Gallirea - Příspěvky uživatele

//Moc děkuju ♥

Těšila jsem se, co přijde. Netěšila? Nebo? Asi jsem se nemohla rozhodnout. Když to přišlo, věděla jsem, že bych si nejraději urvala uši. „Co to u všech borůvek je!“ zaúpěla jsem, ale mé úpění bylo v porovnání s řevem Karmy úplně k ničemu. Pohodila jsem hlavou a skousla si spodní pysk. Bolelo to stokrát víc, než když jsem něčemu nerozumněla a někdo pochopil, že tomu nerozumím. Což nebylo tak těžké. Stáhla jsem uši k hlavě. „Karmo, seš moc milá, ale tohle je i na mě moc, a to řvu pořád,“ přiznala jsem a váhavě na ptáka koukla. Naštěstí už mlčel, ale z toho pískání ve vlastních uších jsem nabyla dojmu, že ještě pořád svolává snad celou Gallireou.
„Super řev, taky bych takový rád měl. Zajímalo by mě, odkud se vlastně něco takového bere. Teda, já to samozřejmě vím–“ Škubla jsem sebou. Odkdy Růženka mluvil, to už bylo docela jasné. Odkdy mluvil jako já, to mi moc jasné nepřipadalo. Nakrčila jsem čumák a přesunula pohled zpátky k Nemesisovi. Docela zvědavý.
„No jo,“ broukla jsem. „A za tu nestvůru se omlouvám. Růženka zas působí, jako když ho každou chvíli zašlápneš.“ Patrně jsem měla docela štěstí, že si asi vyčerpal pro dnešní ráno mluvidla, protože bych to jinak musela hned schytat. „No, a ještě jsi mi nevysvětlit, cože jsi tu dělal tak nezaujatý a zklamaný. Tobě se v životě muselo přihodit něco hustokrutopřísně hnusnýho, viď? Chceš si o tom promluvit?“ nabídla jsem polovičnímu cizinci nakonec a skoro bych ho objala, kdybych si nevzpomněla na to, že se mě asi po mém brečícím výstupu štítí.

Patrně mi trochu můj růžový obláček až moc přerostl přes hlavu, protože jsem na Nemesisovu nabídku kývla, a udělala jsem to tak nadšeně, jak jsem jenom mohla. Zuby mi jen v tlamě svítily. „Jo, zní to jako pěkný plán na tento pěkný, ehm plný černých mraků,“ odmlčela jsem se s pohledem na tmavou oblohu, „večer. Nebo teda spíš ráno, i když to tak ani trochu nevypadá.“ Pravda byla taková, že aktuálně se moc denní doba rozlišit nedala a šlo to jen tak prostě podle jakýhosi instinktu. Asi biologických hodin, které jsem v sobě měla zabudované a kupodivu docela fungovaly.
Ten pták byl vážně grandiózní a mě grandiózně zaujímal, ovšem snažila jsem se to nedávat tak okatě najevo, takže jsem na něj jen občas zírala tak dlouho, až mě z toho samotnou začalo bolet za krkem. Pak jsem se rozbrečela a Nemesis se ode mě odtáhl, takže jsem se rozbrečela ještě víc, protože jsem is přišla jako nějaká špindíra, jíž se všichni bojí. „Neboj, tak zlý to není,“ ubezpečovala jsem ho mezi vzlyky. Proč já? Proč vždycky ty, Maeve? Proč prostě jednou nemůžeš držet tlamu a oči suché? S tím lovem jsem ho docela chápala. Já bych taky brala, kdyby za mě někdo lovil. Růženka toho moc nezvládal, to jsem ho spíš musela krmit já, takže to bylo pěkně naprd. „Ona? No, tak aspoň se nám nespáří... nespojí nebo tak něco,“ dodala jsem ještě zasněně. Pak mi ale došlo... že Růženka byl vlastně samec, ačkoli s velmi infantilním samičím jménem. Můžou se pářit i samice a samice? Nikdo mi na tohle nikdy neodpověděl. patrně proto, že jsem se ani nikdy nezeptala.
„Nebo jako, mohlo by se stát, ale snad jako ne. Myslíš, že se mezi sebou páří i takhle malí ptáčkové a takhle velké nestvůry?“ Vyzvala jsem ho trochu k tomu filozofování a v duchu se omluvila za tu ošklivou ptačí přezdívku, jenže ten obrovskej pták tak prostě působil. Jako nestvůra. Přítulná a snad neškodná. Po očku jsem sledovala jeho i Nema.

