Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oblízla si čumák a opatrně se posadila těsně u převisu, načež trochu couvla, když se před ní zjevila mamutova tlapa, aby ji zastavila v neuváženém pokračování v cestě. Spadnout ze skály jak hruška vážně nechtěla, a tak byla ráda, že ji ten chytrý dospělák zastavil dřív, než by k něčemu takovému došlo! Maeve už sice nebyla úplně maličká, ale i tak měla ještě dost zkreslený pohled na svět, a v kombinaci s pocitem neohroženosti a potřebou být neustále v pohybu, by ji rozhodně neudivilo, kdyby se někde rozplácla. Stačilo jí však, když se jednou natáhla na povrchu Ovocné tůně – v době, kdy byla ještě zamrzlá. Ještě teď by s trochou fantazie pocítila namožený zadek. Doširoka, přihlouple se zazubila. Ve výsledku to byla zábava. A taky mňamka, protože z oné ledové vody Stařík vylovil sladké, delikátní ovoce. Kde jen teď jsi, Staříku?
Mysl jí však od Staříka brzy volně přeplula zase na opačný břeh, totižto k jejímu novému kamarádovi, jenž byl stále uvelebený na jejích zádech a nevypadalo to, že by se odmítal měkkého hnědého kožíšku pustit. Asi teď Maeve oplácel to, jak se ke všem bez zábran hrnula a všechny objímala a choulila se u nich. Tomu jejímu vyděračskému vlčecímu pohledu navíc nemohl nikdo odolat, a ten ptáček měl ten pohled podobný – za andělskou tvářičkou se však skrývaly miniaturní růžky.
Maeve začala horečnatě přecházet sem a tam, na tváři výraz génia, který právě pracoval na svém nejnovějším objevu. Cíl jejího usilovného přemýšlení, takového, že se jí z hlavy div nekouřilo, byl jednoznačný – najít tomu svému ptačímu společníkovi příhodné jméno, za něž by se ten chudáček opeřenec nemusel stydět. Jenže to bylo panečku něco složitého! Princezna Růžové peříčko znělo tak krásně, avšak když to poprvé vyslovila a pořádně ochutnala to jméno na jazyku, nedivila by se, kdyby to s tím ptáčkem seklo, kdykoli by na něj takhle zavolala. Neznělo to moc, jako kdyby se snažila najít to nejhezčí jméno na planetě, jako spíš kdyby přemýšlela, jak udělat tomu ptáčkovi ze života peklo. Frustrovaně povzdychla a zabodla své zlaté oči na mamuta, takřka vyčítavě, že jí s tím vůbec nepomáhá! On se teda chudák snažil, ale co samozřejmě Maeve nemohla vědět, když se mu nezvládala nabourat do mysli.
„Stlejdo!“ vypískla najednou, zcela znenadání, a její pištivý tenký hlásek po dlouhé době prořízl hlas ticha. „Bude to Princezna Růžové peříčko. Zkráceně Růženka,“ oznámila mu pak horlivě a div se samou radostí nad svojí chytrostí nepustila do oslavného tance. Kdyby tak věděla, že chudák Růženka je vlastně Růžen... A možná, že i kdyby to tušila, bylo by jí to jedno. Byla i tak spokojená se svým výtvorem! Sice se jí po chvíli úplně nepozdával, ale pěkně to doladila k dokonalosti, no ne snad? „Růženko, tohle je můj stlejda,“ otočila se na ptáčka zvesela a zdvihla šedou tlapku směrem k bílošedému vlčímu velikánovi. „Stlejdo, tohle je Růženka,“ představila je pak ještě nazpátek a svalila se svému strejdovi do náruče. „Ukážeš Neohrožené Maeve, jediné svého druhu, a Princezně Růžové peříčko ještě nějakou další skálu? Nebo něco jiného! Pjosíím!“ prosebně vykulila oči a šťastně vrtěla chundelatým ocáskem ze strany na stranu. Jsem ta nejšťastnější Maeve pod sluncem, AÚÚÚ!

Zatímco jí tak ptáček seděl uvelebený na zádech, koukala Maeve na oblohu, jež se pomalu barvila do oranžové a červené a sluníčko se sklánělo k obzoru. Přicházející večer tu byl vážně čarovný, jako by to byl nějaký obraz, který najednou oživl a stal se skutečností – či jako by Maeve do jednoho takového obrazu v jeden nestřežený okamžik skočila, a teď se v něm spokojeně promenádovala. Mlsně si oblízla čenich, což chudák ptáček mohl interpretovat tak, že na chvíli zapomněla, že to je vlastně její kamarád a ne nějaká véča, ale bylo to vlastně nevědomky. Ještě že. Pak se pustila do vytí a hned vzápětí se k ní přidal i bílošedý – na což by nepřišla, kdyby zkoumavě nenaklonila hlavu na stranu a nezaregistrovala, jak naprázdno otevírá tlamu. Tajně doufala, že třeba od bílošedého uslyší alespoń jednu hlásku a bude si moci uložit do paměti jeho hlas, ať už byl ostrý jako šmirgl papír, nebo jemný jako hedvábí, jenže se z jeho tlamy neozvalo nic jiného než jen hrobové ticho. Trošku zkroušeně na něj pohlédla, načež jí zajiskřilo v očích. Mamut sice neuměl mluvit, ale snažil se ze všech sil, aby to Maeve nějak vynahradil a komunikoval s ním alespoň tím svým polofunkčním způsobem. Jenže odezírat ze rtů se vážně Maeve nanaučila. Šikovná mamutova gestikulace však dopomohla k tomu, aby se nad hlavou malé vlčice po chvíli rozsvítila žárovička. Chvilku jí to srdce trvalo, pochopit, co se jí jen bílošedý snaží naznačit, ale jakmile jí to došlo, zdálo se to být tak logické! No že ji to nenapadlo! Ten ptáček potřeboval jméno. Jenže jaké mu dát? Na kratinký moment se zamyslela, kde se tak berou jména. Tatínek měl jméno, sestřičky měly jména, ba dokonce i její maminka jistě má jméno – a co teprve všichni členové Borůvky. Jenže jak k nim ti všichni jen přišli? Maeve si nevzpomínala, že by si po svém narození mohla jméno vybrat, no zároveň se zdálo až neuvěřitelné, že by někdo uměl vymýšlet tak hezká jména! Ona byla se svým jménem totižto hrozitánsky spokojená. Nejúžasnější Maeve svého druhu, přece!
Udělala krůček blíž k tomu nádhernému západu slunce – bylo načase, aby ji začal mamut chytat, pakliže z ní nechtěl mít placku – a všechny své myšlenky soustředila na tento jediný pomíjivý okamžik. Téměř cítila tu tíhu zodpovědnosti, dát nějakému svému kamarádovi jméno. Kamarádi přece nebyli možná odjakživa kamarádi, ale již od narození měli jména. Onen ptáček však, zdálo se jí, byl jejím věrným kamarádem již odnepaměti, avšak mu nikdo žádné jméno nedal. Možná, že v ptačí řeči nějaké měl, ale té Maeve rozuměla ještě méně, než tiché řeči mamuta. „Bude to Princezna Růžové peříčko,“ vyhrkla ze sebe nakonec první nápad, který jí jen přišel na mysl. Netušila, jestli je ten ptáček samec, nebo samice, a zkoumat to věru nechtěla, ale líbilo se jí to. Nakonec se však zamračila. V její mysli to znělo krásně, avšak nahlas to znělo trošičku kýčovitě. Hlasitě si povzdychla. To zas byl nápad, lézt na tu horu. Ten hlavní problém ani nebyl takový, že by musela přemýšlet, jak se dostat dolů (ač to ji taky čekalo), nýbrž že v jejích tlapkách ležel osud malého opeřeného tvorečka. Srdceryvně zakňučela. Takhle zodpovědnost se jí vůbec nelíbila! A vůbec nevěděla, co má dělat. No co. Tatínek ji nenaučil, že se ptáci nemusí stát jen večeří a že si taky zaslouží mít jméno!

