Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Kiërb

Mrzelo mě, že Saturna asi mrzí, že jsem si tak nějak dala dvě a dvě dohromady ohledně jeho zmatení, a proto jsem se na něj co nejpovzbudivěji usmívala. Vlastně jsem vypadala jako naprostý hlupák, jak jsem se tak široce ksichtila. „Tak v tom případě se už na tebe těším a nebuď prosím jako můj strejda, kterému to trvalo celou věčnost, mě navštívit,“ kladla jsem Měsíčkovi na srdce se vší vážností. Jeho poznámku o mechu jsem naopak už jen přešla s mírným pokynutím hlavy. Nemohla jsem tomu upřít, že je to skutečně zajímavé, jenže už nebylo nic, co bych mohla říct, aniž by to vypadalo, že to třeba náhodou nevím! Raději jsem tedy již dál v tichosti klusala za Saturnem a udýchaně přitom házela zadkem na všechny strany; neuměla jsem jít ani běžet v klidu, to jsem prostě nebyla já.
Jakmile přišla řada na mě, abych se zhostila závěru našeho příběhu – obávala jsem se, že už nám nezbývá tolik času, a navíc takový příběh nemohl být dlouhý, když měl být snadno zapamatovatelný, tudíž to zároveň musel být –, trochu jsem zpomalila. „V lese opět zavládl mír a klid. Někteří říkali, že je to náhoda, že žížaly zmizely, ale většina z vlků považovala mladou a moc moc statečnou vlčici za hrdinku. Měli ji moc rádi. A od té doby už nikdo nevěřil, že čarodějnice jsou jen znuděné příšery s bradavicemi,“ uzavřela jsem to pyšně.
Překračovat řeku, když už padla tma, bylo trochu náročnější, ale zvládli jsme to. Hvězdy naštěstí svítily poměrně silně a dovedly nás až do mechového lesíka. Sopku tyčící se nad ním bych poznala ihned, museli jsme tedy být správně. A Saturn mi to záhy potvrdil. Zdvihla jsem pohled k němu a pak krátce i ke krvelačné obludce. Hned jsem ale zase sklopila oči, protože mě pohled na tu gigantickou kamennou věc vůbec neuklidňoval. „Takže? Půjdeš?“ štěkla jsem netrpělivě na Saturna, jen co jsem se na něj opět otočila – s významně povytaženým obočím. Nechtěla jsem si dělat naděje, že neztratím svého kamaráda a oddalovat něco nezbytného. Saturn byl doma a já bych měla vyrazit domů taky, nebo ne? Tak proč už nešel? Můj výraz se nakonec změnil jen na starostlivý. Nechtěla jsem být na svého patrně jediného kamaráda zlá, jen mě bolela představa další ztráty.

<< Kaskády (přes Východní hvozd)

Saturn nezněl zrovna přesvědčeně, když to říkal. Zavrtěla jsem hlavou. „Nechápeš to, co?“ povzdychla jsem si smutně. Bylo to vážně tak složité? Možná ano. Přece jenom, já jsem někam chodila pořád, vyznat jsem se v končinách, kde stál náš Borůvkový les, jsem docela uměla. Chudákovi Saturnovi jsem v tom ale pravděpodobně udělala hotový guláš. Omluvně jsem se pousmála. „Kdybys náhodou nevěděl kudy, prostě se zeptej na Maeve Maeve. Někdo už určitě bude vědět,“ navrhla jsem mu. Naše ovocná tůňka navíc byla poměrně dobrým poznávacím znakem, ačkoli se přece jen nehledala tak jednoduše, naopak to byl vždycky trochu oříšek. Musela jsem ale doufat, že je Saturn dostatečně chytrý (aspoň z poloviny tak jako já!) a že to zvládne. „To určitě natrénuješ!“ uklidňovala jsem ho rychle, když mi přišlo, že začíná smutnit. Možná nesmutnil a zdálo se mi to, i tak jsem cítila potřebu mu jasně říct, že milé přesvědčování mechu ještě natrénuje. Snažila jsem se netvářit ohromeně, jako bych o tom už dávno věděla, avšak jsem se úplně celá tetelila blahem a přímo to ze mě vyzařovalo. Kouzelný mech! Jaká paráda! „Váš les zní taky moc zajímavě, Saturne.“ Krátce jsem zopakovala to, co Měsíček řekl předtím, a myslela jsem to zcela upřímně.
Nejvíc mě však těšilo, že máme oba dva své dokonalé domovy, jeden ten vonící po sladkých borůvkách, druhý po měkoučkém mechu. A přesně k tomu zelenému jsme mířili. Poklusem jsem následovala Saturna kolem plakajícího lesa, dokud jsme nebyli kousíček od řeky. Tu jsem znala. K místu, jež mi Saturn popsal, se navíc dokonale hodila, protože byla zvláštně pokrytá všelijakými rostlinami. „Byla to úplně příšerná, strašná a děsivá pohroma. V lese se objevily obrovské žížaly, které si udělaly chodbičky po celém lese. Hrozilo, že budou muset všichni ti posmívači opustit své krásné a milované místo...“ Chtěla jsem tam zakomponovat i něco z našich skutečných životů a zdálo se mi, že to zní stále poměrně pěkně. Měsíček měl taky pořádně vzrušující život. Usmála jsem se a zvědavě koukala, jak bude pokračovat.
Měla jsem přitom nebezpečný pocit, že se budeme muset brzy rozloučit. Mohli bychom alespoň odejít s krásným příběhem o novém typu čarodějnice, ne?

