Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že jsme na tom oba dva vážně tak nějak podobně. Už předtím jsem si byla jistá, že jsme oba na ne tak úplně obvyklém místě, což už samo o sobě muselo něco znamenat. A po chvíli mi i přišlo, že je ten cizinec trochu smutný. Najednou jsem ho totiž probudila, on viděl mě a já zase jeho, a mně začalo v hlavě šrotovat, jestli není trochu pomuchlaný. Já byla taky trochu pomuchlaná. Hlasitě jsem popotáhla.
Vejrala jsem na něj a jo, přišlo mi, že možná brečel. Aspoň maličko. Za normálních okolností bych tu viděla houby, protože nad námi byly pletence větví a nad nimi visel měsíc, který přece jen až tak dobře do hvozdu nedosvítil; štěstí se na mě ale usmívalo zcela zářivě, protože už začalo svítat a bylo to opravdu jasné svítání. Usmála jsem se a snažila se zahnat cizincovy rozpaky tím, že jsem se k němu ještě přiblížila. Kdo by neměl rád objetí! Zatím jsem se však držela a neobjala ho. Potom se konečně ozval s otázkou.
To bych taky ráda věděla, povzdychla jsem si. „Jsem na vejletu. Je pěkně, nemyslíš? Co ty? Co tu vyvádíš, tak sám?“ Chrlila jsem na něj tolik otázek, že si možná chudák přece jen hodně rychle rozmyslel, že otevíral oči a nějak na mě zareagoval. „Chceš být sám?“ Moc jsem sice nepobrala, proč by mu moje rozesmáté a geniální já mělo vadit, avšak napadlo mě, že třeba přece jen chce mít na mé rozesmáté a geniální já vlastní názor. Nechtěla jsem tu být proti jeho vůli.
Můj pohled zvědavě přešel k divné věci, co se mu houpala na krku. Můj zájem byl naprosto očividný, ačkoli jsem se setsakramentsky snažila ho skrývat. Zatím jsem se nicméně na podrobnosti neptala. Vlastně – pokud nepromluvil Měsíček – mezi námi nastalo trapné ticho. Byla jsem unavená a slova ze mě pro tento moment víc nelezla.

<< Borůvková smečka (přes Středozemní propadlinu)

//Vlivem Amorka vnímají samci Maeveinu krásu, hehe

Šťastně jsem si to kráčela lesem, dokud se přede mnou nerozhostila propadlina. Tu potvoru jsem už znala, takže jsem věděla, že se tam dá hodně rychle zahučet dolů, a proto jsem v tu chvíli zmírnila krok a dávala dobrý pozor, kam šlapu. Ani jsem nemusela svoji živou povahu moc krotit, po lovu jsem byla ještě unavená a nohy mě po chvíli přestaly nést tak rychle. Vlastně jsem se za chvíli spíš plazila, a mé vyhlídky nebyly o nic lepší, protože jsem se tak nějak náhodně opět dostala do hvozdu. Tady jsem se setkala s Flynnem. Ta myšlenka svým způsobem bolela. Jeho zlatá srst mi sice ani přes svoji podobu se sluncem, které jsem teď v noci mohla nad hlavou hledat těžko, nevypalovala sítnici, zato mozek jsem z něj měla uškvařený. I tak jsem svým způsobem měla ráda jak to jeho protivné Rrr, tak i to, že jsem mu mohla všechno vysvětlovat, protože on nechápal vůbec nic. Znepokojovalo mě, že ani jeho vlastní táta o něm nic neví, ale konec konců, můj taky o mně nic nevěděl. Jenže to už bylo dávno.
I tak by mě zajímalo, proč mě tohle místo vždycky rozplakávalo. Tehdy jsem oplakávala Růženku, teď asi staré přátelství a ztraceného tátu. Nebo něco takového. Rychlým pohledem na noční oblohu prozářenou hvězdami jsem se rozloučila s měsícem a vydala se do útrob prastarého hvozdu. Zničené polštářky mi masíroval mech, snažila jsem se co nejpečlivěji uskakovat stromům, jenže po chvíli jsem se přes ně spíš převalovala a drápala se na pokrčené kmeny a z nich zase na další. Bylo to tu v jako labyrintu.
Prozatím ten labyrint neměl konec, ačkoli ve výsledku se jakýsi alternativní z mého skákání vyklubal. Že bych splatila tehdejší dobrý skutek svého zlatého kamaráda a tentokrát se cizince zeptala já, proč brečí? Hnědé tělo stočené mezi kořeny k tomu přímo vybízelo, jenže jsem jeho nositeli neviděla do tváře a posouzení jeho pocitů tím pádem nepřicházelo v úvahu. Nakonec to tedy tak dobrá myšlenka nebyla.
„Ahoj,“ špitla jsem, nejistá si tím, jestli spí, nebo třeba chce být jen sám, a sedla si k němu. Úplně mě přepadla nostalgická chvilka a málem jsem vážně začala brečet. Proč všichni dobří z mého života odcházeli? Jako kdyby Růženka vycítil mé pocity, začal se kroutit na mých zádech.