Přemýšlela, jestli jí přeskočilo. Jo, určitě mi přeskočilo. Hlasitě vzdychla a pohlédla na Erlenda, jestli z něj konečně vypadne nějaké moudro a dojde k vysvětlení celé téhle uhozené situace s ptákem. Jenže k žádnému vysvětlení nedošlo a všechno to bylo naprosto zmatené, podivné, chudák Maeve by nejraději vypnula svůj mozek a tvářila se, že tu žádný pták není. Jenže on tu byl. Jeho tmavé oči ji zvědavě pozorovaly a zobáček se chvěl ve větru zvědavostí.
Nakonec mlynařík seskočil z kamene, který do té doby okupoval, a roztáhl křídla. Už ho to asi přestalo bavit a plánoval frnknout. Což by sice vyřešilo celou situaci a Maeve by se neuškvařil mozek přemýšlením, ale ve výsledku by to Maeve zdeptalo ještě více. Mlynařík ji pozoroval tak zaujatým pohledem, že nemohla toho chudáčka nechat odletět, aniž by mu dala naději, že třeba jednou pochopí, co má za lubem. Odhodlaně udělala krůček blíže a natáhla krk. Poočku přitom pozorovala bílošedého, který po ní vrhal povzbudivé pohledy. Alespoň něco, co se povzbudivým pohledům podobalo.
No a než se Maeve nadála, ptáček se odrazil od kamene a šup, už si spokojeně hověl vlčici na zádech. Malá vlčice překvapeně zastříhala ušima a snažila se otočit hlavu tak, aby na ptáčka pořádně viděla. „Koukej, stlejdo!“ vypískla nadšeně a zprudka zamávala oháňkou. Nejdříve ji ptáčkovy drobné drápky tahaly za srst, ale brzičko si na tu nečekanou zátěž – ač pravda, mlynařík byl vskutku drobek – na svých bedrech navykla a spokojeně se usmívala, jak měsíček na hnoji. Zaplavil ji podivný pocit euforie, jako by našla ztraceného přítele. A možná, že to přesně tak bylo. Byl to však takový ztracený přítel, o němž ani nevěděla, že ho má, protože ho objevila až teď. Takže to asi nebyl ztracený přítel? Bez sebe zvládli dýchat, tloukla jim srdce, dokázali žít. Ale jedině spolu ten život nabýval opravdového smyslu, jako by pro sebe byli zrození. Maeve a miniaturní zmenšenina ptáčka. Ptáček se zachumlal do Maeveiny huňaté srsti a malá vlčice se poprvé od doby, co se zatoulala od rodiny, necítila rozervaná na cáry. A už to nebylo jen proto, že si zakázala na otce a sestry myslet, aby nebyla smutná z jejich ztráty. Bylo to proto, že tu obrovskou díru v srdci zaplnil ten malý opeřený tvor, který by se jí do tlapky vešel. Doširoka se usmála a v jejích očích se nadšeně zatřpytilo. „Když to teda není tvůj kamarád, odteď je to můj kamarád,“ pravila energicky a doširoka se zazubila, načež opět zavyla a ozvalo se táhlé 'AÚÚÚ', které by připravilo o sluch i mravence. Bylo to však vytí šťastného vlka.

Pokračovala v obdivuhodném zírání na malého ptáčka, zatímco v ní bublala zvědavost a naprostá zmatenost. Ptáčka sice nikdy nejedla, a při pohledu na tohle chundelaté zvířátko by ji hanba fackovala, kdyby chudáčkovi spapala nějakého bratra či sestru, ale i rozum vlčete jí napovídal, že ptáci by se jí měli bát. Byla to docela smutná představa – však ona by jim neublížila! Ale ať se jí to líbilo nebo ne, měla duši predátora, a onen ptáček byla zas potenciální ingredience na vznik dobré večeře. Tak nějak doufala, že alespoň mamut bude vědět, co s tím a co se to dělo, jenže i on byl bezradný až k pláči to bylo, a zíral na miniaturního opeřence stejně nechápavě. Možná skoro ještě nechápavěji. A to už bylo co říct.
Fascinovaně a překvapeně zároveň kecla na zadek. Pak se rozhodla zkusit první věc, co ji napadla. Natáhla šedou tlapku před sebe a vyčkávala, zda k ní ptáček přiletí, uteče, nebo k ní přiletí a vyklube jí oči. Všechny tyhle scénáře měly svá pro a proti. O oči přijít rozhodně nechtěla, protože jak by pak mohla obdivovat tak krásné výhledy, jaké nabízela Vyhlídka? Nechtěla ani přijít o potenciálního kamaráda a nerozluštit tu záhadu, ale na druhou stranu, bylo to všechno podivné. Narůžovělý opeřenec však jen tázavě naklonil hlavu na stranu a klovl zobáčkem do vzduchu. Zůstal však setrvávat na místě. Moc jí to tedy nepomohlo.
Ha! rozsvítila se jí nad hlavou pomyslná žárovička znenadání. Třeba ho posílá tatínek? Hledá mě! A chce, abych toho ptáčka následovala! Tu verzi příběhu však hned s rázným zavrtěním hlavy zamítla, ač v první okamžik už byla téměř připravena vyrazit do světa a zpátky domů. Při vzpomínce na domov se jí bolestivě stáhnuly útroby a srdce sevřela ocelová pěst.
Byla z toho ale úplně, úplně vedle, a všechna zmatenost se nakonec projevila v táhlém zakňučení a rezignovaném svěšení ramen. „Já to nechápu,“ žbleptla a skoro vyčítavě pohlédla na mlynaříka, jako by mu tím dávala najevo 'Hej ty roztomilá příšerko, zavařilas mi mozek, jak teď musím přemýšlet, odkud ses tu vzal!' Z hlavy se jí vážně div nekouřilo. A když dokázala nahlas přiznat, že něčemu nerozuměla, to už to byl vážně masakr. Pohlédla na mamuta v naději, že by ho přece jen mohlo něco napadnout. Dospěláci přece byli chytří, zkušení, znali svět. Určitě bude mít v hlavě nějaké řešení... jenžei pokud ano, jak jí ho jen předloží? Ta jeho mluva-nemluva už tak dost zásadně skřípala, natož aby jí měl něco vysvětlit, že ano. Vkládala do něj však veškeré naděje a dívala se na něj tak oddaným (a deptavým) pohledem, že by se snad chudák musel naprosto roztříštit zevnitř, kdyby malé Maeve nevyhověl a nepřišli spolu na nějaké logické vysvětlení. Maeve vyděrač v akci, seznamte se.

