Příspěvky uživatele

// Loterie 2

<< Sopka Fëlga'Tarátar

„A vy jste tak stajý?“ vyjekla a naklonila hlavičku na stranu, přičemž se u toho zubila od ucha k uchu. „Až tak šedin nemáte, ale oproti mě jste stajý, to jo,“ mumlala s širokým úsměvem a jízlivě přitom plazila jazýček. Ona byla mladá, a ačkoli měla jen hrstku zkušeností, vlastně byla docela ráda. Úplně si nebyla jistá, zda by byla raději ve všech ohledech zkušená, když by vypadala jako scvrklá švestka. Ale Stařík vážně nevypadal až tak seschle... takže to možná s tím stárnutím nebude až tak zlé? Nakrčila nosánek a na čele jí vyskočila vráska, jak usilovně přemýšlela. Pak nad tím jen mávla tlapkou a pokrčila rameny. Však co, zatím byla ještě mladá, tak to nebude řešit. A jestli se z ní někdy nějaká sechlá rozinka stane, tak ať. Svůj půvab určitě neztratí!
Staříkova hodina biologie pravděpodobně nebylo úplně to, co by maličkou uspokojilo. Maeve na něj vyděšeně kulila zlatavé oči. Snažila se vší silou tvářit se jako neohrožená mladá slečna, jež se nezalekne ničeho, natož vlastního stínu, ale ta sopka v ní zažehla plamínek strachu, který nešel jen tak uhasit. A už vůbec ne povídáním o tom, jak zdejší krajina čas od času pocítila hněv sopky na vlastní kůži, ať už ten výbuch znamenal cokoliv. Přikrčila se a zachvěla, tentokrát ani ne tak zimou, jako strachem. Staříkovi se moc žvanění nepovedlo, což Maeve dávala najevo bázlivým pohledem. Pak se však odhodlaně zhluboka nadechla. „Já vám žíkala, že je to potvůjka. Slibte mi prosím, že budeme co nejdřív daleko od ní,“ zakňourala, byť se snažila do tónu hlasu propašovat co nejvíce odhodlání, a pohled jí opět padl za ni, tam, kde se tyčila horda kamení. Vypadala klidně, jako by zrovna spala, ale příšerka byla i ve spánku stále příšerkou, no ne? Alespoň v tomhle měla maličká jasno.
Když se konečně měli k odchodu, její hrdost jí velela, že to zvládne. Jenže to by nesměla být celá země pocukrovaná běloučkým sněhem a nesmělo by být tak náročné zvedat ve sněhu tlapky a koulet se dál. Mnohem snažší bylo prosebně koukat na Staříka a nechat se nést. Po chvíli ucítila, jak ji Stařík vzal jemně do zubů. Nejprve se ošila, protože přece jenom bylo trošku nepříjemné, viset bezvládně z tlamy vlka, jehož znala jen dobrých pár sekund, ale cožpak měla na vybranou? V divočině si bohužel vybírat nemohla. Nakonec se tedy spokojeně usmála a zaposlouchala se do Staříkova dechu a bušení srdce, jež ji tou monotónností pomalu kolébalo ku spánku. Klížily se jí oči, ale donutila se zůstat vzhůru. Byla to objevitelkyně, chtěla znát každou píď Gallirei. A tak alespoň zprvu nenechala své smysly ani na kratinký moment odpočinout. Očima pozorovala míhající se krajinu a její nastražené uši byly připraveny lapit každičký zvuk.
„Dlouho ne, přišel jste právě včas,“ pochválila jej a tiše se zahihňala, ač byla ještě stále otřesená z představy, že by tam mohla umrznout. A jak jí bylo úzko, když se cítila být samotinká na celičkém světě a byla jí příšerná zima. „Ale na cestě jsem už dlouho!“ pověděla pak pyšně. Jenže když se tak v myšlenkách navracela do minulosti, nebyla si skutečně jistá, zda její útěk přinesl plody. Ale tenhle svět vypadal zajímavě a žili v něm roztomilí staříci... takže by mu vážně mohla dát šanci, no ne?
„Ano pjosím!“ zašvitořila pak s nadějí v tenkém hlásku. Pocit žízně se jí podařilo odbourat, avšak teď, jak to Stařík zmínil, se její vyprahlé hrdlo opět ozvalo. Přemýšlela, po čem toužila nejvíce - po doušku lahodné vody, ždibci jídla, teplém úkrytu, nebo vydatném spánku? Nemohla se rozhodnout. Ale kdyby získala všechno to, cítila by se jako v sedmém nebi.
A jak tak Storm kráčel dál a kolem Maeve se začaly míhat vzrostlé jehličnaté stromy, maličká pomalu usínala. Bylo jen otázkou času, než se opět vzbudí, neb jí v hlavince tepala nenechavá myšlenka, že zatímco bude spát, prošvihne něco velkolepého, ale alespoň na pár vteřin ji říše snů vtáhla do svých spárů.