Jeden by neřekl, kolik času vám dá tahání mrtvol na přemýšlení. Zatímco jsem rasovala urostlého srnce lesem a s každým minutím několika stromů si stěžovala – tyhle aktivity vážně nebyly nic pro mě –, začala jsem tušit, že se zmizením Baghý není něco v pořádku. Nejdříve jsem si říkala, že ji prostě omrzelo moje žvanění a nadšené pobrukování, což by bylo naprosto pochopitelné, i když já to teda moc pochopit neodkázala. Ale jak jsem tak houževnatě pokračovala ve svém úkolu, začala jsem si říkat, že na tom přece jen něco zatraceně nesedí. Rozhlédla jsem se okolo a pak se podívala na nebe. Že by Baghý frnkla někam na na mrak? Na to jich tu bylo dost a taky by se tím třeba vyhnula zmoknutí. Pokud by nad ní ještě nebyl nějaký mrak. Nikdy jsem na obloze nebyla, jak tohle funguje jsem netušila, ale těšilo mě, že se nakonec mračna začala protrhávat. A taky vysvitly hvězdy. Maeve, potřebuješ si odpočinout. Je to celý naprostá hloupost. Prostě tě tu jen nechali, tak si to přiznej!
To byla další myšlenka, která mě napadla, a to už jsem celá rozmrzelá pustila srnce na zem. Až teď, když jsem neměla čenich zabořený do jeho srsti, jsem pořádně cítila pachy okolo. A v jednu chvíli bych dala krk za to, že cítím Alfáka Blueberryho! Museli jsme se minout, což mě mrzelo, naposledy mě beztak viděl jen jako malé pískle a já měla tolik slov na srdci, ale byla jsem moc ráda, že to s tím sesazením naší staré dobré borůvkové alfy nebylo tak horké.
To už jsem nicméně uslyšela, jak mi Nel vyje v odpověď, a zastyděla jsem se za své vytí. Nejdřív mi nepřišlo tak špatné, avšak v porovnání se zkušeným vytím mé tety jsem přece jen ještě zněla jako zelenáč. Obvykle jsem trávila víc času žvaněním než vytím, a nějak se to asi projevit muselo. Jeden by řekl, že hezky výt je samozřejmost!
„Ahoj, Nel,“ řekla jsem, jakmile jsem srnce dorasovala k ní a okamžitě ho poroučila na zem. Sebe hned vedle něj, už jsem nemohla a nebyl důvod si na něco hrát. „Měli jsme štěstí. Bylo to naprosto skvělé! A taky už chápu, proč jsi mě nechtěla na lov pustit dřív. Je to všechno... náročné,“ začala jsem drmolit a hned nato se typicky opravila. „Teda, chápala jsem to už předtím, ale ty víš jak to myslím, tetičko Nel, že jo?“ Nevinně jsem se usmívala a pak jsem se pustila do jídla. Nervozitou jsem ještě měla stažený žaludek, ale ze samého vyčerpání jsem už skoro neviděla a potřebovala jsem před další potenciální výpravou doplnit energii. Oblízla jsem si čenich a mezi sousty postupně formulovala odpověď na otázku Nel. Samozřejmě vždy, až už jsem měla jednotlivá sousta spolknutá.
„Adiram si utrhl kus srnce k snídani a zůstal tam. Potřeboval si odpočinout, nebo tak,“ vyřkla jsem první útržky svého vyprávění, s významným pokynutím k odtrženému kusu masa, který nebyl ode mě. „Baghý šla se mnou. Pak... někam odletěla.“ Vlastně jsem nevěděla, jestli na těch svých božích křídlech může létat jako třeba Růženka – musím se jí na to příště nenápadně zeptat –, avšak znělo to pořád víc logicky, než že se prostě... propadla do země? Zmizela mi před očima? Kupodivu jsem byla docela unavená na další vypravování a vysvětlování, a tak jsem to zcela výjimečně zahrála takhle, aby se Nel moc neptala. A taky si nedělala starosti o další alfu v řadě.
„Vadilo by ti, kdybych šla? Chtěla jsem se ještě podívat, co je nového,“ nadhodila jsem pak. „Růženka mi bude dělat osobního strážce, samozřejmě! A moc děkuju za pomoc.“ Pak už jsem si co nejvíc očistila tlamu a kožíšek, i když jsem si z trochu skvrn moc nedělaal, tetičku objala a vyrazila z lesa. Ještě předtím jsem za sebou zaregistrovala dva vlky, očividně společníky Nel, Awaraka a neznámého šedého dorostence. Těm dvěma jsem věnovala přátelský a naprosto šťastný úsměv, stejně jako předtím tetičce Nel. Jak jen mladou vlčici dokáže potěšit její první, úspěšný lov a uznání od samotné okřídlené alfy!

>> Východní hvozd (přes Středozemní propadlinu)

<< Východní Galtavar

Baghý byla pryč. Já zmateně stála na kraji lesa se srncem v tlamě, s tlamou od krve a pár kapičkami pravděpodobně i na bělostné náprsence. Co když mě teď budou mít za vraha? Pravděpodobně bych tak za normálních okolností nepřemýšlela, ale veškeré chvály od Baghý a její náhlé zmizení mi zamotaly hlavu. Odvážně jsem zavyla na celý les, abych dala vědět, že jsme splnili misi a máme naloveno. A taky, že by se mi hodila pomoc.
Růženka mezitím drze poletoval okolo mě a já začala chápat, jak jsem byla asi užitečná já, když jsem funěla vzadu za svými kamarády, zatímco oni poctivě naháněli srnce. Zastyděla jsem se, čapla bezvládné tělo kopytníka a táhla ho lesem jako válečnou kořist. Už po chvíli jsem zase funěla – k nepřátelským aktivitám bych si vedle běhání do kopců s čarodějnicí měla přičíst i tahání mrtvol – a rozhodla se udělat malou pauzu. I tak jsem už srnce stihla dotáhnout do poloviny lesa, pokud mě mé orientační schopnosti za víc než rok existence v Borůvce nemátly. Má fyzička na tom tak či onak snad byla bídněji a bídněji a to už nebyla zima, na kterou bych se mohla vymluvit! Protočila jsem oči, hlasitě si vzdychla, káravě sjela pohledem srnce od malých růžků po kopyta a pak se smířila se svým osudem – po cestě jsem ztratila naši Alfu a místo ní mi zbyl jen mladý srnec s dírou v těle; to když si Adiram utrhl kus masa ke snídani.
Málem jsem sebou sekla do borůvčí. I tak jsem se pořád usmívala a pokračovala v tahání jako správná hrdinka a delta Borůvkové smečky.