Bílošedý ani po úpěnlivém snažení Maeve nepromluvil. Mlčel jako hrob, a jakkoli se snažila malá vlčice nastražit ouška, aby zachytila alespoň tenounký hlásek, nezaslechla vůbec, ale vůbec nic. Jen vítr jí zakvílel u uší a prohrábl jí huňatou srst. Ale třeba to na ni mamut hrál! Nebo... vážně nemluvil. Pro zvídavé vlče tohle byla pořádná záhada, a navíc pěkně složitá situace. Takže mluví vlci, nebo nemluví? Určitě mluví, pokládala si Maeve otázky a hned vzápětí si na ně sama odpovídala. Stařík, tetička Nel, Elora... dokonce i ta odporná Kaya mluví. A já přece taky nikdy nezavřu pusu. Takže vlci určitě mluví. A strejda je tedy chudák rozbitý! Jak se mu to jen stalo? Bojácně přitiskla ouška k temeni hlavy, načež se Erlend stal svědkem toho, jak rychle uměla Maeve střídat nálady – jako ponožky. Vmžiku se totiž zase usmívala od ucha k uchu. Bílošedému sice moc lekce první, pozdrav, nešla, ale alespoń to zkusil po svém a pokýval hlavou. A to byl přece úspěch!
Následně si však dala malá vlčice od lekcí mluvy pohov – sama ještě stále byla ve stádiu učení, a pro tak mladou učitelku to přece bylo šíleně složité, předávat své znalosti dál –, a místo toho čiperně vykročila k oné skále. Ráda by řekla, že na ni vylétla jak blesk, ale ta cesta byla mnohem složitější a dalo jí to přece jenom dost zabrat. Ale pravda; až takové cavyky s tím nenaděla. Posbírala všechny své síly, co jen v drobném tělíčku měla, a pelášila, jen za ní oháńka vlála. Nějak ji netrápilo, že by se mohla prolétnout po obloze (to by přece bylo žůžo, zalétat si s ptáky!) a pak žuchnout přímo na zadek (to už by tak žůžo nebylo). Navíc tu měla mamuta, a ten by ji jistě chytil do náruče! Jakmile stanula na vrcholku Vyhlídky, neopomněla to pořádně oslavit dlouhatánským a šíleně falešným zavytím, načež se celá rozesmátá a šťastná vrhla do náruče svého huňatého plyšáka. Mamut hrál svoji roli Maeveina měkoučkého médi velmi dobře, protože se k ní ochotně přitulil, což si Maeve užívala ještě víc. A navíc to krásné teploučko, co sálalo z jeho srsti! Připomnělo jí to první dny jejího života strávené u maminky – a oživilo vzpomínky, jež ani nevěděla, že má. Byl to však tak kratinký okamžik, že odplul spolu s tím, co se náhle zvedl vítr, a pořádně si tu situaci nestihla uvědomit. A pak už tu byla jen ona a její strejda. V tu chvíli se zdálo, že Maeve nepotřebovala vodu, ani jídlo, natož nějaký spánek, pche! Všechny její potřeby se ukrývaly v tomhle okamžiku čistého štěstí. Nezáleželo jí na tom, že mamut mohla být jen příšera ve vlčím hávu. Tenhle okamžik byl tak kouzelný, že by mu i něco takového odpustila.
No a zatímco tak zamyšleně, s přivřenýma očima hleděla na probouzející se den, náhle jí nad hlavou cosi zasvištělo. Nejdříve si myslela, že je to jen mamutova neohrabaná tlapa, avšak jakmile zdvihla hlavu, zírala do vykulených očí buclatého bílého ptáčka s roztomile narůžovělým peřím. Nejdřív poděšeně uskočila, ale hned jakmile se otřásla z toho prvotního šoku, zvědavě přišla blíž. Zmateně koukala z mlynaříka na vlka. „To je tvůj kamarád?“ hlesla překvapeně. Asi moc nedávalo smysl, že by se mamut kamarádil s ptákem, ale... on přece byl už tak divný tím, že nemluvil, takže proč by nemohl skrývat ještě nějaké tajemství, no ne? „Je tak malinký!“ zasmála se pak a zdvihla přední levou tlapku do vzduchu. Opravdu. Ptáček byl asi tak maličký jako její tlapka. „Jůů,“ pokračovala v rozplývání se nad tím záhadným tvorečkem a přemýšlela, jestli bude překvapenější, pokud promluví Erlend, nebo ten růžový ptáček štěbetáček. Asi by se už nedivila ničemu.

