm očima nevěřícně a byla bych přísahala, že bych i byla v tu chvíli schopná zrudnout. Následně jsem rázně zakroutila hlavou. Možná jsem Awarakovi trošku záviděla, ale v dobrém. V žádném případě jsem se nechtěla zbavit svého kamaráda!
Vůbec mě totiž nenapadla druhá možnost, že by se on chtěl zbavit mě. Já byla přece zcela skromně řečeno dokonalá společnost, ne? Nebyla jsem otravná a... „Můžeme začít menší procházkou v okolí a pozvat spooustu vlků na lov,“ navrhla jsem rádoby lhostejně, pamatujíc si na náš velký úkol, a s očekáváním se na Awaraka pohlédla. Na Velkého Alfáka se ho zeptám, až bude vhodnější příležitost. Ale zeptáš se, Maeve!

Byla jsem tak nadšená, že jsem prostě zírat musela. Když mě ale drobná hnědá vlčice oslovila a vrátila do reality, kupodivu trochu zahanbeně jsem odvrátila pohled. Ne, že bych si kdy dělala cokoli z toho, co si o mně myslí ostatní, ale poslední dobou mi to přece jen občas přišlo jako něco vhodného zvážení. Navíc, byla to přece alfa, ne? „Jsem Maeve. A vy jste?“ představila jsem se o poznání klidněji, než jsem to obvykle dělávala, a rovnou využila příležitosti se ujistit, že je to vážně... Baghý?
Vlčice – ať už to byla náhrada za Velkého Alfáka, nebo nikoli – se pak dala do řeči s Awarakem. Mrzelo mě, že nemá nějaké žůžo informace i pro mě. Awarakovi jsem to však zcela upřímně moc přála! A i přes to, že bylo jistě neslušné odposlouchávat cizí rozhovory, se mi uši přece jenom občas stočily tak, aby lépe slyšely, co si Awarak s drobnou vlčicí povídá. Ve chvíli, co mu byla oznámena ta velká novina, jsem opět pochopila, že se můžu chtít chovat slušně jak chci; měla jsem z toho tak obrovitánskou radost, že jsem jim tam málem vtrhla a vrhla se Awarakovi do objetí. Zatím pouze doopravdy jen málem. Naštěstí jsem si totiž během chvíle všimla, že mé nohy mají očividně mnohem více rozumu a k Awarakovi mě nenesou, a oddechla jsem si. Jedna poněkud zásadní informace mi však nejenže neunikla, ale musela jsem ji honem zpracovat i nahlas! Překvapeně jsem zdvihla pohled na ustavičně mlčícího šedého vlka. „Takže ty jsi Erlend, strejdo? Strejda Erlend!“ řekla jsem ohromeně, jako bych snad netušila, že i Mlčenlivý může mít nějaké skutečné jméno, a snažila se tu novou informaci zpracovat. Přesto mi jedna věc vrtala hlavou... naučil se nějak Erlend mluvit za dobu, co jsme se neviděli? Umírala jsem touhou se ho na to zeptat, avšak nechtěla jsem být zklamaná a taky jsem se bála, že se mi budou smát, když zjistí, že něco nechápu. Být geniální je doopravdy náročná funkce, mám s tím bohaté zkušenosti!
Jakmile dva vlci dokončili rozhovor, zavrtěla jsem oháňkou směrem k Awarakovi. „To je báječná novina! Budeš velkej lovec! Takže teď už svůj slib musíš splnit!“ zazubila jsem se na něj výhružně. Trošku, maličko, jsem mu záviděla. Proč já taky nemohla být užitečná? Stále jsem ale celým svým srdíčkem doufala a přála si, že pro mě Baghý přece jen bude mít nějaké novinky, na které třeba předtím zapomněla, nebo byl pro ni Awarak prostě jen priorita. Zvědavě jsem pohlédla jejím směrem – tentokrát už ne tak drze.