>> Mechový lesík

Můj mozek zcela obvykle pracoval na plné obrátky, ale nakonec má tlama stejně předstihla myšlení, takže když už byl Měsíček pozvaný do Borůvkového lesa, ani mi nedošlo, že by tam taky nemusel trefit. Já už tu cestu ostatně znala jako své drápky! Zarazila jsem se a na čele mi vyskočily vrásky od mého dumání, jak mu co nejsnadněji popsat cestu. „Víš, jak jsem byli v tom smutném lese?“ nadhodila jsem tónem, jako by na to skutečně mohl zapomenout, a potom pokračovala: „Vezmeš to přesně tím směrem, odkud jsem přišla já. Šla jsem docela rovně, takže to zvládneš. Jakmile se vymotáš z těch všech větví, narazíš na pláň. Rozlehlou. A tam dávej bacha, mohl by ses propadnout dolů.“ Snažila jsem se to říkat co nejpomaleji, ale ve výsledku jsem to i tak pěkně drmolila. „No a potom... uvidíš další les. A to je náš les. A kdyby sis náhodou nebyl jistý, jestli tam už třeba nestihl vyrůst ještě nějaký úplně cizí – což si nemyslím, a já věci odhaduju správně! – tak se podívej po malinkaté tůňce.“ Uznala jsem pokývala hlavou nad tím, jak sečtěle jsem u svého popisování cesty zněla, a potom se na mé tváři objevil spiklenecký úsměv. „A kdybys měl hlad, zvu tě i na ovoce. Máme ho tam fakt hodně moc. V tý tůňce,“ zazubila jsem se na něj.
Potom už jsme pokračovali v cestě. Mrzelo mě, že Saturn spěchá domů, avšak do breku mi momentálně výjimečně nebylo. Prostě to bylo jen naprd. Nakonec se nám nicméně podařilo vymyslet aktivitu, jež si okamžitě získala moji pozornost. Nikdy jsem nezažila, že by mi tatínek vyprávěl hezké příběhy, spíš mi říkal, co a jak bych jako správná vlčí slečna měla dělat, a i tak jsem jako malé klubko byla jen sotva s to pochytit byť jen setinku jeho řečí. Nyní jsem měla skvělou příležitost to trochu napravit a užít si nějaké skutečně zábavné a kouzelné vyprávění. Jak asi zní správná pohádka? „A všichni se jí smáli, protože... taky znali čarodějnice trochu jinak a mysleli si, že je ošklivá a že určitě někde ukrývá bradavice,“ zamyslela jsem se dlouze a na závěr pozvedla hlas jako v otázce. Zní to dobře, ne?

>> Kiërb (přes Východní hvozd)

Byla jsem ráda, že Saturn chápal mé pocity a nerýpal se v nich víc, než bylo nutné. Neohrabaně jsem se na něj zazubila a samou radostí bych ho skoro objala. Ale nakonec jsem si řekla, že ho nechci děsit a že možná přece jen není tak objímací typ jako já – a to i přesto, že říkal, jak mu naše společné objetí taky pomohlo. „Tak domluveno!“ vyhrkla jsem rychle, aby si to náhodou s tou návštěvou nestihl rozmyslet, a horlivě jsem u toho kývala hlavou. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že si mohl myslet, že jsem to řekla jen ze slušnosti. Nakafrala jsem toho vždycky opravdu dost, ale jen tak to většinou nebylo.
Jeho otázka mě nicméně přiměla se zamyslet. Alfám. Možná má jeho smečka dvě alfy, a proto se tak ptá? Na tom však ve výsledku moc nesešlo. Ačkoli mě to zajímalo jako každá drobnost i vážnost na světě, důležitější bylo, jak to vlastně bylo s Borůvkou a jejími alfami, po čemž se Saturn konec konců pídil. Baghý jsem měla ráda a už ni nepohlížela zle jen proto, že nahradila Blueberryho, ale pořád jsem se cítila nejistá kvůli tomu, že jsem nevěděla, co se vůbec stalo s Blueberrym. Třeba nakonec vládla našemu voňavému lesu jeho boku? Ale kde potom celou dobu byl? „Určitě ne.“ Jistě k Saturnovu štěstí jsem se ho rozhodla nezatěžovat svými myšlenkovými pochody.
Krátce jsem se zamračila. To, že Saturn ještě nepoznal milou stránku Kayi, nebylo nic divného, poněvadž s Kayou to bylo všelijaké, ale já si moc přála mu představit svoji nejmilejší čarodějnici v tom nejlepším světle! Byla jsem tedy odhodlaná, až k nám někdy přijde na návštěvu, mu pořádně ukázat, že je Kaya ta nejúžasnější borůvková čarodějnice mezi všemi borůvkovými čarodějnicemi! „Tak to nevadí. Můžeme vymyslet jiný příběh a pak už budeš vědět, že čarodějnice nejsou jen... s bradavicí na čumáku a porostlé mechem,“ rozpomínala jsem pomalu na jeho slova s milým úsměvem na tváři.
Čekala jsem, že bude mít můj společník nějaký pěkný nápad, místo toho mě docela překvapil. Ve výsledku to však bylo logické. „Už musíš? Vážně?“ řekla jsem trochu zklamaně. Sotva jsem získala kamaráda ve svém věku a už mě opouštěl! Mé naděje s jeho dalšími slovy o něco povyrostly. Ani jsem na to nic neříkala. Srdce se mi nadšeně roztlouklo a dřív, než si to Měsíček rozmyslí, jsem mu byla v patách. Tlapky se mi cestou bořily do lepkavého bláta.

