Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Řeka Mahtaë (sever)

„No, já ti nevím, Ywe,“ přiznala jsem. Onen mráz mi patrně zmrazil mozkové buňky, když jsem řekla něco tak děsivého, jako to, že něco nevím. Zarazila jsem se a prudce zalapala po dechu. V něčem jsem přece jen byla trošku dramatická. „Teda, vím, vím, samozřejmě že vím!“ Hlasitě jsem se začala vymlouvat a potom jsem ještě tiše dodala: „Výpravy nejsou nebezpečné. Jsou jen hustokrutopřísně borůvkovsky úžasňácký!“ A když jsem v jedné a té samé větě použila svá dvě oblíbená slova, hustokrutopřísný a borůvkovsky úžasňácký, potom to rozhodně muselo něco znamenat.
Byl to docela pech, že mezitímco jsme šli, najednou přestala být taková zima. Jistě to mohlo být tím, že jsme se pohybovali rychle, ale tak trošku mi přišlo, že se prostě oteplilo. Nemohla jsem však říct, že bych byla zklamaná. Yw sám zmínil, že je velká zima, a i když to už bylo lepší, pořád jsem se domů těšila. „To jo, to musíme vyřešit. Ale v první řadě tě živého a zdravého a celého musím dopravit do smečky,“ připomněla jsem mu přísně, svoji roli učitelky jsem brala vážně. Ywova energie mě pak zaplavila jako příjemné objetí, protože jen co mu došlo, že jsme blízko lesa, div to nevzal tryskem. Tedy, to bych asi přeháněla, ovšem rozhodně vypadal, že mu je už o něco lépe. Rychle jsem cupitala, abych mu stačila.
Jen co se před námi konečně rozhostil les, ucítila jsem ten starý známý pocit. Domov. Vůně borůvek. Ty teď sice nerostly, ale já je cítila... protože tuhle vůni jsem měla ve svém čumáčku jednoduše už navždy. Šťastně jsem se pousmála a potom zavyla, abych dala vědět, že jsme s Ywem z výpravy zpátky.

<< Ranský les (přes Řeku Mahtaë jih)

Musela jsem uznat, že ta zima už doopravdy přestávala být příjemná. „Tak to ale jakože nechápu proč,“ odpověděla jsem Ywovi zamyšleně. Kde to jen vyrůstal, že tamější obyvatele nebavilo chodit na výpravy? Na tu druhou stranu, pravda byla taková, že, ač jsem to období měla trošku zamlžené, já se taky nenarodila do kdovíjak výpravně založené rodiny. Kdepak, tatínek jen chtěl, abychom byly já a sestřičky šikovné, nebojácné a soběstačné. Jak moc se mu to povedlo, na to jsem si raději ani nechtěla odpovídat. Každý přece věděl, že jsem ta nejchytřejší vlčice pod sluncem!
Mráz mi patrně vlezl na mozek a z toho všechno přemýšlení mě začala bolet hlava. „To rozhodně ano, strýčka Nebe musíme srovnat do latě,“ vydechla jsem. Na můj vkus jsme šli až moc rychle. Byl to teda můj problém, protože to já naši malou výpravu, sestávající z jedné mladé slečny, jednoho malého vlčete a jednoho ještě menšího růžového ptáčka, vedla, avšak to neznamenalo, že bude mé buclaté tělo o cokoli spokojenější. „M-musím na chvíli zastavit,“ zabědovala jsem a trošku jsem se ušklíbla. „Hlavně, že chodím na výpravy celý svůj život, a má kondička je víc na bodu mrazu než momentální teplota.“ Ovšemže jsem si ani v této situaci nemohla odpustit moudrá slova, jakkoli jsem nevěděla, co to plácám.
Zkoumavě jsem pohlédla na Ywa. „Připraven pokračovat v cestě?“ vyzvala jsem jej, jen co jsem posbírala dech. Vzhůru do toho nejvíc borůvkovsky úžasného, Borůvkového lesa! Bylo tomu už dávno co jsem se naučila, že kudy vedla řeka, tam byla i cesta domů.

>> Borůvkový les

<< Rybníček štěstí (přes Rozdrásané údolí)

