Gallirea - Příspěvky uživatele

Hnědé vlče hlasitě mlaskalo (princezna očividně nedávala pozor na hodině etikety) a u toho jedním uchem poslouchalo básnění o lovu. Nějak nemohlo rozhodnout, jestli je to zajímavé téma, nebo si spíše každou chvíli začne okusovat drápky nudou, ale vzhledem k tomu, že zatím jen hladově žvýkalo kance, až tolik ji to nenudilo. Navíc většinu těch jmen Maeve už znala, takže měla důvod na sebe být pyšná! „Slíbila jsi nám, že nás vezmeš s Elorou někdy na lov, tetičko,“ skočila jí pak překotně do řeči a nevinně se usmála. Na takové skvěle znějící dobrodružství nemohla zapomenout, a pokud na to náhodou zapomněla ona sněhově bílá vlčice, Maeve se ujistila, že jí to zase všechno docvakne! „A kde je vůbec Elora?“ vyzvídala a s nadějí v hlase se porozhlédla okolo, jako by vážně čekala, že její drobná kamarádka vyskočí z borůvčí a bafne na ni. Jenže čokoládově hnědé vlče se neukázalo.
Pořád jsem ještě nerozluštila tu záhadu s kluky, vzpomněla si pak zamyšleně. Jenže jak se na to měla zeptat? Ty dvě dámy přece nemohly zjistit, že malá Maeve něčemu nerozumí! Nakonec tu myšlenku tedy zapudila a rozhodla se, že na to přijde prostě sama. Nebo se někdy zeptá co nejméně nápadně. Ať tak, či onak, určitě na to přijde! Musí to být tak, že jen na žádného vlčecího kluka nenarazila, kdepak, že by neexistovali. Přece by bylo děsně nespravedlivé, kdyby samci byli rovnou statní dospělí a samice si museli prožít tu hrůznou fázi života, kdy se jim nohy neohrabaně pletly pod sebe a spousta věcí působila tak obrovsky! Maeve byla však naštěstí z fáze úplného mrňavého vlčete venku. Pomalu rostla do krásné slečny!
„Co je to daněk? A můžu jít s váma? vychrlila ze sebe pak, co Aranel navrhla, že by se někdy mohl uspořádat další smečkový lov. Maeve sice byla ještě stále vlče, ale nemohla přece chybět u tak velkolepé události! Nebýt faktu, že naposledy zažila báječné dobrodružství, litovala by, že na ten nedávný lov se nepodívala. Na druhou stranu, to by musela jen v tichosti sedět v borůvčí, a to by ji nebavilo!
Její radostná nálada se ovšem rychle zkazila. A pokazila ji, kupodivu, zase Kaya! Vyděšeně blýskla po černohnědé vlčici pohledem. „To určitě ne, Kayo!“ snažila se tu jízlivou ježibabu přesvědčit. „Růženka se vrátí. Má mě ráda! Neopustí mě! Určitě ne! Nebo jo?“ Poslední větu tichounce zašeptala a přinutila se stočit svůj pohled na Aranel, jako by se bála, že dá Kayiným slovům za pravdu. Zhluboka se nadechla. „Růženka je můj kamarád,“ začala jí konečně vysvětlovat, ještě stále zděšená faktem, že by ji ten narůžovělý opeřenec opustil – hloupej pták! „Potkala jsem takového vlka, moc milého,“ vyprávěla dál. „Vzal mě až do nebes, bylo to super! Na takovou horu. A tam na mě čekala Růženka! No není to osud?“ Snažila se sama sebe přesvědčit, že Kaya jen závidí, že má Maeve kamarády. Sice trochu podivné, ale přítel jako přítel! Jenže Růženka se neukazoval. Že by vážně na malé vlče s rozpustilým výrazem ve tváři a šibalsky jiskřícíma zlatýma očima zapomněl? Maeve v zoufalství pohlédla na zamračenou oblohu a poslala k ní tiché přání, aby se její ptačí kamarád vrátil. Možná se před ním omylem zmínila, že vlci si občas rádi dají ptáka jako odpolední svačinku?

„Jo, Kayo!“ snažila se černohnědou vlčici přesvědčit o pravdivosti svého tvrzení, protože zlatooká nezněla ani trochu přesvědčeně – jako by se jí snad Maeve snažila nakecat, že je převtělený mravenec. „I stlejda to říkal.“ Snažila se své tvrzení opřít o slova bílošedého mlčícího balvanu, jenže toho beztak Kaya neznala, takže to asi moc nemělo smysl. Maeve se však nelíbilo, že je pochybováno o tom, že jí sežraly kopce! To totiž byl hrdinský čin, něco takového přežít! Ale vlastně to byla zábava. Dokud jí nebyla zima a nebála se, že se z toho komplexu už nevymotá.
A jako by nestačilo, co Kaya předtím řekla o vlčožravých ptácích, teď si ještě přisadila a podělila se o nějakou báchorku se štěstím, které netrvá věčně. Maeve se zamračila. Takže by možná mohla příště přijít k úrazu? Něco na tom mohlo být, konec konců, teď měla ucpaný nos (což se rozhodně nestalo jen tak, třeba ji kousl nějaký rýmový brouk?) a předtím ji málem sežral had. A určitě nebude mít bojovníky s hady za zadkem pořád, aby ji někdo chránil. A ani to nemusel být had. Stačilo, když zuřila bouřka, a hned začala panikařit. V takové chvíli by se mohla hodně rychle dostat do maléru. Jenže přece... štěstí muselo trvat věčně! A pokud ne, tak Maeve najde nějaký elixír věčného štěstí, protože přece nemůže jen tak něco zpackat. To by to byla strašná ostuda!
No ale pak už na tom stejně nezáleželo, protože se s Kayou prodrala malá vlčí slečna stromy, rovnou za hlasitým vytím, které se najednou ozvalo znovu, a pak už měla malá Maeve jen oči pro svoji oblíbenou chůvu. Ihned se jí vrhla do náruče. Chyběla jí, vážně. Možná to bylo trochu vlčecí, hned někoho objímat, ale Maeve si v tomhle prostě nemohla pomoc a ráda objímala úplně všechny (jen představa, jak objímá Kayu, byla trochu děsivá... brr). Kaya už nepůsobila tak nepřátelsky a až tak nevrčela, ale její hraní si na paní tajemnou a neprozrazení, co je zač ta vločka, co se jí i teď houpala na krku, nebylo zapomenuto. A co když ti vlčožraví ptáci vážně existují? rozpomněla si pak malá slečna. A přitom tak nevinně vypadají, vykuci jedni!
Když se Maeve Aranel dostatečně naobjímala (a když ji dostatečně nakazila), plácla sebou na zadek a vytrvale čmuchala okolo, protože kousek od nich ležel skolený kanec a jí se sbíhaly sliny. Měla vážně hlad. Kance sice ještě neměla, ale ryba taky nechutnala tak odporně, jak si původně myslela. Takže... vzhůru na jídlo? Kupodivu se však dokázala zkrotit – však se musí chovat jako pravá dáma – a první krůček ke kanci udělala až v momentě, co tetička nabídla, ať si klidně dají. Maeve přišla blíž a skrčila se, aby pořádně nasála tu vůni. Čekala, že nic moc neucítí, ale nos už měla, k velkému překvapení, volný, aspoň jednu nosní dírku.. takže se té vůně nakonec mohla pořádně té vůně nabažit! Opatrně utrhla první sousto a s vážným výrazem pohlédla na obě dospělé vlčice. „Vážně nemám nabídnout i Růžence?“ pronesla. Nechtěla onoho opeřence zanedbávat, ale Růženka teď byl stejně někde v trapu a křoupal hmyz a cupoval pupeny – přesto se však musela ujistit, že ho chudáka nezanedbává, že jo.
„Měla jsem se báječně. Byla jsem až na nebesích a pak taky pod kopci,“ chlubila se, rozzářeně jako sluníčko. Nejraději by na Nel všechno vysypala, ale zajímalo ji, jestli se zeptá sama. Třeba ji to ani nezajímalo? Ne snad, že by to byl pro ukecanou Maeve nějaký problém. Pomalu žvýkala kance. „Mh-hm,“ okomentovala to. Chutnalo to docela dobře, avšak ani tak si ze začátku neodpustila menší ohrnutí nosu.