Bílošedý mlčel, a odpověď v podobě mlčení ji rozhodně neuspokojila. S hlasitým odfrknutím se zastavila a zabořila mu tlapku do hrudi, nebo alespoň tak vysoko, jak dosáhla – což byl docela oříšek, vzhledem k tomu, že byla oproti tommu mamutovi vážně prťavá –, a dotčeně zdvihla drápek, jako by mu tím chtěla pohrozit. Mrzely ji hned dvě věci. Zaprvé, s kým si jen bude povídat? Neměla sice problém celou cestu žvanit jen sama, ale bylo to, jako by mluvila do zdi. Mamut se zdál, že veškerým jejím slovům rozumí, ale k tomu, aby jí i něco pěkného pověděl, se teda moc neměl. Dle toho, že si přiložil tu svoji mohutnou tlapu k tlamě, to vypadalo, že ho rodiče mluvit učili, ale on chudáček nikdy nepochopil, jak spřádat jednotlivá slova, aby se mu nezamotal jazyk (s čímž Maeve naprosto soucítila, protože ze začátku si šlapala na jazyk při každém slůvku). A taky jí bylo líto, že chudák mluvit nemůže. Což byla přece strašlivá škoda! Navíc hnědobílé vlče pořádně nechápalo, že někdo nemůže mluvit. To, že je němý, pro ni bylo asi to stejné, jako kdyby jí řekl, že není vlk. Každý přece musel umět mluvit! A tak se tvrdohlavě rozhodla, že to zkusí mamuta naučit. Byla přece mimořádně šikovná, a nač se se špetkou svého umu nepodělit. „Takže strejdo,“ oslovila ho nakonec a šibalsky se na něj usmála. Holt když jí neřekl jméno, tak se musel spokojit s tím, že ho bude oslovovat strejdo. Nebo strýčku. Ještě se nerozhodla, co zní víc cool. „Dám ti lekci mluvy. Začněme pozdravem – Ahoj ahoj ahoj! Ještě jsi mě ani nepozdravil,“ řekla uraženě a popotáhla. Divadýlko pokračovalo. No co. Bylo to prostě nuda, když musela mluvit jen sama se sebou. Ale zase byla ráda, že se z něho stal její osobní strážce, s nímž se mohla vydat na jakékoli dobrodružství!
Pomalu se šinuli po kamenité stezce, jež se vinula až k nebesům. Maeve skákala jak kamzík. Akorát kamzík se zlomenýma nohama, protože sice vyrůstala v horách, ale už vyšla ze cviku, jak se drápat do hor. Navíc ve smečce byla jen chvilku, a tak v tom nikdy nezískala ten správný grif. A teď to bylo znát. Nožky se jí pletly pod sebe, jak uháněla nahoru, protože se snažila mamutovi ukázat, že je šikovná a dostane se na vrcholek během vteřiny, a div každou chvíli nespadla jak hruška. Nakonec se rozhodla zpomalit a s nastraženýma ušima počkala, než ji bílošedý dojde. Byla to však trochu hra, že na něj laskavě počká, protože jen co ji doběhl, rozběhla se se jako střela, aby uviděla ten dechberoucí výhled jako první. Jakmile konečně stanula až na hoře, byla naprosto udýchaná, ale šťastná. A že ten výhled jí už tuplem vyrazil dech. Samo sluníčko se jí přišlo poklonit a jemně jí hladilo tváře, zatímco s velkou pompou stoupalo výš a výš, aby do poledne stihlo být až nad hlavami. Blankytně modrá obloha byla místy narůžovělá a zlatavá, a onen výhled by si Maeve nejraději vyryla do paměti, aby o takovou nádhernou vzpomínku nepřišla. „Děkuju, strejdo. Tohle je to nejbáječnější dobrodružství, které jsi mi mohl dát,“ zamumlala s tlamičkou ohroměně otevřenou dokořán a očima navrch hlavy. Pak se mu spokojeně zachumlala do bílošedé srsti, pokud ji tedy od sebe neodstrčil, a ocásek jí z čisté euforie kmital sem a tam. Jsem ta nejšťastnější Maeve pod sluncem! Třikrát hurá! Hurá! Hurá! Hurá!

Mamut byl vážně zvláštní. Úplně divnej. Proč nemluvil? Maevein rozum to nepobíral. Copak mluvit neuměl? Stále se vracela k myšlence, že se třeba na cestě Borůvkou rozhodl stavit u Ovocné tůňky a spořádal tam tolik ovoce, že mu všechna ta štáva zalepila pusu, a on se teď snažil horní a dolní pysk od sebe odlepit, a proto jen mlaskal. Čím víc nad tím však uvažovala, tím podivnější a nesmyslnější se to zdálo. No a když nejde Mohamed k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, nezbývalo nic jiného, než aby se na to mamuta prostě zeptala. Tákže, mamute, připrav se na důkladnou zpověď. Ve zlatých očích se jí vševědoucně zablyštělo a obočí v otázce vystřelilo nahoru. „Pjoč nemluvíš? Neumíš mluvit? Já tě to naučím!“ zpovídala jej a rovnou mu nabídla, že by mu mohla dát lekce mluvy. Sama si již tak nešlapala na jazyk, a i když se ještě stále našlo dost pojmů, jimž nerozuměla, minimálně takové ty každodenní fráze již ovládala bez potíží. Občas jí to ještě trochu ujelo a zašišlala, ale byla na sebe hrdá, jak pěkně se to už naučila! A úplně sama! Jenom tím, že prostě celé dny nezavřela pusu a bedlivě poslouchala dospěláky, kteří mluvili, jako by to byla naprostá samozřejmost! No a pak tu byl ten mamut. Který by nepromluvil, ani kdyby Maeve pohrozila, že mu užužlá ucho a ocas. Byl možná rozbitý? Jó, co když se rozbil? Maeve svraštila obočí. Ten svět dospěláků byl fakt katastrofa! Co když se taky rozbije a nebude už moct mluvit? Jak by pak mohla odhalit všechny záhady gallirejské, když by nemohla nikoho vyzpovídat a pokládat všetečné otázky? S hrůzou v očích polkla. To by bylo přímo příšerné! To se nesmělo stát! Nemohla jen tak ztratit svůj krásný, něžný hlásek!
Mamuta si však vlčí princezna velmi oblíbila, i za tu krátkou chvilku. Pro Maeve teda nebylo vůbec složité si někoho oblíbit, protože se ke všem lísala, jako by se nechumelilo, ale mamut byl obzvláště přátelský tvor. A když se k němu přitulila, příjemně hřál. Takový kožíšek by taky chtěla! To by si na ni nějaká zima nepřišla a mohla by se jí vysmát! 'Podívej, zimo, jaký mám krásný kožíšek, a rovnou zalez, protože mě stejně zima nebude!' To by bylo žůžo! Mamut se pak rozešel k té vysoké skále, a jako by to načasoval, sluníčko zrovna vystřídalo hvězdy a měsíc a pilně se drápalo na oblohu. Ta byla nádherně blankytně modrá, bez jediného mráčku, jež by ji hyzdil, a už časné jitro slibovalo pěkný den. Maeve se doširoka usmála. Ten svět byl taaak krásný! Všechno bylo až moc dokonalé. Měla snad očekávat přistání ufonů? Devastující bouři? Ničivé požáry? Na to teď nemyslela. Jen si užívala čerstvého ranního vzduchu a příjemného teplíčka, které jí něžně hladilo hnědobílý kožíšek. Spokojeně si to ťapkala za mamutem, tlapky se jí boříce do rozbahněné půdy a mokré trávy. Vůbec jí to však nevadilo. Hlavně, že bylo teplo.
Mamut je zavedl až k jakési stezce. Maeve ho rychle předběhla a zavětřila. Ani tady necítila žádného vlka, a tak tu byli očividně sami. No, alespoń je nikdo nenapráská, že se tady promenádují – vlk s tmavě modrýma očima, který předtím vlezl na území cizí smečky, a vlče, které z té samé smečky uteklo, protože ji svět mezi dospělými začal nudit, a pak stejně skončilo s dospělákem. Jaká to komická dvojka. Opatrně se dala do stoupání po stezce a měla přitom oči až navrch hlavy, jak stoupala víc a víc nahoru a svět se zmenšoval. „Byla to taková obrovská hora,“ dala se konečně do povídání o krvelačné obludce. „A vypadala strašně divně! Určitě to byl jen převlek pro nějakou děsivou příšeru! Měla jsem žízeň, a on tam byla takový malý potůček vody. Ale div mi nepopálil hrdlo! Byla to strašně horká voda. Ale že jsem šikovná, že mě ta příšera nechytila, viď že jo?“ fňukala. Královna dramatu, jako každé jiné vlče.

