Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Yw svými slovy potvrdil, že jsem skutečná učitelka. Prý se kvůli mě dozvěděl spoustu věcí! A to bylo to nejhezčí, co jsem mohla slyšet. Nadšeně jsem se usmála a byla bych ho pravděpodobně umačkala v objetí, kdyby to neznamenalo, že při té příležitosti zmačkám o roztomilou pavoučici. Raději jsem se tedy soustředila na to, abych už brzy vyšla s pravdou ven. Na to jsem ale potřebovala Baghý. Mluvit s ní mi však bylo umožněno téměř hned, stačilo vyměnit si zprávu pomocí vytí a najednou jsme se opět viděly. Udělalo mi to radost, zároveň mi to přidalo starosti. Teď už tuplem budu muset s celou pravdou ven a říct drobkovi, že žádní draci neexistují, ať už to bylo cokoli. A pokud náhodou ano, tak Baghý rozhodně jedním z draků není.
Baghý mě očividně viděla ráda taky. Dlouho jsem ji neviděla tak vykolejenou, jako v momentě, kdy jí Yw začal nadšeně vyprávět o tom, že se ještě nikdy nesetkal s žádnou dračicí ani drakem. A jéje. Zkrabatila jsem obočí. Najednou jsem nevěděla, kam s očima. Tohle byla moje chyba, že jsem to nechala dovést tak daleko. „Baghý,“ zněla jsem ještě nejistěji než ona, ačkoli to nebylo až tak překvapivé, když jsem byla jen delta! Přešlápla jsem z nohy na nohu a káravě se podívala na Ywa. Moc mi to svojí další otázkou neusnadnil. Hlasitě jsem si povzdychla. „Je to moje vina, Baghý, promiň. Yw odmítal jít z jeskyně, kde jsem ho našla, pokud ho nezavedu za dračicí. Tak jsem musela říct, že jsi dračice.“ Doufala jsem, že to v nějakém světě neznamená nadávku, abych náhodou svoji milovanou alfu neurážela. Nevypadalo však, že by z toho ani po chvíli byla kdovíjak moudrá. Rozhodně z toho nebyla moudřejší než já.
Poté, co ukázala Ywovi křídla, pronesla to, na co jsem se zdráhala zeptat. „Už to tak bude. Nemůžeme ho přece vyhodit ven, ne? Mě jste taky přijali. Prosím, Baghý!“ Vykulila jsem na ni oči. Jistota byla jistota a vlčecí pohled fungoval, ačkoli jsem už byla ve věku, kdybych jej neměla zneužívat. Ywovi naštěstí zůstat bylo svoleno. Nadšeně jsem se vrhla alfě do objetí a potom hned objala Ywa – dávajíc si dobrý pozor, abych náhlými prudkými pohyby nevylekala Růženku na svých zádech nebo nezamáčkla Boženku na Ywově hlavě.
Vypadalo to, že jsme propuštěni. Vtom se však Baghý zastavila a oslovila mě. Přirozeně jsem se zastavila v pohybu a otočila jsem se. Asi jsem to neměla dělat, protože to, co mi řekla, mě poslalo do nebes. „Vážně?“ Překvapeně jsem otevřela tlamu dokořán. „A-ale, já jsem říkala, že jsem delta! Ale já už jsem gamma? Teď si ale o mě budou myslet, že jsem hloupá...“ drmolila jsem zaraženě. Hned nato jsem zamávala oháňkou. „Ale výjimečně to za tuhle nálepku stojí, Baghs. Moc díky. Slibuju, že tě nezklamu ani tentokrát. A kdyby něco, vždycky mě můžeš vrátit na kappu, ne?“ Bylo to spíš doufání, že se nic takového nestane. Nemohla jsem vyvést žádnou lumpárnu!
Pyšná na sebe sama jsem zářila na všechny strany, podobně, jako předtím zářil náramek alfy, a přemýšlela jsem, jestlipak svým zářivým výrazem alespoň trochu kompenzuju ty tmavé mraky, co se usadily přes celou oblohu? Vypadaly zlověstně. O to větší důvod vyrazit. „Tak pojďme, Ywe.“