V těch borůvkách jsme se trochu zamotali. Zavrtěla jsem hlavou. „Právě naopak, jsou moc dobré. A až bude trochu tepleji, moc ráda tě na ně k nám pozvu. Problém je, že minule se les zbláznil a nabídl mi je, když byla zima... ukázalo se, že... způsobují menší potíže.“ Celou dobu, co jsem mu to vyprávěla, jsem se cítila neskutečně trapně. Těkala jsem očima sem a tam a nejraději bych okamžitě vzala nohy na ramena. Původně jsem mu to říkat nechtěla, ale pak mi to přišlo jako zrada. Co kdyby se Saturnovi stalo něco podobného a já v tom nezabránila, i když jsem mohla? Takhle věděl, na čem skutečně je.
Téma, že jsme oba přišli ze severu, jsme nechali odpočívat. Byla jsem za to ráda. Částečně. Nějak jsem si ohledně toho nedovedla pořádně utřídit myšlenky a nakonec jsem se zařekla, že na to prostě zkusím zapomenout. Ošila jsem sebou, začala se hlasitě hihňat a pak jen chápavě střihla ušima. „Dík, že jsi mi to řekl, Saturne. Teď je jasné, že se bavíme o té samé Kaye. Ale neboj, ona je vážně moc milá,“ ujišťovala jsem Saturna se smíchem. Věděla jsem moc dobře, o čem mluvím, sama jsem s Kayou nezačala nejlépe, a teď jsme přece byly nerozlučné kamarádky.
Chviličku bylo ticho a potom jsem na svého kamaráda vytřeštila oči. Co to jen povídal? „Aha. No, já myslela čarodějnici jako... vlastně nevím. Teda, ne, že bych nevěděla, ale... chápeš, že jo? Kaya mi prostě evokuje čarodějnici. Je taková příkrá a odhodlaná. Nevzdává se. Proto je to naše smečková čarodějnice. I když, vlastně jí tak říkám jenom já. Dřív jsem se jí totiž bála. A pak jí to prostě zůstalo,“ přiznala jsem se nakonec, z nějakého důvodu docela zklamaně, ačkoli k tomu nebyl úplně důvod. V čumáku mě při mém hlubokém nádechu zašimral pach deště. „Co teď? hlesla jsem. Chvíli jsem se zamyšleně dívala na vodu, ale koupat se, když nebylo zrovna teplo, by nám oběma pravděpodobně přineslo leda tak rýmu. Nechtěla jsem už ale setrvávat na místě, potřebovala jsem být v pohybu. A doufala jsem, že Saturn bude vědět, kam jít. Třeba by mi mohl ukázat svůj les?

Borůvkovsky bylo takové mé speciální slovo. Znělo jako domov. Byl to můj domov. Měla jsem to kouzelné vyjádření moc ráda a dělalo mi radost, že se líbí i někomu dalšímu! Maličko jsem se zaculila a potom vyhrkla: „To nedělej!“ Říkat něco takového jsem neměla v plánu, avšak můj poslední zážitek se na mně očividně podepsal víc, než jsem si myslela. „Chci říct,“ napravovala jsem svoji chybu rychle, „že je určitě někdy ochutnat musíš, protože jsou vážně borůvkovsky úžasňácký, ale v zimě se nejí.“ Víc jsem se ve své střevní příhodě, kvůli níž jsem takhle jančila, vrtat nechtěla a výjimečně jsem doufala, že se mě nebude můj společník moc vyptávat.
Z nějakého důvodu jsem se pořád vraceli k tématu minulosti a ztrát. Občas jsem za to mohla já, občas Saturn, někdy to bolelo, jindy to bylo docela příjemné vzpomínání. „Uhmm.“ Má reakce na to, jestli jsem přišla od sopky, byla prostá, nebylo potřeba víc slov; ani jsem si vlastně nebyla jistá, jestli to neřekl jen tak nebesům. Ta mimochodem začala odhazovat těžké mraky a na chvíli na nás shůry shlížela modrá obloha.
Had byl přirozeně zajímavý a důležitý, obzvláště, když se pokusil nám rozvrátit klidný chod smečky, ale nakonec největší pozornost zaujala ma drahá čarodějnice. Úplně jsem se dmula pýchou tím, jak Saturn reagoval! „A co, dobrý?“ vyzvídala jsem. Občas jsem přece jen takový ztracený případ nebyla, tohle bylo přesně jedno z těch občas, takže jsem si uvědomovala, že Kaya nemusí sednout všem. Já ji ráda měla. „Kaya je ta nejúchvatnější čarodějnice, Saturne. Ty si to nemyslíš?“ Tázavě jsem zdvihla obočí a pokrčila rameny. Nedošlo mi, že se každý bavíme o jiném typu čarodějnice.

