Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Kaskády

//kurzívou je označena reakce na osud v Kaskádách

S dychtivým úsměvem naslouchala tetičce a srdce jí nadšeně bilo do hrudního koše, když byla tak blízko k vyřešení té velké záhady – a to takové, zda se vlčí kluci již rodili jako dospělí (nebo se spíše jen tak objevovali, protože jak sama Aranel řekla, jen těžko by se dospělý vlk vešel do jiného dospělého vlka), nebo jim osud naděloval stejné problémy jako vlčím slečnám. Slepotu a kníkání u matčina břicha, a taky čelení prořezávajícím se zubům a nateklým dásním. A vlastně ji uklidnilo, že to tak skutečně bylo. „Já si to myslela,“ pokývala horlivě hlavou, ač s touto bláznivou hypotézou přišla ona sama a jen se tvářila, že ji má od někoho jiného. Vysvětlení Nel však bedlivě naslouchala, aby si ho pořádně zapamatovala. Skutečně to smysl dávalo, ale jak to mohla vědět, když se s žádnými vlčaty opačného pohlaví nesetkala! Nyní byla však záhada vyřešena a Maeve se cítila o to lépe, že byl svět nejen spravedlivý, ale taky že tetička očividně nepřišla na to, že si to Maeve dosud skutečně myslela, ne že jí to někdo nakukal.
Představa o tom, že by Velký Alfák Blueberry mohl zrušit smečku, ji vyděsila. Vykulila oči, avšak Nel se dušovala, že se nic takového nestane. Maeve se tedy zpočátku uklidnila, jenže pak ještě její oblíbená chůva zmínila něco, co ji vyvedlo z míry. „Tvoje maminka někdy byla alfou? To jako Blueberry nebyl alfou pořád? To mi nikdo neřekl!“ Nejdřív se musela (dotčená, že se to dozvídá až teď) zeptat na tohle, protože ji to nesmírně zaujalo. Vlastně to dávalo smysl, protože Blueberry asi až tak starý nebyl, ale... Maeve si pořádně až teď uvědomila, že má Borůvková smečka dlouhou historii. Jsem členka smečky s dlouhou historií, boží! zhodnotila to v duchu. Možná, že Borůvková smečka existovala ještě déle, než Maeveina rodná smečka. Ach, jak bych se ráda zase viděla s tatínkem a sestřičkami... A maminkou! Aspoň jednou, na chvíli! dumala, avšak hned si uvědomila, že jí trošku mysl poskočila jiným směrem. „Já bych totiž nechtěla, aby někdo, kdokoli, Borůvkovou smečku zrušil,“ doplnila pak.
Téma ztracené rodiny ji nejdříve vystrašilo jen v hlavě, jenže pak sněhově bílá zmínila něco, co se rodiny úzce týkalo a bylo načase se tomu strašáku postavit i v realitě. Maeve odmítavě zakroutila hlavou. „Ne, to ne, já vás neopustím. A víš proč? Protože když jsem sem do Gallirei přišla já, určitě to zvládnou i mé sestřičky a tatínek! A pak je zavedu do Borůvky a budeme žít šťastný život až navěky!“ Trošku se zasnila, pravda, a její slova byla iracionální, ale na kratinký moment ji zalil tak tíživý pocit odloučení, že musela své rozpolcené srdíčko něčím uchlácholit.
Počasí i malé Maeve dělalo starosti, ale nemohla si odpustit myšlenku, že by se ráda k jezeru podívala. Aranel znala sice jako laskavou a milou, ale v tomto případě by pravděpodobně Maeve nic nesvedla, ani kdyby na ni vykulila prosebné oči a začala by škemrat. Rozhodla se ji tedy následovat, ač vlastně nakonec nepotřebovala až moc pobízení.
Nevinný pobyt na kaskádách se kvůli písku změnil v dobrodružství, jež by si i Maeve nejraději odpustila. Prudký vítr zvedal vířící písek, až bylo sotva vidět na krok, a nebesa byla brzy rudá. Písčitá zrna vířila kolem dokola a nepříjemně pronikala vlčí slečně do tlamy, až se z toho rozkašlala. „Tetičko!“ vypískla poděšeně a vystrašeně hleděla na tu děsivou podívanou. Větve praskaly a brzy se za jejími zády ozval strašlivý zvuk. Pořádně ani nestačila natočit hlavu k tomu, co ten zvuk způsobilo, a padající strom zachytila jen matně. Vichr nemilosrdně vyrval strom z kořenů a praštil jím o kamení do vody, až se voda rozstříkala na všechny strany. Pár kapek vody v kožichu bylo ovšem to poslední, co by Maeve zajímalo. Hlasitě zakňourala; ta děsivá podívaná ji dokonce odprostila od myšlenek na to, že má zase zpátky tu rýmu, nic pořádně necítí a huhlá. Ve shonu ani pořádně nezaregistrovala procházející členko Borůvkové, ale jedno věděla jistě. Musí s tetičkou pryč, pokud nechtějí skončit na placku. A tak se rychle dala na útěk a srdce jí poplašeně bilo v hrudi.

• • •

Když Maeve s Nel utekly tomu infernu, dostaly se zpět do propadliny. Maeve už věděla, že se blíží smečce, protože tímto místem předtím procházely, když mířily na Kaskády. Opět tu foukal poměrně studený vítr, ale tentokrát tu trochu vířil i písek a nebylo tak jasno, jakkoli to vypadalo, že by jasno mělo být, protože bylo okolo poledne. Sluníčko se však schovávalo za mraky a bylo poměrně chladno, obzvláště na léto. Maeve se zastavila a zamrkala. „To bylo o fous, tetičko,“ vyhrkla a plačtivě se na tetičku zazubila. „Ale přežily jsme to, což znamená, že jsme neohrožené, že jo?“ Cesta vedla jasně do Borůvkové smečky, o tom nebyl pochyb, ale Maeve chtěla ten zážitek se spadnutým stromem trochu rozdýchat... což byl možná první důvod, proč chtěla být sama, ale ten hlavní byl takový, že se jednoduše chtěla vydat ještě na jedno dobrodružství. Nejlépe na ne takové nebezpečné, avšak konec konců, bouře již ustala, a ačkoli písek ještě stále vířil ve vzduchu, nevypadalo by to, že by se opět měly lámat stromy. Rychle doběhla tetičku. „Víš, jak jsi říkala, že vlčata opouštějí smečky, protože chtějí cestovat a poznávat? Tak já si myslím, že jsi měla pravdu. Půjdu se podívat, jaké škody napáchal ten vítr, jo? Ale neboj, vrátím se, brzičko. Slibuju. Už jsem ale přece velká holka a Elora byla dokonce mladší, když šla na obchůzku sama,“ zasvětila tetičku do situace a tázavě na ni pohlédla. A pak se na ni plná vděku usmála a odhopsala pryč. Zůstal za ní jen zvířený písek, který ještě stále brouzdal krajinou a byl jakousi vzpomínkou na to, jak Maeve spolu se svojí milovanou chůvou utíkala padajícím stromům. Maeve nicméně doufala, že ta vzpomínka nebude věčná a že onen písek zmizí. Pořád vlastně nechápala, odkud se vzal. V poušti v životě nebyla. A ani teď tam nezamířila; ostatně ani nevěděla, kam jde.

>> Východní hvozd

//nastala tu menší kolize, Nel zapomněla napsat na konci svého postu přechod do Propadliny, takže Maeve ji tam následuje a na osud výše zareagujeme tam c: Díky za pochopení! >:D

>> Středozemní propadlina

//v pohodě, ono z hlediska pravidel Alergické mánie dává smysl, že tu alergii od Nel už chytla, tak si ji s dovolením přivlastňuji. Holt se nemá tak objímat, no, může si za to sama!