Zarazila jsem se. Použila jsem slovo, o jehož významu jsem vlastně sama přesně nevěděla; prostě mě tak napadlo. V mých očích ovšem rozhodně hrdinu označovalo, a tak jsem to i Ywovi řekla. „Přesně tak, znamená to, že jsi moc odvážný a že jsi někoho zachránil. Nebýt tvého foukání na led, bůhví, kdybych se vrátila do Borůvky,“ vysvětlila jsem mu s potutelným úsměvem. Pravda byla taková, že se mi vážně ulevilo, že – ač jsem ještě stále měla pocit, že mám jazyk namrzlý – už můžu normálně pohybovat svalem v tlamě. Nadšeně jsem se pousmála a ještě o něco víc široce ve chvíli, kdy Yw souhlasil s koncem naší výpravy a nedělal u toho cavyky. Bylo na němvšak znát, že ho to mrzí, a tak jsem ho rychle a povzbudivě objala. Byl zkrátka čas jít, s tím se nedalo nic dělat. Měl navíc pravdu v tom, že by si Baghý a spol o nás mohli dělat starosti. Jak dlouho už jsme byli mimo les? Až takový přehled o čase jsem sice neměla, ovšem bylo mi jasné, že to už nějakou tu chvíli bude. Spěšně jsem se tedy rozťapkala domů, s Růženkou uvelebenou na zádech. Podivně se tam kroutil, asi mu byla zima.
Natočila jsem hlavu tak, abych lépe slyšela, co zrovna Yw říká. „To je přece jasňačka!“ vyhrkla jsem přesvědčeně, aby o tom doopravdy nebylo pochyb. Tyhle výpravy já milovala. A obzvláště, když byl svět opět v pořádku a já k tomu všemu měla, kam se vracet.
V pořádku byl do té doby, než nás na cestě potkala skutečná zima. Hustokrutopřísná zima. Která nebyla ani trochu borůvkovsky úžasná. Otřepala jsem se. „Co se to jen děje?“ hlesla jsem. Mráz se mi bez varování zakusoval do kožíšku, byť huňatého, a začínala jsem chápat, proč se ke mně Růženka tak vehementně tulil. „Ywe, pospěš si. Vypadá to, že nebe zase řádí a měli bychom se co nejdřív schovat. Asi jsem ho naštvala, když jsem olizovala něco, v čem se obvykle vzhlíží,“ instruovala jsem svého mladého svěřence a ustaraně se na něj podívala. Snad byl ještě stále v celku.

>> Mahtaë sever (přes jižní část)

Byla jsem si naprosto jistá, že Ywa miluju. Jeho hypotéza s orly jakožto posly byla totiž vážně roztomilá, ale zároveň mi nepřišla tak moudrá jako jeho (nebo mé) jiné hypotézy, a tak jsem ho v ní řaději moc dál nepodporovala. Když tedy řekl, že bychom mohli, samozřejmě až se oteplí, najít nějaké hnízdo, jen jsem ze sebe vydala přidušené: „Mmm.“ Jeden přece jen musí zůstat trochu na zemi, a to doslova, a už proto, že já byla Gamma Učitelka z Borůvkové smečky a měla jsem v tlapkách celičké vědění vlčecího národa, padla ta úloha na mě. Pyšně jsem se pro sebe usmála. Kdyby to jen tak viděl Stařík, jak jsem vyrostla!
Na něj jsem si ostatně ještě několikrát vzpomněla, a to proto, že jsem se přilepila k ledu. Yw hned okomentoval, že je to moc zlá tvrdá voda, když přilepuje jazyky, s čímž bych vehementně souhlasila. Nebýt detailu, že ta moc zlá tvrdá voda přilepila i ten můj. Takhle jsem se na něj mohla jen zoufale zašklebit a zkusit zavrtět zadkem, jestli to třeba nepomůže a neodlepím se. Neodlepila. Od tlapek až po uši mě začalo brnět, jak mnou stoupala panika. Staříkovi by se nic takového určitě nestalo, ten věděl moc dobře, jak lovit ovoce z tůňky bez úhony. Tohle sice byl kapřík... ale pořád to byl pořádný pech. Hlasitě jsem si povzdychla – kupodivu i povzdech se dělal s přilepeným jazykem složitěji – a vzdala jsem to. To už však ke mně přiskočil Yw a dělal to, o co jsem ho žádala. Foukal horký vzduch.
Těžko říct, jestli pomohla právě jeho tlama, náhoda nebo fakt, že na chviličku vykoukly sluneční paprsky, hlavní bylo, že jsem se nakonec odlepila. Tak dramaticky, že jsem přistála na zadku, až pode mnou led opovážlivě zakřupal. „Díky, Ywe, jsi úžasný rytíř a vidíš, nepotřebuješ křídla k tomu, aby jsi byl hrdina!“ pochválila jsem svého svěřence tak, jak se sluší a patří, a potom svěsila hlavu. „No, nerada to říkám, ale je čas jít domů. Půjdeme?“ Víceméně to už byl rozkaz než otázka. Oba dva jsme se jistě potřebovali ohřát... a taky zjistit, co nového se událo, zatímco jsme byli na výpravě.