„Jasňačka,“ ubezpečila jsem pavoučici. Začala se mi víc a víc líbit. Věřila ve mě a v mé schopnosti, takže jsem se začala modlit, abych ji taky něčemu zajímavému přiučila a chudák nebyla zklamaná. Růženka se i nadále neprojevoval, stejně, jako se neprojevoval těch několik měsíců, co jsme tvořili nerozlučnou dvojku. Co, několik, už to klidně mohlo být víc jak jedno léto. Bylo neuvěřitelné, jak ten čas letěl. Oblízla jsem si čenich a překvapeně zdvihla obočí. „Jsi si jistý, Ywe?“ zapochybovala jsem. Nedovedla jsem si představit, že by mě orel tahal do vzduchu. Za prvé, proč by to dělal, a za druhé, jak by mě asi unesl? Jenže nemohla jsem o potenciálním unesení přemýšlet ve vztahu k sobě, ale k Ywovi. Byl drobný, dalo by se to. Překvapilo mě však, jak klidně o tom vyprávěl. „To zní parádně.“ Nakonec jsem se to taky rozhodla přijmout s nadšením a širokým úsměvem od ucha k uchu. „Jsi šikovný, Ywe, že jsi to tak pěkně zvládnul. A jsem moc ráda, že jsem tě pak v té jeskyni našla.“ Něco mi říkalo, že ho potěší, když ho pochválím.
To vlče mě neustále dostávalo do rozpaků. Uměla Baghý létat? Těžko říct. Po obou stranách jejího drobného těla jí sice vyrůstala křídla, ovšem její létající schopnosti byly i mě záhadou. Za žádných okolností jsem to však nemohla přiznat. „Víš, Ywe, to ti bude muset prozradit sama Baghý. Je to tajemství a já o tom nesmím mluvit, omlouvám se,“ zamumlala jsem. Vykrucování by mi šlo.
K našemu, i když hlavně k mému štěstí Baghý byla na dosah a mé vytí nezůstalo bez odpovědi. Což snad ani nešlo, ledaže by mě ignorovala. Byla jsem totiž opravdu hlasitá. Vesele jsem se podívala na svého společníka. „Připraven se setkat s Baghý, Ywrone?“ S těmi slovy jsem se rozťapkala směrem, odkud na mě alfa Borůvkové smečky volala. Jakmile jsem viděla křídla, srdce mi štěstím poskočilo. Z čeho už jsem nebyla tak nadšená, bylo množství neznámých tváří. Znepokojovalo mě, že by ve smečce už nemuselo být místo. „Ahoj Baghý,“ pozdravila jsem ze všeho nejdříve svoji kamarádku. „Umm, nesu ti takový problém. Teda, Ywron není problém, ale spíš okolnosti jsou problémové. Unesl ho orel. Nemá domov.“ Ve zkratce jsem sdělila vše, co bylo potřebné, kam tím mířím muselo být někomu tak chytrému, jako byla naše alfa, jistě nad slunce jasné. Věnovala jsem jí zahanbený úsměv a povzbudivě drkla do Ywa. „Tohle je Baghý, Ywe. Alfa Borůvkové smečky,“ významně jsem přejela pohledem z Ywa na Baghý, „Baghý, tohle je Ywron. Nepřestává o tobě básnit.“ Z jakého důvodu, to jsem se raději nesvěřovala. Jak jen Baghý vysvětlit, že ji považuje za všemocnou dračici?

<< Jeskyně Burūberī

Jestli mě překvapilo, že znal osminohý tvoreček naše jména? Pravděpodobně by mělo, ale už ze samotného faktu, že mluvil, jsem byla zaskočená, a tak jsem jen přikývla. „Ano, přesně tak, Boženko. Já jsem Maeve Maeve z Borůvkové smečky, a nejen to! Jsem delta a taky učitelka, to proto teď doprovázím Ywa a učím ho novým věcem.“ Mé představení sice bylo vyčerpávající a bůhví, jestli to maličkatý mozeček pavoučice Boženky zvládal zpracovávat (i já sama jsem se v tom ztrácela), ovšem bylo to důležité. Nebyla jsem egoistická, možná trošičku, ale cítila jsem se zkrátka dobře ve svém těle a byla jsem za dobře s tím, jaká jsem. Byla jsem delta. Učitelka. A tak. O tom, že se budu mít ráda a budu si připadat užitečná, se mi ani nesnilo.
O tom, že má Růženka dobré vychování, pavoučici ubezpečil Yw, a protože jsem na svého ptačího kamaráda nechtěla vrhat špatné světlo ani těm dvěma brát iluzi, raději jsem nezmiňovala, že je to ve skutečnosti pěkný lump.
Ještě předtím, než jsme vyrazili ven – vlastně už jsem byla jednou tlapkou venku – jsem obdržela zvláštní dotaz. Tentokrát jsem byla překvapená. Zamračila jsem se, potom se zasmála a pak jsem... se zaraženě posadila. Až tak mě ta informace vykolejila, očividně. Přemýšlela jsem, jestli když přiznám, že jsem ještě nikdy neletěla, budu považována za hloupou. Já byla totiž přece chytrá! Nakonec jsem si řekla, že to Ywovi řeknu na rovinu. „Neletěla. Ale jasně vím, že to musí být borůvkovskyúžasňácký pocit, viď? Ty jsi teda letěl?“ Dávalo by to smysl, když se s takovým přesvědčením vyptával. Raději jsem si ale nechtěla domýšlet, jakým způsobem se dostal do vzduchu. Že by ti draci nakonec přece jen existovali?
Na přemýšlení nakonec nebyl čas. S Růženkou na zádech a Ywem jakožto svým svěrencem jsme se dostali zpátky do lesa, kde bylo mnohem živěji, než když jsme tu byli před chvílí. Nutně jsem potřebovala mluvit s Baghý a taky vyřešit problém, že si Yw myslí, že je to dračice. Falešně, vysoce a velmi hlasitě jsem zavyla, upozorňujíc na přítomnost svou i Ywa. Má zpráva zněla jasně – potřebuju alfu.

