Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nějaké včely, na ty nemyslela. Jednak se nikdy se včelami nesetkala, a tak ani nemohla vědět, že ti drobci byli občas pěkní raraši, a druhak se hned po štípnutí dostavily vedlejší účinky Amorkova kouzla. Ačkoli, byly to vedlejší účinky? Jeden z toho byl trošku zmatený, co se to najednou dělo, a určitě se to nedělo každý den, ale ta kouzelná bytůstka určitě přesně to zamýšlela! A tak teď Maeve usilovně dumala nad tím, jak ukrást od nějakého fešného malého prince hubičku a jak nějakému sama dát – a hlavně jestli to bylo vážně tak super, jak se jí zdálo. Nějak si to nedovedla představit. Znělo to docela zábavně a pěkně, úplně nejvíc zamilovaně, ale nebylo to náhodou trochu nehygienické, navzájem se oslintávat? Nakrčila čelo. To byla ale záhada! Musela na to přijít, jenže jak?
No jak jinak, než zeptáním se dospěláků. Původně na to chtěla přijít sama, ostatně jako na všechny ostatní věci, ale ta otázka z ní vystřelila tak rychle, že si ani nestačila uvědomit, že ji pokládá. A tak tu teď visela ve chladivém nočním vzduchu a snad i samy hvězdy na černočerné obloze, jež byly tu noc obzvláště výrazné a krásně svítily, jako nějaké lampičky, onu otázku uslyšely. Kdo další však Maeveinu zvědavost zpozoroval, na tom vlastně nezáleželo. Důležité bylo, že bílošedý nebyl nahluchlý a ani slepý, a tak očividně pochopil, že pro malou vlčí slečnu je to otázka života a smrti, jak to je s hubičkami. Měl se tedy rychle k odpovědi, za což by mu Maeve nejraději samou radostí skočila kolem krku, ale nakonec se ovládla. Když však bílošedý domluvil, respektive dogestikuloval, existovala ještě spousta věcí, na něž tak úplně neznala maličká odpověď. „A líbílo se ti to čumáčkování?“ pronesla bez okolků a s širokým úsměvem. Tahle mladá dáma, s níž teď nešili čerti, nýbrž sama láska, se očividně v životě neztratí. Nač chodit kolem horké kaše, když se může ptát na přímo. Oblízla si čumáček a ještě jednou zkontrolovala svoji bílou packu, jestli jí nenatekla. Uf! To malé štípnutí se už zdálo jen ošklivou vzpomínkou a tlapku měla hezky bílou, žádnou nateklou a rudou jak rak!
Takže takhle situace vlastně nebyla až tak špatná. O tlapku nepřišla, na bolest neumřela a ještě se konečně dala do řešení toho, jak moc skvělé bylo se čumáčkovat. A to se vyplatí!

Loučení bylo smutné a trýznivé, ale mělo to jednu skvělou výhodu! Ještě se loučit nemuseli. Borůvkový les byl sice, kam jen oko dohlédlo, ale pořád to zabere pár chvil, než se tam mohutný bílošedý vlk a malá hnědá princezna dobelhají. A pokud to Maeve bude úmyslně bojkotovat tím, že se bude loudat a stěžovat si, že ji bolí tlapky a nemůže jít tak rychle, aby to nebylo tak očividné, pak se skutečně nebudou muset ještě loučit! Byl to naprosto geniální plán geniálního vlčete! A ještě geniálnější bude, když by bílošedého přesvědčila, že přece jen musí zůstat a nemůže ji tak surově opustit!
Tento geniální plán se však brzy začal bortit jako domeček z karet. Vzduchem cosi zasvištělo, cosi, co si Maeve ani pořádně nestihla prohlédnout, a pak ucítila štípnutí. Překvapeně zdvihla tlapku do vzduchu a vykuleným pohledem si ji prohlížela. „Stlejdo, něco mě štíplo,“ durdila se a začala popotahovat. Bolelo to jen trošičku, vlastně to jen slabounce štípalo, ale náhle se celým jejím tělem začal rozlévat zvláštní pocit, který nedovedla k čemukoli přirovnat a byla z toho zmatená. Nevědomky si přiložila onu tlapku na hruď, kde jí bilo srdíčko. Nikdy takový pocit nezažila. Byla to láska. Láska, kterou ještě nepoznala, protože sama nikdy nikoho nemilovala. Leda tak rodinu, ale to se teď nepočítalo. Snad jen ona byla milována – otcem a sestrami. Ač u toho otce to trochu skřípalo, vzhledem k tomu, že otec spíš než svoji lásku jí předával své zkušenosti. A takovou mateřskou něhu nezažila vůbec nikdy, protože svoji matinku nepoznala! Tohle však bylo něco úplně jiného. Uvědomila si, že za celý svůj krátký život ještě nepoznala žádnou miniaturní verzi vlka. Vždy byla v oklopení sester a Elora byla taky vlčice, stejně jako Maeve! Alespoň to tedy takhle vyhodnotila. Jenže! Copak neexistovali malí kluci? Že by se samci rodili už jako velcí a silní a chytří dospěláci? Svraštila obočí. To by bylo přece strašlivě nefér! Ona taky chtěla být hned dospělá! A zároveň nechtěla. Bavilo ji, že jí každá lumpárna prošla, ale zároveň bylo zničující, kolik věcí nevěděla. A dospěláci přitom měli všechny znalosti naservírované přímo pod nosem.
Nezvykle mlčky pokračovala v záhadě s vlčími kluky. Zoufale ji chtěla rozlousknout a při té příležitosti nějakého fešného prince na bílém koni obdařit svým dokonalým širokým úsměvem a hubičkou na dobrou noc, jenže to nebylo tak úplně jednoduché. A vlastně by to nemusel být čumáček na dobrou noc. Klidně jen tak. Aby ukázala, jak moc v ní hoří láska!
Pohlédla na Erlenda, a ani si, zahloubaná do vlastních myšlenek, nevšimla, že zastavil v půlce cesty a už nějakou chvíli na Maeve zíral naprosto ztraceně, jako by něco vážně ztratil a chtěl to najít. Třeba tu lásku, že jo. Jenže to Maeve nevěděla, protože momentálně měla sama tlapky plné práce s vlastní láskou a hubičkami!
„Stlejdo,“ oslovila ho pak, jako by se stalo používání této přezdívky jejím zlozvykem – ale tak, nemohla za to, že Erlend byl mlčící balvan a neprozradil jí své jméno –, a kecla na zadek. Borůvkový les čekal na přítomnost jejího dokonalého já celé věky, chvíli si ještě určitě počká. „Čumáčkoval ses někdy s někým?“ položila mu pak otázku, bez toho, aby chodila kolem horké kaše. Najednou ji děsně zajímalo, jestli jo a jestli se u toho cítil jako v nějakém báječném snu! Protože Maeve se zdálo, že to musí být děsně super. Ale chtěla se ujistit. A ještě víc super by bylo, kdyby někomu mohla tu hubičku dát!