<< Jeskyně

S Awarakem jsme byli jako rození lovci a dobrodruzi! Problém byl ovšem v tom, že jsem si nebyla úplně jistá, jestli jsme se vážně na společném lovu domluvili, nebo to byl spíš jakýsi slib do tak vzdálené budoucnosti, že tam ani moje optimistická dušička nedohlédla. I tak jsem nadšeně poskakovala k východu z jeskyně, a jakmile jsem byla dostatečně blízko, s úsměvem na tváři se protáhla otvorem a skončila u tůňky. Taky že přesně tam, kde jsem i skončit měla. Už žádné propadání se do země, už jednou to bylo habaděj! I tak jsem si ale pomyslela, že bych nějaké dobrodružství mohla zase zažít. Nebylo by to přece žůžo?
Ani jsem se nestihla pořádně rozkoukat, a udeřila mě do čumáku spousta báječných pachů! Různých vlků tu bylo tolik, že jsem ani nevěděla, kde se tu tak mohli vyrojit. Poskytovala snad Borůvka azyl všem nemocným a toulavým vlkům v okolí? Bylo to něco podobného, jako když jsme zachránili Sunstorm? Trošku mě sice naštvalo, že když jsem si jako malá vážně toužila s někým hrát, nikdo nový tu pořádně nebyl, ale protože bylo hezky a já měla radost, že jsem opět venku, nenechala jsem si tím kazit náladu.
Místo toho jsem se otočila na Awaraka, že půjdeme dál – třeba prozkoumat, co bylo zač to vytí, které se najednou rozlehlo lesem a zalehlo mi uši. Ke zdroji jsem ale nemusela ťapkat dlouho, protože se zjevil přímo u nás. Tu vlčici jsem v životě neviděla. Ale byl s ní i Mlčenlivý. A to mi udělalo obrovitánskou radost – musela jsem se na něj samozřejmě široce usmát, na svého starého přítele a strejdu!
Tázavě jsem se podívala na Awaraka, jestli snad stihl za mými zády svolat posily na lov, že tu najednou byli ti dva, avšak spíš to vypadalo, že jsme byli svoláni my. Nebo jen Awarak. Nebo se snad v lese zjevil další had a hnědá vlčice hledala Kayu? Myšlenky se mi roztočily na plné obrátky. „Koukám, že tohle sluníčkové počasí všechny vytáhlo ven do lesa,“ konstatovala jsem pak a pěkně nezdvořile koukala na drobnou vlčici – tatínkova veškerá snaha o výchovu vlčí dámy šla najednou stranou. Ovšem já za to přece nemohla, když jsem umírala zvědavostí, a navíc jsem se na ni přátelsky usmívala! Že by to byla ta nová alfa, o které se Nel zmínila? Bag... Baghý? Proč by nás jinak hledala? napadlo mě, ale zatím jsem výjimečně nepředkládala své názory ostatním. Růženka mi seděl na zádech a s zatajeným dechem očekával odpovědi tak, jako já. Buď to byla rutinní kontrola smečky a jejích členů, nebo se schylovalo k nějakému skvělému dobrodružství! Velký Alfák Blueberry se vrátí, že jo? blesklo mi ještě hlavou a trochu jsem popotáhla. Měla jsem ho ráda. Byla by ho škoda.

|147|

Smečkování - 9. úkol | 2/2

V tlamě se mi začaly hromadit sliny a chvíli to vypadalo, že se mi na jazyku zformuluje nějaká uštěpačná poznámka, ale pak jsem si zklamaně uvědomila, že mě Kaya moc rýpání nenaučila, a tak jsem ani nemohla pořádně Awaraka bránit. Bylo mi moc líto, že tam tak jančí, a to jenom proto, že se ho má oblíbená čarodějnice zeptala, co to má na krku. Co bych já dělala za takovou krásnou věc! Třeba žlutou, aby mi ladila k očím. Awarakovi ta červená neladila ani k nim, ani ke kožichu, ale nechtěla jsem se ozývat, abych ho ještě více nerozesmutnila. Místo toho jsem ho s povzbudivým úsměvem poslouchala, co mi bude vyprávět. Nechápala jsem, jak jsem se ho jako mrně mohla bát. Teď mi přišel jako naprosto skvělý kamarád, akorát mě mrzelo, že to není můj vrstevník. Proč tu není Flynn? Kam zmizel? Vrátí se? A uzdraví se Elora?
„Já myslím, že bys nějakému vetřelci nakopal zadek raz dva! Jen si prosím tě dávej pozor... kdyby sem přišly moje sestřičky, joo?“ zahihňala jsem se náramně spokojeně, ačkoli – mé srdce vydalo uvnitř hrudi tak žalostné au, že jsem si opět rychle zakázala na svoji pravou rodinu myslet. Nyní byla má pravá rodina Borůvka, tečka. A navíc Awarak měl zábavný život a líbilo se mi ho poslouchat. Jenže co já? Já se tu jen válela. Už mi zase bylo do breku.
„Lov mně myslím jde. Teda–“ Byla jsem připravená se pochlubit, jaká jsem lovkyně. Ne z namyšlení, možná trošičku malililinkato, avšak bylo by to moc hezké, říct, že to umím. Jenže jsem to neuměla. Nel mi pořád slibovala, že mě na nějaký lov vezme. Až budu velká. Byla jsem už velká? Co jsem naposledy na lovu dělala křoví, šla jsem nakonec raději na výpravu, protože tlapku na srdce – koho baví dělat křoví? „Třeba bys mi někdy mohl ukázat své lovecké taktiky. Nějaké speciální triky. Bylo by to žůžo dobrodrůžo!“ zaprosila jsem pak ještě Awaraka nevinně a věnovala mu široké uculení.
Následně jsem doťapkala ke Kaye. „Tak co, naše nejmilejší čarodějko, vyrazíme?“ Netrpělivě jsem koukla na ni, pak na Awaraka, a potom velmi nenápadně začala dupat cestou z jeskyně. Aspoň, že ti dva rozumněli tomu, že se potřebuju provětrat! Jeskyně byla krásná, ale měla své mouchy.