Nadšení mezi oběma vlky přímo jiskřilo. Maeve byla nadšená z nového společníka a ten mamut byl očividně nadšený ze stejného důvodu. No nebylo to úžasné? Navzájem si čarovaly úsměvy na tváři a činily se šťastnými! To bylo přímo naprosto žůžo! Maeve však trochu zamrzelo, že si s ní ten mamut nepovídal. Jo, mamuti nemluví, jenže ona žádného mamuta nikdy neviděla, takže to nemohla vědět! A tak ráda by se s ním pobavila! Určitě by jí řekl spoustu zajímavých věcí a svěřil by jí nějaká tajemství! To by bylo ještě víc žůžo. Jenže modrooký vlk místo toho mluvil asi tím způsobem, že mlčel. Možná ho to rodiče nenaučili? Nebo mu někdo zalepil pusu! Maeve si vzpomněla na tu sladkou šťávu, která jí stekla po bradě, když ochutnala meloun z Ovocné tůně. Možná se tam předtím ten mamut stavil a snědl toho ovoce tolik, že mu šťáva z něj zalepila pusu, a proto teď nemohl mluvit? Takové vysvětlení bylo přece naprosto logické. Ale chudák mamut, ne že ne. Co když mu to už tak zůstane? Ale Maeve tatínek taky pořád říkal, ať nešilhá, že jí to tak zůstane, a Maeve teď přitom měla zrak jak sokol a ani jedno její oko nešilhalo! Takže i ten mamut bude určitě v pořádku a zase někdy promluví. Ve výsledku ale malou vlčici netrápilo, že nemluví. Jako správná vlčice holt převzala pomyslné kormidlo nad celou tou situací a rozhodla se, že vykecá mamutovi díru do hlavy, zatímco on na ni jen bude nadšeně zírat a zarytě mlčet. To byl náhodou úžasně skvělý a fantasticky dokonalý plán! „Ale neboj,“ ujišťovala ho horlivě a ocásek jí přitom kmital jako kyvadlo, „nenapráskám tě. To ti slibuju! Ale ty nesmíš napráskat mě, pjosím. Já jsem totiž utekla tetičce Nel. Ale jsem už přece velká holka, že jo?“ Snažila se se samu sebe přesvědčit, že utíkat může, ale moc si tím jistá teda nebyla. Jenže ono to bylo tak zábavné, zkoumat svět na vlastní tlapku. A tetička se určitě zlobit nebude. Ne, až jí Maeve řekne, že potkala přátelského huňatého mamuta! Po chvíli hlasitě polkla a otočila se na skálu tyčící se až někam do nebes. Jako kdyby se chtěla dotknout hvězd! Zpět na mamuta se podívala právě ve chvíli, kdy se jí jako správné princezně poklonil. No ještě že si toho všimla! Nadšeně vyskočila a přitulila se k němu. Moc neměla pud sebezáchovy. Ještě štěstí, že bílošedý vlk nevypadal jako nějaká příšera a určitě příšerou nebyl. A pokud jo, tak to je teda malér. „Tady ta hora se mi líbí! Nepůjdeme tam?“ navrhla pak, aniž by věděla, že na to samé se jí před chviličkou zeptal on sám, akorát v myšlenkách... což teda byla pěkná podpásovka, vzhledem k tomu, že Maeve se vrtat v cizích hlavách neuměla! Uměla leda tak vytvářet různé iluze. Ale vlastně neuměla. Protože magiím nerozuměla. Takže... to bylo pěkně naprd. „Jednou jsem potkala takovou krvelačnou objudku,“ řekla pak jako by mimochodem. Chudák mamut teď asi musel být pěkně zmatený. „Aje rychle jsem pelášila pryč, protože se mi vůbec nelíbila,“ popotáhla a rázně zakroutila hlavou. Z té sopky má doteď noční můry. Ještě že se tam tehdy objevil Stařík, aby ji zachránil!

Jak tak spokojeně seděla v měkké trávě a zlatýma očima propalovala skálu před sebou, jako by ji vyzývala, ať si zkusí před ní utéct, než ji stihne pořádně prozkoumat, zaslechla její citlivá ouška kroky. Zněly, jako kdyby to byl spíš slon, než vlk, který se rozhodl dělat Maeve společnost. Nebo spíš... Maeve se rozhodla dělat společnost jemu, ale nakonec onoho bílošedého vlka předběhla a byla v cíli, který tak trochu stanovila ona sama, první. No, byla to zkrátka šikovná dáma! Chvíli ještě obdivně zírala na skálu, načež se otočila a s rozpustilým úsměvem se zahleděla do vlkových tmavě modrých očí. Takové má i tetička Nel! Jenže tetička na rozdíl od toho mamuta mluvila, kdežto ten bílošedý vlk na ni jen zíral a neříkal vůbec nic. Zabořila tlapku do vzduchu jeho směrem a vesele zamávala oháňkou. „Ahoj ahoj ahooj!“ pozdravila ho nadšeně a tázavě naklonila hlavu na stranu, zda jí pozdrav taky oplatí. Pak se k němu zvídavě přibatolila ještě blíž, jak to měla ve zvyku, a nasadila ten nejchytřejší výraz, jaký jen uměla. „Všimla jsem si tě na území naší smečky,“ pravila mu, a z jejího tónu nebylo úplně jasné, zda ho kárá za to, že se promenádoval v Borůvce, i když do ní nepatřil (nebo možná přece jen patřil a byl to jeden z těch vlků, které tetička zmínila?), nebo zda je prostě jen ráda, že ho odchytila a může si s ním popovídat. Snad se tetička nebude zlobit, že jsem jí utekla, vzpomněla si na svůj zběsilý úprk a trochu zahanbeně se začervenala. Jenže ten vlk už takhle z dálky vypadal strašně zajímavě, a co teprve, když si ho mohla prohlédnout od šedých špiček uší až po šedé tlapky. Hlavně se jí líbily ty jeho modré oči jako studánky a to, že se moc neměl k řeči, jí přišlo jako něco neskutečně vzrušujícího. Jestlipak se jí podaří ho rozmluvit? Protože tak trochu zapomněla, že začala větu, chvíli na něj jen mlčky, možná až děsivě, zírala, načež se otřepala a pobaveně blýskla zlatýma očima. „A tak jsem si říkala,“ pokračovala konečně v té nedokončené větě, „že bych tě mohla navštívit. No nejseš rád? Já jsem totiž Maeve. Ta nejúžasnější a nejšikovnější Maeve, víš?“ Tvářila se, jako by těch Maeve bylo stovky a ona prošla konkurzem o tu neúžasnější a stala se její vítězkou. A třeba jo! To přece ten mamutí vlk nemohl vědět! Taky mohla být zakletá princezna! Nebo třeba zakletý princ! Nebo žába! Mohla být úplně všecičko, na co si jen ten mamut vzpomenul, protože přece... on ji neznal a nemohl vědět, jestli ten vlčí vzhled není jen převlek, že jo. To bylo takové vzrůšo! Konečně nějaká zábava!