Nemesis se na mě povýšeně usmíval, zatímco já se na něj usmívala... prostě jen přátelsky. „Tušila!“ To už jsem vypískla jako malá myš. Ne, že bych musela mít vždycky pravdu, s tím jsem se i docela smířila, že ne vždy jsem měla pravdu. Ale prostě jsem si přála všechno vědět a mrzelo mě, když to tak nebylo, a hlavně když si ostatní mysleli, že to tak není. Potom mě navíc začal vysvětlovat, že ten jeho větší pták ani neřval. To jsem si nebyla jistá. „Mně to teda ušní bubínky trhalo docela dost. Jak asi vypadá nějaký tolik řev?“
Mojí největší slabinou bylo, že jsem občas mluvila rychleji, než přemýšlela (vlastně jsem to dělávala celý svůj život), takže jsem se zase prokecla, že něco nevím. To už jsem si vztekle dupla. Šili se mnou všichni čerti a bylo mi do breku. A tak jsem brečela. Sice jsem se docela styděla a přišla si ještě hloupěji než obvykle, jenže stalo se. Nemesis mě viděl ubrečenou. Už asi viděl ve svém životě všechno, protože uznávám, že moc vlčic asi nebrečí jenom proto, že jsou naštvané z toho, jak něco neví a všichni ostatní o tom ví
„Aha? No, tak... to mu přeju. Lovení je fajn. Co ty, tebe lovit baví?“ Výjimečně jsem hloupou hrála záměrně. Vítězoslavně jsem se zazubila a kecla na zadek. Tohle bude na dlouho. Aspoň jsem v to doufala. Nemesis byl vlastně moc fajn vlk!

Nemesis se i nadále tvářil, že je životem nezaujat, a tak jsem to já, Maeve Maeve z Borůvkové smečky, kompenzovala tím, že jsem se tvářila velmi zaujatá. Vlastně jsme se hezky doplňovali. Já malá a buclatá, on malý a hubený, já s růžovým mozkem a on s černým. Byly jsme dokonalá dvojka, tak moc že jsem se z toho musela zazubit!
I nadále mě provokoval tím, že neví, co ty podivné zvuky jsou zač. Tiše jsem zaúpěla. Nevědět, to mě vyloženě bolelo. Bolela mě z toho duše, srdce i plíce. Vrtěla jsem hlavou, jako kdybych se rozbila a najednou neuměla dělat nic jiného. „Tak to je vážně pech, Nemesisi, protože já si tohle tajemství vezmu zpátky do lesa! Promiň, ale nemůžu všem vše vykecávat, už tak mi tlama jede jak rozbouřená řeka Mahtaë,“ pravila jsem přemoudřele a zkřížila tlapky pro štěstí. Vážně jsem potřebovala zjistit, co že to je, protože jsem měla dojem, že víc už svoji neznalost tutlat nezvládnu. Nakonec to ale nebylo nutné, protože do toho vstoupil Růženka se svým pozdravem, já se ocitla v naprostém tranzu ze samého zmatení a Nemesis... Nemesis přišel s tím, že má většího ptáka. Koukala jsem na něj jako na ještě větší zjevení a uvažovala jsem, jestli je to vůbec možné. „Jo, to teda máš,“ vypadlo ze mě a mé nevinné dušičce vůbec nedocházelo, že to zní pěkně divně. Pohodila jsem ocasem. „No, tak ti to nakonec teda řeknu, no. Celou dobu tu řval tenhle tvůj pták. A jak jsi to jako nemohl vědět, hmm?“ Měřila jsem ho podezíravým pohledem.