Válejíc se v trávě jsem pozorovala naši loveckou skupinku. Ještě stále jsem měla před očima prchajícího srnce a důkaz, že nám nakonec přece jen neutekl, ležel v kaluži krve přímo přede mnou. Nebudu lhát, z toho pohledu mě docela oblévalo horko, a tak jsem tam vejrala co nejméně. Občas mi tam přece jenom oči sklouzly a hned po okamžiku zalitování následovala pýcha. Ten pocit jsem vyloženě jako své tlapky neznala, a bylo hezké, že jsem si ho teď mohla užívat! Zvládli jsem to, splnili jsme úkol a já toho byla součástí, i když jsem většinu lovu strávila hekáním kdesi vzadu.
Přirozeně pociťovat pýchu jsem mohla až po té, co jsem se dostatečně nadýchala a zahodila myšlenku, že už nemám plíce. A možná ani srdce nebo tlapky. S tělem uklidněným a miniaturní Růženčinou váhou na zádech jsem odpočívala, dokud najednou nebylo ráno. Adrenalin se už ve mně vstřebal a energii jsem po výkonu neměla zrovna dvakrát velkou – jako správná Maeve jsem ale hned vyskočila na nohy. Právě včas, abych vykulila oči na Baghý, div si netiskla tlapku k srdíčku a nezačala radostně tančit okolo. „Děkuju, Ó Velká Baghý!“ zasmála jsem se a vystrčila čumák. Ani jsem o tom nepřemýšlela, když jsem to vyslovovala, avšak má slova rozhodla. Byla jsem stále odhodlaná zjistit pravdu o Velkém Alfákovi Blueberrym, nicméně Velká Alfa Baghý byla naprosto bezkonkurenčně skvělá!
„Určitě ne.“ Jsem delta. U všech borůvek! To už jsem cítila, jak se červenám. Někde pod srstí. „A to vůbec nevadí. Já si ráda počkám.“ To byl pro změnu pěkný kec, ale už jsem si připadala užitečná, takže to vážně až tak nespěchalo. Pokračovala jsem v radostném nasmívání se a následně jemně zahanbeně sklopila oči. Proč jsem jen žárlila na svého kamaráda? On svoji funkci vrchního lovce taky nedostal hned. A já jsem se k nějaké také blížila krůček po krůčku – bylo to tak spravedlivé a zábavné, ačkoli na můj vkus trochu moc otravné.
Baghý potom začala tahat mrtvé zvíře směrem domů a já, ještě vznášející se na růžovém obláčku, jsem ji následovala. Předtím se ještě stihl připojit i Adiram, ale ten si pak uzmul kousek masa a šel hodovat. Já pokračovala v cestě a do huňaté srsti se mi přitom vpíjely jemné kapičky deště, vlastně spíše mrholení. „Jsem fakt ráda,“ drmolila jsem celou cestu ke hranicím lesa, a možná to byl důvod, proč Baghý najednou sublimovala pryč.

>> Borůvkový les

Cítila jsem se, jako kdybych měla každou chvíli vyplivnout duši. Snažila jsem se kopírovat pohyby Baghý, co nejvíce prodlužovat své kroky, upřeně sledovat zoufale prchajícího srnce a hlavně; nezakopnout. Krtčích hromádek tu na to bylo dost, naštěstí jsem se ale jakž takž zvládala dívat i pod nohy. To mě na druhou stranu držovalo v dosáhnutí většího výkonu. Snažila jsme se celou svojí existencí, jenže na některé věci jsou i ty nechytřejší vlčice krátké. Potřebovala jsem trénink, a rozhodně ne žádný lehký. Musela bych vyrážet na lovy celé jaro, abych se jim dostala na zoubek a ovládla lovecké pláně.
Pohodila jsem hlavou a užasle sledovala, jak se Baghý vrhá vpřed na srnce a zápasí s ním o jeho život. A také o ten svůj, napadlo mě. Tentokrát jsem se svými myšlenkami zastrašit nenechala. Vypjala jsem hruď a tak, abych případně nestála v cestě zbytku skupinky, doběhla k Baghý. Celou dobu jsem tak nějak tajně doufala, že přece jen budu důvodem, proč lov zvládneme, ale když na to koukám zpětně, možná můžu být ráda, že jsem to naopak nepokazila. „Dokázali jsem to,“ vydechla jsem, jakmile se srnec skácel k zemi a jeho šlachovité tělo sebou naposledy škublo na krví smáčené trávě. Ten pohled se mnou ani nehnul. Možná trošičku. Víc, než trošičku. Bylo to nicméně něco odlišného, než když jsem viděla zraněnou Eloru. I tak jsem si ale říkala; bude si někdo tohohle srnce pamatovat?
Hodila jsem po všech přítomných úsměv šťastné, čerstvě zaučené lovkyně, a pak sebou práskla do trávy. Mimoděk jsem zaznamenala, že Adiram udělal to samé; já na rozdíl od něj naštěstí nebyla zraněná, na to jsem se ani nedostala k zdivočelému srnci moc blízko. „Jseš v pohodě?“ štěkla jsem k němu ustaraně.
Byla jsem příšerně zdrchaná. V uších mi hučela krev, plíce se snad ještě víc rozhořely a tlapky mi vypovídaly službu, ačkoli jsem pěkně uspořádaně seděla na zemi. I tak jsem se usmívala na všechny strany. „Moc vám děkuju, Baghý, Erlende, Nori a Adirame,“ vyhrkla jsem nadšeně a na všechny zmíněné se postupně podívala s vděčností v očích, zároveň se tím ujišťujíc, že se nikomu z nich nepřihodilo nic srovnatelného se zraněním Elory. Baghý vypadala ustaraně. Všichni byli unavení. Ale nebalancovali na drobné nitce života tak, jako má kamarádka. Byla Elora vůbec mojí kamarádkou? „Bylo to vážně borůvkovsky úžasňácký!“ hlásila jsem pyšně po chvíli mlčení, co jsem pokračovala ve svém hlasitém lapání po dechu.
Růženka se mi mezitím vrátil na rameno. Až nyní jsem si uvědomila, že odletěl, protože jsem celou dobu byla zabraná do lovu a Růženčina váha na mých ramenou byla sotva patrná. „Ahoj,“ špitla jsem k němu, jakmile ke mně přilétl zpoza jednoho keříku, a významně zaklonila hlavu. K jednomu šedému mraku, který nás předtím zachránil od slunce, se přidaly další a další, až zahalily takřka celičkou teplou noční oblohu. Nastával konec dne. A my jsme splnili své povinnosti.

