Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tetička Kaya se netvářila jako ztělesnění nadšenosti, ale pořád jsem vnitřně tancovala radostí z toho, že alespoň nebyla taková ježibabovská jako šedivka. Ačkoli kdybych si mohla dovolit do toho vrtat, trošku bych jí pozdvihla koutky do úsměvu a vyhladila ty její vrásky! „Já nevím,“ zaúpěla jsem a popotáhla. „Ale myslela jsem, že by ti třeba objetí mohlo udělat radost. A mně taky! Velikou!“ zamumlala jsem jejím směrem a nechápavě zamrkala očima. Tak nějak jsem totiž čekala, že i ona po mě šlehne nafialovělým bleskem, ale naštěstí ne všechny čarodějnice něco takového ovládaly, očividně... nebo to byl obranný mechanismus, který se zapínal až při skutečném dotyku? Zkusmo jsem směrem ke Kaye natáhla tlapku, ale stála jsem pořád dost daleko od ní na to, aby se nějaký takový mechanismus spustil. Nakonec jsem ji tedy opět vychovaně položila zpátky na zem. Už žádné blesky, Maeve. Příště bys totiž mohla mít zadnici natrženou na dvě půlky doopravdy.
Chtěla jsem být na Kayu milá. Jenže jsem to zase, zase zase zase naprosto hrozitánsky zpackala! Nevěděla jsem, jestli začít hrát ublíženou chudinku (a co hrát, mě z toho srdíčko strašlivě bolelo!), nebo si to nenechat líbit. „To není pravda! Nepoflakuju se věčně sama!“ zakvíjela jsem na protest a hlásek se mi zlomil. A pak už jsem zase brečela. Věděla jsem, že by se tatínkovi nelíbilo, že se neumím za sebe postavit, ale já to prostě neuměla. Nikdo mě to nenaučil. Nikdo. Nikdo. „A když se ti tedy nelíbí tetička, budeš čarodějnice,“ frkla jsem tichounce. Mělo to znít odvážně a rozezleně, ale znělo to jen smutně.
Podat Kaye vysvětlení, proč nechci domů, byla jedna věc. Ale vědět to, to byla ta druhá. Jednoduše se mi tam nechtělo. Zlobila jsem se na Flynna a na sebe, že jsem byla naivní trubka a hloupá nána. A nechtělo se mi jen tak přitáhnout domů. Nejdřív jsem se chtěla vzpamatovat a pak možná... Do čumáku mě opět zaštípal ten podivný zápach, ale byl tentokrát pronikavější a dokonce mě donutil si kýchnout. Obloha byla navíc zatažená a pokrývaly ji husté cáry mlhy. Vůbec, ale vůbec se mi to nelíbilo. „Dobře, tak půjdeme,“ rezignovala jsem. Už jsem nechtěla být ani tady. Chtěla jsem být vůbec někde? Možná, že bych si zasloužila chvilku o samotě... ale zároveň jsem sama být nechtěla. Bylo to tak složité! Pomalu jsem se vydala za Kayou a domů.

„Hodně písku? Jakože fakticky fakt?“ broukla jsem skepticky a pýchou na sebe sama o něco povyrostla, protože jsem se cítila skvěle, že jsem jí konečně neskočila na nějakou hloupost, když vtu mi to v tom mozečku luplo a mě osvítila jasná zář. Fajn, fajn, mozku, tak se holt role naivní trubky nezbavím, zabručela jsem s nevolí, protože mi došlo, jak to Kaya myslí a na co naráží. „Ale tak, do oka by mi i hypoteticky mohla spadnout i třeba tráva, ne?“ zvážila jsem a zadoufala, že je to dostatečně neprůstřelná výmluva, ačkoli jsem si tak nějak uvědomila, že průstřelnější už nemohla být. Kaya mi musela vidět až do žaludku. Což by vlastně nebylo tak špatné, protože by alespoň pochopila, že mám hlad, ale... nepříjemná to představa, vážení posluchači. Nechápavě jsem se zamračila.
Obohacena o další životní moudro jsem přikývla. Vezmu si Kayinu radu k srdci? Kdoví. Budu ji stejně pořád považovat za čarodějnici? Na to bych mohla odpovědět, že Maeveví, ale s přehledem taky, že si to může hnědá za uši zapsat. O svůj výsostný titul ježibaby jsem ji totiž tvrdošíjně nemínila připravit, i když jsem jí to tak trochu naznačila. Jednou padouch, navždy padouch... takhle to přece muselo fungovat! Zarazila jsem se, když na mě vybalila otázku. Tohle jsem obvykle dělávala já, a hlavně mi neřekla, jestli ji teda můžu obejmout, nebo ne! „Bude ti vadit, když tě obejmu?“ zazubila se lišácky, ale zněla jsem nezvykle tiše a bázlivě, až by si jeden starosti dělal, jakmile jsem si uvědomila, že to holt zas budu muset vyřešit sama, a pomalu se k ní plazila. A pak to se mnou div neseklo, to vám povídám! „Domů? Ehh, a je to nutné, má nejmilejší, nejskvělejší tetičko?“ vybafla jsem na ni a vyděračsky blýskla očima. Tak přece jen nejsem tak rozbitá! výskla jsem si radostně. Rostu sice do velké holky, ale tvářit se jak uplakánek umím ještě pořád! Byla jsem na sebe pyšná, fakticky fakt.