Maeve byla rozpolcená. Úplně roztříštěná, chudinka! Vůbec se nemohla rozhodnout, co udělat. Na jednu stranu se těšila, až zase uvidí onen starý známý les – protože to, že se kdesi viděla v dáli se rýsující stromy, jí samozřejmě nestačilo. Chyběla jí tetička Nel, chyběla jí Elora... a taky Velký Alfák Blueberry. S přídomkem Borůvková chodila sice po Galliree jen krátce, a ani náhodou nemohla říci, že by znala každý strom, který v onom lese plném borůvčí rostl, natož každou jeho píď, avšak byl to její domov. Takový, který nahradil prázdno v srdci. A pokud by se znovu shledala se Staříkem, na něhož se stále trochu zlobila, že ji opustil a nepřišel jí říci, že je v pořádku, to by to bylo panečku úplně dokonalé!
Zároveň se jí však nelíbila představa, že celé toto dobrodružství skončí a s ním i příležitost konečně naučit bílošedého mluvit, že jo. Navíc se nerada loučila. Dřív si to neuvědomovala, ale když opustila rodnou smečku a dala jí sbohem, uvědomila si, jak bolestivé je loučit se. Tehdy se však nerozloučila nahlas, ale teď alespoň měla příležitost říci bílošedému sbohem. O to bolestivější to však bylo.
Její nový nápad v ní zrodil naději, ale bílošedý se tím nezdál být nadšený. Chápala, že má v životě jiné plány, ale zároveň se cítila zhrzená a podvedená. „Ale no tak, Stlejdo!“ zakňučela v poslední snaze o přesvědčení mohutného vlka, aby přece jen přehodnotil své plány, ale ve skrytu duše věděla, že je to marný boj a zbytečné plýtvání slov.
Pohlédla se na tekoucí řeku a zpět do tmavě modrých očí postaršího vlka. „Tak dobře. Hlesla. Vrátíme se domů. Ale musíš mi slíbit, že mě navštívíš a že ještě zopakujeme nějaký dobrodružství!“ řekla mu a natáhla k němu packu na znamení, že to myslí vážně a že je to domluva. Nechtěla ho ztratit. Přirostl jí k jejímu srdíčku. To sice milovalo úplně všechny, ale vlastně ne tak úplně. Kdyby na ni Erlend cenil ostrá zubiska a v očích mu plála závist a zloba, to by ho jistě nepovažovala za přítele!
Mávla oháňkou, hlasitě se nadechla a zazubila se na Růženku. „No ty úplně hožíš nedočkavostí, Jůženko!“ popichovala narůžovělého ptáčka s širokým úsměvem od ucha k uchu. „Už brzy poznáš Borůvkový les. Ten nejborůvkovatější a nejúžasnější les v celé Gallijei!“ slíbila ptáčkovi a usmála se na Erlenda.
Pak pokorně svěsila hlavu a zastříhala ušima, čekajíc, až se Erlend rozejde k Borůvkovému lesu, jako by chtěla mít na koho svést vinu, proč se jejich cesty již brzy rozdělí. Jednou se zase setkáme a já ho naučím mluvit! To už budu velká holka a sama budu umět mluvit úplně pejfektně!

Z ryby ještě zbylo pár soust, a hladové vlče něco takového nemohlo nechat bez povšimnutí. Ryba sice Maeve vyloženě nešmakovala, ale hlad byl nejlepší kuchař, takže si až tak nestěžovala. Navíc po chvíli, co oždibovala nebohého šupinatce, si zvykla na tu výraznou a zvláštní chuť, a i když si byla celkem jistá, že ryby si nezamiluje, už jí to nepřišlo tak tfuj. Rybka nakonec skončila v jejím rozbouřeném žaludku a Maeve si oblízla koutky tlamy a srst na krku, aby nevypadala jak čuně. Byla to docela princezna a záleželo jí na vzhledu, navíc takhle viděla vlky ze své rodné smečky, že se po dobrém jídle zbaví nečistot, které jim ulpí během hltavého pojídání na kožichu, a tak to samozřejmě musela udělat stejně. Dospěláci přece všemu rozuměli!
Když skončila s očistou huňatého kožíšku a tlamy, přitulila se k Erlendovi a užívala si ten krásný klid, jenž tu panoval. Onu báječnou chvíli však přerušilo Erlendovo upozornění na to, že se v dáli tyčily hranice Borůvkového lesa. Žalem se jí sevřelo srdíčko. Jednak proto, že Borůvkový les byl jejím novým domovem a nejraději by ho nikdy neopouštěla, aby si byla jistá, že vícekrát už domov neztratí, a druhak proto, že pokud by se vrátili, znamenalo by to, že by se museli rozloučit. A Maeve se nechtěla se svým strýčkem loučit. Kdeže! Nejraději by se mu vyškrábala na záda stejně, jako se jí často škrábal na záda Růženka, a byla navždy s ním. Měla ho ráda. A on jí teď tak nehezky chtěl odstrčit!
„Ale ty bys musel jít pryč, viď?“ vykulila na něj oči a popotáhla. Pak jí však přes onen smutný kukuč přeletěl záblesk naděje a nad hlavou se jí rozsvítila pomyslná žárovička. „Anebo bys mohl říct našemu alfákovi, aby tě vzal k nám do smečky! Že by to šlo? Viď že jo? A viď že to zkusíš?“ chrlila ze sebe jak zběsilá a samým nadšením nad svým geniálním nápadem se začala otáčet okolo své osy a poskakovala okolo postaršího vlka. „Stlejdo!“ završila své divadýlko hlasitým vypísknutím a výhrůžně ho zatahala za huňatý ocas. „Nebo tě tam dotáhnu za tvůj boží huňatý ocásek!“ smála se. Sama měla sice huňatou srst, ale o takové by si mohla jen zdát! Možná to však bylo nepraktické, třeba během parného léta. Ale protože žádné parné léto, a vlastně vůbec žádné, Maeve ještě nezažila, viděla v tom prostě obrovskou výhodu! Protože takový krásný kožíšek dokonale hřál a ještě se v něm mohla hezky choulit! Jestli mě stlejda opustí...