Konverzaci o zpřátelené smečce Asgaarské uzavřela nadšeným pokynutím hlavy a připitomnělým úsměvem k tomu. Už se vážně těšila, až pozná jejich les a hlavně až zjistí, jestli tam bude někdo, s kým by si mohla hrát. A pokud tam nebudou vlčata v jejím věku (v tom případě sehraje ubrečené divadýlko!), pak si holt pro sebe ukořistí nějakého dospěláka. Konec konců, dospěláci byli alespoň obeznámeni o spoustě věcech, a i když z nich měla malá Maeve komplexy, alespoň by se při hře i něčemu přiučila. Učení byla občas nuda, ale někdy také zábava a zdroj zajímavých a jistě veleužitečných informací!
Srdíčko se jí zatajilo při zmínce, že měla Aranel kromě dvou dcer i syna. Tedy ještě má, jen to už není malý uzlíček, ani o něco větší vlče jako Maeve, ale dospělák. Těžko říci, jestli nudný, nebo velmi zábavný, ale minimálně měla Maeve příležitost zjistit, jestli se tedy vlčí kluci rodí stejně bezbranní a maličkatí (a hloupí) jako vlčí slečny, nebo jsou hned dospělí a chytří. Znělo to sice uhozeně, avšak Maeve nad tím pořád bádala. Jenže jak se na to zeptat, aniž by vzbudila podezření? No a nakonec se rozhodla zvolit svoji klasickou cestu. Zeptat se na rovinu, ale tvářit se u toho tak chytře, až to vypadalo, že spíše zkouší znalosti Nel, než že by něčemu sama nerozumněla. Snad tetička nebude pochybovat o mých znalostech... „A Aithér si taky prošel vlčecí fází?“ Otázku položila s neochvějným přesvědčením, že to nezní trapně, ale určitě znělo, protože běžně se určitě nikdo nešťourá v tom, jestli se i samci rodí v té malé podobě bezbranných uzlíčků. Život se samými sestrami – a pěkně krátký život, vzhledem k tomu, jak brzičko Maeve od rodiny utekla – holt Maeve poznamenal. „Víš, jednou mi někdo řekl, že se vlčí kluci rodí už jako dospěláci, namakaní a tak. A dávalo by to smysl, protože jsem zatím narazila jen na vlčí holky. Ale mě to přijde jako hloupost,“ dumala hlasitě a tvářila se při tom velmi důležitě a sečtěle. Inu, jak moc jí to šlo, již musela posoudit sama Aranel.
„Slibuješ, že neopustíš? Já bych nechtěla, abys opustila mně. Takže nesmíš opustit ani Borůvku!“ halekala a ustaraně těkala zlatýma očima sem tam. „Tu alergii určitě způsobují ty strašlivé žluté kytky, takže kvůli nim odcházet nebudeš muset. A já slibuju, že se budu chovat jak nejlépe budu umět, abys na mě mohla být hrdá a neměla důvod odcházet.“ Tiše se zahihňala a na znamení slibu zdvihla tlapku do vzduchu a jemně se dotkla té tetiččiny.
„Tak naše rodiny můžeme jít hledat spolu!“ navrhla pak naplněná nadějí, ačkoli Aranelina partnera neznala a ani nevěděla, kde by vlastně měla s hledáním svých sestřiček, tatínka a maminky začít. Někde ovšem musela. Pro zatím se tím však nechtěla moc trápit, už tak ji z toho bolelo srdíčko a celý vlk, takže ty myšlenky rychle vyhnala z hlavy jejím prudkým zatřepáním a místo toho udiveně začala pozorovat vířící písek. Objevil se tak náhle, že to skoro vypadalo, že se jí to jen zdá! Ale nezdálo, protože tetička si toho všimla taky, a obě snad vidiny neměly.
Jenže písek – už věděla, jak se ta podivná, maličká vířící věc jmenuje – byl očividně pěkný problém. „Ale já chtěla k jezeru,“ zakňourala, a kdyby neměla ucpaný nos, i by pěkně dlouze popotáhla. Rozplakat se ovšem mohla, to s ucpaným nosem ani špatným čichem nesouviselo, a taky že to vypadalo, že se každou chvíli rozpláče. Bylo jí to líto, že se návštěva jezera odkládá, ale nakonec dopošla k Nel a s povzdychem pípla: „No tak pojďme. Ale stejně si myslím, že bychom měly jít k tomu jezeru, písek nepísek...“

//hádám, že se už Nel s Maeve naobjímaly dost, takže s dovolením už to beru tak, že alergii na pyl má opět Maeve >:D

„M-hm. Tak dobře. Domluveno. Až se budeme vracet do Borůvkového lesa, stavíme se tam. Myslíš, že budou mít ze mě radost?“ Nevinně zamrkala zlatýma očima a tvářila se přitom tak důležitě, jako by přece každý musel mít radost z toho, když ho navštíví ztřeštěné vlče a rozumbrada k tomu! Na druhou stranu, Maeve se vážně těšila, až se setká s nějakými dalšími vlčaty. Pokud tam ovšem nějaká budou, uzemnila sama sebe, ale snažila se na to malé ale nemyslet. Netušila, odkud se vlastně vlčata berou, ale určitě to nemohlo být tak složité, takže proč by i v Asgaarské smečce nějaká vlčata nebyla? Maeve by se tak ráda seznámila!
Vyprávění Aranel naslouchala kupodivu pozorně a ani se u toho neklidně nevrtěla nebo se nevrhala do ledové vody. Na to to bylo moc zajímavé. A jedna věc ji zaujala ze všeho nejvíce. „Ty máš taky vlčata?“ Překvapeně svraštila obočí, načež jí došlo, že už asi budou odrostlá, hlavně podle toho, co Aranel řekla a že použila minulý čas. Opět ji smetla další vlna zklamání, ale alespoň odhalila něco ze života tetičky, a to se přece taky počítalo! „Velké vlčí jezero? Tak dobře!“ usmála se. Ten název nezněl povědomě, ale jednou tam již byla. Ještě v zimě, kdy bylo jezero zamrzlé. Se Staříkem. Jenže ani netušila, že to bylo zrovna tohle jezero a už si to pořádně ani nepamatovala. Zdálo se to být tak dávno! I přesto se však těšila, až tam vyrazí a pěkně se vykoupe!
Povídaly a povídaly a Maeve si samozřejmě nemohla nevšimnout, že je tetiččin hlas huhlavý a že občas pšíkala. Samotná vlčí slečna měla v hlavě vysvětlení – alergii na borůvky – a taky se s ním pochlubila. Naštěstí to ale soudě dle slov Aranel alergie na borůvky nebyla. „Tak to je dobře. Já bych nechtěla, abys musela jít pryč,“ žbleptla a přivinula se k Aranel, neuvědomujíc si, že s takovouhle bude za chvíli prskat a huhlat taky. „A co když to bylo to drobné žluté kvítí na hoře, co ti způsobilo alergii?“ tázala se a otočila se směrem k Vyhlídce, jako by tam snad dovedla dokřičet a nebohým květinám vyhubovat. „Proč jen trápíte moji tetičku? Nemám vás ráda,“ zamumlala, ale hihňala se přitom, tudíž to nemělo takový efekt, i kdyby ji ony květiny mohly slyšet. Nemohla si ale pomoct, protože rozmlouvat s květinami, a ještě takovými, které ani nebyly na dohled, bylo vážně komické.
Ačkoli alergie nebyly nic příjemného (konec konců, Maeve si to již vyzkoušela na vlastní kůži), mnohem smutnějším a děsivějším tématem byla ztracená rodina. Vlčí slečna se ale snažila zadržet slzy a udržet pod kontrolou hlas, aby se jí moc netřásl. I tak všechny ty vzpomínky pěkně bolely. „To je dobré,“ dušovala se, ale ve skutečnosti to rozhodně dobré nebylo. Bolelo to. Maeve chápala, že chtěla Aranel vědět, c o se jí přihodilo, ale musela ta otázka vážně přijít? „Určitě se ještě se sestřičkami a tatínkem potkám. A s maminkou. Cítím to. Tady.“ Tlapkou si sáhla na místo na hrudi, zhruba tam, kde jí bilo srdíčko, a usmála se tak povzbudivě, jako by tím nechtěla povzbudit sama sebe, ale i samotnou Aranel, které to ve výsledku vlastně mohlo být jedno. „A viděl se se svojí rodinou ještě někdy?“ hlesla při zmínce Aranelina partnera, že ho jednou unesla voda. Prosím, prosím, řekni, že ano, Mě sice neunesla voda, ale vlastní tlapky, ale já se chci se svojí rodinou opět setkat tak či onak! zaskučela v duchu.
Dobrých pár vteřin jen tak ohromeně hleděla na balvany pod vodou – některé dokonce vyčuhovaly nad hladinu –, načež si znenadání pšíkla. A když popotáhla, najednou jí přišlo, že má nos ucpaný a necítí tak ostře. Překvapeně zamrkala očima. Snad se jí nevrátila ta hnusná alergie!
I přes zhoršený čich ovšem stále viděla ostře a něco nad kaskádami upoutalo její pozornost. „Tetičko, co je to?“ Tlapkou probodla vzduch, v němž poletovala zrnka písku. Prudký vítr je rozháněl všude okolo. S něčím takovým se nikdy nesetkala a ohromilo ji to natolik, že zapomněla, že už je zase alergická na pyl. Nebo to snad bylo na tenhle písek? Však ani o tom pylu pořádně nevěděla, tak jak si jen měla vybrat a učinit nějaké závěry! Ten svět se asi zbláznil. Ať už to bylo jakkoli, písek najednou vířil všude kolem. Ta nebesa se snad vážně pomátla!