Maeve moc dobře věděla, že ta dáma v černohnědém kožichu má pěkně ostrý jazyk a umí být dost nepříjemná, a kdyby nebyla součástí Borůvkové smečky, nebyla to zkušená dospělačka, nezachránila tehdy Maeve před vyhladověním a následně i před uštknutím hadem (takže nakonec Kaya soudě dle tohoto výčtu pozitiv byla vlastně milý beránek), byla by ve zlatavých očí malého vlčete pěkně zlá čarodějnice, které jen ty bradavice chyběly. Takhle ji sice ani tak neměla moc v lásce, ale postupně na tu postarší dámu začínala měnit názor. Když ji však teď děsila s tím, že by její rýmička mohla být smrtelná, Maeve jí div nevtrhla do náruče a nezačala ji prosit, aby si svá slova rozmyslela (což by vzhledem k její alergii, která se přenášela dotykem, byl fakt špatný nápad... zároveň by to ale možná byla dobrá pomsta?). Brzy na to však zapomněla, protože ji Kaya ujistila, že tu alergii nemá z borůvek. Jako by jí v tu chvíli spadl obrovský kámen ze srdce!
„To je super,“ vyhrkla a neznělo to ani trošku ironicky. Ucpaný nos a huhlavý hlásek byla sice otravná kombinace, avšak alespoň se nemusela vzdát pobytu ve smečce. Navíc by to bylo pěkně trapný, být alergická na vlastní smečku. Pozorně sledovala Kayinu vztyčenou tlapu a koukala na borůvky jako na zrovna objevený poklad. Takže to jsou ony, uložila si do paměti rychle. Cítila se zahanbeně, že jí to nenapadlo dřív, ale jak to měla vědět? Borůvky by stejně tak dobře mohly být vzrostlé stromy, jejichž kůra chutná sladce! To aby to nebyly obyčejné stromy a dávalo by smysl, proč jsou v Borůvkové smečce tak vyhlášené. Nemusely to být hned modrofialové bobule! Na slova vlčice nicméně přikývla, jakože tomu s alergiemi rozumí, ačkoli tomu moc nerozuměla, a zastříhala ušima. Čich měla sice pěkně zastřený, ale slechy naštěstí fungovaly dobře, a tak uslyšela vytí. A pak ještě jedno. Že by se už tetička Nel vrátila z lovu? Srdce jí na moment poskočilo radostí. A třeba by s ní mohl být i Stařík! napadlo ji ještě. Potom si však uvědomila, že se nechala rozptýlit, a rázně zakroutila hlavou. Když už jednou byla s Kayou řeč (až na ty její divné poznámky a strašení), musela toho využít.
Kaya se však rozešla za tím vytím, tedy za jedním z nich, protože předtím tu zavyli vlci z více směrů. Maeve se podívala jejím směrem a urychleně si to ťapkala za ní. Byla to úleva, že se už nemusela brodit sněhem jako v zimě a vypadalo to, že se ani žádná další sněhová nadílka nechystá. Naopak bylo příjemné teplo a na zemi padalo maximálně pár kapek deště.
Snažila se packy střídat co nejrychleji, aby Kaye stačila, a u toho si cosi mumlala, jako by zkoušela, zda se jí hlas zázračně nenavrátí do normálu a přestane znít tak, jako by jí někdo zakryl tlamu tlustou dekou. Vlčice se mezitím rozhovořila o tom, čím si ptáci plní žaludky, protože Maeve pochybovala, že by jedli maso jako vlci a musela se na to samozřejmě zeptat – s výrazem, že to samozřejmě chápe, jak to k ní už neodmyslitelně patřilo –, a malá vlčí princezna byla celá nadšená, že nasbírá nové informace a bude se moci o Růženku vzorně postarat – jako by předtím ten ptáček s narůžovělým peřím bez ní nebyl schopen žít. Uprostřed Kayina kázání však zalapala po dechu a div sebou nepraštila o zem. Snažila se zůstat klidná a nepůsobit jako učebnicový příklad ustrašeného vlčete, nicméně nedalo se s tím nic moc dělat, protože jí slova vlčice vážně nahnala strach. Nakonec však odhodlaně řekla něco, co ji samou překvapilo, protože to znělo dost komicky: „Ale Růženka mě určitě před takovými vlčežravými ptáky ochrání! Navíc mě předtím spapaly vlkožravé kopce... mě a Stlejdu Tichého. A PŘEŽILA JSEM!“ Chrlila ze sebe, avšak spíš to byla snaha sama sebe rozptýlit od toho hrůzného tajemství o ptácích, co se právě dozvěděla, než že by tomu sama věřila.
Růženka mezitím opustil její záda a jako droboučký stín zmizel mezi stromy a kapkami deště. Očividně aby Maeve ukázal, že ho vážně nemusí krmit (ačkoli byla ona vlčí princezna již připravena sprintovat k močálům a nalovit mu komáry, když o nich Kaya tak důležitě mluvila) a nějaký ten křupavý hmyz si sežene sám. A navrch nějaký ten šťavnatý pupen či sladký plod.
„Tetičko Nel!“ Oči se jí rozšířily neskrývanou radostí. S druhou tetičkou, tou černohnědou, rychle prošly mezi stromy a nyní Maeve spatřila svoji milovanou sněhově bílou chůvu. A s tichým pšíknutím si hned razila cestu ji infikovat. Ovšem netušila, že to jedno nevinné objetí sice osvobodí od ucpaného nosu a huhlavého hlasu, avšak sněhově bílé vlčici to pěkně pokazí náladu a vidinu hezkého dne. Pravda, bylo vážně hezky, ale s ucpaným nosem to není taková zábava. Malér však už byl na světě, protože se Aranel jako namydlený blesk vrhla do náruče.