„No to je prosím pěkně blbý.“ Snažila jsem se naladit na jeho nemám-zájem tón. Moc mi to hádám nešlo, když jsem o většinu věcí zkrátka zájem měla, ale... to mě vůbec netrápilo. To byla výhoda toho, když jste svět viděli růžově. Prostě jsem viděla samou růžovou a samé pozitivní věci, i kdyby mi něco roztrhlo zadek vejpůl. Zatřepala jsem hlavou. „Fajn jméno. Těší mě.“ Nějaké vychované návyky jsem měla. Však se můj tatínek taky snažil, aby to takhle bylo!
Chvíli jsem šedého vlka pozorovala a potom jsem naprázdno otevřela tlamu. To se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo, že on neví. Protože já taky nevěděla a tak jsem se nemohla snažit z něj tu informaci vymámit. Ještě pár momentů jsem na něj civěla jako na zjevení. „Jo, hlava z toho třeští pekelně. Viď, Růženko?“ Naivně jsem zadoufala, že mě z té šlamastyky vytáhne právě můj opeřený přítel. Vykoukl zpoza mých zad a úplně jsem viděla, jak sjel Nemesise pohledem. „Ahoj,“. V tu chvíli jsem se málem pozvracela. Odkdy Růženka mluvil? Třeštila jsem oči ještě víc, než když mi Nyran řekl, že nemá rád výpravy a že nikam nechce. No, alespoň jsem tím odvrátila katastrofu v podobě toho, že by Nemesis zjistil, že něco nevím – totiž co to bylo za řev.

Zarazila jsem se. Nečekala jsem, že bude tak... neoptimistický. Podívala jsem se na něj, od uší k ocasu, a široce se usmála. „No dobře, asi není až tak pěkný, ale... každý den je svým způsobem pěkný, ne? Ty asi nejsi optimista!“ Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Přišlo mi, že v dálce slyším nějaký ptačí řev, ale to určitě byly jen mé halucinace. Tak velká náhoda, že si Růženka udělá dneska přátelé, tu přece být nemohla. Už i já jsem si dělala přátelé, ale to asi proto, že jsem se kamarádila snad s každým a moc jsem nerozlišovala rozčilené výrazy a přátelské úsměvy. Pěkně nevychovaně jsem vstoupila do vlkova osobního prostoru. „Já jsem Maeve Maeve z Borůvkové smečky. A ty? Proč se tváříš jako kakabus? A co to bylo za vřískot?“ Jela jsem jako raketa.
„Ne, počkej!“ zarazila jsem ho, jako by snad mohl s mojí rychlostí mluvení vůbec stihnout zareagovat (a pokud stihl, tak teda klobouček dolů). „Já samozřejmě vím, co to bylo za vřískot, tě jen zkouším.“ Mávla jsem oháňkou. Fakticky by mě zajímalo, kdo tu tak hulákal.

<< Úkryt (přes Borůvkový les)

Šupky dupky jsem to vzala přes les. Neměla jsem tušení, kam vlastně spěchám a proč, ale zjevně jsem si i po krátkém spánku potřebovala pořádně protáhnout nohy. Hnala jsem se lesem tak moc rychle, že jsem na konci měla pocit, že vydechnu plíce. Nevinně jsem se zazubila. Bylo naprosto očividné, že mám docela velké problémy s fyzičkou a začalo mě to docela trápit. Přece jen, s takovou by mi utekl každý králík! Zavrtěla jsem nad tím hlavou. „Ale to ničemu nevadí, viď, Růženko?“ uklidňovala jsem se nahlas. Pokud mě teď někdo viděl, muselo to vypadat, že si mluvím sama pro sebe. Malý růžový ptáček v srsti nebyl moc vidět.
Zvesela jsem pokračovala dál a dál, na nějakou svoji další výpravu, jež patrně ještě neměla ani žádný začátek, natož cíl. Prostě jsem šla, těžko říct kam a proč, a docela jsem se nad tím bavila. Celá optimistická jsem se usmívala a občas si poposkočila. Jak já výpravy milovala! Zrovna jsem se přestala usmívat, když mi padl pohled na neznámého šedého vlka. „Ahoj!“ zařvala jsem na něj a zavrtěla ocasem. Působil docela zadumaně. A tak jsem se tvářila zadumaně s ním. „Pěknej den, nemyslíš?“

