Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Řeka Kiërb (přes Východní Galtavar)

Tomu vlčeti jsem moc nerozuměla, ale neměla jsem srdce mu to říct, a tak jsem se na něj jen chlácholivě usmívala. Vůbec mi nedocházelo, že já jsem taky takhle otravná, když se pořád ptám a žvaním. I tak se něco uvnitř mě nevinně zazubilo, jako bych to přece jenom věděla a jen si to odmítala přiznat. Stočila jsem svůj již konečně definitivně fialový pohled na Ywa. „Určitě přijď, věřím, že to zvládneš. A kdybys potřeboval s něčím poradit, víš, kde mě najdeš.“ Zářivě jsem se na něj usmála a nadzvedla tlapku, jíž jsem mírně zamávala nad zemí, abych dala najevo, že mě najde hned vedle sebe! Dokud si nebudu jistá, že je v bezpečí, v teple a má plné bříško, odmítala jsem kamkoli jít. „Ano, to je,“ ujistila jsem ho potom, zahanbená, že jsem to řekla tak zaraženě, jako kdybych odpověď neznala. Jestli byly borůvky skutečně nejsladší, to jsem doopravdy netušila, ale rozhodně byly to nejsladší, co jsem dosud ochutnala. A taky byly poměrně zákeřné, alespoň ty, co rašily na náhodně se zjevujících keřích uprostřed zimy... Zakroutila jsem hlavou, na ten nepříjemný zážitek jsem odmítala myslet.
Yw se očividně chytnul všeho, co mělo co dočinění s pohádkami nebo draky. Zavrtěla jsem hlavou a potom jsem to opravila na přivnutí. „Jistá si tím nejsem... teda jsem, protože já vím všechno, al–“ blekotala jsem a zrychleně u toho dýchala, „ale bude asi lepší, když se přesvědčíš na vlastní oči, jestli tu draci jsou a kde je najdeš. Můžu pak jít s tebou, jestli chceš.“
Byli jsme už jen kousek od smečky a vlče pořád mluvilo. Podívala jsem se na něj, jestli to myslí vážně. Kdybych neměla strach, že ho to mluvení vysílí a padne mi k nohám, asi bych tak nevrlá nebyla, jenže teď už se mnou zase šili všichni čerti. „Ywe,“ řekla jsem ostřeji než jsem zamýšlela, „můžeš být na chvíli prosím v tichosti? Slibuju, že ti prozradím všechno, co o Gallieře vím.“ Udělala jsem významnou pauzu, aby pochopil, že ta kouzelná země, o níž mluvil, se jmenuje Gallirea, pokud tedy nemluvil o jiné kouzelné zemi... té, kde skutečně žili draci. „Ale teď bychom se oba měli soustředit na cestu. Abys případně nezabloudil, kdybychom se rozdělili.“
Byl to velmi nepravděpodobný scénář, vezmeme-li v potaz, že jsme už stáli v lese, ale přece jenom, bylo příjemné mít na chvíli klid... snad. „Tak jsme tady. Normálně to tu tak strašně nevypadá, ale měli jsme tu tornádo a končil svět... Chceš jít na ovoce? Máme tu speciální tůňku, ovoce byla první věc, co jsem ochutnala, když jsem sem přišla. Bude ti chutnat, uvidíš.“

<< Kopce Tary (přes Zarostlý les)

Jestli jsou pichlavité listy k něčemu dobré, konkrétně zda jsou léčivé, jsem doopravdy nevěděla. Možná bych se na to ale mohla někoho někdy nenápadně zeptat? Nebo poslat Ywa, aby to zjistil? Ten se očividně nápadných otázek na rozdíl ode mě nebál. „Ne, Ywe,“ řekla jsem mu důrazně, avšak kupodivu klidně, doufajíc, že mu právě nelžu a chudáka nezklamu. „Jsou to vlastně obyčejné listy, i když trochu jiné. V Borůvkovém lese jich je spousta a kromě toho tam máme borůvky. Slyšel jsi někdy o bo-rův-kách? Jsou to modré bobulky, moc dobré a šťavnaté. Máš hlad?“ Zrovna tou nejlepší lovkyní jsem nebyla, ovšem již jsem měla nějaké zkušenosti a v případě nouze bych něco ulovit mohla. Ideální řešení bylo ovoce z tůňky a toho řešení jsem se stála držela. Pokud by mi tu však měl drobek kolabovat, musela bych urychleně změnit své plány. Dotáhnout k tůňce vyhladovělé vlče myslící si, že je Baghý drak, to by bylo na vysvětlení složitější než pouze to, odkud Yw má, že je Baghý jiný živočišný druh.
Ještě stále jsem si za tuhle obří lež přišla naprosto příšerně. Úkaz na obloze v drobkovi probudil ztracený elán. Nadšeně jsem se usmála, mně ovšem ohnivá obloha kromě úsměvu přidělala i pár vrásek. Za normálních okolností bych v tom pravděpodobně nebezpečí neviděla, ale jelikož ještě před chvílí končil svět... kdoví. A pak jsem nad sebou pravděpodobně podepsala ortel smrti, když jsem řekla: „To nejspíš bude oheň nějakého tvého draka. Ale Baghý to nebude. Baghý vyje, ta oheň neplyve.“ Snad. Byla to maličkatá nápověda, že Baghý přece jen je vlčice. S křídly.
„Už tam za chvíli budeme, Ywe, ještě kousek, ještě vydrž,“ zamumlala jsem, jakmile jsme konečně došli k řece. „Líná řeka zelené barvy vede k lesu plnému borůvek, to si zapamatuj.“ Spiklenecky jsem na něj mrkla a z posledních sil přidala do kroku. Kvůli náročnému překračování kopců jsem pravděpodobně někde nechala plíce, celá ufuněná jsem se však stále nasmívala.