Sionn. To jméno neznělo vůbec povědomě, ale zato znělo jako jméno nějakého silného a sečtělého vlka, takže si Maeve pořád nebyla jistá, jestli vlčí kluci existují, nebo jsou to jen fámy. Protože vlčata, jakkoli si to nechtěla přiznávat, když byla stále sama vlčetem, hned nedokážou zvedat skály a neví úplně všechno! Přirozeně nejjednodušší cestou ke zjištění, jak to je doopravdy, by bylo zeptat se, ale Maeve stále doufala, že té záhadě přijde na kloub sama. To přece nemohlo být tak složité, jednodušše si domluví setkání se všemi zdejšími vlčaty a pak z toho udělá závěry. „Ale tak to nevadí,“ ujišťovala horlivě tetičku, i když ve skutečnosti byla zklamaná a smutná, že onen Sionn nebyl v jejím věku. Aranelin dovětek ji však poněkud uklidnil a zažehl v ní drobný plamínek naděje. Štastně zamávala ocáskem. „Tak se tam pak vypravíme, jo? A já to ověřím,“ kasala se hrdě. Tak ráda by si popovídala s někým ve svém věku a zahrála si s ním třeba na schovku!
Jakmile dorazily ke kaskádám a Maeve se dostatečně nabažila toho pohledu (bylo ovšem možné se ho nabažit dostatečně?), rozhodla se vyzjistit pár věcí. Začala tak, že navázala na předchozí slova tetičky. „Ty sem chodíš často? Nebo alespoň chodila? A znáš ještě další taková pěkná místa?“ Po vyděračsky vlčecím vzoru na ni vykulila prosebné oči a dobatolila se k ní. Nohy už měla používat dávno, protože již přece nebyly slabá jako párátka, ale její vyčůranost jí radila, že když si zahraje na opravdovou malou vlčí kuličku, Aranel jejímu kouzlu neodolá už vůbec! A Maeve přece chtěla vědět, jestli tu byla další krásná tajemná zákoutí a taky se tam, a to hlavně, podívat. Musí se přece zaučit, aby mohla být zkušenou obyvatelkou Gallirei!
Nemohla si také nešimnout, že Aranel má očividně stejné problémy jako předtím ona, protože občas kýchla. „Tetičko!“ zajíkla se, jak kdyby sněhově bílá vlčice nejmíň ležela na zemi bez známek života, „nemáš alergii na borůvky? Kaya mě tím strašila, když jsem taky měla rýmu,“ zamumlala zkroušeně a při vzpomínce na ucpaný čumáček a huhlavý hlas byla vážně ráda, že se té šílené smrtelné nemoci zbavila! Ale co když v něčem Kaya měla pravdu? Mýlila se možná v tom, že Růženka se už nikdy pro hnědou vlčí princeznu nevrátí, ale mohl být vlk obývající Borůvkovou smečku alergický na borůvky? Bylo to tak děsivé!
„Ten tvůj jemný tón se mi nelíbí, tetičko,“ skočila jí ustaraně do řeči, když se tetička opět ujala slova, a zmateně na ni koukala. Pak popotáhla, jako by se jí navrátila ta oporná rýma, a zachvěla se. Foukal sice mírný větřík, ale rozhodně nebyla zima. Tetiččina otázka byla ovšem až moc bolestivá, až se jí z ní sevřelo srdíčko a roztřásla se po celém těle. „Já, m-hm –“ zajíkla se a v očích se jí zaleskly drobné slzičky. Zabodla drápky do země a zhluboka se nadechla. Jsem velká holka a tatínka a sestřičky ještě určitě uvidím, takže proč bych měla fňukat? snažila se uklidnit v duchu, načež se přitulila k tetičce, aby věděla, že není sama.
„Vyrůstala jsem v horách. Byl tam takový pěkný les. Docela chladno, víš?“ začala ve snaze oddálit tu nejbolestivější část. „Můj tatínek je velký vládce alfa! Jako Blueberry! A jednoho dne se mu narodily čtyři dcery. Já a mé další tři sestřičky.“ Snažila se to vyprávět jako sluncem zalitou pohádku, aby jí z toho tématu nebylo tak úzko. Byla sice už velká holka, ale ztráta rodiny pořád bolela. „Maminku jsem nikdy nepoznala. Ale určitě ji poznám!“ řekla pak horlivě. Matčino jméno ani neznala, ale svých nejdražších sestřiček samozřejmě ano. Nyní si je i tak nechávala pro sebe, protože cítila potřebu mít nějaké své malé rodinné tajemství, které bylo jen její a uklidňovalo ji, že jednou ho vykřikne nahlas – až se Accaliou, Innes a Valentine uvidí na vlastní oči! Protože... to se přece jednou stane, ne? Tak či onak, když povyprávěla kousek ze svého příběhu, bylo to uklidňující a zdálo se jí, že už nenese to těžké břemeno ztráty sama.