<< Borůvkový les

Nadšeně vrtěla ocáskem, zatímco se proplétala mezi stromy. Moc ji netrápilo, že svým náhlým útěkem způsobí tetičce Nel minimálně infarkt. Už naprosto chápala Eloru. Maeve taky chtěla zkoumat. Objevovat. Přijít na kloub všem záhadám! A záhadám počínaje bílošedým vlkem, jehož si všimla v Borůvkovém lese. Co tam jen dělal? Mohl to být ten, který předtím tak nestydatě hulákal na území smečky? Nebo třeba to byl člen smečky? Možná Sigy? vzpomněla si na jedno jméno, které jí kdysi Aranel řekla. Sigyho neznala, a tak nemohla posoudit, zda to byl on, natož takhle z dálky. Hodlala to ale zjistil. Jako neřízená střela se hnala mezi stromy, zpod tlapek jí odlétávaly kusy hlíny a její nadšení bylo téměř hmatatelné. Srdíčko jí bilo jako o závod nedočkavostí a oči měla jen pro toho záhadného vlka. Tedy; kdyby se jí v jeden okamžik neztratil z dohledu. Prudce zastavila, tak prudce, že ve výsledku málem nestihla zabrzdit a nabořila to do protějšího stromu, načež se rozhlédla kolem. On se určitě rozplynul! Jo, rozplynul se. A tohle je mé dobrodružství! Budu ho muset přeměnit zpátky na živého vlka! dumala zamyšleně a roztomile přitom krčila nosík. Po chvilce přemýšlení však došla k závěru, že to byl jen mimořádně tichý vlk, a proto ho neslyšela dusat. Určitě tu někde bude. Jenže kde? Ťapkala dál, tělo vzpříma a ocásek se jak vlajka na stožáru míhající sem a tam. Tlapky ji brzy z lesa vyvedly až k jednomu obrovskému pohoří. Jestliže si o Awarakovi, jehož jméno neznala, myslela, že je obr, musela teď přehodnotit své plány. Tahlecta věc byla obří! Zvědavě k ní doťapkala a kecla si na zadek. „Páni,“ vydechla ohromeně. Vyhlídky se navíc nebála tak, jako třeba oné podivné sopky na severu. Tu stále považovala za krvelačnou obludku, jež si na ni již brousila zuby, a která by ji klidně schramstla, pokud by ji Stařík nezachránil. Ale tohle? Tohle jen volalo po dobrodružství! Jenže kde jen byl ten bílošedý vlk? V tomhle světě narážela na jednu záhadu za druhou. Jak jen měla rozluštit všechny, když nevěděla, kde začít? Frustrovaně vzdychla a nakopla kamínek před sebou. Možná že to nebyl úplně dobrý nápad, takhle utíkat. Elora přece jen byla starší, a ač si to Maeve nechtěla přiznat, i zkušenější. Svět znala lépe než Maeve. Jenže malá princezna už po vzoru své starší kamarádky utekla. A nemohla se přece do lesa vrátit, to by to bylo trapné! Holt bude muset čekat na zázrak. Nebo že by se vydala tam nahoru?

//okay, takže vážení, jak jsme se domluvili na messengeru, Maeve pádí za Erlendem, po lovu se zase (snad ve zdraví) vrátí :> Hodně štěstí! ^^

Chtěla zažít nějaké dobrodružství, ale dobrodružství se před ní nějak pořád schovávalo. Měla to ale zoufalý život! Lov se nejdřív zdál jako atraktivní záležitost, jenže Maeve byla roztěkaná, a protože se nezačalo lovit hned, po chvíli se začala nudit a hledala, co by alespoň na chvíli mohlo být objektem jejího zájmu. Elora jistě zažívala to nejúžasnější dobrodružství na světě, a Maeve tu teď jen dřepěla v obklopení nudných dospěláků a div si neuhryzala všechny drápky nudou. A Stařík? Pořád se nedočkala svého slíbeného Staříka! Naposledy ho viděla, když pádil za tím ječícím nevychovancem, a od té doby se po něm slehla zem. Co když potřeboval zachránit? Když byla malá Maeve promrzlá a vyhladověla, on zachránil ji. Bylo načase, aby mu tu službičku splatila. No a pokud zachránit nepotřeboval, alespoń zjistí, proč ji takhle nehezky opustil a nevrátil se pro ni! Tetička Nel byla super, jenže Stařík byl Stařík. Na toho byla fixována ze všeho nejvíce. Chyběl jí. Moc. Bála se, že to skončí stejně, jako s jejím tatínkem a sestrami – ti jí taky moc chyběli, jenže ani žal je nenavedl do tého tajuplné země, aby se s nimi mohla opět vidět. A co když ztratí i Staříka? Jako by nestačila, že už tak toho poztrácela spoustu. A taky maminku! Kde jen byla její maminka? Stařík, Elora, tatínek, maminka, sestřičky... těch vlků, které poztrácela jako ponožky, bylo nějak moc. Už ani jednoho neztratí! No a zatímco byla pohroužena do svých myšlenek, nevědomky se začala vzdalovat od lovící čety. A pak zachytila pach a v dálky si všimla bílošedého těla. Že by zatoulaný člen Borůvky? Té záhadě chtěla přijít na kloub! A tak než ji mohl kdokoli zastavit, už pelášila pryč. „Hned se vrátím, tetičko Nel!“ slíbila ještě sněhově bílé vlčici a už uháněla, co jí nožky stačily. Další dobrodrůžo jí už neuteče!