>> Borůvkový les (přes Východní Galtavar)

<< Severní hvozd (přes Vřesoviště)

Bohudík, žádná kolize mezi růžovým ptákem a malým béžovo-šedým vlčetem nenastala. Oddychla jsem si a zároveň se vítězoslavně pousmála. Doufala jsem, že co nejdřív uvidím Kayu, protože tentokrát jsem měla hned dva důkazy, že přátelství mezi mladými vlky a droboučkými růžovými ptáčky jednoduše existovalo! Já a Ywron jsme to potvrzovali, ačkoli já už o maličko déle. Zatímco byl drobek štěstím bez sebe z draků a hlasitě o nich básnil, já byla šťastná, že se s Růženkou nezakousli a že Růženka ani neuletěl, jak mi tehdy Kaya slibovala. Ještě teď mi z toho málem bylo do breku. Možná proto jsem chudákovi vlčeti zapomněla odpovědět, že se Baghý skutečně jmenuje Baghý. Proč bych si asi vymýšlela?
Vyrazili jsme a drobek konečně přestat žvanit o dracích, místo toho se začal podivovat nad stromy. Jak jako divný listy? Moc jsem to nechápala – což jsem mu samozřejmě neplánovala zmiňovat. Co tak asi bylo na těch listech divného? Doma takových rostlo! Nebo to nebyly listy? „To jsou speciální listy. Míň listovité a víc... pichlavité.“ Nakonec jsem to vysvětlila dost hloupě, avšak byla jsem ráda, že jsem tím, snad, drobka dostatečně uspokojila.
Buď můj vtip přeslechl, nebo se Drak nakonec jmenovat nechtěl, nicméně dozvěděla jsem se od něj, že se jmenuje Ywron a že je ze Saktinské smečky. Zakroutila jsem hlavou, tak nějak sama pro sebe, jeho jsem deptat nechtěla, a povzdychla si. Můj povzdech byl hlasitý a o něco patrnější. Vypadalo to, že zatím z mého plánu dovést ho do Borůvky nesešlo, Saktinskou smečku jsem bohužel neznala. Nevadilo mi to, chtěla jsem ho do Borůvky dovést, jenže taky jsem chápala co to je, přijít o rodinu. Nebo že by si spletl název a myslel Sarumenskou smečku? To těžko... nebo jo?
Takovou poměrně svižnou chůzí jsme dorazili až k mým oblíbeným kopečkům. Byla jsem docela zadýchaná a předpokládala jsem, že vlče na tom bude obdobně. Možná mu však energii dodávala vidina, že se setká s dračicí, a mně ji ubíralo zimní vrstvení na kůži? Baghý mě přetrhne jak Kaya přetrhla toho hada... Baghý dračice. Ach jo.“ V duchu jsem se strachovala a se zamyšleným výrezem pohlédla na Ywa. „Vidíš to co já? Myslím, že se nemusíme bát, až přijde noc, obloha dneska svítí nějak... jinak.“ Dívala jsem se nahoru. Nebylo to slunce. Ani hvězdy nebo měsíc, ale něco tam doopravdy zářilo. Co to u všech borůvek bylo? Paradoxně jsem se s očekáváním dívala na Ywona, že tu záhadu rozluští on a ne já.
Jemu jsem tuplem nemínila přiznávat, že jsem vlastně hloupé mládě a na učitelku si jen hraju, musela jsem to nějak obejít. Baghý určitě věděla, co dělá, když mi tuhle báječnou funkci svěřovala do tlapek, ale občas se taky někdo může splést, ne? Zklamaně jsem se usmála.