Na to, že jsme na tom stejně jsem pootevřela tlamu a už se skoro viděla, jak vyplazuju jazyk, ale včas jsem ho zase dala zpátky na své místo. I přesto, že Kaye rozhodně nikdo zadnici nenakopal. Kaya si to nezaslouží. Nemůžeš si na ní vybít za tu čarodějnici, která teď... Neodolala jsem. Hlasitě jsem vzdychla, a než se opět obrátila na Kayu, zkontrolovala, zda fakticky šedivka odchází. A fakticky odcházela. Zaťala jsem čelist a obrátila se na hnědou. „Jo, můžeš. Už jsi taky ode mě chytila tu zvědavost?“ řekla jsem. Měla to být slova, nad kterým bych se pousmála a pak bych se provokativně vrhla Kaye do náruče. Jenže jsem na to neměla ani pomyšlení. Tedy jasně, velmi ráda bych ji objala, protože jsem to objetí potřebovala jako sůl, jenže... aktuálně to vlastně nebyla úplně má prirota. Má priorita bylo bulet, a zároveň nebulet, a udělat ze sebe opět velkou holku. A možná trošku vyrůst z té své role naivní trubky. Pokud jsem ovšem byla naivní trubka a nebyla to jen iluze, viďte!
Brada mi klesla až někam na kolena. Asi ale jen proto, že jsem si trošku přikrášlila Kayinu větu a obohatila ji o špetku skutečné starostlivosti. Rozhodla jsem se ovšem zapírat. Konec konců, šedivka mi vážně nic neudělala. Jen mi otevřela oči, ne? „Ne. Jen jsme si povídaly. Spadlo mi něco do oka,“ zamumlala jsem na protest, ale nevydržela jsem to. Koutky úst mi smutně zacukaly a tělo se zatřáslo. Rána od šedivky a ukázka světa byla pro moji duši horší než přítomnost Kayi. A to uvědomění mě přinutilo se podívat na Kayu a nevinně jí říct: „Už si o tobě nemyslím, že jsi čarodějnice.“ Ani nevím, kdy jsem si tu větu promyslela, ale... objetí to mohlo zachránit, ne? Udělala jsem krok blíž a tentokrát raději čekala, jestli taky z jejího těla nevyšlehne vražednej nafialovělej blesk. Pro všechny případy.

Už ani nevím, jestli jsem ještě pořád brečela, nebo ne. Cítila jsem se totiž tak prázdně, že nějaké slzy na tom nic moc nedovedly změnit. Nechápala jsem, co jsem udělala tak špatného. Chtěla jsem si jen odpočinout od Flynna (vážně jsem byla taková kráva?), v klidu pozorovat losy a třeba se tichounce modlit, aby mi někdo seslal něco, co bych mohla sníst, aniž by tomu předcházelo zběsilé pobíhání po pláni a funění. Běhat jsem možná docela uměla, ale k mé smůle ne dostatečně koordinovaně na to, aby z toho vzniklo úspěšné nahánění zvěře. Však jsem pořádně ani nevěděla, jak bych lovit měla! A poprvé za celou tu dobu mě to opravdu, opravdu štvalo. Měla jsem tehda zůstat s tetičkou a alespoň se koukat přes křoví, než se vydat na jedno ze svých skvělých dobrodružství, protože jak se nyní ukazovalo, nyní se mi to pěkně vymstilo.
Pořád jsem čekala na nějaké znamení, že jsem to přece jen tak nepokazila a že nejsem takovej blboun, jaký jsem si myslela, že jsem, jenže s každým krůčkem se má rozmrzelost a přesvědčení prohlubovaly. A potom se naprosto potvrdilo, že si tahám na patách smůlu, protože... „Tebe bych tu nečekala.“ Skoro jsem to odplivla. Tetička Kaya mi byla proti srsti, i když pořádně nevím proč. Byla to sice jizlivá, měla poznámky plné černých scénářů a tajila tu svoji záležitost s vločkou, ale na druhou stranu, byla hustokrutopřísná v magiích a občas jsem toužila být jako ona, aby mi svět nedával takové facky. I když vlastně jsem si to pořádně uvědomila až nyní. Snažila jsem se vypjat v hrudi, abych nepůsobila tak zkroušeně, protože jsem neměla náladu na sebelitování ani porcování svého neštěstí. A najednou... jsem chtěla jít domů. Klidně s Kayou. Klidně s nějakou čarodějnicí. To mělo stejně stejný význam. Jen jsem prostě nechtěla být tady a koukat na to, jak jsem to celé šeredně pokazila. Mizející stín Fialovoočky si totiž pořád ukrajoval moji roztřepanou pozornost. A příště, Maeve, budeš držet jazyk za zuby! okřikla jsem se přísně. A pak se na Kayu trošku omluvně usmála. Neměla jsem si ráda, ale nezasloužila si, abych na ni byla hubatá, protože nyní jsem už věřila tomu, že fakticky nemůže za to, jak protivná je ta šedivka.

Nudle mi tekly z čumáku, ale stejně jsem dokázala posbírat všechnu zvoji zvědavost, abych odlepila zrak od země. „Slibuješ? Na život borůvek?“ vyzvídala jsem a oblízla jsem si packu. Byla jsem hladová, smutná, rozhořčená... a děsně hloupá. Jenže jsem moc nevěděla, co bych asi tak měla dělat, takže jsem prostě jen pokračovala v usedavém bulení. Už ani nevím, kde se ve mě všechen ten pláč vzal, ale asi to bylo tím, že jsem už dlouho slzy neronila. Byla jsem už přece velká holka! Jenže ta prohnaná ježibaba mé převtělení do velké holky tak trošku zkazila, protože teď jsem brečela jak želva.
Chtěla jsem se zeptat, kdo na šedivku čeká. Kdo tak mohl čekat na smrduté ježibaby? Víla kouzelnice? Čarodějnice? Zamrkala jsem zlatavýma očima a popotáhla jsem, tentokrát už naposledy, načež jsem se posbírala ze země. Třásla jsem se po celém těle, jak jsem z toho byla rozhozená, ale pořád jsem si zachovávala jistou zdravou jiskru a nevypadala jako umírající vlče, jen... trošku přizabité vlče. S rozervaným srdcem a tak. Ještě pořád mě představa tlachání dělala šťastnou, avšak nakonec jsem to vydržela a své otázky spolykala jednu po druhé. Bolelo to jako hřebíky, ale rozhodně méně, než kdyby mi fakt za mé otázky šedivka vytahala uši. „A víš co? Udělám. To bys nečekala, viď? Ale nejsem jen hloupá naivní trubka,“ odsekla jsem. Alespoň jsem si teda myslela, že to znělo jako odseknutí, jenže to spíš vyznívalo zlomeně, nešťastně. A frustrovaně. Otočila jsem se na patě, naposledy se ohlédla přes rameno – vyplázla jazyk na Fialovoočku – a pak se loudala pryč. Čekala jsem, že se tu alespoň zjeví Růženka, když už nic jiného, ale byla jsem sama. A tentokrát se mi to vůbec, vůbec nelíbilo. V tomhle dobrodružství jsem se šeredně spletla. Měla jsi zůstat s Flynnem, ty naivko!