>> Vyhlídka

<< Úkryt

Jako poslušná ovečka ťapkala za Aranel. Ještě úplně nevěděla, co mají v plánu, ale určitě to bude žůžo! Byla však překvapená, když zjistila, že Elora najednou změnila směr cesty a o chvíli nato zmizela mezi stromy. Chtěla na ni zavolat a zadržet ji, protože přece nenechá jedinou kamarádku ve svém věku, kterou tu zatím měla, napospas všem těm záhadám světa, ale ouha. Elora vypadala, že má hlavu plnou plánu, v nichž Maeve nefigurovala. Vůbec jí nic neřekla a nevysvětlila, jen zmizela! Maeveina touha se za Elorou vydat v malém vlčeti bušila jako o závod, ale nakonec se vlče rozhodlo setrvat s tetičkou Nel. Však jim slíbila nějaké to dobrodrůžo, a ona své sliby určitě plní! A když ne, holt bude muset Maeve nasadit taktiku rozmazleného vlčete a vstupenku na nějaké to dobrodružství si vydupat. Nakonec se však zdálo, že tu nebude třeba. Co vyrazily z úkrytu, stačily minout jen pár listnatých stromů, a náhle se lesem ozvalo táhlé zavytí. Ten hlas Maeve neznala, ale na moment jí to připomnělo tatínka. Ne snad proto, že by měli podobné hlasy, avšak tatínek taky takhle hlasitě vyl. A to když potřeboval něco moc důležitého smečce sdělit. Že by tedy skutečně bylo na obzoru nějaké dobrodružství? Navíc tetička Nel se k tomu vytí přidala a Maeve samozřejmě nemohla zůstat pozadu! Takže místo aby raději držela pusu a nebyla příčinou, proč celý Borůvkový les ohluchne, se smíchem se zastavila, kecla na zadek a zdvihla hlavu k nebi. Blížil se večer. Zavyla dlouhé a vřeštivé „AÚÚÚ,“ z něhož nebylo tak úplně poznat, jestli se snaží výt jako každý správný vlk, nebo jestli ji někdo právě mučí. Inu, bude to muset ještě potrénovat. Nějak ji to ale netrápilo a jednoduše pak přidala do kroku, aby se jí Nel neztratila. Stačilo, že ztratila Eloru. A Staříka. Tetička Nel se sice dušovala, že je Stařík jistě v pořádku a možná má ještě plné ruce práce s tím nezvaným hostem, ale co když to nebyla pravda?
Ještě chvíli se v závěsu za Nel proplétala lesem, načež se jí naskytl dechberoucí pohled. Tolik vlků, tolik potenciálních kamarádů! Dobrá, byli tři, ale stejně. „Jůů, tohle je to dobrodružství, tetičko Nel?“ rozzářily se jí oči a nadšeně zamávala oháňkou. Vlci totiž byli dobrodružstvím! Každý byl jiný, každý určitě zažil spoustu dobrodružství a měl by Maeve co vyprávět a taky ji co naučit! To by bylo naprosto super! V celém lese navíc byla spoustu nových pachů, a taky ty, které již znala, jen si je ještě připomněla. Staříka ale nikde neviděla, což ji zklamalo. „Slíbila jsi mi, že uvidím Staříka,“ hlesla k Nel podrážděně. Nic takového sice úplně sněhově bílá vlčice neslíbila, ale Maeve si to tak interpretovala. Když tedy byl Stařík v pořádku, proč tu teď jen nebyl? Cítila tu i Velkého Alfáka Blueberryho, ale nikde ho neviděla. Usoudila tedy, že je třeba unavený, jako byla ona předtím, a dává si někde šlofíka pod stromem. Zato tu ale bylo spoustu nových tváří! Na všechny se kratince podívala a snažila si jejich tváře uložit do paměti. Byla tu hnědobéžová vlčice se světle modrýma očima – to možná byla ta, která předtím vyla? A pak taky jedno odrostlé vlče, jež už vlastně nevypadalo moc jako vlče, k němuž se hned tetička Nel hlásila. „Kdo to je?“ ptala se hned Maeve trochu nevychovaně, ale nemyslela to zle. Byla jenom zvědavá! Snad se s ní ta cizinka bude bavit, ne jak Makadi, která se tvářila, jak kdyby jí Maeve minimálně ukradla matku! A v neposlední řadě tu byl černobílý vlk se zlatýma očima podobnýma těm Maeveiným, jež postával s onou hnědobéžovou vlčicí a vypadal děsivě obrovsky! Jak tři Maeve dohromady! Avšak vlastně se jí líbil. Vypadal jako takový měkoučký plyšáček! Ale přitulit se asi nemohla, co? Zklamaně si cosi zabrblala pod vousy. „Ano, já jsem Maeve a ráda vás všechny poznávám!“ usmála se na všechny následně a netrpělivě přešlápla z nožky na nožku. Vážně se moc těšila, co tenhle den zažije!

~ |22|

Měla sice plnou pusu otázek, ale když jí na ně tetička Nel ochotně začala odpovídat, přistihla se, že je pro ni vážně těžké všem těm slovům naslouchat. Nel to vzala skutečně obsáhle a nevynechala ani jednu jedinou podrobnost. Silou vůle se Maeve snažila zůstat vzhůru, aby jí neunikla ani jedna jediná zajímavost o smečce či něco, co by se jí mohlo v životě někdy hodit, avšak byla vážně unavená. Předtím se cítila plná elánu, i když jí byla zima, jak se jí déšť nasákl do huňaté jemné srsti, ale teď, jak tak ležela na kožešině v úkrytu a kolem panovalo přítmí, se jí začaly klížit oči. Nakonec si tedy položila ztěžklou hlavu na tlapky – jednu sněhově bílou a druhou šedou jako jedinou vzpomínku na matku, již nikdy nepoznala – a napůl usnula. Stále byla dostatečně v pozoru na to, aby se v případě, že by se dělo něco vážného, rychle vzpamatovala, no zároveň většinu vět, kterou Aranel říkala, překřičela únava. Bodejť by nebyla unavená, když toho za posledních pár dnů, týdnů prožila mnohem více, než co předtím zažila ve své rodné smečce! Zvládla dojít od svého domova až do Gallirei, přežila setkání s krvelačnou obludkou (stále ji neopouštěla myšlenka, že ona sopka na severu je děsivé monstrum, které by si ji v nestřežený okamžik dalo jako zákusek), objevila Staříka, nebo spíš Storm objevil a zachránil ji, a pak se spolu s ním vydala do Borůvkáče a poprvé ochutnala ovoce. To všechno by se mohlo zdát jako málo věcí, ale pro malé vlče, jemuž se zdál svět asi tak desetkrát větší, než jaký byl ve skutečnosti, a pro vlče neznalé světa, to bylo něco ohromného... a také ohromně vyčerpávajícího. A do toho ještě pak ta příšerná zima, která se jí prokousávala až do morku kostí! Ještě štěstí, že teď se už pomaloučku oteplovalo a přicházelo jaro, ať už to bylo co to bylo. Stařík ale přece říkal, že se to Maeve bude líbit, a Maeve chtěla zjistit, co bylo to záhadné jaro zač!
Jakmile se jí zachvěla víčka a zlaté duhovky opět spatřily obrysy jeskyně, periferně si povšimla, že její kamarádka Elora kamsi cupitá. Skoro jako by se chtěla nepozorovaně vyplížit ven, zažít všechna možná dobrodružství a Maeve tu nechat uhryzat si drápky nudou! Tak to teda ne! Hnědé vlče pohotově vyskočilo na nohy. Trochu se jí přitom zamotala hlava, jak prudce vstala, a ještě k tomu se jí do sebe zamotaly nožky, ale relativně hned si s tím poradila. „Poškej na mě, Eloro!“ zvolala za ní ublíženě a jako torpédo se vyřítila za ní. To už ale div nepřepadla přes tetičku Nel. Nevinně se na ni uculila a v zlatých očích se jí rozverně zajiskřilo. „Chci zažít to největší dobrodružství v historii celé planety!“ vyhrkla radostně a bok po boku sněhově bílé vlčice se vydala z úkrytu. Jak byla šťastná! Ztrátu otce a milovaných sester tak nějak odsunula na pozadí mysli. Alespoň teď, na chviličku, se tím netrápila. Ve skrytu duše to sice stále bolelo, ale tu ztrátu pomaloučku zaplňovalo štěstí. Měla nový domov. Už si tím byla stoprocentně jistá.

