Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Baghý byla v pořádku. Svět byl v pořádku? Uznávám, takhle to sice nefungovalo, protože svět nemohl být v pořádku, když se každou chvíli zpoza stromů vyřítil kus větve nebo vyrvaného borůvčí a v plicích mě dráždil... popel odlétávající ze špičky sopky, ale alespoň jsem nemusela opakávat ztrátu další alfy. Šťastně jsem se na Baghý pousmála. Domov mi vážně chyběl. Snažila jsem se navíc moc nemyslet na zasněžené hory a na Stara, ačkoli se mi do hlavy ty myšlenky neustále vtíraly. Jestlipak našel cestu domů a je ve své smečce?
„Uhm, jo, máš pravdu. Před lovem. Dělo se toho spousta. Ani mi neuvěříš! Potkala jsem jednoho vlka, vlastně dva. Potom, potom jsem ho opustila, protože jsem... já vlastně nevím proč. Prostě se to stalo, omylem.“ Mladá vlčí slečna, ještě stále víceméně zlatooká, ze sebe chrlila jednu informaci za druhou. Zatím nepřiznávala, že ji jakási záhadná magie, nebo co to bylo, jednoduše teleportovala na druhou stranu země. Ne, že by to nebylo hustokrutopřísné dobrodružství, o němž by ráda vyprávěla, ale zatím se styděla, že to nechápe a že tam svého šedého, mladšího společníka nechala. „Dobrý, Baghý, nemusíš mi to vysvětlovat, já to... chápu,“ vykoktala ze sebe následně nervózně, docela příkře. Hned nato zrudla. Tohle si Baghý nezasloužila, jenže Maeve prostě příšerně trápilo, že by někdo věděl, že není geniální. Jako ji to trápilo už rok a tři čtvrtě.
Jinks, ten šedý s pronikavě fialovýma očima, mi sice neprozradil, jestli je v pořádku, ale aspoň mi sdělil jméno. Na tu druhou stranu, třeba byla ta má otázka jenom vyřčená jen tak, aby řeč nestála. I jemu jsem věnovala široký úsměv. Byla jsem ráda, že tu Baghý měla nějakou společnost, zatímco jsem si já trajdala po všech čertech. Potom mi nabídla, abych se šla schovat. Tetička Nel, strýček Awarak... Ne, na tohle nebyl čas. Na srdíčku mě zahřál příjemný pocit, že se jim očividně dobře daří a jsou někde v bezpečí, jenže mě aktuálně příšerně trápily jiné věci. Nenápadně jsem se podívala na šedého, jestli až tak nezírá, a naklonila se k Baghý. „Poslyš, mám takový problém. Myslím, myslím, že... myslíš, že je možný, že, um... vidím věci? Co nejsou?“ Věděla jsem, co to asi znamená, mohla to být magie iluzí. O ní jsem už slyšela, kdysi mi o ní našeptal jakýsi hlas. Jenže... musela jsem se ujistit, že mi necvaká na maják a hlavně, proč jsem raději nemohla číst myšlenky, abych doopravdy věděla všechno a nemusela se tak blbě a ostudně ptát? Nešťastně jsem Baghs objala.