|218|

„No to víš že jo!“ prohlásila jsem hlasitě a ještě hlasitěji se smála. Byla jsem sice unavená, ovšem na dobrodružství jsem se těšila a Yw očividně taky. Celý zářil. Já zářila spolu s ním. Objevovat úžasné věci, to byla moje parketa. Jenže veškeré záření opadlo, když jsem šla s pravdou ven. Ta pravda byla ve výsledku ošklivá a já začala panikařit, protože jsem jednoduše nevěděla, co si počít s plakajícím vlčatem. Trhalo mi srdce ho tak vidět. Tady mě už nic nespasí. Pokud ovšem... „Ywe?“ Na prázdno jsem otevřela a zase zavřela tlamu a nakonec jsem z ní byla schopná vyslovit drobkovo jméno. Co že byl najednou tak nadšený? Teď už jsem si tuplem nebyla jistá, co dělat. Vypadám takhle i já, když brečím a najednou se směju? Chvíli jsem si Ywa prohlížela a to už mi tu náhlou změnu nálady horlivě objasňoval. Očividně vážně nepřestával věřit v existenci Baghý v podobě dračice, nebo se té myšlenky odmítal vzdát. A mé upřímné srdce tentokrát doopravdy nemělo sílu se snažit vysvětlovat, že to tak není.
A tak jsem ho znovu nechala ve lži.
Z naší výpravy asi stihlo sejít, a za všechno mohla malá pavoučice Boženka, která očividně mého svěřence naprosto uhranula. Chápala jsem to, já když viděla Růženku, taky jsem mu nemohla odolat a hned jsme byli velcí kamarádi. I tak mě trochu mrzelo, že budu přesunuta na vedlejší kolej. Vtom se na mě oba dva otočili a Yw mě zval, abych se k nim připojila. „Tak dobře,“ souhlasila jsem s jeho návrhem. „Můžeme vyrazit všichni čtyři. Stejně tě už asi nedostanu spát a já se vyspím potom. Ale nejdřív musíme za Baghý, Ywe. Je načase, aby tě poznala.“
Svět pravděpodobně jaktěživ neviděl zvláštnější podívanou, než mladou vlčici s fialovýma očima, na jejímž hřbetě seděl růžový ptáček, a malé vlče se zlatýma očima, mezi jehož ušima si hověl pavouk. Byli jsme to ale pořádná čtveřice!

