Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlasitě zasténala a udělala gesto, které z hlediska jejich vlčecích schopností vypadalo jako trošku špatná napodobenina podepření brady tlapkou. „No já už taky ne,“ zavzlykala pak, když odvrátila hlavu od Flynna a žáby poskakující na kameni a zkontrolovala situaci s vílou kouzelnicí. A fakt, že už tam nebyla!
Místo ní teď na již světlé obloze zelo slunce a bílá podívaná na nočních nebesích byla ta tam. Maeve nechápavě zakroutila hlavou a pohlédla na Flynna, jestli o tom náhodou něco neví. Působil ovšem stejně zmateně jako ona sama, ale spíš proto, že on nebyl svolný přiznat, že tam celou dobu víla kouzelnice byla, kdežto Maeve to věděla jistě a najednou byla fuč!
Smutně vykulila oči, avšak nakonec nechala vílu vílou a snažila se slunečního mladíka konečně přesvědčit, aby si šel taky zaplavat a využil poslední možnosti parádní koupačky! Jenže ejhle, Flynn byl skutečný paličák a pořád síle Maeveina vábení odolával. „No tak fajn, vyhrál jsi. Přísahám, že jsi vyhrál. Už jdu za tebou, jako že ty nebudeš muset jít do vody, chápeš ne?“ vychrlila ze sebe nakonec, s nadějí, že to Flynn vážně pochopí. Začalo být chladno, takže čas na dostání vody z kožíšku a nějakého pěkného šlofíčka! Avšak ze všeho nejdříve... „Naučíš mě lovit?“ Vskutku by ráda nějaké to zvířátko ulovila, ale hlavně byla v jejich slovech nevyřčená prosba o sehnání jídla
Po koupání v řece měla skutečně hlad jako pravý vlk! „Teda, uhm, já to samozřejmě umím už od malička, ale... mám takový hlad, že sotva vidím!“ objasnila mu ještě, jak se věci mají, a nevinně se zahihňala.

Ráchala se ve vodě. Bylo příjemně, voda nebyla ani ledová, ani moc teplá, takže naprostá ideálka na letní koupačku. Sice když se podívala pod sebe, neviděla na tlapky, protože řeka nepatřila k těm nejkřišťálovějším a vlastně byla poměrně nazelenalá od všech těch rostlin, co očividně rostly na dně, ale pozorovat své tlapky by byla stejně určitě nuda. Mohla by pak dávat pozor na to, aby nešlápla na nějaký ostrý výčnělek, ale jinak stejně byla větší zábava prostě jen tak poskakovat ve vodě. A zatímco jí to přišlo teprve jako krátká doba, Flynnovi se to už očividně moc nezdálo, protože skrytým významem řekl něco o tom, že by už měla jít pryč! Zděšeně vykulila oči a odmítavě zakroutila hlavou. „Neee,“ zabručela nazpátek. „Ještě chviličku. Prosíím. Baví mě to, vážně, Flynne. A tebe by to určitě bavilo taky, tak zvedni zadek a poběž.“ Ani předchozí selhání ji neodradilo od toho, aby se svého nechápavého společníka nesnažila opět přesvědčit, že je koupání fakt skvělá věc!
Kolem hlavy jí otravně bzučely komáři, z čehož jí vážně pěkně bolel mozek, ale snažila se na to nemyslet a občas se po nich ohnala tlapkou. Protože tu bylo něco mnohem důležitějšího k řešení! Víla kouzelnice sestupovala po obloze! Nebo aspoň tak nějak jí připadal ten pohled na krásně viditelnou mléčnou dráhu. Flynn ji však neviděl, na což Maeve reagovala podrážděným zahučením. „Tak pojď sem a uvidíš ji, slibuju!“ zahlaholila, aniž by spustila pohled z té čarovné podívané na obloze, a packou poplácala vodní hladinu vedle sebe na znamení, aby se k ní Flynn připojil. Slepý nebyl a hloupý rozhodně taky ne, takže určitě to gesto pochopí a přidá se k ní! A jestli ne, pak zažije uraženou Maeve... která si v momentálním nadšení neuvědomovala, že Flynna pěkně vodí za nos, když mu vypráví o nějaké víle kouzelnici. Mléčná dráha ovšem vypadala jako nějaké kouzlo, takže to vlastně až taková lež nebyla! Srdíčko s jí tetelilo blahem a šťastně se pro sebe zubila. Kdyby tu tak byl Růženka. A táta. A sestřičky. A máma... A mohli to vidět.