>> Borůvkový les

~ |21|

<< Borůvkový les

Nabídka návštěvy cizí smečky zněla vážně lákavě! Maeve tak nějak čekala, že se tam hned vydají, ale když tetička Nel zamířila do úkrytu, nezdálo se, že by změnila svůj plán. Tohle je vážně nudaaa, pomyslela si trpce a zoufale zavyla. Vlčice se však očividně moc obměkčit nedala, protože brzičko byla obě vlčata do jeskyně, aby si usušila kožíšky, místo aby šla podniknout něco zábavnějšího!
Maeve však musela uznat, že v jeskyni bylo příjemné teplo, kdežto deštěm nasáklý kožíšek nebyl ani trošku příjemný! Jako poslušná ovečka doťapkala až do třetí jeskyňky, kde sebou tetička Nel plácla do kožešin, pěkně uprostřed. Hnědobílá kulička chlupů, totiž Maeve, se k ní ihned nasáčkovala a spokojeně ulehla vedle ní, načež se 'nenápadně' natiskla až přímo k ní, aby jí bylo pěkně teploučko. Nějaký osobní prostor pro ni byl věru neznámé slovo! Ovzduší v jeskyni se navíc ještě o cosi oteplilo díky magii Nel, což samozřejmě Maeve nemohla nechat jen tak! Náhlý teplý poryv teplého vzduchu, to určitě není jen dílo přírody! Mohla to být taky magie? Něco podobného, co zapříčinilo, že se Staříkovi podařilo roztát led u Ovocné tůňky, aby se Maeve mohla dostat až ke šťavnatému ovoci? A Kaya na krku přece nosila tu podivnou, nikdy neroztávající vločku! To muselo něco znamenat! A Maeve této záhadě o magiích, jimž ani trošičku nerozuměla, chtěla přijít na kloub! Tázavě zdvihla nadočnicový oblouk a upřela na Nel zvědavý pohled. Ten její typický - 'Samozřejmě vím naprosto všechno, jenom tě zkouším.', který však byl maskou pro 'Jde mi hlava kolem z toho, co se to děje, a chci okamžitě vědět, co to má znamenat, ale nepřiznám, že něco nevím.'
Spokojeně přivřela oči; smysly však měla stále ve střehu, protože nechtěla, aby jí uniklo ani jedno jediné slůvko! „Já se nechci nachladit!“ zavřískla hned pohotově a vystrašeně přitiskla uši k temeni hlavy. Netušila, co to to nachlazení je, ale určitě to bylo něco moc moc smrtelného! No ještě řekněte, že ne!
„A kdy přestane pršet?“ čertila se nedůvěřivě a mávala u toho ocáskem ze strany na stranu tak prudce, div se nevymrštila až ke stropu. Ten déšť se jí líbil, pravda, ale když se rozpršelo, to už to tak příjemné nebylo. Ale představa, že se tu bude jen bůhví jak dlouho válet a všechna dobrodružství mezitím zmizí z povrchu zemského? A co když všechny záhady už rozluští nějaký jiný rozumbrada, a ne Maeve, která chtěla vědět naprosto všechno – a nejlépe jako úplně první? No a zatímco tak dumala nad tím, o co všechno může přijít, když si tu bude vyvalovat své imaginární špíčky, zase si vzpomněla na rodinu. Ještě stále jí přišlo jako strašně zvláštní, že je tak daleko od rodiny! Jak hodně daleko je vůbec hodně daleko? Pořádně nevěděla, jakým směrem přišla. A vlastně ji to už moc netrápilo. Ještě stále ji trochu sžíral smutek, že ztratila své sestřičky a tatínka, ale věřila, že se s nimi ještě někdy určitě potká. Navíc tatínek by na ni určitě byl hrdý, že přežívá sama v cizím světě – a jak hezky se už naučila mluvit! Už jen občas se jí při mluvě zamotal jazýček a něco řekla špatně. A to bylo přece naprosto super!
„Ano, tetičko Nel!“ ozvala se pak znovu, tentokrát proto, že chtěla přitakat Eloře. Její nápad s tím, že by je na lov mohla vzít tetička Nel, byl naprosto úžasný a dokonalý! Proč to jen nenapadlo Maeve? Střelila po Eloře trochu závistivým pohledem. Proč byl někdo chytřejší než ona? Jak si to jen mohla Elora dovolit! Asi tak o vteřinu později ji však ta závist přešla, protože si vzpomněla na Staříka. Už se postaral o tu houkající sovu v lese? A co když to vážně byla sova, a ne vlk? To by bylo žůžo, potkat sovu! Hú, hú, hú! vzpomněla si na svoji trochu falešnou interpretaci opeřeného zvířete, kterou předvedla v lese, když před tetičkou plísnila nezvaného návštěvníka za to, jak huláká, načež se rozesmála. Jen tak, zničehonic. Pak však honem honem ztichla, aby se neztrapnila, a pozornost od svého výbuchu smíchu, kterému rozuměla jen ona sama, když se se svojí vzpomínkou na sovu nepodělila nahlas, odvedla otázkou: „Kde je Stařík? Nestalo se mu něco?“ Její hlásek byl ustaraný. Co když přišla o svého zachránce?

Zvedám ruku! Nebo bych měla říct v Maeveině řeči tlapku? ^^