Musím být pořád taková naivní trubka? zasténala jsem a o krok ucouvla. Obvykle jsem spíš šla o krok dopředu, než zpátky, ale teď by přišlo tak nějak vhodné se dát na ústup. Ale zas jsem to s tím ústupem nepřeháněla, kecla si na zadek a oblízla čenich. Nějak jsem jednoduše doufala, že šedivka řekne, že by vlastně kamarádka se mnou být chtěla a omluví se mi za svoji nevrlost. Jenže kdeže, řekla mi se zcela ledovým klidem, že o nic takového nestojí. „Hmm, jo, řekla jsi to náhodou jasně,“ přiznala jsem a hlasitě polkla, „jen jsem si myslela, že bych ti mohla pomoct, třeba.“ Ale nemohla. Protože... jsem přece nevěděla, co se jí stalo! Jenže protože mi to nechtěla říct a hrála si pořád na nedostupnou, logicky jsem ani nemohla to zjistit. Rozmrzele jsem si povzdychla. „Vím, jaký je to ztratit rodiče, víš?“ hlesla jsem pak opatrně. Jo, nebyla jsem hloupá a pochopila jsem, že se k šedivce nechovali moc dobře, ale svým způsobem je ztratila. Takže jsme měli něco společného, jenže jsme stejně nemohly být kamarádky, protože jsme si šly po krku. To je fakt pech.
„Maeve,“ řekla jsem pak jen prostě, protože mi na složitější konstrukci věty nezbývala nálada. Když jsem sem šla, byla jsem zklamaná Flynnem, a teď jsem byla naštvaná na celý svět. Pokud se ovšem za celý svět dá považovat jedna ježibaba, co se rozhodla ze mě udělat rozkřičeného padoucha; a protože byla kromě losů, s nimiž bylo vést konverzaci dost hloupé a naivní, jediná široko daleko, tak asi ano. Nikdy, nikdy jsem nechtěla řvát. Ale teď jsem si skoro vykřičela hlasivky a zadusila se svým vztekem.
Nakonec mi Fialovoočka nabídla mír. Ne sice úplně čistokrevný mír, avšak mohla jsem vyklidit pole a přestat dýchat stejný štiplavý vzduch, jako ona. Už z toho mi totiž bylo těžko. Jenže! Já jsem nechtěla. Pořád jsem úplně netoužila ťapkat zpátky do lesa. Stýskalo se mi, ale paličatě jsem se rozhodla mezi námi tu svízelnou situaci napravit. Jenže jen co jsem ji obejmula, věděla jsem, že jsem to totálně pokazila. A pak už jsem jen brečela. A jak! Slzy mi tekly po tvářích a nudle z čumáku. Vypadalo to, jako kdyby mi přinejmenším zavraždili rodinu a vypálili rodný les, jenže ono to fakt že fakticky strašlivě hrozně bolelo! Napůl to teda byla hra, abych obměkčila šedivčino srdce, ale vlastně to ani nebyla hra z poloviny, možná tak z jednoho procenta. Překvapeně jsem tedy zamrkala, když na mě nezačala ječet jak pominutá, ale... možná jí to trošičku bylo líto? To jsem celá rudá od pláče nebyla schopna z jejího výrazu rozeznat. Hlasitě jsem popotáhla. „Nebudeš mě plísnit?“ pípla jsem nejistě.