>> Ranský les (přes Rozdrásané údolí)

Podívala jsem se na Ywa, jestli to jako myslí vážně. Ne, že bych chtěla pochybovat o jeho znalostech, ovšem i mně přišlo to s těmi orly a Růženkou přitažené za chlupy. Chvíli jsem nad tím dumala a potom jsem dospěla k závěru, že to možná přece jen až tak bláznivě nezní. Nechtěla jsem však riskovat zdraví svého nejlepšího, opeřeného kamaráda, a tak jsem zakroutila hlavou. „To je sice zajímavý nápad,“ uklidňovala jsem drobka, „ale, no, nechci, aby se Růženka ztratil stejně jako Boženka.“ Když jsem to vyslovila, projela mnou hrůza. Ale ne! Začala jsem panikařit, co když to Ywa zabolí? To jsem totiž rozhodně nechtěla! „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho tedy z ničeho nic a vykulila na ně svá fialová kukadla.
Potom jsem se rozhodla vydat na lov kapříka. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si myslela, že bude. Když tehdy Storm rozbíjel led, abych se dostala ke šťavnatému ovoci, působilo to mnohem snazší. Zvedla jsem hlavu. Jenže můj jazyk se nikam nezvedl. A to byl zatracený malér. Yw ke mně přiskočil a já přemýšlela, jak moc by mi mohl pomoct. Nyní jsem věřila snad v sílu všech vloček, abych se zase odlepila. „Jfem se pfilepila,“ vysvětlila jsem Ywovi zmučeně. „Mofol bys na to fkusit dýchat teplý fduch, abych se zase odlepila?“ Bylo to to jediné, co mě napadlo. Naštěstí vykouklo sluníčko a paprsky začaly led ohřívat. Nebylo to nic moc, ale mohlo to minimálně usnadnit naše počínání.

Musela jsem na chvíli zpomalit, aby můj mozek zvládl onu velmi záludnou otázku zpracovat. Naštěstí to nemohlo být podezřelé, protože v takové hromadě sněhu bylo doopravdy náročné se pohybovat. „Já myslím,“ začala jsem opatrně, abych zase náhodou neřekla nějakou hloupost, kvůli níž bude Yw věřit na věci, které neexistují, „teda vím! Že to pořád dárek je, víš? Jen, no, však se koukni nahoru! Nebe je obrovský a pro něj je tohle jen trošička sněhu. Ono si neuvědomuje, že my vlci se jím pak musíe brodit a mrznou nám chlupy.“ Tohle vysvětlení znělo vlastně zcela logicky a já sama jsem s ním byla spokojená. Pyšná na samu sebe jsem se usmála a povzbudivě zavrtěla oháňkou. Netušila jsem, kam se blížíme a jestli vůbec k něčemu, ale jistě tam brzy už budeme!
Zaslání Sluníčka, to by se mi upřímně taky líbilo. Musela jsem uznat, že vyvalovat své buclaté a neohrabané tělo uprostřed léta na nějaké louce mělo své výhody, ačkoli kdybych si měla vybrat, pořád bych asi hlasovala pro zimu. Měla jsem ji ráda. Narodila jsem se v ní, byla mojí součástí a byla jsem na to hrdá. „No to jo. Ale buďme rádi, že už nekončí svět, to by pak byly i sníh i sluníčko nepoužitelní. A neboj se nic, já myslím, že takhle to nefunguje. Kdyby nás tam nahoře slyšeli, potom by se vyplnila všechna naše přání, ne?“ O přáních jsem toho až tolik upřímně nevěděla, měla jsem sice jisté věci, jichž bych chtěla docílit, ale nikdy jsem to asi tak neprožívala. A víra? Na tu jsem očividně taky neměla vlohy.
Konečně jsme došli do cíle, který vlastně ani nikdy neexistoval, a měli jsme dokonce možnost se trochu najíst. Tedy, možnost tu doopravdy byla, jenže Yw měl pravdu v tom, že je voda tvrdá a jen tak se ke kapříkovi nedostaneme. Nechtěla jsem to hned tak vzdát, protože mi škrondalo v bříšku, a tak jsem se nahnula k malému otvoru v ledu. Zkoumavě jsem se jej dotkla čumákem a potom, když pod vodou prosvištělo šupinaté tělíčko, vystrčila jazyk. Bylo to přirozeně hloupé snažení, jen těžko bych tak chabým svalem zvládla rozbít led, ale tlapky mě z toho pochodování už bolely a nebyla jsem si jistá, jestli zvládnu hrabat.
Zrovna ve chvíli, kdy jsem se na Ywovo vybízení chtěla přidat ke klouzání, jsem zjistila, že se nemůžu odtrhnout od ledového podkladu. „Aaa! Muheh mu pomošt?“ vypískla jsem vyděšeně. Pro jednou jsem zase mluvila jako malé škvrně. A jako vždy jsem už zase bulela jako malá a mrskala sebou podobně jako chudák kapřík pod vodou.

