Gallirea - Příspěvky uživatele

„Kayu nemám ráda,“ zabrumlala nespokojeně a vyplázla jazyk. Jediné, co na té hnědočerné vlčici bylo milé, bylo to, že sem přitála toho obřího jelena, jehož zbytky ještě stále ležely opodál. Jinak byla totálně nejvíc nepříjemná! Třeba ten přívěsek s vločkou, která se nikdy nerozpouštěla, někomu čmajzla, a proto se nechtěla podělit o její tajemství? Ano, přesně tak to bylo. Určitě to byla zlodějka a lhářka! Spokojena tímto možným vysvětlením zavrtěla oháňkou. Jak byla chytrá! Brzy dopadne zločince při činu a to bude teprve oslavována jako ta nejúžasnější a nejšikovnější mladá vlčice pod sluncem!
Debata pokračovala a téma se změnilo na to, jak se Elora dostala bez Sigyho zpátky do smečky. Název té cizí smečky v Maeve vzbudil zájem. Očekávala, že to bude nějaká nejvíc nepřátelská smečka, i když by to vlastně nedávalo vůbec smysl, ale mýlila se. Najednu stranu byla ráda, že ji nebudou nějací cizinci nahánět a ošklivě se na ni šklebit, na druhou stranu se už těšila, jak se všemi zatočí a všem ukáže, že jestli se na ni křivě podívají, bude zle! Natožpak kdyby třeba chtěli znesvětit Borůvku a měli by z jejího ovocného názvu dobrý den! „A můžeme se s ní někdy setkat?“ vyhrkla pak nadšeně. V oné smečce bude určitě spousta členů, a spousta členů znamená spoustu kamarádů! Maeve však dřív mluvila, než myslela, a tak jí ani pořádně nepřišlo na mysl, že by nebylo moc rozumné se promenádovat na územi cizí smečky, jakkoli byli její členové přátelští.
Účastnit se lovu jako pozorovatelky? Nuda. Maeve ještě pořádně netušila, co takový lov obnáší a jak je to pracné, ale rozhodně nebude někde stát a nepřijde o veškerou zábavu! Navíc jak říkala Elora, už byla dostatečně stará na to, aby se rovnou pustila do akce! Co na tom, že Elora byla starší. Maeve chtěla být Eloře rovná a nechtěla být ochuzena o jedinou zábavu! Tetička Nel je zlá, pomyslela si nasupeně a hlasitě zakňourala. Proč jí jen odpírala tu báječnou možnost nahánět zajíce a tak? I když... ten zákaz lov se asi týkal jen těch obřích, hrůzu nahánějících zvířat. Tak to pak bylo vše v největším pořádku, i když ani nějaký divočák by si na Maeve nepřišel! I tak si však neodpustila citové vydírání. „A nemůžeme se na ten lov vydat už teď? Tady je strašná nuda a já budu moc moc smutná, když se nevydáme na lov hned teď, Tetičko Nel,“ zkusila to odhodlaně a psíma očima se na sněhově bílou vlčici podívala. Její pohled však mluvil za vše. Žádné smlouvání a žádné psí pohledy. Ani ty vlčecí.
Nápad osušit si kožíšky však zněl víc než zábavně. Tedy, nebyla to ta pravá zábava jako štourání zajíců z nor či hledání nových kamarádů, to vůbec, ale alespoň ji už ta mokrá srst nebude studět. Déšť byl moc pěkný, ale ne, když jí zmáčel srst a udělal z ní zmoklou slípku! Loupla očima směrem k obloze, aby jí vynadala za to nestydaté chování, že si dovolila ronit slzy, a pak se poslušně rozťapkala za Nel. Ještě stále byla trochu naštvaná z toho, že jí nebylo dovoleno jít na lov a dělat nějaké zábavnější činnosti, ale kupodivu se nevydržela vztekat dlouho.
„Já znám úplně všechny všecičky!“ zahihňala se. Zase si hrala na Einsteina, a přitom bylo tolik věcí, které v tomhle světě neznala! A členové smečky byly jen prvním bodem na dlouhém seznamu. Kde se nacházela krásná rozlehlá jezera? Nádherné rozkvetné paloučky? Tajemná zákoutí? Bylo toho tolik, co chtěla poznat! Nebude však přece říkat, že něco nezná! „Znám Staříka, Velkýho Alfáka Blueho, Ječivku, Nel a tebe! To je přece dost!“ začala pak vyjmenovávat všechna jména, na něž si vzpomněla, a některé nejmenované tváře neopomněla očastovat i příhodnou přezdívkou. Kaya si to přece totiž zasloužila!
No a pak v závěsu za tetičkou Nel a Elorou vlezla do přítmí jeskyně.