>> řeka Kiërb (přes Zarostlý les)

Vlčeti nic nebylo. Obvykle jsem nebyla takhle nervózní, ale teď mi ze srdce spadnul tak obří kámen, že jsem musela být opravdu... šíleně hrozně moc nervózní. Vypustila jsem skrz čumák studený vzduch. Vlče skutečně vypadalo zdravě, ještě že tak. Vysvětlovat Baghý, že jsem sice dovedla do naší smečky vlče, ale mezitím mu způsobila otřes mozku, to by opravdu nepatřilo mezi ty nejpříjemnější konverzace a navíc, Baghý ve mně měla důvěru. Byla jsem Delta a čerstvá učitelka! Už zase na mě ty myšlenky šly.
„No, jo, já taky ne, ale... občas se věci dějou, chápeš?“ vysvětlovala jsem poněkud netrpělivě. To vlče mi docela začínalo lézt na nervy, a to jsem si vážně svoji funkci užívala a ještě k tomu jsem byla stejná jako ono. Jenže to mi přirozeně nedocházelo, protože když jsem žvanila já, měla jsem asi zacpaný uši a neslyšela jsem se. Jinak bych určitě nepokládala zvláštní otázky a nepouštěla si tlamu na špacír každých pár minut. „Děkuju ti, pojmenovala jsem si ho sama!“ Radostně jsem se na toho drobka usmála. O tom, že originálně se Růženka jmenoval Princezna Růžové peříčko, jsem raději pomlčela. To, že nikde mého kamaráda ptáčka neviděl, mě docela... vykolejilo. „Cože?“ Na můj vkus tu těch cože bylo poslední dobou nějak moc. Cože vybouchla sopka, cože sníh uprostřed léta, cože ZASE ztracený Růženka? Bohudík, ten pták najednou opustil temný kout jeskyně a přistál Ywronovi na zadních partiích. Usmála jsem se. „Vidíš, tady je. Ještě jednou a oficiálně ti představuju Růženku, mého kamaráda. Neboj se nic, určitě se i vy stanete kamarády!“ Asi za mě právě promlouvala ta část duše, jež si zoufale uvědomovala, jak málo mám kamarádů, a nechtěla, aby ten samý pocit zažíval i... jak se vlastně ten drobek jmenoval?
Už jsem se na to chtěla zeptat, to bych ovšem nesměla zmiňovat draka. Ve vlčeti to projevilo nezvyklý elán. Byla jsem taky takhle živá, když mě nesl Storm do smečky? Nemyslím si. „Jo, uh, no, jak bych to řekla... ale jo, je. A určitě tě seznámím. Baghý tě moc ráda přijme, ale teď už pojďme, jinak–“ Ani jsem to nestihla doříct a už se netrpělivě ptal, jestli vyrazíme. Tak to šlo rychleji, než jsem čekala. Cítila jsem se sice provinile a v duchu zpytovala svědomí za tu nehoráznou lež, ale co jsem tak mohla dělat? To vlče se očividně bez těch svých draků nepohne ani o píď. Musela jsem doufat, že vlčice s křídly, která ho zajisté přijme do smečky – Blueberry mě taky neodmítl a Baghý byla stejně super –, mu bude dostatečnou kompenzací za toho... draka?
„Poslyš,“ ptala jsem se, jakmile jsme společně opustili jeskyni a vyrazili ránem kolem jehličnatých stromů, „jak ti mám říkat? Draku?“ Byl to žert, ale jen co ho má tlama vypustila, hned mě napadlo, že to bude přesně to, po čem bude drobek toužit. Snad ne?

>> Kopce Tary (přes Vřesoviště)

Vlče mě oslovilo mami. Nechtěla jsem mu brát iluze, ale trochu mě to zaskočilo. Přece jen jsem byla ve věku, kdy jsem byla sama ještě odrostlé vlče, ačkoli jsem si to nerada přiznávala, a pokud ne odrostlé vlče, potom rozhodně ještě moc mladá na to, abych byla něčí matka. Než jsem stihla zareagovat, drobné tělíčko se jako větrná smršť dalo do pohybu a potom následovala rána. Starostlivě jsem se k vlčeti sehnula a vnitřně se fackovala za to, že jsem mu nezabránila v udeření se do hlavy. To tak tomu chudáčkovi ještě chybělo. „Všechno v pořádku?“ ujišťovala jsem se rychle a začala si ho prohlížet ze všech stran, potom jsem poodstoupila. Napadlo mě, že bych ho objala, abych ho zahřála, ale... nakonec jsem to přece jen neudělala. Vlče vypadalo až moc rozdováděné na to, aby v mém objetí vydrželo.
„Já jsem Maeve z Borůvkového lesa, to je smečka sídlící na západ odtud. A ten maličkatý růžový ptáček, který tě vzbudil, je Růženka.“ Tentokrát jsem to představování vzala zevrubněji, aby to vlče pořádně pochopilo. Možná předtím mé jméno přeslechlo, nebo, jako já, toužilo po více informacích a nechtělo to dát úplně najevo. Zlehka jsem kývla hlavou ke svému opeřenému kamarádovi, který zrovna poskakoval po opačné straně jeskyňky, aby si osušil peří. Pravda, on to buzení začal a já to dokončila, ale musela jsem. Byla jsem učitelka, musela jsem tomu vlčeti ukázat, že musí odolat spánku, dokud nebude v teple a nebude mít plné bříško. Tohle jsem věděla z vlastních zkušeností, jež nebyly na můj vkus tak bohaté, jak bych si přála! „Ne, není tu nic zajímavého, právě naopak. Proto musíme jít domů. Copak ti není zima? Nemáš hlad? Já ti můžu pomoct.“ Napadlo mě, že bych ho taky mohla vzít k ovoci. V lese sice byla spoušť, avšak v tuhle roční dobu by alespoň naše malinkaté ovocné jezírko nemuselo být zamrzlé. Přimhouřila jsem nad tím nápadem oči a uznale jsem střihla ušima.
Poznámka s medvědem mě trochu vykolejila, s hadem jsem zažila krátký přeblik, vzpomínku, na slizké tělo, co obsadilo náš les, a zmínka draků... takhle daleko mé znalosti bohužel nezasahovaly. Posadila jsem se. Bylo mi líto toho, co se chystám udělat, ale očividně to bylo nezbytně nutné. „Ano, přesně tak, poslal mě drak! A říkal, že se urychleně musíš dostavit do Borůvky, abys neumrzl.“ Dobře, to bylo možná trochu kruté, ale vystřelilo to ze mě dřív, než jsem se nad tím stihla zamyslet. Doufala jsem, že to vlče přijme s mávnutím tlapky. „Tak co?“ Byla jsem už trochu netrpělivá. Nad ránem jsem sice přestala slyšet zvuky hromů a s východem slunce – sluneční paprsky jemně prosvítaly do naší jeskyně – přestalo i pršet. Nic to ovšem neměnilo na tom, že vlče tu nemohlo zůstat a já tu konec konců nemohla zůstat už vůbec. Měla jsem za úkol ho spasit, přiučit novým věcem a šupačit s ním domů.