|241|

<< Borůvkový les

Než jsem se dovalila do úkrytu, už jsem skoro spala. Zamžourala jsem okolo sebe. Růženka se v mé srsti neklidně vrtěl, patrně už sám toužil po chvilce klidu. Nakonec se rozletěl proti stěně a stihl to zabrzdit dřív, než mi způsobil zástavu srdce. Přece jen, stačilo mi, že mi ho Nyran chtěl sežrat, nepotřebovala jsem, aby se sám Růženka rozplácl! Zakývala jsem celým svým tělem a pak se poroučila k zemi. Být Gamma smečky a ještě k tomu učitelka bylo doopravdy náročné. Tak náročné, že jsem už skoro spala. Ale něco mi ještě pořád vrtalo hlavou. Jak jen bylo možné, že Nyran neměl rád výpravy? To ještě určitě žádnou nezažil. Kdyby jo, mluvil by jinak. Já fakt tu mládež nechápu, ach joo. I bych si hlasitě zavzdychala, kdyby mi nepřišlo, že Růženka už spokojeně oddechuje. Místo toho jsem tedy hlasitě zívla, protože to přece jen byl při usínání povolený zvuk, a pak už spala jako když mě do hody vodí. Nebo spíš, jako když strávím celý den s jedním nezbedným vlčetem na výpravách.

Nyran se netvářil moc na to, že by chtěl opustit les a vydat se na dobrodružství. Byla jsem možná starší než on, ale příliš jsem tomu nerozuměla. Vlastně jsem tomu nerozuměla ani trošku. Odkdy někdo nechtěl chodit na dobrodružství? Šokovaně jsem pozvedla obočí. „Ale na nějakou společnou výpravu bychom jít mohli... Ahh, někdy,“ namítla jsem, čímž jsem vlastně schválila Jinksův nápad. Opouštěla mě však důvěra v to, že si to Nyran rozmyslí, a pravda byla taková, že se mi to teď nehodilo. S Ywronem jsem prolezla půlku světa a myslela jsem, že tu už na místě usnu. „Asi bych měla jít,“ vytlačila jsem ze sebe a opovážlivě jsem se zakývala. Vážně jsem už padala na tlamu.
„Já? Že poznám všechny?“ Krátce, nijak moc hluboce, jak jsem to měla ve zvyku, jsem se zamyslela. Všechny jsem určitě neznala. Tak třeba mě pěkně překvapil vztah Jinkse a Baghý, ačkoli jsem jim nabulíkovala něco jiného. „Tak samozřejmě, že znám! Já vím všechno všecičko, viď, Jinksi?“ Roztomile jsem se usmála a hodila fialovými kukadly po dospělém stříbrňákovi. Vtíravý vlčecí pohled jistě zabere i ve vyšším věku. „No nic,“ omluvila jsem se pak. „Jdu si zdřímnout. Pokud si to rozmyslíš, Nyre, půjdeme někam na výlet! Výlety jsou totiž hustokrutopřísně borůvkovsky úžasňácký. Mějte se, ahoj.“ S Růženkou bezpečně na zádech jsem hekala pryč. S tou svojí fyzičkou bych vážně měla začít něco dělat!