//Nenápadně si zdubluji nebo nejlépe ztripluji hlasy, protože těch hlasů je málo a hezkých profilů habaděj. ;-;

Ale protože by mi to stejně neprošlo, své tři hlasy dávám profilům:
• Nemesis
• Nickolas
• Norox

A nope, nebyla jsem podplacena hlasovat jen pro profily na písmeno N, jen... se mi to nějak vymklo z rukou :DdSečteno

Už byli docela sehraná dvojka. Tedy, sehraná, to bylo ještě možná silné slovo, ale jistě jim ta komunikace šla mnohem lépe, než když se viděli poprvé. Maeve už alespoň pochopila, že z bílošedého holt žádné slovo nevydoluje, ani kdyby na něj dělala ten nejroztomilejší kukuč. Někam do paměti si však uložila poznámku, že ho to přece jen zkusí naučit alespoň nějaké základní fráze, ať není za nezdvořáka, když se někoho nepozdraví a gentlementsky se mu nepozdraví. Líbilo se jí, že skutečně věděla něco víc než on, a nemusela se tak jen tak tvářit – a to byl Erlend dospělák a dospěláci byli přece nepřemožitelní a sršeli vědomostmi!
Zastříhala ušima a opatrně přišla blíž. Z rychle tekoucí zurčící vody měla respekt. Stačilo jí, když přes ni přecházeli v onom podzemním komplexu; a to byla na Erlendových zádech. Představa, že se přes ni musela přebrodit sama, nebo by ji nedejbože proud strhl, byla pro její vlčecí já poměrně monstrózní. Samozřejmě, že by to, dle svého skromného názoru, zvládla a ukázala by řece, kdo je tady pánem, avšak... byla možná naivní, ale ne z kamene, aby se nezalekla!
Zkusmo natáhla bílou tlapku vpřed a snažila se přitom udržet balanc na zbývajících třech. Už docela dlouho se jí nožky nemotaly jedna přes druhou, jak tomu krátce co přišla na svět, ačkoli v nich stále neměla takovou sílu, aby bez problémů dokázala ujít kdejaké štreky. Ale přece jenom, jak tak vynakládala veškeré své mozkové buňky a soustředění na pokus o rybaření, zapomínala své nemotorné končetiny hlídat a občas se zdálo, že sebou plácne do vody. Nakonec se však udržela, ale rybku žádnou nechytila. V jednu chvíli jeden šupinatý tvor vyskočil na hladinu, avšak jakmile se po něm Maeve ohnala, opět zajel pod říční hladinu, jen to zabublalo. Ty jsi ale nešika! Se studem zrudlými tvářemi, že se teda moc před jedním z těch nepřemožitelných a géniů dospěláků, totižto Erlendem, moc nepředvedla, kecla na zadek a mlčky propalovala pohledem řeku. Z ní se za chvíli vynořila mořská příšera bílošedý a dvě ryby udělaly poslední pohyb svými ocásky na břehu. Maeve k té, již jí bílošedý přistčil, ihned přitiskla čumák. Ucítila pronikavý pach rybiny... nebo možná puch. Jednou říkala Staříkovi, že ryby nemá ráda, ale to proto, že je nikdy nejedla a byla v tu chvíli hladová a chtěla jít na jistotu, ne zjistit, že jí něco nechutná a jen si rozdráždit žaludek a mít větší hlad. Jenže! Teď měla tu rybu přímo před sebou a vážně pochybovala o tom, že jsou dobré.
Na chudáčka rybku, co si jen chtěla užívat byť chladné ráno a nerušeně plavat v soukromém bazénu, hleděla nerozhodným pohledem; něco mezi Mám šílenej hlad a sním tě! a Vypadáš docela, jako bys spíš ty chtěla sníst mě! Nakonec se však do rybky hltavě pustila a prvních pár soust zblajzla, aniž se stačila pořádně nadechnout. Na pyscích se jí rozlil blažený úsměv a už zase se mačkala k Erlendovi, s tím nejvděčnějším úsměvem na světě a s vyčůranou jiskrou v oku. V dospělosti zní možná bude pořádná rošťanda, až si takhle bude motat okolo tlapek každého fešného samce i samici! Už zvládla získat srdce Staříka, tetičky Nel i Stlejdy. Pokořit celou Gallireu bude hračka!

Byla nadšená, že se jí podařilo vylekat bílošedého, ale zároveň byla tak unavená, že se nedokázala radovat příliš dlouho a brzy usnula. I jako spící bytůstka dokázala usoudit, jak skvěle se cítila, když se každá buňka v jejím rozlámaném těle plnila s každou minutou spánku energií. Byla to asi ta nejbáječnější věc, která ji hned po výletu v gallirejském podzemí potkala. Navíc huňatý ocas Erlenda sloužil jako teploučká měkoučká deka, a tak jí bylo naprosto krásně a nevadilo jí, že je chladno a fouká studený vítr.
V jednu chvíli však napůl vzhůru a napůl unášena snovými vodami spánku pocítila, že se její osobní deka zvedla a někam odešla. Neposlušný stlejda! problesklo jí hlavou rozespale a podrážděně, protože teď naopak cítila, jak se jí ledové ruce chladu vplétávají do kožíšku a nepříjemně studí. Nakrčila čumák a pleskla sebou na druhý bok, zatímco se automaticky stočila do klubíčka. Ještě štěstí, že Růženka stihl uskočit, jinak by chudák skončil na placku pod malou hnědou princeznou. Maeve to však v tuto chvíli bylo jedno, protože jí záleželo jenom a jenom na spánku. Noc pokročila, malá vlčice nabrala sil a v nestřežený okamžik přišlo chladné ráno.
Neprobudily ji však ranní paprsky, protože sluníčko se vyděšeně krčilo za mraky, nýbrž zurkot vody a Erlendův lov ryb. Každé plácnutí ve vodě bylo slyšitelné, obzvláště tehdy, co měla Maeve prázdný žaludek a zoufale toužila po ždibci jídla. Její hlad se však stále nerovnal tomu, který měla, když se jako maličké vlčice ztracené od rodiny přikutálela na Gallireu a vyděšeně tiskla uši k temeni hlavy, kdykoli pohlédla na tu podivnou kamennou věc před sebou – které po čase dala přezdívku krvelačná obludka. Přesto by však ani v tuto chvíli soustem dobrého jídla nepohrdla a těšila se, co pro ni bílošedý uloví. Kratinký moment jen zvědavě a stále s ospalky v očích pozorovala mohutné vlčí tělo, jak se jeho stín vlní nad řekou, načež k němu, nabitá novou energií, doťapkala a s úsměvem od ucha k uchu si k němu přisedla. Spánek jí vážně udělal dobře.
„Já bych to taky zvládla!“ kasala se, ačkoli dosud nebyla schopna zašlápnout mravence, natož chytit nějakou rybu mrštně vyskakující na hladinu. A co teprve nahánět nějakého zajíce po louce! Ráda však žila v domnění a všechny okolo sebe přesvědčovala o tom, že zvládne fungovat jako samostatná jednotka, tak, jak ji to tatínek učil. Jenže to nezvládala. Byla malá a ostatní potřebovala. A možná proto se tak vyčůraně na Erlenda nalepila.
„Ale tobě to taky nejde špatně, stlejdo,“ povzbudila s rozpustilým úsměvem postaršího lovce ryb, svého úžasného strýčka, a zlatýma očima napjatě sledovala, kdy z hlubin vody vystřelí ryba, jež žije v domnění, že umí létat a dokáže vzlétnout až k obloze – a přitom skončí ve vlčím žaludku.