Flynn očividně nebyl moc nadšený z toho, že se po něm Maeve válí a objímá mu nohy, ale Maeve už byla zkrátka taková – otravná pijavice nebo piraňa, říkejte si tomu jak chcete, která prostě potřebovala fyzický kontakt. Jednu tlapu se mu podařilo osvobodit, ale s tou druhou to bylo hortí, protože Maeve se pořádně na Flynna natiskla a k tomu se tvářila naprosto nevinně a sladce vyděračcky, aby ještě zesílila ten objímací efekt. Nakonec se na něj však omluvně zazubila a opět mu dala možnost mít osobní prostor, pakliže se mu tedy už stejně nepodařilo ji od sebe odstrčit. Tetička Nel byla na objímaní lepší, povzdychla si v duchu.
To, že by sluneční mladík chtěl, aby se Maeve na všechno přestala vyptávat, a dokonce to chtěl moc Maeve mírně urazilo. Nafoukla tváře a uraženě zafňukala – svá slova přece jen použila proto, aby nějak Flynna přiměla jít se taky koupat, ne, že jí to ještě nadšeně odsouhlasil! Uklidňovala se nicméně tím, že on toho nikdy moc nepobíral, takže jen těžko zvládal chápat, jak je moc moc důležité se pořád tvářit jako génius a vědět naprosto všechno všecičko tak, jak to měla nastavené sama Maeve.
Když se konečně nadšeně vrhla do vody, ještě za zády slyšela Flynnův slib, že vážně nikam nepůjde. „Tak to je super!“ okomentovala to, aby mu dala najevo, že i v zápalu nadšení z blížící se letní koupačky ho slyšela, ale celé se to pokazilo v momentě, kdy se vrhla do vody a na jednom kameni ji uklouzla tlapka. Možná to byl záměr, aby Flynna přiměla jít do vody, tím si sama nebyla jistá. Jenže Flynn tak či onak nepřiběhl. „Huh?“ Tentokrát to byla ona, kdo zmateně vydechl a nechápavě se otáčel okolo sebe. Flynn totiž spokojeně seděl na zadku a jen hulákal, jestli jestli je to dobRRÝÝÝ. No tak samozřejmě, že nebylo. Ozval se hukot vody a plácnutí, jak Maeve dopadla přímo do vody. Naštěstí ale nebyla ledová, takže to pro její mladičké tělo nebyl žádný šok.
Jednou už v řece byla – na zádech mlčícího, když se snažili dostat z vlkožravých kopců –, ale nikdy neplavala. Řeka naštěstí tekla líně a nebyla ani hluboká, takže vlčí slečna zažila šok z pádu nežli z toho, že se začíná topit. Ve vodě se postavila a zvedla hlavu. Ani si pořádně nevšimla, kdy sluníčko úplně zapadlo, ale pohled na noční oblohu byl tak magický! „Hele, Flynne, koukej! Blíží se k nám nějaká víla kouzelnice!“ vydechla při pohledu na jasně viditelnou mléčnou dráhu. Bylo to snad poprvé, co ji tak hezky vidí, a tak si vážně myslela, že je jde navštívit nějaká tajemná magická bytost! Však Gallirea byla zemí divů a magie!

Je to jeho táta. Čekala to, protože to konec konců už řekl, ale i tak to bolelo. Hodně. Jako kdyby jí tím zaryl Flynn do srdce drápy. Nešťastně zaskučela a se slzou na krajíčku se na slunečního mladíka pousmála, aby na sobě tak nedala znát, že ji to zraňuje. Nechtěla mu závidět, ale záviděla... bylo to jednoduše složité. Raději tedy přivřela oči, aby moc na jeho otce neviděla, i když by si ho ráda prohlédla, protože když byl Flynn z Borůvky, dávalo by smysl, že by byl i jeho táta, a Maeve by ráda poznala někoho dalšího ze smečky. Za takových okolností o tom ale ani nechtěla slyšet a bylo pro ni lepší odvrátit zrak. Naopak se těšila z toho, že už konečně zase pořádně cítí pachy okolo sebe a její hlas nezní, jako kdyby jí někdo zakrýval tlamu dekou. I když by to občas ani nebyl špatný nápad, protože by se alespoň neustále na něco nevyptávala a Flynn by nemusel pořád zmateně těkat očima a tak. „Dobře, budu si to pamatovat, že je to tvůj, ehm, já –“ zajíkla se a potřásla hlavou. „Tvůj táta. Promiň, úplně mi to slovo vypadlo, ale už jsem si vzpomněla, jak to slovo zní!“ Rádoby se zaradovala, že si vzpomněla na slovo táta (nebo klidně otec, na tom ostatně moc nezáleželo), ale ne, že by ho ve skutečnosti opravdu zapomnělo. Jen bylo těžké ho vyslovit, když její vlastní tatínek byl daleko. Tak daleko, že to vlastně moc nemohla brát tak, že ho má.
„Já ti věřím, Flynne. Ale zlomíš mi ho, když nepůjdeš,“ kňourala dál a začala se k Flynnovi cpát, a pokud ji náhodou nedopatřením nebo naschvál neodstrčil, jako malá otravná pijavice se mu přitulila k nohám a tahala ho za ně, směrem k líně tekoucí řece. „Ty nechceš, ale já chci. Ale ne sama. Prosííím, Flynne. Sluneční mladíku! Slibuju, že budu hodná a přestanu se na všechno vyptávat. To bys určitě chtěl, že jo?“ Její tvář se rozesmála. A zase jsem se na něco zeptala, ach jo. Stále nicméně nemohla probrat, proč jako Flynn nechce do vody. Panickou hrůzu z ní snad neměl, to by mu asi už i vadil pohled na ni, i když... možná mu vadil až dotek vody? Ale tak či onak, bylo krásně a proč toho nevyužít! Sluníčko už zapadalo, avšak stále pěkně hřálo, krásně barvilo oblohu do všech odstínů oranžové a červené, se srstí si pohrával vlhký vánek... naprostá idylka na koupačku!
Flynn ovšem nakonec kupodivu přišel s plánem, na který nemohla ani Maeve nic moc říct. „No tak jo,“ zahučela a se zamračením poslouchala, jak v dálce v trávě kvákají žáby, „půjdu sama. Ale slib mi, že nikam neodejdeš, Flynne.“ Důrazně se na něj zamračila, a protože očekávala, že jí to Flynn slíbí, a taky proto, že už vážně chtěla do vody, se vrhla do řeky. Jenže ouvej. Samým nadšením poskočila tak prudce, že se jí smýkla noha. No, Flynne, a teď koukej, že musíš stejně do vody, protože jestli ne, natluču si zadek.