<< Vřesoviště

„Co že?“ Nechápavě jsem vysunula bradu dopředu a nadzvedla obočí. Došla jsem do jehličnatého lesíka, kde nejen, že stále, kupodivu, lilo, ale taky tu byl... sníh? Na sníh jsem si moc dobře pamatovala. To místo mi vůbec docela připomínalo rodný kraj, ač ne tak úplně. Bylo jiné, uvědomovala jsem si moc dobře, že jsem jakýmsi zázrakem nedošla domů. Na to jsem putovala moc krátce a hlavně jsem si pamatovala, že jsem tehdy přišla k sopce a rozhodně jsem nešla místy, jimiž jsem prošla nyní. Zadoufala jsem, že tohle není žádný výkyv počasí a prostě tu sníh mají celoročně, protože další srandy bych už pravděpodobně nepřežila. Doplazila jsem se až k jedné jeskyňce a strčila do ní hlavu dřív, než jsem si ji pořádně prohlédla. Spokojeně jsem zjistila, že tu nejsou žádné díry a jsem konečně v suchu. Růženka tiše zapípal a rozhodl se opustit (ne)věrné místo na mých zádech. Snažila jsem si přivyknout tmě, když vtu... Růženka na něčem přistál.
„Co to tam máš?“ Směle jsem vykročila ke svému oblíbenému růžovému ptáčkovi a pohled mi okamžitě padl na vlče. Bylo drobné, promočené a já v něm okamžitě viděla sama sebe, už takřka před dvěma lety. Otřásla jsem se a jemně do něj drcla čumákem. Najednou jsem byla zmatená a moc nevěděla, co dělat. To, co se mnou dělal Storm, jsem měla v mlze, ale bylo mi jasné, že základ je vlče vzbudit, donutit vstát a zahřát. To zvládneš, Maeve. Jsi přece učitelka. Jsi ta nejbáječnější učitelka, věř si trochu! Přikrčila jsem se, abych i přes svoji nížku nepůsobila na beztak vyděšené vlče děsivě, a ještě jednou do něj drcla. „Vstávej, ano? Prosím! Já jsem Maeve a pomůžu ti, nemusíš se bát.“ Málem jsem tam začala panikařit a brečet. Bylo mi toho jemného šedivého kožíšku líto, a hlavně přirozeně ztraceného vlčete, kterému ten kožíšek patřil. Co budu jen dělat?

<< Zarostlý les (přes Kopce Tary)

Ťapkajích po rozlehkých kopcích, trošku mě začalo štvát, že prší. Zatímco předtím jsem to brala jako něco nezbytného pro očištění světa, nyní jsem kvůli tomu akorát byla smutná. A já smutná nechtěla být, protože jsem byla učitelka a tudíž jsem rozhodně musela být maximálně veselá! Jenže jsem se beztak připravila o nějaký nádherný výhled, třeba podobně krásný jako byl z kopce, na němž jsme se seznámili s Růženkou, a aby toho nebylo málo, taky jsem si pěkně koledovala o zranění. Déšť sílil, já už snad nemohla být víc mokřejší a hromy burácely s takovou silou, že bych byla i přísahala, že bych kvůli těm zvukům klidně z kopců spadla! Žluté úkazy na obloze sice nebyly děsivé ani nevydávaly tak strašlivé zvuky, za to by mě klidně mohly šlehnout po ocase a... co se stává s vlkem zasaženým bleskem? V duchu jsem si pomyslela, že budu něco takového muset zjistit, a hodila zoufalý pohled po Růžence. Tady bychom se neměli zdržovat. A tak jsme se tu ani nezdržovali a tempo jsem zvolnila až ve chvíli, co mé tlapky sice nestouply na o nic více sušší místo, ale byla jsem minimálně dole. Proplétala jsem se skrz keře s barevnými kvítky a opět se usmívala jako sluníčko. Temná mračna se zlehka rozestoupila a na mé cestě za učitelstvím mě doprovázel svit úplňku. Hned se mi šlo lépe.