<< Zrcadlové jeskyně

Pohlcena euforií div nemohla popadnout dech. Vždycky se snažila vypadat neohroženě, ale čím déle bloudili v podzemí, tím větší strach jí stoupal, až se vážně bála, že jim tam s mamutem zakoření nohy a sbohem vyprávění dobrodružného příběhu O nehrožené Maeve, Růžence a vlkovi, jenž se nenaučil mluvit, a cestě do neznáma, sbohem Staříku, tetičko Nel, Eloro a lese plný borůvek. Teď se však zdálo, že všem trablím je konec.
V jeskynním labyrintu byla zima, a tak se Maeve těšila, že se alespoň venku ohřeje, ale když na zádech Erlenda vypluli ven, vidina o pěkném počasí se rozplynula jako ranní mlha. Stařík jí ještě v době, kdy byla krutá zima, sliboval, že až přijde jaro, bude se jí moc líbit. Zdálo se, že jaro už přišlo, ptáči zpívali a květiny pučely, ale teď bylo zase chladno a studený vítr jí nepříjemně cuchal srst. Byla na zimu sice poměrně zvyklá, ale v kombinaci s šílenou únavou, tupou bolestí v tlapkách, rozdrásanými polštářky a hladem každou tu drobnost, která z tohoto večera nedělala čas idylický, pociťovala tak tisíckrát víc.
S úlevou vepsanou v mladičké tváři sebou Maeve plácla kousek od průzračná meandrující řeky, když se mamut dostatečně nahnul, aby nemusela skákat z bůhvíjaké výšky, a překulila se na záda. Tlapky zdvihla ve vzduchu a v této komické póze natahovala krk k nebesům a kulila zlaté oči. Na tmavé obloze už vysvitly první hvězdy. Byla to sice krásná podívaná, ale těšila se na sluníčko. Nebo alespoň kdyby se mohla zavrtat do teplých kožešin v doupěti, kam předtím zavítala se sněhově bílou vlčicí Nel a svojí první gallirejskou vlčecí kamarádkou, Elorou. Rozmrzele pohlédla na modrookého vlka a vyčerpaně se vyškrábala na nožky. Otřásla se, aby ze sebe setřásla ty největší kapky vody, jež jí vystříkly na hnědobílý kožíšek, když na Erlendových zádech putovala přes řeku, a pak se pomalu začala plazit k bílošedému. „To ses lekl, že jo, stlejdo?“ vybafla na mohutného vlka, jakmile byla dostatečně blízko, aby ho mohla zatahat za huňatý dlouhý ocas, a pak se u něj svalila. Z Erlendovy oháňky sálalo příjemné teplo a Maeve by si na to hned dokázala zvyknout. V nestřežený okamžik přivřela oči, a než stačila napočítat tři ovečky, už spala. Měla hlad, ale spánek byl tak lákavý... Růženka ji navíc nezapomněl poctit svojí přítomností, a tak jí něžně přistál na zádech – tu muší váhu mladá slečna ani nepocítila – a Maeve věděla, že není sama a bude mít přítele úplně navždy. To ji uklidnilo a spánek kolem ní obmotal své něžné ruce.

Zvědavě krabatila obočí a zlaté oči jí rychle těkaly z Erlendovy tváře na ty podivné špičaté útvary visící ze stropu, jejichž jemná bílá záře působila až enigmaticky. Jaké to tedy bylo zklamání, když Maeve dle gestikulace bílošedého pochopila, že to jsou jen kameny, akorát jen vypadají trochu jinak. Doufala, že třeba právě odhalí to největší tajemství planety Země, a ono tohle. Zklamaně pohlédla na vlka a následně se vyčítavě zahleděla ke stropu, jako kdyby chtěla krápníkům vyčinit, že nejsou víc speciální! Když už je zcela znenadání sežraly kopce, proč tu alespoň nebylo něco, co by malé, zvídavé vlčici vyrazilo dech? Už však samotný pocit, že se promenáduje na místě, jež beztak na vlastní oči viděl jen málokdo, jí přišel neskutečně skvělý. A současně s tím děsivý. Co když se už nikdy nedostanou ven?
Cesta se vinula sem a tam, tam a zase zpátky, zdálo se, že bloudí v kruzích a po chvíli strávené tady by jeden dočista zešílel. Maeve začala být zmatená a nebyla si jistá, zda si ještě pamatuje své jméno, natož aby dokázala s přehledem určit, kde je dole a kde nahoře, a kde vpravo a vlevo. Spousta podzemních chodeb a navlas stejných jeskynních prohlubní z tohoto místa dělala zcela začarované a těžko se v něm orientovalo. Ještě štěstí, že měla po svém boku tak sečtělého a odvážného strýčka!
Zanedlouho se však konečně zdálo, že se vymotali z toho šíleného bludiště a budou moci do plic vdechnout čerstvý, svěží vzduch, ne tak zatuchlý tady v podzemí. Jejich cestu ke svobodě ale, ukázalo se záhy, posměšně blokovala široká řeka. Ani kdyby měla Maeve mnohem delší nožky, nemohla by ji přeskočit, ledaže by se jí do žil vlila náhlá schopnost létat. Žádný obyčejný smrtelník to prostě bez vstupu do chladné vody, jejíž proud se ztrácel kdesi v dáli a ozývalo se odtud děsivé hučení, nemohl zvládnout.
No a nakonec to zase všechno vyřešil bílošedý. Maeve je do této bryndy zatáhla a zapřísáhla se, že je zase vytáhne, ale ona by rozhodně nemohla vzít na svá křehká záda tak mohutného vlka, jakým byl onen modrooký s tlamou sešitou neviditelnými nitěmi. Uvelebila se mu na zádech, ač se nejdříve zdálo, že bude protestovat a chtít dát najevo, že to zvládne. Začala na ni totiž doléhat ona tíha celé té situace a i rozum vlčete – možná právě proto, že byla stále ještě malá – jí velel, že tohle je jediná možnost, jak se odtud dostal a že to sama nezvládne. Zachytila se drápky jeho huňaté a příjemné srsti, načež jí srdíčko poskočilo radostí a nervozitou, když se vlčí koráb dal do pohybu.
Proud vody nabýval s každým krokem na síle a jak tak voda šplouchala, Maeve se bála, že se omylem pustí a žuchne do ní, až se za ní chřtány podzemní řeky zavřou a už ji nevydají. Navíc by nemohla všem povyprávět, co zažila! Stlejda by mě určitě vytáhl, uklidňovala se v duchu a kupodivu byla po celou cestu zamlklá. Až co se podařilo Erlendovi vydrápat se na břeh, vypískla radostí. Světlo vycházející z otvoru před nimi se navíc teď přiblížilo a už nebyl pochyb, že se tudy dostanou zase na povrch. „Zvládli jsme to!“ zajásala a div se samotnou radostí nezřítila na tvrdou zem. Nakonec však zůstala poslušně nalepená na zádech bílošedého a před očima si promítala scénáře, jak všem řekne, jaké úžasné dobrodružství na svá mladá kolena zažila!