>> Úkryt

„A to dobže udělal! Takhle nestydatě tady hulákat! Já tady taky nehulákám! Hú hú hú! napodobila toho vetřelce, co ječel na celý les, a vůbec ji netrápilo, že spíš napodobovala nějakou sovu, která na hodinách houkání moc nedávala pozor a zněla jak rozbitá sekačka. Ocásek jí kmital ze strany na stranu radostí, a vlastně jí ani nevadilo, že na ni prší a bude vypadat jak zmoklá slípka. Vzrostlé stromy jakžtakž před deštěm chránily, takže bude trvat, než jí déšť prosákne na kůži a bude jí chladno, a do té doby to nijak zvlášť nevnímala. Obzvláště proto, že už se oteplilo a nebyla ta šílená zima.
Zaujatě poslouchala konverzaci mezi Elorou a Nel, ač se jí moc nelíbilo, že nemá veškerou pozornost pro sebe. Jako by snad obě dámy zapomněly, že tu taky je nějaká Maeve! Uraženě nafoukla tvářičky a jedním káravým pohledem probodla sněhově bílou dospělačku, načež druhý káravý pohled věnovala své tmavě hnědé vrstevnici. Nedokázala úplně odhadnout, jak je stará, ale o moc starší být nemohla – přesto nebyla o moc vyšší, a to byla Maeve taky pěkný prcek. Jakmile se dala Elora do jezení, Maeve si chvíli říkala, zda by měla být taky tak protivná jako Kaya, když se jí zeptala na tu vločku, a říct jí třeba něco o tom, že jí nemá brát její jídlo, ale nakonec ji nechala. Však jelen byl obrovský a Maeve by jej nespořádala, ani kdyby nejedla, jak je rok dlouhý, a měla hlad jako celá vlčí smečka. Což sice ještě před malou chvílí měla, ale brzy si uvědomila, že měla velké oči; protože sníst celého jelena? To by asi praskla! V tichosti počkala, až bude mít Elora dostatečně plné bříško, a konečně se jí bude věnovat! Celou věčnost na svoji kamarádku čeká, a stejně musela čekat ještě věčnost další. Podrážděně si odfrkla.
Sigy... to je nějaký člen Borůvky. A pak taky Flynn, urovnávala si všechna ta jména v hlavě. Nemohla si je přiřadit ke konkrétním tvářím, když je v životě neviděla, ale alespoň mohla mít jasnou v tom, že nějací pánové Sigy a Flynn existují! A pak že taky existuje jakási Agaarská smečka a Nym, která Eloru dovedla domů. Bylo to nějaké komplikované, až se jí z těch nových informací z hlavy kouřilo. „Agaarská smečka? To jsou naši protivníci?“ ozvala se s povytaženým obočím a s odhodlaným výrazem 'Pusťte mě na ně, já jim ukážu, že na Borůvkovou nemají, heč!' udělala krok vpřed, jako by už chtěla na území oné smečky vyrazit a zkrášlit jim den svojí úžasnou přítomností. Nebyl přece čas ztrácet čas. Nedávalo by smysl, že by to byli nějací nepřátelé, když ta záhadná Nym Eloru vlastně zachránila, ale tatínek Maeve vždycky říkal o nepřátelských smečkách. Teda alespoň tak to pochopila, když napůl poslouchala a napůl se už proháněla někde v lese a se svými sestřičkami hrála na honěnou.
Konverzace o štourání zajíce z nory ji docela rozesmála. Lovit ještě neuměla, a tak by bylo tohle asi to jediné, co by zvládla, ale beztak by se jí ten zajda ztratil někde v tom spletitém komplexu chodeb. Něco takového by samozřejmě nahlas nepřiznala, protože přece byla naprosto dokonalá a všemu rozuměla a všechno jí šlo, ale v duchu ji o jejích šťouracích schopnostech hlodaly pochyby. Natož pak o tom, že by zvládla králíka ulovit, kdyby jen tak hopsal na louce! „Jsem z velký dááálky, Eloro,“ pochlubila se své vrstevnici a zahihňala se. Dokonce její hlásek nezněl plačtivě, když to říkala. Vzpomínky na rodinu stále bolely, ale pocit domova a bezpečí tady v Gallirei byly dostatečnou kompenzací. „Ještě nikdy jsem nelovila,“ zamumlala zkroušeně, aby odpověděla i na druhou otázku. „Ale jednou jsem ulovila ovoce!“ rozzářila se pak při vzpomínce na to, jak se se Staříkem prokopala až pod led a z ledové vody vytáhla kousek šťavnatého melounu, a říkala to, jako by ono ovoce mělo nožičky a musela za ním běžet až na kraj světa. Hned si rozpomněla na tu slaďoučkou chuť a hned by ráda kousíček melounu zase spapala! A příště, až zase bude dolovat z tůňky ovoce, to zvládne bez pomoci Staříka. Určitě. Byla to přece ta nejšikovnější Maeve pod sluncem!

Staříkovo vysvětlení ohledně té prapodivné vločky nebylo pro Maeve o nic pochopitelnější, ale snažila se tvářit, jako že tomu naprosto rozumí. Ve skutečnosti tomu však nerozuměla ani trošičku. Bylo to celé podivné, ta magie. Jestlipak i ona nějakou ovládala, hmm? Chtěla se na to zeptat – dospěláci přece věděli všechno a jistě měli odpověď i na toto –. ale nakonec nad tím zavrtěla hlavou a usmyslela si, že výklad o magiích by mohl být ve skutečnosti docela nuda. Bylo to sice zajímavé, ale pořád jí to nešlo do hlavy a jistě by jí to hned unavilo mozek, jak by se to usilovně snažila pochopit! A to vážně nechtěla. Chtěla ho mít co nejodpočatější, aby mohla do sebe všechny nové informace nasávat jako houba, a ne se unavit hned po první lekci. Přikývla. Měla na Kayu spoustu otázek, ale ve výsledku byla ráda, že ta protivná stará vlčice vzala nohy na ramena. Byla jí vážně vděčná za toho jelena, který byl mimochodem luxusní, ale nemusela tak ječet!
Nel ještě pokračovala ve slibování toho, že si Maeve bude moct hrát. Vlčátko na to odpovědělo spokojeným úsměvem, uvnitř duše však bylo skeptické a zoufalé. Co když si s ní nakonec nikdo hrát nebude, no? Maeveina optimistická část duše však pevně věřila v tomu, že bude mít tolik příležitostí si hrát, až bude lapat po dechu a žadonit, aby si dala nějakého šlofíka. A když už jsme u toho šlofíka... válení se bylo po vydatném obědu, večeři nebo co to vlastně bylo, bylo vážně příjemné. Spokojeně vrtěla ocáskem ze strany na stranu a bedlivě hlídala, zda ji dospěláci nehodlají opustit tak, jak jí to udělal i tatínek. Ale tatínek tě neopustil, a ty to moc dobře víš. Tys opustila jeho! hádala se s ní hned její mysl a Maeve tiše zabručela. Moc dobře si ten svůj přešlap uvědomovala, ale nevěděla, jak to měla vrátit. Do minulosti ještě cestovat neuměla – dokázal to někdo třeba pomocí té magie? –, a tak si musela užívat přesně takové okamžiky, jako byl například tento okamžik. Měla naplněné bříško a hned dva ochránce okolo sebe. Už jen to hraní s vlčaty jí chybělo!
Lesem se najednou ozvalo ječení, jako by někoho na nože brali, a Stařík to šel prozkoumat. „Nikam nechoď, Staříku. Prosím!“ vyhrklo hned vlčátko a už bylo na nohou a pádilo ke Staříkovi. „Ale pokud mi slíbíš, že se vrátíš,“ řekla s nadějí v hlase, „tak tě pustím. Musíš mi to ale slíbit.“ Trvala tvrdošíjně na svém. Stařík ale už byl tentam.
Ještě štěstí, že Maeve dlouho na zmizení Staříka nedovedla myslet. Najednou se tu totiž objevilo zlatooké vlče s tmavě hnědým kožíškem, o něco starší než Maeve, jež spolehlivě zaplnilo tu díru v srdci. A teď se raději posaďte, ať nezkolabujete šokem, protože – protože to byla Elora! „Jé, tebe znám,“ rozzářila se Maeve a hned se akčně k vlčeti přibatolila. „Totiž, tetička Nel o tobě vypjávěla!“ usmála se přátelsky. „Já jsem Maeve. Budeme si hrát? Pjosím!“ Vykulila na druhou vlčí slečnu psí oči a radostně u toho vrtěla prdelkou. Tu Eloru mi snad poslalo samo nebe!