>> Borůvkový les

|217|

Musela jsem se zamyslet. Což bylo něco, co jsem obvykle nedělala a jen se tvářila, že to dělám. Nemohlo být to, co mi celou dobu Ywron tak nadšeně vyprávěl, vážně pravdivé? Co když draci existovali? Nebyla jsem si úplně jistá, jestli bych z toho měla být nadšená, nebo se bát. Yw přece říkal, že někteří jsou možná vlkožrouti, což by nám rozhodně udělalo čáru přes rozpočet. Jakmile drobek domluvil, povzbudivě jsem se na něj usmála. „Neboj se nic, tady na Gallirei je spousta krásných míst a pevně věřím, že tu někde svého draka objevíš. Třeba bys mohl i tady pořádat nějakou hrdinskou výpravu?“ Navrhla jsem mu to tak nějak mimochodem, aniž by mi došlo, jaké drama tím můžu způsobit. Co když se vydá pryč, jak jsem to měla odmala ve zvyku já, a něco se mu stane? To jsem nemohla dopustit! „A pokud bys chtěl, můžu tě na té výpravě podpořit a jít s tebou... a Růženkou,“ dodala jsem ještě. Z mého postoje bylo očividné, že mám ještě něco na srdci.
Střídavě jsem se dívala na teplé kožešiny a na Ywa, dokud jsem ten tlak na srdci neunesla. Musela jsem s pravdou ven. „Poslyš, Ywe,“ oslovila jsem ho jemně a málem se u toho propadla hanbou a taky rozbrečela. „Víš, já ti lhala. Baghý není žádná dračice, je vlk jako já a ty. Ale nechtěla jsem, abys zůstal tam v jeskyni a umrzl. Proto jsem ti to řekl. Omlouvám se ti, ano?“ Půlku vlastních slov jsem pravděpodobně nevnímala. Cítila jsem se vážně příšerně a ani jsem nedoufala, že to spraví spánek. Ostatně ani nebyla příležitost, aby to spravil.
Zpoza kožešiny vylezl pavouček – to už samo o sobě bylo děsivé – a potom začal Ywovi něco hovořit. To bylo ještě děsivější a vůbec jsem to nechápala. Růženka se mnou nikdy nepromluvil a náhodný osminohý tvoreček jen tak suverénně vede konverzaci s malým vlčetem? Měla jsem takový dojem, že mi ta slova nepřísluší, ale protože jsem byla od přírody zvědavá, ani jsem se nesnažila skrývat, že poslouchám. Jednoduše jsem se k pavoučkovi, totiž Božence, naklonila, a zmateně vrtěla hlavou.

|216|

<< Borůvkový les

Doteď jsem ty draky brala jako nějakou Ywovu představu. Poté, co mi sdělil, že někteří draci vlky jí, jsem se zarazila a na chvíli mi to v hlavě šrtovalo. Nemohlo se přece jen stát, že jsem se mýlila? Co když mi celou dobu chtěl Yw naznačit, že se blíží nějaká hrozba, a já k ní byla lhostejná jako ke většině nebezpečí? „Poslyš, Ywe,“ začala jsem co nejvíce klidným hlasem, abych toho chudáčka nevyděsila. „A kde jsi vůbec o těch dracích slyšel? Kdo ti o nich vyprávěl? A viděl je ten, kdo ti o nich vyprávěl?“ Nebyla jsem si úplně jistá, jestli mozek malého vlčete zvládne zpracovat tolik otázek najednou, když i já sama v nich měla guláš, a to jsem přece byla génius, ale odmítala jsem tomu nevěřit. Tohle mohl být solidný problém. A po blížícím se konci světa, k němuž díkybohu nakonec nedošlo, jsem musela uznat, že přítomnost draků by byla jen... zkaženou borůvkou na již tak zkaženém keři. Ovšem to bych to nebyla já, kdybych se nepřestávala usmívat (a zároveň se mi nechtělo brečet).
Schoulená u Ywa jsem ho vedla k úkrytu. „Je tam parádní teplo a ještě parádnější kožešiny, uvidíš. Beru tě do úkrytu.“ Cizince bych tam pravděpodobně brát neměla, ale tak, tohle byla jistě výjimka. Chudáček malé umírající vlče, jež beztak nebude mít jinou možnost, než se k nám přidat – byli jsme si vážně podobní. „Koukej!“ pobídla jsem ho s triumfálním výrazem, jakmile jsme konečně dorazili dovnitř, a potom ve mě hrklo. „No, Růženka je, no... hele. Tady.“ Ten raubířský pták zničehonic proletěl mezi mýma nohama a zabral si tu nejpříjemější kožešinu. „Lehneme si tady, co ty na to?“ Přisunula jsem jinou kožešinu blíž, aby tu bylo co největší teplo. Sama jsem byla promrzlá a unavená a Yw jistě jakbysmet, ač se mi snažil namluvit něco jiného.