>> Severní hvozd

<< Východní hvozd (přes řeku Kiërb)

Pohybovat se v takovém nečase přes řeku rozhodně nepatřilo k těm nejlepším nápadům, které se mi kdy vetřely do hlavy, ale protože jsem nikdy moc neměla odhad na nebezpečí, prostě jsem to riskla. Růženka se v mé srsti zavrtěl a já jsem se jen povzbudivě usmála. Samozřejmě jsem povzbuzovala ptáka, který mohl řeku klidně přeletět, ne sebe! Mně to přišlo jako prkotina a vyděšená jsem byla až tehdy, co jsem překračovala kluzké kmeny stromů a světe div se, málem jsem skončila ve vodě. Ale doopravdy jenom málem. Zaskočeně jseem vyjekla a potom... potom najednou byla na druhé straně. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem stanula v neznámém lese. Trošku mi připomínal Smutný les, tedy Východní hvozd, odkud jsem zrovna šla. I tady jsem musela opatrně našlapovat a proplétat se mezi širokými kmeny stromů a spletitými větvemi. Párkrát jsem si hlasitě povzdychla a zahleděná na cestu před sebou a kvůli ustavičné myšlence, že někomu musím pomoct, když už mám tu novou funkci, jsem úplně přehlédla mladého vlka schouleného u kořene. Kdybych ho jen viděla, pomoc bych mu rozhodně neodmítla! A ještě bych mu třeba mohla vysvětlit, co se to poslední dobou dělo se světem... kdybych to i já aspoň trochu chápala. To, co mi řekla Baghý, sice dávalo smysl, ale běsnění sopky jako takové bylo... nad mé chápání. Nabručeně jsem se zamračila.

>> Vřesoviště (přes Kopce Tary)

<< Borůvkový les (přes Středozemní propadlinu)

To, co začalo jemným deštíkem, skončilo tak, že jsem i s Růženkou na zádech za chvíli byla promočená až do morku kostí. Oklepala jsem se a cítila jsem, jak se mi chlad vkrádá pod huňatý kožíšek. Dívala jsem se na tu spoušť, kterou zanechalo tornádo a vůbec všechno to neštěstí, co se přihodilo. Vypadalo to, že sopka už přestala bouřit, ale těžko říct, jestli to skutečně bylo k něčemu. Ještě stále jsem před očima viděla předměty vyletující z Borůvkového lesa a bylo mi do breku. Nakonec jsem došla až do Smutného lesíka, místa, kde jsem se potkala se Saturnem. Na tváři mi sám od sebe vyskočil šťastný úsměv. Ačkoli naše povídání bylo krátké, ráda bych si ho zopakovala. Klidně teď a tady. Možná bych za ním mohla dorazit do Mechového lesíka? Nakonec jsem se však rozhodla, že budu jen poslušně pokračovat dál. Kam, to jsem tak úplně nevěděla. Ale pořád jsem si vzpomínala na to, co jsem slíbila Baghý, že budu plnit svoje povinnosti učitelky a podívám se, jestli někdo nepotřebuje moji pomoct. Jako učitelka jsem totiž rozhodně měla povinnost i pomáhat a spojit to s učením nových poznatků! „Co myslíš, Růženko, najdeme někoho takového?“
Jsem učitelka Maeve. Té myšlenky se snad už v životě nezbavím.

>> Zarostlý les (přes řeku Kiërb)

>> Východní hvozd (přes Středozemní propadlinu)

//předtím jsem ještě nevěděla, kde vyzvednout nového zájemce o smečku, tak jsem přechod nepsala :>

//Mnohokrát děkuji za pochvalu, bylo mi ctí a bude mi ctí i nadále, pakliže se mi zadaří i v příštích měsících! :> A já práskám plnit své nově nabyté smečkové povinnosti, první zářijové dny byly drobet hektické, tak teď musím urychleně hejbnout zadkem :>