„To ráda slyším,“ broukla jsem tiše. Objímat druhé pro mě bylo zcela přirozené, bylo to jakési mé poznávací znamení. Lézt všem do osobního prostoru a většinou se ani nezeptat, jestli můžu, a prostě se na cizince nalepit. Ve většině případech to bylo bezpečné a nikdo mi hlavu neuhryzl. A za pocit, že nejsem sama, by i nějaké to vrčení stalo.
Mírně jsem pohodila hlavou. „Já se cítím naprosto báječně. Objetí jsou naprosto borůvkovsky úžasná.“ Má slova byla možná trochu zavádějící. Naposledy, co jsem ochutnala borůvky, si pak střeva v mém těle udělala rodeo, ale v tomhle případě jsem to vážně myslela tak, že jsou objetí naprosto skvělá věc. Saturn navíc o mém nepříjemném zážitku nevěděl, a mé hihňání vypovídalo naprosto o všem.
„Jo. Ale leje docela hodně.“ Jako kdyby to nebylo očividné, poukázala jsem na padající kapky deště tím, že jsem zdvihla tlapku a všelijak jí ve vzduchu zamávala. Skryti pod vysokými stromy jsme sice nebyli pláči přírody vystavění úplně, ale i tak jsem cítila, jak mi po kožichu stékají provazce deště. Zamrkala jsem a pak sebou trhla. Mé oči zíraly na na Saturnovu tlamu, která právě zmínila sopku. Vždycky jsem jí říkala krvelačná obludka, ale cítila jsem, že je to přesně ona. „Jé, tak to je škoda, že jsem tě nenavštívila, když jsem sem... přišla,“ vykoktala jsem ze sebe. Nebyla jsem si jistá, proč jsem z toho tak zaražená. Možná mě zase zabolela připomínka ztracené rodiny?
Zamračila jsem se. „Had! Já ti to neříkala?“ Zatvářila jsem se skoro smutně, že mi Saturn vyfoukl tu skvělou informaci, ale byla jsem ráda, že to taky ví a že je tak chytrý jako já, ačkoli jsem samozřejmě chtěla, abych toho věděla alespoň o malilinkato víc než on! „Určitě to byl had. Tlustý, slizký a syčelo to. To byl jasný had,“ dovysvětlila jsem to celé ještě s výrazem rozumbrady. Trošku mě překvapilo, že se Saturn tak ptá na naši čarodějnici. Však to bylo naprosto jasné! „Jmenuje se Kaya. A je naprosto hustá! Musíš se s ní někdy seznámit, určitě by se ti líbila. Já bych třeba jednou chtěla být jako ona,“ svěřila jsem se Měsíčkovi se svým velkým přáním a ve zlatých očích mi nadšeně jiskřilo. Bubnování deště pomalu utichalo a nad našimi hlavami začalo svítat.

Nikdy jsem se moc nesnažila skrývat své pocity a bylo mi vcelku jedno, jestli propuknu v hlasitý smích, nebo začnu dramaticky brečet. Konec konců, před Saturnem jsem se už jak nekontrolovaně smála, tak před ním i popotahovala. I tak jsem měla pocit, že nechci, aby mě viděl, jak brečím, protože by pak mohl brečet taky. A to já nechtěla dopustit, však to byl můj momentálně nejbližší kamarád! Ten nejlepší ze všech kamarádů, které jsem měla. Nejlepší a jediný. Vážně je to kamarád, když ho ani neznám?
Stejně rychle, jako mi ta myšlenka vytanula na mysli, jsem se jí zase přestala zabírat. Kamarádila jsem se s čarodějnicemi, tudíž rychle vzniklé přátelství s někým, na koho jsem natrefila v tom nešťastném hvozdu, nebylo nic divného. Momentálně jsme si navíc dělali nejen kamarády, ale hlavně vzájemné terapeuty. Když mě Saturn vmáčkl do objetí, omylem jsem si do jeho kožichu otřela usoplený čumák. Naštěstí to moc nebylo vidět. Nevinně jsem se pousmála a opět mu dopřála osobní prostor; obvykle jsem na něj nedbala, ale Saturn ho asi měl rád. „Děkuju. Cítíš se líp?“ S úsměvem od ucha k uchu jsem vyzvídala, jestli mají objetí vážně tak magické účinky, jak jsem si vždy myslela.
Zatím to nicméně vypadalo, že leda tak přivolávají déšť. Černá mračna sborově spustila liják, kapky začaly bubnovat do řeky a pomalu se mi vpíjely do huňatého kožíšku. Nestudily, ale zdálo se mi, že se pod jejich silou začínám nehezky rozpouštět. „Pleteš se, určitě,“ začala jsem uklidňovat Saturna a přešlápla z nohy na nohu. Mě by taková slova rozhodně neuklidnila, spíš bych se v tu chvíli rozplakala, avšak Měsíček přesně to slyšet chtěl, ne? Ať už to bylo jakkoli, minimálně já slyšela to, co jsem chtěla – Saturn se totiž rozpovídal o svých báječných dobrodružstvích a já nestačila zírat!
„A jéje. Ale zní to hustokrutopřísně! Jsem ráda, že zůstala tvá smečka pohromadě. Kde vůbec je, ten váš les?“ položila jsem Saturnovi nenápadnou otázku a potom si významně odkašlala. Přemýšlela jsem, co mu říct, mozek mi běžel na plné obrátky. „K nám se jednou nastěhovalo něco tlustýho a slizkýho. Syčelo to a všelijak kroutilo. Ale naše čarodějnice tomu dala na frak!“ Nakonec jsem se rozhodla, že vychválím Kayu.