Hlasitě jsem si povzdechla. Co si jen počnu? Drobek se neustále ptal na dračici a já neměla to srdce mu říct pravdu, ovšem na tu druhou stranu, lhát jsem taky neuměla. „Já nevím, kdy přijde, Ywe.“ Zpražila jsem vlče poněkud nehezkým pohledem. Doufala jsem, že mu tím neublížím, to bych vážně nerada, ale nebyla jsem nejtrpělivější a když jsem zakusovala svoji otravnost na vlastní kůži (co si budem, Yw byl ve spoustě věcech mojí kopií), najednou mi už nepřišlo tak skvělé se pořád na něco ptát. Já se naštěstí pořád neptala na draky. „Určitě neurazíš,“ ujišťovala jsem Ywa zrovna, jakmile jsme konečně byli zpátky v lese. Byla tma jako v pytli, což mi moc nedávalo smysl a ráda bych se tím zabírala do hloubky. Jenže koho jsem se měla zeptat, a ještě tak, abych nevzbudila podezření, že vlastně nic nechápu a jsem hloupá? „Dračice musí pochopit, že když se s ní někdo chce vidět, chce být v té nejlepší formě, najezený, napitý, odpočatý. To přece nejde, abys před ní usnul. Pojď, půjdeme se prospat. A ty musíš uschnout. Není ti zima?“ Starostlivě jsem si prohlížela jeho kožíšek a trošku jsem se k němu natiskla, pokud se nechal, abych ho zahřála. Pocházet ze severních lesů a mít huňatý kožich mělo své výhody. A objetí přece nebylo nikdy dost. Pomalu jsem se vydala ke smečkovému úkrytu. Už bylo načase.

>> Borůvka úkryt

<< Ovocná tůň

Yw byl, jako vždy, plný otázek. Už jsem mu to ani neměla za zlé, protože nastaly horší problémy. Třeba to, že se, chudáček, vykoupal v tůňce! Což o to, ještě nebyla úplně zima, ale věřila jsem, že to rozhodně není příjemné. Konec konců jsem si to vyzkoušela taky, když jsem se pro něj natahovala, abych ho zachránila. Hlasitě jsem si povzdechla. Nově jmenovaná učitelka a do kolika problémů jsem se už dostala! Naštěstí drobek neprotestoval, když jsem řekla, že bychom měli vyrazit domů, ovšem přirozeně si neodpustil poznámku ohledně dračice. Skoro bych na ni zapomněla! Teď, když mi ji připomněl, jsem trochu ztuhla. Nikdy jsem nebyla moc dobrá v předstírání a jakékoli pokusy o lži mi v tlamě svítily na lesy daleko. Jak jen tohle vysvětlím Baghý? A jak jen můžu být tak bezcitná? Však dočista Ywovi zlomím srdce, až mu řeknu, že žádná dračice není! Nebo že bych mohla Baghý poprosit, aby si na jiný druh hrála? Plná myšlenek jsem skoro zapomněla něco říct, což bylo u mě velice nezvyklé. „Nebývá, ale občas se to děje,“ odmlčele jsem se konečně, snažíc se vysvětlit existenci zdánlivě nepropustné bílé bariéry před námi. Ještě jsme ani nedorazili do lesa a už ustupovala, pořád to však nebylo ono. „A víš, s tou dračicí... s tou dračicí je to trošku složitější. Vysvětlím ti to, až přijde Baghý ano?“ Ta slova ze mě lezla jako z chlupaté deky.
Zvolnila jsem krok, jakmile jsme byli opět v bezpečí mého milovaného lesa plného borůvek, v tomhle ročním období bohužel bez borůvek, a pak jsem se s významným výrazem podívala na vlče. Pokud bylo skutečně takové jako já, určitě bude mít ohromnou radost, když bude moct být v něčem užitečné! „Co myslíš bude lepší, Ywe?“ pobídla jsem ho. „Počkáme, až se někdo vrátí, nebo ještě půjdeme do úkrytu se prospat?“ Doopravdy jsem byla docela zoufalá, co si počít.