Teď přijde můj okamžik slávy, uklidňovala jsem se, zatímco jsem se snažila tisknout tělo co nejvíce k zemi. Byla jsem poměrně neohrabaná a nyní jsem si to uvědmovala víc než kdy dřív. Navíc jsem byla šíleně netrpělivá a neuměla jsem udržet pozornost dlouho, natož jen tak v tichosti čekat a doufat, že to nepokazím. Dokonce mě napadlo, že by mě v momentální situaci ranilo víc, kdybych svým kamarádům zkazila úkol, než kdybych se sama já předvedla jako nemožná.
Tráva mě lechtala ze spodu břicha a na tlapkách a čím víc jsem vdechovala její vůni – samou nervozitou jsem střídavě zadržovala dech a občas funěla jako lokomotiva –, tím víc mě šimralo v čumáku. Pokusila jsem se odvrátit pohled a pohnula se tak nešťastně, že mi vykoukl z trávy zadek. Jestli za to mohl on, že se později srnec dal do běhu, těžko říct. Ihned, jak mě na to Baghý upozornila, jsem se ještě víc přitiskla k hlíně a modlila se, že tentokrát jsem srnčím očím naprosto skrytá. Občas mi pohled zalétl od Baghý a srnce, ještě stále klidně se pasoucího před námi, k Norimu, Adiramovi a Erlendovi. Že bych na ně však měla kdovíjaký výhled, to se říct nedalo; považovala jsem to za dobré znamení a mé bušící srdce se o něco uklidnilo.
V tu chvíli se přede mnou mihla hnědá okřídlená šmouha. Za normálních okolností bych se ještě pozastavovala nad tím, co to roste Baghý z oblasti ramen, ale nyní jsem se vší svojí vůlí snažila dostat se zpátky na nohy. Vyskočila jsem z trávy, nohy se mi nešťastně pletly a plíce při vidině běhu a námahy protestovaly už na začátku. I tak jsem zatnula čelisti a jako divoká bouře se hnala za Baghý. Po chvíli jsem ucítila štípání ve svých zlatých očích a začala si zoufat nad tím, že je vlastně pěkný den. Večerní slunce pálilo přímo proti nám, tedy dokud ho nějaká moc shůry nezastínila obrovitánským mrakem. Překvapeně, vděčně jsem se usmála a pak už jen viděla, jak se můj oblíbený šedý strýček dere do popředí a obnaženými zuby doráží na nohy srnce.
Hlavou mi v ten moment běžely výjevy z lovu, který pro Eloru skončil tak fatálně. Nebyla jsem tam, neměla jsem moc informací o tom, co se stalo; viděla jsem ale tu ošklivou ránu a má plodná fantazie si vytvářela o to horší scénáře. Najednou mě polilo horko. Co když se něco přihodí? Vyděšeně jsem sebou trhla. Začala jsem panikařit. Kazila jsem to. Klopýtla jsem a všimla si, jak se Nori řítí na srnčí hřbet. Měla jsem je na dosah tlapky, a zároveň byli tak daleko. Nemohla jsem. Přinutila jsem se zrychlit, ale má fyzička na tom byla zatraceně bídně. Plíce mi uvnitř těla žhnuly a nohy protestovaly s každým dalším krokem. Dokážu to, tati. Slíbila jsem ti to. Propalovala jsem pohledem mladého srnce, kymácejícího se pod Noriho vahou, a marně chňapla po jeho noze. Byl moc daleko.