<< Rozdrásané údolí

Škoda to rozhodně byla. Mě ztráta Boženky taky mrzela. Ale alespoň jednou za svůj celičký život jsem nechtěla být rozmrzelá a plakat, když se to jednoduše neslušelo, a tak jsem se snažila se tvářit, že mě to až tak nevykolejilo. Jak hodně úspěšná jsem v tom byla, těžko říct, nicméně má uklidňující slova očividně zabrala, protože Ywron přestal plakat. Hlasitě jsem si oddechla. „A to máš náhodou pravdu, Ywe!“ přitakala jsem mu s úsměvem. Z takového úhlu pohledu jsem se na to nedívala, ovšem když to můj svěřenec řekl, vlastně mi to přišlo jako něco logického. I on byl výjimka, co se týkalo vztahu vlk a pták, nebo vlastně jakékoli jiné stvoření, které nebylo vlk. Jak se jen stalo, že je chytřejší než já? V tu chvíli jsem se málem vážně rozbulela, a tak jsem raději upřela své fialové oči na sněhovou nadílku před námi, aby mě Yw neviděl.
Obzvlášť po té, co mi řekl, že mu je zima, a jaká, by bylo rozumnější se vrátit zpátky do Borůvkového lesa a ohřát se v jeskyni, ale nemohla jsem mu zlomit srdce a odpískat poslední naději na úspěšné zakončení naší ne tak úspěšné výpravy. „Tak pojď, poběžíme, ať se trochu zahřejeme.“ To se sice snadno řeklo, ale hůř udělalo. I já jsem měla velké problémy se ve sněhu pohybovat, natož v něm běžet, a co teprve malé vlče? Na chvíli jsem začala zvažovat, že ta jeho posedlost s těmi létajícími stvořeními, draky, vlastně není taková hloupost, teď by se nám takové schopnosti hodily. Jen škoda, že nic takového neexistovalo. Nebo snad ano? Yw mě během svých někdejších povídání úplně zmátl.
Těžko říct jak – nějak určitě ano – dostali jsme se až k rybníčku a samozřejmě se to neobešlo bez Ywových otázek. Raději jsem na ně neodpovídala, protože i pro mě bylo překvapením, kde jsme se to ocitli. Voda byla přirozeně zamrzlá a všude byl sníh a tak jsem si říkala, proč jsme sem vlastně přišli? Tváříc se jako že vím, co dělám, jsem k rybníčku přistoupila. V ledu byla malá prasklinka a pod ní se cosi hýbalo. Vypadalo to jako ryba. „Máš hlad?“ Vzhledem k tomu, že jsem při oslovení oné otázky zírala na kapříka, vypadalo to, jako že se ptám právě jeho. Otázka byla jistě adresovaná na Ywa. Už proto, že jsem vůbec netušila, co takoví šupinatci jedí a čím je nakrmit.

<< Ranský les

„Letěl, to si piš, že jo, Ywe. Jen příště dávej víc pozor, ano? Mohl by ses taky proletět až někam dolů a pěkně si natlouct zadek,“ oznámila jsem mu ledově chladně, tedy alespoň tak ledově chladně, jak mi to moje rozesmátá (ale pořád ještě taky ustaraná!) tvář povolila. Věděla jsem, o čem mluvím. Historka o tom, jak jsme se strejdou Erlendem natrefili na kopce, jež žraly vlky, a ty kopce nás snědly a pak jsme se jimi brodili zpátky na povrch, byla ostatně má nejoblíbenější. Strašně mě mrzelo, že ať se Yw snažil, jak se snažil, Boženka byla neústupná a nenechala se přesvědčit, že to, co zažila, byla vlastně zábava. Najednou jsem nevěděla, co dělat. To jsem sice nevěděla většinu svého života, ale alespoň jsem se dokázala tvářit, že to tak není. Teď jsem jen bezradně stála opodál, ještě bezradněji pozorovala vánoční nadílku a pohledem občas váhavě zkontrolovala rozhádané kamarády. Úplně mě při pohledu na ty dva bodalo na srdci. Vypadalo to, že se loučí... Růženka by něco takového nikdy neudělal, že ne? Preventivně jsem jej obdařila varovným pohledem, který zjihl v momentě, co mi došlo, že tohle je skutečně konec naší čtyřčlenné párty. Málem bych se tu rozbrečela, kdyby už nestačilo, že pláče Yw.
Zkusila jsem si tedy své slzy včas setřít a všechny nudle schovat pod sněhem a přes tu bílou hordu se doplazila za svým vůbec prvním svěřencem. Vypadal doopravdy ztrápeně a nejen, že tak vypadal, on tak i zněl. Chrlil jedno slovo za druhým, popotahoval, plakal, a já, protože jsem vždycky byla přehnaná cíťa, jsem si nakonec přece jen pobrečela spolu s ním. „Ach, Ywrone,“ povzdychla jsem si smutně. „To nám to teda dopadlo, viď? Ale neboj se, vše bude dobré, uvidíš. Pomůžu ti. Je to pech, ale přátelství mezi vlčetem a pavoukem prostě fungovat nemůže. To neznamená, že jsi udělal něco špatně. Já s Růženkou jsme tak trochu výjimka.“
Vzpomněla jsem si na slova Kayi, až na to, že já je předávala dál v mnohem mírnější a taky v mnohem naivnější formě. Ustaraně jsem si prohlížela ten uzlík neštěstí přede mnou a došlo mi, že se třese. „Je ti zima?“ Zeptala jsem se na něco naprosto očividného a tentokrát mi to nevadilo. Objala jsem ho a třásla se spolu s ním, můj kožíšek byl sice huňatější, ovšem pořád ne dostatečně. „Myslím, že bychom měli jít. Ale o mě si starosti nedělej ani se mi neomlouvej. To je vážně v pohodě...“ Pokusila jsem se na něj povzbudivě usmát, ačkoli to v téhle situaci zrovna dvakrát dobře nešlo. Pak mi ovšem svitlo. „Ale víš ty co? Ještě jednu zastávku bychom přece jen udělat mohli. Abychom naše dobrodružství zakončili, jak se sluší a patří.“ Hnaná novou nadějí jsem se rozběhla sněhem. Kam, to mi tak jasné nebylo, avšak dokud jsem se zvládla tvářit, že jsem o svých plánech zcela přesvědčená, byl svět v naprostém pořádku. Růženka mě následoval a stačila jsem si všimnout, jak mrzutě mává maličkatými křídly.