Maeve znovu kýchla a podrážděně popotáhla, čímž včas zachránila jednu nudli. Měla ucpaný nos a navíc ji pálilo v krčku, což se jí vůbec nelíbilo. Kaya navíc podala vysvětlení, které bylo ještě děsivější než samotná rýma! Malá hnědá vlčice se na černošedou takřka vyděšeně podívala. „To určitě ne,“ pronesla s tou největší přesvědčivostí, kterou dovedla do svého najednou huhlavého hlasu vměstnat, a cukla sebou. Borůvky ještě neměla šanci ochutnat, protože v zimě to byly jen zmrzlá křoviska, a i když zima již pominula, k degustaci borůvek se stále ještě nedostala nedostala – i tak ji ovšem děsilo, že něco natolik spjatého s jejím novým domovem, něco, díky čemuž se Borůvková smečka jmenovala Borůvková, by bylo tak nepřátelského! To byla horší představa než všechny její noční můry dohromady! Nemohla být přece alergická na VLASTNÍ smečku. Oklepala se a kýchla znovu.
„Je to smrtelná rýma?“ zahulala trochu vyděšeně, příliš nevnímajíc význam toho slova... navíc jí to vážně přišlo naprosto strašné a šílené a skoro k smrti ubíjející, mít ucpané obě nosní dírky a huhlat. Ještě před chvílí jí jen v čumáčku štípalo a škrábalo v krčku, avšak nyní se jí pomalu začala spouštět rýma, což jen umocňovalo tu bezmoc. Ty zatracené květiny! Přesně ty za to mohly, ukázková jarní alergie, jako podle knížky, ale Maeve zatím vymýšlela všechny možné jiné závěry, proč téměř přišla o čich, protože pravý důvod neznalo. Mohlo za to to prudké ochlazení, jež způsobila Kaya, aby zahnala hada? Nakazil ji ten had? Byl ten šupináč čumáčku nebezpečný? Nebo za to vážně mohly borůvky? To byla ale záhada!
Nakonec jen smutně popotáhla a fňukla. „Tetičko Kayo, že za to nemůžou ty borůvky? Já tu s váma chci zůstat navěky věků! Prosím prosím, že mě ty borůvky mají rády a nebudu muset od vás odejít! Slib mi to!“ kňourala a kulila přitom na vlčici s přívěskem ve tvaru vločky široké zlaté oči, načež učinila jeden krůček blíž. A najednou se lesem ozvalo zavytí. Maeve zastříhala ušima. „Kdo to je?“ zeptala se zvědavě, když si všimla, že Heather se za oním vytím žene. Možná, že to byl její táta? To znělo rozumně, ale také to mohl být strejda... nebo starší bratr. Takhle jen z hlasu to nemohla malá vlčice posoudit, a tak nad tím jen pokrčila rameny a uložila si do paměti, že to bude muset zjistit.
Konec konců, když si chtěla dělat nové kamarády, nemohla být podrážděná, protože jinak by dobrý dojem neudělala. Jenže ona teda podrážděná byla! Zakručelo jí v bříšku a Maeve si takřka zděšeně uvědomila, kolik času již uplynulo od doby, co naposledy jedla. U jezera se stlejdou Tichým... kde jen je? Ať už byl ten bílošedý kdekoli, Maevein hlad to rozhodně nezahnalo... snad se jí jen po tom mohutném plyšákovi zastesklo; a Růžence se možná nezastesklo, avšak hlad už měl taky pořádný. Však ten ani tu rybu nejedl, samozřejmě. „Ptáci nejí maso, že jo?“ zeptala se pak Maeve nakonec zvědavě a mávla tlapkou k růžovému ptáčkovi. Asi spíš nějaké ovoce... a možná hmyz? Ptákem nikdy nebyla, takže to nevěděla. Hlasitě si povzdechla.