Nechápavě jsem koukala na kus kamene, který kolem mě zrovna proletěl. Na rozdíl od pírka tam nahoře v horách navíc vypadal opravdu reálně a nebýt toho, že jsem zrovna stála za stromem, pravděpodobně by taky i hodně reálně bolelo, až by mě strefil do čumáku. Vyděšeně jsem zalapala po dechu a doufala jsem, že Růženka mě jen tak neopustí. Nechtěla jsem být sama. Musela jsem urychleně najít Baghý. Rozhodla jsem se tedy pokračovat v cestě lesem, když už nic lepšího, alespoň dojdu do úkrytu, ne?
Čím víc jsem se blížila k severní straně, tím více jsem začínala chápat, že přišly zlé časy. Mnohem zlejší, než když oblohou létal rudý písek a lámaly se stromy. Vítr veškeré mé vzdychy rval od tlamy a vlastně jsem si nebyla jistá, jestli někdo vůbec mé vytí slyšel. Kolem mě i nadále občas cosi proletělo a pod tlapkami jsem cítila chvění. A na plicích... mohla jsem ještě dýchat? Cosi dráždivého mě tam lechtalo. Zase písek? Prach? Nevěděla jsem, až co jsem zvedla hlavu nahoru, pochopila jsem. Já věděla, proč ti říkám Krvelačná obludka, bylo to jediné, na co jsem se při pohledu na sopku tyčící v dáli zmohla. Cítila jsem se zrazeně. Tahle sopka byla začátkem mého příběhu a možná bude i jejím koncem. Proč jen tak běsnila? Copak mě neměla ráda? Zasténala jsem a v tu chvíli k mým uším dolehlo vytí.
Vítr ho zkresloval a hlas mohl jít bůhvíodkud, já jsem nicméně setrvávala v cestě za sever. „Baghý, co se to děje?“ zvolala jsem, jen co jsem konečně viděla svoji kamarádku alfu! Už dávno jsem jí neměla za zlé, že nahradila Blueberryho. Na bolavých nohách jsem se k ní i s Růženkou na zádech nešťastně rozhoupala a potom mě oblilo horko. „Teda, já samozřejmě vím, že... ale, prostě... Baghý, jsi v pořádku?“ Byla pravděpodobně taky zmatená, ale zle na tom nevypadala. Povzdychla jsem si. Určitě nebude věřit tomu, že chápu tuhle situaci, když na ni zírám jako sůva z nudlí. V mých očích navíc bylo něco jiného. Lesknoucí se zlatá barva slunečních paprsků pomalu ustupovala barvě ametystu. O tom jsem zatím neměla tušení a tak jsem se na ni jen ustaraně a s očekáváním široce usmívala. „Uhh, ahoj? Já jsem Maeve a ty jsi? A jsi v pořádku?“ Potom jsem konečně koukla na šedivého samce, do té doby jsem se prostě jen tiskla k Baghý a bylo mi to naprosto jedno.

<< Řeka Mahtaë (sever)

Vlastně to celé dávalo smysl. Do maličkatého puntíčku. Růženka v horách mrzl, a protože byl chytrý pták jako já byla chytrá mladá vlčí slečna, čekal na mě doma. Mezitím se beztak stihl někde občerstvit, jak to dělal ještě v dobách, co jsem mu nedělala chůvu, a možná natropit nějakou lumpárnu, jak jsem to zase s oblibou dělávala já. Jenže ačkoli jsem najednou stála na prahu Borůvkového lesa, neměla jsem ponětí, jestli ten můj příběh dává smysl.
Nemohla jsem se zbavit dojmu, že jsem něco pokazila. Nebo že se něco pokazilo.
To, že vítr sílil, mě až tolik neznepokojovalo. Tedy do té doby, než byl až podivně silný, že kdybych si nedržela slušnou zimní zásobu, spadla bych jak hruška. Zato kus větve, jenž kolem ně najednou prolétl, mi málem vytlačil duši z těla okamžitě. A možná i srdce. Nechápavě jsem zírala k Borůvkovému lesu. „Tak počkat... ty jsi neutíkal za mnou, ale před lesem, co chrlí větve? Co se to děje, Růženko?“ zamumlala jsem ke svému kamarádovi a přirozeně jako vždy se snažila tvářit, že to chápu.
O výbuchu sopky jsem neměla ponětí. Jak by taky ano, když jsem po celou dobu té katastrofy fňukala na špičce Sněžných hor. O to větší překvapení létající kusy dřeva byly. Nevěděla jsem, jestli bych se neměla vzdálit. Ale co když někdo potřeboval moji pomoct? Před tváří se mi zjevily vzpomínky na tetičku Nel nebo i na tetičku Kayu. A na Baghý... musím najít Baghý a říct jí, že jsem v pořádku, určitě o mě má starosti. Byla poslední ze smečky, kdo mě viděl před tím, než jsem narazila na měsíčního vlka Saturna a potom jsem přistála ve sněhu. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila do lesa. Neměla jsem moc smysl pro nebezpečí a vážnost situací.
„Je tu někdo?“ špitla jsem, na víc jsem se nezmohla. Potom jsem si odkašlala a svým typickým falešným vytím přispěla k tomu, že kromě nebezpečí dostání něčím po hlavě tu panovalo i nebezpečí částečného ohluchnutí. Připomněla jsem si, že bych měla trénovat. „Auu,“ ozvalo se vysoce a i přes falešnost to působilo tak důležitě, že jsem sama zatajila dech. Věděla jsem, že tady zůstat nemůžu.