//Storm&Aranel

Maeve sice úplně nečekala na povolení hnědočerné vlčice, aby se pustila do jídla, ale i tak byla ráda, že si nevysloužila výprask za to, jak se směle se do jídla pustila. Jelen chutnal báječně! To nedobrovolné držení hladovky vlastně mělo své výhody, a že si malá princezna nemyslela, že by jí něco takového někdy přišlo na mysl - všechno jídlo teď chutnalo mnohem lépe než obvykle, a kdyby se tu nezjevila Kaya s jelenem, kterého teď ožužlávala, klidně by si k snědku dala sníh a tvářila se u toho, jako že je to to nejbáječnější jídlo na světě. A ani by to nebyla přetvářka! Inu, hlad je vážně nejlepší kuchař.
No a zatímco hltavě odtrhávala kousíčky masa a hladově je žvýkala, stíhala dokonce vyzvídávat, co je zač ta podivná vločka na krku zlatooké vlčice. Jestliže ji totiž tatínek něco naučil, pak to, že sníh se země nedržel věčně a vločky čas od času mizely. Ale té vlčici se na krku houpal přívěsek s vločkou, která se tvářila, jako by se zrovna snesla z nebe a vůbec se nerozpouštěla; byla vážně divná! Jenže chudinka Maeve nezískala odpověď, kterou chtěla. Vlčice naopak zněla poněkud naštvaně. Vlče sklopilo uši a zakňučelo. Chtěla se kamarádit, ne slyšet ten ostrý hlas, který ji plísnil za její dotaz, nebo spíše - skoro se jí vysmíval. Možná to všechno moc dramatizovala, ale bylo jí z toho smutno! Nakonec však z vlčice alespoň vypadlo, že je ta vločka magická. To tedy Maeve nic moc neřeklo, ale tak, aspoň něco! Nicméně pak se Kaya rozešla pryč a Maeve se trochu ulevilo, ne že ne. Ještě však, že si sebou neodnesla i jelena! Toho si Maeve chtěla nechat. Vážně byl chutný!
Byla ráda, že se jí Nel předtím zastala, a vděčně se na ni za to podívala. Pak se dokonce sněhově bílá vlčice rozpovídala o oné Eloře, čemuž Maeve bedlivě poslouchala a dokonce rychle spolkla kousíček masa, co měla zrovna v tlamě, aby se na ta slova mohla ještě víc soustředit a nerozptylovala ji ta lahodná chuť! „Já si budu ráda hrát!“ pronesla nadšeně a přátelsky zamávala oháňkou. Bylo tolik vlků, které tu neznala, a ještě více jich chtěla poznat a se všemi se kamarádit! A tolik věcí, kterým chtěla přijít na kloub! Chtěla vědět úplně všechno všecičko. Například co byla zač ta vločka, a proč ji Kaya označila za magickou? Ona hnědá vlčice tu sice již nebyla, ale Stařík s Nel by jí jistě poradili! „Tamta mjzutá vlčice říkala něco o magické vločce, že jo? Copak to je?“ Tvářila se, jako by odpověď znala a pouze Staříka s Nel zkoušela, ale přitom nevěděla zhola nic a umírala touhou to zjistit! Tatínek se sice o magiích možná zmínil, ale asi tomu moc nevěnovala pozornost. Navíc stejně, odborník na magie nebyla tak či onak, a to přitom chtěla být odborníkem na úplně všechno. Spokojeně se svalila do sněhu, jenž už pomalu dával světu sbohem - a taky trošku začalo oteplovat -, a Maeve byla šťastná. Měla rodinu, měla domov. Pocit euforie se jí rozlil v žilách, mravenčil jí v páteři a něžně hřál její na kousíčky roztříštěné srdce.

//Storm, Kaya&Aranel

<< Ovocná tůň

Maeve odhodlaně ťapkala dál; stala se z ní taková poslušná ovečka, která následovala Staříka a sněhově bílou vlčici, jako kdyby měla tlapky v okovech a nezbývalo jí nic jiného, než za těmi dvěma dospěláky klusat. Ve skutečnosti to však byla její svobodná vůle - koneckonců jen blázen by si v téhle zimě - která však již začala být snesitelnou - zahrával s ohněm a odmítl příležitost mít kolem sebe zkušené vlky, jež Maeve jistě nenechají napospas osudu, který k ní už tak nebyl moc milostivý. Maeve zkrátka potřebovala ochranu. Byla malá, nezkušená, daleko od domova, v cizí krajině plné nových a nových pachů a věcí, které jen čekaly, až je princezniny zlatavé oči objeví a proniknou tak za pomyslný závoj tajemství. Navíc měla hlad, a kde byli zkušení lovci - jakože věřila, že ti dva dospěláci lovit umí, co by to totiž bylo za dospěláky, že ano, i tatínek lovit uměl! -, tam bylo i jídlo. A jídlo bylo přesně to, na co právě myslela. Jak ostatně jednou řekla Staříkovi, neměla hlad jako vlk, ale rovnou jako celá smečka. A nějaký kousek melounu tuhle situaci vážně nezměnil.
Během cesty do lesa opět měla možnost si poslechnout, co se na území Borůvkové smečky v poslední době událo, a tentokrát té možnosti využila. Nastražila uši a naslouchala slovům Staříka i reakci Nel, zatímco očima sledovala ubíhající cestu a čas od času vrhla frustrovaný pohled na své tlapky, kterým cesta těžkým sněhem nedělala dobře a začaly ji pálit a bolet. Dospělákům se to chodilo, s jejich dlouhatánskýma nohama. Ale pro Maeve byl každý krůček žalostně krátký, a tak jí dalo mnohem víc práci, aby udržela s dospěláky krok. Ale zas, když se to tak vezme... pokud do lesa zvládne dojít po svých, mohla by pak za statečnost a šikovnost dostat větší příděl jídla, no ne? A to přeci znělo vážně lákavě! S tou myšlenkou tedy zatnula drobné zoubky a přidala do kroku. Po celou dobu sice bedlivě poslouchala, ale výjimečně se moc k ničemu nevyjadřovala. Ta jména stejně neznala, a vlastně ani pořádně ne Borůvkovou smečku, a to už byla její součástí. Jedno jméno si však získalo její pozornost. „Elora?“ zopakovala do váhavě a pohlédla na Nel, jež ono jméno vyslovila. Zaujalo ji svojí zvučností a musela vědět, komu patří! Třeba nějakému vlčeti, co by si s ní hrálo? V naději se jí zatřpytily oči.
A pak se jí oči rozzářily ještě víc, když uviděla cizí tmavě hnědou vlčici se štíhlými křivkami. Kupodivu přehlédla její přívěsek ve tvaru vločky, co se jí houpal na krku - za normálních okolností by po něm už určitě zvědavě pokukovala, ale teď pohledem hypnotizovala jelena. Ten hlavně byl předmětem jejího zájmu. Jakmile Nel navrhla, že by si ho mohla Maeve uzmout - tedy alespoň kousek z něj, protože ač měla příšerný hlad, celého by ho do sebe asi nenarvala -, Maeve začala horlivě přikyvovat. Kecla si do sněhu a sladce, nevinně se usmála. „Prosím prosím!“ zaškemrala, ale že by se nějak zajímala o to, jestli jí to dovolí i zlatooká, to ji ani nenapadlo. Povolení od Nel dostala, a Nel teď byla něco jako matka, kterou Maeve nikdy neměla - teda, nějaká taková myšlenka ji předtím nenapadla, protože Stařík jí dělal otce i matku v jednom, ale teď, když nad tím tak přemýšlela... neznělo to zle. No ale i kdyby něco jako její máti nebyla, povolení k zahájení hostiny už od jednoho dospěláka dostala, takže bylo načase se do toho pustit! Natěšeně se k jelenovi přikrčila a váhavě ho oblízla. Chvíli zkoumala tu chuť na jazyku, načas hladově odtrhla první kousek masa a začala jej hltavě žvýkat. „Páni, co to je?“ vyhrkla potom mezi sousty, jak si konečně všimla cizinčina přívěsku. Vypadalo to jako... vločka! To poznala bezpečně. Ale neměla by se vločka rozpustit? Nechápavě svraštila obočí. dychtivá po odpovědi. Téhle záhadě musela přijít na kloub!