Ta hnusná šupinatá a odporná syčící bestie se jí vůbec nelíbila, snad ještě míň než krvelačná obludka, a to si Maeve myslela, že snad ani nemůže něco nenávidět více, než tu děsivou sopku na samém severu Gallirei, z níž stále nepřestávala mít pocit, že ji chce sežrat. Naštěstí se však ten šupináč, ať už se jmenoval jakkoli, konečně začal poroučet pryč. Párkrát se ještě natáhl jako na špagátu a pak dopadl do země a s tichým syčením si razil cestu podrostem zpátky, odkud přišel – což byla taky docela záhada, ale Maeve už se pomalu začínala smiřovat s tím, že se prostě odpovědí na své otázky nezíská, protože tihle dospěláci byli pěkně nabubřelí (i když byla vlastně ráda, že nemusí být sama) a ta vlčodospělá sluneční vlčice se taky netvářila, že by Maeve hodlala lépe objasnit situaci. Nu což. Had byl někde v trapu, jen ta zima byla nepříjemná! Jinovatka však začala mizet a vzduch se opět oteplil, jaká to úleva!
Maeveina tvář se zakabonila. Dotklo se jí, že si ta černohnědá vlčice s vločkou nepamatuje její jméno, ale alespoň to byla příležitost, jak jí ho hezky zopakovat a ukázat jí, že ona si tedy své jméno pamatuje rozhodně! Ta zlatá vlčka se navíc dala do představování; malá hnědá vlčí slečna se o ní dokonce dozvěděla více, než jen jméno. S širokým, vševědoucím úsměvem přikývla. „Já jsem Maeve, dcera Addaira a...“ Chtěla se taky představit tak honosně, jako to sluneční vlče, ale pak si se zaskučením uvědomila, že jméno své milované matky nezná. Zakroutila tedy hlavou. „Prostě ta nejúžasnější Maeve pod sluncem. Maeve. Maeve. Maeve!“ skandovala s hravým úsměvem, jak měla radost z toho, že se jim povedlo odlákat toho šupinatého nepřítele! Ani ve snu by jí nenapadlo, že s každým vyslovením vlastního jména bodá do srdce Makadi... nebo snad ne?
Hepčíík! V citlivém čumáčku jí cosi zasvědilo a v krček najednou nepříjemně pálil. A jéje, Maeve dostala rýmičku! Tetička Nel jí jednou vyprávěla o nachlazení, kterému by mohla podlehnout, kdyby příliš dlouho stála na dešti, ale kde přišla k tomuto? Hněvivě probodla stezku, po níž se odplazil had. Tak takhle to je! Určitě za to mohl ten had. Nebo ta zima, jež se jí zakusovala do kožíšku, když Kaya společně s Makadi onoho hada odháněly. Že by to měly na svědomí kytky, ji nenapadlo... protože kytky přece nebyly tak zlověstné! Tak či onak to teda bylo pořádně neštěstí! Najednou se jí zmocnila panika. Zdálo se jí, že její čich není tak vytříbený jako kdysi. Že by už byla moc stará? To snad ne!

Vůbec, ale jakože fakt vůbec si nebyla jistá, jestli ji Kayina slova uklidnila. Spíše ne, protože černohnědá vlčice nezněla moc přesvědčivě. Přesto se Maeve podařilo dostat do stavu, kdy ze sebe přestala vydávat plačtivé zvuky a dala se do zarytého mlčení. Byla to přece již silná, nezávislá vlčice, počínající puberťačka každým coulem, nemohla se chovat jako malej capart! V její hlavě to znělo opravdu jednoduše, ale být skutečně tou nejodvážnější hrdinkou každého příběhu, to už byl docela oříšek. Obzvláště, když kousíček před ní – až příliš malý kousíček před ní – se vlnilo mohutné slizké hadí tělo a had neustále syčel a oprskle vylétával do vzduchu jako čertík z krabičky s výrazem "No jako nechci vám do toho kecat, ale tohle území patří mně". Co si jen ta obluda myslela? Tohle byla Borůvková smečka, žádná hadí, a nějaké monstrum se tu nemělo co rozvalovat! Maeve vztekle zavrčela, znělo to však spíše komicky. I po několika měsících jí stále přišlo skoro neuvěřitelné, že je Borůvkový les skutečně po všech stránkách jejím právoplatným domovem, avšak teď by ho bránila i vlastním tělem, pokud by bylo třeba... což samozřejmě nebylo docela možné, protože ta krajta byla oproti ní pěkně vypasená – a to ani Maeve nebyla moc vychrtlina. A navíc ani pořádně nevěděla, proti jakému nepříteli stojí, když se jí stále černohnědá vlčice s divnou vločkou na krku neodhodlala svěřit s tím, co je to zvíře zač. Bylo to tak frustrující!
No a nakonec, nakonec došlo na magie, z čehož Maeve měla oči navrch hlavy. Nejdříve se do akce pustila Makadi (nebo snad pustil Makadi? Jak se v tom jen měla Maeve vyznat!). Had se najednou vymrštil do vzduchu a chvíli, vážně jen chviličku, to vypadalo, že skončí až někde na Měsíci, jenže po vteřině dvou sebou zase plácl o zem a byl ještě vzteklejší. Nedráždi hada bosou tlapkou. Ale ani ne hraním si s ním jako na houpačce.
A pak se k tomu všemu přidala i Kaya, která očividně také nezahálela. Maeve se najednou zdálo, že ji přinejmenším zavřeli někam na Sibiř, protože teplota vzduchu najednou závratně poklesla a na zemi se objevila jinovatka. Zastudily jí tlapky. „Fíha,“ vydechla překvapeně, když se probrala z počátečního šoku, a prudce zamrkala, jako by čekala, že se probudí ze snu a tohle všechno se jí jen zdá. Dokonce se už chystala se štípnout! „Že mě to pak naučíte? Viďte že jo!“ ptala se pak. Jo, nebyla to zrovna nejlepší doba na zařizování osobních lekcí jak nebýt naprostý nevzdělanec, ale když malá vlčí slečna si nemohla pomoc! Jen teda bylo trapné, že si zase musela přiznat, že něco neumí. Jakto, že byla tak nevzdělaná? A proč dospěláci byli tak chytří? To bylo ne-fér!