>> Borůvkový les

|146|

Smečkování - 9. úkol | 1/2

Mé sympatie k našemu medvědímu parťákovi jen rostly. Vděčně jsem se na Awaraka usmála a koutky tlamy u toho zdvihla tak, až jsem si ten úsměv div neprovrtala do hlavy. „To je skvělý!“ vyjádřila jsem své nadšení skutečně nadšeně. „A taky geniální. Jak odtud Sunča utekla, skoro jsem ji podezírala, že ji pronásleduje nějaká oživlá borůvka,“ řekla jsem jen tak mimochodem a v duchu umírala touhou, aby mi řekli, jak geniální jsem. Copak duchové, ti dnešní generaci nevystraší, ale takové oživlé borůvky, na těch něco musí být! Bedlivě jsem pozorovala Awaraka, jak vyklepává kožešiny, a tlama mi spadla až na zem při pohledu na Kayu, která dobrovolně a bez brblání dělala to samé. Ačkoli s tím brbláním to spíš platilo na mě, protože já jsem brblala docela ráda a často. Přece jen jsem byla ještě moc unavená na to, abych tahala těžké a páchnoucí kožešiny, že jo? Nicméně byla jsem vychovaná holka, takže kdyby mě hezky poprosili, a možná by vzhledem k mé naivnosti ani nemuseli moc hezky, pomohla bych jim!
„Ďoury jsou přeceňovaný. Naposledy jsem támhle se strejdou,“ kývla jsem bradou směrem ke spícímu šedému tělu a pyšně mi u toho hořely tváře, „zaplula div ne do pekel. A přežila jsem. Takže už mám nějaký ty zkušenosti a určitě znovu nikam padat nebudu. Navíc, ty bys mě určitě doborovolně nehlídala, ne? A... nechtěla ses mě náhodou vždycky zbavit?“ Ten zbytek svých slov jsem adresovala Kaye a se vší důležitostí se jí snažila vnutit své zlaté oči, ale po chvilce nepřerušovaného civění mě začaly tak příšerně bolet a štípat, že jsem je musela odevzdaně upřít na tlapky. Její tajné signály mi ale vůbec nedocházely. Už zase.
Awarak pak začal panikařit a poskakovat, jako kdyby ho u vody napadlo tisíc bzučících komárů, a já si uvědomila, proč tu jsem ten profík přes otázky. Kaya je totiž vůbec neuměla pokládat něžně, když rozplakávala i hromotluky! Chvíli jsem na vlka nechápavě čučela a pak k němu došla a opatrně ho obejmula. „Je to jen pěkná červená věc, vypadá jemňoučce. Ale na ni teď vůbec nemysli, je to fuk. Třeba mi povídej, co vlastně děláš celé dny ve smečce. Uleví se ti, když nebudeš myslet na to, co za máš kolem krku,“ vybídla jsem ho s lhostejným pokrčením ramen. No co. Uklidní ho to? Určitě ano. Padnou mi z toho nějaké informace? Taky ano. Chovám se jak Kaya? Jo. A co má bejt? Nic!

|145|

Zatímco jsem se tak rozvalovala na příjemně hřejivé kožešině, napadalo mě, jestli moc nevypadám jako princezna, které to tu patří, ale nakonec jsem si řekla, že Maeve s borůvkou na čele by vypadala dost hustokrutopřísně, takže by to stejně nevadilo. A za druhé jsem do Borůvky patřila, takže jsem rozhodně měla alespoň drápko-nárok na přivlastňování si teplých kožešin! Voněly sice trochu zatuchle, ale sálalo z nich příjemné teplo, které mě stejně hezky uklidňovalo. Dokonce bych asi i zavřela oči, a i přes to, že jsem zoufale potřebovala alespoň menší aktivitu (pokud by to nebylo běhání do kopců, kdo z toho nemá mít noční můry?), tu ještě chvíli zůstala spokojeně ležet – to by sem ovšem nesměl zavítat můj milý kolega a strejda. Vystřelila jsem na nohy, gravitace si mě přitáhla k sobě a já div nezaplula do rohu s čumákem napřed. „Co tu děláš?“ vyhrkla jsem nevěřícně a tázavě pozdvihla obočí, jako bych vážně čekala, že si z mých někdejších lekcí mluvy něco odnesl a odpoví mi. Už už jsem se chystala běžet Mlčenlivému do objetí, načež jsem si vzpomněla, že jsem byla určitě hloupá a udělala trapné věci, takže jsem se mu najednou úplně nechtěla připomínat, ale hned na to jsem stejně takovou blbost porušila. On to určitě potřeboval jako sůl a já taky. Kaya mi přece něco takového nikdy nedopřála, a čím méně objetí za den jsem měla, tím více špatně jsem se cítila a mohlo to někdy skončit fakt šeredně zle. „Myslela jsem, že nepřijdeš. Ale vrátil ses,“ frkla jsem mu do kožichu a možná mu do něj prskla i trošku hlenů, protože jsem začínala mít podezření, že na mě taky leze Kayina záhadná nemoc, ale důležité bylo poselství toho objetí! Nezlobím se na tebe, ale stejně ses měl dovalit dřív!! I přesto jsem se na něj šťastně usmála.
Pak jsem se ještě elegantně jako slon v porcelánu zazubila na strejdova společníka. Adiram, prý. Nějak se tu u nás teď netrhly dveře. „Čauuu, Adirame! Fajn že se poznáváme, že jo? Jsi velmi galantní! A já jsem Maeve Maeve“ zablekotala jsem, když nám položil k nohám svůj úlovek, ale moc jsem k němu nečuchala, protože mě teď mnohem více zajímala Kaya. „To je fakt špatný,“ zaúpěla jsem teatrálně a s jiskrou v očích, s nutkáním dodat tetičko Kayo. „Jseš zvědavá. Takže budeš brzo stará. A máš nakročeno k Maeve Maeve syndromu.“ Byla jsem rozený odborník v diagnózách, určitě! Vítězoslavně jsem se na Kayu podívala, zatímco Awarak kolem poskakoval a dělal nám z naší skromné jeskyně trošku honosnější a čistší jeskyni, a následně jsem opatrně vykoukla ven. „Myslíte si, že to Sunča přežila? A nechceme někdy vyrazit ven? To víte, jsem mladá a potřebuju, ehm... páchat průzkumy,“ zabrblala jsem pak už trochu náladově a neklidně. Netvrdila jsem, že potřebuju běhat maratony, ale alespoň trochu se nadýchat čerstvého vzduchu a obhlédnout borůvky nikdy nebylo na škodu!