>> Měsíční rašeliniště

// Loterie 1

Posmutněla. Duhu ještě pár měsíců neuvidíš, rezonovalo jí v hlavě. No tak když nepůjde duha k Maeve, půjde Maeve k duze! Problém byl však v tom, že ačkoli se tuze ráda tvářila, jako by snědla všechnu moudrost světa, v tomhle ohledu byla bezradná. Kde by tak měla tu duhu asi hledat, no ne? I její hlavinka, jež si myslela, že neexistují žádné překážky, co by nezvládla překonat, protestovala - k tomu, aby duhu spatřila, jí asi halekání na celé lesy nepomůže. A ještě by akorát tak probudila tu krvelačnou obludku sopku, a to by byl teprve malér. Té podivné hoře nevěřila ani trošičku a stále se na ni dívala velmi skeptickým pohledem. Pokradmu jí sledovala a výhružně na ni vrčela, tichounce, ale přesto odhodlaně, zatímco se snažila naslouchat Staříkovi a krotit své myšlenky, jež se rozbíhaly do všech stran a tvořily zamotané provazce. Ouška se jí jemně zachvěla. „Jaro musí být príma!“ rozzářila se jako sluníčko a tlapkou si hrdě poplácala hruď, tedy alespoň se o to vážně snažila - jak hezky teď řekla všechna r! Tatínek by na ni určitě byl pyšný!
Při vzpomínce na něj ji bodlo u srdce. Zase ty nenechavé myšlenky a pocit, že se jí za její hloupost vysmívá celý svět. Odhodlaně potřásla hlavou a jemně se přikrčila, aby nebyla všem těm myšlenkám na očích. Jenže ať už se krčila ve sněhu, nebo ne, myšlenkám utéci nemohla. Alespoň na chvíli je však pod ten sníh zahrabala, snažila se jim zamezit, aby se na ni sápala, ale bolest v rozpolceném srdíčku zahnala tichounkým zahihňáním. „Vy jšte ujčitě nějaký odborník na jaro!“ pochválila ho a mávala u toho oháňkou ze strany na stranu, polapena vírem nových informací. A jak tak dychtivě o jaru vyprávěl, úplně cítila ty květiny a slyšela ptačí zpěv. Jenže když se následně z toho iluzoidního světa probudila zpět do reality, do kožíšku se jí zakousl mráz. Zatřásla se a snažila se zvednout tlapky, ale ty jí zuby nehty držela sněhová pokrývka. Ještě kousíček a už v ní dočista zahučí. A že přesně to neměla v plánu. Chtěla vidět jaro, duhu a vůbec celičkej svět, ne navštívit sníh v jeho jádru.
Obludka, přesně tak! říkal její pohled, trochu dotčený. Cožpak si Stařík - Storm nebo kdo že to vlastně byl, neviděl ty její studené, zlověstné oči a to, jak na maličkou vlčici cenila svá zubiska? Inu, možná byla ta horda kamení vážně neškodná... ale pro malou Maeve nepřestávala být příšerkou. Nikdy nic takového neviděla, a o co víc ji to neznámo lákalo, o to víc se ho bála. Ještě raději udělala krůček od té obludky a na Storma se teď už vážně tiskla jako klíště. Byla celá studená a jeho kožich příjemně hřál. Na soukromý krb, v němž zvesela plápolal oheň, ani Staříkův kožich neměl, ale určitě se v jeho objetí cítila lépe, než když ji ze všech stran bičoval ten nestydatý vichr a mráz se jí dotýkal tím svým děsivě ledovým stiskem. Zimu měla ráda, avšak jaro, to znělo mnohem přívětivěji. Kdyby bylo alespoň trošičku tepleji, ale teď se zdálo, že celá příroda vážně usilovala o to, aby se z jedné nebohé vlčí slečny rampouch stal. „Je škajedá!“ vypískla jako nějaká pískací hračka a tváře jí zrůžověly samou radostí, jak se jí podařilo postaršího vlka přesvědčil, že sopka byla vážně naprosto tfuj stvoření, ať už její kořeny sahaly kam sahaly, ať už ve skutečnosti byla kým byla.
„To zvládnu!“ dychtilo se její odvážné mláděcí já a na důkaz toho, že pro ni sněhová peřina nebude žádným protivníkem, udělala krůček vpřed, jen co se Storm posunul o milimetr a chystal se jít pryč. Ještě by odpelášil pryč a nechal ji tu samotnou! Jenže jakmile Maeve udělala ten jeden krůček, už se jí podlomily nožky. Byla vyčerpaná a ve sněhu sotva držela balanc. Nakonec tedy znovu kecla na zadek, přitiskla ouška k temeni hlavy a popotáhla. Její taktika 'dívej se pohledem zkroušeného, hladového a opuštěného vlčete' by mohla Storma přimět jí odpustit, že se předtím dušovala, jak cestu zvládne ujít po svých, že ano? Určitě ji vezme do zubů a ulehčí jejím nožkám tu práci, brodit se tím otravným sněhem. A nebo ji taky nechá se v téhle šlamastyce vyválet, a to doslova, protože měla pocit, že by udělala ještě jeden krůček a vážně do sněhu zahučela až po uši. Vykulila na něj prosebné oči a zachvěla se, jak se kolem ní prohnal další poryv skučícího větru.