<< Východní hvozd

Na výletě jsem sice byla nedávno, ale i tak jsem se cítila mnohem šťastněji, když jsem si na jedno takové další dobrodružství opět vykračovala. Tohle navíc bylo něco zcela jiného, protože jsem měla po boku svého vrstevníka, ne žádného dospěláka. Sice mě pořád trochu trápilo, že nemám tátu a on má hned dva, ale poněvadž mi to začal vysvětlovat, musela jsem se soustředit na jeho slova a ne na to, jak mě to frustruje.
Trhla jsem hlavou směrem k němu a zaujala vševědoucný pohled, jako bych to vlastně už všechno dávno věděla a teď prostě slyšela od Saturna něco, co bych mu sama byla schopná odvykládat jako básničku. „Super,“ reagovala jsem na začátek jeho vyprávění. Nebylo z toho úplně patrné, jestli mě ta složitost dvou tátů vážně nadchla, nebo se toho spíš bojím, avšak zařekla jsem se, že všechy informace zpracuju, ať už budou jakkoli zamotané. Nebyla jsem přece Flynn, ne? Tak těžké to být nemohlo!
„To mě moc mrzí. Ale jsi skvělej, že jsi to zvládl!“ Snažila jsem se o povzbudivý úsměv, avšak částečně jsem se spíš mračila. Byla jsem si jistá, že to Saturn nemyslí zle, ale příšerně bolelo, jak on vypráví o tom, že našel náhradní rodinu. A ještě k tomu měl po celou dobu hledání po boku sestru. Já jsem sice natrefila na tetičku Nel a strýčka Storma a tetičku Kayu, takže jsem teoreticky měla hned dvě mámy a jednoho tátu, jenže i tak jsem měla pocit, že to pořád není ono. Tetička není máma. Strýček není táta. A nic nenahradí sestry. Přistihla jsem se, že začínám brečet, a nervózně sebou ošila.
V tu chvíli se naštěstí Saturn dal do zkoumání černé oblohy, a ačkoli jsem měla sto chutí se ho zeptat, jestli už zahájil pozorování hvězd, když žádné vidět nejsou – přes ty mraky to nešlo moc rozpoznat, ale neměla jsem pocit, že už je tak pozdě, aby se třpytily alespoň někde za nimi –, nakonec jsem mlčela. Zdálo se mi, že je to jakýsi okamžik, který prostě nemůžu narušit svým žvaněním. Maximálně fňukáním, protože občasné steny mé srdce vydávalo.
Mlčky jsem mířili ke stromům, jež rostly podél celého místa, a já se nemohla vynadívat. Tedy, nemohla bych se vynadívat, pokud by bylo, na co se vůbec dívat. Průzračná voda vypadala bez slunečních paprsků spíše jako temná díra, jež vás bez varování spolkne, a z té atmosféry mi běhal mráz po zádech. Protože jsem však tradičně byla zvědavá, co se bude dít dál, a měla chuť si hrát s peklem, pomalu jsem se vydala blíž.
To už ale opět mluvil Saturn. Očividně byl se svojí chvilkou civění plně spokojen a rozhodl se mi zase věnovat. Skoro otráveně jsem se v půlce kroku zastavila a ohlédla se. „Jo, to asi ne,“ špitla jsem k němu. „Chtěl bys obejmout? Já bych totiž chtěla,“ přiznala jsem mu. Doufala jsem, že minulost je minulost, ale... momentálně ztráta rodiny nebolela o nic míň, než když byla čerstvá. Tehdy jsem měla ještě malinkatou naději. Ta už ale dohořela. Nebo ne? Zkusila jsem se pousmát a docela to i šlo. Tak dobře. Má naděje stále žije.
„Všichni ne,“ opravila jsem překotně svého společníka, nadšená tím, že konečně vím něco víc než on, a významně jsem se všelijak zakroutila. To abych mu dala najevo, že je tu s námi Růženka, a ten se ani přes kamarádství se mnou rozhodně nepřestal řadit mezi ptáky. Pořád jsem si ale nedohlédla na záda, takže má snaha o upozornění na jeho přítomnost byla poněkud... vachrlatá. Růženka navíc setrával na svém místě, ani se neobtěžoval se Saturnovi opět víc ukázat – jeho muší váha mě alespoň přesvědčila, že se nevydal na vlastní dobrodrůžo. „Proč by se měla vařit další neplecha?“ houkla jsem na Saturna překvapeně a pozdvihla obočí. Potom jsem honem přikývla. „No jasný, jasný! Taky jsem nějaké ty neplechy zažila,“ doplnila jsem ještě a vytáhla se na špičky. Snědly mě vlkožravé kopce. Spadl na mě strom. Málem. Objevil se rudý prach. Co mohlo být ještě více neplechovatějšího?
S očekáváním vepsaným ve vyvalených očích jsem se na Měsíčka zahleděla jako na svatý obrázek.