|144|

„To máš pravdu, Nel,“ přitakala jsem své nejoblíbenější tetičce a nechápavě zakroutila hlavou. Jak mohly nějaké borůvky dělat takové neplechy? Vždycky jsem je oslavovala, jak dobré a šťavnaté jsou, aniž bych je předtím kdy měla, a ony se mi takhle oplatí? Navíc mě neskutečně deprimovalo, že jsem si sama nedala dvě a dvě dohromady! A to jsem přece věděla všechno, že jo. Ale tak, občas i mozek géniů má nárok na menší šlofíček, přirozeně! „Hmmm... já bych taky o někom věděla,“ řekla jsem poněkud plaše směrem ke Kaye. Běžně mi moc uštěpačné poznámky nešly a nynější okamžik nebyl výjimkou, takže z mého hlasu nebyl slyšet humor, jako spíš touha se rozbrečet. Proč mě Kaya pořád popichovala?
Následně se navíc zajímala o další smečkové magie a Nel se opět ujala vyprávění, jemuž jsem pozorně naslouchala. Mé srdce se přitom tetelilo blahem z těch skvělých nových informací, div že mi až nebylo do tance! Navíc jsem si během toho vzpomněla na své kamarády z Agaarské smečky – kteří zatím neexistovali, ale určitě jednou existovat budou! – a to, jak jsem tehdy při tetiččině vyprávění považovala Asgaarský les za nepřátelské území. Byla jsem hloupá... ale už jsem z toho rozhodně vyrostla! Navíc mě napadlo, že bych se mohla zeptat, jestli máme ještě další spřátelené smečky, ale zatím jsem tu myšlenku nechala plavat.
Udělalo mi radost, že se díky mému podnětu rozhořela debata o sourozencích, a udělalo se mi i o maličko lépe. Pořád jsem se cítila smutně z toho, že jsem tak dlouho své sestry neviděla, avšak snažila jsem se pilně držet široký úsměv na tváři a myslet pozitivně. „Nehádaly!“ vyhrkla jsem prudce směrem k Awarakovi. Ani jsem pořádně nevěděla, jestli jsem to řekla skoro až protivně proto, že jsem si opět uvědomila, jak tohle celé téma vlastně šeredně bolí, nebo jsem chtěla za každou cenu ukázat nás sestry v tom nejlepším světle. Konec konců, čas na pořádné šarvátky ani nebyl, když jsem se vydala hledat maminku, jen co jsem uměla žvatlat. Pohledy Nel a Awaraka na bratry byly tak či onak pozitivní, zato Kaya vypadala, že by si ty tři sestry se mnou klidně vyměnila za jednoho jediného bratra. Měla jich vlastně víc?
Povzbudivě jsem k ní došla a zamávala jí tlapkou před očima. „Mám radost, že ani troška bacilů neudělala z čarodějnice Kayi něco milejšího,“ usmála jsem se na ni a myslela to naprosto upřímně. Kaya byla prostě Kaya. Peskovala mě, ale já bych za ní klidně pyšně šla až do pekel.
Mezitím co jsem se nasmívala na celé kolo a následně opět Kaye dopřála osobní prostor, Sunstorm se zjevila před námi, vychrlila ze sebe pár skoro nesrozumitelných informací a pak se za ní jen zaprášilo. Překvapeně a starostlivě zároveň jsem nadzvedla obočí, ale dál jsem to nijak neřešila. Následně se s námi loučila tetička Nel. „Měj se hezky, Nel, a brzy se nám vrať'! Já tu na ně zatím dohlídnu,“ ujistila jsem ji nadšeně, s pohledem rozeného vůdce, a pak se svalila na kožešinu. Bylo to vážně hezké, být zase doma.