Jo, Maeve věděla, proč se jí Kaya nelíbila a proč ji nazývala, když ji nikdo neslyšel, starou zakomplexovanou ježibabou. Ještě stále si pamatovala, jak se s ní podělila o jelena, aby neumřela hlady, za což Kaya rozhodně dostala plusové bodíky, ale taky si moc dobře pamatovala na to, jak byla nevrlá, když se Maeve dychtivě ptala na tu její vločku na krku. A že to od ní byla obrovská oběť, zeptat se a tvářit se u toho jen maličko, že všemu rozumí! A nakonec si to stejně musela vydedukovat sama, co je ta vločka zač.
No a teď se od milostpaní nedozvěděla ani to, co je zač ono zvíře. Tak pardón, že nejsem chodící encyklopedie, frfňala zklamaně. Docela by se jí to hodilo, být chodící encyklopedií, ale takhle se musela spokojit s tím, že ta obří dlouhá věc je jen další tvor ze zvířecí říše. Akorát tenhle očividně měl jasné představy o svém obědu, večeři... nebo k čemu že to zrovna byl čas. A dokonce mohla ta věc i slavit, protože se tu v Borůvkovém lese najednou roztrhl pytel s vlky. Nejdřív přišla Makadi. To moc Maeve radost neudělalo, ale tak, přežít se to dalo. Navíc by ji dokonce i úspěšně ignorovala, protože přišla docela tiše – jenže pak se otázala na podobnou otázku, jako předtím Maeve, a vysloužila si nejen pozornost malé vlčice, ale i její triumfální úsměv. „Vidíš, jsi dospělačka a něco nevíš,“ zubila se na ni zvesela. Nebylo to utahování, jen jí to vážně udělalo radost. Obzvláště v takové zapeklité situaci s hadem. Jen se cítila dotčeně, že ona nebyla dostatečně atraktivní na to, aby se sem slétla celá vesnice smečka. Pravda. Tak tlustou prdel jako ten had neměla. Asi to byl ten problém? Nebo jen prostě neměla ostré zuby a krvelačný pohled a nechtěla se slunit na zakázaném území, že jo.
V závěsu za zlatookou vlčicí, či snad vlkem, se pak ještě objevilo zlaté vlče, jako by sestoupilo přímo ze Slunce. Maeve tu slečnu viděla poprvé a první kontakt se slunečním vlčetem byl velkým zklamáním. Tak za prvé. Proč tu nebyla nějaká malá vlčata jako ona sama? Pravda, ani ona hnědá vlčí slečna již nebyla zrovna malé usmrkané vlče (ačkoli o té usmrkanosti by se dalo polemizovat), ale stejně. Ta zlatá už skoro nebyla vlčetem. Jaké to neštěstí! Na druhou stranu, alespoň nějaká potenciální učitelka, jíž by se mohla Maeve nalepit na paty, no ne? Nicméně... ten druhý problém spočíval v tom, že zlatavá vlčka očividně nebyla samcem, což Maeve znepokojovalo – copak se vážně samci rodili jako statní bojovníci a přeskočili fázi neohrabaného vlčenství? Inu, vypadalo to tak. Zatím totiž na žádného malého kluka nenarazila. Budu se muset konečně poptat.
Kaya pak začala úkolovat, že se mají všichni dát na ústup. Maeve vydala plačtivý zvuk. „A co když nás to, tetičko Kayo, sežere?“ zamrkala nevinně a zhluboka se nadechla. Šili s ní všechny čerti, nejraději by rovnou hupsla do dalšího maléru a šla tomu hadovi dát co proto, jakoby jí nestačilo dobrodružství v podzemí, ale nakonec se přece jen dala na ústup. Pomalými krůčkami se vzdalovala od hada, který teď hrozivě syčel a natahoval se a zase smršťoval. „Sežeje nás to, že jo?“ žvatla nakonec při pohledu na děsivě zúžené oči. „Já chci maminku,“ zamumlala ještě. Tak přece jen to nebyla tak neohrožená badatelka. Její herecká role byla tatam. A had byl stále tady.

Zůstaň vzadu. Malá Maeve významně natáhla obočí s výrazem „No to si ještě rozmyslím“. Víte, když řeknete vlčeti, ať zůstane vzadu, je to asi stejný pokyn, jako byste mu řekli, ať se za vámi okamžitě přiřítí a začne vám s nevinným kukučem poskakovat okolo nohou – a přinejlepším se u toho ještě hihňat, jak je to boží a zábavné, zatímco vám tečou nervy všemi směry. Maeve však, jistě k nedozírnému štěstí Kayi, hned slova vlčice nepřekroutila a skutečně se zastavila. Ta příšera se jí nelíbila, ať už byla zač co byla, a rozhodně neplánovala se jí naservírovat k obědu. Jenže bylo otázkou, zda si ji ta obluda neplánovala naservírovat k obědu. Skepticky svraštila obočí.
„Požád jsi mi neřekla, co to je,“ durdila se a mávala šedou tlapkou před sebe. Tohle bylo její poprvé, co se setkání s hady týkalo, takže tomu nerozuměla a nechápala to. Na druhou stranu, třeba to bylo obyčejné a přátelské zvíře, které se jen bálo, že jo. Asi takovými myšlenkovými pochody si její vlčecí já chtělo vytvořit bariéru předtím, aby se netřáslo strachy a nemyslelo na to, že had ji může slupnout jako malinu, ani se pořádně nenaděje. Navíc – třeba takové ptáky dřív Maeve nepovažovala za nijak speciální, nezajímali ji, neměla s nimi nic společného... snad jen to, že si občas nějaký vlk zasytil ptákem žaludek. A pak přišel Růženka a úplně změnil její pohled na ptáky! Třeba i ta divná klikatá věc, svíjející se na zemi a vyplazující rozvětvený jazyk, bude v něčem překvapením!
Kde jsou ostatní? To bych taky ráda věděla, pomyslela si smutně a v zlatých očích se jí zaleskly slzičky. Snad nebude brečet! Je už přece velká holka. Prudce zamrkala a nechala myšlenkám ve své hlavě úplnou svobodu. Létaly jedna přes druhou v rychlém sletu. Tetička Nel odešla na lov s dalšími členy Borůvky... takovou tou starou hnědou a tím mohutným černým a tou mladou dospělačkou... Velký Alfák není k nalezení, asi někde podřimuje. A Staříka jsem neviděla celé věky, snad se mu nic nestalo, přemítala v duchu a začala se strachovat o své nejbližší. Pak si však vzpomněla, jakým důležitým úkolem ji ta mrzutá vlčice pověřila – Maeve přeci měla podat hlášení o stavu smečky. Cítila se jako ve vzrušujícím filmu!
„Nel je na lovu. A já byla mezitím na dobrodružstvím s panem Tichým,“ udělala významnou pauzu a doširoka se usmála při vzpomínce na mohutného bílošedého vlka. „Bylo to super, Kayo! Sežrali nás kopce, což už tak super nebylo, ale objevili jsme dávno zapomenutý svět! A –,“ zastavila se v polovině slova a nevinně se přitom uculila. A jejda, nechala se trochu unést. „Staříka jsem neviděla a Alfáka taky ne,“ poreferovala jí pak konečně. A ani ne Eloru. Kde jen vězí? A proč mě opustila? Měly jsme přece společně hrát tetičce Nel na nervy, fňukla, ale nahlas to neřekla. Had totiž hlasitě zasyčel a malou Maeve probral z úvah.
Svět okolo se najednou rozzářil malým elektrickým výbojem. Maeve překvapeně uskočila a brada jí spadla div ne k zemi. „Co to bylo?“ žbleptla. Na hnědočernou vlčici zírala s neskrývaným obdivem a zároveň naštváním. Co kdyby se jí to vymklo z tlap a zasáhla těmi svými čáry máry Maeve, no!