Alfák se nezdál být úplně mazlivý typ, protože když se k němu Maeve přitulila, tvářil se spíš, jako by právě viděl ducha, než roztomilou vlčí slečnu. Maeve to sice překvapilo - kdo u všech bohů neměl rád tulení? -, ale nechala to plavat stejně jako všechny nenechavé myšlenky na její rodinu, které se čím dál více vzdalovala. Holt si bude muset zapsat za uši, že alfák není přítulný typ. Ono to vlastně dávalo i smysl, měl svoji hrdost a určitě se nechtěl stát plyšovým medvídkem na hraní - koneckonců její otec se taky nerad mazlil, a to to byl její taťka, ne žádný de facto cizinec, co se nad ní před chviličkou velkoryse smiloval a a povolil jí stát se součástí smečky. Maeve nad tím chvíli dumala, načež pokrčila rameny a vydala se ke své druhé oběti, Makadi. K jejímu štěstí se na ni Maeve nesápala tak jako na Blueberryho, ale zato k Maeveině neštěstí se vlčice nezdála být moc komunikativní a pořád se tvářila jako na pohřbu. Zlatooké vlče ji chtělo rozveselit, ale to už se ona smutná cizinka s alfákem odebírali někam pryč, takže to nestihla. No co, stejně měla hlad, utěšovat smutné tváře může až s naplněným žaludkem. Poslušně jako psík přiťapkala ke sněhově bílé vlčici a Staříkovi, dívajíc se na ně žádostivým, prosebným pohledem. „Vzhůru za dobjodružstvím!“ vypískla Maeve nadšeně. Jistě, jídlo bylo nyní stěžejní. Ale když už bude v tom hledání potravy - respektive Stařík se Sněhovou budou hledat potravu, protože Maeve na to byla vážně nešikovná , natož aby si zvládla něco ulovit, pche -, může i prozkoumat další kousíček téhle podivné země prosycené ještě podivnějšími pachy. „A hlavně vzhůru za jídlem!“ doplnila však pro všechny případy svá slova ještě, aby vážně dala najevo, že sice chce znát úplně celou tuhle magickou zemi, pokud tedy vynechají návštěvu krvelačné obludky a jí podobných úkazů, ale jídlo je přece jen to, co si nyní přeje ze všeho nejvíce. Jako by to, že má příšerný hlad, neřekla předtím už nejmíň stokrát. S ušima nastraženýma se loudala za dvěma dospěláky, do žil se jí vlévala nová energie, když si uvědomila, že se konečně nají. No chápete to? Nejedla jak je rok dlouhý, a konečně nebude umírat hlady! Tedy, za předpokladu, že se jim nějaký králík či srna rovnou naservíruje k večeři, protože Maeve bylo jasné, že v zimě bylo o potravu nouze. Koneckonců to sama zažila. Odhodlaně kráčela dál, tlapky se jí boříc do těžkého sněhu.

>> Borůvkový les

Visela na alfákovi pohledem a sladce jej probodávala nadějí se třpytícíma očima. Zároveň však bylo v jejím pohledu cosi deptavého - uměla to zkrátka uhrát, aby získala to, co chtěla. Což byla vlastnost, na kterou byla setsakramentsky pyšná, vzhledem k tomu, že pak kolem ní většina vlků hopsala, jak se malé princezničce zlíbilo. Srdce jí hlasitě bušilo v hrudi, div se nesnažilo prorazit jí žebra. A když k jejím uším dolehl Blueberryho hlas, spíše to byla jakási vzdálená ozvěna, jako by byla zavřená v nějaké bublině a vlkova slova k ní pronikala ze vzdáleného vesmíru. Bylo však jasné, co jeho slova znamenala - dostala vstupenku na palubu Borůvkové smečky! Její huňatý ocásek nekontrolovaně začal mávat ze strany na stranu a ze srdce jí spadlo tak tisíc balvanů větších než ona sama. Vděčně kníkla, opustila své stanoviště napůl mezi alfákem a napůl mezi Stormem a na moment se vděčně k alfákovi přitulila. „Děkuju, pane velký alfáku! Slibuju, že budu hodná holka,“ zazubila se na něj radostně a svalila se do sněhu. V jejích očích poskakovaly rozverné jiskřičky a i jí samotné bylo jasné, že až tak hodná holka stejně nebude, že ji stejně dřív nebo později zaujme nějaký poletující motýl (teda až konečně nebude zima a motýli se budou na obloze promenádovat) a jako neřízená střela se za ním vrhne, nedbajíc na možné nástrahy světa; a ostatní se za ní budou muset hnát jak splašení, aby se nedostala do nějaké šlamastyky - ale to stejně nebylo důležité. Měla rodinu. Měla domov. Srdce se jí na moment bolestivě sevřelo nad vzpomínkou na její skutečný domov. Pak ji však rychle zahnala do nejzazšího koutku mysli. Jednou sem vás, ségry, taky zavedu a ukážu vám to tu! slíbila sestřičkám v duchu. A otci slíbila, že mu nebude udělat ostudu.
Na další slova alfáka se moc nesoustředila. Poslouchání jí vydrželo tak tři vteřiny, pak to ve své hlavince označila za kecy. Jistě, bylo důležité naslouchat alfákovi a vědět, co se kde šustlo, když už byla Borůvková i jejím domovem, ale copak to někoho bavilo, poslouchat někoho o tom, kdo byl povýšen a tak? Mnohem zajímavější byla ta vlčice - nebo vlk, to teď nezkoumala - před ní. Netvářila se zrovna šťastně, a přitom do smečky právě vzali Maeve, tu nejvíc kouzelnou vlčici na světě! „Jak se jmenuješ? Já jsem Maeve, ale to už určitě víš!“ optala se jí s přátelským úsměvem a samozřejmě se nezapomněla představit. Kdyby náhodou hnědooká vlčice předtím neposlouchala, což by byla ostuda! Maeve se chtěla s vlčicí přátelit, ne se dívat do zamračené tváře a mít pocit, že ona vlčice není z její společnosti kdovíjak nadšená. Záhy se však ukázalo, že přátelit se bude moci se spoustou vlků, a tak to malému zlatookému vlčeti vlastně tolik nevadilo.
Na jejich skromné smečkové setkání zavítala ještě jedna vlčice, se sněhově bílým kožichem a obříma modrýma očima. Maeve se nebála. Měla ráda společnost. Nějaké to semínko strachu v ní sice klíčilo, přece jen - byla daleko od domova, ztratila vše, co ještě před nějakou dobou považovala za samozřejmost -, ale již se blýskalo na lepší časy. Nevědomky si oblízla čumáček a kecla do sněhu. Stále jí byla zima, ale už to tak nějak nevnímala, víc prochladlá už totiž snad ani nemohla být. Zato hlad, ten měla obří! Nějaký pitomý kousek ovoce ji vážně nedovedl zasytit, ač to bylo tuze sladké a mňam, ne že ne. „Mám hlad,“ zaúpěla po chvíli sezení a pozorování nově příchozí. Ta slova sice nebyla adresováná přímo na modrookou vlčici, nicméně byla zrovna jejím středobodem zájmu. Byla taaak krásná! Ale ještě krásnější by byla, kdyby jí obstarala jídlo. Maeve podráždně zakňučela a hodila očkem i po Staříkovi - Já chci papat, pjosím, Staříku! Tentokrát své přání nahlas nevyslovila, ale její hladový výraz to dával víc než najevo. V jejím bříšku to hlasitě kručelo.