|143|

Smečkování - 16. úkol | 2/2

Nějak jsem si nebyla jistá, jestli je tohle celé pekelná nuda, nebo vlastně zábava. Líbilo se mi, že jsem se zase mohla předvést a Awarakovi odpovědět na jeho dychtivou otázku, na tu druhou stranu, až tak jsem se vlastně nepředvedla, protože jsem o naší smečkové magii věděla houby. Vlastně jsme do té chvíle nevěděla vůbec, vůbec nic. Informace, že něco jako kolektivní magie všech vlků z Borůvky existuje, očividně nebyla dostatečně důležitá na dřívější sdělení! Byla jsem však ráda, že alespoň pro budoucí účely už tohle vím, a hrdě na sebe sama a na tetičku Nel za to, jak báječně chytrá byla (proč jsem si toho nevšimla už dřív?) jsem se široce pousmála.
Kaya mi i nadále dělala starosti. Chvíli vypadala, že spí podobně jako Sunstorm nebo Elora, ale pak se ozvala s otázkou. Nečekala jsem to, takže jsem dost trapně vyjekla. A taky se málem propadla hanbou. Na tu druhou stranu, Kaya se obvykle jen tak nevyptávala, rozhodně nebyla tak zvědavá jako já. Většinu času jen bručela a vzdychala. Má oblíbená čarodějnice očividně byla vážně nemocná, když se s takovým zájmem zapojovala do naší magické konverzace! „To je od borůvek hezké gesto,“ pravila jsem k Nel. „Ale v tom případě bych přísahala, že někdo něčím les naštval, protože naposledy mě ty borůvky... potrápily,“ pípla jsem a raději ty vzpomínky na nepříjemné rodeo ve střevech zahnala pohledem upřeným na opačnou stranu jeskyně. Už nikdy vás nebudu jíst! A to si říkáte kamarádky!
Z konverzace o sourozencích se mi udělalo úzko, a ani jsem nevěděla, proč mě napadlo do něčeho takového zabředávat. Přesto jsem se statečně nasmívala, a jakmile se Awarak s Nel podělili o počet svých sourozenců, jedním zlatým okem jsem k přiznání vyzvala Kayu. Pro jistotu jsem se ale sama chopila slova, aby třeba nenastalo trapné ticho, že jo! „Tak to je paráda!“ zahlásila jsem. „Jaké je to mít bráchu? Já měla ségry. Byly jsme čtyři. Já, Valentine, Accalia a Innes,“ zašeptala jsem ta jména tichounce, abych si osvěžila paměť. Ano, ta jména tam stále byla. Chvíli mi však trvalo, než mi došlo, čí jména to vlastně jsou. Byly jsme cizinky. Chtělo se mi brečet. Potřebovala jsem obejmout. Jenže jsem už přece byla velká holka, ne?
To, že jsem až jako výrazně starší zjistila, že se vlčecí kluci automaticky vážně nezjevují uprostřed Gallirei jako ochránci světa, jsem raději zamlčela. Každý přece měl nějaké zkreslené představy o tom, jak to s tím dospíváním chodí, ne snad?