To, že jsem si nepokecala s Erlendem, mě moc nepřekvapilo. Věděla jsem už dávno, že nemluví – samozřejmě to neznamenalo, že jsem nebyla odhodlaná ho to naučit stejně, jako jsem si to plánovala, když jsem s ním byla na své první výpravě. Ale o tom někdy jindy. Nadšeně jsem mu opětovala jeho usměvavé pohledy i mávání oháňkou a potom jsem už zabředla do konverzace s rohatým vlkem.
„Seznamovací kroužky jsou fajn,“ řekla jsem jen. Vážně, kdo neměl rád společnost? Ačkoli bych si troufala tvrdit, že jsem v ní vždycky byla jako ryba ve vodě (a občas to se svojí familiárností přepískla a lezla, kam nemám), nyní jsem přece jenom pociťovala strach. To byla jedna z věcí, kterou bych přiznala, protože se to netýkalo mých znalostí, jako spíše osobního pocitu. Na druhou stranu, kdybych už někdy předtím lovila, rozhodně bych si teď své nervy ušetřila. Nešťastně jsem pohodila hlavou.
„Hmm,“ broukla jsem. Už fakticky nejsem vlče, že ne? U všech borůvek, proč naprosto vždycky na všechno tak hloupě naletím? Vůbec mě nenapadlo, že by Nori kecal. Snad kecal. A nebyla jsem si jistá, jestli mám za to na Noriho koukat s nesmírným obdivem – já třeba pořádně nevěděla, co ta duše je a jak to funguje, natož abych to mohla směnit –, nebo zalézt mámě pod sukni. Dobrá, tetičce. Tetička Nel mi musela postačit.
V mé nechápavé chvilce jsem pokračovala i nadále. „Na to zapomeň!“ štěkla jsem vztekleji, než jsem zamýšlela, a tázavě nadzvedla obočí. Překvapená svým chováním? Představami Noriho? Kdoví. „Tohle je Růženka. Můj nejskvělejší kamarád. Není to sváča.“ Poslední slova jsem pořádně zdůraznila a pak se zvonivě zasmála. To už ale Baghý promlouvala o průběhu lovu a já se snažila co nejbedlivěji poslouchat, a jakmile to vypadalo, že domluvila, vykročila jsem za ní. „Byla, Baghý! Teda... pak jsem šla na procházku s Erlendem,“ přiznala jsem a opatrně se ohlédla na svého bílého kamaráda, jestli poslouchá a jestli mi případně dosvědčí, že jsem alespoň nepáchala nic špatného.
Následně jsem zaraženě přikývla. „Dobře, to bych mohla zvládnout. Nebýt slyšet. Děkuju.“ Zaujaly jsme pozice proti větru a já se po vzoru Baghý přikrčila. Snad ještě nikdy jsem nepřesvědčovala samu sebe tak úpěnlivě, abych nedělala blbosti. Myšlenky mi pořád ubíhaly kamsi jinam, avšak silou vůle jsem je držela pod kontrolou a vejrala na srnce před sebou. Promiň. To bylo to jediné, co mě při tom žalostném pohledu na pasoucího se kopytníka napadlo, a v tu chvíli jsem si začala říkat, jestli to vážně zvládnu. Co když ten lov zabije ne srnce, ale mé plíce?

<< Borůvkový les

„Žiju,“ oznámila jsem, jen co jsem udýchaně doběhla za svými novými kamarády-lovci. Ačkoli by se dalo polemizovat o tom, jestli mi bylo rozumět. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se složila na zadek a vyjeveně koukala na ostatní. Adirama i Erlenda jsem už znala. Baghý taky. Umírala jsem touhou se jí zeptat, jak to je tedy s Alfákem Blueberrym, když mi to zatím nikdo pořádně neobjasnil – a já měla Blueberryho moc ráda na to, abych to jen tak nechala plavat! –, jenže na to jsem nejdřív potřebovala do plic dostat dostatek vzduchu. Zašklebila jsem se. Měla bych se svojí kondicí něco dělat, s troškou fantazie, a že já jí měla habaděj, jsem vypadala jako přerostlá borůvka. Možná mě to přece jen trošku trápilo?
„Ahoj, já jsem Maeve,“ pozdravila jsem pak černého vlka, kterého jediného jsem viděla poprvé, a přátelsky se usmívala na všechny okolo. Následně mi spadla brada až na zem. „Kdes to vzal?“ vyzvídala jsem od něj zcela nevinně, skoro jako bych konstatovala, že je dnes pěkné počasí. Musela jsem mu prostě ukázat, že odpověď vlastně už dávno vím, ale pouze testuju jeho mozkové buňky. Potom jsem se od něj trošku vzdálila, protože jsem mu až nebezpečně nalezla do osobního prostoru, jak jsem to už měla ve zvyku, a netrpělivě hlesla: „Vyrazíme už?“ Tentokrát mi už nikdo nemohl říkat, že jsem na to ještě malá. Rohatý vlk byl sice vyšší než já, avšak nemohla jsem nelovit až do své smrti. A pokud šlo o věk, sama Nel mě už nazvala slečnou!
K naprosté spokojenosti mi tu chyběl už jen Awarak. S ním vyrazím někdy... jindy. A pak bych se ho mohla zeptat, co má s tím zapomínáním. To, že na syna Aranel tehdy koukal jako na cizince, i když to spíše vypadalo, že by ho měl samým nadšením přátelsky objímat, mi samozřejmě neušlo! Sice jsem se snažila nad tím teď nepřemýšlet a být plně koncentrovaná na nadcházející lov, ale nešlo to tak jednoduše, jak bych si přála. Hlasitě jsem si povzdechla a natočila krk tak, abych zjistila, jestli Růženka vážně cestou nesklouzl z mého hřbetu. Byl tam.

<< Ovocná tůň

Bez mučení přiznávám, že jsem se u tůňky se svými přáteli trošku zapomněla, ale nyní jsem běžela lesem tempem, jako by mě honilo strašidlo, a Růženka určitě měl co dělat, aby se mi udržel na zádech! Tempo blesku mi nicméně vydrželo žalostně krátkou chvíli, během pár okamžiků jsem hlasitě vzdychala, srdce cítila až v krku a plíce mě naprosto pálily. Jak jen někdo může dobrovolně běhat? Nebo nedejbože lézt do kopců jak já minule s Kayou? Milovala jsem dobrodružství, ale tohle bylo na mé ne tak docela štíhlé křivky moc. Počasí nám na lov nicméně vyšlo skvěle. Alespoň v to jsem doufala a to si můj chytrý mozek vyvodil. Úplně jsem se nevyznala v tom, jaké je to dokonalé počasí pro smečkový lov, ale sluníčko svítilo náramně pěkně. Možná až podezřele moc? Kvůli větru jsem se navíc bála, že to Růženku odfoukne z hřbetu, a tak jsem každou chvíli zastavovala. Chudák se asi ani neodvažoval letět a raději se křečovitě (což jsem k jeho váze ani moc necítila) držel zaseknutý drobnými drápky o můj huňatý kožich.
Jakmile jsem viděla východ z lesa, nadšeně jsem se zahihňala. „Maeve Maeve běží za váma!“ vykřikla jsem celá rozdováděná a zuby mi hlasitě zacvakaly o sebe. Obvykle jsem se moc netrápila tím, co si o mně myslí ostatní, ale možná přece jenom byl pravý čas na to, trochu zvolnit a nechovat se jako nezvladatelné mládě. Jenže já jsem už holt od přírody byla nezvladatelná! Kaya by vám to jistě velmi ráda potvrdila. Nezvorám to, že ne?