<< Východní hvozd

Běžela za Flynnem, dostatečně rychle na to, aby se neplahočila někde daleko za ním, ale taky tak, aby ho ani při vypětí všech sil nepředběhla – a když se jí to náhodou povedlo, protože očividně úmyslně zpomalil zase se poslušně zařadila za ním. Procvičit si mladé nohy ještě nikomu neublížilo, ale i Maeve si musela přiznat, že to Flynn zná cestu a ona se mu musí podřídit, takže nemůže jen tak běžet napřed. To by se taky mohla dostat někam do Tramtárie a jak pak zpátky, no?
Proplétat se mezi stromy si žádalo pořádnou hbitost a Maeve se občas na kratinký okamžik zastavila, aby se pořádně rozhlédla okolo a zkusila zvolit tu nejvhodnější cestu. Protahovala se mezi větvemi, někdy uskakovala stranou před náhlou prohlubní, ale ze všeho nejvíce se hlavně nadšeně usmívala. „Už tam budeme?“ zeptala se nedočkavě, ale snažila se krotit své nadšení a jen se jím povzbuzovat k pokračování v cestě poněkud náročným terénem.
„Díky, Flynne. Ale ty jo. Takže se hezky doplňujeme. Jeden je divnej a druhej není, a to je prostě super, protože tvoje podivnost je prostě fajn,“ řekla mu a mírně se zazubila. Sluneční mladík byl přesně takový, jak mu to řekla. Divný, ale tak hezky. Maeve se líbilo s ním cestovat, i když ji pořád bolelo u srdíčka, že Růženka opět opustil Růženka. Ve třech by bylo veselejší! Ale no tak, Růženko. Musíme přece Kaye dokázat, že neměla pravdu a že vztah mezi vlčetem a ptákem není žádný podvrch! prosila ubrečeně a pádila za Flynnem, jak jí to jen nožky dovolily.
Nutno podotknout, že výhled na řeku byl maličkým zklamáním, protože nebyla tak hezky průzračná. Ale opravdu jen malililinkatým, protože kdo by během teplého rána odmítl ledovou spršku? Dřív než voda ovšem Maeve zaujala... „To je tvůj táta, jo?“ zarazila se a polilo jí horko. Tak nějak automaticky totiž nejdříve zaregistrovala Nel a dalšího vlka si nevšimla. On má tatínka a já ne. Není to nefér? Dávalo to smysl, že ne každý je sirotek, ale i tak jí najednou nepřišel Flynn tak skvělý a prostě... Zradil jsi mě, Flynne, kárala ho, ale nahlas to říct nedovedla. Věděla, že to prostě není pravda. Místo toho se raději usmála na tetičku. Zamávala jí tlapkou a pocit, že nějakou rodinu stále má, z ní sňal ten hrozný smutek. Dnes bylo pěkné dusno, takže se nedýchalo nejlépe, avšak i tak Maeve pocítila změnu – alergie byla fuč, její hlas už nezněl huhlavě a čich se rychle vracel. „Paráda!“ Aniž by si to uvědomila, výskla. Ale vlastně to vůbec ničemu nevadilo, protože stejně nadšeně jako na zmizení alergie přece mohla reagovat i na vidinu skvělé letní koupačky přece! Jemně sice poprchávalo, ale letní deštík byl příjemný. Tlapkou odehnala houf komárů a nechala se Flynnem popostrčit až k řece. Odmítla ovšem pokračovat, pokud si nepůjde zaplavat i Flynn! „Flynne, pojď taky!“ nabádala jej nadšeně a radostně se usmívala. „Jestli nepůjdeš taky, zlomíš mi srdce,“ kňourala.

Když začal sluneční mladík natáčet hlavu do všech možných i nemožných směrů, vykuleně na něj pohlédla. „Huu,“ vydechla. Holt se musela přizpůsobit Flynnově mluvě a pro dobro své i jeho se rozhodla komunikovat podobným stylem. „No tak dobře,“ svolila nakonec s úsměvem, „budu ti věřit.“ A věřila mu. Vážně. Neměla ani důvod, proč mu nevěřit... však někdo byl génius (jako Maeve!) a někdo holt... Hlupák ne. Zarazila se a zavrtěla hlavou. Flynna rozhodně nepovažovala za hlupáka. Jen prostě chudákovi nebylo do vínku dáno, aby všechno hned postřehl a vše mu hned v jeho mozku dávalo smysl. Ale to přece nebyla žádná ostuda! Maeve se líbil i tak a nevadilo jí, že mu musí pořád něco vysvětlovat, ač jí to přece jen trošičku začalo lézt na mozek...
Domluvit se s Flynnem, jestli tedy postřehl tu šílenou písečnou bouři, nebo ji zaspal někde v úkrytu – případně ani nepostřehl, že kolem něj nějaký písek lítá a že padají stromy –, bylo pěkně složité. Maeve se nicméně nezdálo moc pravděpodobné, že by Flynn mohl takovou bouři zaspat či naprosto ignorovat, ale musela se psychicky připravit na všechny možné scénáře. Z Flynna nakonec však vypadlo, že písek viděl. Maeve na to pokývala hlavou takovým způsobem, že to vypadalo, že se ponořila do role učitelky a chválí svého studenta za to, že na něco konečně správně přišel, a široce se u toho zazubila. „No vidíš, Flynne, zlepšuješ se!“ pochválila ho a zamávala mu při tom oháňkou. Pokud by náhodou opět nebyl schopen ve své hlavě interpretovat její slova tak, aby mu dávala smysl, radostnou grimasu snad pochopit dokáže, ne?
Následně si Maeve vzpomněla na to, že by si chtěla užít pravou letní koupačku. Protože nikdy žádnou nezažila, když tohle bylo její první léto, a soudě dle toho, co říkala tetička Nel, to znělo vážně zajímavě a božsky! A Flynn očividně byl pro stejný nápad stejně nadšen! Maeve se tiše zahihňala. „Tak pojďme! Už běžíím!“ vypískla a následovala Flynna, zatímco se snažila přeskakovat všechny možné spletité kořeny tak, aby se jak dlouhá tak široká nenatáhla na zemi. Flynn je divnej, ale je super. A nakonec ho doběhla a zpříma se mu podívala do očí – tedy co nejvíce zpříma, jak to jen šlo vzhledem k jejich výškovému rozdílu. „Seš divnej, Flynne, ale tak hustokrutopřísně divnej!“ pochválila ho a zrudla.