|142|

Smečkování - 16. úkol | 1/2

Růženka dál poletoval okolo Kayi a Kaya se i nadále tvářila, že si hraje na mrtvolu. Ačkoli jsem začala mít intenzivní pocit, že už si na ni přestává hrát, a pomalu se jí stává. Ještě chvíli jsem ale měla zastřený mozek a neuvědomovala si vážnost situace, a tak jsem s širokým – byť maličko starostlivým – úsměvem mávla tlapkou a významně udělala gesto, které by mohlo vypadat jako chabý pokus o hrdé poklepání si na hruď. „Já ti to říkala,“ štěbetala jsem nadšeně. Neznělo to hubatě, ani jako výsměch. Jednoduše jsem radostně předkládala fakta! „To je Růženka, který se pro mě vrátil, protože jsme ti nejlepší kamarádi, nepamatuješ si na něj? Ale ty jsi mi taky moc chyběla, jasný?“ dodala jsem ještě a skoro se vrhla Kaye do objetí. Opravdu jenom skoro, protože jsem si ještě stále živě pamatovala na to, jak mě Fialovoočka přetáhla těmi svými blesky, a ačkoli Kaya byla vychovanější čarodějnice, prozatím mi vyhovovalo, že mé tělo nezáří fialově, a nechtěla jsem nic riskovat.
Chvíli jsem tedy jen tak koukala na Kayu a pozorovala Růženku, dokud mi nedošlo, že se Kaya ani nezarazila nad tím, jak jsem ji předtím oslovila. Tetička. Něco s ní vážně muselo být v nepořádku a ze mě začala padat ta naivní slupka. Skoro jsem začala panikařit, protože když už i Kaya, vrchní čarodějnice, na tom byla takhle bledě, nešel svět vážně do borůvek? Nel mi navíc moc nevysvětlila, co se dělo, a tak mi nezbývalo se jen tiše modlit, že se z toho všichni nemocní – nemohla jsem přece zapomínat na Sunstorm a Eloru, která ale ke své indispozici měla jiné důvody! – vylížou a Borůvková smečka nakonec neskončí v tlapkách mé osoby (pro případ, že by rýmička skolila i alfu, že jo). Ačkoli... já bych to určitě pošéfila skvěle, však tatínek byl beta a nějaké geny jsem přece zdědit musela!
Kecla jsem si na zadek a pyšně pozorovala Awaraka, jak jako správný gentlemen nese Kaye kožešinu. Jestlipak se někdo takhle hezky bude starat i o mě? Dříve jsem se nicméně tohohle mohutného černobílého vlka bála, ale teď mi připadal sympatický a jako skvělý kamarád! Navíc se bez okolků zeptal na něco, co mu očividně delší čas leželo na srdci, a za to jsem ho skoro obdivovala. Nebo byl jen blázen? Jak totiž mohl takhle snadno před několika vlky přiznat, že něčemu nerozumí? Protože já jsem ale té věci samozřejmě rozuměla, hned jsem mu odpovídala. „Že se vůbec ptáš! Samozřejmě, že máme magii, ehm, kolektivně.“ Neměla jsem sebemenší tušení, o čem to povídám, takže jsem jen doufala každou svojí mozkovou buňkou, že mě Nel doplní, a hlavně, že jsem si to tipla správně. Když se takhle Awarak ptal, určitě to musela být pravda, ne? Proč by ho to jinak napadlo? Tetička naštěstí začala vyprávět báječný příběh o naší kolektivní magii, jež skutečně existovala, a mě zaplesalo srdce! Znělo to úplně skvěle, být omámený borůvkami... úplně jsem na ně dostala chuť! Ale pak jsem si vzpomněla, jaké nemilé chvíle jsem kvůli nim naposledy zažila, a raději ostražitě vzhlédla ke vchodu. S myšlenkou, že klidně položím svůj život za to, aby tu žádné borůvčí jen tak nevyrašilo ze země a neobtěžovalo mé kamarády!
„Raku,“ otočila jsem se pak na černobílého vlka. „Máš vlastně nějaké sourozence? A chybí ti?“ špitla jsem a povzbudivě se na něj usmála. Vůbec jsem to neříkala proto, že jsem sama smutnila, ale přišlo mi hezké o tomhle skoro-cizinci vědět něco víc. Růženka se mezitím vrátil na mé rameno.

|141|

Můj původní plán možná byl pokračovat v řešení záhad světa a kladení otázek, avšak nakonec jsem se přece jen smířila s tím, že si potřebuji oddechnout. S tělem zavrtaným v příjemně teplé kožešině a Růženkou u hlavy jsem usnula, a pravděpodobně bych se nechala tichým spánkem unášet dál, kdyby mě nevzbudilo poměrně hrůzostrašné kvílení, následované žuchnutím na zem. Přišla se mi pomstít ta obluda, před kterou mě tehdy zachránil Storm? Padá svět? Objevil se zase ten zlý kouř a místo stromů začaly padat jeskyně? S myslí ještě stále u jezírka při lovu pomerančů, kam jsem se ve svém snu odebrala, mi chvilku trvalo si uvědomit, že ve skutečnosti ten zvuk nebyl až tak hlasitý, a než chrčení nějaké příšery to spíš bylo zoufalé kašlání nemocné čarodějnice. Zamžourala jsem svýma zlatýma očima, jež mě svojí barvou začaly iritovat – copak nemůžu mít takové jasně modré jako Aranel? – a pak se jako laňka vyhoupla na nohy. Což se přirozeně ukázalo jako pěkně špatný nápad, protože já měla ke štíhlé a obratné laňce hodně daleko a svět nebyl na takové vystoupení připravený, takže se se mnou zhoupl.
„Tetičko Kayo!“ oznámila jsem hlasitě přítomnost své nejmilejší čarodějky pro případ, že by to někomu nebylo jasné, a pak ve mně hrklo. „Chci říct má milá, nejdrsnější a nejvíc čarodějnická Kayo,“ opravila jsem se a nevinně zamávala oháňkou. Pak jsem se stočila k Aranel. „Co jí je?“ Tetička Nel už vypadala o něco lépe, ale od Kayi bych se možná rozumné odpovědi nedočkala, a tak jsem se raději rozhodla své otázky ukojit prostřednictvím odpovědí od Nel. Nehledě na to, že správná čarodějnice si přece nemůže stěžovat na svůj zdravotní stav, tudíž by se mohlo stát, že by mi Kaya cosi nabulíkovala. Ale já nebyla hloupá a věděla jsem, že tahle Kaya vůbec nevypadá pěkně.
Růženka se mezitím rozletěl na opačnný konec úkrytu a pak se jako otravná pijavice nalepil na Kayu. Nevěděla jsem, jestli něco říká, ale soudě dle jeho výrazu bych dala krk za to, že ho těšilo, že Kaya něměla pravdu! Můj milovaný ptáček kolem ní teď poletoval a mrtvě totiž rozhodně nevypadal. Ani jako někdo, kdo zradil svoji milovanou svěřenkyni! Tos totiž nikdy neudělal, že ne, Princezno Růžové peříčko? Kde ses vůbec celou dobu bloumal? Navštívil jsi svoji rodinu? A vzal bys mě za tou mojí, prosím? kárala jsem Růženku v duchu a mezi obočím se mi ze zamyšlení komicky rýsovala vráska. Má poslední myšlenka mě ale rozesmutnila víc, než jsem čekala. Trošičku se mi přece jen stýskalo, a to jsem si myslela, jak jsem velká holka, která nebrečí. Občas to zkrátka jeden neodhadne, no a co má být!