<< Dlouhá řeka (přes Řeku Mahtaë - jih)

Podivný úkaz ve sněhu jsem nechala žít vlastním životem a prostě šla dál. Možná, že mi zmrzl mozek, nebo tak něco. Stále jsem volala Růženčino jméno – vlastně jsem se o to poprvé pokusila. Během zlézání hory by mi akorát tak navály do tlamy vločky, a ačkoli jsem měla žízeň, mnohem raději bych se napila vody z říčky než čekala na rozpuštěné sněhu. Slibovala jsem si ale, že to ještě chvíli vydržím. Proud byl silný a bála jsem se, že mě strhne. A některé události v životě mi přece jen připomínaly, že nemusím riskovat až tak moc. Třeba když... mě šlehla ta čarodka s fialovýma očima. To jsem se tehdy taky až moc odvážila, když jsem se jen tak válela uprostřed louky plné bizonů.
Nakonec jsem to nevydržela a v místě, kde se koryto řeky rozširovalo, se nahnula a trochu svlažila vyschlé hrdlo. Tam v horách mě ani nenapadlo mít žízeň, ale po přechodu do tepla si to mé životní funkce žádaly. Potom jsem zklamaně, ač nově posílená, pokračovala dál, tupě podél řek. Nakonec jsem narazila na balvany, jež lemovaly jednu z nich, a došlo mi, že mířím sprývným směrem. Ty kameny jsem moc dobře znala. Mířila jsem domů. „Borůvko, už jdu!“ neodpustila jsem si rozverně vybafnout a jen se za mnou zaprášilo, jaká radost mě najednou polila. Už jsem tomu skoro ani nevěřila.
Jenže kromě radosti jsem taky byla nafučená. Štvalo mě, neskutečně moc, že jsem stále nevyřešila záhadu, jak jsem se v první řadě vůbec ocitla v horách. A že nevím, co je se Starem, navíc jsem se o něj děsně bála. A začít přemýšlet nad poblikávajícím a zcela-jistě-falešným pírkem mi také ke štěstí nepomohlo; bylo toho na mě zkrátka moc. Dokud se z lesa nevyřítil malý, skutečný růžový ptáček, nemohla jsem své myšlenky zastavit. A kdybych Růženku neměla ráda, přísahala bych, že si zahraju na zlou čarodějnici a umačkám ho ve svém objetí. Takhle jsem se na něj jen výhružně podívala a potom ho zcela jemně objala promrzlými tlapkami, které byly pomalu větší než on sám. I to mohlo být za jistých okolností nebezpečné.

>> Borůvkový les

<< Zubatá hora (přes Sněžné hory)

Nebylo to fér. Svět měl být barevný a veselý, tak proč všude bylo bílo? Ještě jednou, na chvíli, se přede mnou zjevilo růžové pírko. Byla jsem si jistá, že patří Růžence... komu jinému taky mohlo patřit? Co by dělalo jiné zvířátko v horách? Jenže jak jsem se blížila k pírku, pírko vlastně nevypadalo jako pírko, ale spíše nepovedená šmouha snažící se dojem Růženčina ztraceného kabátku vytvořit. Podivně to poblikávalo a bylo to... zvláštní. Na chvíli jsem zatajila dech, má pozornost se upřela na další kopec sněhu a růžová byla pryč.
Neodvažovala jsem si pomyslet, co to může znamenat. Že by... Ne! Růženka mi prostě jen chyběl, to, že nikdy neobjevím magii, s tím jsem se už smířila. Navíc kdo to kdy slyšel, že by vám v rámci magie poblikávalo před očima? Ach jo, Maeve, děláš si to jen a jen těžší.
S těmihle zmatenými myšlenkami jsem pokračovala dál, smířená s tím, že je konec. Co taky mohlo být, když jsem byla ztracená uprostřed země totálně pohřbené pod sněhem? Ani jsem si už nebyla jistá, jestli jdu dolů, nebo nahoru, ale jakousi záhadou se mi nakonec podařilo dojít až k řece. A tak jsem, překvapená, jaké teplo začíná být, jen co jsem se trochu vzdálila od hor, vydala po jejím svižném proudu. Opatrně jsem našlapovala okolo a doufala, že mě tahle řeka zavede domů. Kožich mi pročesával vítr, ale už nebyl tak studený, takže jsem se mohla šťastně pousmát a definitivně přestat skuhrat. Teda skoro.

>> Řeka Mahtaë - sever (přes jižní část)