<< Vyhlídka

„Takže jsem měla pravdu!“ vypískla Maeve radostně a šibalsky se usmála. „Asgaarská smečka,“ zopakovala hrdě, ale trochu si přitom šlápla na jazyk, protože to nebylo zrovna jednoduché slovíčko. Pěkně drnčelo, ale bylo složité ho správně vyslovit! Na onen název cizí blízké smečky nicméně zapomněla, a kdyby jí ho Aranel nepřipomněla, byla by bezradná. Nebo se o něj možná ani tetička nepodělila – což by byla ta lepší verze, protože Maeve přece jinak věděla úplně všecičko! Tak či onak se jí líbilo, jak onen název zní... třeba by se tam mohla setkat s nějakými úžasnými potenciálními kamarády? A konečně vyřešit záhadu, zda existovali i kluci vlčata, nebo se samci vážně rodili už jako dospělí! Znělo to možná absurdně a komicky, ale jak to mohla vědět, když vyrůstala jen se sestrami a v okolí neznala žádného vlčecího kluka? Hlasitě si povzdychla.
„Jéé, to by bylo super,“ rozzářila se hned vzápětí při zmínce možné návštěvy sousedního Asgaaru a horlivě pokyvovala hlavou. „A je ten syn alfy v mém věku? Prosím, tetičko, řekni že jo, chci si s někým hrát,“ zamumlala s nadějí vykulenýma očima. Už sice nebyla vyloženě to malé bezbranné vlče, jež před pár měsíci přišlo do Gallirei, ale pořád byla ještě hravá. Ještě aby ne! Musela využít každou vteřinu, kdy se jí promíjelo, že je příliš rozdováděná. Navíc by zabila dvě mouchy ranou – měla by nového kamaráda a zjistila by, jestli si i samci musí projít fází žbleptání a zamotávání tlapek do sebe (tuhle fázi už měla Maeve naštěstí za sebou) a jestli se už rodí jako sečtělý dospěláci, nebo nikoli. Zatím to totiž skoro tak vypadalo, když na žádného vlčího kluka ještě nenarazila...
Pak přišlo na řadu krátké představení, z něhož Růženka asi moc moudrý nebyl, vzhledem k tomu, že jen cosi zaštěbetal, ale Maeve byla ráda, že tak slušně tetičce svého kamaráda představila a naopak! A nyní byl čas na další výlet. Ze začátku se sice vlčí slečně nechtělo, ale nakonec se rozběhla za tetičkou.
Cesta vedla z kopce a pak o kousek dál, dokud nedošly k průzračně čisté vodě. Pohled na šumející vodopády byl dechberoucí, pravda. Obzvláště, když ani nebyla zima, nýbrž příjemné teplo a obloha téměř bez mráčku – bez drkotajících zubů si tedy Maeve onen pohled užívala ještě více. „Páni,“ vydechla zasněně a kupodivu pomalu a opatrně přiťapkala blíž k Aranel. Zlatými kukadly hleděla do korun vzrostlých stromů a následně na obrovské i menší kameny pod vodou. V čumáčku ji zaštípalo pár cizích pachů, ale nezdály se být tak čerstvé na to, aby byla šance, že se tu ještě stále potulovali cizinci, kterým tyto pachy patřily. Jeden pach jí ovšem přišel tak známý. Nakrčila proto čelo a dala se do usilovného vnitřního bádání, čí ten pach tak mohl bý. Stlejda! hlásal výsledek její analýzy známých pachů. Ano, skutečně ten pach voněl po mlčícím, tím si Maeve byla naprosto jistá. Srdíčko se jí rozbušilo nadšením. Tak ráda by toho monstrózního plyšáka znovu obejmula, ale bohužel po něm aktuálně nebylo ani vidu, ani slechu, jen jeho jemná pachová stopa byla cítit ve vzduchu. Ještě chvíli koukala, jestli přece jen onoho bílošedého němého samce neuvidí, načež poslušně pokračovala k vodě spolu s tetičkou Nel. „Neboj, tetičko, už nejsem malá!“ vypískla, když si od borůvkové chůvy vysloužila upozornění na to, že tu je voda studená a kameny kluzké, a opatrně se naklonila k vodě. Jazýček jí zajel pod hladinu a skutečně, voda byla ledová! Měla ovšem po výletu žízeň, a tak se dala do pití. Kupodivu se však dokázala zkrotit a vodu chlemtala pomalu, aniž by tam svému organismu přihodila šok. A jakmile si dostatečně svlažila hrdlo, kecla si na zadek a ocáskem vířila prach na zemi. „Je to tu vážně boží!“ rozplývala se a srdíčko jí hlasitě a s nadšením bilo do hrudního koše.

„Aha,“ řekla trošku posmutněle. Trošku doufala, že by tam mohla sídlit jiná smečka, kterou by mohla obtěžovat svojí přítomností. Soudě dle Araneliných slov se ovšem žádný vpád na území cizí smečky konat nemohl. „Ale neříkala jsi něco o tom, že poblíž naší smečky je i jiná?“ vzpomněla si vzápětí. Už to bylo sice docela dávno, co to chůva zmiňovala, ale Maeve si byla jistá, že něco takového určitě říkala – však tehdy vyzvídala, jestli to nejsou nepřátelé, protože tatínek určitě něco o nepřátelských smečkách říkal, když ještě Maeve žila ve své domovině. Ach, tatínku, sevřelo se jí srdce žalem a popotáhla čumáčkem.
Růženka však dovedl vyléčit všechny rány a sešít její roztrhané srdíčko. Jen škoda, že se choval jako nevychované zvíře a neuměl ani pozdravit. Maeve si nad tím povzdychla a káravě pohlédla na Růženku, což bylo trošku složitější, vzhledem k tomu, že si jí hověl na zádech. Nakonec tedy vzala rozhovor mezi Nel a ptáčkem do vlastních tlapek, neboť stále nevěděla, že kdyby Růženka chtěl, hned by mohl štebetat v řeči bližší vlkům a mohl na zlatém podnose servírovat svá moudra. „Takže, Růženko, tohle je Aranel. Tetička Nel, moje chůva a moc hodná kamarádka!“ snažila se Maeve představit svoji tetičku v tom nejlepším světle a zubila se přitom na ni jako na svatý obrázek, nebo spíš kdyby ona sama byla svatá. „A tohle je, tetičko Nel, můj nezbedný ptačí kamarád, kterého bych ale stejně uláskovala k smrti. Mám ho moc ráááda!“ Takhle to znělo trochu šíleně a Maeve na chvíli zapochybovala o tom, že si od zimy zachovala zdraví rozum, ale mlčenlivý přece byl u jejího prvního setkání s Růženkou a Aranel teď byla očivitým svědkem, že Růženka skutečně nebyl jen imaginární přítel z fantaskních snů! Mladinká vlčí slečna hrdě vypjala hruď, a když se porovnala s Aranel, s radostí si povšimla, že už oproti ní není takový prcek.
Maeve byla zaujatá výhledem z Vyhlídky, tudíž ji nezajímalo nic, než údivné otevírání pusy a kulení zlatých očí. Chvíli jí tedy unikalo, že očividně infikovala sněhově bílou vlčici tou svojí rýmičkou a huhlavým hlasem; už navíc div nezapomněla, že předtím taky pšíkala a mluvila, jako by ji někdo celou dobu škrtil! Rozhodla se však, že to zatím nechá být a pak se vyptá, jestli má Nel taky alergii na něco, nebo co se to děje. Nejdřív si totiž Maeve myslela, že ji samotnou nakazila ta plazící se příšera, ale tu přece Nel ani neviděla! Mohla by se snad alergie na plazící monstra rušící klidný chod smečky přenášet pouhou jejich zmínkou? Nebo co když byla Aranel nedejbože alergická na borůvky?
Z jejího filozofování ji vyrušil až právě Nelin (huhlavý) hlas. Podrážděně zaúpěla. „Ale mě se nechce,“ hudrovala jako správný puberťák. „Bolí mě nožky,“ fňukla, ale bylo to jen divadýlko, protože se pak honem posbírala na všechny čtyři a pádila za tetičkou. A kdyby Růženka nevzlétl k obloze a nerozhodl se dvě vlčice následovat vzduchem, chudák by v její srsti plandal jako vlajka. Vzhůru za dobrodružstvím!