Nejsem si jistá, kolik nebí existuje, ale já byla v tu chvíli v tom nejvyšším. Tedy, samozřejmě, že vím, kolik jich existuje! Celá nadšená jsem se nasmívala na Baghý. To, že jsem nebyla otravná, byla jedna věc. Otravných vlků byla spousta, dalo se s tím žít, já s tím taky žila už víc jak jednu zimu (kvapem se mi blížila ta druhá!) a pořád jsem byla šťastná. Možná proto, že já jsem si otravná nepřišla, ale když o tom někdo mluvil, aspoň malilinko mi to v hlavě začalo šrotovat. Hlavní důvod, proč jsem se usmívala na maximum, bylo ovšem něco jiného. Já byla učitelka! Pořád dokola jsem si to slovo přehrávala v hlavě, tiše žmoulala na jazyku a vůbec dělala vše, co jsem mohla, abych ten šok zpracovala. Učitelka. Učitelka. Maeve Maeve z Borůvkového lesa, učitelka. Učitelka!
Znělo to tak božsky, že jsem na chvíli neviděla ani temné mraky slibující něco ošklivého, ani necítila na plicích popílek, ani neviděla hněvavou sopku. Byla jsem tu jen já a moje nová funkce – učitelka. „Budu! Budu ta nejlepší a budu všechny zvát do Borůvky, protože tady zase mají tu nejlepší alfu.“ Spiklenecky jsem zamrkala na Baghý. Kdyby si náhodou kdy myslela, že ji nemám ráda, protože nahradila Velkého Alfáka (a že jsem se na ni dřív trošku ošklivě dívala!), nyní musela vědět, že to vážně je moje kamarádka.
Jinks i nadále zůstával poněkud stranou. Ostatně, co říkat? Na stáří jsem moc odhad neměla, avšak jistě již byl v letech a neměl náladu na užvaněné vlčice překypující nadšením. Na jednu stranu jsem ho možná maličko chápala, na tu druhou mi ho bylo líto. Proč se taky nesmál? Proč vypadal tak... nekomfortně? Zkoušela jsem se na něj povzbudivě usmívat, ale... pravděpodobně to nic nezměnilo. Nebo snad?
„Tak domluveno! Zavyj, až budeš vyrážet z lesa, a já přiletím! Přiletí hustokrutopřísná učitelka Maeve Maeve!“ Nemohla jsem si pomoct, musela jsem svoji funkci do zblbnutí opakovat. Rychle jsem střihla pohledem po šedém, jakmile alfa pár slovy vtáhla i jeho do konverzace. Horlivě jsem kývala hlavou a oháňka mi rytmicky vlála sem a zase tam. „Vyrazíme do celičkého světa! I s Růženkou.“ Významně jsem pohlédla na růžového ptáčka zamotaného v mé huňaté srsti, tedy aspoň na tu část, která byla vidět a na kterou jsem měla výhled po maximálním vykroucením krku, jehož jsem byla schopná.
Vůči těm milostným náznakům, jež probíhaly doslova před mýma – zabarvujícíma se – očima jsem byla naprosto slepá. Sice se ve mě občas něco pohnulo a taky jsem zrudla, když jsem se podívala na jejich propojené tlapy, ale brala jsem to na lehkou váhu. Možná jsem přece jenom taky k nějakému vlkovi něco cítila...? Ale ne. Jak bych si asi ze všech těch svých kamarádů, a že jich na můj vkus bylo konečně docela dost, mohla vybrat, se kterým si takhle budu křížit tlapky? Nakonec jsem ty myšlenky raději odpudila zamáváním hlavy.
„Tak já půjdu, Baghý, Jinksi. Mějte se tu moc hezky, musím zjistit, jestli jsou všichni v pořádku a kdyžtak jim předat informace, kam mají jít! A naučit je něco zajímavého. Třeba o té sopce.“ S hlasitým povzdechem jsem se starostlivě konečně opět podívala na bouřící hordu kamení, obdařila dvěma rovnocennými úsměvy alfu i jejího šedého kamaráda, a razila jsem pryč.
S Růženkou na zádech. Odmítala jsem se ho vzdát, ačkoli jsem se o něj bála.