Nastražila jsem uši. Byla jsem naivní hloupá trubka, takže jsem při zmínce víš, co se stane aktivovala všechny své mozkové buňky, aby mi nějaká ta skvělá rada neutekla! Tvářila jsem se přirozeně tak, že už předem vím, co se Fialovoočka chystá říct, ale zároveň poslušně čekala, co řekne. O to víc mě zklamalo, když mi začala nadávat. A mluvit sprostě! No chápete to? „To se ale mýlíš! Ke spoustě vlků jsem byla milá a nic si se mnou nevytřeli. Ani nevím, jak by to udělali. Už nevážím jak peříčko,“ zamumlala jsem, smutná z toho, že se má slova opět setkala jen s bodavými poznámkami šedivky. Snažila jsem se ovšem sesbírat všechnu svoji odvahu a inteligenci. „Ale nevadí, že ty to vidíš takhle. Taky že s tebou kamarádka být nechci!“ obořila jsem se na ni, aby teda věděla, že umím nadávat a být zlá jako ona, ale já to prostě neuměla. Rozhodně jsem nezněla tak příkře, jako ona, a mohlo jí to ublížit mnohem, mnohem méně, než jak to ubližovalo mně.
„Tak to mě moc mrzí,“ chtěla jsem říct, a málem jsem to i řekla. Jenže jsem si včas vybavila její slova, a když jsem si je přehrála v hlavě, zněla ještě víc surově a nepřátelsky. Proto jsem jen zmlkla, cosi si zamumlala pod vousy (Flynn by se teď určitě zeptal, co jsou ty vousy, a mě by to náhodou taky zajímalo!) a raději pozorovala stéblo trávy, jež bylo zcela určitě tak stokrát milejší a nevinnější než nějaká oprsklá zrůda s šedým kožichem! Styděla jsem se za to, že mě napadlo v souvislosti s ní takové ošklivé slovo, ale zasloužila si to. Určitě. Nebo ne? Zmínka maminky, ač jsem si za ni mohla sama, nicméně šeredně bolela. Na svoji rodinu jsem často zapomínala, protože Borůvková smečka byla něco jako má druhá rodina, ale teď... se mi z toho chtělo brečet. Ale nepopotahovala jsem. Tentokrát ne. Podle toho, jak ošklivý svět dle šedivky byl, si jistě ještě slz a popotahování užiju.
„A jak to mám asi vědět, no? Neumím číst myšlenky! A neříkej mi pořád Křepeličko, prosím,“ pípla jsem a celá jsem hořela vztekem, studem a zklamáním. Takhle jsem si své další dobrodružství rozhodně nepředstavovala, i kdyby někdo mohl říct, že to byla cenná životní lekce. Její výhružka mě zaskočila. Otevřela jsem tlamu na protest a zavrtěla hlavou. „Ne! To prosím ne!“ Div že jsem jí ke kolenům s prosbou v očích nepadla. Vážně by mi to udělala? Třeba mě čapla za krk a táhla až k lesu? Nebo třeba vzala můj ocásek do zubů? Znělo to tak nepředstavitelně, že by měla takové kruté srdce! Mohl být ještě někdo horší? (//Styxfamily is the answer, broučku! <3)
A pak se to celé šeredně, příšerně a prostě hrozitánsky hrozně pokazilo. Začala na mě cenit zuby, což byla asi jen ukázka, jak to mohlo vypadat, jenže pak se vyšvihla na nohy a razila si cestu přímo ke mně. A to jenom proto, že jsem holt chtěla vědět nějaké zajímavé poznatky! „Já už budu hodná, slibuju,“ zvolala jsem ochraptěle a vyděšeně ucouvla. Nebyla jsem schopná najít v sobě cokoli, kvůli čemuž bych nebrečela. A tak jsem plakala a ani si nestíhala tlapkou utírat nudle. Jenže mohlo něco takového vůbec takovýho bídnýho červa bez srdce přesvědčit? Zadoufala jsem v to, ale má víra se rozprskla v tom podivném štiplavém oparu visícím mezi námi.

Zamračila jsem se. Už jsem si byla naprosto jistá tím, že takhle trubka musí Kayu znát, protože přece nebylo možný, aby byla stejně bručivá jako ona, aniž by se od ní nakazila! Jenže tetička Kaya byla alespoň z Borůvky, takže jsem tak nějak musela s ní vycházet, kdežto Fiaolovoočka – naštěstí – neměla s Borůvkovou smečkou nic společného (a snad ani mít nebude, to bych se klíďo odstěhovala), takže jsem ani neměla úplně důvod, proč se snažit být nějak extra milá a nějak extra chtít s ní vycházet. Přesto jsem se pořád hloupě omlouvala a tak podobně, až jsem se za to chtěla profackovat od hlavy až k patě. Ale pak jsem nasupaně zdvihla pohled a prskla. Ta puberta je fakt divná věc. „Nic si schovávat nebudu! Chtěla jsem na vás být milá a řekla jsem vám, že vás lituju – zcela upřímně, nesměju se, vážně ne. A vy zas prskáte. Copak vás tatínek s maminkou nenaučili drobet slušného vychování?“ zavřeštěla jsem, ale protože jsem se neuměla zlobit moc dlouho, znělo to spíš jako přidušené skřeky a trošku jsem se zaculila. Na ponoření se do role naštvané Kayi budu ještě muset zapracovat.
„Jo, něco moc zlého, to si přesně myslím! A jako pardon, ale nejsem žádná křepelička!“ funěla jsem a se zlatě třpytícíma očima jsem probodávala Fialovooččiny fialové duhovky (už chápate, kde se vzala ta přezdíva, žejooo?). Pak jsem zrudla a skousla si vnitřní stranu tváře. Proč jsem si jen neuvědomila, že už nemluvím s Flynnem, nýbrž s nějakou náhodou vlčicí s vraždícími tendencemi? Vrahové totiž obvykle asi bývají dostatečně inteligentní na to, aby věděli, co je to smečka, na rozdíl od Flynna, he? „Já vím, kde je les,“ ohradila jsem se a oblízla si čenich. „Ale nemůžu se tam vrátit. Nechci. Nemůžu. Nebo nechci? No prostě tam nepudu,“ uzavřela jsem to nakonec a postavila se do děsně přísné a neústupné pozice, která ale v provedení buclatého vlčete vypadala natolik komicky, že jsem čekala, kdy z úst šedivky zaslechnu bujarý smích.
To, že jsem za zcela přátelské a nevinné obejmutí schytala po tlamě, se mi vůbec nelíbilo. Tělem mi projela vlna elektřiny a celá jsem se zatřásla, i když ve výsledku to nebylo až tak hrozné. Mnohem hůř mi bylo z toho, že si šedivka zas přisadila a hrála svou. A očividně si nemohla vybrat, jestli jsem teda křepelička, nebo srdíčko. I když její slova možná byla... lichotka? Že nejsem taková zapšklá stará babka? „Hmm... ale ty jsi na mě necenila tesáky,“ ohradila jsem se, protože to byla pravda. Jo, nějaké ty signály možná vysílala, ale kdo by je nepřehlédnul? „A bohové ti asi teď nepomůžou. Nebo jo? Počkat, tys vlezla do hrobky?“ Netuším, kdy se to stalo, ale už jsem zase mlela jak na běžícím páse. Div jsem se nezadusila tím divným oparem, co byl všude kolem nás... vzduch byl cítit čímsi štiplavým a mě to znepokojovalo. Komicky mi vyvstaly chloupky na zádech a já jsem na chvíli opět věnovala svůj zvědavý, přihlouplý pohled migrujícím sobům. Třeba bychom taky měly utíkat?