>> Úkryt

Něco hodně hlasitého probudilo celý Borůvkový les, a to něco hodně hlasitého jsem patrně byla já, protože jsem dupala jako slon. Neměla jsem sebemenší tušení, kde byl Růženka, ale zjevně jsem v pelechu strávila celé dopoledne, protože slunce svítilo vysoko nad hlavou. Nasávala jsem všelijaké pachy. Nic, co by se podobalo pachu maličkatého růžového ptáčka, mi ale pod nos nepřišlo, a tak jsem se rozklusala – nebo spíš rozdupala – lesem dál a dál. Napadlo mě, že se třeba Růženka prostě jenom schovával, ostatně od té doby, co ho chtěli sežrat, měl jisté problémy s důvěrou v čtyřnohé bytosti s tlapkami, ostrými drápky a vyceněnými tesáky. Na moji obranu, já sice ostré drápky taky měla, ale zuby jsem moc necenila, takže přede mnou se snad neschovával! Nebo snad ano?
Náramně rozladěná jsem dusala po trávou obrostlém povrchu a cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí. Někde přece být můj přítel musel, ne? Nechápavě jsem kroutila hlavou. Naplnily se mé nejčernější obavy, a to tak černé, jak jen mohly být růžové obavy věčného optimisty. Naše pouto, pouto maličkatého ptáčka a jedné naivní vlčice, které každý umí navěšet bulíky na nos, se jednoduše rozpadlo. Nakonec měla Kaya přece jen pravdu v tom, že to prostě nemůže fungovat. Na přátelství mezi ptáčkem a vlčicí nikdo chytrý nemůže přece věřit. Nebyla jsem snad chytrá, když jsem tomu věřila? Nevěděla jsem, co si počít se svými myšlenkami, jak je schovat, a vlastně jsem si ani nebyla jistá tím, co mě bolí víc – jestli zaniklé přátelství, nebo fakt, že jsem hloupá, jako kdybych ani ten mozek neměla. Nic mi v tu chvíli nedávalo smysl. Nic kromě ustavičného natahování moldánků. Nešlo přestat. Natahovala jsem a natahovala, brečela jako malá. Na chvíli jsem si přála se schoulit k teplému tělu mámy, kterou jsem vlastně ani nikdy nepoznala. Nebo alespoň slyšet otcův přísný, přesto milující hlas. Neříkávával mi přece, že jsem jeho milovaná dcerka? Nebylo to nefér, že jsem nakonec neměla ani jeho, ani Růženku? Napuchlými fialovými kukadly jsem zírala do každého koutu lesa. Nakonec jsem se stočila do klubíčka, představila si, že objímám maminku, a znovu se rozbrečela. Nehorázné štěstí bylo, že jsem se nerozplácla na zádech. Nestyda jeden Růženka mi po celou dobu mého trápení ležel v srsti a využíval toho, že přes svojí muší váhu není cítit. Najednou vystřelil z mého huňatého kožíšku jako tornádo.
Nemohla jsem být šťastnější. Nejen, že se mi vrátil můj přítel, hlavně já osobně žádnou muší váhu neměla, a tak jsem se takhle ztratit nikdy nemohla! Není totiž nic horšího, než se odloučit od někoho milovaného – a Borůvkový les mě přece měl rád a určitě by plakal! Nadšeně jsem se nad tou myšlenkou usmála. Nejen, že jsem si myslela, že to tak je; že mě má les rád. Nic totiž tuhle krásnou pravdu nikdy v životě nezmění!