Zima. Drama. Zima. Drama. Jediný, co mi alespoň trošku pomáhalo od chladu, co se mi zakusoval do kůže, a mých rozličných pocitů, byl Starův slib. Oči se mi na moment rozzářily. „Tak to je borůvkovsky boží!“ oznámila jsem Starovi nadšeně. Znala jsem hady a malé růžovoučké ptáky, vydry ne. Bude hezké mít nové kamarády. Já těch kamarádů měla poslední dobou žalostně málo.
Potom jsme konečně pochodovali sněhem, což sice nebyla žádná změna, ale alespoň jsme se – snad – s každým krokem dostávali do většího tepla. Zatím mi to tak vůbec nepřišlo, ale co na mě přišlo, byly slzy. Bulela jsem jak malá. A vyděšeně koukala do tváře svého mladého společníka, protože ten mladej na mě vejral úplně stejně vyděšeně. Proč... jsem prostě nemohla přestat bulet? Bylo to trapný. Styděla jsem se a sklopila jsem oči. To jsem dělala málokdy, že bych se styděla za své pocity – být vlče mělo své výhody, to vám bylo všechno úplně jedno. „Ty za to nemůžeš,“ postěžovala jsem si. „To já. To Růženka. To... Slíbíš mi, že o tomhle nebudeš nikomu mluvit?“
Jeho odhodlání, že mě tu nenechá, bylo pěkné. Zahřálo mě u srdíčka. Věnovala jsem mu jeden ze svých širokých úsměvů. Někde v dálce jsem spatřila růžové peříčko. Zastavilo se mi srdce a dech zadrhl v hrdle. „Hele, Stare, já myslím, že mě tu ani nechávat nemusíš, půjdu a půjdu dobrovolně.“ Oči mi jen zářily, když jsem vystartovala nahánět Růženku.
Problém byl ovšem v tom, že kromě toho jednoho růžového střípku tu bylo jinak bílo. Všude. Kam. Se. Podíváš. Po chvíli jsem neviděla nic jiného než bílo. Ani růžovou, ani šedou. Star byl pryč. Sníh všude okolo mě. Rozplakala jsem se ještě jednou. Preventivně.

>> Dlouhá řeka (přes Sněžné hory)

Zastříhala jsem ušima. Tak samozřejmě, že byl sníh lepší, když jsi ho viděl poprvé, ať už to bylo při jakékoli příležitosti! Málem jsem to Starovi vpálila do očí, ale nakonec jen zahanbeně svěsila hlavu. Byla mi zima a cítila jsem se ztracená. Neuměla jsem ovládat své pocity a chtělo se mi brečet. Celá zoufalá nad tou situací jsem se rozhlédla okolo. Vážně tu nebylo ani živáčka, takže nepřicházelo v úvahu, že bychom si jednoduše mohli vyšplhat na hlavy a zjistit, jestli je ta podivná záře nějaký portál do teplých krajin.
Hlasitě jsem si povzdychla a pomalu, i když velmi nerada, se odlepila od Stara. „Tak domluveno. Buď tě první navštívím já, nebo ty mě. Mluvící vydra?“ Nezvládla jsem skrývat své nadšení. „To je hustokrutopřísný! Představíš mě? Prosím!“ S naléhavostí v hlase a vykulenýma očima, jež byly určitě pořád otravně zlaté, jsem se opět přitiskla ke Starovi. Pěkně hřál. A voněl ještě lépe. Až jsem z toho zase chtěla brečet, protože mi jeho vůně připomínala domov. Nakonec jsem ucítila jednu kutálející se slzu na tváři, ale byla mi taková zima, že jsem si už celá přišla, že se roztékám, takže mi to zas tak nevadilo. I tak mě polil stud.
„Tak dem,“ zavelela jsem po chvíli zarytého mlčení. Sněhu bylo všude tak nějak stejně. Rozhodla jsem se to tedy vzít tou cestou, odkud jsem přišla, nebo spíš tím směrem, kde jsem zcela náhodně přistála. Nepřestávala jsem se ohlížet za Starem. Dalšího kamaráda jsem už nemohla ztratit. Už jsem ztratila Saturna a... Růženku. Až nyní jsem si uvědomila, že jsem celou tu dobu na svých zádech necítila sebemenší váhu. Byla jsem promrzlá a nevnímala to.
A když to konečně mému hloupému já došlo, jednoduše jsem se dala do usedavého pláče a rezignovaně kecla na zadek. „Dál už nejdu. Jdi beze mě,“ protlačila jsem mezi slzami.