>> Rybníček štěstí

Panika ze mě div netryskala proudem. Najednou mi došlo, co znamená skutečně riskovat svůj život, a aby toho nebylo málo, taky jsem si uvědomila, že já hloupá to dělala celý život. A ještě jsem se tomu smála a přišla jsem si nehrožená a geniální, ačkoli jsem byla totální trdlo. Ne, že bych měla v plánu svůj postoj měnit, ale přece jenom, fakt, že se Yw rozplácl přímo před mýma očima, se mnou nehezky pohnul. Nejprve jsem mu chtěla z té šlamastyky pomoct, ovšem vypadalo to, že si chce hrát (nebo je) na hrdinu a vylízá se z toho sám. Zatímco jsem netrpělivě čekala kolem díry, v níž Yw až po zadek zmizel, přešlapovala jsem z místa na místo a křečovitě se držela Růženky. Tedy, Růženka křečovitě svíral mě a já alespoň přemýšlela nad tím, jak ho držím za křídlo, abych se trochu uklidnila. Byl to skutečně můj nejmilejší a nejúžasnější kamarád a průvodce mládím, jakého jsem si mohla přát! Jestlipak měly mé sestřičky taky takové štěstí a našly si tak úžasného kamaráda? Musela jsem být opravdu zoufalá, když jsem začala přemýšlet zrovna nad tímhle.
„Jsi celý?“ spustila jsem hned na Ywa potichu. Normálně jsem hulákala, ale došlo mi, že na Boženčino hulákání nemám a ta malá pavoučice mě docela vykolejila. Ještě několik chvil poté, co skončila svůj teátr, jsem se na ni dívala jako sůva z nudlí a střídavě očkem šilhala po ní a po Ywovi. „Dvě uši? Dvě uši. Dvě oči? Dvě oči. Jeden čumák? Jeden čumák,“ mumlala jsem, zatímco jsem si svého mladého svěřence měřila od ucha k tlapce. Pořádně jsem to ale nestíhala, protože už byl zase na nohou a běžel tropit bůhvíjaké lumpárny. A já, jako vážená učitelka Maeve Maeve z Borůvkové smečky a k tomu její Gamma, jak mi nedávno svěřila Baghý, jsem přirozeně musela být u toho!

>> Rozdrásané údolí

<< Řeka Mahtaë (jih)