>> Kaskády

//přísahám, že tentokrát se fakt nerozepíšu! >:D
//EDIT: dobře, tak alespoň ne tolik

Skočila mi na to! Jó, jsem dokonalá Maevee! Vlčí slečna radostně pohodila oháňkou, a kdyby nechtěla vzbudit přílišné podezření, dokonce by si i nadšeně poskočila. Pravda totiž byla taková, že neměla ani ponětí, jak se ty krásné žluté kvítky jmenují, ale Nel soudě jejího „třeba si vzpomeneš později“ to očividně vzala tak, že to Maeve věděla. Vlastně by to ani nebylo tak zvláštní, vzhledem k tomu, že pokud na něco nepřišla sama, hned se na všechno vyptávala (samozřejmě opatrně, aby okolí nepojalo podezření, že si nezaslouží titul génia), ale zrovna jak se jmenují tyto krásné květiny nevěděla. Ač pravda, že vlastně ani tak krásné nebyly, protože ta barva, ah, to bylo jak dívat se přímo do Slunce! Sluníčko bylo sice krásné, ale ne, když vám pálilo do obličeje. A přesně tyhle květiny taky tak trochu pálily do obličeje. Maeve to nicméně přinutilo zamyslet se nad tím, zda existoval nějaký skutečný odborník na zdejší flóru – jestlipak někdo uměl vyjmenovat všechny rostliny, které zde rostly? Kdoví, ale jistě to bude muset ověřit. No a když zjistí, že žádný takový odborník není, holt se jím stane sama. Kytky se nezdály být až tak nudné téma, a na pohled už vůbec ne.
Na Vyhlídce bylo panečku hezky, když se rozsvítily hvězdy! A co teprve, když se začalo rozednívat, a že ten čas strávený na hoře utekl tak rychle, že Maeve pomalu tu změnu fáze dne ani nepostřehla. Fascinovaně otevírala tlamičku dookořán a vejrala na řeku táhnoucí se pod nimi a taky na krásné rozlehlé lesy, které teď při svítání viděla mnohem jasněji a zřetelněji. Jestlipak taky patřily nějaké smečce? A nakonec se rozhodla se na to zeptat. Natočila hlavu k Nel a nevinně se usmála. „Tyhle lesy už nepatří naší smečce, viď že ne?“ Standardně to zaobalila tak, aby to vyznělo, že něco ví, nikoli že jí něco není známo. Nu a potom se už jen tetelila blahem, protože se vrátil Rů-žen-ka!
„Ano, to je on!“ horlivě pokývala hlavičkou a její slova zněla tak hrdě, že to skoro vypadalo, že Růženka se předtím jako správný lump nezdejchl někam do Tramtárie. „Růženko, představ se.“ Dále poučovala to zakrslé stvoření o tom, co se sluší a patří, ale Růženka očividně dobrých mravů nebyl, protože jen něco zaštěbetal, což jen zhola mohlo pro vlky nehovořící ptačí řečí znít jako pozdrav. Nel si nicméně prohlížel se zájmem, nevypadal ustrašeně, ač v něm přece jen zůstávaly ptačí pudy, že by se teda neměl moc koukat na ostré vlčí zuby, aby z toho chudák neměl trauma. Vypadal však spíše, že by nejraději onu vlčici objal (pokud by to díky své miniaturnosti dokázal), než že by před ní frnkl. „Já jsem tak ráda, že jsi zpátky, Růženko.“ Pro tentokrát si však Maeve jemně káravý tón neodpustila. No co, děcka se musí naučit, co je správné a co se už nedělá! A že jako trajdat někde ve vesmíru, to je fakt uličnický!

To s tím, že každému chutná něco jiného, tudíž mlčenlivý nemusel být tak nadšený z ovocné stravy, kdežto třeba takové Maeve zákonitě borůvky musí chutnat, protože jinak by teda byla pěkně ostudný člen Borůvky, vlastně dávalo smysl. Tetička Nel je tak chytrá! pomyslela si vlčí slečna s obdivem a zároveň uraženě, neboť se jí nelíbilo, že dospěláci byli všichni takoví géniové a jí občas trvalo, než si dala dvě a dvě dohromady, jakkoli se snažila tvářit, že rozumí naprosto všemu a spolkla veškerou moudrost světa. „No dobře,“ kníkla nakonec, „tak já ty borůvky ochutnám, a až přijde Stlejda na návštěvu, řeknu mu, ať je taky zkusí, a budu se na něj dívat co nejvíc prosebně, aby mi udělal radost a řekl, že máme dobré borůvky! Protože to by to byla přece ostuda, ne, kdyby mu nechutnali ty naše, když máme po nich pojmenovanou smečku.“ Zamyšleně zkrabatila obočí. Dávalo to smysl? Asi ano.
Maeve se docela líbilo, kdyby Vyhlídka byla skutečně cestou na nebe, neboť nebylo by to vzrůšo, moci se proběhnout po obloze jako pták (v tu chvíli ji opět přepadly myšlenky na Růženku a na to, že tenhle růžový ptáček je zrádce bez srdce), popovídat si hvězdami, dotknout se Slunce... a taky si na chvíli lehnout na nadýchané mráčky a zjistit, jestli jsou pohodlnější než kožešiny v noře? Jen škoda, že dneska se to počasí jedné neohrožené vlčecí cestovatelce pěkně vysmívalo, protože se stále nehodlalo umoudřit. Brzičko však přišel hezký západ slunce, který vykompenzoval celý zamračený šedivý den.
„Aha.“ Maeve se trošku zklamaně podívala na žlutá kvítka, jež obrůstala horu, jako by jim vyčítala, že Nel neví, jak se jmenují. „Ale přísahám, tetičko, že já jsem to předtím věděla!“ vypískla ve snaze si obhájit, že je skutečně nejchytřejším vlčetem na planetě – a pokud musela být skromnější, tak alespoň na celé Galliree. Mimochodem, zrovna celá Gallirea se tu očividně sešla, protože tu bylo tolik pachů, že se v nich Maeve až ztrácela! Tolik nových potenciálních měkkých plyšáků, k nimž se mohla přitulit a jež mohla okouzlit svým šarmem! Mezi těmi pachy dokonce zacítila i sluneční vlče, jež tak trochu pomáhalo z vyhnáním nepřátelské příšery (Maeve ještě stále nevěděla, že je to had) ze smečkového území. A přesně tohle vlče, které už vlastně ani nebylo vlčetem, Maeve zároveň nenáviděla – proč jen nebyla Heather mladší? Nebylo to fér, že všichni byli starší než Maeve!
Pak vlčí princezna s nadýchaným hnědým kožíškem spolu se sněhově bílou vlčicí pokračovala po klikaté horské cestičce, dokud nestanuly opět na vrcholku Vyhlídky a nepohlížely na krajinu pod sebou. Kéž by tu byl Růženka! A když se na obloze objevily jako zářivé lampičky první hvězdy, Růženka se skutečně vrátil, jako by vyslyšel přání své paní. Se zcela nevinným výrazem na tváři se posadil Maeve na záda, a protože byla Maeve tak zakoukaná do scenérie rozprostírající se od ní a taky proto, že jí návrat toho nezbedníka pěkně překvapil, nezmohla se na nic jiného, než jen na radostný úsměv. „Vrátil ses,“ vydechla šťastně až po notné dávce zarytého mlčení. A možná, že tón jejího hlasu nebyl pouze šťastný, ale vítězoslavný – Růženka svým návratem popřel Kayinu hypotézu o tom, že vlci a ptáci k sobě nepatří, a Maeve tak měla v rukávu eso, jak se vyšvihnout před Kayou, že je v něčem mnohem chytřejší a něco na rozdíl od ní věděla mnohem lépe! Ta zakomplexovaná ježibaba si to jediěn zaslouží!