„Tak domluveno, Staříku!“ vypískla Maeve nadšeně, skoro jako by se jí podařilo zapomenout na bolest, která jí tepala čumáčkem. Ale kdepak! Vnímala ji moc dobře - a právě proto se zařekla, že teda klouzat po ledu se už nebude! Ale když ono to vlastně byla zábava! Zatřepala hlavičkou. Rozhodla se, že alespoň na chvíli nechá led ledem, obzvláště, když se Stařík začal od ledové plochy vzdalovat a mířil ke břehu. Maeve to samozřejmě nemohla nechat bez povšimnutí, ba naopak! Kam se jen hnul, tam byla i ona, a i kdyby Stařík uměl létat, Maeve by si jistě našla cestu, jak ho ani na obloze nechat samotného. Při té myšlence se pobaveně uculila.
Tentokrát šla po ledu opatrně. Pokládala na zamrzlé jezero jednu tlapku za druhou, dokud se neocitla na sněhu. Mnohem raději by se jí sice líbilo, kdyby již po sněhové peřině nebylo ani památky, aby se v něm chudinka dočista neztratila, ale již pochopila, že minimálně v tomhle ohledu si podmínky diktovat nemůže, ani jako dcera alfy. Unaveně zakňučela a schoulila se Staříkovi do náručí. Vyhrabávání kouska ovoce zpod ledu a následný běh, který tedy skončil ještě dříve, než začal - a ještě k tomu si z něj odnesla natlučený čumák -, ji poměrně unavil. Zatřepala hlavou, aby všechnu únavu ze sebe setřásla jako nějaké smetí, a pak hodila očkem po Staříkovi. „Já jsem neohrožená bojovnice, na mě si nějaký led nepřijde!“ vyhrkla rychle v naději, že Stařík byl úplně slepý a nevšiml si, jak ještě před chviličkou zkuhrala kvůli natlučenému čumáčku. Pak se schoulila u jeho ocasu a přivřela oči. Únavu se jí setřást nepodařilo, měla ji pevně v hrsti.
Ani si nestihla pořádně odpočinout, když jí v ouškách zarezonoval cizí hlas. Frustrovaně rozlepila zlatavá kukadla, převalila se na bok a zdvihla hlavu. Zíraly na ni rudé oči. Že by tohle byl ten pověstný alfák? Zvědavě naklonila hlavu na stranu, po očku sledujíc Staříkovu reakci. Pak udělala odvážný krůček směrem k rudookému cizinci. Zněl docela mile, ale i pod maskou krotké ovce se může skrývat krvežíznivý vlk! Nad něčím takovým však maličká Maeve nepřemýšlela. Blueberry byl zkrátka volnou poukázkou na další tulení se, a čím víc možností, kde se zahřát, tím lépe! „Vy jste ujčitě ten velký vůdce, že ano!“ Kdo by to byl čekal, že se už k němu bude hrnout jako ke starému příteli. Samozřejmě neopomenula svůj sladký prosebný kukuč, však kdo by mu odolal? V její tváři však bylo patrné, že není tak odvážná, jak se prezentuje. Uvnitř ji sžíral strach. Co když nad ní alfák podepíše ortel smrti a ona se bude muset vrátit ke krvelačné obludce? Co když ji u sebe doma nenechá? Tiše zakňučela. Pjosím, hlavně se nade mnou slituj, Ó Velký alfáku! hlásal její kukuč.