„Však jo, já neříkám že nejsou,“ zabručela jsem podrážděně, když mi Jinks podsouval, že o sladkosti vlčat pochybuju. Podívala jsem se na Nyrana a usmála se na něj. Já měla s vlčaty jen samé pozitivní zkušenosti. Kamarádit se mi dřív nešlo, to moc vlčat nebylo, ale aspoň jsem teď drobkům dělala kamarádku já a pomáhala jsem tam, kde neměli, kdo by jim pomohl. Vlastně jsem byla taková učitelka a záchranářka v jednom, skromně řečeno. To, že vlčat bylo zjevně víc, jsem sice ještě úplně nezpracovala, ovšem hodlala jsem na tom zapracovat.
„Aha,“ vymáčkla jsem ze sebe. „Tak to je super. Borůvková smečka je borůvkovsky úžasná a ty to víš!“ Ve fialových očích jsem měla jiskřičky a přesně s těmi samými jsem se otočila na Nyrana. „Co tobě? Tobě se taky Borůvkový les určitě líbí, viď, Nyrane?“ Sama jsem se moc netvářila na to, když mě někdo někam postrkoval, ovšem jak šlo o Borůvku, každičký člen jistě musel vnímat, jak dokonalá je! Pro mě byla domovem, rodinou a vším, co jsem si mohla přát.
Co jsem si už nepřála, bylo, aby byl můj kamarád naservírován k odpolední svačince. Nyran se naštěstí rozplácnul a Jinks vstoupil do situace tím, že se omluvil. Nervózně jsem se pousmála, jakmile se mi Růženka zavrtal zpátky do srsti (podle jeho kroucení jsem měla dojem, že je chudák pěkně traumatizovaný), a pak nad tím mávla tlapkou. „To je dobrý. Mladí se musí naučit lovit.“ Škoda, že já sama jsem na to byla docela pohroma a škoda, že jsem zněla, jako bych už byla stará. A to jsem byla v nejlepších letech. Nebo spíš, ta nejlepší léta mě ještě čekala. První láska a tak. Zrudla jsem. Hlavně teda proto, že jsem si zase vzpomněla, že jsou Baghý a Jinks spolu.
„No, co s iluzemi dokážu dělat... no, funguje to tak, že ti občas zableskne před tváří a ty vidíš něco, co tam... ve skutečnosti není. To je iluze. To dá rozum, ne? Jasný jak facka,“ vykoktala jsem ve snaze Nyrnaovi vysvětlit fungování iluzí, jemuž jsem sama tak úplně na kloub nepřišla. Jeho vyptávání neznalo mezí – ten byl ale upovídaný! Ovšem jak šlo o výpravy, tam jsem si skutečně libovala. Rozzářila jsem se jako měsíček na hnoji, ačkoli jsem se snažila se udržet na uzdě a po očku kontrolovala Jinkse, jestli o tom můžu mluvit. Abych vypadala, že se vážně snažím vlčata naučit užitečné věci. Co když se pak Nyran splaší a půjde na výpravy sám? A já pak budu zase nervózní, že bude jedno z dalších vlčat pokoušící se lézt na stromy? Nakrčila jsem čelo. „Pořádám výpravy úplně všude. Po lese i za lesem. Na louky, k řece, do jiných lesů... je to hustokrutopřísný a úžasňácký v jednom! Určitě by se ti líbilo. Navíc teď je pěkný počasí.“ Na konci jsem udělala menší otazníček, že třeba bychom jako mohli vyrazit, avšak byla jsem unavená, a tak jsem tomu sama moc nevěřila. Bylo to na mě vidět. Hlasitě jsem zívla.
„To není jídlo,“ pokoušela jsem se vysvětlit, patrně marně. To už jsem zkoušela i u jiných vlků, třeba u své nejoblíbenější tetičky Kayi, a taky se to moc nepovedlo. Že bych neuměla vysvětlovat? „Je to můj kamarád, pták. Vyvolil si mě, že se se mnou bude kamarádit. Na jednom vrcholku hory. Jsme nerozluční přátelé.“ A co když tě opustí stejně jako Boženka opustila Ywrona?. Byla jsem z toho tak rozhozená, že jsem začala třepat hlavou. Ani omylem!