<< Středozemní propadlina

„To si piš, že rozmyslí! Musí přece ochutnat naše vyhlášené borůvky!“ zajíkla se s úsměvem od ucha k uchu, načež sebou polekaně trhla. Však ona sama je ještě neochutnala! „Nebo ne, měním plány,“ vyhrkla pak ještě a prudce pohodila hlavou, jako by by chtěla dát jasně najevo, že její předchozí slova neplatí a chtěla je setřást z povrchu zemského. „Nejdřív je ochutnám já, třeba nejsou tak dobré, jak se říká... a přece našemu vzácnému hostovi nenabídneme něco, co není mňam, že? To by bylo nevychované.“ Ve snaze vychrlit co nejvíce informací na jednou se jí občas zamotal jazyk, tudíž něco zažvatlala či zkomolila. Pořád se jí však dařilo skládat všechna písmenka k sobě tak, aby jednotlivá slova dávala smysl – a u toho si vždycky připomínala, že Tatínek by na mě určitě byl hrdý. Mrzelo ji ovšem, že přesně ten a její úžasné sestřičky jsou tak daleko odsud... nebo možná až děsivě blízko, aniž by o tom malé Maeve věděla. Jenže jak jen to měla zjistit?
Záhadu s tím, jestli to, kolem čeho prošly, byl malý kopec, nebo propast vedoucí až někam do jádra Země, nechaly za sebou ve víru nadšení a běhu, když se hnědé vlče snažilo dohnat Aranel. Už měla rozhodně lepší fyzičku, než když sem přišla, hlavně proto, že byla dobře najedená a vyspalá, ne jak tehdy, když jí v bříšku burácelo hlady a klížily se jí oči, ale i tak se musela hodně snažit, aby Aranel dohnala. Nel však naštěstí zvolila takové tempo, aby jí Maeve se svýma krátkýma nožkama stačila. Nad čímž Maeve moc nepřemýšlela, takže když zvolnily krok, vítězoslavně se usmála. „Jsem rychlejší!“ vyhrkla radostně, ačkoli to nebyla tak úplně pravda. Většinu času trochu za Aranel zaostávala, a když se jí náhodou podařilo chvilku běžet po jejím boku, funěla u toho, jako kdyby uběhla celý maraton. Přesto z toho měla vlčecí radost. Jednou budu rychlá jako vítr!
A pak se jí před jiskřícíma zlatýma očima rozprostřel ten známý výhled. Šibalsky se usmála. „Tohle místo znám. To je ta cesta do nebe!“ obeznámila Nel vševědoucně a prohlížela si honosný vrchol pohoří. Stále bylo pěkně divné a šedivé počasí, tudíž očekávala, že ten výhled nebude tak dechberoucí jako minule, ale hořela v ní naděje, že by tu na ni mohl čekat Růženka, když se tu tehdy i poprvé potkaly. Nebo snad měla Kaya pravdu, že ptáci a vlci k sobě nepatří? Očka jí přejížděla po fialových květech plazících se po hoře. „Vím, že jsem to určitě věděla, tetičko Nel, ale jak že se říká těmhle krásným kvítkům?“ Zvědavě zdvihla hlavu. Tetička je přece dospělá, určitě všechno ví!
Kdesi v dáli zacítila dva vlky a srdíčko se jí sevřelo touhou je jít poznat, ale nakonec se rozklusala směrem ona cesta vinoucí se až na vrcholek hory snažila se přitom dbát rady Aranel, aby byla opatrná. Terén byl nerovný a kluzký, ale už se těšila, až se opět dotkne hvězd. Tedy jen obrazně řečeno, protože žádné hvězdy ještě nesvítily... snad jen Slunce ještě dohořívalo na obloze, ale o tom, že to byla taky hvězda, vážně Maeve nevěděla. A to si myslela, že rozumí všemu! Ale tak co, alespoň dotknout se tlapkou oblohy taky nebylo zakázané, no ne?

Nad slovy Aranel se Maeve dlouze zamyslela a nakonec jí chytrácky zablyštělo v očích: „To máš pravdu, tetičko Nel,“ přitakala jí a prohlásila to takovým tónem hlasu, že už jenom chybělo, aby sněhově bílou vlčici uznale poplácala po hlavě, a byla by žhavým kandidátem na to, dělat skutečného učitele. Líbilo se jí, že se i Nel ta její teorie zalíbila, jen pravda, měla v sobě spoustu děr, které nešlo jen tak zaplátovat. Protože pravda, hloupá zvířata by nikdo nejedl a o ty chytré by se vlci poprali. Maeve úplně nevěděla, jaká se řadí mezi hloupá, ale i tak byla ta její hypotéza fakt že hustá, to jí nikdo z hlavy nevymluví. Jen trošku přitažená za chlupy.
„Ale Stlejda není žádnej cizí vlk,“ bránila svého kamaráda tvrdohlavě a dotčeně vytasila čumáček k obloze. „Je to kamarád. Určitě by se ti líbil. Doufala jsem, že se třeba přidá k nám do Borůvky, ale očividně jsem ho až tak neokouzila,“ zažvatlala pak trošku smutně. Copak nebyla dostatečně šarmantní? Toho bílošedého přerostlého plyšáka měla ráda a líbilo by se jí, kdyby se přidal do Borůvkové smečky, avšak sám pan tichý měl očividně jiné plány. Maeve nad tím zakroutila hlavou. Ale hlavně aby se stavil, pomyslela si. To bylo konec konců to nejdůležitější... překecat ho, aby se na návštěvě smečkového území vonícího po šťavnatých modrofialových bobulích trochu zdržel, mohla vždycky, avšak musela se s ním v prvé řadě potkat.
Cesta Borůvkovým lesem pokračovala a pach jeho obyvatel brzy slábl, jak se dvě vlčice pomalu vymotávaly z Borůvkohého lesa a mířily do o poznání hustšího plného jehličnanů. Ten pak plynule vyústil v holou plochu s podivnou vypouklinou, na niž teď Maeve civěla s tlamičkou dokořán. Asi to nebylo to nebylo chování hodné pravé dámy, na jejíž pozici se snažila vyšplhat (tatínek přece říkal, že má obrovský potenciál!), ale jak často vidíte potenciální schody do nebe? Na to sice byla ta vypouklina až moc nízká, ale hora, na niž předtím vylezla s mlčenlivým, taky prvne nepůsobila jako obr, a když stáli na ní, vypadalo to, že skutečně není nemožné ukradnout trošku z nadýchaného bílého mráčku a té nádherné modré rozlité po celé obloze! Jen škoda, že dneska bylo počasí zamračené a šedé.
Najednou Maeve ucítila, jak ni tetička tahá za ucho, a následně dostala nabídku, která se teda rozhodně neodmítá! „Už běžím!“ vyhrkla s vítězoslavným úsměvem na pyscích, a co jí jen malé tlapky stačily, se rozběhla za zadnicí sněhově bílé vlčice. Vzdalovaly se od vypoukliny, a tak se Maeve alespoň pro tentokrát nedozví, že ta vypouklina je ve skutečnosti pořádně hluboká díra, z vnitřních stran obrostlá pompézními žlutými kvítky. Jak tak kmitala nožkama, všimla si, že v dáli se rýsuje... Vyhlídka! Kopec, na kterém se spřátelila s Růženkou. Na kterém vůbec poprvé potkala Růženku. Jestlipak tam na ni bude čekat? A jestli ne, Růženko, tak ti přísahám, že ti vyškubnu peří... mám tě ráda, ale seš pěkně nevychovanej, takhle zdrhat, brblala si pod vousy. Samosebou, že ve skutečnosti by tomu chudáčkovi neublížila. Leda že by se v ní vzbudily pravé vlčí pudy a chtěla si dát menší odpolední sváču...