Naprázdno jsem otevřela a zase zavřela tlamu. Měla jsem takové maličkaté tušení, že jsem to pokazila. Yw si teď myslel, že až vyrostě, bude umět létat. To bylo přirozeně hezké, snít se mělo, ovšem neměl by jeden snílek zůstat trochu při zemi? Varovně jsem se na něj podívala, aby hlavně nezkoušel žádnou lumpárnu, a už vůbec ne nějakou spojenou s létáním – já byla na poučování ta pravá – a potom jsme pokračovali v poklidné cestě. A když říkám poklidné, tak skutečně poklidné. Žádné rampouchy nás už neotravovali, pouze jsme vesele ťapkali za doprovodu pěkných sněhových vloček. Navíc ani nemrzlo, alespoň mému huňatému kožíšku to teda tak připadalo. Boženčiny chlupaté nožky to očividně vnímaly jinak. Soucitně jsem se na ni podívala. „To bude dobré, Boženko,“ uklidňovala jsem ji, jak nejlépe jsem dovedla. „Tohle dobrodružství jsem vám slíbila a tak se postarám o to, aby bylo naprosto borůvkovsky úžasňácké a abychom si ho všichni čtyři užili!“ Myslela jsem to smrtelně vážně a taky jsem se tak zatvářila – totiž jsem se usmála od ucha k uchu, zatímco jsem si radostně rýpla drápkem do sněhu. Najednou mi nepřišel jako nepřítel, když mi bylo relativně teploučko a nebyla jsem hladová. Mé mladší já by jistě mluvilo jinak. To vlastně ještě ani mluvit neumělo.
Vše šlapalo jako čtyřčlenná parta, dvou vlků, jednoho pavoučka a jednoho ptáčka, dokonce i Boženka vypadala už o něco klidnější, když ji i Yw ubezpečil, že s naší výpravou není amen. Mohla jsem si však myslet, že přichází těžší časy, jakmile jsme se dostali do lesa plného mohutných stromů. I já na něj valila bulvy a měla jsem chuť se mu naprosto oddat. Co jsem tedy čekala od Ywa? Aniž bych tu skutečnost stihla rozdýchat, najednou se hnal na jeden pokrčený kmen stromu. „Ywe!“ vyjekla jsem.
Můj druhý výkřik se nakonec změnil v „Aaa“, jakmile to Yw bez varování vzal placákem dolů. Zranil se? Nebo co hůř, je mrtvý? V tu chvíli mi hlavou proběhly všemožné děsivé scénáře hodné správné pečující učitelky. Otevřela jsem tlamu dokořán. Jako by už někoho zabilo skok z pár centimetrů a pěkně do měkké pokrývky. I tak jsem se k Ywovi celá uřícená rozběhla a očkem kontrolovala, jestli nezavalil Boženku nebo to neodnesl Růženka. Ten byl naštěstí na mých zádech a křečovitě svíral svými drápky můj kožíšek, zatímco Boženku... jsem neviděla. V panice jsem vytřeštila oči.

Naše cesta přes řeku mi připomněla Erlenda a to, jak nás sežraly kopce a následně jsme se brodili řeknou kdesi pod nimi. Tehdy jsem byla ještě hloupá a myslela si, že rozumím všemu, ovšem nyní jsem věděla, že jsem tehdy znala naprosté prd. Za ty měsíce jsem ovšem nabyla tolik zkušeností, že jsem jistě byla chytrá doopravdy. Spokojeně jsem se usmála, zatímco jsem se brodila řekou, a byla ještě spokojenější, když jsme konečně přešli přes. Řeka naštěstí nebyla hluboká a ani zas tak studená, stihli jsem to ještě pořád v období, kdy to nebylo tak zlé. Ovšem na letní koupačku to rozhodně nemělo. „Tak to mě těší, Ywe! A však jsi skoro letěl! A jednou budeš lítat i sám, až budeš tak vysoký jako já,“ povzbuzovala jsem ho nesmyslně a tentokrát ne proto, že jsem mu nechtěla ublížit a zničit mu všechny sny a naděje, jako spíš proto, že mi nedošlo, jak to vyzní. Drobek si nakonec bude, chudáček maličký, myslet, že mu třeba narostou křídla nebo že já mám nějaká taky, podobně jako Baghý, akorát skrytá. Navíc, já zrovna, co si budem, výšky moc nepobrala. Zavrtěla jsem hlavou. „Takže všichni pasážeři v pořádku?“ Přece jen, byla jsem učitelka, ne vůdkyně, a tak jsem si až tak nebyla jistá, jak správně přenášet přes řeku a jestli jsem tím někomu nezpůsobila trauma.
Poněvadž se ovšem Yw i nadále ozýval, stejně jako Boženka, která po celou cestu pištěla, a Růženka provokativně třepetal křídly před mojí tváří, usoudila jsem, že je vše v naprostém pořádku. Široce jsem se usmívala a s Ywem konečně mimo má záda jsem vykročila, na základě jeho pokynu, za dalším dobrodružstvím. Nebo psíš pokračováním toho, na němž jsme momentálně pracovali. Zhruba v půlce kroku se z nebe začaly snášet první vločky této zimy. „Koukej, Ywe, koukej, Boženko, koukej, Růženko!“ zvolala jsem radostně. „Nejen, že se už obloha nezlobí a nemlátí nás hlava nehlava, dokonce nám dává dárek na usmířenou!“ Šťastně jsem si poskočila. Nechápala jsem, jak se někdo jako dospělý může vzdát takových to borůvkovsky fantastických výprav?