>> řeka Kiërb

„Jo,“ vydechla Maeve a doufala, že když bude na Flynna takhle stručná, třeba mu to konečně sepne a bude ji chápat. Moc nadějí si nedělala, ale do jisté míry ve své osobní vítězství doufala, protože jestli mu bude muset ještě něco vysvětlovat, asi jí praskne hlava. Maeve si hrála, že chápe všechno, a Flynn si zase hrál, že nerozumí ničemu. Jenže v jeho případě to nebyla přetvářka, ale absolutní holý fakt. „Neudeřil ses někdy do hlavy?“ Nakonec to nevydržela. Musela se zeptat. Nechtěla na něj být nepříjemná ani se mu posmívat, ale docela ji to zajímalo. Pak by všechno dávalo smysl. Že toho Flynn moc nepobírá a tak. Nebo si ze mě jen dělá srandu, zamračila se a trošku nedůvěřivě zatřepala hlavou. Ne, to asi ne... nebo jo? Chtěla se ho na to zeptat, ale její 'vím všechno' já nakonec odmítlo pokládat víc otázek, než je nezbytně nutné. Musela s těmi otázkami chvíli přestat, aby to nevypadalo, že něco neví, že!
„Ale neboj, Flynne, já tě nesoudím. I kdyby ses nebouch, tak co, no? Prostě ne každej může být génius jako já!“ nadšeně se zazubila, avšak hned vzápětí sebou leknutím trhla. Tohle neřekla úplně správně, nebo jo? Chtěla tím říct, že je prostě chytrá (což určitě byla!), ale co když to Flynna zraní? Co když v duchu Maeve záviděl její chytrost? Poplašně těkla očkem sem a tam a nakonec pohledem zakotvila na nebi. Usoudila, že to teď bude lepší, než se koukat na Flynna, kdyby náhodou brečel z toho, co mu řekla – to by jí určitě puklo srdce. Jako předtím já... ale já vlastně nebrečela, takže to není to samé, pomyslela si a zavrtěla hlavou. Na obloze toho nicméně moc nevykoukala. Růženka byl očividně na zajímavějších místech a na svoji malou vlčí společnici neměl čas. Ještě stále to Maeve dopalovalo a ještě stále z toho měla rozbité srdíčko, ale snažila se zůstat klidná, jako správná tatínkova holčička.
„No viděl's písek, nebo ne? Poletující ve vzduchu, chápeš. A taky byla najednou úplně rudá nebesa!“ snažila se mu vysvětlit jednu z věcí, které jako vždy nechápal, a porozhlédla se okolo sebe. „Hele, Flynne, co kdybychom se šli vykoupat? Tetička Nel mi slíbila, že navštívíme jezero, ale mě bude klidně stačit řeka, jestli o nějaké víš,“ zeptala se s vykulenýma očima a poposedla si. Ještě stále měla huhlavý hlas a moc toho necítila, ale před letní koupačkou ji nějaká alergie nezastaví, ne? Když už tetičky věděla, že to určitě není alergie na borůvky (protože to muselo být to samé, co měla tetička), nemusela se tím moc stresovat. Jestli byla alergická na nějaké kytky, tak ať! Důležité bylo, že se nebude muset vyhýbat jako čert kříži svému milovanému domovu, jenom aby se uchránila od toho, aby její hlas nezněl tak, jako kdyby měla před tlamičkou deku, a čumák téměř nebyl schopen vnímat okolní vůně. Zbavte mě už někdo tý alergie, prosím, zaúpěla a v naději se podívala na Flynna, jako kdyby snad mohl mávnutím kouzelného proutku vyléčit její neduhy.

„No, jo, asi,“ odvětila a zamračila se. V přítomnosti Flynna jí toho moc smysl nedávalo a byla děsně zmatená. Snažila se však stále tvářit tak, že rozumí úplně všemu, a tiše se u toho zubila. „Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili, ten rozdíl mezi Borůvkovou smečkou a borůvkou,“ řekla ještě a k té jeho tutovce se už nevracela. Nebylo důležité, jak to nazvala, ale to, že teď už to všechno dávalo smysl, tedy snad... Shodli se, a to byl přece úspěch! Maeve nicméně zažila další zklamání, protože sluneční mladík nevěděl, jak je ten les, v němž se nacházeli, velký. Ani nepředpokládala, že to bude až takový lesoznalec, ale doufala, že jí třeba nějaké bližší informace poskytne. Ze začátku to skutečně tak vypadalo, ale pak svoji výpověď změnil. Vlčí slečna trošku zklamaně hrábla šedou packou do vzduchu a vzdorovitě nafoukla tváře. „No tak nevadí, zjistím si to sama,“ řekla pak a snažila se Flynna uklidnit povzbuzujícím úsměvem, ale vlastně moc netušila, proč se snaží. Flynn jí ale přišel jako fajn společník, takže nechtěla, aby se musel topit v depkách za to, že zase nenašel ve své hlavě odpovědi na její otázky. To si nezasloužil, ne?
Po chvíli popotahování (jednak proto, že byla trošku zklamaná, že se zase něco nedozvěděla, a taky proto, že testovala, jestli má ještě pořád rýmu – měla, protože nic stále necítila), se rozhlédla kolem sebe. Les vypadal vážně hustě a neprostupně a bůhví, jestli by se v něm neztratila, kdyby se snažila najít jeho druhý konec. Na druhou stranu, třeba by s ní šel Flynn a spolu to nějak zvládli? Maeve, Maeve, nenarodila ses včera, ne? pomyslela si však vzápětí a musela se široce pousmát. Asi spíš dávalo smysl, že by pak nebyla ztracená jen ona, ale i Flynn, ale třeba by to mohli zkusit...
„To si můžeš určit sám, chápeš, ne? Rozdělit si svůj život na nějaké etapy, aby ses v tom pak vyznal, pokud bys to někomu vyprávěl. Já ráda něco vyprávím,“ vysvětlovala mu a snažila se mluvit velmi vážným tónem, aby zněla pěkně vyspěle, avšak polovina věcí byla spíše jen snaha o vyspělou mluvu. „To jedno dobrodružství bylo právě s tím vlkem, který neumí mluvit, nebo se to nenaučil... co já vim. A to druhý je teď, tady s tebou. Teda nejdřív jsem myslela, že budu sama, ale nevadíš mi. Jsi fajn, chápeš, ne?“ usmála se a zamrkala na něj. „Ale vlastně by se to dalo považovat za třetí dobrodružství, protože před chvílí jsme s tetičkou Aranel tak tak unikly nepěknému dešti z písku, nebo co to bylo. Prostě začal najednou všude vířit písek a dokonce se zlomil strom! Stalo se ti něco podobného?“ vyzvídala se zájmem. Písek přece poletoval i na té pláni za kaskádami, a určitě nebyl jen tam! Flynn tedy taky určitě musel být svědkem hněvu počasí, pokud to ovšem nezaspal nebo tak. Zvědavě naklonila hlavu na stranu.