|140|

Byla bych přísahala, že jsem se cítila nadmíru spokojená, jenže to bych zněla, jako kdybych neměla žádné city! Copak jsem se mohla rozplývat nad tím, že se už necítím jako jeden obrovský kus ledu, mám zaplněný žaludek a konečně jsem nalezla tu okřídlenou potvoru, již jsem si dovolila nazývat kamarádem, když na tom Sunny byla tak bledě? Chvíli jsem ustaraně koukala na ni a pak zase na Awaraka a Nel, jako kdybych očekávala, že budou chytřejší než já a přijdou s někým hustokrutopřísným plánem! Co si jen počneme? Sunny vážně nevypadala, že by jí bylo do skoku, spíš, že by se nejraději provrtala do té měkoučké kožešiny a pak se propadla do země. Bylo mi líto, že z jejího velkolepého plánu, navštívit smečku a přidat se do ní, nakonec vylezla horečka a zimnice. Asi jsem měla štěstí, že když mě tehda u té příšerné horské obludy našel strýček, neměla jsem žádnou horečku, jenom jsem byla k smrti vyděšená, vysílená a hladová! Stačila totiž troška šťavnatého ovoce jakožto předkrm a pořádný šlofíček, a hnedle mi bylo lépe. I má optimistická dušička se ale obávala, že z té horečky se Sunstorm jen tak nevylíže.
I přesto, že mi bylo do breku, jsem stejně vyprávěla o svém kamarádovi s nadšením. Měla jsem děsnou radost, že se Awarak tak zajímá, i když to nakonec nevypadalo, že se zajímá až tolik, protože po chvíli usnul. Ale stihl mi sdělit ještě jedno skvělé moudro! No to ti to teda trvalo! usmála jsem se na něj soucitně. „Přesně tak. Ale ono si vysvětluj, že se kamarádíš s ptákem. Ze začátku na naše přátelství nikdo moc nesázel,“ rozpomněla jsem si na Kayiny hypotézy.
Nel toho očividně na srdci moc neměla, a Sunstorm si jen povzdychla, že se cítí hrozně. No bodejť by ne! Avšak že se bude cítit hrozně z toho, že nás otravuje, v tom jsem ji přece nemohla nechat! „Ale my tě přece máme rádi, takže tu klidně můžeš zůstat!“ uklidňovala jsem ji, načež jsem se sama zavrtala do jedné z kožešin. Na jednu stranu jsem cítila, že mám energie na rozdávání, na tu druhou se mi zdálo, že už nejsem schopná pořádně přemýšlet. Jestlipak se ještě vrátí ten tajemný, chytrý hlásek? Má superschopnost? Nakonec jsem usnula, jako když mě do vody hodí, a zdálo se mi, jak všichni společně a s širokými úsměvy lovíme v tůňce nádherné, jasně oranžové pomeranče.