Yw byl nevyčerpatelná studánka otázek. Nejhorší na tom bylo, že jsem se na něj za to ani nemohla zlobit, protože jsem v něm až příliš viděla sama sebe. Jak tak jsem ochutnávala vlastní medicínu, začala jsem opět přemýšlet nad tím, jestli jsem stejně otravná pro okolí i já? Na tom, že někdo touží po znalostech, přece nebylo nic špatného! To, že já své otázky neuměla pokládat na rovinu jako Yw, bylo už něco jiného. Zakroutila jsem hlavou. „Bohužel, nic víc neumí. Jinak je to obyčejná tůňka Kromě toho občasného výskytu ovoce, samozřejmě.“ Pokud náš malý borůvkový vodní poklad uměl něco víc, dosud jsem to nezjistila. Možná bych se na to mohla zeptat Baghý, až se příšte uvidíme?
Měla jsem ohromnou radost, že drobkovi meloun chutná, a ještě větší, že se urychleně pídil po borůvkách. Milovat borůvky, aniž byste je ochutnali, to byl správný krok k tomu stát se správným členem Borůvkové smečky! Mně taky dlouho trvalo, než jsem ochutnula svoji úplně první borůvku. „Rostou u nás v lese, ale teď už ne. Musíme počkat až na příští léto, je mi líto, Ywe. Mezitím se občas můžeme vydat sem.“ Jen co jsem to dořekla, Yw, jako by mě vzal za slovo, se vrhl vstříc tůňce. Těžko říct, co hledal, jestli kýžené borůvky, nebo meloun, ovšem je pištění mě uvrhlo do krátkodobého tranzu. Roztěkaně jsem otevřela tlamu.
„Y-ywe? Ywe! Jsi v pořádku?“ zahulákala jsem a rychle přiskočila k vodě. To bych ovšem nesměla být nemotorná a neskončit tam s ním taky. Naštěstí jsem byla přece jen o něco větší, takže jsem se nezamokřila tolik, i tak to nebylo příjemné. Hlasitě jsem si povzdychla a na vlče se podívala. Opravdu vypadalo v pořádku, to zubení tedy snad nebylo přetvářka. „Měli bychom se vydat domů, Ywe. Vážně si musíš odpočinout a navíc koukej, není nic vidět,“ oznámila jsem s vševědoucím výrazem. Všude kolem nás byla hustá mlha. Váhavě jsem udělala krok tak, kde jsem odhadovala výskyt Borůvkového lesa. Dávala jsem si dobrý pozor, aby se mi drobek nezatoulal, to jsem nemohla dopustit. Musela jsem přeci před Baghý zazářit.

>> Borůvkový les

Když se drobek probudil, přísahala bych všem borůvkám, že ho zaškrtím. Přirozeně ne na to, že po menším kolapsu přišel opět k sobě (díky tomu bych nejraději skákala až do oblak), ale za to, že ho vůbec napadlo pod mým dohledem vypustit duši. Protože jsem však odmalička byla mírumilovná, nemohla jsem se na něj zlobit dlouho a přísný pohled matky zocelené léty mi na tváři vydržel jen pár sekund. Potom jsem se už jen smála od ucha k uchu a sledovala, jak Ywron hoduje na melounu. Úplně mě z toho polévaly vlny nostalgie a vybavovaly se mi vzpomínky na to, jak jsem ležela ve sněhu a třásla se zimou, na to, jak mě zachránil Stařík a jak jsem pak taky s nadšením cumlala sladkou melounovou šťávu. Na maličký okamžik se mi sevřelo srdce. Borůvkovou smečku jsem milovala, ale trápilo mě, že jsem díky své lásce téměř zapomněla na tu svoji. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se veškeré své starosti odsunout stranou, teď jsem měla důležitější věci na práci.
„No, víš... to je taková zdejší... magie. Borůvky totiž nerostou po celý rok, tak tu máme takovou menší, ehm, kompenzaci. Ty v zimě nesmíš nikdy jíst, ano? Ty jsou špatné,” vysvětlila jsem mu překotně. Ne, že by v zimě borůvky rostly, ale i tak se mi jednou podařilo nějaké v zimě sníst. Doteď jsem nevěděla, co to mělo znamenat. Byla to snad předzvěst končícího světa, že vyrašily ve špatné roční období?
Překvapeně jsem se na drobka zahleděla, když mi nabídl zbývající kousek melounu. „Ne, to je dobrý, musíš jíst víc, abys nabral síly,” přemlouvala jsem ho hrdinně. Nakonec ve mně meloun skončil, jen co jsem se na něj podívala, už jsem totiž vážně měla hlad. A jak bych mohla zachraňovat drobka, kdybych sama potřebovala být zachráněna? Nebo hůř, byla bych mrtvá? „Ano, ano, nesmíme zapomínat na toho draka,” přitakala jsem mu nepřítomně a pomalu se rozvalila před tůňkou, nechajíc na sebe padat první sluneční paprsky prosvítající skrz šedivé mraky.