„Jako zákusek dobjý,“ zhodnotila to se zahihňáním. Kdyby tohle nebylo jediné jídlo za několik dní, jistě by se s tím spokojila. Jenže ona vážně měla příšerný hlad, a i když jako placebo fungoval kousek ovoce skvěle, rozhodně jí to nestačilo. Trochu jí to žaludek skutečně zaplnilo, ale na to, jak šílený hlad měla, se rozhodně s jedním soustem nespokojila. Teď však byly na programu důležitější věci než hodování. Třeba... co bude s malou zlatookou princeznou dál? Mohl by tohle být skutečně její domov, místo, kde by se cítila chtěná? Nebo se mýlila, když si myslela, že by se skutečně Borůvková smečka - jejíž název tedy ještě neznala - stala její novou láskyplnou náručí? Moc o tom zatím nepřemýšlela, a vlastně byla až moc unavená aby došla k nějakým závěrům, ale jedno věděla jistě. Zpátky do té proklaté divočiny nechtěla. Kdyby se alespoň zatoulala na jaře nebo v létě. Ale ne, naivní princezna si usmyslela, že brodit se metrovými závějemi sněhu je přesně to, co potřebuje. Ach, jak byla hloupoučká.
„Já bych si s nimi ráda hrála!“ rozzářil se jí pohled. „Věřím ale, že ty bys mě nechytil!“ zazubila se na Staříka provokativně, odskočila kousek dál a rozběhla se co jí síly stačily pryč, jako by jí kousek melounu úplně stačil a její energie byla na sto procentech. Nožky se jí však ihned začaly rozjíždět do všech stran, a místo aby na ledu předvedla pár elegantních piuret, naopak se stala ukázkovým případem, jak skvěle dopadnout na čumák. Projela jím ostrá bolest a ve zlatých očích jí zaštípaly slzy. Byla ještě malá a nezkušená, neuvědomila si, jakým nebezpečím mohl kluzký led být. Teď však jeho stinnou stránku poznala v plné síle a bolesti. Přitiskla uši k temeni hlavy, tiše zakňučela a odběhla zpátky pod ochranu Staříka. S bolestivou grimasou se zachumlala od jeho srsti jako do hřejivé deky a zatřásla hlavou. Bolest tepající v čumáku vlastně nebyla tak příšerná, ale znáte vlčata. Všechno aby dramatizovala! A Maeve, to byla rozená hérečka.
To, že bělooký cítil v kostech, že se sem už žene alfák, byla pro Maeve informace, o níž nedokázala určit, zda má začít skákat radostí, nebo se schoulit do toho nejtemnějšího koutu a tam přečkat, než si to vůdce smečky rozmyslí a zase odpeláší pryč. Maeve se totiž bála, že se jí alfák nebude líbit, nebo že se ona nebude líbit jemu. Co potom? Vyhostil by ji? Musela by se opět vrátit ke krvelačné obludce, čelit tomu jejímu hladovému pohledu? Byla by opět zanechána na pospas zimě? Stařík byl milá koule chlupů, v jehož přítomnosti se cítila v bezpečí. Ale co když alfák už tak milý nebude? Zavrtěla hlavičkou. Musí věřit! A tak věřila.

Jeden by neřekl, jak moc rychle malé vlče unaví, když se snaží rozbít ledové mříže vodního vězení. Led byl panečku skutečně tlustý a probojovat se skrz něj, na to rozhodně malé tlapky promrzlé vlčí princezny nestačily. S ublíženým výrazem přestala hrabat jako pominutá a vztekle led nakopla. Což o to, že se jí v pravé přední tlapce okamžitě rozlila palčivá bolest. To, co jí vadilo mnohem více, bylo, jak na ní křičel její vlastní vnitřní hlásek. Byla přece dcerou bety, nemohla zklamat! Byla po všech stránkách dokonalá, tatínkova holčička. Avšak zdálo se, že led je zkrátka nepřemožitelný soupeř. Rezignovaně vzdychla a vykulila na Staříka prosebné oči - taktika nešťastného vlčete většinou totiž zapůsobila.
A taky že ano! Těžko říci, zda to bylo skutečně tím Maeveiným zoufalým, prosebným pohledem, ale brzičko nato se konečně před malým vlčetem zjevil kousek ovoce. Maeve, celá šťastná, k němu přiběhla a opatrně jej uchopila do tlamy. Vonělo to tak báječně, že to určitě muselo být k jídlu! Zabořila do melounu čumák, aby se nabažila té sladké vůně, a pak ho začala žužlat. Z ovoce vytryskla sladká šťáva. Pak do melounu začala hryzat a prokousala se až k onomu šťavnatému vnitřku. Hltavě začala žvýkat jednotlivá sousta, jak velký hlad ji sužoval, a během pár vteřin měla kousek melounu v sobě. Oblízla si čumáček, na nějž vystříklo pár kapek šťávy, a pak spokojeně zakňučela. „Děkuju, Staříku,“ věnovala svému strážci vděčný úsměv. A protože jí byla zima, přitulila se k němu blíž. Ani ji nenapadlo, že by se mu to třeba nemuselo líbit, jak mu leze do osobního prostoru. Ráda se k ostatním tulila - a obzvláště v zimě, kdy si musela vážit každičké trošky tepla. „Tenhle domov by se mi vážně moc líbil,“ usmála se zasněně. Kéžby se tak skutečně mohl jejím domovem stát! Nemohl by nahradit práznotu v jejím srdci, když přišla k rozumu a uvědomila si, že nikdy neměla opustit ochranná křídla svého tatínka a společnost svých sestřiček, avšak minimálně mohl být lékem na zmírnění bolesti. A to bylo přesně to, co teď Maeve potřebovala a po čem toužila. Toužila opět cítit rodinnou lásku, toužila být milována. Od jejího čumáčku se k večerní obloze barvící se do všelijakých odstínů růžové a fialové zvedl obláček páry.