Zamračila jsem se. Tahle vlčice byla fakt divná a já sama jsem se asi taky stávala krapet divnou. A vůbec se mi to nelíbilo! Hormony ve mně jen lítaly, měla jsem v hlavě kupu myšlenek a chtěla dělat kupu věcí, a zároveň se mi nechtělo dělat nic. Tohle období vlčectví mě unavovalo, štvalo a frustrovalo, ale zároveň jsem se těšila, že už třeba konečně budu dospělačka, samostatná a budu si moci kráčet do jakýchkoli průšvihů budu jen chtít, bez nutnosti mít požehnání od tetičky nebo Kayi! „Fakticky? Teda, děkuju, nějaké takové gesto bych od vás nečekala,“ vydechla jsem nevěřícně a horlivě pokývala hlavou, že jsem fakt jako ráda, že Fialovoočka přeje mé štěstí v novém způsobu cestování alá nechej si stádem losů natrhnout prdel a pak se svými dvěma půlkami těla pobíhej okolo a stíhej objevovat mnohem víc věcí naráz. Docela mě ta myšlenka zaujala, ale být napůl jsem nechtěla, protože jsem si nebyla jistá, jakou půlku ze sebe mám raději a které bych tedy věnovala více své roztěkané pozornosti (díky hlavě jsem myslela, ale zas ocásek se dalo si hezky žužlat, což jsem s hlavou dělat nemohla; ač na můj věk už ani ocásek nepřicházel v úvahu!). Raději jsem tedy rychle zas zmlkla a koukala kolem sebe. Kolik těch losů u všech borůvek z Borůvkové smečky je?
Vykulila jsem oči. „Jo, no to je asi pravda. Nevypadáte jako někdo, kdo by začal popotahovat před ostatníma jen tak z plezíru, aby ho všichni litovali. Ale já vás upřímně lituji, a ne tím nevychovaným a arogantním způsobem. Muselo se vám stát něco moc zlého,“ polkla jsem tiše a soustředěně se mračila, až se mi místo tváře Fialovoočky vybavila Kaya. Jo, rozhodně není ty ukňouranců. Tohle je drsná dáma, která rozhodně nebude bulet jen proto, aby ji někdo litovat. Jako tetička Kaya, zhodnotila jsem to nakonec a čekala, jestli se ještě bude bránit, podobně jako já, když nějaký dobrák pochyboval o mé genialitě, ale nakonec si už nestěžovala. Vítězoslavně jsem se usmála a oblízla si čenich, načež jsem ze sebe vyloudila hlasitý povzdech. „Má situace je kapánek... složitější, chápeš? Prostě, no... bydlím v Borůvce? Jakože ne v té modré malé bobuli, ale Borůvce jakože smečce, uskupení vlků... to snad znáš, ne?“ drmolila jsem, aniž bych si uvědomila, že už nemluvím s Flynnem, kterému musím vše vysvětlovat. Omluvně jsem koukla po Fialovoočce ve snaze zjistit, jak moc mě za můj proslov nesnáší, a pak jsem k ní přiskočila a objala ji.
No, byla to největší chyba mého života. Vykvikla jsem jako prasátko (co je vůbec prasátko?). Nejdřív zděšením, že skrz její tělo vyšlo fialové světlo – to jako fakticky nebylo normální – a pak proto, že mě to světlo koplo. Nechápala jsem, jak může světlo dávat rány, když slunce taky kolem sebe nekope těma svýma paprskama, ale... „Hej! Já nevěděla, že jsi alergická na objímání. Promiň. To je nějaká tvá obranná reakce? Nějakej obranej mechanismus?“ vyzvídala jsem s rádoby vychytralým výrazem a sama jsem se plísnila za to, že jsem se jí omlouvala. To bylo už podruhé, kdy jsem se jí omluvila, i když ona byla ta zlá, ten padouch, ten... bídák!
Hodně mě nicméně překvapilo, že ani šedivka nevěděla, co se děje, a ptala se na můj zdravotní stav. Spokojená sama se sebou jsem přikývla. „Jo, žiju. Jsem jako ty a nepopotahuju jen tak z plezíru,“ řekla jsem a horlivě u toho kývala hlavou, ačkoli jsem lhala, jak když tiskne. „Jo a mimochodem, září ti ta věc na krku,“ konstatovala jsem jakoby mimochodem, i když jsem umírala touhou zjistit, co se to dělo. Musela jsem uznat, že světélkující ozdůbka krku vypadala opravdu magicky a borůvkově úžasně! Ale taky dávala nehezký rány. Mé tělo toho bylo svědkem.