V klidu. Šlo být vůbec v téhle situaci v klidu? Ještě před chvílí mě tetička Baghý kárala za to, jak ošklivě jsem se chovala k Jinksovi. Pravda, nebyla jsem nejmilejší, ale ani nejzlejší a hlavně... nemyslela jsem to tak. Další kárání naštěstí už nepřišlo a já se místo toho kárala v duchu. Potom mě Baghý začala uklidňovat. Její slova o Borůvce mě příjemně zahřála, obzvláště v čase, kdy se rozpadal svět, nad hlavami nám jako nepřátelští ptáci kroužily černé mraky a pod tlapkami se chvěly kamínky, jsem tohle ujištění potřebovala. Hrdě jsem vypnula hruď a zářivě se usmála. „Děkuju ti, Baghý. V tom případě si přeju být v Borůvce navždy.“ Zasněně jsem zavřela pomaloučku se barvící očka, jako bych snad nakonec měla magii, díky níž se mohou plnit veškerá přání! a v duchu vyslala prosbu k nebesům, abych tu skutečně navždy mohla být.
Bála jsem se, ne že ne. Řádící sopka, o níž Baghý mluvila a jejíž hněv byl nyní patrný v našem milovaném lese, mě docela znepokojovala. Docela dost. A nepomáhalo, že se báli pravděpodobně všichni. Zdálo se mi to, nebo se i Růženka na mých zádech nervózně vrtěl? Semkla jsem víčka k sobě.
„Vážně nejsem otravná?“ V očích se mi zalesklo čisté nadšení. Málem jsem se vrhla Baghý do dalšího objetí, tentokrát doopravdy jenom málem! Svým výrazem bych klidně mohla suplovat chybějící sluníčko na obloze. Ačkoli jsem ta slova předtím vyhrkla bez ladu a skladu, přece jenom jsem si maličko otravná přišla. Hlavně neužitečná. To mi však alfa začala promlouvat do duše a mé srdce skákalo kotrmelce.
Najednou získala moji maximální pozornost a já na ni vejrala jako sůva z nudlí. „J-já? U-učitelka?“ Začala jsem panikařit snad ještě víc než předtím. Já mohla být učitelka? Být oficiálně TA NEJCHYTŘEJŠÍ? Nasmívala jsem se na moji odteď nejlepší kamarádku alfu. „Děkuju děkuju, budu ta nejlepší učitelka! Maeve Maeve, učitelka z Borůvkového lesa.“ Mé nové jméno znělo tak krásně, až jsem se málem samým nadšením roztekla.
Málem bych v rámci zapálení zapomněla, že tu máme společnost – Jinksovu. Konečně se do hovoru zapojil a já po něm střihla krátkým pohledem. Když jsem ho objímala, nepůsobil zrovna komfortně, a tak jsem ho raději po chvíli nechala být a dopřála mu očividně kýžený osobní prostor. „Ale jdi,“ odmávla jsem ho tlapkou směle. „Měl jsi plné právo se do toho motat, patříš k nám.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála a podívala se na Baghý, jestli má slova schvaluje. Přece jenom jsem potřebovala menší ujištění, že už nejsem bezdůvodně hubatá na jejího kamaráda... kdybych to náhodou zase neviděla.
Ještě jsme pak chvíli řešily ony složité magie. To jsem se už neusmívala, nýbrž mračila a roztomile krčila čumák. Po chvíli jsem musela mít tvář úplně zvraštělou. „Dobře, tak já se teda vypravím za bohy! Nechtěla bys navštívit i Mechovou smečku? Odtamtud pochází ten můj kamarád,“ připomněla jsem a nervózně skousla ret. Vzpomněla jsem si na naše vyprávění o hodných čarodějnicích. Srdíčko se mi poněkud nehezky zatřáslo. Musela jsem doufat, že je Saturnus v pořádku.

O tom, že ne všichni jsou milými vlky, jsem sice věděla své, ale nechtěla jsem si to moc připustit. Proto jsem to Baghý pořádně odkývala. „Já vím. Není to samozřejmost. A proto mám tak ráda Borůvku a vážím si, že jste mě sem tehdy vzali,“ špitla jsem tichounce. Obvykle jsem byla hlasitá, nyní se mi ale zdálo, že bych o svém vstupu do lesa plného borůvčí měla mluvit skoro až s posvátnou bázlivostí. Ano, byla jsem vděčná. Borůvka byla mým domovem. Jen kéž by se tu ještě někdy objevil Blueberry!
Udělalo mi radost, že zná Mechovou smečku. Já na ni sice kdovíjaký expert nebyla, alespoň jsem však znala její polohu (kterou jsem si už pravděpodobně moc nepamatovala, protože jsem až takový pozor na cestu nedávala) a jednoho z jejich členů (na toho jsem naopak dávala dobrý pozor). Baghý navíc vyslovila něco, co mě úplně ohromilo a nadchlo. Oči mi zářily samým štěstím. „Vezmeš mě sebou, viď? Prosím. Slibuju, že nebudu na obtíž a že udělám vše, jak mi řekneš. Já vím, že jsem občas otravná,“ přiznala jsem, ačkoli jsem to ze sebe vychrlila tak rychle, že jsem si ta slova ani nestihla rozmyslet a vůbec jsem svoji otravnou stránku nebrala vážně, „ale ráda bych byla užitečná.“ To bylo ostatně něco, co mě taky docela trápilo. Docela hodně. Těch problémů bylo v poslední době pořádné množství, a to jsem si myslela, že jsem veselá a sluníčková vlčice. Na pyscích mi na chvíli zůstal úšklebek.
Ten se hodně rychle změnil poté, co jsme společně začali řešit magie a Baghý byla najednou... ne příkrá, ale kárala mě. Asi. Nechápavě jsem se zavrtěla. Však já byla ráda za Jinksovu pomoc, ale byla jsem dost zmatená sama v sobě a probírat své trable s cizincem bylo... moc osobní. Povzdechla jsem si. Proč mě najednou celý svět nechápal? Skoro mi bylo do breku. Možná jsem už zase popotahovala? „Omlouvám se. To není nic proti tobě, Jinksi. Seš vlastně takovej můj kamarád, ehm? Chápeš, ne? Seš u nás doma, takže musíš být automaticky kamarád. Ale já prostě, to přeblikávání je trochu divný a je ještě divnější se o tom bavit s někým, jako jsi ty.“ Zaksichtila jsem se. Ze svých magických patálií jsem byla drobet nervózní a začala jsem se do svých slov zamotávat natolik, že nejen, že neměla hlavu ani patu, ona vyznívala ještě hůř. Svěsila jsem ramena. „Prostě se ti omlouvám a beru tě.“ Všimla jsem si jeho zvláštního výrazu a ten zabolel natolik, že jsem se odhodlala ho jít obejmout. Jen tak, zničehonic, jsem okolo něj ovinula své tlapky, pokud se nechal. A bylo mi docela jedno, jestli je zrovna natisknutý k Baghý, osobní prostor jsem nikdy nerespektovala a objetí nebylo moc!
„To je dobrý, můžeme to probírat před Jinksem. Je to tvůj kamarád a já to respektuju. Nemám důvod to nerespektovat.“ Ani mi nedošlo, že mi třeba hnědá alfa může vysílat nenápadné signály, že chce chvíli o samotě s šedým vlkem, že třeba nejsem vítána. Asi jsem byla, a pokud ne, nedošlo mi, že nejsem.