>> Východní Galtavar

„A jo, Nel, to jsi vlastně už říkala,“ vzpomněla jsem si. Nelhala jsem. Byla to čistá pravda, že jsem to věděla! Navíc i tak, jedna věc je slyšet o tom, že někde po světě pobíhají potomci vaší tetičky, a ta druhá, že se s jedním z nich setkáte. Všimla jsem si, že je Aithér nervózní a mrzelo mě, že za to můžu já. Proč jsem se na něj jen tak ošklivě podívala? Možná, že jsem mu trošku záviděla – to přiznávám. Spíše mě ale jednoduše mrzelo, že on mámu má a já ne. I tak jsem se snažila své chování co nejvíce vykompenzovat zářivými úsměvy na všechny strany.
Pokývala jsem hlavou. Až tam dopodrobna jsem předtím Aranelina syna nestudovala, takže jsem na něj teď zkoumavě pohlédla. Nakonec jsem, překvapená sama sebou, zvedla svoji levou tlapku. „Tohle je zas mé znamení... po mámě,“ špitla jsem a odvrátila pohled, abych dostala pod kontrolu třesoucí bradu. Přišlo mi nicméně hezké, že já i Aithér máme něco, co nám připomíná oba rodiče... až na to, že já mámu nikdy nepoznala.
Adiram nás zpravil o smečkovém lovu, což jsme měli udělat já a Awarak, a pak rychle zmizel. Nejsem si jistá, jestli to bylo tím, že jsem zrovna byla uprostřed důležitého žvanění, nebo jsem si jednoduše chytře nechtěla rozervat srdce, avšak jeho rýpavá slova jsem nepostřehla. To, čím mě povzbudila Nel, tak či onak doopravdy splnilo svůj účel. „Za chvíli budeme sehraný tým a budeme ti úplně nejprvnější doručovatelé zpráv od Baghý!“ rozhodla jsem se a nadšeně obejmula Awaraka, kýchání nekýchání.
Dokonce se k nám vrátila i Sunča, jenže já už měla plné nohy práce, abych dostihla Adirama a Erlenda. Smečkový lov byl očividně doopravdy fakt důležitý, protože na mě nikdo nečekal! „Počkejte na mě!“ zazoufala jsem si a vyrazila kupředu. Ještě předtím jsem se otočila na své společníky. „Budu zpátky hned. Dám na sebe pozor. A děkuju,“ shrnula jsem, co by tak mohli chtít slyšet, a pak už frnkla pryč.

>> Borůvkový les

Měla jsem radost, že Awarakovo nepříjemné kýchání a kašlání na chvíli ustalo. A dokonce vypadal, že ho potěšilo, že jsem se mu nevysmála. Ne, že bych něco takového předtím měla v plánu, ale přece jenom i mému naprosto geniálnímu mozku se úplně nepozdávalo, že byste se jen tak zbavili alergie, když byste strčili hlavu do chladné vody. Ačkoli podle počasí, jež zrovna panovalo, jsem už pochybovala, že je naše oblíbená ovocná tůňka studená. Awarak by si tedy alespoň neuhnal ještě větší rýmu.
Bylo brzké jitro a už teď to vypadalo, že bude krásný, slunečný den. „No nic, povíš mi to potom,“ broukla jsem okatě směrem k Awarakovi, abych mu připomněla, že mi dluží vysvětlení náhlého zmizení Velkého Alfáka Blueberryho, a v duchu se modlila, že je můj oblíbený alfa v pořádku a zdravý. Baghý sice vypadala moc fajn, ale nebyl to Blueberry. Jen co jsme si s mým kamarádem všimli dvou dalších vlků, vyrazili jsme za nimi. Jednak proto, že minimálně Nel byla stará známá, a taky proto, že nás Baghý pověřila k šíření důležitého oznámení! Nadšeně jsem se culila na všechny strany a hned se taky představila. Pak proběhlo kolečko představování mezi Modroočkem – totiž Aithérem – a Awarakem a následně jsem otevřela tlamu dokořán. „Syn? Tetičko Nel, ty máš syna?“ vydechla jsem nevěřícně. Něco uvnitř mě bodlo. Bylo to snad srdce? Co když mě už tetička nebude mít ráda? Najednou jsem se zase cítila zklamaně a po Aithérovi hodila pěkně ošklivým pohledem. Hned nato jsem ale omluvně sklopila hlavu, tohle si určitě nezasloužil a mé puberťácké výlevy mátly i mě samotnou. „Ráda tě poznávám, Aithére. Vlastně dává smysl, že je Nel tvá máma, totiž... jste si podobný,“ zamumlala jsem s úsměvem. Tentokrát mi to ale ani moc nešlo. Přece jen to bolelo, vědět, že já mám svoji maminku daleko. Už zase se o mě pokoušely slzy.
Ohromně mi ale zlepšilo náladu, když Nel přiznala, že vážně nic neví o našem velkolepém plánu. S nadšeným máváním ocasem jsem už otevírala tlamu, že spustím svůj pečlivě připravovaný projev, jenže v tu chvíli se začala má slova linout z cizí tlamy. Tedy, ne přesně ta má; zněla mnohem honosněji. Ale i tak. Proč to říkal někdo jiný a ne já? Nechápavě jsem otočila hlavu a spatřila hnědého vlka s modrýma očima, toho samého, jenž předtím přišel se strýčkem... Erlendem do úkrytu. Mohutný světlý vlk tu konec konců byl taky. Usmála jsem se na něj a trošku uraženě koukla po Adiramovi; tak se nám hnědý řečník představil, zatímco oznamoval velký smečkový lov.
„Ahoj, Adirame,“ vydechla jsem jeho směrem a chtělo se mi brečet. Ostatně to nebyla žádná novinka, já a slzy jsme byly věrné kamarádky kdykoli, kdy jsem se cítila nesvá. Nebyl snad geniálnější než já, že ne? Mrzelo mě, že mi vyfoukl tu skvělou příležitost žvanit, avšak Awarak mě hned povzbudil a dal mi příležitost k tomu ještě něco říct. To byl opravdový kamarád! Měla jsem ho čím dál raději, to vám povídám. „Přesně tak! Tohle jsme vám tady s Awarakem přišli říct taky. Baghý nás totiž slavnostně pověřila, abychom vám to řekli! Hned poté, co z Awaraka udělala super čuper lovce!“ vysvětlila jsem ještě. Awarak sice řekl prakticky to samé, nicméně já chtěla dát jasně najevo, že jsme to věděli taky. „A na lov půjdu moc ráda! Veď nás, Adirame!“ vyhrkla jsem hned a dech se mi zatajil samým vzrušením. Po svém prvním lovu budu už určitě považována za velkou holku a všichni mě budou brát vážně! Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji. A Růženka očividně byl spokojený taky, protože na Adirama vyjukaně koukal a cosi falešného si štěbetal – což bylo jistě znamení naprosté ptačí spokojenosti!