Přikývla jsem na znamení, že rozumím. A taky že jsem rozuměla; nelhala jsem, vážně ne. Asi totiž není moc pravděpodobné, že se zrovna řítíte odkudsi, div že vám za patami hoří, a svůj velkolepý útěk zakončíte tím, že přepadnete přes vlče a vyseknete úžasný taneček s epickým závěrem lomeno dopadem na tlamu. Ale na moji obranu, já jsem na tom nebyla o moc líp, protože jsem se přitom odrazila od země, překulila na záda a narazila si žebra. „Ale nezabilaste se. I tak mě to ale vážně mrzí, nechtěla jsem vám blokovat cestu a už vůbec ne, abyste se rozmázla o zem,“ popotáhla jsem a ostražitě si Fialovoočku prohlížela. Kéž bys tu byl, Flynne. Udělal bys ukázku svého rRR a třeba bys tuhle bručandu obměkčil, pomyslela jsem si zoufale a čekala, jestli bude ještě frfňat, nebo mě už nechá na pokoji. Taky jsem nebyla v náladě se s někým handrkovat, a už vůbec ne, když jsem si jen vyrazila na pěknou procházku s pozorováním migrujících stád losů jako třešničkou na dortě; a fakticky jsem neměla v plánu se přizabít.
„Já to tak nemyslela! Vím, že by to rozhodně byl zatraceně velkej problém, ale svý výhody by to mohlo mít, pokud by vůbec něco takového bylo možné, že jo,“ bránila jsem se rychle, aby si snad Fialovoočka nestihla o mně myslet něco nemravného, třeba že nejsem dostatečně chytrá a nezasloužím si titul génia! Následně jsem byla svědkem toho, jak se šedivka šine zas o kus dál, ale netrvalo jí to moc dlouho. Za chvíli se už zase rozplácla v trávě a já k ní pohotově přiskočila, i když jsem taky párkrát trošku zasyčela, protože mě bolelo celé tělo. „Nepřijde, ale stejně se ptám. Pro případ, že bys byla skvělá hérečka a byla to jen nějaká fraška,“ prskla jsem. Začala jsem si docela otevírat tlamu a být pěkně hubatá a zalekla jsem se sama sebe. Odkdy jsem byla taková oprsklá? Zamračila jsem se – to dospívání byl vážně pořádnej opruz. Můžeš zase klidně jít, zopakovala jsem si její slova nevěřícně. Vyhání mě. Ale já se vyhnat nenechám! „Já vím, že můžu. A mohla jsem odejít už dávno. Jenže já nechci. Nemám kam jít.“ To teda nebyla tak úplně pravda, pořád jsem se mohla vrátit do smečky, avšak momentálně to bylo to poslední, co bych chtěla. Borůvka mi chyběla, ale cítila jsem se zrazená Flynnem, a tudíž i Borůvkou. A navíc nějaké malilinkaté dobrodružství ještě nikomu neuškodilo! Takže hurá na to. A nakonec jsem udělala to, co jsem uměla nejlíp, a Fialovoočku obejmula. Pro případ, že by potřebovala konejšivé objetí, ale bála se to říct nahlas. Prostě jsem si to neodpustila, no a co jako.

Trhla jsem sebou. Tón fialovoočky, která mě předtím docela dost bolestivě sejmula na zem, se mi vůbec nelíbila. Nechtěla jsem ji naštvat, ale asi jsem to šeredně pokazila. Už jsem skoro uronila slzičku, ale snažila jsem se zůstat klidná a nebrečet. Nebyla jsem přece už malé vlče, nemohla jsem si dovolit se chovat jako malé vlče. Moc mi to ale nešlo, protože už jsem začala popotahovat, ale tak jako skrytě a s odvrácenou tváří. Pak jsem prudce zamrkala a obrátila se na ni. „Omlouvám se, nechtěla jsem vás urazit. Ale nečekala jsem, že mě tu někdo sejme svým tělem, až odletím o kus dál,“ vysoukala jsem ze sebe zaraženě. Nevěděla jsem úplně, jestli mám obviňovat sama sebe z toho, že jsem vlčici stála v cestě – a to jsem přitom spořádaně seděla tak, abych alespoň těm losům nepřekážela! –, nebo být naštvaná, že nedávala větší pozor a fakt měla blbý manévry. A ve výsledku jsem byla hádám oboje. Cítila jsem se jako největší husa hloupá a taky jako největší nešťastnice pod sluncem. Asi bych se nedopočítala, kolik žeber jsem teď měla zlomených (dobrá, to asi přehánim, ale že bych necítila každý žebro v těle, to už bych zas kecala), avšak snažila jsem se si trošku vylepšit reputaci. A to mě Fialovoočka nazvala smradem. Znělo to jako přesně něco, co by řekla Kaya, a mě Kaya děsila, ale zase jsem si říkala, že by třeba něco o Kaye mohla vědět, protože se dlouho znaly a pak ji Kaya nakazila svým hněvem. A třeba se jen hněvala a byla protivná jen proto, že se jí stalo něco moc moc zlého!
A v tom jsem na to kápla. Zlatavá očka mi spočinula na rameni fialovooké. Nebyla jsem odborník na rány, ale tohle nevypadalo čerstvě. Že by teda byla naštvaná na to, že nejdřív někam spadla či ji něco chtělo sežrat, a teď naopak přeletěla přes mladou vlčici? Neodvažovala jsem se ale zeptat, protože kolem a kolem, ta vlčice mě děsila. Stáhla jsem tedy raději uši, ale nějaké to remcání jsem si neodpustila. „A to by něčemu vadilo? Bych alespoň zvládala cestovat mnohem rychleji a objevovat mnohem víc míst, když bych měla tělo na dvě půlky,“ pípla jsem tiše a zahanbeně. Snažila jsem se tímhle žertem trošku vlčici rozveselit, ale zároveň se mi při pomyšlení, jak neuváženě jsem se chovala, stáhl žaludek. Neměla bych jít přece jen domů? Najít Růženku a pak vypadnout? Možná, že tenhle svět fakticky nebyl pro mladý vlčice.
Vlčice se pak začala sbírat ze země. Nepřišlo mi to moc jako rozumný nápad – já jsem pořád ležela natažená na zemi a vstřebávala ten šok –, ale podpořila jsem ji tím, že jsem vyskočila na nohy taky. Jenže ještě než jsem se stihla posbírat, vlčice už zase ležela s tlamou zabořenou v trávě. „No to mě podrž. Jsi v pořádku?“ Nějak jsem měla guláš v tom, jak moc zdvořile na ni mluvit, a nakonec jsem se rozhodla s ní mluvit jako s nějakou svojí kamarádkou. Ne tak zdvořile, ale zas ne neurvale, že jo. Mít za kamarádku někoho, kdo vás div nezabije, byl sice šeredně špatný nápad, ale stejně jsem nad tím pokrčila rameny. Nic moc jiného mi stejně nezbývalo.