Snažila se Flynnovi bedlivě naslouchat a zpracovávat ve své hlavě jeho myšlenkové pochody tak, aby to sama pochopila, ale brzy ji začalo to bedlivé poslouchání docela nudit, takže popošla k druhému stromu a plácla sebou na zadek tam. „Jak je vlastně tenhle les velkej, Flynne?“ Ani Flynnova zjevná nechápavost ji však neodradila od toho, aby kladla další a další otázky, protože ji vážně zajímalo, jak byl tenhle les rozsáhlý. Konec konců, na první pohled vypadal nevinně a jako že ho tvoří pár listnatých stromů, a když šla hlouběji, najednou byl mnohem hustší, přibývalo jehličnanů a hlavně se terén začal pěkně kroutit a pro její ještě stále malé tlapky to byl docela boj. Po své otázce se však ještě vrátila k té patálii s borůvkami. Chvilku zpracovávala, co řekl, a pak jí vítězoslavně zajiskřilo v očích. „No jasný, Flynne! Však je to naprostá tutovka. Ty myslíš borůvku jako tu malou modrofialovou věc – mimochodem, už jsi je někdy jedl? –, ale já myslela smečku. No takže jsme ze stejný smečky! Což je naprosto super čuper!“ Celá hořela a v nadšení začala mluvit tak, že by z toho její tatínek asi neměl radost, protože taková řeč nebyla hodna dámy, ale skutečně malého vlčete. Na druhou stranu, však co. Ještě nálepku vlčete měla a taky ohromnou radost z toho, že se se slunečním mladíkem konečně domluvili! Z tohohle setkání mě asi šlehne, pomyslela si však v duchu a protočila panenky. Manýry Kayi v sobě očividně nezapřela a leccos od té černohnědé ochránkyně smečky už, naneštěstí, pochytila. A to ji přitom neměla ráda!
Počáteční nadšení, že se konečně dorozuměli, ji ovšem přešlo asi tak dvě vteřiny poté. Zkroušeně si povzdychla. Nejdřív ji napadlo, že by předstírala, že má dva životy, ale nechtěla tomu chudákovi způsobit újmu na zdraví tím, že by ho ještě víc popletla, a navíc moc význam dvou životů nechápala ani ona sama. Rozhodla se tedy vše uvést na pravou míru a s šedou tlapkou zabodenou do vzduchu se usmála. „Nemám dva životy, ale tohle je mé druhé dobrodružství za můj jeden život,“ začala vysvětlovat a modlila se, aby to pochopil. Ač v tomhle světě už asi nevěřila ničemu. „A s tím vlkem to nechápeš, jo? Tak to je fajn. Já taky ne.“ Přiznala se, že něčemu nerozumí, a v přítomnosti Flynna se to zdálo najednou tak lehké... protože někdo, kdo nerozumí vůbec ničemu, ji jistě soudit nebude. Preventivně však nasadila výraz, který hlásal 'Ale jinak samozřejmě rozumím úplně všemu!'