loterie 2

„Jo? Tak v tom případě to je borůvkovsky úžasný, protože bych nerada ztratila tak dobrého kamaráda!“ rozzářila jsem se. Dobrá, s Jinskem jsme asi zrovna dobří kamarádi nebyli, víceméně jsme se potkali jenom jednou nebo dvakrát a nevypadalo to, že by ho zrovna bavilo mé mlení, ovšem, holt ne každý Maeve Maeve z Borůvkového lesa ocení! Jinks navíc ani neocenil mé hypotézy, protože jak se ukázalo, neměla jsem s nimi tak úplně pravdu. Nechápavě jsem otevřela tlamu. „Jak jako tvůj syn? Teda, samozřejmě jsem to tušila, teda věděla, od prvního okamžiku, ale... já myslela, že ty, no, nejsi úplně fanda malých užvaněných vlčat. Teda, to vlče není užvaněné, ale... u všech borůvek, Jinksi! Až se tohle dozví Baghý, podle mě tě vyžene z lesa!“ zaúpěla jsem a div se při té myšlence nezhroutila. Začínala jsem se bát, že tu něco nesedělo.
Pohledem jsem opět blýskla po vlčeti, totiž synovi Jinkse. „Já mám iluze,“ odpověděla jsem mu prostě, poněvadž jsem se nechtěla dostat do prekérní situace s tím, kdy mu budu muset nějakou jemnou formou a bez poškození své reputace génia vysvětlit, že ji moc ovládat neumím. Od doby, co se u mě, a to pěkně opožděně, iluze projevily, jsem na ně skoro nesáhla.
Vlče mě asi nepovažovalo za zrovna nejlepší společnost, protože jakmile jsem na něj spustila všechnu tu salvu, vypadalo to, že se mě... bojí? Vyděšeně jsem polkla a zakroutila hlavou. To se mi nesmělo dít! Však Yw se mě nebál? Byla jsem snad děsivá? Lhal mi? Byly to milosrdné lži? Nervózně jsem si začala žmoulat vnitřní stranu tváře a snažila se z Jinksova výrazu vyčíst, jestli si myslí, že jsem pro jeho syna nebezečná. V takovém případě bych se tu určitě rozbrečela... což jsem výjimečně nechtěla, aby se stalo. Později se mi představil. „Nyran,“ zopakovala jsem nevědomky, abych si to jméno pořádně uložila do paměti. „Moc mě těší. A jo, no, jsem učitelka a učím... tak od všeho trochu. Jak se smát, jak být věčně optimistický, jak mít přátelé, jak být dobrým členem smečky...“ Začala jsem vyjmenovávat všechno, co mě napadlo, ani mi nedocházelo, že takhle si to asi Baghý úplně nepředstavovala. „A taky pořádám velké dobrodružné výpravy!“ doplnila jsem ještě asi to nejdůležitější na své profesi. Někdo vlčata naučit, jak se správně vypravuje, přece musí.
Než mi došlo, koho Nyran myslel maminkou s křídly, bylo mi dobře. Potom do mě jako by uhodil blesk. Vytřeštila jsem oči. „B-baghý? Baghý je tvá máma? Takže...“ zhrozeně jsem se otočila na šedého dospěláka. „Ty a Baghý, vy jste, no... spolu? Jakože fakticky spolu? Já to věděla! Bylo to od začátku úplně jasný!“ Akorát že vůbec.
Snažíc se překonat onen šok, vůbec jsem nezareagovala na to, že se vlče rozhodlo lovit mého kamaráda růžového ptáčka. Růženka byl naštěstí momentálně dostatečně koncentrovaný i chytrý na to, aby se okamžitě snažil dostat do vzduchu. Až když mi začal plácat před obličejem křídly, zpohotověla jsem. Chvíli jsem vůbec nevěděla, co dělat. Ublížit Nyranovi? V žádném případě. Nechat, aby Růženka skončil v jeho žaludku? V žádném případě. Doufala jsem, že to za mě vyřeší Jinks, když teda byl ten táta, nakonec naštěstí zásah shůry ani nebyl potřeba. Vlče se rozpláclo ve sněhu přímo přede mnou. Projela mnou škodolibá radost, již jsem naštěstí nedala najevo. Ale tak, kamarádi se prostě není, a už vůbec ne ti roztomilí, buclatí a růžoví. „Nyrane,“ oslovila jsem vlče jemně, a zároveň pevně. „Představuju ti Princeznu Růžové peříčko alias Růženku, mého věrného kamaráda a společníka na cesty. Jsem moc ráda, že jsi mě chtěl chránit,“ ujistila jsem ho širokánským úsměvem, „ale to vůbec není potřeba. Růženka je hodný. Není to... jídlo. Asi jsem právě zničila veškerou sebedůvěru vyrůstajícího jedince. Zašklebila jsem se. Ne každý den mi šlo být dobrou učitelkou!