//Loterie 5

|139|

Venku se pravděpodobně stále proháněl štiplavý, ledový vítr a zuřila vánice, ale tady v jeskyni mi nic nescházelo. Ačkoli i tak by mi nevadilo, kdyby bylo přece jen o něco tepleji, huňatý kožíšek a drobný zásah magie Nel mi ke spokojenosti poměrně stačil. Jen jsem se cítila smutná, že takové čáry máry taky neumím, a navíc jsem myslela na Eloru. Fakt, že jsme s Nel splnily Sigyho misi a do úkrytu donesly oranžové ovoce, mě ovšem hřál na srdíčku! A kus žvance zase uspokojil můj žaludek. Zářivě jsem se usmála na Sunny, abych jí dodala trošku odvahy – Smečkové zásoby jsou i pro hosty a ty jsi náš nejvěrnější host! –, a zároveň abych jí tím poděkovala za tak velkorysé gesto, že mi sama nabídla kousek masa. Nepovažovala jsem to za špatné, ačkoli bych to možná mohla vidět tak, že se Sunny na našem území příliš roztahovala a přivlastňovala si něco, co jí nepatří. Měla jsem jen radost, že jsem se mohla bez výčitek pustit do jídla. Mňam!
Jakmile jsem se posilnila, běžela jsem zkontrolovat Eloru. Naštěstí vypadala poměrně klidně, a dokonce u ní strážil nezvaný, prťavý host. S Růženkou na zádech a stále zcela vykolejená z faktu, že mě doopravdy navěky neopustil, jsem se vrátila k ostatním. Snažila jsem se přemáhat a tvářit se, že je vše zcela jako obvykle, ale moc dlouho by mi to pravděpodobně nevydrželo, kdyby se mě Awarak nezeptal a nedal mi příležitost to vše vysvětlit. To už jsem si ale všimla, že je Sunny zabalená v kožešinách a vypadá jako duch. „To bude dobrý!“ řekla jsem vehementně a něžně mávla jejím směrem tlapkou, a pak upřela nadšeně vykulené oči na Awaraka. Skutečně jsem přála naší cizince jen to nejlepší, ale musela jsem přece využít možnosti se podělit o své znalosti, ne? „Není to ledajaký ptáček,“ bránila jsem Růženku už preventivně, pro případ, že by to nebylo z našeho mačkání se k sobě patrné, „je to Princezna Růžové Peříčko, zvaná Růženka. Můj kamarád.“ Široce jsem se na mohutného, černo-bílého vlka zubila a pak jsem kecla na zadek. Doufala jsem, že Růženka bude s mým představováním spokojený, a pokračujíc v culení se jako sluníčko jsem vyčkávala, jestli se Awarak bude dál ptát. Růženka nevypadal, že by se ho bál, skoro že by ho raději šel obejmout. Ostatně jak jsem to u cizinců měla ve zvyku já. Zatím ale poslušně setrvával na mých zádech a občas cosi nesrozumitelného zaštěbetal. Ustaraně jsem pohlédla na Sunny. Vůbec se mi nelíbila.

//Loterie 4

|138|

<< Borůvkový les

Nikdy jsem si pořádně neuvědomila, kolik buněk mám v těle, dokud mi nepřišlo, že mi mrzne úplně každá. Nohy jsem měla jako dva rampouchy, věštba Nel, že by mi mohl umrznout čumák – a pak tady upadnout, že jo –, mi přišla zcela naplnitelná, a celkově jsem měla pocit, že si za chvíli prostě lehnu do sněhu a pokoušu všechny, kdo by se mě snažil povzbudit v pokračování v cestě, protože jsem prostě nemohla. Běžet v takové vánici a spoléhat na čtyři nohy, jež musely unést tělo dospívající mladé vlčice, kterou rozhodně doma netýrali, bylo něco, z čeho jsem po chvíli byla naprosto frustrovaná a přála si, aby to peklo skončilo. A ono vážně skončilo!
Tetička Nel byla prostě úžasná a skvělá a naše čtyřčlenná posádka se za chvíli dobelhala do smečkového úkrytu. Když jsem byla ukníkané mládě, nějaký úkryt mě fakticky nebral a přišel mi jako děsná nuda, ale teď bych nejraději zulíbala všechny jeho stěny! Pokračovala jsem za tetičkou, v hlavě zmatek z těch podivných myšlenek o magiích. Mohl za to ten mráz? Onemocněl mi mozek? Byla jsem speciální? Věděla jsem všechno odjakživa, jen jsem tu svoji schopnost dosud neaktivovala? Jakmile jsme procházeli okolo jeskyně, kde byla Elora, zastavila jsem se a opatrně na svoji kamarádku nakoukla. „Hned přijdu,“ špitla jsem k tetičce, Sunstorm a Awarakovi, a vytřeštila oči, když jsem doopravdy viděla to, co jsem si myslela, že jsem viděla. „Růženko, já ti přísahám, že tě umačkám k smrti!“ zakuckala jsem se, jakmile mi můj malý opeřený přítel věnoval nevinný pohled a s tichým plácáním křídel se neobratně snesl za můj krk. Srdce mi hlasitě tlouklo a najednou mi nevadilo, že jsem celou dobu umírala zimou, protože se vrátil můj Růženka! Usmívajíc se jako sluníčko jsem si to nadšeně napochodovala k Nel, a jako by se nic nedělo, spokojeně jsem si lehla na kožešinu. Čekala jsem, jestli někoho přítomnost růžového ptáka na mých zádech vyruší, nebo hned pochopí, že k sobě patříme a že jsem si rozhodně nepřinesla odpolední svačinku! „Elora je v pořádku,“ konstatovala jsem tiše a hlasitě si oddychla. „Sunny, to ovoce jí musíme dát, až se probudí,“ nadhodila jsem pak ještě veledůležitě směrem ke strakaté vlčici. Probuď se, Eloro, prosím! Na zbytky posledního úlovku jsem se zálibně podívala, avšak čekala jsem, jestli si nedá Sun. Byla jsem přece hodná vlčice a ona potřebovala doplnit živiny nejvíce, však byla hubená a zraněná.