>> Neprobádaný les

Informace o duze do sebe nasávala jako houba. Přirozeně se snažila tvářit, že to moc dobře věděla i bez toho, aby jí to bylo řečeno Staříkem, ale skutečnost byla taková, že duha pro ni byla slůvkem, jež její jazyk ještě mnohokrát nezakusil, a oči to, co ono slůvko představovalo, nespatřily ani jedinkrát. Tatínek asi nepovažoval za důležité jí dát školení o duze, anebo se při povídání o ní Maeve někam zatoulala. Do svých myšlenek, nebo si to vážně odťapkala někam pryč. Chtěla být ta správná tatínkova holčička, ale občas to i jí uteklo a celé její plány se zhroutily jako domeček z karet, kolem něhož se prohnal byť slabý větřík. Jeden by ani neřekl, jak dokázalo být žvanění některých dospěláků únavné, a nechat uši na chvíli ochabnout a raději se zaposlouchat do štěbetání ptactva či vrzání stromů tak jednoduché. Ostatně i teď se Maeve občas přistihla, jak na moment ztratila pozornost a svá ouška natočila směrem drolící se kamení, jak občas nějaký kámen již nebavilo sloužit sopce a chtěl si žít vlastní život, někde blíže pevné původě pod nohama. Ostatně ani to naše vlče by nebavilo celou tu dobu jen lelkovat na vrcholku sopky a tvářit se mimořádně intelektuálně, jak už to balvany dělávaly. Sice by odsud měla naprosto krásný výhled - což ji přimělo k myšlence, zda by nakonec přece jen nemohla na tu obludku změnit názor a jít ji prozkoumat -, ale ta výška by se jí stejně trochu nelíbila. A ta nuda, co tam musela být, když tam určitě nezavítal celé věky ani jeden živáček, by byla k smrti nudná!
„A nemohl byste pjo mě zažídit, aby pjšelo? A u toho svítilo sluníčko? Pjosíím,“ zaprosila s vykulenýma očima, zlaté duhovky se jí jen leskly touhou. Ze Staříkova povídání zněla duha jako něco krásnějšího než démanty, a že démanty určitě byly něco dechberoucího, když měly tak honosný název, ale vidět to na vlastní oči, to by byla teprve sláva. Její seznam přání se hned rozšířil o další položku. Nechci tenhle boj pjohrát, dokud neuvidím duhu. Takže budu bojovat a nebudu se tu válet, tak to bude! dodala si v mysli trochu odvahy. Žádná Smrt ji za kožíšek nechytne a neodvleče ji do věčných stínů, kdepak. Dokud neuvidí duhu, rozhodně neměla v plánu vzdát svůj boj. A ani potom ne, na to ten svět začal působit až moc krásně. Jen několik okamžiků nazpět by přemýšlela jinak, ale ten Stařík jí dával tolik podnětů, pro co žít, až se z toho její dušička tetelila blahem. A takové jaro, to jí zasadilo pořádného brouka do hlavy. „Jaro?“ ochutnala pomaličku to slůvko na jazyku a snažila se u toho tvářit vševědoucně, ale ta nechápavost z ní přímo kanula. Znala zimu, kouzelnou zimu plnou sněhu, kterou by tedy v tento okamžik nejraději vyměnila za všechna jara, ať už to bylo co bylo, ale jaro pro ni bylo neznámem. Tak či onak to v momentě, kdy se kolem ní opět začala tvořit pavučina chladu, tlapky jí mrzly a čumáček samým chladem znecitlivěl, to znělo jako něco príma.