Bylo mi do breku, ale nechtěla jsem brečet, takže jsem nebrečela. Asi? Těžko říct, s koncem světa se beztak v jednom pocity míchají tak, že už ani neví, jaké pocity má. Byla jsem vážně vděčná, že je tu se mnou Baghý a Jinks, ačkoli Baghý byla technicky vzato pořád jen alfa a Jinks pořád jen cizinec. Formálně ano, Jinks cizincem zatím zůstával, ačkoli v koutku duše to byl přirozeně můj přítel. Co by od něj asi tak hrozilo? A Baghý byla neformálně má přítelkyně myslím od doby, co jsme spolu byly na lovu, nebo možná už z dřívějška, těžko říct. Třeba mě brala jako usoplené vlče a všechno bylo k ničemu.
„Proč bych neměla být?“ pípla jsem trochu nechápavě. Že by Baghý něco tušila? Možná by mi pak i mohla vysvětlit, jak je možné, že jsem cestovala vesmírem, ačkoli jsem prostě jen šla z lesa a o žádné cestování se nebes neprosila. Nebo to myslela nějak jinak? Fajn, trošku jsem možná rudla, když byl vedle mě stál Star, ale to jenom proto, že mi byla zima. A se Saturnem to bylo příjemné posezení, dokonce jsem byla pozvaná do Mechu, ale pořád to nebylo ono. Vzdychla jsem. „Ne, to vůbec, proč? Teda, ne proč, to samozřejmě vím, ale... byli hodní. Povídali jsme si a tak. Znáš Mechovou smečku?“ Rozhodla jsem se využít toho, že jsem se nakrátko objevila u hranic Mecháče se Saturnem, a vyzpovídala jsem Baghý, nakolik ona jako alfa má znalosti o blízkých smečkách.
Baghý očividně nebyla nadšená mojí změnu nálady, obzvláště takhle náhlou, jenže to už jsem byla celá já. A nadšená jsem z toho nebyla o nic víc, docela mě to unavilo. Ještě jednou jsem se pokusila o omluvný úsměv, následovaný dalším vzdychem. Neměly bychom na sebe být příkré, když kolem nás létaly předměty a celý svět byl proti nám.
Své trable jsem chtěla řešit zásadně s ní, to by do toho ovšem nesměl vstoupit šedý. Střelila jsem po něm rádoby výhružným pohledem a pak jsem se posadila, tohle asi bude na dlouho. To, co říkal, znělo jako že tomu rozumí. Proč tomu rozuměl a já ne? Na chvíli jsem jen tiskla pysky k sobě a pozorovala čoud. Potom jsem přikývla. „To druhý. Jiní to nemohli vidět, protože tam nikdo nebyl.“ Bylo to docela jednoduché vysvětlení. Ostražitě jsem koukla na Růženku. Že by tam přece jen nakonec byl a nezdálo se mi, že vidím jeho pírko? Ale však to byla úplná blbost. To pírko blikalo, a i kdyby ho Růženka cestou ztratil, blikání prostě byla blbost. Totální. „Přeblikávalo a tak. Bylo to podezřelý a hned jsem věděla, že na tom něco nesedí. Že to smrdí, jak by řekla Kaya.“ Celá jsem se tetelila blahem, že šířím čarodějnické učení své nejoblíbenější tetičky Kayi.
Do debaty se naštěstí zapojila i předtím dotázaná alfa. Otočila jsem se zpět na ni. Byla jsem dost stará, podle ní. Je to zvláštní, dlouho je jeden málo starý a pak najednou dost. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to vlastně nakonec líbilo nebo ne, protože to bylo docela hrůzostrašné. „Ano, určitě, to zní fajn. Navštívím ho. Pana Života.“ Měla jsem pocit, že nějaké šuškání o Panu Životovi jsem někde slyšela, ale bylo to tak tenké a nepodstatné, že jsem neměla páru, kdo má ten Život být. Asi bude zodpovědný za to, že teď všichni umíráme, protože nekoná svoji práci správně.