>> Vyhlídka

<< Borůvkový les

„Tak to je škoda, ta teorie se mi líbila,“ fňukla, zklamaná tím, že myšlenka, že se chytrost její svačiny neprojeví na její chytrosti, byla pěkně přitažená za chlupy. Pak by totiž byla hned dospělá a všemu by rozuměla! Jenže tetička jí dala jasně najevo, že to takhle nefunguje... Ach jo. Na jednu stranu ji to štvalo, protože se jí ona hypotéza zkrátka líbila (na nic tak geniálního v životě ještě nepřišla), a zároveň ji žralo, že v něčem neměla pravdu a ještě se se svojí mylnou domněnkou podělila nahlas. Ach jo podruhé.
Nicméně teď společně s Aranel vyrazily na výpravu a to bylo to, co momentálně vlčí slečně, jež toužila po objevování a zkoumání, ke štěstí stačilo. Cestou z Borůvkového lesa rozpustila pohlédla na tetičku Nel s výrazem, že 'teda zkusí být ukázněná a držet se blízko ní' a co jí jen malé tlapky dovolily, vyrazila na další hustokrutopřísnou výpravu. Neměla ani tucha, kam kráčí, ale věřila, že se jí podaří objevit něco zajímavého. Že by znovu navštívila nebe a pak se šla vysmát vlkožravým kopcům, že ji nesežraly? Bylo by to jistě zajímavé, ale co si napůl pamatovala z poslední své výpravy, na to, aby se jim šla vysmát, šla jiným směrem.
„Noo,“ řekla pak veledůležitě, „to je takové malé tajemství. Ale že jsi ta moje oblíbená tetička, povím ti to.“ Ouška jí komicky zaplandala ve větru a tlamu zkroutila do šibalského úsměvu. Inu, malá Maeve si začala uvědomovat, že zadarmo ani kuře nehrabe. Nyní však byla ochotná se o pečlivě střežené informace podělit jen tak, byla to přece teta Nel! „Já jsem povídala, a on přikyvoval. Občas něco naznačil, a protože jsem chytrá holka, vždycky jsem to vydedukovala,“ zazubila se doširoka. Skoro vždycky, opravila se v duchu. A teď si prosím pochvalu.
Cesta ubíhala a Maeve přemýšlela nad tímto podivným dnem. Nebyla zima, to ne, ale zrovna hezky taky nebylo. Sluníčko se dosud neukázalo (ukradl jej snad někdo?), a přitom to nevypadalo, že by byla ještě stále noc. Bylo šedivo a vypadalo to na blížící se déšť. Po všech stránkách to bylo pěkně zvláštní počasí, avšak Maeve se tím nijak nenechala vyvést z míry – její výpravu jí přece nikdo nepřekazí! Spokojeně tedy ťapkala dál, dokud se nevymotala ze známého Borůvkového lesa a neocitla se na holé ploše, v zády hustý les a před sebou hustý les. Foukal tu pěkně studený fičák a v dáli se rýsoval jakýsi kopec... že by další cesta na nebe? Kupodivu se k vypouklině ale nehrnula hned, dokonce se ukázkově posadila a vyčkávala na tetu, co na to řekne. Alespoň na jeden moment chtěla ukázat, že umí taky mlčky sedět a nechovat se jako splašený kůň. Ale na déle než tři vteřiny se odmítám chovat jako hodná holka, jasný?

„Takže když budu pořádně jíst, budu dřív dospělá? To jako jsou zvířata, která jíme, tak chytrá, a když je sníme, přesunou se jejich znalosti na nás?“ pronesla s rozevřenou pusou a zvědavě pohlédla na Aranel a následně na jelena. Dospělost byla sice taky o tom, že jste nebyli tak prťaví, ale hlavně o znalostech, že! Sice těžko soudit, když už byl ten jelen mrtvola, jestli byl kdy chytrý, ale stejně se nezdálo, že by byl kdovíjak chytrý, v dobách, kdy ještě pobíhal po pláních a v lesích, protože... proč by se jinak nechal ulovit? Každopádně pokud to tak skutečně bylo, že když bude Maeve jíst, bude dřív dospělá – a taky třeba chytřejší, byla-li její absurdní teorie správná –, byla ochotná se obětovat. Tedy, obětovat, co to bylo za oběť, pořádně a dobře se nadlábnout? Radostně zabořila čenich do čerstvého masa a spolykala ještě pár soust. Tím, že už neměla takový hlad, a byla to spíše taková třešnička na dortu na závěr dobrého oběda, večeře, či co to vlastně byla, dovedla jíst jako správná dáma a pěkně jednotlivá sousta žvýkala, ne že je rychle polykala, div se nezadávila.
A pak zase ozvala Kaya se svými nudnými a dlouhými přednáškami. Zrovna takhle ale konečně nebyla děsivá, jenom nudná. I tak to Maeve moc nepobírala. Ovšem že chápala, že území smečky není žádné přehlídkové molo, aby se tu promenádoval kde kdo, ale takový její starý přítel se sem určitě mohl přijít podívat! Chápala, že to možná znělo přitažené za chlupy a že si trochu protiřečila, když řekla, že Stlejda nemluví, a přitom jí slíbil, že se staví, ale byla to přece svatá pravda! Minimálně dle jeho gest a posunků pochopila, že se sem jednou vrátí, aby jí navštívil, a hodlala tomu věřit. Toho bílošedého hromotluka si totiž oblíbila a líbilo se jí, jak se za zdánlivě děsivou příšerou – protože obrovštví vlci přece nikdy nejsou sladké nevinné ovečky – skrýval ten něžný plyšák a ráda by mu ještě za všechno poděkovala. A to i přesto, že ji ve výsledku opustil. „Stlejda přijde za mnou, to se neboj, Kayo, že by obtěžoval tebe. Všechno s ním vyřídím já, kapiš?“ řekla Maeve nakonec a v očích se jí šibalsky zajiskřilo. Tak nějak automaticky převzala Kayin podrážděný tón, a ačkoli tuhle starou ježibabu moc v lásce neměla, musela uznat, že se jí líbilo, jaké osobité kouzlo kolem sebe vyzařovala. Kayu by si jeden zkrátka s nikým jiným nespletl!
Hubená vlčice s pofidérní magickou vločkou na krku však očividně měla dost i těch svých keců, protože hlasitě prohlásila, že jde na vobchůzku, a k tomu ještě pronesla něco, co Maeve zarazilo. „A jak si s ním jako popovídáš, když nemluví?“ optala se jí s úžasem, protože jediné, co ji v tu chvíli napadlo, bylo, že jí ta podivná věc na krku propůjčuje schopnost komunikovat pomocí myšlenek nebo něco takového, a ani jejímu rozpálenému mozečku nedošlo, že by ta ježibaba jen urážela Maeveiného milovaného plyšáka! Nakonec však rychle sklapla čelisti, protože jí to v jeden trapný moment začalo docházet, a raději se otočila na Nel.
„Který z nich, tetičko Nel? Mám dva.“ Usmála se, jako by dva kamarádi znamenali, že je nejoblíbenějším vlčetem na Galliree, a pak se udýchaně pustila do vysvětlování: „Stlejda nemluví. Chtěla jsem ho to naučit, ale není moc trpělivý student,“ zamračila se, jako by snad tím bílošedý vlk zpochybňoval její schopnosti vyučovat nemluvící gallirejské entity, „a Růženka, ten jen štěbetá. Ale možná taky mluví. Ale to nevím. Protože... utekl.“ Bylo to těžké, ale přiznala si to. Růženka byl fuč. Jestlipak ho ještě někdy uvidí? „A když je teď Kaya pryč, nevezmeš mě někam? Pjoííím!“ Ačkoli byl její hlásek ještě dětský a pisklavý, už jen málokdy něco zašišlala. Do posledního slovíčka svého žvanění však vložila veškerou magickou sílu vlčat, aby sněhově bílou vlčici přesvědčila, a prosebně vykulila nadějí se třpytící oči. A než se mohla Nel nadechnout k odpovědi, vlčí princezna si to už jednoduše štrádovala pryč, protože tohle všechno bylo samozřejmě jen divadýlko, aby nedostala výprask za svoji nevyzpytatelnou povahu. Však co, Kaya taky může.