No já z tebe snad nebudu, Baghs! Moc děkuju za povýšení, vážím si toho jak jako hráčka, tak i z pohledu Maeve! ♥ A též děkuji za odměnu navíc za borůvkovou pohádku, moc mě bavila vymýšlet a ráda něco podobného zase napíšu, když bude příležitost a vhodná akce! :>

<< Borůvkový les

Yw byl z tornáda nadšený. Vlastně jsem ho chápala. Ten úkaz byl skutečně zvláštní, ale poněvadž jsem věděla, jakou spoušť dovedl způsobit, nebyla jsem si úplně jistá, jestli být tak nadšená jako on. Pocítit jeho následky na vlastní kůži bylo něco úplně jiného, než o něm pouze slyšet.„Nezoufej, Ywe, třeba ho někdy uvidíš! Nějaké tornádo se určitě objeví!“ zvolala jsem zvesela, abych vlče uklidnila. Najednou jsme tu neměli draky, ale tornádo. Co přijde dál? Zatím to však vypadalo, že nepřijde nic a bude klid. Spěchala jsem k tůňce, abychom tak byli co nejdřív, a pak se to stalo. Uslyšela jsem zoufalé zvolání o pomoc, možná jakési zakňourání? Nechápavě jsem se zastavila a otočila, abych zjistila, že to volal Yw. Pravda, nebyla jsem zrovna běžkyně a při takových bězích do kopce jsem vypouštěla duši, ale pořád jsem měla o dost delší nohy než ten chudák vlče a navíc, byla jsem taky starší a odolnější.
Zoufale jsem si k Ywovi přičupla. „Ywe? Ywrone? Jsi v pořádku?“ koktala jsem splašeně. Chtělo se mi brečet. Ani jsem si za to nestihla nadávat, protože můj smutek a zoufalství byly zcela oprávněné. Zemřel mi právě můj první svěřenec? Pokud ano, určitě bude poslední, Baghý mi už nikoho nikdy nesvěří. A to mi Ywa ani nesvěřila, za všechno jsem mohla jen a jen já. Nakonec jsem usoudila, že třeba jen spí, a že bude dobře.
Sedla jsem si k němu a každou chvíli pozorovala, jestli se mu ještě stále zvedá hrudník. Jeden by neřekl, kolik času se potom dá získat na panikaření. Můj strach se však přetrhl v momentě, co jsem mimoděk zvedla hlavu a zjistila, že... obloha září? Ten zvláštní úkaz, co se během předchozích dnů objevoval na obloze a s Ywem jsme si mysleli, že by to třeba mohl být drak, tu najednou byl zas. Tentokrát v podobě spršky malých světélek. Vesmír mi nic neříkal, že bylo něco nekonečného, to jsem si nedovedla představit, a to, že jsem právě pozorovala meteory, šlo poměrně taky mimo mně. Zírala jsem na to jako na zjevení a musela přimhouřit oči, když do nebe narazilo cosi... velkého a více zářivého. I když to skoro vypadalo, jako by končil svět, celým svým duchem jsem věřila, že tohle je nový začátek. Rozhodně to nevypadalo tak hrozivě, jako když z Borůvkového lesa nekontrolovatelně odlétávaly předměty. Ještě chvíli jsem se na oblohu dívala a mimoděk mi v hlavě vyvstala myšlenka na Saturna a jeho měsíční přívěsek. Že by byl nějakým způsobem na tyhle svítící úlomky napojený a věděl by, co znamenají? Napadlo mě, že bych se ho na to mohla zeptat. Ale to bych se nejdřív musela vypravit do Mechové smečky.
Doufala jsem, že se drobek stihne vzbudit, než to celé přestane. Vypadalo to, že ty malé úlomky budou létat po celou noc, takže i kdyby nestihl ten velký, pořád se mu to, doufám, bude líbit. Jakmile byl Yw zase na nohách, došli jsme společně k tůňce. „Hele, koukej!“ upozornila jsem Ywa hlasitě. „To zelené, to je meloun. Ten jsem měla taky, když jsem sem poprvé přišla. Na, dej si.“ Opatrně jsem se nahnula k vodě, abych mohla tlapkou meloun přitáhnout, a jakmile se mi to, s kožíškem trochu promáčeným, podařilo, s významně povytaženým obočím jsem ho položila Ywovi k tlapkám. „A teď, u všech borůvek, jez, ani nevíš, jak jsem se o tebe bála!“ poručila jsem mu s přísným výrazem pravé matky a hned nato se rozhihňala.