Můj kamarád byl vážně ztracený případ. Pšíkal, kašlal a začínala jsem se docela bát, že jsem to od něj buď chytila, nebo jsem jednoduše taky měla to štěstí a alergie o mě měla stejný, doufám, že spíše o dost menší, zájem. Ať už to bylo cokoli, začalo mě to šimrat v čumáku, ale zatím jsem s širokým úsměvem od ucha k uchu odolávala veškerým příznakům, snad jen tiché pšík se možná už přece jenom začalo ozývat i z mých útrob. Dosud ale tak tiché, že mohlo vyplašit maximálně Růženku, když jsem sebou neočekávaně trhla. Může téct ze zobáku i malému, roztomilému růžovému ptáčkovi? napadlo mě s hihňáním a ani jsem ho neskrývala, zároveň mě ale polapily obavy.
„Nová tváře mám ráda,“ prozradila jsem Awarakovi nadšeně a nepřestávala se zubit. „Je báječné, že je Borůvkový les tak živý, ale co se stalo s Velkým Alf– chci říct s Blueberrym? Neměl by tu být, když je to všechno tak perfektní a borůvkovsky úžaňácké?“ Nevinně jsem na černobílého vlka zamrkala, a to jsem se málem nemohla udržet touhou přijít na kloub tomuhle obřímu tajemství. Zároveň jsem ale měla strach. Velkého Alfáka jsem vážně měla moc ráda, dlužila jsem mu svůj život a byl po všech stránkách prostě super! Sice jsem neměla moc možnost ho poznat... jenže to přece neznamená, že mě netížilo, že je pryč! Třeba byla Baghý jen dočasná Alfa? Nad tím jsem se zamračila. Neznělo to moc pravděpodobně. Naděje však umírá poslední, ne?
Svým návrhem mě Awarak trošku vyděsil. Nechápavě jsem na něj vykulila oči – v životě jsem neslyšela, že by strkání hlavy do vody v čemkoli pomáhalo – a pak uznale pokývala hlavou. „To je náhodou zajímavý nápad! Tůňka nám jednou dala to oranžové ovoce, ne? Tak by tě třeba ta voda mohla zázračně vyléčit...“ řekla jsem najednou a udělala jsem na konci významnou pazu, která ani nebyla úmyslná, ale i tak dokonale poukázala na to, že si tím nejsem jistá. Ostatně to, že horlivě neposílám své kamarády do studené vody s cílem vyléčit se z alergie neznamená, že nejsem chytrá! Že jo? Prosím, že to tak je!
Následně jsme se přesunuli až ke dvěma dalším vlkům. Zavrtěla jsem oháňkou Aranel nadšeně na pozdrav a neušlo mi, že je chudák Awarak najednou v koncích. Nechápavě jsem zdvihla obočí. Co bylo tak těžkého na tom, prostě začít mluvit? Protože jsem samozřejmě nechtěla svého kamaráda topit v studu dlouho, už jsem otevírala tlamu k tomu, že všem povyprávím. To už se ale rozpovídal. „Já jsem Maeve,“ hlesla jsem, jen co skončil, což nebylo za moc dlouho, hoříc touhou zjistit, co je ten modrooký cizinec zač. Vypadalo to, že má s Nel přátelský vztah, což mě těšilo, nesnesla bych pomyšlení, že by někdo mé milované tetičce ubližoval! „Co tu vůbec děláte? Šli jste taky na procházku? A viděli jste se s Baghý? A už víte o našem velkolepém plánu?“ A to mi už zase hlasivky kmitaly a já se nevinně dívala střídavě na Nel, Awaraka a Modroočka. Úmyslně jsem si nechávala prostor pro odhalení našeho velkolepého plánu, protože jsem prostě věděla, že mě tetička zná a dá mi prostor se rozpovídat a vybít si svoji přebytečnou energii. Jak já milovala být členkou Borůvkového lesa! Jen aby ta alergie vážně nebyla na borůvky...