>> řeka Mahtaë (sever)

Dobře, takže stlýčka asi kopce nesežraly... odhadla na základě pohledu bílošedého vlka a pokývala bradou, jakože rozumí. Teda, nerozuměla. Byla sice poctěna představou, že očividně není tak časté, že vás zaživa sežere kopec, a že tudíž byla jedna z mála, která měla takovouhle historku do sbírky, ale už jí to věčné bloumání sem a tam začalo nudit a byla z toho frustrovaná. Navíc jí čím dál hlasitěji kručelo v bříšku a byla by přísahala, že ještě chvíli a klidně ochutná ony krápníky, co jako nějaké lampičky visely ze stropů. Třeba by to byla ta nejlepší véča, kterou kdy jedla, no ne? I když byla otázka, jestli byl čas večeře, nebo oběda, nebo odpolední svačinky... hluboko pod zemí rychle ztratila pojem o čase a nebyla si pranic jistá, jestli už sluníčko dávno zapadlo, nebo se teprve drápalo na oblohu, nebo co za část dne to bylo. A jestli bylo ještě vůbec to stejné roční období! Div se jí z toho, chudince, nezačala motat hlava!
„Stlejdo,“ oslovila už nejméně po stopadesáté svého ochránce a zastavila se. Z jejího výrazu nebylo úplně jasné, zda plánovala se začít vztekat a zuřivě okolo sebe kopat nohama, plně se ponořit do role ufňukané vlčky, či se jen prostě na něco zeptat a ukonejšit svoji zvědavost. Nakonec vyhrála ta třetí možnost. A ještěže, protože vztekat se nebo brečet, to už by jistě přivedla svého strýčka do hrobu. A to přece nechtěla!
„Co jsou ty dlouhé špičaté věci zač?“ optala se ho nakonec a doširoka vykulenýma zlatýma očima se zahleděla na bíle zářící krápníky na stropě, načež se opět vydala na cestu, doufajíc, že až dojdou na konec (jestli dojdou nakonec!), neupasdnou jí tlapky bolestí. Už toho ušla vážně dost a chtěla si odpočinout.
Spletité chodby podzemního komplexu je zavedli až kamsi do nicoty, jež se však zdála být o něco méně nicotnější než okolní nicota. Jako by odkudsi z dáli prosvítaly paprsky denního světla. Na Maeveině tváři se rozlil široký úsměv a začala bleskurychle mávat oháňkou ze strany na stranu, nepřipouštějíc si možnost, že by to mohl být jen planý poplach.
Úsměv na tváři jí však strnul asi tak o tři a půl vteřiny poté, co pochopila, na co tak modrooký vlk zírá. „Já ti říkala, že by se nám hodila ptačí křídla!“ hlásila hned celá podrážděná a vrhla závistivý pohled na Růženku, která teď opustila své měkoučké křeslo na zádech malé hnědé vlčky a poletovala mezi ní a Erlendem. Podzemní řeka by se přeletěla snadno, ale přebrodila? To už tak lehké nepůjde. Růženku však ona řeka očividně lákala, vzhledem k tomu, jak zběsile okolo ní poletoval. „Tak stlejdo, už jsem to vymyslela! Půjdeme přes řeku!“ vychrlila ze sebe pak najednou Maeve. Možná, že ji to skutečně napadlo, možná, že si jen přivlastnila Erlendův plán, ale byla tou myšlenkou přímo fascinována! Jsem ta nejúžasnější a taky ta nejchytřejší Maeveee!
Otočila se a tázavě naklonila hlavu na stranu, když se Erlend složil na zem. „Neříkej, stlejdo, že ti dochází síly,“ vypískla poděšeně, avšak hned nato pochopila a s hlasitým výsknutím se vydrápala na vlkova rozložitá záda. „Hyjé, stlejdo, to zvládneme!“ Růženka přitom stále poletoval těsně nad vodou a vyčkával, jestli se Maeve s Erlendem dají do pohybu, nebo Erlend jako loď hned ztroskotá.

<< Zelené nory

Když jí bílošedý napomenul, že hulákat není dobrý nápad, s hlasitým sklapnutím čelistí zase zmlkla a pohlédla na něj jedním z těch svých omluvných pohledů, jež však byly spíš trýznivé a dávaly najevo, jak moc zlý vlk je ten, kdo ji za něco pokáral! Když na ni však začala doléhat těžkost celé této situace, ač stále zůstávala s hlavou jakž takž nad vodou – ani ne tak proto, že by měla nějaký dobrý plán, jak se odsud dostat, jako proto, že se tím její vlčecí já prostě až tolik nezabývalo –, uvědomila si, že hulákat na celé kolo zrovna tady vážně není moc dobrý nápad. Až tolik druhů krvelačných příšerek sice neznala, ale zároveň nebyla hloupá, aby jí došlo, že s nějakou z nich se vážně potkat nechce. Její bujná vlčecí fantazie si totiž začala namýšlet tolik příšer z nočních můr, až jí z toho div nebylo do breku. I některé noční můry byly děsivé, nemusela to okusit na vlastní kůži!
Jako druhý Erlendův ocásek následovala mohutného vlka šerem a každou chvíli, co ono šero prořízly sluneční paprsky, zdvihla hlavu nahoru a všimla si komínů nad sebou. Ty byly však provokativně umístěny tak, aby se nedaly přehlédnout, no zároveň by jí asi praskly všechny svaly, kdyby se měla vydrápat až nahoru a vystrčil hlavu ven. Tudy to asi nepůjde...
Odhodlaně ťapkala dál, a to i přesto, že ji začal zmáhat hlad. Poslyš, hlade, zase zalez, Maeve teď nemůže jíst, Maeve teď musí zjistit, jak se odtud dostat dřív, než sežere něco ji! napadlo ji a vůbec jí nevadilo, že rozmlouvá s hladem, který jí rozhodně nemohl slyšet. Jen ona slyšela jeho; to tiché kručení v bříšku. Byl to teda dost na nic rozhovor, ale tak, s mamutem si taky moc nepopovídala a alespoň ji ta polo-konverzace rozptýlila a vzrůstající strach alespoň na chvíli zahnal pocit důležitosti. Byla přece na důležité misi, misi vylízat se z tohoto maléru!
Docela dlouhou bloumali sem a tam a malá vlčka neopomněla lapat po dechu, kdykoli si všimla ze stropu visících bíle zářících krápníků. Něco takového v životě neviděla a vypadalo to tak kouzelně! Jestlipak by se daly olíznout? A měly vůbec nějakou chuť? Myšlenky hladového vlčete, co čekáte. Naštěstí se jí však brzy podařilo na burácející žaludek zapomenout, protože si na něco vzpomněla.
„Stlejdo,“ nechala se slyšet a s povytaženým obočím na bílošedého významně pohlédla. „Už tě někdy nějaké kopce sežlaly?“ vyzvídala. Jak tak chodili sem a tam, od jedné chodby ke druhé, začala se strachovat, že se odsud vážně nedostanou. To by však byla katastrofa příšerných rozměrů! Musela přece o tom všem popovídat Staříkovi a tetiřce Nel a Eloře a nejlépe se i zkontaktovat s tatínkem a sestrami, aby ani jedna jediná duše nepřišla o vyprávění tohoto úžasného příběhu. Nemohla tu přece zůstat uvězněná navždy, to by se pak nikdo o tajném místě pod kopci a vlkožravých kopcích nedozvěděl! Blbý kopce.
Erlend se náhle zastavil a Maeve vševědoucně střihla ušima. Cesta se opět rozvětvovala a jako vždy nebylo úplně jasné, kudy se vydat. Kecla na zadek na tvrdou, zaprášenou zem a zavětřila. Doufala, že třeba zacítí nějaký známý pach, něco, co by jí řeklo 'Maeve, tudy, pojď honem!', ale kromě zatuchliny necítila vůbec nic. Leda tak slyšela ozvěnu vlastního dechu a kapání vody. Takže takhle se to asi taky nevyřeší... „Víš, stlejdo. Já ti sem vrazila zádek, já ti ho teď osvobodím. A taky ten svůj. Ještě pořád mě bolí z toho pádu,“ zablekotala, a aby dala důraz svým slovům, udělala ve tváři grimasu jako že jí ten zadek vážně bolí. No co, pád i z ne takové výšky byl děsivý a dopad tvrdý. Pak se opět vyšvihla na nohy a odhodlaně to vzala doprava. Tetičko Nel, neměj strach, už pádím nahoru! Teda... snad. Možný byl i scénář, že zvolila tu nejvíc šílenou a nebezpečnou cestu, že.