„To souhlasím. Já vážně umíjám hlady,“ pokývala hlavinkou horlivě a nebojácně vypnula hruď. Hlavou jí proplouvalo celé moře myšlenek, avšak ani jediná neodkazovala na to, že by se domů už nikdy nevrátila. Možná, že neměla úplně v plánu jít zpátky teď, hladová, vyčerpaná a ještě k tomu dychtivá po nějakém pořádném dobrudružství, o němž bude moci na stará kolena vyprávět všem, koho jen potká, ale bylo pro ni nemyslitelné, že by ji neznámo mohlo připravit o návrat domů. Ona možná netušila ani trošičku, kudy by se měla vydat, aby opět nalezla svého tatínka a sestřičky, ale zdejší končiny zajisté obývalo spousta chytrých tvorů, kteří by ji k tatínkovi zavedli, no ne?
Když Stařík promluvil o smečce, na chvíli se tiše zaradovala a její tvářička se rozjasnila. Smečka určitě existovala jen jedna, takže ten starouš nakonec změnil názor a zavede ji domů hned! Sice jí v žaludku už hrál celý orchestr, jak zoufale toužila po alespoň ždibci jídla, ale vidina setkání se s tatínkem a sestrami by možná přece jen i nad hladem zvítězila... jenže to si zase něco namlouvala. Nebyla to její smečka. Maeve bylo hned jasné, že na tom něco nehrálo. Staříka viděla poprvé, určitě by ho celý svůj kratinký pobyt ve své smečce neignorovala. Takže smeček existuje více, to si musím zapamatovat, ujasnila si a zastříhala ušima. Musela z toho vytěžit to pozitivní - nebude při návratu domů trpět hlady. Posilní se, pak možná zažije nějaké to úchvatné dobrodružství, a následně ji Stařík konečně odvede domů. Jo, to se jí líbilo.
Přikývla. „Ano pjosím. Cítím se jak jampouch.“ Jako na povel se zachvěla a ještě víc se zachumlala do Staříkova kožichu, jako kdyby to byla nějaká deka. Ale příjemně hřála, to ano. „A nebezpečný to tu teda je!“ dušovala se a pohledem ustrašeně zavítala k sopce. „Tohle je určitě nějaká obludka, viďte že ano? Mám z ní strach,“ přiznala a přes zlatá kukadla jí přelétl stín pochybností a strachu. Raději udělala od té obludky krůček vzad, kdyby vážně chtěla zaútočit, a pak se přátelsky usmála. „Já jsem Maeve,“ představila se s hrdostí. Každičká jedna hláska jí byla známa a jméno samotné pro ni mělo nevyčíslitelnou hodnotu. Byla jediná Maeve na planetě, krásná, nezkrotná a roztomilá! „Vyjazíme?“ řekla na závěr nedočkavě a div Storma nezačala pošťuchovat. Jestliže má mrznout, tak ať z toho alespoň něco kápne a dostane se dál od obludky a blíž teplíčku a jídlu. Už jí v bříšku vážně škrundalo.