Do role neohrožené badatalky se pustila s takovou vervou, že za chvíli zapomněla, že by taky měla mít rozum. Kdesi zdáli se ozývalo zvláštní vrčení, ale protože se spíš snažila neposlouchat, aby ji ta bouřka tak neděsila, myslela si, že je to přesně ona – bouřka. A kdyby věděla, že je to ta stará zakomplexovaná ježibaba (dobře, stále byla ještě mladá, ale na Maeveiny poměry to už byla seschlá švestka) a do toho jeden velký obtloustlý had, už by zase běžela zpátky. Jenže takhle v nevědomosti se jí to lesem ťapkalo přímo parádně! Navíc přece musela nějakého dospěláka jít tyranizovat svým sladce vyděračským pohledem, aby neumřela hlady. Takže i kdyby věděla, že je to Kaya, beztak by tam šla. Konec konců, naposledy se s ní taky podělila o jídlo! Jen s tou svojí věčně žijící vločkou dělala cavyky. Ale teď by jí to klidně odpustila, protože měla vážně hlad. Že já hloupá nána jsem nešla s tetičkou Nel, pomyslela si frustrovaně. Už se na ní začalo podepisovat, že už není úplně malým vlčátkem, ale pomalu se šine do puberty. A o to více ji frustrovalo, že si neumí ulovit ani žvanec.
No a najednou, jak tak ťapkala dál, si všimla pozadí černohnědé vlčice s tou podivnou vločkou na krku, na kterou však zatím pořádně neviděla, protože vlčice stála zády. I tak si byla jistá, že je to přesně ona. Zbarvení srsti sedělo a pach Borůvkové smečky jakbysmet. Jen se zdálo, že se trochu zmenšila, protože naopak Maeve už nebyla tak prťavá. Nakonec byla docela ráda, že tu starou zakomplexovanou ježibabu vidí, jenže pak jí očka padla na to to odporné flekaté monstrum, co se svíjelo na zemi. „Eeew,“ zaksichtila se s odporem a otřásla se. Netušila, co to jako bylo, to zvíře s upírskými tesáky a zúženýma chladnýma očima, ale poprvé v životě možná ani té záhadě nechtěla přijít na kloub. Vypadalo to každopádně děsivě a ani Kaye se to očividně nelíbilo! Maeve nervózně přešlápla z nožky na nožku a popotáhla. Co když ji to sežere? Ona by ráda něco snědla, ale neznamenalo to, že by sama chtěla být snědena! A Růženka, který ted rychle plácal miniaturními růžovými křídly, očividně přesvědčení malé hnědé vlčice sdílel.
„Co to je za příšeru?“ zamumlala Maeve napůl zvědavě a napůl ustrašeně a udělala váhavý krůček dopředu. Pokusila se na toho nechutného slizkého tvora zlověstně zamračit, protože tohle bylo přece území Borůvkové smečky, ne nějakého odporného plaza, co se tu vyhříval na sluníčku, jako by mu to tu patřilo, jenže moc jí to ovládání mimiky nešlo a bylo to spíš k smíchu. Dokonce se na něj pokusila i zavrčet, ale spíš než děsivě to znělo náramně vtipně, takže si asi dovedete představit, jak moc zbytečné její snahy byly. Jo, Kaya nenarazila na dobrého bojovníka proti hadům. To dřív bude Maeve a Růženku vytahovat ze chřtánů té obludy, než že by se jim podařilo ji společnými silami zahnat. Inu, snaha byla.

<< Úkryt

Pomalu ťapkala z úkrytu, Růženka se jí motal okolo tlapek. Rozhodl se totiž, že pár chvil si procvičí své pidi nožky a bude okolo Maeve poskakovat. Hrál si s ohněm, nutno podotknout. Maeve sice magii ohně neovládala – a vlastně ani nevěděla, že nějaká v ní vůbec dřímá –, ale i tak... stačil by jeden nemotorný krok a mohl by skončit na placku pod jednou z Maeveiných tlapek. A to i přesto, že Maeve byla ještě stále poměrně prťavá. Nakonec však přece jen dospěl k názoru, že riskovat přeměnu na tenkou placku nebude, a s pískotem vylétl nad Maeveina záda.
Mladá vlčí slečna si to s nosánkem jemně nahoru vykračovala Borůvkovým lesem. Bylo krásně teploučko, vzduch byl však těžký a zdálo se, že se schyluje k bouřce. A opravdu! V jednu chvíli se kdesi v dáli ozval hlasitý zvuk, který donutil Maeve zastavit. Srdíčko jí nadskočilo. Bouřka se jí vůbec nelíbila. Jednu dvě už zažila, ještě tehdy, co byla doma, a byla ráda, že si na to moc nepamatuje. Ty zvuky byly hlasité a děsivé – když se však obloha rozzářila poté, co ji pročísl blesk, to bylo tajemné a pěkné. Hromy se jí ale vůbec nepozdávaly. Nakrčila čelo a v naději pohlédla na Růženku, že ji před tou bouřkou ochrání. Jenže... na to to byl až moc malý ptáček. A tak se musela malá slečna spokojit s tím, že bouřka burácela a nebyl tu žádný dospělák, aby ji ochránil. Snažila se hrát na neohroženou, ale teď se trošku bála. Hlasitě zakňučela a potřásla hlavou. Tak Maeve, a teď šup do role neohrožené badatelky! S tou povzbudivou myšlenkou se rozešla směrem... no rovnou směrem k tůňce.

~ | 53 |

Záhadu s čumáčkováním sice ve snech nevyřešila, ale zato se na pár chvil vrátila domů a byla zase mezi sestřičkami a tatínkem. Skotačila s trojicí vlčích slečen, tahala je za huňaté ocásky a uši a spolu prozkoumávaly každičký kout smečkového území. A po zábavě následovaly lekce zkušeného tatínka, které byly očas sice nudné, ale teď by vyměnila cokoli za to, aby si je mohla zopakovat. Borůvková smečka sice byla jejím novým domovem, ale i tak jí po tom starém zbyla díra v srdci.
Když se probudila a uvědomila si, že to byla jen iluze, srdíčko se jí bolestivě sevřelo. Nenechala se však nostalgií užírat dlouho. Ještě stále rozespalá zamžourala před sebe a kratinký moment vyčkávala, než se jí zaostří zrak. Pak se převalila na břicho a podepřela se na tlapkách. Růženka u toho čile poskakoval okolo kožešiny, na níž Maeve ležela. Po chvilce se vydrápala na všechny čtyři a oklepala se. S významně pozvednutým obočím přitom pohlédla na Růženku a naklonila hlavu na stranu. Růženka byl taaak roztomilý! „Tak co, Princezno Růžové peříčko, je libo dobrá snídaně?“ zazubila se. Měla vážně hlad. Jako vlk. Co jako vlk, rovnou jako tři vlci! Jenže si uvědomila, že lovit neumí a v duchu se pokárala, že přece jen nezůstala s tetičkou Nel a nepozorovala ty úžasně chytré dospěláky, jak nahánějí nějakého chudáka srnu. Hladově se oblízla. Na druhou stranu... takhle měla alespoň spoustu zážitků z posledního dobrodružství s Erlendem! Kde jen teď byl? Ráda by se za ním vydala, jenže vůbec nevěděla, kde by toho mlčícího balvana měla hledat, a tak se místo toho rozhodla, že již tradičně prozkoumá les. Třeba ji tam bude čekat další dobrodrůžo?