>> Ranský les

<< Řeka Mahtaë (sever)

Zrovna jsem se trpělivě nadechovala k odpovědi na Ywovu otázku, když vtu mě zastoupila Boženka. Nevěřícně jsem otevřela tlamu a nemohla jsem see během toho, co jsem ji měla stále otevřenou, rozhodnout, jestli mám díky její angažovanosti Boženku ráda, nebo ji nesnáším. Byl to jistě milý osminohý tvor, ale copak jsem mohla být chytrá, když všechno poví za mě? Její slova navíc dávala smysl. „Děkuji, Boženko,“ řekla jsem jí trošku zklamaně. Za to, že jsi mi vyfoukla mé géniusové postavení. „Je to určitě velká záhada, to máš pravdu, Ywe,“ neodpustila jsem si se k tomu také o něco více vyjádřit, „ale vlastně není ani trošičku!“ Rozzářila jsem se tak, jako by mě právě osvítilo. Už chyběla jen žárovička nad hlavou. „Nebe přece nemůže padat směrem nahoru, protože odjakživa padalo dolů. Vem si déšť. Kam padají kapky? No přece dolů. Kdyby padaly nahoru, svět by končil... a že i končící svět jsem už zažila.“
Raději na ty nejpříjemné věci nevzpomínat, a tak jsem s doufáním, že se Yw nebude vyptávat, přidala do kroku. Přece jen nás čekal dlouhý den. Podařilo se nám dojít až ke klidnější části řeky, kde se voda všelijak kroutila. „Tak pojď, Ywe, a dávej pozor na Boženku.“ Růženka očividně má slova pochopil, protože se, i když trochu neochotně, zvedl, párkrát zamával křídly a vmžiku frnkl přes pramen. Mně to jistě zabere o něco víc času. Počkala jsem, až mi Yw vyleze na záda, a jakmile jsem zjistila, že je vlastně docela lehký, rozešla jsem se blíž k vodě. Dávala jsem zatracený pozor, aby mi to neuklouzlo na kamínkách, a po celou cestu zadržovala dech. To jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem se na druhém břehu svalila do trávy a zhluboka jsem se nadechla, tak, že to vypadalo, že jsem nedýchala celý svůj život. Vážně bych měla s tou svojí kondicí začít něco dělat. Posmutněle jsem zakroutila hlavou. „Tak co, jaké jsi měl pocity, Ywe? A ty, Boženko?“ Jen co jsem si vzpomněla, že jsme na dobrodružné výpravě, pookřála jsem a usmívala se od ucha k uchu.

<< Borůvkový les

Proč padá nebe, to byla otázka víc než na místě. Problém byl v tom, že já neměla sebemenší tušení a taky sebemenší chuť to Ywovi přiznávat. Nasadila jsem výraz toho největšího génia, jaký jsem jen uměla, a zastříhala ušima. „To víš, Ywe, nebe se asi naštvalo na mraky nebo na Slunce nebo možná na Měsíc a tohle je způsob, jakým si vybíjí vztek,“ dala jsem se do vysvětlování. Poněvadž to ze mě lezlo jako z chlupatého kožichu, bylo asi jasné, kdo tu neříká pravdu. Jako učitelka bych rozhodně měla šířit pravdivé informace, ale kdo říkal, že to tak nemohlo být? Povzbudivě jsem se na Ywa usmála a trochu se k němu a Božence natiskla, abychom si navzájem chránily hlavy. Nyní jsem byla skutečně ráda, že jsem malá a buclatá, protože trvalo déle, než mě kroupy udeřily do hlavy, a taky to nebolelo tolik, jako kdybych měla mizernou tukovou zásobu. Bylo vidět, že jsem od malička chytrá a uměla jsem si obstarat velmi dobré geny! Vzpomněla jsem si na tatínka a trochu posmutnila, ale hned poté se mě už Yw ptal a já tak mohla upřít svoji pozornost na něco jiného než na fňukání a vzdychání.
Navrhoval, že bychom se podívali na druhou stranu řeky. Tedy, lépe řečeno, ona pavoučice to navrhovala. Srdce mi tlouklo až v krku. Míru nebezpečí jsem nikdy nedovedla odhadnout správně, avšak i tak mi přišlo, že přecházet řeku s vlčetem na zádech a dvěma malými zvířátky k tomu nebyl dobrý nápad. „Poslyš, tady by to bylo moc nebezpečné a já mám za vás tři zodpovědnost. Půjdeme o kousíček dál a přejdeme to v místě, kde ta řeka tak neběží, ano?“ navrhla jsem kompromis a pozdvihla obočí. Nebe naštěstí přestalo padat, aniž by se někomu z nás cokoli stalo. S Růženkou, jež se odvážil vylézt zpoza mých tlapek, na zádech jsem se vydala na jih. „Slibuju, že tam tě přes řeku vezmu, Ywe. Tebe i Boženku,“ usmála jsem se na drobka povzbudivě. Myslela jsem to smrtelně vážně.

>> řeka Mahtaë (jih)

//Na tvé přání jsem tu!