Chvilku jej pozorovala zkoumavým pohledem. Nalepit se na cizího vlka jako pijavice a riskovat ukousnutí uší nebo jiné části těla, neb ve vzduchu stále visela otázka, zdali ten stařík nebyl nějaká obluda, bylo pravděpodobně šíleně naivní, ale pro Maeve žádná novinka. Jindy to byla taktika, díky níž měla u sebe vždy nějakého anděla strážného a nemusela se starat o to, jestli si zvládne bez cizí pomocné tlapky zaplnit žaludek či zda neumrzne, ale teď to byla taktika, jak přežít. A že se o ni doopravdy Smrt ještě nikdy nepokoušela tak, jako v tento okamžik. A stejně si budu stát za tím, že tahle podivná odrůda hory je ve skutečnosti nějaká obluda, která ze mě vysává všecičku energii a bere mému tělíčku to báječné teplo! Rozhodně to není tím, že bych byla totálně hloupoučká a hnala se za štěstím, aniž bych věděla, kde to štěstí vlastně leží, a teď se ocitla na pokraji sil malého vlčete, vzpírala se pořád dokolečka představě, že by za své nynější vysílení, hlad a žízeň mohla jen ona sama. Ona přece nikdy nechybovala... nebo možná ano. A dnešní večer jí to podle všeho měl dát surově najevo, žádné přikrášlování, žádné sladké iluze. Ocitla se na prahu neznámého světa, samotinká, s burácejícím žaludkem, vyschlým hrdlem, bolavýma nohama a srdíčkem rozervaným na cáry tím steskem po domově. Pokolikáté z ní již vyšlo zoufalé kňučení? Už to ani nepočítala. Na to byly její schopnosti vážně příliš krátké.
Z dumání jí vytrhl až nepříjemný poryv větru, který se kolem ní prohnal jako šíp, zasvištěl jí okolo uší a pronikl až pod hustou srst. To už však přiskočila ke Staříkovi, nevinně se na něj uculila a schoulila se k němu co nejblíže, aby se ohřála. Jistě to nemělo takový efekt, jako kdyby se schovala do nějakého doupěte obestlaného kožešinami, ale stále lepší, než mrznout uprostřed sněhové peřiny a čekat na zázrak. Třeba že zamumláním nějaké kouzelné formulky přijde jaro a celý svět konečně procitne z té tíživé zimní atmosféry.
„Já... netuším,“ zamumlala přidušeně, z jejího tenkého hlásku sršelo zklamání, obavy i naštvanost. Možná, že se jí tatínek někdy o matčině jméně zmínil, ale jestli náhodou ano, tak ho vyplivl s takovou dávkou odporu, že si Maeve rozhodně nedala dvě a dvě dohromady a nepomyslela si, že zrovna Jalila bylo jméno její ztracené matky. A i kdyby to její hlavinka pochopila, tak by se tomu stejně vzpírala. Malé vlče jednoduše nedokázalo pochopit, že svět nebyl slaďoučký a bezstarostný, že mezi rodiči mohly být sváry. „Vím jedině, že já jsem věrnou kopií svého tatínka, alespoň tak mi to tedy žíkal. Takže maminka bude jinačí,“ pronesla zamyšleně, skoro až pyšně na to, o jaké moudro se s hnědým vlkem právě podělila. V očích jí vítězoslavně jiskřilo a ona pomaloučku zapomínala na utrpení malého, hladového a prochladného vlčete. A dokonce i srdíčko už nebylo sevřené v takovém žalu, jak myšlenky přestaly bloumat v minulosti vzdálené hrstku dní a upnuly se na cizincovu řeč. Alespoň na kratinký moment se necítila ponechána napospas osudu a zcela zničená, ačkoliv to byla až příliš sladká iluze na to, aby se snad mohla v nejbližší době stát pravdou. „Pocházím z jedné smečky žijící v hojách. Je ale stjaaašně daleko odtud.“ Její hlásek byl od zimy ochraptělý a v jednotlivých slovech se mísil strach z neznáma s hrdostí, kolik toho i přes bolavé nožky dokázala nachodit. Kdyby měla spočítat, kolik stromů minula, na kolik paloučků vběhla a kolik říček pozdravila svým smíchem, mohla by taky počítat do dalšího večera a pak i do svítání. „Tatínek mi jako malé žíkal,“ pravila dychtivě, tváříc se, jako by za měsíc svého života spolkla všechnu moudrost světa a stihla vyrůst z označení maličkatý prcek, „že smečku naši pžedci pojmenovali na počest duhy. Ale požádně nevím, co ta duha je. A ten název byl až moc kjkolomný na to, abych si ho zapamatovala,“ čertila se nad tou nespravedlností a buclaté tvářičky jí nepatrně zrudly. „Ale vy jste ujčitě moudjý a znáte celičký svět, takže mě tam zavedete, že jo?“ zamrkala prosebně očima, naklonila hlavičku na stranu a zatvářila se tak sladce, že by samou něhou začaly tát veškeré ledovce na širém moři. Sama si však nebyla jistá, po jaké odpovědi touží. Tatínek byl fajn. Sestřičky byly fajn. Jenže dobrodrůžo taky! A i když se jí pranic nelíbilo, že do toho jejího dobrodrůža spadala i ta podivná věc připomínající horu, jež byla v očích malého vlčete leda tak krvelačnou obludkou, která si na ně už brousila zuby, stále to znělo náramně zábavně. Ale ta obludka to vážně celé kazila, té neodbytné myšlence zkrátka nebylo možné utéci. No uznejte - vždyť ta podivná horda kamení ani trošku nectila zákony přírody, nevypadala jako hora, a přitom vypadala jako hora... ach, jak se v tom měla jen Maeve vyznat? Až se jí z toho všeho zamotala hlava. Rezignovaně si povzdychla, chvíli ještě seděla a pak se v relativně nesjlimejším tempu vyšvihla na všechny čtyři. Její nožky ještě stále nebyly připravené vyrazit na cestu, pokud by se mělo jednat o štreku v podobě více jak pěti metrů, ale stále lepší aby jí mrzly čtyři maličkaté tlapky, než jeden velký zadek. Odfrkla si a zaposlouchala se do ticha narušeného jen občasným zabubláním té podivně teplé pidi řeky, střídavě s tím hledíc na Staříka a hypnotizujíc jej roztomile ďábelským pohledem.