>> Borůvkový les

~ | 52 |

<< Borůvkový les

Najít úkryt nakonec nebyla taková věda, jak Maeve očekávala. Tedy, ona by si nepřipustila, že jí může chvíli zabrat, než se zorientuje, ale jakmile se vydala k tůňce, klikatá cesta ji spolehlivě do jeskyně zavedla. Její oči si chvíli musely zvyknout na přítmí; trvalo, než se jí zorničky rozšířily a viděla více, než jen nerozpoznatelné šmouhy. Tak nějak doufala, že se před ní zjeví někdo, komu by mohla povyprávět to skvělé dobrodružství, jež zažila, jenže nikde ani živáčka. Společnost jí dělali leda tak pavouci, pokud si tu někde v rozích hověli. A pak samozřejmě Růženka. Jenže Růženka byl účastníkem Maeveina super skvělého úžasného dobrodružství taky, a tak by bylo asi hloupé, kdyby mu to vyprávěla. Nebo snad...? Nakonec ten nápad vymetla z hlavy a rozťapkala se podél zdí až k poslední jeskyni. Nejdřív si říkala, zda by se hodně Velký Alfák Blueberry zlobil, kdyby udělala menší průzkum, jestli je jeho soukromá jeskyně fakt lepší (v nejhorším by se na něj podívala svým vyděračsky sladkým pohledem, aby přestal hudrovat), ale nakonec se rozhodla jít poslušně až dozadu, přesně tam, kde byla tehdy s tetičnou Nel a Elorou. Zastesklo se jí. Opět. Její mysl však stihla opět přeskočit někam jinam. Amorkovo kouzlo lásky očividně pořád přetrvávalo. Dostala sice svoji odpověď na to, jaké je to se čumáčkovat, ale ráda by to slyšela i od jiných dospěláků! Erlend jí třeba nechtěl ranit její city, takže řekl, že je to super, ale ona stále věřila tomu, že to musí být přece jenom nechutné, alespoň trošičku, olizovat se navzájem. Měla by tu záhadu rozluštit!
Nyní se jí však mnohem více pozdával scénář, že se vydá na kutě. Jak dlouhá, tak široká se rozplácla na ledové zemi a chytře si lehla tak, aby jí jen polovinu těla zahřívala kožešina. Přece jen, venku byly třicítky a to bylo panečku vedro! Líbil se jí však ten pocit tepla, protože se jí pak zdálo, že tu není sama. Bylo to skoro jako u maminky. Přesně té, s níž se nikdy neviděla a kvůli které se vydala na tu sebevražednou misi... která však nakonec skončila lépe, než očekávala. Spřátelila se s tím nejúžasnějším staříkem na planetě zemi a našla si nový domov. Brzičko už nad tím vším však nedovedla přemýšlet, jak byla unavená. A Růženka byl očividně též na smrt vyčerpaný, protože složil svá miniaturní narůžovělá křidélka podél těla a uvelebil se na Maeveiných zádech. Společně brzy usnuli. Jestlipak alespoň ve snech odhalí naše hrdinka Maeve záhadu s čumáčkováním?

Bylo nádherně a počasí přímo vybízelo, aby si malé vlče šlo hrát, jenže tu zůstalo samo. Silueta bílošedého zmizela v dáli, tetička Nel byla očividně stále na lovu... a Stařík? Toho Maeve neviděla, jak je rok dlouhý. A ani nemusela přemýšlet o tom, kde zrovna byla Elora, protože by to stejně nevymyslela. Na jednu stranu byla ráda, že je opět doma – a že vůbec může o tomhle krásném lesu říci, že je jejím domovem –, ale na tu druhou by nejraději pokračovala spolu s Erlendem v prozkoumávání Gallirei, protože tady v lese nebyla vůbec žádná zábava, když tu byla sama. Jenže jak se zdálo, Erlend byl fuč... takže si očividně bude muset najít vlastní zábavu.
Nejdříve se rozhodla, že se spolu s Růženkou uvelebenou na jejích zádech vydá křížem krážem lesem. I v zimě měl své kouzlo, ale to možná proto, že si ho Maeve nikdy neprohlédla pořádně a hlavně byla ráda, že není bezdomovcem a někdo jí poskytl azyl, protože na holých stromech krčících se v ledovém sevření zimy nic moc kouzelného nebylo. Teď však musela uznat, jak tak si to ťapkala po mechem zarostlých cestách, že to tu vypadalo přímo božsky! Kulila oči na všechno to borůvčí a huňatý ocásek jí volně metal ze strany na stranu, zatímco natahovala krk a kroutila hlavou do všemi směry, aby si mohla pořádně prohlédnout i špičky vzrostlých stromů a nemusela koukat jen na prvních pár pater větví obsypaných jehličím. Příjemně to tu vonělo. Štiplavá vůně smoli a jemná vůně mechu ji šimraly na čumáčku. Líbilo se jí tu.
Krátký výlet v lese, kdy kráčela sem a tam, od jednoho stromu ke druhému, a strkala hlavu všude, kam se jen dalo, jí dokonce pomohl zapomenout na tu podivnou skličující samotu. Cítila tu sice pachy vlků ze smečky, ale většina jich byla již staršího data, navíc pořádě nikoho neviděla. Snad jen ptáky zpívat v korunách stromů. A když ji zase toho uvědomění udeřilo do tváře, hned byla její veselá nálada ta tam.
Ještě párkrát udělala kolečko okolo lesa, načež se rozhodla, že si dá šlofíka. Sice předtím spala u vody, ale to byla ještě docela zima, takže to nebylo tak příjemné, jako spát zavrtaná v oněch teplých měkoučkých kožešinách v úkrytě, a navíc předtím toho ušla tolik, že se skoro divila, že jí ještě nepadají tlapky! Byl čas se schoulit v teplém doupěti a nabrat pořádně sil, aby pak mohla zjistit, kde všichni ti dospěláci vězí!