Spokojeně jsem si seděla v trávě. Byla docela zima, ale ne moc, a můj perfektní huňatý kožíšek mě příjemně hřál, takže bych asi byla schopná tu sedět celý večer a možná tu i prosedět celou noc, pokud by si mě třeba nevyzvedla tetička Nel (ach, tetičko, kde jen jsi?) nebo třeba ta hustokrutopřísná a nejvíc hrozitánská Kaya. Jenže nejrpve si mě nikdo nevyzvedl. Seděla jsem tu a snažila jsem se zhluboka dýchat, protože jsem měla chuť dělat něco jiného, než jen sedět na zadku, ale zároveň jsem se cítila moc opuštěně na to, abych vlastně šla něco podniknout; tak jsem holt musela nějak zklidnit své hormony, i když ani nevím, co to ten hormon je. Nespokojeně jsem zabručela. Nečekala jsem, že mě to tak semele, ale jo, semlelo – Flynn byl zrádce. Neuměl mluvit a ještě to byl zrádce. Zakvíjela jsem jako meluzína a párkrát jsem hlasitě popotáhla, ale že by přišel někdo, kdo by mi utřel slzičky a nudle, to nikoho ani nenapadlo.
O několik fňukání později jsem zaslechla kroky. Nastražila jsem uši, ale tentokrát jsem to byla já, koho něco nenapadlo. Stádo losů se sice hnalo nebezpečně rychle, až se za ním prášilo, ale nevypadalo to, že by se ke mně řítil nějaký zbloudilý losí kus. I když by klidně mohl, protože jsem začala být docela hladová... a taky podrážděná a netrpělivá. A čerstvé jídlo by mi určitě zvedlo náladu. Navíc jsem, kromě jídla, chtěla zjistit, co je zač ten divný štiplavý pach, co mě tahal za čenich, jenže ptál se losů se nezdálo být moc efektivní, i když jsem se přistihla, že jsem se párkrát už začala odhodlávat – tuplem jsem se tedy cítila pěkně nanic. Nakonec mi ale do klína samo nebe seslalo příležitost. Ovšem měla jsem čas ji prozkoumat blíže až teprve, co jsem zaječela jako na lesy a skutálela se na záda.
Tvrdě jsem dopadla na zem. Nevím, co jsem si narazila víc, jestli zadek, nebo zadek, ale bolelo to pekelně. Celá převapená jsem se rozhlížela okolo sebe. Že by tohle byla ta další katastrofa? Šíleně obrovští a rychle letící ptáky, co povalují malá vlčata – omluva sama sobě, však já už NEJSEM vlče, určitě ne! – na zem a pak z nich... co já vím, vysávají jejich životní energii? Maeve klid, to bude dobrý. Prostě... tomu ptákovi řekneš nějaký super čuper moudro, a že jich máš v zásobě celou sbírku, nebo jim pohrozíš Růženkou – kam ten růžovej pták zmizel? – a pak bude všechno fajn. Docela mě děsilo, že jsem začínala myslet podobným tónem, jako mluvila Kaya (s tou starou rašplí jsem nechtěla mít nic společného), avšak zhluboka jsem se nadechla a odvážila se otevřít oči. „Jo takže ty nejsi obrovskej, rychle letící pták, co vysává z vlčat jejich životní energii!“ vybafla jsem překvapeně. „Ty jsi vlčice! A máš moc pěkné oči! Ale teda sakra blbý manévry,“ postěžovala jsem si. Bolel mě z toho nárazu celý vlk, ale ulevilo se mi, že jsem narazila na vlčici... protože vlčice jsou určitě vždy normální a hodné, ne? Cizinku jsem si prohlížela tázavým pohledem, načež jsem do ní jemně šťouchla tlapkou, protože měla zavřené oči: „Heej, já už nejsem tak malá, nehraju na Kam zmizela tetička, prozradila jsem jí netrpělivě.

<< řeka Kiërb (přes VVJ)

Na jednu stranu jsem si to ťapkala vesele, na tu druhou trošku rozmrzele. Vadilo mi, že jsem zase sama. Měla jsem ráda dobrodružství, a i přežití samoty bylo dobrodružství, ale začalo se mi to trošku nelíbit. Vlastně jsem si nebyla jistá, jaký k tomu mám postoj. Těšila jsem se, že zase něco nového uvidím, ale zklamalo mě, že nebudeme s Flynnem lovit. Byl to určitě skvělý lovec a já bych se toho mohla tolik přiučit! A já toho přece chtěla tolik vědět! Prakticky už vím úplně všechno na tomhle světě, ale jsou jisté drobnosti – jako třeba lovení –, které mi přece jen unikají. Frustrovaně jsem si povzdychla. Vůbec se mi navíc nelíbil ten divný štiplavý odér, který mě šimral v čumáku. A taky že jsem se už už nadechovala k tomu, abych se na to zeptala; jenže pak mi došlo, že Flynn se mnou vážně nejde, a zase jsem tlamu zavřela. Vlastně, co na tom. Byla jsem přece génius, tak na to určitě přijdu sama!
Jenže ať jsem se mračila, jak jsem se mračila, kromě pěkně nevzhledných vrásek na čele se nic nezměnilo. Tenhle večer byl jakýsi zvláštní, ale nebyla jsem schopná vydedukovat, co se dělo. Proto jsem se rozhodla jít co nejvíce opatrně a nevzdalovat se od smečky, kdybych vážně potřebovala pomoc. Menší procházka, ta ovšem nezaškodila nikomu! Ani Maeve z Borůvkové smečky. A tak jsem odhodlaně kráčela dál, až jsem narazila na rozlehlou planinu. Přímo kolem mě si to zrovna štrádovalo stádo jakýchsi kopytníků. Zpomalila jsem. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Však by mě mohli zadupat! Nejdřív jsem chtěla jít blíž, avšak včas jsem se zarazila. Byla jsem možná naivní, ale ne hloupá. Zhluboka jsem se tedy nadechla, posadila se do vysoké trávy pěkně daleko, a zamyšleně sledovala, kam běží. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Chtěla jsem přijít na kloub tomu, co se dělo, ale mohla jsem si povídat leda tak sama se sebou. A tentokrát ani má geniální mysl nic nevymyslela. Byla jsem naštvaná, smutná a zoufalá. Nebylo to fér. Nebavilo mě být sama. Nebo jo? To jsou všechna vlčata v mém věku tak rozházená? Nemůžu být prostě jen vlče nebo jen dospělačka? Musím se stávat... něčím mezi tím?