>> Středozemní propadlina

//pokud bys, Nel, chtěla jít jinam, klidně můžeme, ale Středozemka mi přijde jako fajn místo, kde začít naši výpravu >:D

//yes, tak nějak jsem to i myslela ^^

„A kdy dospěju?“ fňukla a vykulila na sněhově bílou vlčici prosebné oči. Na jednu stranu se jí líbilo, že jí všechno prokází a vše může snadno shodit na to, že je malá a šijí s ní všichni čerty, ale na tu druhou stranu, občas to byla vážně šílená nuda. Nedělej tohle a musíš tamto, koho by to jen pořád bavilo? Nakonec však jen smutně sklopila uši. Žádné vlčecí vyděračské pohledy očividně nepomohou, na to již stihla malá Maeve přijít.
„Tak vidíš, Kayo!“ vypískla pak nadšeně a jemně na černohnědou vlčici vyplázla jazyk. Takhle zakomplexovaná ježibaba sice neházela vlčata do pece, ale její slova nebyl o nic méně drsnější; protože nemůžete přece jen tak malému vlčeti říct, že se jeho ptačí kamarád už nevrátí, protože prostě... je to pták, k čertu. Maeve sice musela uznat, že u ní má Kaya nějaké plusové bodíky, třeba za to, jak s tou podivínkou zahnaly to obrovské monstrum, které beztak přišlo odněkud z pekla, avšak za ty řeči o Růžence by se nejraději přitulila k Nel a nechala obličej té jízlivé ježibaby zmizet. Tetička se však přidala do debaty, a ačkoli i ona kladla důraz na to, že třeba se přece jen Růženka nevrátí, Maeve z jejích slov vycítila naději. Růženka se určitě vrátí, pokračovala v šíření svého přesvědčení, avvšak tentokrát už jen v duchu. Obloha byla však stále zatažená a v dáli hřmělo, ale žádný ptáček se po obloze neproháněl. Blbej pták.
Aranel se nezdála být zrovna nadšená tím, že Maeve podnikla onu nebezpečnou výpravu, ještě s naprostým cizincem po boku, avšak Maeve si z toho příliš nic nedělala. Byla celá zapálená do vyprávění svého příběhu – jak se celou dobu těšila, až to všem popovídá! „Tak teď už to víš,“ zareagovala pak na zavrtění hlavou sněhově bílé vlčice, když se jí dotázala, zda ví o existenci mlčících vlků. V očích jí přitom šibalsky jiskřilo a tvář měla celou rozzářenou. Nebyla to dospělačka, a i přesto věděla něco víc, než samotná chůva Borůvkové smečky! Takový úspěch, jupí! Hned by si ho zarámovala a pověsila si ho do úkrytu nad oblíbenou kožešinu, na níž spávala. Kterak vlče vědělo víc než dospělák.
Pak se zase ozvala Kaya a tentokrát neměla tlamu plnou ostrých řečí, takže Maeve na ni celá zvědavá pohlédla, protože tohle byla teda parádní změna! Bohužel pro ni však neměla v rukávu moc konkrétní odpověď, protože o současné poloze Stlejdy neměla ani tucha. Zavrtěla tedy hlavou a své gestikulování doplnila o pokrčení ramen. „Slíbil, že se staví na návštěvu,“ konstatovala nakonec jakoby mimochodem a nevinně se usmála. „Viď že ho nevyženeš jako tu divnou příšeru, co tu předtím byla?“ otázala se raději, ve snaze popsat onoho hada. Bylo to složité, když nevěděla, jak se tomu zvířeti říká. Tak či onak, musela se ujistit, že na Stlejdu nebude Kaya taky takhle vrčet, pokud by si ho náhodou spletla s obrovským grizzlym, co se rozhodl napadnout Borůvkovou smečku... Nebo, Stlejdo, zhubni a nikdo si tě s grizzlym nesplete... uculila se v duchu, jako by se snad mohla telepaticky s bílošedým vlkem spojit a on ji mohl slyšet.

//nepřesuneme se pomalu z území Borůvky, ať je hra víc přehledná, když nás tu hraje tolik? >:D navíc Maeve by určitě ocenila, kdyby se opět mohla trochu porozhlédnout i mimo les <3

„Já vím,“ zamumlala, a bylo to něco mezi pokorným přiznáním toho, že měla pěkně zůstat s tetičkou a nikoli se vydat s neznámým vlkem kamsi do chřtánu lidožravých kopců, ale zároveň to byla menší výčitka, že nebyl naplněn slib, který Aranel dvěma vlčím slečnám předložila. Maeve si zkrátka musela hrát trošku na uraženou, protože sliby se přece mají plnit, no ne? Slova, že je příště sebou též vezmou na lov, ji nicméně trochu uklidnila. „A proč bych nemohla s váma i lovit?“ Plačtivou poznámku jako správná hérečka si však nedovedla odpustit. Bylo ovšem otázkou, zda přece jen nějaké příště bude. Mohla by jít na lov s dospěláky sice sama, ale ráda by tam šla i v doprovodu Elory. Jenže to vypadalo, že přesně takhle malá vlčice se někde zdejchla a Maeve vzpomínka na její vlčecí kamarádku opět připomněla, že stále neví, zda existují i vlčí kluci. Už už se chtěla zeptat, ale nakonec tu otázku spolkla. Přece NEpřizná, že něčemu nerozumí! Jedině přes vlastní mrtvolu! Znovu ukousla ždibec jeleního masa a lačně se oblízla. Hlad už neměla a bříško jí přestalo hlasitě kručet, avšak pár kousků navíc přece nezaškodí, když to byla taková dobrůtka!
Kaya však nepřestávala vymýšlet své děsivé příběhy o tom, jak vztah pták a vlk prostě nemůže fungovat, pokud to má být vztah přátelský, a ne Ty neuletíš a já tě sním., a to jí pěkně kazilo tu božskou chuť. Neřekla to sice přímo takhle, ale přesně tak to znělo. Maeve zdvihla pohled a v koutcích očí se jí mihly slzičky. „Já ale nechci mít žádnej pitomej náskok,“ ulevila si a cítila, jak jí hoří tváře. Kdyby slyšela sama sebe ještě jednou, musela by se smát. Ona přece toužila přijít na kloub každé záhadě a být vlče génius, ale teď by klidně znalosti vyměnila za Růženku. Bylo to moc velké přání? „Růženka se určitě vrátí, vím to,“ trvala dál na svém a přivřela oči. Růženko, vrať se, prosím. Já tě nesním. Slibuju. Nechala zbožné přání, aby v neviditelném obláčku vystoupalo na oblohu, na níž se choulily zástupy černých mračen. V dáli občas dokonce zaslechla hřmění... že by se opět schylovalo k nějaké bouřce?
Ta však teď nebyla v programu konverzace na nejdůležitější příčce, protože tetička Nel vyzvídala, jaké přesně to cestování do nebes a pod kopce bylo, a Maeve okamžitě využila příležitosti jí poreferovat o všem, co zažila. Tedy... „Neměla, ani trošičku!“ snažila se nejdřív přesvědčit Aranel, ještě než se pořádně rozpovídala, o tom, že se teda jako rozhodně nebála. Avšak pravda byla taková, že tam nahoře strach měla. A co teprve když ji sežraly ty kopce! Bylo to krásné, hrát si na hrdinku vlastního příběhu, ale byla to pěkná lež. Bála se. Hodně. „No, hmm,“ odmlčela se pak. Jak jen měla Stlejdu charakterizovat? „Věděla jsi, že někteří vlci nemluví?“ pronesla nejprve, jako by si se sněhově bílou vlčicí vyměnily pozice a Maeve byla ta, co měla Aranel něco naučit. Byla to však správná otázka... Maeve neznala vlkovo jméno a to, že nemluví, byl jasné slyšitelný aspekt. „Stlejda je takový bílošedý vlk... táááhle obrovskej,“ natahovala tlapky a kulila oči při představě, že by byla taky takhle velká. Nebylo to trochu nepraktický? Erlend totiž ze začátku působil docela děsivě; ale v srdci to byl měkoučký roztomilý plyšák! „Šli jsme po takové pláni a najednou zahučel ve tmě. A já ho chtěla zachránit. A skončila jsem tam taky. A pak jsme šli, dlouhatánskými chodbami... a pak tam byla řeka... a pak jsme vylezli ven a, a...“ Nové informace ze sebe chrlila tak rychle, že po chvíli lapala po dechu. Bylo to těžké, když toho měla tolik na srdci!