Jo, strýčku, kdyby ses předtím ozval a nehrál si na mlčící balvan, pokárala bílošedého vlka v duchu a rozpustila se usmála. Nemohla za to, že se o něj bála, a tak mu šla na pomoc! Jen teda škoda, že při první snaze ho z díry vytáhnout ho tam zarazila ještě víc a při druhém pokusu se sama rozplácla o tvrdou zem. Rozplácnout se jak placka sice bolelo, ale spíš než bolest pocítila šok, jak její drobné tělíčko prudce dopadlo na zem. Navíc si myslela, že bude padat mnohem déle – při zírání na Erlenda zapadlého v jámě to holt neodhadla. Tohle však byl mnohem příjemnější scénář, než kdyby se třeba ještě teď řídila do neproniknutelné tmy a musela se modlit ke všem svatým, aby se dole úplně nerozplácla.
I tak to však nebyla úplně šťastná situace. Maeve si sice ráda hrála na nehroženou průzkumnici, ale jak tak teď vězela v jámě pod zástupy zelených kopců a koukala nahoru, odkud dírou prosvítaly paprsky ranního slunce, byl na ni docela žalostný pohled. Už vůbec si totiž nebyla jistá, jestli se trochu při celém tom nápadu nějakého dobrodružství nesekla. Okraj jámy se zdál být tak blízko, a možná, že kdyby vylezla mamutovi na záda a pořádně se natáhla, že by se jí podařilo dostat se opět na zem, jenže i tak by tu stejně zůstal ten problém zastrčení strýčka do jámy. Nakonec tu možnost zaplašila spolu s ostatními narůstajícími pochybami někam do nejvzdálenějšího koutu své mysli a zatvářila se tak chytře, jak to jen uměla. Holt když nemůže nahoru, půjde ještě dolů... a třeba pak objeví nějaký hustokrutopřísný portál, co ji nahodí zase zpátky do těch kopců, ne pod ty kopce.
„Proč nemáme křídla jako Jůženka?“ fňukla zamyšleně. Dělala z toho docela divadýlko. I když... on se ani bílošedý netvářil šťastně z toho, že trčí někde podzemí, zatímco měl na svých bedrech zodpovědnost za malou hyperaktivní slečnu, která mu určitě celou tu snahu dostat ze z tohoto průšvihu ven neusnadní. Bude se možná snažit, ale... ale. Se ten olej do ohně vždycky přileje sám! Já stlejdův zadek vážně nechtěla zarazit do země! čertila se, kdykoli jí jen na mysl přišla myšlenka, že to zas chudinka celé zpackala. A ještě že ne!
Jakmile mamut ve své neexistující-řeči zavelel, že je čas se porozhlédnout, kudy by se tak dalo vyšplhat zpět na povrch, Maeve se rychle vydrápala na nožky a oprášila se od hlíny a písku. Bůhví, kolik krtků a žízal by tu mohla potkat, tak ať je alespoň trochu reprezentativní! Potom rychle popoběhla, aby jí zase strýček nezmizel z dohledu a neschramstla ho nějaká další obluda v převleku za zcela nevinný a roztomilý kopec, načež ještě věnovala poslední pohled potenciálnímu východu z téhle šlamastyky. Nedalo se svítit. Tou cestou, odkud přišli, to jednoznačně zpátky nepůjde. Ale nebyla to tak trochu zrada? Taky sem někdo mohl přistavit nějaký žebřík, že jo!
„Myslíš si, že na nás Jůženka počká?“ Oslovovat narůžovělého ptáčka Jůženka a udělat z jeho jména ještě větší kýč se jí očividně líbilo. Možná to byla pomsta za to, že si teď létal někde nad kopci, zatímco Maeve a Erlend tvrdli tady. Nakonec se však přece jenom odkudsi zezadu ozvalo zapískání a Maeveinu srst na zádech pocuchaly ptáčkovy miniaturní drápky. „Šikulka, Jůženko! A teď pojďme na největší výpravu všech dob!“ zvolala celá rozdováděná na celé kolo, až by tím vzbudila všechny pavouky a jinou havěť (bůhví, co se tu všechno číhalo na nebohé malé vlče a jejího mlčícího strážce!), a vmžiku zapomněla, že ji před chvílí snědl žravý kopec. No co. Když už se nacházela v jeho útrobách, nepřijde přece o možnost to tu pořádně proslídit!
„Mám hlad,“ ozvala se pak najednou podrážděně, sotva co ušla pár kroků. Lepší čas na stěžování si si vážně nemohla najít.