Nechápala jsem, proč se mi směje. Tedy za předpokladu, že to nebylo podobné smějící se nedoruzumění, jako to, které způsobila má salva smíchu o pár okamžiků dřív. Už se mi skoro chtělo začít brečet, než jsem si včas uvědomila, že nevědět, jestli mě zajímají hvězdy, neznamená, že o nich nemám žádné znalosti, tudíž jsem si nijak svoji reputaci chodícího génia nemohla pokazit.
Věnovala jsem mu rozpačité roztáhnutí koutků tlamy se a prostě si jen užívala, že jsme v suchu a bouřka na nás nemůže. Snad. Dokud jsem sama sebe neuvěznila ve vzpomínkách a na chviličku se nevrátila do doby, kdy jsem po ztracené rodině vážně truchlila a srdce mi pukalo žalem. To už mi potom bylo nějaké hřmění jedno, jen jsem se snažila moc nekoukat na Saturna a nerozbrečet se před ním. Nepotřebovala jsem znovu někomu vysvětlovat, že nebrečím. Tentokrát jsem totiž neměla zrnka písku poletující ve vzduchu jako výmluvu.
Borůvková smečka a čas rány zahojily a já se se svým osudem smířila – vlastně jsem si ho prostě udělala tak, aby se mi líbil –, ale občas to přece jen nešlo, tvářit se, že jsem Maeve, co se náhodou zjevila u krvelačné obludky. Na to, že sopka rodí otravné pijavice v podobě nevinných vlčecích tvářiček, by mi rozhodně nikdo neskočil. A já teď kvůli tomuhle celému přemýšlení o tom, co bylo kdysi a jaký byl můj život, začala popotahovat. Jaké by to bylo, kdybych byla zpátky doma?
Nebyla jsem si jistá, jaká byla správná reakce na to, co Saturn řekl. Tu poněkud zásadní informaci o otcích mi sice nesdělil napřímo, ale protože jsem se na jeho slova soustředila, abych to samé nedělala se svými vzpomínkami, úplně mě to praštilo do uší. Přešlápla jsem z nohy na nohu a zůstala na Saturna civět. „Hustý,“ vychrochtala jsem ze sebe. „Ty máš dva táty, Saturne? A máš i nějakou mámu?“ Ta otázka pro mě byla zásadní. Kdyby mi totiž Saturn prozradil, že má dvě mámy, asi bych se tu zhroutila. Kdyby měl dvě a já žádnou, byla by to rozhodně horší zrada, než když mě Elora kdysi nevzala s sebou na výlet. Přála jsem mu, aby mámu měl, ale doufala jsem, že nemá taky dvě. Počtově by to navíc nevycházelo, měla jsem za to, že je máma a táta. Nebo možná teda dva tátové a máma? Dva tátové a dvě mámy? Žádná máma? Začala jsem se v tom poměrně ztrácet a musela si frustrovaně povzdechnout.
Nad Saturnovou poznámkou jsem se jen usmála. Moc jsem tomu nevěřila, ale pokračovala jsem v naivním myšlení a řekla si, že když to říká někdo, kdo má dva táty, musí to s tou otcovskou hrdostí být pravda. Potom jsem svého nového spojence nechala, aby ze sebe vyžvejkl všechny informace, které měl na srdci, a narovnala se, připravena na další životní misi! „Můžem,“ oznámila jsem mu jen a vykročila – s Růženkou opět na zádech – do zamračeného rána.

>> Kaskády

Byla jsem docela neklidná. Asi jsem to nedávala najevo tak, jako předtím Saturnus, protože jsem přece jen byla ve společnosti jako ryba ve vodě a moc se nestarala o to, co si o mně kdo myslí. Samozřejmě pokud nešlo o mé vědomosti. Ale navést rozhovor na hvězdy byla pěkná blbost. Však jsem o nich nic nevěděla, jen to, že svítí na noční obloze! Saturnovi jsem ale svým vyptáváním očividně udělala radost, takže jsem zákonitě měla radost i já. „Nevím,“ zamumlala jsem. „Musíme to zjistit. Prostě půjdu s tebou, budu se koukat a pak ti řeknu,“ navrhla jsem mu, a bylo to ta nejupřímnější odpověď, jakou mu jen můžu dát.
A pak to na mě zase přišlo. Cítila jsem se zmuchlaně a nešťastně. Svěsila jsem hlavu a uhnula pohledem. Najednou mě Saturnovy bledě modré oči děsily. Ne proto, že by byl děsivý on sám, ale kvůli tomu, co říkal. Jak se rozplýval nad dárkem od otce. Proč jsem nemohla mít taky tátu? A co když ho on taky ztratil? Přece vypadá zmuchlaně, ne?
„Táta je na tebe určitě pyšný, Saturne,“ vyklouzlo mi z tlamy zcela najednou. V hlavě mi chvíli šrotovalo a jakmile se ozvalo uspokojivé lupnutí, uvědomila jsem si to – tohle bych si totiž přála slyšet já, proto jsem to řekla. Jako správná tatínkova holčička bych si přála vědět, že je na mě můj táta pyšný. A ani by mi nevadilo, kdyby mě obejmul. Udělalo by Saturnovi dobře, kdybych ho obejmula?
Udělala jsem gesto podobné tomu, jako kdybych se chtěla oklepat po koupeli v řece, a potom se podívala nad naše hlavy. Odkudsi se ozývalo hřmění, zatím nicméně nespadla ani kapka. Vzduch byl i tak prosycený vlhkostí. Ale protože jsem žádné bubnování deště neslyšela, říkala jsem si, že doopravdy ještě určitě neprší. Což bylo docela divné. Obvykle pršelo, když se blížila bouřka. Nebo poletoval rudý prach – s tím jsem už taky měla své zkušenosti. S tím, co Saturn říkal, jsem nicméně nemohla nesouhlasit. „Chtěl bys tam jít?“ Zamračila jsem se. Bylo to asi očividné, když se mě na to ptal, ale měla jsem pocit, že on je ten, kdo potřebuje přátelskou terapii, ne já. Proto jsem zase zněla jako nějaká máma a chtěla jsem mu dělat průvodce. Navíc, taky jsme si ho mohli dělat navzájem a být o něco méně zmuchlaní oba.