>> Úkryt

<< řeka Mahtaë (sever)

Poslušně ťapkala za svým bodyguardem, strejdou a bůhví čím ještě, a pokud byste se snažili vyčíst její náladu, moc by se vám to nepodařilo. Na jednu stranu se totiž snažila co nejvíce loudat a ve zlatých očích se leskl smutek, na tu druhou se ale doširoka usmívala. Nebylo to ale proto, že by se zbláznila, nýbrž protože její výraz tváře a postoj těla přesně ukazoval, jak se cítila – srdíčko jí div nepukalo radostí, že opět uvidí ten známý les a přesvědčí se o tom, že za dobu, co byla na dobrodružné výpravě ve chřtánech vlkožravých kopců, neztratila svůj domov, ale zároveň to znamenalo loučení.
A jí se zkrátka loučení nelíbilo. Loučení bylo smutné. Bolelo. Ještě že však byly její myšlenky naprosto rozlítané a často směřovaly i k čumáčkování, nad kterým začala přemýšlet, co ji to cosi tajemného štíplo do tlapky, a tak nad oním loučením nepřemýšlela natolik intenzivně. Že v tom měl prsty vlček lásky Amorek, to ji nenapadlo, protože o lásce toho ještě moc nevěděla. Taky proto se tak bílošedého na čumáčkování vyptávala, a byla rozhodnutá, že se zeptá i třeba Staříka nebo tetičky Nel! Nebo třeba Velkého Alfáka Blueho. Možností měla spousty a těšila se, až všechny chytré dospěláky pořádně vyzpovídá, jak moc báječné je se čumáčkovat! A kdyby ještě i nějakou tu hubičku, potažmo čumáček, ukradla od nějakého vlčecího prince...
Ani se nenadála, a už byly v lese. Za tu dobu, co sem šli, se již rozednilo a den byl panečku jako malovaný! Jako kdyby se ocitla uprostřed pohádky. A to se jí moc líbilo a zvedlo jí to náladu. Sluníčko krásně hřálo a obloha byla blankytně modrá, no úplně nádhera! To loučení nakonec nebude až tak smutné, když se rozloučí během tak krásného jitra, ve stínu listnatých stromů, které byly pro malou princeznu domovem, a s pocitem, že nic nekončí a jednou ji může její oblíbený dospělák opět navštívit. A pokud by nepřišel, Maeve by si ho našla sama a jako neposedný skřítek se k němu hned nahrnula a pořádně ho obejmula!
Zastavili se hned zkraje. Maeve kecla do mechu a hlíny, zatímco její ocásek mával ze strany na stranu. „Budeš mi chybět, stlejdo,“ zakňučela a naposledy se mu zachumlala do té parádní huňaté srsti. „A Růžence taky!“ dušovala se pak a ohlédla se za rameno, aby v rámci možností viděla na svá záda, na nichž byl opět usazený ptáček s narůžovělým peřím a rozpustilým kukučem. „Viď že na mě nezapomeneš, viď že ne!“ ujišťovala se ještě a v očích jí jiskřila naděje. On na ni nesměl zapomenout! Ona ho bude nosit ve svém srdíčku navždy, i až zestárne a bude z ní seschlá švestka! A všem bude vyprávět o báječném dobrodružství pod povrchem země.
„Děkuji ti za všechno, stlejdo. A buď hodný a nezlob!“ řekla mu nakonec, jako by byl on vlčetem a Maeve zkušenou dospělačkou, a pak se otočila směrem k srdci lesa. Těžko se jí loučilo, ale věděla, že už natrápila svojí nevyzpytatelnou povahou Erlenda dost. Zamávala mu proto na rozloučenou a vydala se domů.

Čumáčkování, to byla tuze záhadná věc. Bílošedý sice nemluvil, a tak se nemohl jako nějaký básník předvést malé Maeve všechny své pocity, vykřičet je do světa a obeznámit s nimi každou květinu, která rostla na louce, každý potůček, který protékal lesem, a každou horu, jež se tyčila k nebesům, avšak jeho zasněný pohled prozradil více než tisíc slov. Maeve si přesto nebyla jistá, jestli je s takovou odpovědí spokojená. Potřásla hlavou a zamyslila se. Už tedy věděla, že je čumáčkování super věc! Na druhou stranu, sama to nevyzkoušela, a to bylo děsně nefér. Proč se s ní nikdo nechtěl čumáčkovat? Mohla by třeba dát hubičku nějaké květině, ale to přece nebylo to pravé ořechové!
Když nad tím však přemýšlela, jako úplně malá se čumáčkovala! Ony vzpomínky již byly vybledlé, protože to bylo ještě v době, kdy se krčila u maminky a popíjela mateřské mléko – ach, jak jí jen matinka chyběla! –, ale byla si takřka zcela jistá, že se sestrami se občas čumáčkovala. Takové hubičky však byly spíše omyly, a to když se navzájem postrkovaly, nevnímaje ten obrovský a složitý svět kolem sebe.
Z celého toho přemýšlení o čumáčkování se jí roztočila hlava. Pořádně nevěděla, proč o tom tak znenadání přemýšlí, ale bavilo jí to! Dokonce by se vsadila, že kdyby o tom nepřemýšlela, puklo by jí srdce nedostatkem lásky. Najednou musela o lásce přemýšlet, jako by to pro ni bylo životně důležité. A možná, že ano. Kdyby jí totiž puklo srdce, to by rozhodně nepřežila!
Ze zamyšlení o lásce a čumáčkování ji však vytrhly těžké kroky. Bílošedý se očividně rozhodl, že Borůvka čeká, a Maeve mu to neměla za zlé. Tedy, ještě stále se na něj trošičku zlobila, ale na rodinu se vlastně již těšila. Navíc pořád měly pár chvil, které mohly strávit civěním na sebe a tichým loučením! Mávla oháňkou a zvesela se za ním rozťapkala. Jak maličké měla oproti němu tlapky!

>> Borůvkový les