Když ucítila na zátylku stisk vlčích zubů, vystrašeně kníkla. Vidina rudého ovoce jí natolik zaslepila smysly, že se soutředila jen a jen na něj a zapomněla na své okolí. Náhlé uvědomění, že je tu s ní ještě Stařík, ji tedy velmi vylekalo. Navíc ji Stařík teď zvedl do vzduchu a znemožnil jí postup vpřed. Tváře jí zrudly vzteky a uraženě kolem sebe začala kopat nohama. Nepatřila k nějakým tintítkům, ale přece jen bylo nepopiratelným faktem, že byla ještě stále vlčetem a tudíž rozhodně neměla sílu jako nějaký Herkules. I přesto, posilněná výbuchem zlosti, měla docela sílu, a kdyby Stařík alespoň na kratinký moment ztratit pozornost, možná, že by se mu s vypětím všech sil a s dávkou štěstí přece jen vysmekla a unikla jeho zubům. „Pusť mě!“ škemrala se zaúpěním. Nakonec však umlkla a od plánu utéci upustila. Stařík se totiž ukázal být skutečně hodným staříkem, neb se s malou vlčicí rozešel přesně k tomu místu, kam předtím mířila. Nic to však neměnilo na tom, že by ji pustit mohl. Když ji takhle nesl od krvelačné obludky, to se jí líbilo. Ale teď se jí pomalu začala navracet energie a klidně by šla po svých! Na druhou stranu, natlučený zadek mít nechtěla. A že ta slova jejího zachránce zněla víc než vážně.
V její hlavince to šrotovalo. Voda byla vážně zvláštní věc. Někdy z ní mohla pít a jindy po ní chodit, no co tohle bylo za nepořádek? Ten svět byl vzhůru nohama, a to ani nemusela mít místo hlavy zadek směrem k nebi. Klidně mohla být tak, jak se sluší a patří - s tlapkami pevně na zemi -, a přesto se svět zdál jako otočený vzhůru nohama. Zvláštní, nepředvídatelný a častokrát komický. Strašně ji mrzelo, že jí nedovolil Stařík se na ledě klouzat, co na tom, že by si u toho mohla narazit všechny kosti v těle. Její tatínek totiž očividně nepovažoval za důležité učit své dcery bruslit, a tak byla pro malou Maeve ledová plocha jednou velkou neznámou, a když měla onu šanci přijít té záhadě na kloub, pro změnu měla zákaz od Staříka. Nebo by to snad přece jen mohla omrknout a pod roušku tajemství proniknout? Bělooký vlk se totiž zdál být též fascinován vidinou ovoce, a tak se brzy rozešel přímo tím směrem. Malá Maeve nikdy ovoce neochutnála, a tak nemohla tušit, že to bylo jídlo, ale nic to neměnilo na tom, že v ní ta kulatá věc vzbudila zvědavost. No a pokud to bylo jídlo... tak to bylo ještě více bombastičtější, než už to bylo!
Stařík ji konečně položil na zem a Maeve se rychle směrem doleva, aby si to vzápětí nerozmyslel a nepopadl ji zas do tlamy. Tlapky se jí hned rozjely opačnými směry a už byla na břiše. Vlastně jí to však vůbec nevadilo, že se rozplácla jak šváb. Opět se zase postavila na nohy - dobrá, to si to idealizujeme, chvíli jí to trvalo, než se na všechny čtyři opět vyškrábala, neb jí to pořád chudince podkluzovalo - a s hlavou překvapeně nakloněnou na stranu a vykulenýma zlatýma očima pozorovala Staříkovo počínání. Dle jejího skromného názoru byl minimálně starý jako zdejší lesy, avšak elán mu rozhodně nechyběl. Alespoň nedělal staříkům ve svém okolí ostudu! Maeve se na starouše nevinně uculila. „Hujá hurá hurá!“ vypískla nadšeně, skoro jako by zapomněla na to, jak jí strašně kručí v bříšku. První slůvko sice popletla a zašišlala jej, avšak jinak to řekla správně, což jí samozřejmě zvedlo náladu. Alespoň si tedy myslela, že to řekla správně. Slova byla složitá a občas se jí zapletl jazyk, bylo to strašně komplikované. Vesela zamávala oháňkou a přidala se k vlkově hře. To hrabání se jí líbilo! Tlapky jí zábly a podkluzovaly, ale vůbec ji to netrápilo. V zápalu hry byla šťastná. Což o to, že s ledem nepohla ani o píď. Vlčecí radost nemohlo nic zkazit! Avšak kdyby přitom neumírala hlady, rozhodně by byla šťastnější, to samozřejmě. Ale jeden očividně nemůže mít všechno! Pečení holubi se bohužel jen tak neservírovali, to už Maeve, se zklamáním, zjistila.

<< VVJ (přes Východní Galtavar)

S každým dalším krokem, který Stařík učinil, se malé Maeve svíralo srdce radostí, a zároveň nejistotou. Ještě stále si totiž tak úplně v hlavince nesrovnala, zda byl to všechno dobrý nápad. Možná, že kdyby se tehdy rozhodla jinak, všechno by bylo v pořádku. Jenže taky se nabízela možnost, že udělala jedině dobře, když se vydala hledat svoji máti. Tu sice nenašla, ale zato objevila mohutného bělookého vlka, jenž jí právě nesl do svého domova a byl ochoten se o něj podělit. Bylo to tak strašně komplikované, rozhodnout se, zda udělala správně, nebo to naopak byl jeden velký omyl, ale neb se stejně neuměla teleportovat, a kdyby šla zpátky domů, buď by zapadla do sněhu, nebo by jí upadly nožky bolestí, nemělo smysl se tím zatěžovat. Proto raději prudce pohodila hlavou, aby ony nenechavé myšlenky zaplašila, a opět se jala pozorovat ubíhající cestu. Ze sivých mraků na večerní obloze stále padaly vločky, ale bylo již o něco tepleji. Spokojeně přivřela oči a polospící, polobdící nechala Staříka, ať si s ní dělá, cokoliv jen chce. Pokud jeho plán zahrnoval, že se postará o to, aby měla naplněné bříško a milující domov, pak svůj život zcela svěřila do jeho tlap.
Po chvíli jí však zvědavost nedala a opět rozevřela oči, zlatými duhovkami zírajíc před sebe. Nikde nebylo ani živáčka, ale vonělo to tu rovnou celou smečkou. Pach spousty vlků jí bolestně připomněl smečku, v níž se narodila. Tam sice byl snad každičký pach známý, každý uměla identifikovat, a zato tady to všechno pro ni vonělo novotou, ale i v její smečce bylo spoustu vlků. Stařík ji položil na zem a ona hned ucukla. Studená sněhová pokrývka ji zastudila do tlapek. Trošku vyčítavě na něj pohlédla, ale když viděla, že už spěchá k tůňce, aby se mohla konečně napít, hned pookřála. „Žízeň, žízeň!“ ozvala se raději, aby vážně Staříka ujistila, že přímo umírá žízní, a doťapkala k němu. Tlapky ji sice už až tak nebolely, neboť pomalu zapomínaly cestu, kterou urazily ze smečky až sem, ale pro změnu je měla ztuhlé, neb po celou cestu od krvelačné obludky až k tůňce se nechala nést. S roztřesenýma nožkama se doplazila až ke Staříkovi a kecla na zadek. S našpicovanýma ušima a třpytivýma zlatýma očima plnýma očekávání pozorovala Staříka. Zamrzlou tůňku začaly olizovat mihotavé plamínky ohně a maličká trošku překvapeně uskočila. Pak se však otřepala a s odhodlaným výrazem přišla blíž. Ta podívaná ji učarovala, avšak zároveň byla děsivá.
Pohlédla na Staříka zvědavým pohledem. „To je kouzelné!“ vydechla zasněně, překvapena schopnostmi Staříka, a ještě se trochu přiblížila k tůňce. Ohýnky však brzy nechala žít vlastním životem - nehledě na to, že opět zmizely -, neboť žízeň nad zvědavostí zvítězila. Přikrčila se k vodě a opatrně do ní strčila čumáček. Nebyla tak nehezky teplá jako ta, která vytékala na severu ze sopky, ale díky bohu nebyla ani ledová. Plamínky roztály nejen led, ale o maličko ohřály i vodu pod ním. Maeve začala rychle pít, aby konečně zahnala žízeň. Pak spokojeně posadila. Byla jí zima, avšak utišení žízně jí hned dodalo energii a chlad se dal snášet mnohem lépe.
No a jak tak seděla, všimla, že se na vodě cosi pohupuje. Červená kulatá věc. Nebyla na dosah tlapky, ale vypadala vážně zajímavě! Takže aniž by si to zlatooké vlče uvědomilo, už běželo vstříc ledové vodě. Naštěstí byla tak lehká, že by se pod ní led neprobořil, ale uklouznout a natlouct si čumáček také nebylo zrovna vítězství. Pokud by po ní však Stařík chňapl včas, ještě by mohl katastrofu zvrátit a předejít divadýlku ubuleného vlčete. Maevein osud byl v jeho tlapách.