>> Zrcadlové jeskyně

Záchranná četa v podobě malého opeřence s narůžovělým peřím a zvídavé vlčice se začala bortit jako domeček z karet. Růženka totiž nesouhlasně zapištěla a prudce zakroutila hlavou, že jako rozhodně nebude vytahovat ze země zadnici nějakýho přerostlýho mamuta, který by jí akorát zpřerážel křídla. Nakonec se to sice ptáček rozhodl vyzkoušet, ale stačilo mu dosednout bílošedému vlkovi na krk a zaklenout do jeho huňaté srsti své minuaturní drápky, aby si vzápětí uvědomil, že to vážně není dobrý nápad. A Maeve, tu to samozřejmě nezastavilo, jenže místo aby bílošedému vlkovi pomohla, ještě celou situaci ztížila. Chtěla mamutovi pomoci, to ano, ale její pomoc rozhodně neměla spočívat v tom, že vrazí do jeho zad a do jámy ho, chudáka jednoho, doslova zatluče.
Když mamutův zadek zmizel v díře, Maeve zpanikařila. Zlaté oči jí vyděšeně těkaly sem a tam a ocásek stydlivě zarazila mezi zadní nohy. „Stlejdo,“ broukla tiše a sklopila pohled. Tak takový ten můj plán ale nebyl! dušovala se v duchu, ale bylo jí to houby platné, vzhledem k tomu, že bílošedý vězel celým svým mohutným tělem v jámě a ona se ze všech sil snažila udržet nahoře, aby v tam neskončila s ním.
„Klidně mě vyděs tím, že začneš mluvit, stlejdo, ale hlavně něco řekni!“ nabádala ho varovně a překulila se na záda, aby se dostala co nejdál od té krvelačné jámy, než ji spolkne zaživa. Tetičko Nel! Staříku! Tatíí! V myšlenkách volala snad všechna jména, která jí přišla na mysl, jako kdyby vážně očekávala, že se tu zjeví a přijdou ji zachránit. No, ji. Spíše toho chudáka Erlenda, který na tom teď byl mnohonásobně hůř. Hlasitě vzdychla a po břiše se ještě odplazila o něco dál, aby mohla bez rizika, že zahučí za strýčkem, přemýšlet, jak ho zachránit. Ten poslední nápad skončil ještě větší katastrofou – a to vážně není něco, co chcete, aby se stalo, když někoho zachraňujete.
„Růženko?“ žbleptla k ptáčkovi s nadějí v hlase, ale Růženka jí moc s vymýšlením nějakého úžasného nápadu na záchranu nepomohl. Růženko, ty zrádče! „Stlejdo, už jdu za tebou!“ otočila se pak na bílošedého, tedy alespoň na to, co z něj zbylo – totižto jen vzpomínka, jak měl ještě alespoń hlavu venku, a pomalu se rozešla zpět k jámě. Drápky zachytávajíc se travnatého porostu vystrčila krk a opatrně nakoukla dovnitř. Mamut kupodivu nebyl tak nízko, jak prvně myslela, vlastně by stačilo jen udělat krůček blíž... a byla by u něj.
Byla to Maeve. Maeve, která si sice hrála na chytrou, ale moc chytrosti nepobrala. Takže hádejte, co udělala. Samozřejmě, že nezůstala v klidu na zadku. Jednoduše si lehla na břicho, odstrčila se od zadních nohou a s hlasitým vykviknutím, které si zkrátka nedokázala odpustit, dopadla do hlíny těsně vedle bílošedého. „Když už jsem tě do téhle bryndy dostala, nenechám tě tu samotného,“ okomentovala to nenápadně a zakňučela přitom, protože jí ten pád docela vyděsil. Byla však šťastná ze znovushledání – jako by se neviděli celé věky –, a tak se k mamutovi hnedle nahrnula. No co. Předtím málem dostala infarkt, když její stlejda najednou zahučel někam pod zem!
Jak se tak však tulila k bílošedému, něco jí problesklo hlavou. „Stlejdo? A nesežerou nás ty kopce?“ řekla to s tak ledovým klidem, jako kdyby říkala, že existují lesy. Na druhou stranu, kdo mohl říct, že ho schramstnul kopec?

<< Vyhlídka

Kamenitá cesta se vinula kolem skalních úbočí a zdálo se, že s každým krokem se prodlužuje a nemá konce. Předtím to nahoru sice Maeve takřka vyběhla, ale teď šla pomalu, protože sama usoudila, že nechce mít natlučený zadek a čumák, kdyby se jak hruška skutálela dolů. Dala přece tetičce Nel, že se vrátí, a rozhodně nic neříkala o tom, že se vrátí se zlomenýma nohama a tak dotlučená, až by jen svítila fialovými a modrými podlitinami. Do sestupu se vydali ještě za noci, avšak už někde v polovině cesty se z oblohy vytratil bílozlatý měsíc a na jeho pozici usedlo hřejivé slunce. Maeve se docela noc líbila, protože to vypadalo vše tak jinak, takřka magicky, avšak zároveň ji to trochu děsilo, protože si její malý mozek neustále představoval, jak se za zástupy stromů vynoří nějaká příšerka, co by ji chtěla sežrat, že jo! Nic takového se však naštěstí nestalo, a to už se ke slovu hlásilo ráno, takže se určitě mohla uklidnit. Navíc měla kolem sebe tu nejlepší stráž – jedenkrát rambo ve vlčí kůži, a k tomu ptáček s narůžovělým peřím, totižto spanilá Princezna Růžové peříčko, jejíž jméno malá hnědá vlčice nakonec zkrátila na prosté Růženka.
Ptáček se navíc zatím nezdál uraženě, že ho tak pojmenovala, takže snad ani nebyla na programu dne ptačí pomsta a její nejlepší kamarád jí nevyklove oči. Rozpustile se usmála a zrovna ve chvíli, kdy s mamutem slezla až dolů, se obrátila na ptáčka, zda se neztratil někde na obloze. Pro ni bylo nemyslitelné, že by létala, a tak se trošku obávala, jestli to uměl i ten opeřenec a nezasekl se někde v mraku, pokud by náhodou vystřelil až takhle vysoko. Šikovná Růženka.
A jak tam koukala na oblohu, na níž se místy sluníčko schovávalo za závojem mračen, vůbec si nevšimla Erlenda, jak se mu rozjely nohy a on zahučel do díry. A protože tu trapnou situaci nechtěl upozorňovat – čemuž se Maeve vůbec nedivila! –, ani nezaslechla volání o pomoc. Asi to teda spíš bylo tím, že si nebyl schopen pomoct zavolat, když chudák neuměl mluvit, ale taková verze příběhu Maeve v tu chvíli ani nenapadla. Určitě mu jen bylo trapně!
„Stlejdo!“ kníkla, když si konečně všimla, že se bílošedý zmítá s tlapkou zapadlou v díře jako ryba na suchu, a ocásek se jí zastavil uprostřed kmitání sem a tam. Nemohla se přece radovat, když jejího stlejdu něco chtělo spapat! „Stlejdo, tam se přece neleze!“ pokárala ho však a zatvářila se přitom jako ten největší rozumbrada. Zlaté oči jí zrychleně těkaly sem a tam. Zástupy kopců stály jako na stráži, a kdyby byl svět zamrzlý, byla by to panečku skvělá klouzačka! Jenže teď se po těch kopcích moc klouzat nedalo, a jak se ukázalo, kopce očividně byly nějaké hladové příšery, když se snažily ožužlat mamutovu mohutnou tlapu. „Vydlž, stlejdo!“ zažvatlala. Ze samého šoku si přestala hlídat svoji nežvatlavou mluvu, a tak teď zas mluvila jako malý capart. Kdyby si to uvědomila, asi by se na sebe hodně osopila. Nebo na někoho jiného, že ji na to neupozornil! Chtěla přece mluvit tak chytře jako všichni ti dospěláci! „Maeve a Jůženka tě zachjání!“ S tímto bojovným výkřikem, hnaná touhou stlejdovi pomoci, udělala krok vpřed, a protože samozřejmě nekoukala, kam šlape, skutálela se dolů a po zadnici to vzala až k Erlendovi. Zabrzdila až o něj, a to po prudkém nárazu do jeho zad, a se zapištěným se svalila na zem. A jéje. Já ho chtěla zachránit, ne se taky rozplácnout jak placka! Uraženě jí zrudly tváře a zlaté duhovky hledaly Růženku, zda jim nepomůže. Ale možná, že lepší, když se Růženka zdejchla, protože... asi by se jí při záchraně dvou vlků zlomila křídla. A byl by konec Princezny Růžové peříčko, protože by se z ní stala Princezna Rozpláclá placka.