Flynn se sice očividně snažil pochopit, o čem že to malá Maeve mluvila, a Maeve by dokonce přísahala, že s trochou štěstí by i při pohledu na něj spatřila, jak se mu kouří z hlavu a mozkové závity se otáčejí jako soukolí, ale nakonec z toho nic tak slavného nevzešlo, protože vlčí slečna nevěděla, jestli se tedy Flynn chce kamarádit, nebo ne. Tenhle sluneční hoch byl věru podivný a možná vážně mírně zaostalý, ale Maeve se zalíbil, takže neplánovala – pravděpodobně k Flynnově neštěstí – jen tak někam jít. To sotva. Ať už budou kamarádi, nebo ne, nechtěla tu Flynna nechat. Storm ji taky zachránil, když to potřebovala, a ačkoli v té době byla ještě mrňavá a bezbranná a sluneční mladík rozhodně nepůsobil drobně a jako malé vlče, zachránit potřeboval tak či onak. „No nic, tak až si rozmyslíš, jestli teda spolu kamarádíme, nebo ne, dej mi vědět,“ vzdychla nakonec, neb se rozhodla, že tohle bude asi ta nejjednodušší možná cesta. Jinak to bylo pro onoho mladíka očividně složité. Ač těžko říci, zda mu to takhle ulehčila.
Jeho uklidnění, že on chybuje pořád, bylo sice milé, ale ne dostatečně, protože Maeve nanejvýš frustrovalo, že se v něčem sekla, a to, že to přiznala, bylo vzácnější, než že mimo poušť poletoval písek. Ale přijala ona uklidňující slova s širokým úsměvem a souhlasným pokynutím bradou. „Ale to nevadí, hlavní je umět ty chyby přiznat.“ Culila se u toho a vůbec jí nevadilo, že přesně to nedělá. Tedy, občas dovedla přiznat, že něco pokazila, ale bylo to pro ni hodně těžké. Spíš ale nenáviděla přiznávat, že něčemu nerozumí. A že zrovna celému setkání s Flynnem nerozuměla. „To nějak nechápu, Flynne. Když se vlezeš do lesa, musíš se vlézt i do Borůvky, ne? Však Borůvkové smečce patří celý les... plný borůvek!“ Tak trošku náhodou užila plný název smečky, jejíž teď byla součástí, a do níž určitě patřil i Flynn – anebo taky ne, bylo to čím dál zamotanější –, což by snad mohlo být klíčem k dorozumění se. Maeve v to však nicméně už ani nedoufala. Flynn se po chvíli zeptal, co tu Maeve vlastně dělá. Zavrtěla oháňkou. „Jsem na velkém dobrodružství svého života, číslo dvě. První bylo s jedním moc moc tichým vlkem... vůbec nemluvil, no chápeš to? A navštívili jsme nebesa a taky nás sežraly vlkožravé kopce...“ chrlila ze sebe jednu informaci za druhou a šlapala si na jazyk a dočista musela slunečního mladíka mást. Inu, tihle dva byli rozené protipóly a hledali se tak dlouho, až se našli, nešťastníci.

Trošku nedůvěřivě se na slunečního mladíka podívala, protože mu nevěřila, že už to chápe, ale nechala ho být a prostě jen v tichosti doufala, že tomu třeba vážně rozumí a bude schopen jejího Růženku najít. Jenže jak to vypadalo, na obloze toho nic moc nevykoukal a Maeve se taky nezdálo, že by se tam dělo něco speciálního – třeba že by na ní poletoval nějaký buclatý ptáček s růžovým pěřím. Kromě toho, že vůbec nebylo vidět sluníčko a že se ve vzduchu vznášela zrnka písku, tu široko daleko nebylo nic neobvyklého, takže tu logicky nemohl být ani malý ptáček, který se kamarádil s vlčetem. Což bylo pěkně k vzteku a Maeve se tenhle nemilosrdný verdikt nelíbil, jenže sluneční mladík se neozval s tím, že by Růženku viděl, a ona sama ho taky neviděla, takže asi nezbývalo nic jiného, než to aspoň pro tentokrát vzdát. Růženka konec konců vždycky přiletěl, no ne?
Maeve trošku doufala, že jí bude objasněna další záhada jejího krátkého života, totižto proč nějaký zjevně dospělý, byť ještě stále velmi mladý vlk klade tak velký důraz na to, aby bylo jeho R nepříjemně slyšitelné, jenže se nedočkala. Už už otevírala tlamu, že k tomu ještě bude mít nějakou poznámku a bude tou otázkou mladíka otravovat tak dlouho, dokud jí to nevysvětlí, ale nakonec mlčela a jen pokrčila po rameny. Další zápis do mozku – zeptat se tetičky, proč někdo říká Rrr. Samozřejmě by dávalo smysl, že by to byla nějaká porucha řeči, ale Maeve to prostě potřebovala vědět na sto procent. Pak však mladík vyrukoval s takovým výrokem, nad kterým vyvalila oči. „Ale já nejsem cizí! Teda jako teoreticky jo, ale znám Heather, takže nejsem cizí! A navíc... když budeme kamarádi, tak i když bysme byli cizí předtím, pak už nebudeme cizí,“ pobízela jej k uzavření kamarádské dohody a prosebně na něj koukala, jako by to bylo její největší přání, kamarádit se z vlčetem ze Slunce. Jen to teda znělo pěkně složitě, to ano.
Po další odpovědi si nicméně už tím, že chce se slunečním kamarádit, nebyla jistá. Věděla jeho jméno, to byl úspěch, ale ten zbytek jí smysl nedával. „Takže Flynne, já jsem Maeve. A normálně rozumím úplně všemu, přísahám, ale... jak jako z lesa a z mámy a táty? Nebo jako jo, z mámy a táty asi jo a z lesa taky, ale já myslela, že žiješ v Borůvce... tak to asi promiň, někde se stala chyba.“ A tentokrát to byla Maeve, kdo nechápavě zíral před sebe a snažil si v hlavě srovnat slova svého společníka. Jasně, vlčata se musela nějak rodit a jen těžko se jen tak zjevovala, ale do tajů vzniku vlčat ještě úplně nepronikla a... nebylo divný, že brácha Heather, která žije v Borůvkové smečce, tam nežil taky? To je prostě... divný.