To, že to tak můj přerostlý černobílý kamarád nemyslel, mě sice hřálo u srdce – což se nyní vážně hodilo, protože po setmění přišla pěkná zima –, ale pořád to neřešilo náš největší problém. Totiž to, jak žalostně prskal a kašlal, a vůbec fakt, že ho navštívil nějaký bacil. Starostlivě jsem se na něj zamračila. Bylo mi ho vážně líto. Byla jsem totiž něco jako jeho kamarádka ve zbrani, přesně jsem věděla, jak se cítí. Kráčela jsem vedle něj a snažila jsem se, aby všechno to smrkání a kašlání nelétalo na mě.
„Alergie?“ vyslovila jsem potichoučku a tajemně a vykulila oči tak, že mi skoro vypadly z důlků. Vzpomněla jsem si totiž, jak mé malé rozumné já řešilo tehdy s Nel, jestli její alergie není alegií na borůvky. Sice mi taky tenkrát řekla něco o tom, že na to, aby to skutečně byla alergie na borůvky, jsme byly moc vzdálené od Borůvkového lesa, jenže my s Awarakem jsme z něj teprve před chviličkou vyšli. „Nevím,“ přiznala jsem, což byl u mě zatraceně neobvyklý jev, a do tváří se mi nahrnula červeň. Přes kožich to přirozeně nebylo vidět, ale i tak jsem měla pocit, že celá hořím. Vážně jsme přiznala, že něco nevím? Skoro jsem se chtěla ujišťovat, že nemám nějaký bacil já sama, ale nakonec jsem si jen oddechla s tím, že holt nemůžu Awarakovi dělat falešné naděje a je to jedině hezké gesto, přiznat mu, že lék na pšíkání jen tak nenajde. Chudák Awarak.
Po chvíli se Awarak začal zajímat o dva vlky o kousek dál. Zvedla jsem hlavu a nadšeně se zahihňala. Světlou srst bych poznala kdekoli! „Jéé, koukej, to je tetička Nel!“ oznámila jsem mu, jako kdyby to snad sám nevěděl. „A tamto může být nový člen smečky,“ řekla jsem první, co mě napadlo – ostatně to nebyla žádná hloupost, teď byl Borůvkový les tak otevřený, že bylo otázkou času, než se k nám začnou stěhovat ptáci. Při té myšlence jsem káravě pohlédla na Růženku, jež poslušně seděl na mých zádech, aby ho ani nepadlo nám sem natahat své kamarády, a pak jsem směle vykročila k Nel a jejímu společníkovi.
„Tak co, už je to s tím pohybem lepší?“ otočila jsem se na Awaraka a zaposlouchala se, jestli uslyším další kašlání a pšíkání. Pravděpodobně jsem ale uslyšela, léčit alergii se nedalo jen tak!

<< Borůvkový les

To snad ne! zakabonila jsem se, zatímco jsem co nejrychleji střídala tlapku za tlapkou, abychom byli co nejdříve z lesa a mohli započít naši výpravu. Studené kapky deště v kožichu nebyly nic zrovna dvakrát příjemného, ale byla jsem odhodlaná vytrvat, protože jsem vážně zoufale toužila po dobrodružství! Postupně se déšť začal protrhávat a se svítáním přišlo i příjemné zmírnění padání ledových kapek natolik, až z toho s velkou kupou fantazie a pořádného přivírání očí nebylo vůbec nic.
Již o něco volnějším tempem jsme se blížili k tůňce; já jsem nadšeně poskakovala okolo Awaraka, to, že jsem zase nebyla označena za tu užitečnou, mě už trápilo jen maličko, a mezitím co jsem si pyšně prohlížela blížící se tůňku – svůj perfektní a borůvkovsky úžasný domov –, snažila jsem ze sebe setřást pár zbylých protivných dešťových kapek. V tu chvíli se ale ozval příšerný zvuk a já musela okamžitě toho zálibného koukání nechat.
Vyvalila jsem oči a vyděšeně popotáhla. Vycházelo to odkudsi z útrob mého kamaráda a neznělo to vůbec zdravě! Ty zvuky jsem znala jako vlastní drápky – kašlání, pšíkání; a taky nudle tekoucí z čumáku. To mi ale bylo nadělení! A zrovna teď, když jsme s Awarakem byli uprostřed naší velké mise!
„To mi nedělej,“ zaprosila jsem, jako kdybych tím mohla něčeho docílit, a pak tázavě nadzvedla obočí, protože se mě můj kamarád chtěl zbavit. „To nemyslíš vážně, že ne? Něco jsi mi slíbil. Nejdu od tebe dál.“ Postavila jsem si svou dřív, než jsem si to stihla pořádně promyslet. Nebylo to fér ani vůči Awarakovi, ani vůči mně – taky jsem si tím mohla uhnat pořádnou rýmu sama. Zároveň by mi ale přišlo nefér jen tak odejít a nechat tu Awaraka samotného. Po chvilce zklamaného zírání jsem se alespoň rozhodla udělat pár kroků vzad, ale rozhodně jsem neplánovala odejít.
„Myslíš, že je to něco vážnýho?“ hlesla jsem pak se zcela kamennou tváří, aniž by mi došlo, že tohle asi nejsou ta správná slova útěchy a že bych tím mohla svého černobílého kamaráda pěkně rozrušit. Po té, co tak jančil, když mu Kaya řekla o záhadné červené věci kolem krku, bude jistě jančit dvojnásobně při představě smrtelné nemoci! Hlasitě jsem polkla a omluvně se na něj podívala.