Maeve naprosto překypovala štěstím a docela se bála, že tou radostí pukne. Nebo třeba zesne. Mohl někdo zesnout čirým štěstím? Možná ano. Zármutkem ano, tak proč ne jeho opakem? Životu se nedá věřit! Jak tak nad tím začala celá roztěkaná přemýšlet, snažila se vnitřně uklidnit a přestal se smát jak měsíček na hnoji a mávat ocasem, jak kdyby chtěla překonat gravitaci a vylétnout až někam k mrakům, kde by si mohla s Erlendem dát čajový dýchánek. Ta představa ji totiž docela vyděsila, že jo. Byla ještě mladá a měla toho tolik před sebou, tak by si měla tu radost dávkovat postupně!
Váhavě přešlápla z nožky na nožku a oblízla si čumák. S nastraženýma ušima a natočenou hlavou pozorovala reakci svého vlčího společníka a kupodivu docela trpělivě vyčkávala, co z něj vypadne. Těšila se, kam ji jen vezme, a doufala, že vůbec někam. Jejímu vlčecímu pohledu však přece nemohl odolat! Byl to sice přerostlý medvěd, ale co tak malá vypozorovala, nebyl to stejný bručoun, aby zvládl zírat na Maeve bez toho, aby mu při pohledu na prosebně vykulené oči nezjihlo srdce. A opravdu! Tedy, nebylo to tak úplně očividné, jako kdyby bílošedý promluvil a dal to Maeve jasně najevo slovy, avšak soudě jeho výrazu ve tváři a postoji těla to vážně vypadalo, že malá hnědá vlčice dosáhla svého. A možná vlastně dobře, že nepromluvil, protože to by to s Maeve seklo překvapením. Stále tu záhadu nechápala a byla připravena ho mluvu naučit, avšak už se tak nějak smířila s tím, že jen tak jeho hlas nezaslechne. Komunikace s ním byla o to větší výzvou.
Zdvihla tlapku, tentokrát tu bílou, do vzduchu a zarazila se uprostřed pohybu. Nebylo trochu nebezpečné se pořád k někomu tulit? Neměla by přehodnotit své plány? Však byl mamut tak třikrát větší než ona, ještě by ji zavalil! Chvíli se v ní praly dva protichůdné názory, jako dva vojáci bojující každý na jiné straně mince – ten, který jí říkal, že by se měla neznámého jako malé bezbranné vlče bát, a ten, jenž hovořil, že by se jako správná neohrožená dceruška toho nejúžasnějšího tatínka neměla zaleknout vůbec ničeho a měla by přijít na kloub úplně každičké záhadě. A také pořádně obejmout úplně každého, kdo by kolem ní jen prošel. Sice si trochu hrála s ohněm, avšak v momentální situaci stejně moc neměla na výběr. Musela si Erlenda omotat kolem tlapek. Kdo by jí pak dělal stráž? Tetička Nel a Stařík, ti totiž byli teď bůhvíkde. Nakonec k němu tedy zase přiskočila a užívala si jeho teplé dotyky.
Jestlipak se tetička Nel zlobí? Při té myšlence, jež se do Maeveiny hlavy přikradla zcela nečekaně, stáhla bázlivě uši dozadu a zakńourala. Co když jí tetička vyhubuje? Nakonec však všechny ty pochyby pohřbila hluboko v sobě a soustředila se už jen na cestu.
Stezka, kterou sem předtím přišli, se kupodivu nezměnila. Což vlastně bylo docela k vzteku, protože byla stejně klikatá a strmá, samý kámen ponechaný napospas osudu. Pro malé vlče to byla docela výzva a nebezpečenstvo v jedné podobě. Maeve svraštila obočí a v jejích zlatých kukadlech se mihl stín obav. To dáš, Maeve! povzbuzovala se. Durdila se, že si její mozek usmyslil se bát, avšak nemohla se na sebe zlobit. Však byla přece ještě stále maličká a celý svět byl tak obrovský! Holt chtěla vyrůst dřív, než vyrůst mohla. Bylo sice zklamáním, že všemu nerozuměla a taky se často věcí bála, ale co nadělá, chudinka, že. Mávla oháńkou a mrkla na bílošedého. „Tak jdeme, stlejdo. Neboj se, kdybys padal, já tě zachjáním!“ usmála se na něj rozpustile a nenápadně smetla všechen ten svůj strach na něho, jako že on je vlastně ten strašpytel a ona ta, která se ani trošičku nebála. Potom pomalu vykročila po stezce dolů. Tentokrát se nehnala jako stíhačka, ale pěkně spořádaně klusala dolů a dokonce po každých pár krocích zastavila a přesvědčila se, zda ji mamut stále následuje a třeba se najednou nerozprskl ve vzduchu. To by to byla tragédie!
No a Růženka? Ten si po chvíli řekl, že se mu vůbec nelíbí nechat se natřásat na zádech malé vlčice, a tak vystartoval směrem k noční obloze a jeho narůžovělá křídla se třepotala těsně ad Maeveinou hlavou, zatímco ze svého hrdélka vyluzoval něco jako pokus o zpěv. A nezklamal ani Erlenda. I nad jeho hlavu občas přiletěl, aby i s ním sdílel svůj umělecký talent.

>> Zelené nory