Sluneční mladík byl vážně trošku... zmatený, to Maeve poznala rychle. Občas sice jednala bez přemýšlení a nakráčela do jakéhokoli průšvihu, co jí přišel pod tlapky, ale v tomhle byla docela chytrá, takže nebylo až tak složité vydedukovat, že byl onen bratr Heather (protože to prostě musel být její bratr, jinak by to nedávalo smysl... a navíc Heather podle všeho znal) trošku... nedopečený. Možná. Něco takového. No rozumu moc nepobral, to určitě ne. Vydedukovat z jeho úsečných odpovědí cokoli, to už bylo poměrně složité i na Maeve. Nakonec však usoudila, že Heather tu tedy není, což si ostatně mohla zjistit sama koukáním do všech světových stran a zjišťováním, jestli neuvidí zlatou srst, ale co už si jen tak snadno zjistit nemohla, bylo, jestli přijde. Ale podle slunečního mladíka prý nepřijde. Což ji trochu zklamalo, ale ne moc. Jen tak jako jemně, aby si zase chudák její bratr nemyslel, že on je nějaké páté kolo u vozu nebo tak. Sice byl divnej a moc mu to v té hlavě asi nešrotovalo, ale nepůsobil až tak beznadějně a možná, že by něco i mohl vědět a třeba by i Maeve pomohl najít Růženku a dostat se pryč z tohoto zrádného lesa. A nebo by to mohl být prostý kamarád!
Jenže o Růžence toho taky očividně nic moc nevěděl, asi stejně málo jako o tom, kde byla Heather. „Je to růžový ptáček, takže je růžovej,“ snažila se mu to objasnit, avšak ani moc nad tím nemusela přemýšlet, aby jí bylo téměř jasné, že to nebude jen tak. Ostatně informaci, že je růžový, mu už předala, jen ji interpretovala trochu jinak. Očividně však bude všechno muset interpretovat po jeho, takže co nejjednodušeji. Což si nebyla jistá, jestli zvládne, vzhledem k tomu, že se často pěkně zakecala a zamotala i do vlastních slov. „Poslyš, proč pořád říkáš to Rrrr?“ nedalo jí to nakonec. Byla to možná trošku choulostivá otázka, ale vážně, proč to někdo dělal? Maeve sice taky občas něco zažvatlala, ale rozhodně pořád všude necpala to hlasité R. A taky, ten zatím bezejmenný byl o dost starší než ona, takže by mu řeč neměla dělat problémy! „Ale jestli nemáš moc kamarádů, tak to nevadí, můžeme být kamarádi my. Mně nevadí, že říkáš kamaRrádů.“ Povzbudivě se na něj usmála a s šokem zjistila, že pořád moc nemůže dýchat a necítí pořádně ani jeho pach, aby si ho mohla zapamatovat a už si ho vícekrát nespletla s Heather. Smečku z něj však i přes ucpaný nos cítila, jen však slabě. Raději se však přece jen ujistila, že ji smysly nešálí. „Seš taky z Borůvky, jako sestra, viď? Uhh, jak se jmenuješ vlastně?“ Plácla sebou do hlíny a spokojeně vrtěla huňatým ocáskem.

Maeve ještě stále nerozdýchala fakt, že potkala vlka téměř nachlup podobného Heather, ale ještě více zmatená byla z toho, že samotný vlk byl očividně zmatený. Tedy podle těch nejistých odpovědí a reakcí, co jí dával. Nebo alespoň se Maeve zdálo, že si ten vlk není moc jistý tím, co říká a dělá. Rozhodla se ho tedy trochu povzbudit. „Ale vlastně vůbec nevadí, že nejsi Heather, protože já ráda poznám i jejího bratra. Jste si ale podobní, to vidíš určitě taky, že? Ale je pravda, že moje sestřičky si jsou taky podobné, jen já jsem celý tatínek, jak tatínek rád říkával...“ na chvíli se odmlčela, napůl proto, aby to onen mladík stihl všechno vstřebat, ale protože úplně nevěděla o tom, že složitější informace vstřebává vážně dlouho, bylo to taky spíš proto, aby se do toho sama moc nezamotala. A do třetice všeho dobrého a zlého, nebylo moc moudré si zase roztrhávat plakající srdce a moc přemýšlet nad ztracenou rodinou.
Pravda byla nicméně taková, že onen sluneční mladík nedal úplně najevo, že je skutečně bratrem Heather, ale Maeve byla chytrá holka a dala is dvě a dvě dohromady. Kolik byly dvě a dvě, to si jistá nebyla, avšak zdálo se jí, že by bylo fyzicky nemožné, aby ti dva nebyli sourozenci. Jen byl z toho jeden zmatený, obzvláště malá vlčí slečna, která se zatoulala do hustého lesa a nečekala, že někoho potká, natožpak někoho, kdo vypadal jako někdo, koho již znala, ale vlastně ne. No, bylo to složité, trošku.
Mladík nicméně pak povídal něco o tom, že nevěděl, že se Maeve do očí dostal písek, a Maeve byla ráda, že na tu pololež skočil. Trošku jí tedy bylo líto, že byl tak hloupoučký, ale vlastně ne, protože to byla pravda, co říkala. Alespoň zčásti. Maeve měla v očích písek, který jí tam nalítal, když procházela propadlinou; jen se nepřiznala, že hlavně fňuká kvůli ztrátě opeřeného přítele. Zklamalo ji ovšem, že chytřejším článkem ze sourozenecké dvojky slunečních vlčat byla očividně právě Heather, vzhledem k tomu, že její bratr jí o písku další informace nepodal. „Ale Heather tu není, ne? Nebo přijde?“ vyzvídala s nadějí v huhlavém hlase. Heather jí byla docela sympatická, akorát ji žralo, že nebyla mladší a tedy blíže jejího věku. Ale teď by se jí tu obzvláště hodila, aby Maeve něco řekla o tom, proč se to počasí včerejší den tak zbláznilo. „Jo a... neviděl jsi tu takového růžového ptáčka? Vím že to zní blbě a přitaženě za chlupy, ale je to můj kamarád. Jakože fakt nefalšovaný kamarád.“ Usmívala se od ucha k uchu a doufala, že když onen sluneční mladík nebyl odborník na písek a počasí, bude alespoň na toulavé vypasené ptáky.