loterie 1

Je pochopitelné, že je hloupé se divit, když vás někdo osloví jménem v lese, v němž jste prakticky vyrostli, ale i tak mě to překvapilo. Nejdřív mi trvalo, než mi došlo, kdo na mě volá. Potom mi došlo, že mi to ještě stále nedochází, a vlastně jsem si nebyla jistá, jestli mě nešálí zrak, i po té, co se střetla má cesta s cestou Jinkse. Trochu zahanbeně jsem sklopila pohled, aby mi moc neviděl do očí. Za své oči jsem se nestyděla, kdepak, ale přece jen, naposledy, co mi Baghý vysvětlovala fungování magií, se netvářil moc na to, vysvětlit mi princip té své, a to i přesto, že jeho a mé oči byly skoro totožné. Až na to že... „Co se ti stalo s očima? Kdes nechal ty fialové? To ses na mě tak rozlobil, když jsem objevila svoji magii?“ A bylo to tady. Já, torpédo Maeve z Borůvkové smečky, užvaněná, udýchaná a rozdováděná. Tak moc, že mi ani nedošlo, že zase mezi řečí přiznávám, že něčemu nerozumím. Zpoza Jinkse navíc po chvíli vykoukla jakési šedé uskupení chlupů, o němž bych mohla říct, že bylo zcela jistě maldší než Ywron.
„Jéé, ty jsi o mně mluvil?“ S očima opět upřenýma na dospělého šedého vlka jsem se zaradovala. Byla jsem slavná! Byla jsem hotová učitelka. „Ahoj,“ pozdravila jsem pak onoho prcka, jenž na mě koukal jako na svatý obrázek. Alespoň tak mi to přišlo, protože jsem momentálně byla celá pryč ze své role učitelky. „Já jsem Maeve Maeve z Borůvkového lesa, zdejší Gamma a učitelka!“ prohlásila jsem nadšeně. „Ty musíš být nějaké zimní vlče, viď? Ztratil jsi rodiče? Nebo... jsi jim utekl naschvál, jako já? Víš, moc mě to mrzí, ale slibuju, že v Borůvkové smečce se ti bude moc moc líbit,“ mlela jsem a mlela, až mi došel dech. I s Růženkou jsem se zhroutila do sněhu. Neměla jsem sebemenší tušení, že tohle vlče opravdu není tulák, a úspěšně jsem přehlížela i tu podobu s Jinskem. Oba dva jsem propalovala unaveným, ovšem spokojeným pohledem té nejlepší a nejúžasnější učitelky pod sluncem.

Jen co jsme se vrátili, udělalo se tak hezky, že jsme klidně mohli v naší výpravě opět pokračovat. Yw ostatně už vyzvídal, kdy půjdeme na další výpravu a taky říkal, že by bylo lepší, kdybychom vyrazili, až bude zase teplo. Bylo pravdou, že tohle teplo nebylo až tak... teplé. S úsměvem jsem na něj přikývla. „To si piš! Bude takové teplo, až si budeme přát, aby byla zase zima,“ postrašila jsem ho. Protože jsem ale nebyla jako Kaya (jak mi má nejoblíbenější čarodějnická tetička chyběla!), mluvila jsem jen a jen pravdu. Na Gallireu skutečně občas zavítalo tak silné sluníčko, že se sotva dalo dýchat, nebo se stávalo, že byly písečné bouřky. Yw byl zjevně unavený, protože aniž bych mu to doporučila nebo snad poručila, jen co jsme se vrátili, sám začal zvažovat, že půjde spát. V takovém rozhodnutí jsem ho jako správná učitelka mohla jen a jen podpořit. Skoro mě ale překvapovalo, že to řekl takhle upřímně... neplánoval snad nějakou lumpárnu? Znělo to totiž jako něco, co bych řekla já, kdybych se chtěla odpoutat od dospělých. Šokovaně jsem otevřela tlamu. Já už byla dospělá! Byla bych ještě chvíli šokovaně zírala do prázdna, kdyby se se mnou nerozloučil. „Dobrou noc,“ popřála jsem mu nazpátek. „Mám tě moc ráda, Ywe, a jsem ráda, že sis zvolil za učitelku zrovna mě!“ vypískla jsem nadšeně. Potom jsem se odebrala na toulky lesem, ačkoli jsem měla v plánu dřív nebo později jít taky zpát. Růženka už tiše podřimoval v mé srsti.