CO BUDOUCNOST PŘINESE
Upřímně už v době, co jsem se před neuvěřitelným takřka rokem a tři čtvrtě upsala k existenci v Borůvce, jsem měla jasno, že tu zůstanu. A jasno v tom mám stále. Pro Maeve se zkrátka Borůvka stala jejím nejúžasnějším a nejskvělejším domovem a nedovedu si představit, že by se tahle cácorka jen tak vzdala možnosti vykecat členům díru do hlavy a vypít jim veškerou krev :> O čem se mi jistě nesnilo, byl tak krásný postup ve smečkové hierarchii, ale páč nemíním zastínit drahou tetičku Aranel, s Gammou jsem víc jak spokojená a rozhodně udělám vše proto, abych si ji udržela. V současné době jsou mé plány víceméně prosté – být i nadále aktivní a ideálně se víc poznat s novými členy a plnit své učitelské povinnosti! ♥

NEMILOSRDNÉ OHODNOCENÍ NAŠÍ SKROMNÉ BAGHÝ
Držte si křidélka! Zatímco Maeve nejdřív trochu mrzelo, že je její oblíbený strýček Blueberry nahrazen nějakou obyčejnou Baghý a trvalo jí, než tento fakt přijala a staly se z nich kamarádky, já osobně s tím neměla ani nejmenší problém (čímž neříkám, že s Blue bych měla, ale bohužel jsme se nestihly příliš poznat :c). Strašně si vážím všeho, co pro nás děláš, ať už tvoření akcí, obletování všech členů v nouzi (a že jich pořád je!) či bedlivého pozorování naší aktivity a následného oceňování, či podniknutí potřebných kroků! Nikdy jsem z tebe neměla pocit, že by sis na někoho zasedla, nadržovala nebo cokoli i co se týče řešení mimo smečkových záležitostí a obyčejné konverzace někde na serveru, jsem tě prostě brala jako moc fajn tetu Baki :> Tak doufám, že tě něčím v nerozčílím a zůstaneš i nadále tak borůvkovsky úžasná. >:)

Jinak Eliska určitě nastínila dobrou myšlenku a v zásadě ji musím podpořit. Já vždycky vnímala Borůvkovou smečku jako jednu velkou rodinu a určitě by mi bylo líto, kdyby z ní některé tváře vymizely, ale v některých případech by se asi bohužel nedalo svítit. Ale hlavně bych možná zvážila, co s přijímáním členů do budoucnosti. Pamatuju si, že v době, kdy jsem se přidávala s Maeve, jsem dostala výjimku a doteď si jí zatraceně vážím (díky, O Velký Alfáku Blue!). Nicméně určitě by nebylo na škodu zvážit, jestli eventuelně do jara(?) významně neomezit příjem členů a klidný čas vánočních svátků nevyužít k seznámení! Třeba Maeve kupodivu zná členů dost, ale nějaké refreshnutí paměti by jistě nebylo od věci.

Toť vše, co jsem měla na srdci,
Maeve

„To si piš, že jdu!“ uklidnila jsem drobka s veselým úsměvem. Jak bych mohla nejít, když jsem byla aktuálně plná energie a radosti? Jen těžko bych si v takovém rozpoložení mohla lehnout na strom a zírat na jehličí. Potřebovala jsem akci jako sůl. A tak jsem se samozřejmě s Ywem, Růženkou a pavoučicí vydala na onu dobrodružnou výpravu. Vypadalo to, že vůdcem je Yw. Nevadilo mi to, přála jsem mu to. Můj tatínek sice byl alfou smečky, ale ve mě nikdy zájem o alfování nevyrostl. Naopak jsem obdivovala takovou Baghý, že má nervy na tolik povinností. Mě se totiž líbilo, že jsem oceňovaná, mám veledůležitou funkci a k tomu všemu ještě úplnou svobodu. Tedy, skoro úplnou.
Rozťapkala jsem se za Ywem. „Tak co, už jste se skamarádili s pavoučicí, totiž Boženkou?“ vyzvídala jsem, jako by to nebylo nad slunce jasné. Pro vznik přátelství mezi mnou a Růženkou stačilo, že jsem Růženku uviděla. Předpokládala jsem, že v případě pavoučice a mého svěřence to bude podobně. Ovšem pořád mi nešlo do hlavy, že ono zvířátko mluví. Copak to Růženka taky uměl a jen si hrál na tajnůstkáře? Nebo bylo mluvení jen pro zvířata, co mají čtyři nebo osm nohou? Málem se mi z toho usilovného přemýšlení kouřilo z hlavy. „Hele, Ywe,“ konstatovala jsem, jen co jsme vyrazili z lesa a zamířili k pro mě již velice známé řece, „vypadá to, že si budeme muset dávat pozor na hlavy. Padá nebe.“ Vyslovila jsem to s takovým přesvěčením, že nebylo pochyb, že skutečně nebe padalo. Ostatně, co by to tak mohlo být jiného? Byla jsem génius – padající nebe mi žuchlo na hlavu. Překvapeně jsem vyjekla.

>> Řeka Mahtaë (sever)