Prosím 4 lístky za poslední čtyři posty. Děkuji! ^^
(15. - 17.01. po jednom postu + jeden post 13.02.)

// Loterie 4

<< Měsíční rašeliniště

Zatímco jako hardová panenka visela ze Stormovy tlamy, v bříšku jí vážně hlasitě zakručelo. Měla takový hlad, že si byla skoro jistá, že by se do ní vešlo tolik jídla, které nespořádala ani za celý svůj život. Dokonce začala i přemýšlet, jestli přece jen nepřehodnotí názor na ryby a nějakou nespapá, pokud by jí ji někdo naservíroval až pod čumáček, protože v téhle situaci by klidně spořádala i sníh. Udělala by cokoliv na světě, jenom aby jí už přestalo v žaludku hlasitě kručet a bříško se jí přestalo svírat křečemi, jak už v sobě neměla pořádné jídlo, ani nepamatovala. Tichounce zakňučela a přitiskla ouška k temeni hlavy.
Když Storm s Maeve jako pasažérem mezi zuby minul poslední píď rašeliniště, zlatooké, droboučké princezně se naskytl pohled na rozlehké jezero zapadané sněhem. Šťastně natahovala krk a už si zasněně představovala, jak konečně pije - i když se zároveň obávala, že jí budou z té ledové vody drkotat zuby -, ale v tom tok jejích myšlenek přerušil Stařík a oznámil jí, že se žádné bumbání konat nebude. Vzdorovitě nafoukla hruď. „Ale já mám žížeň!“ vztekala se. Mohutný vlk jí to nemohl mít za zlé, už si vážně připadala jako nějaká oběť upíra, ze které je kousíček po kousíčku vysáván život. Tvářičky jí začaly rudnout, ale nakonec souhlasně přikývla. „Tak dobře,“ zamumlala skoro až stydlivě, možná rozzlobená na samu sebe, že se předtím na svého anděla strážného obořila, a sklopila pohled. Zlatými kukadly pozorovala míhající se sníh pod sebou. Představa, že by se jím právě brodila, byla děsivá. Však by se v něm dočista ztratila a během kratinkého momentu by jím byla obalená od tlapek až po špičky uší, a už by ani nepřipomínala vlče, nýbrž chodícího sněhuláka. A zahrát si na sněhuláka by možná kdykoliv jindy bylo mimořádně zábavné, ale v tento moment ji ta představa děsila víc, než kdejaká noční můra. Už tak byla promrzlá až na kost, a mít heboučkou, huňatou srst ještě mokřejší, to by vážně umrzla. Snažila se schoulit do klubíčka a co nejvíce se přitisknout ke Staříkově hrudi, aby ani troška tepla nepřišla nazmar.

>> Ovocná tůň (přes Východní Galtavar)

// Loterie 3

<< Neprobádaný les

„To já ano! Prožila jsem zatím kousíček zimy,“ kasala se se ve zlatých očích se jí leskly triumfální jiskřičky. Dokonce už i prvnotní drobné slzičky v koutku očí nebyly tak patrné. Možná ztratila svůj domov, ale Stařík se s ní chtěl podělit o ten svůj - nebo to alespoň říkal. Vedl ji neznámo kam, ale maličká v duchu cítila, že ať už byla s každým krokem blíž čemukoliv, bude to místo, do něhož byla předurčena patřit.
„Víc než jako vlk! Rovnou jako celá smečka,“ zahihňala se. Její tvář sice vskutku byla protkaná drobnými vráskami od smíchu, ale zároveň bylo patrné, že má skutečně hlad a její žaludek se svírá ukrutným nedostatkem jídla. Jen těžko se držela na uzdě, aby nezačala žužlat svůj huňatý ocásek. Když se jí některé ty chlupy dostaly do tlamičky, bylo to vždy nepříjemné a začala se u toho dávit, ale alespoň pro pocit, že něco kouše, by byla schopná tuhle malou oběť přinést. Koneckonců to vlastně byla docela zábava, žužlat svůj ocásek.
„Rybku?“ zamumlala překvapeně. Snažila se vybavit minulost a všechny její střípky poskládat do nějakého jasného obrazce, avšak ač se jí to povedlo, zmínka o rybkách se neskrývala ani v jedné myšlence. Tatínek jí o rybkách nepovídal, asi si myslel, že na to ještě bude mít času dost. Nechtěla však dát najevo, že netuší, co je to ta záhadná rybka, a proto rázně zakroutila hlavičkou. „Raději něco jiného než rybku. Rybky nemám ráda,“ začala posuzovat nebohé šupinaté tvory ještě dříve, než je vůbec okusila. Neudělá přece ze sebe hloupou! Už tak se cítila neskutečně trapně, jak ji její útěk ze smečky málem stál promrznutí. Nebo třeba upadnutí čumáčku. Při té představě se zachvěla a tiše zakňučela.
Inu, spánek se o ni sice pokoušel a nakonec ji skutečně do svých spárů skutečně chytil, ale ne na dlouho. Na rychlé nabití sil to sice stačilo, ale rozhodně ne na to, aby mohla fungovat dalších několik dní bez potřeby si schrupnout. Víčka se jí zlehka zachvěla, rozlepila očka. Právě včas, neb Stařík minul poslední jehličnatý strom a ocitl se na zasněžené louce. Ale jak tak Maeve koukala dolů, zjistila, že to není žádná obyčejná louka. Některá místa totiž byla promočená, ač pod sněhovou pokrývkou nebyla tolik patrná, jen na některých místech. Maličká si oddychla. Jak byla ráda, že nemusí ťapkat po svých, ještě by se někde probořila! Nožky ji už přestávaly bolet a celé rozechvělé tělo s pomalu klidnilo. Cítila se šťastná? Inu, ke štěstí jí toho chybělo spoustu - třeba takové sluníčko, aby nemrzla jak na Antarktidě -, ale poprvé od doby, co si na své cestě za štěstím uvědomila, že vlastně neví, kam kráčí, se necítila osamocená. Staříkovi nebyla schopna slovy vyjádřit, jak strašně je mu vděčná, ale skutečně byla. Její srdíčko přímo plesalo radostí.

>> Velké vlčí jezero