Nechápala jsem, proč se omlouvá. Já jsem teda vůbec nechápala, že ho tak překvapuje, že jsme s Růženkou velcí kamarádi – nechytil snad skepsi od Kayi? –, ale nemohla jsem mu nic vyčítat, když mě samotnou překvapovaly kdejaké věci. Zavrtěla jsem hlavou. „To je dobrý, nemusíš se omlouvat, já ti za to hlavu neutrhnu a Růženka taky ne,“ uklidňovala jsem ho až s přehnanou starostlivostí v hlase, jako by se tu Měsíček měl rozsypat. Růženka se mezitím rozhodl opustit má záda a začal poletovat Saturnovi okolo hlavy.
„Hmm... řeka? Jo, myslím, že řeku jsem tam viděla. To bude ono.“ Udělalo mi ohromnou radost, že to místo taky viděl a zapůsobilo na něj očividně stejně kouzelně jako na mě. S pozorováním hvězd mě však docela zmátl. Nebo možná jen překvapil. „Nechtěl bys někdy mít na pozorování hvězd společnost?“ nadhodila jsem s letmým uculením a tázavě vytaženým obočím. Noční oblohu jsem pravděpodobně dosud nedokázala správně ocenit, a kdyby mi její taje odhalil odborník na hvězdy, určitě bych tu krásu pochopila! A Saturn zněl jako odborník, pokud jsem mohla soudit podle toho, jak nesměle o tom mluvil. Navíc mi docela vyhovovalo se trochu provětrat od dospěláků a mít chvíli pocit, že mám kamarády.
Nechtěla jsem se nicméně svým nedostatkem kamarádů rozptylovat, a tak jsem využila naší konverzace o Saturnově měsíčním přívěsku a plně se soustředila na ni. Při zmínce táty se mi zatajil dech. Saturnus zněl sice poměrně vyrovnaně, když to říkal, ale kdyby ho to netrápilo, rozpovídal by se víc, ne? Netušila jsem. „Mít něco od táty musí být moc hezké,“ zkonstatovala jsem nakonec s drobným povzbudivým úsměvem. Já po tom svém měla kožich. Jenže to nebylo tak hustokrutopřísný jako blyštivá ozdoba na krku. Trochu jsem Měsíčkovi záviděla a v srdci se mi ozval ten starý známý pocit, že jsem ztracená a hloupá, protože jsem si ukrojila větší sousto, než jsem byla schopná spolykat.
„Myslím, že už bylo dost negativních myšlenek,“ utnula jsem najednou Saturnův proud slov jemně. I přesto, že jsem ho na to navedla já, a ani jsem to nepopírala, má sluníčková povaha mi prostě div nezakazovala se až takhle pitvat v bolístkách a trápit se jimi. Pravda, brečela jsem moc ráda, ale na takové řeči jsem zvyklá nebyla. Předklonila jsem se a zkoumala Saturna pohledem. Ten jeho úsměv teď vypadal mnohem upřímněji. Já se asi smála víc široce, jenže to už se ode mě dalo předpokládat. Občas se z mého hrdla vyloudilo i zahihňání, ale snad to tentokrát neznělo, že se modrookému vlkovi vysmívám.