Hlasy. Netušíc, jak dlouho tam její bezbranné tělíčko leželo, slyšela hlasy. Některé byly laskavé a něžné, jiné na ni pokřikovaly, pošklebovaly se jí a vysmívaly. Jednu věc však měly společnou - byly to pouhé výplody její mysli, jak tak se zavřenýma očima bloumala říší snů a snažila se probudit do toho zlověstného světa, nevzdat svůj bezhlavý boj. Jenže přijměte na smrt unavené, prochladné tělo, aby posbíralo poslední zbytečky energie, přijměte bolavé nožky se postavit a doplazit se někam, kde bylo alespoň trošku teplo. A ze všeho nejlépe někam, kde se srny samy servírují k večeři. A kde je příjemně chladivá voda, žádná ta děsivě teplá, která vyschlé tělo leda tak rozdráždí, blesklo jí hlavou zoufale, za bláhovou myšlenkou následovalo sklíčené zakňučení.
Jeden z té fůry hlasů však zněl blizoučko, až se v jejím nitru zažehl plamínek naděje. Zakňučela ještě o něco hlasitěji a víčka pevně semknutá k sobě se zlehka zachvěla. Probuď se, probuď se! vybízela sama sebe k tomu, aby se jen tak snadno nevzdala, avšak se jí zdálo, že veškeré ty myšlenky pozbyly svůj smysl ještě předtím, než jí vůbec v hlavě vytanuly.
Probuď se. Poslední myšlenka, poslední zoufalý pokus. A skutečně - po notné chvíli přemáhání se otevřela oči a do zlatých duhovek se opřely slabé paprsky pomalu zapadajícího slunce, jež v nerušeném tempu klouzalo po fialové obloze a více a více se nořilo do tmy kamsi pod povrchem světa. Vmžiku oči zavřela a na tváři se jí přitom rozlila vyděšená grimasa. Paprsky možná byly příjemným pohlazením na těle, ale rozhodně ne v očích. A co teprve ta pronikavá bílá záře všudypřítomného sněhu, ta se do nich nepříjemně zabodávala, až jí začaly slzet a pálit. Znovu tiše zakňučela a zdvihla hlavu, načež ji opět položila na tlapky. Zdálo se jí, jako by najednou ztěžkla a krk ji nedokázal udržet v rovné poloze. Nechat ji spočinout na mrznoucích tlapkách bylo mnohem jednodušší a příjemnější. Mírně rozostřený zrak a otupělé smysly jí zatím příliš nedovolily si uvědomit, že tu už není sama. Chvilku tedy pouze mžourala před sebe, na tu nekonečnou bílou deku sněhu, dokud si nevšimla, že se vzduch okolo ní slabě zamihotal a jeho dotyk již nebyl tak chladný. Překvapeně se přetočila na bok a konečně spatřila svého zachránce. Prošedivělý velikán na ni hleděl starostlivýma šedýma očima a pro Maeve to v tuto chvíli nebyl tak úplně obyčejný vlk, takový, na kterého by v rodné smečce narazila na každém kroku - byl to její anděl, její vysvoboditel. Upřela na něj vděčný pohled zlatých očí, ještě něco znovu kníkla a pak všechny své síly vynaložila na to, aby v nohách našla oporu. První pokus skončil plesknutím do sněhu. Jako by nestačilo, že už tak bojovala s tím, aby přiměla mysl, aby se trochu uklidnila, srdce nebilo jako na poplach ve snaze jí prorazit žebra a vůbec našla ztracený dech. Již tak prekérní situaci, z níž se jí vážně chtělo fňukat nad ironií osudu a hloupými nadějemi malé vlčice, a v níž bezesporu byla, jí stěžovala celá hromada studeného sněhu. Ale když už nic jiného, přistání bylo alespoň hladké a nenatloukla si při něm zadek. Příchod cizince jí však vlil do žil novou energii, a tak se nehodlala vzdát. Na jazýčku jí svrbělo tolik otázek a tolik slůvek, ale prozatím veškeré soustředění vynaložila na to, aby se vůbec mohla postavit na všechny čtyři a jen tak se neválela. A vskutku. Chvíli se jí nožky ještě třásly jako osiky a varovaly, že vypoví službu, ale několik vteřin nato zjistila, že opět dokáží unést váhu jejího těla.
Pak nasměrovala hlavu k hnědému vlku. Žalostně vydechla, od tlamičky se zvedl bílý obláček, jaká byla třeskutá zima, a zamávala oháňkou v přátelském gestu. „Děkuju,“ šeptla sotva slyšitelně, její hlásek zněl, jako by se každou chvíli měl roztříštit na tisíce střípků a malá nalezenkyně by už neměla nikdy promluvit. „Nevím, jak jste to udělal, ale na chvíli jste odehnal ten objudný chlad,“ zašvitořila s vděkem vepsaným v očích a udělala váhavý krok jeho směrem. „Nejšte sice tatínek ani maminka, ale třeba moji maminku znáte?“ pronesla s naději v hlase a prosebně na něj vykulila oči. Pak kecla na zadek. Sněhová pokrývka ji sice i v zadních partiích nepříjemně studila, ale její nožky ještě nebyly připraveny na dlouhé stání. Natož na cestu. A kam vůbec asi tak chtěla jít, když neměla domov. Zkroušeně zakotvila pohled na svých promrzlých tlapkách a v nitru jí tepala naděje - třeba se jí ten stařík ujme?