Buďme upřímní, cítila jsem se strašně za to, že Ywovi lžu, ale některé nepěkné situace si holt žádaly nepěkná řešení. Docela jsem se divila, že mi na to skončil, byla jsem pěkně průstřelná, ale měla jsem z toho ohromnou radost. Kdyby nějaká dračice Baghý existovala, určitě by se zlobila, kdyby žadatel o smečku omdlel jenom proto, že chudák trpěl hlady. „Tak skvěle, tak pojďme, Ywe! Už se určitě na ovoce těšíš, viď?“ Z nějakého důvodu jsem se v drobkovi snažila vzbudit co nejvíce elánu, pro případ, že by už nebyl tak živý, jak vypadal, a akutně potřeboval doplnit energii, ačkoli o ničem takovém nemluvil. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, že toulat se jako malé vlče sama, není dobré. Yw měl nicméně štěstí, že přišel na konci léta a ne během třeskuté zimy.
Rozběhla jsem se lesem směrem k tůňce a tak napůl zaregistrovala, že kdosi vyl na pozdrav. Byla to snad reakce na mé vytí? Ne, to tak nevypadalo, ten hlas jsem vůbec neznala a nemyslela si, že patří Nel nebo třeba Baghý... takže jsem se rozhodla, že mám momentálně důležitější věci na práci, a pokračovala v cestě k tůňce. Bylo kouzelné, jak se stromy okolo pomalu začaly lesknout všelijakými barvami. „Jasný, že ti to povím,“ přitakala jsem na jeho žádost. Cítila jsem se maximálně spokojená, že se konečně nemusím tvářit, že něco vím, ale že jsem to skutečně věděla! „Tornádo, to je, jednoduše řečeno, takový moc moc ničivý vítr. Je to taková spirála a opravdu hodně to řádí. Kvůli tomu lesem lítaly větve i kamínky. Ale nemusíš se ničeho bát, tornádo už zase odšupačilo pryč. Už nám nic nehrozí.“ Že bych si tím byla nějak stoprocentně jistá, to se úplně říct nedalo, ovšem mít růžové brýle a být naivní bylo jednodušší. Navíc, svět už vypadal klidně, ne? A pokud byl klidný, nemohl končit. Triumfálně jsem se usmála a zkontrolovala, jestli Yw ťapká za mnou. Už jsme byli skoro u tůňky a já si uvědomila, že už mám taky docela hlad.

>> Ovocná tůň

Vyrábění záložek bylo skvělé, někdy si to určitě zopakuji jen tak <3 Maeve prosím 20 květin.

To, v jak špatné situaci jsem se ocitla, jsem pochopila až v momentě, co Yw i přesto, že byl údajně hladový, odmítl ovoce z tůňky, protože chtěl nejdřív vidět dračici? Vnitřně jsem začala panikařit. Pravděpodobně jsem toho chudáka upsala k záhubě, protože co když odmítne jíst, dokud neuvidí draka? Jenže kde takového draka asi sehnat? Proč jsi mu to jen říkala, Maeve? Takovou blbost. A to si říkáš učitelka, ach jo. Teatrálně jsem si povzdychla a rozhlédla se po lese. Pohled mi padl na borůvkové keře. Mohly by Ywa přesvědčit, že jsou to ve skutečnosti tajní draci? Sama pro sebe jsem zakroutila hlavou. Byla jsem hloupá a každý mi dovedl pověšet bulíky na nos (ačkoli bych to sama v životě nahlas nepřiznala), ale tohle znělo podezřele i na mě.
„Seš si jistý, že se nejdřív nechceš najíst? Já myslím, že dračice pochopí, že se před ní budeš chtít ukázat s plným žaludkem. Přece bys jí tam nechtěl zkolabovat?“ Můj hlas kupodivu zněl docela věrohodně. Docela byl ovšem podstatný detail. Nevinně jsem se na vlče usmála a nakonec se rozhodla, že to vezmu z opačné strany. „To víš, Ywe, mám za tebe zodpovědnost a nerada bych, abys umřel hlady. Ale jestli na tom trváš, můžeme se nejdřív po té dračici porozhlédnout...“
Moc pachů tu momentálně nebylo, ale doufala jsem, že narazím na nějakého dospěláka, který bude vědět, co s malým milovníkem draků. To, že jsem technicky vzato taky byla dospělá, mě uvádělo do větších rozpaků a zoufalosti, že si neumím poradit sama. Trvala jsem na tom, že to zvládnu, avšak odhodlání mě už docela opouštělo. Co bych totiž dělala, kdyby mi Ywron umřel na hladovku? To jsem jako nově pasovaná učitelka nemohla dopustit! Nakonec jsem se tedy pustila do dlouhého, vysokého vytí, abych Borůvce oznámila, že tu máme docela problém. Jak se jen malému vlčeti vysvětluje, že tu ve skutečnosti vážně nesídlí dračice?
S očekáváním v očích jsem se podívala na drobka a modlila jsem se k Životu, že nakonec na to ovoce půjdeme.