//don't really mind me, chtěla jsem vystoupit ze své komfortní zóny a psát v ich formě... uvidím, jestli mi to k Maeve sedne a případně se zas přeorientuju zpátky, dík za pochopení! >:D

//vzkaz pro Flynna: Moc děkuju za hru, Flynn je skvělej a hrálo se s tebou fakt božsky! ♥

Nešťastně jsem se zamračila na Flynna. Proč se mnou nemluví? Měl snad zas nějaký zkrat? Vůbec se mi nelíbilo, že mě přestal navigovat na cestě z řeky. Ne snad, že bych to nezvládla, nechápejte mě špatně, ale kdybych skutečně nic neviděla, s jeho spolehlivostí bych se třískla o strom. „Flynne? Heej, Flynne, vzbuď se!“ dupla jsem si, ale nemyslela jsem to zle. Jen nešťastně. Flynn byl sice divnej od hlavy až k patě, ale já ho měla ráda, vážně! A teď se naše přátelství trošku rozpadalo. Nepřítomně jsem hrábla tlapkou do země a následně se narovnala.
„Víš, říkala jsem si, že bych při tom lovu mohla najít Růženku. A taky jsem si myslela, že bych tě poprosila o pomoc, i když bych to stoprocetně zvládla, jasný?“ štěkla jsem skepticky a nevinně se zazubila, „ale asi půjdu sama. A ty mě můžeš třeba z dálky pozorovat a říct mi, jak moc špatná lovkyně jsem, jo? Tak já du, Flynne.“ Oznámila jsem to co nejhlasitěji jsem uměla a teatrálně popotáhla. Do nosu mě přitom udeřil štiplavý pach. Netušila jsem, co to znamená, ale nelíbilo se mi. Neblížila se sem snad další katastrofa, jako třeba ten vířící písek?
Trošku nervózně jsem pohlédla na oblohu, skrz niž opatrně prosvítalo pár paprsků pozdního slunce, a vyrazila. Kolikátá dobrodružná výprava mého života to byla? Třetí, čtvrtá? Nebyla jsem si jistá, jak přesně svůj život dělit, a tak jsem usoudila, že prostě se budu toulat a uvidím, na co narazím. Ale už když jsem Flynna opouštěla, bylo mi úzko. Nebylo to ode mě nevychované, nechat svého kamaráda samotného? Do poslední chvíle jsem doufala, že půjde za mnou, ale naivně jsem se otočila a on tam pořád stál... zatímco se jeho silueta vzdalovala. Ale no tak, Maeve. Jsi dospělá holka a Flynn je taky dospělák! I pokud se do té hlavy fakt praštil, není hloupý, je strašně fajn. A fajn vlky přece nikdy nepotká nic zlého, takže to určitě zvládne.
Pohodovým tempem jsem vykročila pryč.

>> Západní Galtavar (přes VVJ)

Vážně ji mrzelo, že víla kouzelnice jen tak zmizela, ale rozhodla se, že cesta na oblohu si asi žádá víc přípravy, než jen výskok nahoru a hupsnutí do mraků, protože to vypadalo poměrně složitě a... v tomhle přece jen asi raději zůstane nohama pevně při zemi, doslova. Nelíbilo se jí ale, že Flynn vehementně rozporoval existenci víly, a tak trochu podrážděně popotáhla. „No já ti nevíím,“ zamumlala zamyšleně, „ale to slovo asi alespoň dává naději, že tam byla.“ Nakonec se jí to podařilo uzavřít poměrně logicky, takže když se drápala z vody ven, byla zase šťastná a usmívala se jako měsíček na hnoji. Jen škoda, že bylo tak chladné počasí, hned by měla ten úsměv širší, kdyby bylo ještě stále to krásné teploučko!
Flynnovo nadšení z výhry bylo nakažlivé, takže Maeve tak nějak automaticky začala taky nadšeně poskakovat, ale docela ji trápilo, že Flynn vlastně nechápe, co že to vyhrál. Nevěřícně zakroutila hlavou a povzdychla si. „Vyhrál jsi, že nemusíš do vody,“ snažila se mu to nakonec vysvětlit, písmenko po písmenku, a nakonec vlastně byla celá šťastná z toho, že Flynn něco nechápal, protože se mohla pochlubit se svými znalostmi a zkušenostmi! Líbilo se jí, že v něčem je přece jen lepší než dospěláci, protože Flynn byl možná velmi mladý, ale ano, v Maeveiných očích již přesto dospělý kluk. A navíc očividně zapálený lovec, protože hned se horlivě dal do práce. Maeve se na něj zazubila. Sice trošku nepochopil její slova, ale alespoň ji měl jen za slepou, ne za hloupou. Takže nakonec to byla po všech stránkách vítězná situace. Rozťapkala se z vody ven na břeh a následně se vydala k Flynnovi. „Maeve z Borůvkového lesa je připravena plašit zvěř!“ oznámila hrdě a hleděla kolem sebe, co by se dalo ulovit. Pohled jí spočinul na kvákajících žábách a bzučících komárech, ale takový oběd zavrhla rázným znechuceným vyplazením jazyku. „Dala bych si jelena,“ vysypala ze sebe nakonec. „Jednou jsem ho měla a byl moc dobrý, myslím.“ Hladově se zazubila a poskočila okolo.