„Já vím, že se to tak říká,“ ohradila jsem se, ale protože jsem u toho drkotala zuby, neznělo to moc sebejistě, spíš jako poslední vykviknutí před smrtí. Mohla jsem umřít zimou? Smysl by to dávalo. Sice by si jeden od někdejších událostí mohl myslet, že jsem zimě odolná, ale tentokrát tu nebyl strýček Stařík, aby mě zachránil. Hlasitě jsem si povzdychla. „Přesně, vidíš! Já ti říkala, že tomu rozumím.“ Stara jsem obdarovala tím svým širokým, veselým úsměvem. Skoro až bezstarostným, kdybych byla vážně tak úplně hloupá a neviděla, že se tu válím ve sněhu a moje buňky zoufale nestíhají přenášet teplo.
Napravila jsem to tedy tím, že jsem se ke Starovi opět maličko přitulila. Moji hypotézu o tom, že bychom se mohli dotknout oblohy, ze začátku podporoval. To mě přinutilo se usmát ještě více a mít ho o to více ráda! Jenže potom dodal něco, co dávalo smysl – a co jsem samozřejmě už věděla i předtím. „Dobře, a myslíš, že se tu najdou další ztracené duše? Asi spíš ne, co? Je to tu naprostá pustina... ale kdyby nebyla, mohli bychom si navzájem stoupnout na hlavu a pak by to třeba nějak šlo,“ navrhla jsem ještě jednu z možností, avšak téměř okamžitě ji sama vyvrátila ukázkovým zavrtěním hlavou. Však tu nezvládaly žít ani kytky! Nebo borůvky, na ty jsem teď měla docela chuť. „Někdy se k nám vážně musíš stavit, máme ty nejvíc borůvkovsky úžasné borůvky,“ vypadlo ze mě najednou a já Stara nevinně svým zazubením.
Když jsme se k sobě tak tiskli, chvíli se nic nedělo. Co by se taky mělo dít? Obloha krásně zářila, my jsme drkotali zuby, ale jinak bylo vše při starém. Nemívala jsem problémy s objímáním naprostých cizinců, natož abych měla problémy se svým instinktem, že nechci umrznout. Pak mi ale pomalu začala docházet absurdnost celé situace. Kdyby Star věděl, že jsem si jako malá myslela, že oni kluci se prostě rodí a nemusí si projít tou nudnou, zdlouhavou žvatlací a nechápající fází, asi bych se červenala mnohem víc. Na moment jsem dokonce zvažovala, říct mu pravdu a společně se zasmát. Nakonec jsem si však jen pro sebe zavrtěla hlavou a pronesla: „Pojďme domů.“
Naschvál jsem neřekla, ke komu. Trochu jsem se totiž obávala, že to vzdáme už při slézání z tohohle nekonečného a provokativně bílého kopce.

„Vsákne? Co se vsákne?“ Můj nechápavý výraz pravděpodobně mluvil za vše. A i když jsem si přišla jako rampouch v podobě vlčího mláděte – omyl, vlastně již dospělé slečny! –, cítila jsem, jak mi hoří tváře. Studem? Nejistotou? Tak či onak jsem sklopila oči. Že by mi ta zima zatemnila buňky? Nemohla jsem přece přiznávat, že něco nechápu! „Jo, tys myslel to, že nejsem z Mechu,“ došlo mi záhy po té. Jakmile jsem to prohlašovala, řekla jsem to s takovou jistotou, že nemohl být pochyb. Byla jsem génius. „Hmm, asi ne.“ Vůbec se mi nelíbilo, kolikrát jsem během našeho setkání se Starem, jež zatím ani nemělo dlouhé trvání, něco přiznávala. Že vlastně nejsem až tak geniální, jak se snažím tvářit, jsem si nechávala pro sebe, a ve většině případech prostě mlčela a přesvědčovala i sama sebe. Na tu druhou stranu, řekla jsem asi, ne určitě. To se určitě vsákne, zarezonovala mi v hlavě Starova slova a zničehonic jsem se začala smát. Ani jsem se neodvažovala se na něj podívat, jak mi bylo trapně.
To, že bych já uměla létat, jsem považovala za absurdní. Baghý možná disponovala křídly, ale to neznamenalo, že jsem od ní její schopnosti odkoukala jenom proto, že jsem s ní byla na lovu. Zavrtěla jsem hlavou. „Ty seš docela velkej, možná, že kdybych ti stoupla na hlavu, dosáhla bych až na oblohu,“ zahihňala jsem se a nepřestávala nevěřícně valit oči na barevné pramínky povalující se po noční, hvězdami osvícené obloze. Jen co jsem se na chvíli odtrhla od Stara, sníh mě začal zabat do tlapek a celá moje existence se otřásla v základech. Přispěchala jsem tedy hned zpátky. „A ty chceš?“ Zvedla jsem oči a provokativně se na něj zazubila. Toužila jsem po nějakém dobrodružství a brodit se v závějích nekonečného sněhu by rozhodně dobrodružství bylo. Jenže, kudy jít? A jak vůbec jít, když mi sníh sahal až někam po břicho?