„Koho?“ vydechla jsem zateně, zlatavé oči navrch hlavy. Byl to pěkně blbý nápad, takhle vejrat, protože, ačkoli tu nebylo žádné jezírko nebo tůňka, ve které bych se alespoň trochu mohla vidět, bylo mi jasné, že teď vypadám jako Flynn. A já na Flynna nechtěla myslet. Určitě je v bezpečí. To, že o něm Sigy nevěděl nic před staletími, neznamená, že o něm neví nic teď. Flynn tě navíc nechal, pamatuješ? Váhavě jsem zamrkala na Saturna a potom chápavě přikývla. „Jo tak. To víš, tady Růženka není ochočená. Kamarády si přece taky neochočuješ, ne?“ Naschvál jsem zdvihla obočí v nenápadné otázce, protože jsem zas tolik kamarádů neměla a nebyla si úplně jistá, jestli to tak vždycky chodí. Saturn snad měl víc zkušeností a mohl by mě zaučit, nenápadně a bez toho, aby mě podezíral.
Růženka nicméně prostě byl můj kamarád a neměla jsem pocit, že bych si ho kdy musela ochočovat. Prostě jsme na sebe mrkli a věděli jsme. Bylo to nesmrtelné přátelství, ačkoli jsem si pořád pamatovala na to, jak si mě Kaya dobírala a slibovala mi, že pták a roztěkaná vlčí dáma se dřív nebo později odloučí. Třeba jen truchlila, že nemá růžového ptáčka? „Čekal na mě na jednom stromě na kopci. Možná ten kopec znáš. Je kousek od Borůvkové smečky, takový pěkný a strmý. Je docela fuška tam vylézt, ale stojí to za to,“ vysvětlila jsem mu to konečně víc, a ani mě nenapadlo, že třeba neví, kde náš les leží, a tímpádem kde hledat ten skvělý kopec. Od nás nebyl rozhodně, po borůvkách nepáchl ani trošičku. Spíš jako vánek a mech.
Zatloukal a zatloukal, jenže já už dávno věděla pravdu. Trochu jsem se vztekala, že mě prostě nenechá s myšlenkou, že jsem chytrá a tečka, ale vlastně mi ho bylo líto. Váhavě jsem položila tlapku dopředu a podívala se na něj. „Fajn, věřím ti.“ Lež mi přímo tryskala z tlamy a pochybovala jsem, že je Saturn hloupý, aby si toho nevšiml, avšak doufala jsem, že mu to třeba pomůže a přestane se tak červenat pod kožichem. „Od koho?“ vyzvídala jsem. Potom jsem nadšeně přejela po jeho nebeském přívěsku očima a následně je zakotvila na jedné z mohutných větví zkroucených na zemi. „Nemusíš mi to říkat, jestli chceš,“ nabídla jsem ještě.
Můj náhlý výprsk smíchu mu tak či onak dal reálnou šanci se od tématu blízkých duší vzdálit. Ještě jednou jsem zahihňala, a zatímco můj smích dozníval, snažila jsem se kroutit hlavou. „Jen mi to přijde absurdní. Oba se tváříme, že je všechno dokonalý, i když... jsme celý zmuchlaný a ztracený v tomhle divným... lese.“ Netušila jsem, že se k něčemu takovému má tlama chystá, dokud to nebylo venku. Pokrčila jsem rameny. Náhodou, vůbec to nebolelo a byla to pravda.

Zamrkala jsem. Vlastně pouze pro jistotu. Bulet se mi výjimečně nechtělo, ale cítíla jsem v srdci zapíchnutý podivný osten, který mě tam dloubal pokaždé, co jsem se rozhlédla po tomhle místě. Asi jsem musela věřit kouzla, nebo tak něco, protože mě napadlo, jestli tohle místo prostě nechce, aby mi bylo veselo, a třeba to prostě ani nesouviselo s tím, že jsem sem vždycky nakráčela, když mi bylo úzko. Třeba to souviselo s tím, že se tu pak scházely ony spřízněné duše?
Jak jsem se nad tím zamyslela o něco víc – to už jsem zcela zjevně krčila obočí –, smysl to dávalo. Tentokrát jsem sem přece přišla šťastná, unavená, ale šťastná, a pak to šlo všechno z kopce. I hloupý hvozd uměl ovládat cokoli víc, než já! Mé zlaté oči mě štvaly čím dál víc.
„To je skvělý!“ oznámila jsem Měsíčkovi hrdě a poplácala si tlapkou na hrudi. „Tak to už jsme na výletě oba. S Růženkou,“ dodala jsem a snažila se natočit tak, abych si viděla na záda.
Viděla jsem jen pár hnědých chlupů a záblesk růžového peří, ale že bych si uměla vykroutit hlavu tak, abych se dívala naprosto opačným směrem, než bylo mému krku přirozené, to jsem vážně Měsíčkovi nakecat nemohla. Holt mi musel věřit, že tam Růženka na zádech sedí, nebo se přesvědčit sám. Já nebyla vysoká, mohl si mě hezky prohlédnout.
Zastyděla jsem se nad svým marným počínáním a odkašlala si. Ještě pořád mi připadalo, že je onen mladý vlk takový pomuchlaný a něco se s ním děje, avšak důležité nyní bylo, že mi odkýval, že tu můžu zůstat. Povzbudivě jsem se na něj usmála a netrpělivě pohodila hlavou, pro případ, že by na mé zírání zapomněl a chtěl mi popovídat o svém měsíci a hvězdách na krku.
Protože ale mlčel, a ještě k tomu odvrátil téma někam úplně jinam, musela jsem se sebezapřít a k neštěstí svého mozku svoji zvědavost vydržet. Ledaže bych to udělala nějak... nenápadně.
„Já jsem Maeve, mimochodem. A přede mnou se nemusíš stydět, úplně v klídku.“ Vážně jsem se ho snažila trochu uklidnit, protože jsem si už nyní byla jistá, že je celý pomuchlaný a možná trošičku brečel, jenže mi to asi moc nešlo. I to, že jsem v tom byla naprosto tragická, bylo slabé slovo. Když jsem si uvědomila, že mé vypíchnutí jeho nervozity bylo pravděpodobně to nejhorší, co jsem mohla udělat, zahnala jsem své rozpaky širokým úsměvem. „Koukám, že někdo má rád živé kamarády a někdo ty... blyštivé,“ nevydržela jsem to a samým okouzlením ze Saturnova blyštivého krku jsem ho málem opět objala. Objetí byla moc fajn a taky bych si mohla lépe prohlédnout tu třpytivou záhadu. Štastně jsem se začala hihňat. A vůbec mi nešlo přestat.

1 - Východ
2 - Les
3 - Slunce
4 - Bílá
5 - Panna
6 - Levá
7B
8A
9C
10F
11A
12A
13A
14C
15A

Výsledek: HAVRASPÁR
Věta: Věci, které ztratíme, se k nám jednou vrátí, ale většinou ne tak jak bychom čekali.