Jak tak seděla pod mohutným jehličnanem a koukala do prázdna, najednou se k ní přiblížil nějaký vlk. Ten jeho pozdrav byl trošku netradiční (obyčejné >>Ahoj<< očividně již vyšlo z módy), ale na pozdravu Maeve rozhodně v tu chvíli nezáleželo. Vykulila oči překvapením a možná, jenom vážně možná, protože si tím nebyla jistá, trochu překvapeně nadskočila. „Heather?“ špitla zmateně a kulila oči na slunečního vlka před sebou, pěkně ho studujíc od špiček uší až po tlapky. „Ne, ty nejsi Heather,“ zkonstatovala pak a řekla to takovým tónem, jako by snad chudáka mladého (ale stále o dost staršího než Maeve) učila jeho jméno a hlavně to, že se nejmenuje Heather. No jenže nebuďte zmatení, když zakotvíte někde uprostřed zrádně hustého lesa, který se předtím vůbec hustý být nezdál, vykukujete zpoza stromu, jestli k vám nepřiletí růžový pták – což už samo o sobě je pěkně zvláštní – a pak se před vámi zjeví vlk se zbarvením připomínajícím zbarvení někoho, kdo normálně bydlí na Slunci a co víc; je podobný vlčici, s níž se Maeve před nějakou dobu setkala při boji proti divně syčícímu, rozpláclýmu plazícímu se tvorovi.
Nakonec vyskočila na nožky a káravě na mladíka pohlédla. „Já nebrečím,“ oponovala mu při tom, což bylo poněkud kontaproduktivní, vzhledem k tomu, že jí u toho stékala z levého koutku oka malá slza. „Jen se mi dostal do očí ten písek, co poletuje všude kolem. Mimochodem, víš o tom něco?“ tázala se. Inu, napůl to byla pravda, napůl ne, protože jí zejména bylo líto další ztráty jejího milovaného ptáčka, což byl důvod číslo jedna, proč brečela. Docela se začínala znepokojovat, jestli nemá sklerózu, když ho pořád někde zapomíná, nebo spíš, jestli ten její růžový kámoš nemá sklerózu. A co se toho písku týkalo, o něm sice Nel něco povídala, ale Maeve pořád doufala, že dostane nějaké obsáhlejší vysvětlení toho jevu, že bylo najednou rudé nebe a písek vířil jako tornádo všude kolem. Teď už sice ne, ale pořád nějaké to zrnko občas prolétlo okolo. Pak se zase nicméně svezla na zem a přátelsky se na mladého zubila. Voněl po smečce, což byl další důvod, proč musel být nějak spjatý s Heather, ale dávala mu příležitost to vysvětlit. Proč oba vypadají, že sestoupili ze Slunce, že jo.

<< Středozemní propadlina

Nebylo sice takové vedro jako jindy, ale Maeve to vlastně poměrně vyhovovalo. Huňatý kožich ji dostatečně hřál; ač to bylo trošku k vzteku, že se sluníčko ustrašeně schovávalo za mraky, jako by se bálo vidět tu spoušť, kterou za sebou zanechal včerejší vichr. Maeve opatrně našlapovala a bedlivě pozorovala okolní krajinu. Občas spatřila pár písčitých zrnek vířících vzduchem, což ji pořád trochu šokovalo. Stále nechápala, jak se něco takového mohlo stát, že se najednou zvedl silný vítr a jen tak, jako by snad onen strom vážil jako peříčko, vyvrátil jeden ze stromů a s ohlušujícím zapraskáním ho seslal k zemi – a právě onen písek měla s tímhle děsivým zážitkem na Kaskádách spojený. Ale copak, kdyby to byl jen vítr! Hlavně to, jak byla obloha rudá, bylo děsivé a šokující. Jak se jen ten písek dostal tak snadno někam, kde rozhodně neměl co dělat?
Jakkoli v ní ten zážitek s vyvráceným stromem nepříjemně rezonoval a děsil ji, teď byla malá vlčí slečna natěšená na velké dobrodružství svého života. Zatím netušila, co ji čeká, ale bavilo ji, že míří někam do neznáma na vlastní tlapku. Ač to zároveň bylo trošku zvláštní, když předtím měla pořád po svém boku svoji tetičku. Na druhou stranu, na jednom dobrodružství již sama byla a potkala mlčícího, takže to stálo za to. A taky... „Růženko?“ Její huhlavý hlásek nebylo tak dobře slyšet, ale pevně věřila, že kdyby byl Růženka poblíž, určitě by ji slyšel. V samém zmatku na Kaskádách ho však úplně opomněla. Oči jí těkaly sem a tam a tlapky přidaly do kroku, až se vřítila do listnatého lesa. Kde jen zase její pidi kamarád vězel?
To, co se však nejprve zdálo jako klasický listnatý les, se však brzy změnilo v menší bludiště. Stromy houstly, jejich větve se navzájem proplétaly. Růžové peří malého ptáčka nebylo nikde k vidění. Rovný povrch se navíc po chvíli změnil v poměrně náročný terén. Byla Maeve snad ztracená? U jednoho ze stromů – mimochodem jehličnatého, z něhož visely lišejníky a bůhví, co dalšího z podivné zdejší flóry – si vyčerpaně kecla na zadek a kulila oči na všechny strany. Co když Růženku zasáhl ten padající strom? Co když... co když mě třeba opustil naschvál? bědovala a hlasitě popotahovala. Nos měla nicméně ještě stále ucpaný kvůli alergii, takže toho moc necítila, a natožpak v takovém spletitém hvozdu si ani nemohla povšimnout, že tudy nedávno procházel její medvědí přítel Erlend. Nic to však neměnilo na tom, že byla i přes všechny své námitky v duchu, jež jí brouzdaly myslí, ztracená. A bez ptáčka. To hlavně. Nejsem ztracená, rozhodně najdu cestu ven. Jen mě bolí nohy, že jo, tak si tu na chvíli odpočinu...