„No... to by bylo na delší povídání,“ zamumlala jsem Starovi do hebkého, světlého kožíšku. Obvykle jsem žvanila velmi ráda, ale pak mi došlo, že možná nechci úplně rozebírat své pocity. Běžně mi bylo zcela ukradené, co si kdo o mně myslí, pokud nešlo o mé znalosti, avšak najednou mi přišlo, že do Smutného lesa Star prostě nepatří. Zavrtěla jsem hlavou. „Tak v tom případě tě tam někdy zvu... i když asi nemám úplně pravomoce tě zvát,“ zamyslela jsem se. „A Borůvkovou smečku znáš? Tam bydlím já a od Borůvky už je to jen kousíček,“ dodala jsem ještě. Těch zmíněných míst bylo najednou opravdu hodně a skoro jsem viděla, jak se v tom oba dva ztrácíme.
Byla pěkná zima. Objímání a můj hustý kožich pomáhaly, ale rozhodně ne dostatečně. Neklidně jsem sebou ošívala a zpoza přivřených očí koukala na Stara. „Nádherný to je. Portál? Těžko říct. Teda...“ Vytrhla jsem se z našeho objetí a zamyšleně si prohlédla barevnou oblohu. „Rozhodně to není portál. Nedávalo to smysl. V tom případě tu ještě budeme muset zůstat nějakou chvíli. Nebo půjdeme dolů?“ navrhla jsem nakonec. Ačkoli tu bylo opravdu frišno, představa, že se brodíme závějemi sněhu dolů, mě zrovna dvakrát netěšila.

Star byl zvědavý. To mě těšilo. Sice jsem ještě pořád nezpracovala fakt, že se tu objímám s náhodným vlkem uprostřed naprosté pustiny, ale některé věci očividně nezačnou dávat smysl, ani když si už přijdete jako velká holka. Pomalu jsem zamrkala. „Znáš Smutný les?“ zeptala jsem se ho ze všeho nejdřív. Pak jsem si ale říkala, že pokud je tak promrzlý jako já, určitě nemá náladu na dlouhé příběhy. Zavrtěla jsem tedy hlavou a část se Smutným lesem přeskočila: „Saturn mi prostě ukázal své mechové sídlo. Věděl jsi, že jim to tam kdysi probořily žížaly? Málem.“ Veledůležitě jsem zdvihla obočí. Ani jsem si neuvědomila, že Saturn možná vypadá jako chodící měsíc, ale vlastně jím není, takže o jeho existenci Star vůbec nemusí vědět.
Prostě jsem se k němu jen dál nerušeně tiskla. Samozřejmě do té doby, než jsem se málem sesunula na zadek do studeného sněhu. Zatímco já jsem se z toho oklepala, doslova, rychle, ten mladej z toho měl docela trauma. „Nemusíš se omlouvat, Stare,“ štěkla jsem po něm poněkud netrpělivě. To jsem byla celá já. S náladou to se mnou šlo od desíti k pěti a to jsem mohla být ráda, že jsem třeba nezačala brečet. Abych svůj neočekávaný příkrý tón trochu vykompenzovala, široce jsem se usmála. „Teď je řada s omluvou spíš na mně. Ten sníh mi asi vlezl na mozek,“ vyslovila jsem přepečlivě svoji nejnovější hypotézu a nešťastně si povzdychla.
Jo, řekla's to, Maeve, abys uklidnila sama sebe. A vůbec to nepomohlo. Znovu jsme se Starem stáli natisknutí k sobě, Star jančil, já jsem měla promrzlé tlapky a bylo mi do breku. Najednou mě jako mech přikryl pocit samoty. Když jsem se ale podívala na obzor, na tmavé obloze cosi zasvítilo. Po chvíli to zakrylo celou oblohu. „Myslíš, že by to mohl být nějaký portál?“ nadhodila jsem do ticha bílé noci a celá se oklepala zimou. Speciálně fialové světýlko se mi zabodávalo do zlatých očí.