//Ani nevíš, jak jsem si oddychla, že mi jako nejméně vhodná smečka nevyšla Borůvková, to bych se docela nasmála. :Ddd Mušličky prosím na Maeve, ostatně kam jinam. Děkuji! ^^

Jelikož ještě nemáš profil, nemohu ti přidat mušličky. Až budeš mít profil hotov, pošli vzkaz a zpětně ti odměnu dopíšu

Maeve: a, c, d, c, a, b, a, f, f, a, c, e, a, c, c, e, a, a, b, a, b, a
Vesvé věštecké kouli vidím Ragarskou smečku, nejméně vhodné by pro tebe bylo toulání.

//Nad některými otázkami jsem se zcela upřímně docela zapotila, nicméně akcička boží, hned znám toho svýho prcka lépe

<< Minulost

Její duše byla roztříštěná na drobné střípky a srdce krvácelo. Zdálo se jí, jako by se jí do tváře vysmíval každý strom, který minula, a i větřík jí okolo uší pěl posměšné melodie. A kéž by to byl jen jemný vánek, jenž si pohrával s měkoučkou srstí drobné vlčí slečny. Kdepak - byla to potvora s nevídanou silou, jež nebohému tvorečkovi stěžovala každičký pohyb a zmítala s ním ze strany na stranu. Maeve cítila, jak jí hoří tlapky. Chodila snad po žhavých uhlících? Když však rozostřeným zlatým zrakem zamžourala pod sebe a před sebe, viděla jen nekonečnou sněhovou peřinu. V nohách jí bolestivě tepalo, neb během pár dní byly jejími věrnými služebníky více, než za celý její dosavadní život. A že už kyslík na planetě dýchala měsíc. A vůbec - celé tělo se zmítalo v bolestivé agónii a do každičkého svalu se nořily ostré čepele nožů. Minimálně tak strašně to bolelo. Anebo možná o fous méně, či více. Nevěděla.
Zoufalství jí polykalo útroby. Byla samotinká v celičkém tomhle proklatém světě. Nikde se nevynořila její matka, aby jí otevřela náruč a nechala ji zachumlat se do její teploučké srsti. A že by se vážně potřebovala ohřát. Byla promrzlá až do morku kostí a počítala vteřiny, které jí zbývají, než se z ní vážně stane rampouch. Nikdy neměla ten otravný hlásek ve svém nitru poslouchat. Měla jej umlčet dříve, než nad ní převzal kontrolu. Teď by byla v teple, v bezpečí, u svých sourozenců a nemusela by být ponechána napospas osudu v zemi, která tak podivně voněla. Skoro jakoby byla prosycená nějakým kouzlem.
Být malým vlčetem mělo spoustu výhod, to jistě. Byli jste považováni za ťuťu ňuňu stvoření, stačilo se zatvářit co nejvíc roztomile jste jen uměli, upoutat pozornost na své buclaté tvářičky, prosebně vykulit oči a svět vám hned ležel u nohou. Jenže teď Maeve pocítila jednu děsnou nevýhodu být maličkým mravenečkem v mraveništi - studená sněhová pokrývka ji mermomocí chtěla zachytit do svých spárů. Sníh celý svět zahalil jako tlustá deka a malá vlčí princezna se s každým krůčkem bořila víc a víc do té studené nádhery. V parném létě by jistě drobet sněhu a takové krásné osvěžení náležitě ocenila, ale teď už vážně sníh jen a jen mlčky proklínala. Sálal z něj nepříjemný chlad. Sněhové vločky líně padaly z oblohy, zachytávaly se jí za jemný kožíšek a pak se pomalu, zlověstně rozpouštěly, dokud se neproměnily v loužičku roztátého sněhu. A to panečku teprve studilo!
Zatímco když opustila ochranná křídla rodné smečky Arc'en'ciel, v žilách jí kolovala odhodlanost a energie z ní přímo sršela, jak dny plynuly a cesta se zdála být nekonečná, její zářivý úsměv a veselé mávání oháňkou zmizely. Teď už spíše připomínala jen prázdnou schránku, tělo bez duše, které se z posledních sil drželo na vratkých nohou. Byla to taková ostuda, cítila se tak strašně hloupě, ale vlastně jí na tom už vůbec nezáleželo. Ať si kdo chce co chce pomyslí. Ale ta myšlenka ji stejně stále strašila v hlavě. Byla naivní, hloupoučká... a co bylo nejhorší, mohla si za to sama. Jen a jen sama. V jejím nitru se udávala zuřivá válka. Měla by se vzdát, nebo