Zkusmo jsem zvedla tlapku, abych se ujistila, že ji ještě cítím. Vzhledem k tomu, že jsem měla všechny čtyři nohy zanořené hluboko ve sněhu, moc šancí jsem tomu nedávala. To už mě ale automaticky nesly k teplému tělu mladého vlka a můj mozek mi nedal moc času na přemýšlení, jestli pociťuji cokoli jiného než chlad. Prostě ho obejmu, co je na tom? Jsme promrzlí. A určitě má rád objetí jako já.
Zatímco jsem se teda přesunula opět k němu, vrtěla jsem hlavou. Zdálo se mi, že je pořádně nervózní. Mluvil skoro víc než já. A ta jeho otázka nebyla vůbec jistá. „Uhmm, řekla bych, že jo,“ sdělila jsem mu svoji hypotézu ohledně našich šancí, že ještě kdy pocítíme teplo slunečních paprsků. Měla jsem přitom pocit, že mě vlastně není vůbec slyšet, jak mi vítr trhá slova od tlamy, ale doufala jsem, že když jsem k vlkovi tak blízko, s trochou řvaní mě uslyší. „Já byla na jednom dobrodružství ve smečce,“ začala jsem vyprávět a nešťastně si vzdychala, že tak příšerně mrznu. „Tě obejmu, jo?“ Mé varování doprovodil nevinný úsměv. Za předpokladu, že se Star – jak se mi vzápětí zcela zvláštně představil – nedal před mým tlustým zmrzlým tělem na útěk, ucítila jsem teď příjemné teplo. Byli jsem oba jak dva rampouchy, ale ve dvou se to rozhodně lépe táhne.
Došlo mi, že zatímco jsem se tak k jeho hebkému tělu tiskla, zapomněla jsem se mu představit. O něco jsem se pohnula, tlapa se mi probořila a z tlamy mi unikl výkřik. Potom jsem se narovnala. „Já jsem Maeve Maeve z Borůvkového lesa.“ Netušila jsem, proč jsem se mu představila takhle trapně. Asi jsem to už měla v genech. Stejně jako on měl v genech koktat a vypadat, jako by se přede mnou měl každou chvíli rozbrečet. Nebyla jsem na tohle expert spíš já? „Nemusíš se bát. Zvládneme to, Stare. Společně.“ Ani jsem nevěděla, jestli ta slova říkám proto, aby se uklidnil on, nebo já. Podle svého roztřeseného hlasu a svého nepříjemného pocitu v žaludku jsem spíš cítila, že se snažím dostat pod kontrolu sama sebe.

Měla jsem sice ráda dobrodružství, ale sněhové vločky, které mě nemilosrdně a značně nepříjemně studily za krkem, si tak trochu protiřečily s počasím, jež jsem očekávala. Nebyla jsem sice delta Borůvkové smečky pasovaná na rosničku, ale pořád jsem tak nějak chápala, že teď rozhodně neměl padat sníh! Drkotala jsem zuby a vláčela své zmrzlé tlapky kamsi. Nechtěla jsem si přiznávat, že jsem naprosto ztracená, ale... já byla. Naprosto. Ztracená. To pořádné uvědomění přišlo až tehdy, kdy jsme na sebe zírali s neznámým mladým vlkem.
Musel být o něco mladší než já, jeho tělo totiž vypadalo pěkně neohrabaně, takže jsem předpokládala, že je ještě ve vývinu (já hubenou fázi přeskočila rovnou), ale i tak jsem se mu nemohla pořádně dívat zpříma do očí. Za to ovšem nemohl jen výškový rozdíl; během chvilky se totiž přede mnou válel a já byla donucena zrudnout. Bylo to trapný, k zemi jsem ho poslala já a moje tělo. „To je v pořádku,“ zakvičela jsem jeho směrem a zkusila se postavit tak, abych ho mohla zpátky vytáhnout. Hned mi nicméně začaly podkluzovat nohy a začala jsem se sama bořit. „Nestál jsi blbě, já jen nekoukala,“ přiznala jsem tiše, ačkoli přes ten ledový fičák by to pravděpodobně nebylo slyšet, ani kdybych jako obvykle řvala jako na lesy. „Tak to jsme dva.” Povzbudivě jsem se na toho cizince usmála, ačkoli jsem pomalu začínala plašit, a potom jsem vyděšeně zalapala po dechu. „Teda, ne, že bych pro tohle neměla nějaký rozumný vysvětlení, jo, ale prostě... taky jsem úplně neplánovala sem jít,“ drmolila jsem hned rychle, aby náhodou nepoznal, že mám místo mozku borůvku. Na tu druhou stranu, existoval vůbec někdo, kdo by tohle mohl vysvětlit? Proč tu se mnou není Saturn? Poradil si s žížalama, co by si neporadil s horou? Jedna mu sídlí hned vedle doupěte! pomyslela jsem si nešťastně a vrhla zoufalý pohled na mladého.

<< Mechový lesík (teleportace Amorek)

Z lesíka plného mechu jsem odcházela docela nesvá, ale vcelku vzato spokojená. Ve Smutném hvozdě jsem narazila na podobně ztraceného Saturna, společně jsme vymysleli pohádku o statečné čarodějnici a napravili tak mylné domněnky o Kaye. Jenže co potom? Co dál? Jen co jsme se s mým novým kamarádem rozloučili, vydala jsem se s Růženkou na zádech na zpáteční cestu. Byla jsem už docela unavená a občas na chvíli přivřela oči. Přede mnou stál smrk. Tak proč se najednou změnil v bílou šmouhu?
Když jsem nad tím tak přemýšlela, těch bílých šmouh tu bylo podezřele hodně. Zmateně jsem se rozhlédla okolo sebe, zvedla tlapku a překvapivě nepřistála v měkkém mechu, ale v něčem, co se pod mojí vahou probořilo a zastudilo mě až v morku kostí. Přišla zima? Při zkoumavém pohledu na to nadělení jsem si byla jistá, že jsem se ocitla v zimní pohádce. Možná zpátky doma? Zatímco jsem se brodila sněhovými závějemi, chtělo se mi brečet. Najdu tu tatínka? Možná maminku?
V jeden okamžik mého zmateného pochodování bych klidně i přísahala, že jsem uslyšela zoufalé vytí, avšak protože jsem se až příliš soustředila na přemýšlení, co se tu jen děje a jestli v Mechovém lesíku nemají portál na konec světa, o němž se mi Saturn náhodou zapomněl zmínit, nechala jsem tenhle tichý svět, aby si onen sténavý hlas zase vzal. Bála jsem se uvěřit, že je to pravda.
Odkdy ale měl výplod fantazie čtyři nohy? S hlavou otočenou opačným směrem jsem najednou žuchla do teplého těla. „Ehm, ahoj,“ zamumlala jsem, jakmile jsem od šedého adolescenta odskočila. „Ty jsi odsud, že jo?“ vyzvídala jsem, jen co jsem rozdýchala fakt, že tu přece jen nejsem sama! Moc dobrá otázka to nebyla. Neměla jsem totiž sebemenší ponětí, kde vůbec bylo to odtud, takže mi to ve výsledku nemohlo ničemu pomoci. I tak jsem do té otázky položila veškerou svou víru a přesvědčení, jako by na ní závisel celý můj zmrzlý život. Třeba bude znát cestu zpátky?

Neslíbil to. Nechce to dodržet? Ublíženě jsem na Saturna zamžourala, avšak nakonec to nechala plavat. Věřila jsem, že to rozhodně nemyslel tak, jak mi to předhazovala má hlava. Kam se navíc podělo mé sluníčkové myšlení? Můj jediný kamarád se pro mě rozhodně vrátí; navíc jsme byli ještě stále spolu, a tak nemělo cenu přemýšlet nad tím, kdy se uvidíme znovu.
Pomalu jsem na Měsíčka kývla – borůvky skutečně zrály v létě – a přidala do kroku, dokud jsme nepřebrodili řeku a neoctli se v jeho domovině. Neznala jsem to tu, všudypřítomný mech mi nicméně dal malou přátelskou nápovědu, kde můžeme být, takřka mi to zakřičel do očí. Pach lesa se navíc významně podobal Saturnově pachu – to mě znervóznilo. Potom už totiž bylo jasné, kde jsme a že už nastal čas se rozloučit! Na první pohled to vypadalo, že jsem se mýlila, ale naštěstí ne. A možná tentokrát naneštěstí, ačkoli to znamenalo, že něco mému mozku nevychází tak úplně podle mých představ. Loučit jsem se vůbec nechtěla, avšak když se Saturn neměl k pohybu, přišlo mi nejlepší ho trochu napomenout. Slyšet a vidět, že odchází, to už bylo něco jiného, najednou mi mé pobídnutí nepřišlo ani zdaleka jako dobrý nápad. Hlasitě jsem si povzdychla, zatímco se na mých zádech kroutil takřka nehmotný Růženka. „Tak jo, jen jdi, Saturne. Moc ráda jsem tě viděla!“ zavolala jsem za Měsíčkem s širokým úsměvem a krátce mu zamávala oháňkou na rozloučenou. Jeho silueta mizela mezi stromy a ještě než se úplně vypařila, stihla jsem zakřičet: „A hlavně nezapomeň na naši pohádku, Kaya by radost neměla.“
S hihňáním jsem se otočila zpátky a naposledy se podívala na Saturna. Místo něj už tam ale byl jen smrk a mechová peřina. Rychle začalo svítat a nad mou hlavou se pomalu zformoval dusný, teplý den. Povzdychla jsem si. Měla bych taky jít domů? V dálce jsem uslyšela vytí. Měla jsem zvláštní pocit, že ten hlas znám; nemohl to být Saturn? Nerozmyslel si to? Nepotřeboval mě? Stejně jsem se pomalu rozešla z Mechového lesíka. Záleželo mi na tom, avšak já jsem sem prostě nepatřila a nemohla jsem si cokoli nalhávat, ne?