bojovat za něco, co možná už bylo dávno ztracené? Vrátit se nemohla, když ani nevěděla, kudy vlastně přišla, a jak by tak mohla věřit v to, že najde ztracenou matku? Když neznala barvu jejího kožíšku, jejích očí, nikdy neslyšela její hlas. Zakňučela, do očí se jí nahrnuly hořké slzy. Osten žárlivostí jí pomaloučku ťal srdce - jak by teď uvítala, kdyby byla vločkou, jak té němé kráse záviděla. Necítila by emoce, neznala by svoji minulost; neměla by se kam toulat v myšlenkách a jak se topit ve smutku. Jen by tiše dopadla do sněhové pokrývky, vpila se do ní jako barvy do malířského plána a byl by konec. Už jen ticho a tma. Pochybovala o tom, že kdyby si do sněhu lehla ve své vlčí podobě, že by se z ní vločka stala, ale mohla by to zkusit, no ne? Možná by si ji sníh vzal k sobě, možná by už nikdy neotevřela víčka a nespatřila denní světlo, avšak možná, že by se nad ní přeci jen osud smiloval. Přišel by za ní vlk na bílém koni, věnoval jí polibek a procitla by jako Sněhurka. Jenže tenhle život nebyl pohádka, nebyl sladký jako višně. Byl hořký jako čokoláda.
Netušíc, kam kráčí, zjevila se před ní sopka nesoucí vznešený název, jenž pro dobro všech nebudeme raději ani zmiňovat. Maeve sebou trhla. Vidění měla možná rozmazané, ale pud sebezáchovy stále pracoval na plné obrátky. Přitiskla ouška k temeni hlavy, ocas stáhla pod zadní nohy a udělala krok vzad. Být v tento okamžik v jiné situaci, jistě by všechny její smysly přemohla zvědavost. Ale teď dokázala vnímat jedině to, jak se v jejím těle probudily hlasitě vřeštějící alarmy, které jí dávaly najevo, že se ocitla tváří v tvář nebezpečí. Sopečné monstrum na ni zíralo svýma chladnýma, temnýma očima. V mysli malého vlčete to byla krvelačná bestie, která si již brousila zuby, až ochutná tak mladé maso. Maeve se sice při té představě nepříjemně zhoupl žaludek, ale bylo to pravda. Zkoprněle sledovala tu bestii, avšak ona se ani po hodné chvíli nehnula ani o píď. Vlče tedy nakonec zvědavě naklonilo hlavu na stranu. Možná je to jen nějaká podivná odrůda našich hor, žádná příšera? pomyslila si Maeve a skoro neslyšně vydechla úlevou. Když však opět posbírala všechny ty malé zbytečky energie, a že jich bylo žalostně málo, a procházela okolo té podivné mutace hory, snažila se od ní držet co nejdál a vyhnout se očnímu kontaktu. Periferně však zahlédla něco, co nad ní zvítězilo. Voda! Sladký doušek vody, ó bohové, vy jste se smilovali! vypískla v duchu. Nápadně ožila, a i když jí trvalo, než se k tenkému pramínku dostala, jak zapadala do sněhu a nožky jí vypovídaly službu, nakonec stejně stanula před tou nádherou. Jenže ejhle. Ponořila do ní čumáček a div se nespálila. Nebyla sice až tak vařící, avšak to zajisté nebyla zcela obyčejná voda, příjemně studená. V hrdlu možná měla poušť a zoufale toužila po alespoň jednom jediném doušku, ale nedalo se svítit. Bůhví, čím ta voda byla napuštěná, že. 'Já věděla, že jsi divná hora! A ani mě nehne pít z tý tvý říčky!' snažila se říci, ale slova se jí zadrhla v hrdle. Vyšlo z něj jen tichoučké plačtivé zasténání. Vysíleně kecla na zadek. Už vážně nemohla dál. Už ne. Byla promrzlá, zlatem protkaná očka se jí klížila, nožky pálily, hrdlo zoufale toužilo po doušku vody a burácející žaludek po alespoň ždibci jídla. Jenže tu nebyl nikdo, do jehož přízně by se mohla vlísat a koho by mohla uprosit, aby se stal její spásou. Nikdo, kdo by ji zachránil, tu nebyl. Byla tu sama, jen ona, sníh a zuřivé monstrum. Schoulila se do klubíčka pod jedním zasněženým keřem, zavřela oči a s tichým kňučením nechala svět zčernat. Na kratinký okamžik konečně přestala vnímat sucho v hrdle, prázdnotu v žaludku a především - rozervané srdce.