Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když šedivé vlče zadrmolilo něco o tom, že tu taky chce zůstat, byla jsem spokojená, asi. Na tu druhou stranu, zmínka toho, že si spolu budeme hrát, mi vzala vítr z plachet. „Eee... vážně?“ Trošku skepticky jsem na to sivé mládě pohlédla a v duchu se fackovala za to, že před ním mluvím, jako kdybych byla nějaký divoch z pralesa. Na moji obranu, pořád jsem se tak nějak nesmířila s faktem, že mi dospělost už taky dýchá na krk a že bych měla nabídky na hraní odmítat... na tu druhou stranu, mohla bych to brát jako to, že to vlče něco naučím, ne? Moje myšlenkové pochody nicméně nakonec přehlušilo vytí, k mé smůle následované pachem takovým, že jsem v tu chvíli silně pochybovala, že udržím obsah svého žaludku na svém místě. Z Kayi a toho prcka se navíc staly zrádkyně, protože obě dvě jednoduše šly za tou smrdutou čarodějnicí, místo aby zůstaly. „Bylo mi ctí s tebou spolupracovat na objevení toho, co by mohlo Velkého Alfáka zajímat,“ ujistila jsem ještě Kayu a ublíženě zasténala. Aspoň, že si nenechávala pro sebe, že jsem ten kouř taky objevila já! I kdybych musela být slepá, abych si ho nevšimla.
„Ty jdeš taky?“ V mém životě najednou odcházelo až moc vlků. Tati očividně taky považovala za důležitější hnát se za smrdutou cizinkou, než aby kdokoli dělal společnost mně, a mé nutkání všechny tři následovat bylo silné. Nakonec jsem ale zatvrzele odvrátila zrak a s přesvědčením, že alespoň nebudu smrdět tak šíleně jako ta vlčice, jsem se vydala zpátky ke svým kamenům. Když na vaší straně nejsou přátelé (a čarodějnice, málem bych na tebe zapomněla, Kayo!), kameny si vás vždy vyslechnou – to bylo mé moudro dnešního dne.

Intenzita mého zírání na ony lesklé kameny se jen prohlubovala a Kayina odpověď mě ještě více dostala do kolen. Ať už mluvila o jakýchkoli pozdějších účelech, znělo to děsně zajímavě a tajemně! Sama pro sebe jsem si povyskočila a následně potřásla hlavou. „Tak já si je teda vemu a pudu. Za tebou, ne pryč, Kayo! A když se na ten poklad, co našla jedinečná Maeve Maeve Maeve, budeš někdy chtít podívat, tak se můžeme domluvit,“ zastříhala jsem uznale ušima, protože jsem byla hrdá na svoji roli mladé vyděračky, a snažila se tlapkou ony kameny nabrat. Protože jsem ale neměla, kam ty kameny momentálně dát, rozhodla jsem se se s nimi s těžkým srdcem rozloučit a vrátit se pro ně potom. Z dálky se navíc okrem jednoho vytí ozvalo ještě jedno značně upištěné, které mi výrazně připomnělo mě v mých raných vlčecích letech, co jsem poprvé přišla do lesa a před Staříkem komendovala příšerně vyjící vlče tím, že jsem sama provedla názornou ukázku toho skřeku. Nějaké nové dobrodružství očividně bylo přímo před nosem, a ani jsem kvůli tomu nemusela chodit za hranice lesa! Tak proč jsem se předtím tak strašně snažila?
Ve snaze o vznešenou chůzi jsem se vytáhla na špičky a spokojeně se valila za Kayou. Moje spokojenost se ještě prohloubila – nebo spadla na bod mrazu? –, když jsme došly k hnědé vlčici a malému upištěnému vlčeti. „Hej, ty jsi ta z lovu, ne?“ vychrlila jsem ze sebe zcela bez dechu a pootevřela tlamu. Ne snad, že bych se toho lovu tehdy zúčastnila, naopak jsem zdrhla tetičce Nel, ještě než to celé vypuklo, ale tvář té vlčice mi povědomě rezonovala v mozku. Ačkoli bych vsadila své lesklé kameny za to, že bývala mladší a vypadala tak, jako jsem nyní vypadala já! Pak jsem koukla na to vlče a najednou se cítila rozpačitá. Dosud jsem se nesetkala s nikým mladším než já, a i mezi sestrami jsem byla tím benjamínem. Trošku nejistě jsem zrudla a vyrazila ze sebe: „Eee, chrr.“ Ani jsem netušila, jestli to byl pozdrav, rozkaz, ať vypadne, nebo jak si to vlastně to chudák vlče mělo vyložit. Promiň, prcku!
Chvíli jsem střídavě koukala na Kayou a Tati a odposlouchávala, co říkají, pro případ, že bych pak díky nasbíraným inforamcím mohla někdy v budoucnu machrovat. Měla jsem jediné štěstí, že jsem předtím neslyšela konverzaci Tati a toho malého prcka, protože jsem se zloduchy a padouchy a čarodějnicemi speciálně měla své zkušenosti a ještě bych se tu rozbulela. A to jsem si před tím prckem nemohla dovolit! „To vlče tu zůstane, prosím. Je tu děsná nuda! A... kde je Velký Alfák by mě taky zajímalo, snad nedostal alergii na borůvky a nemusel odejít?“ Se vší vážností ve tváři zdvihnu obočí a pak svůj zadek poroučím k zemi. Po tom všem chození jsem toho měla akorát tak dost.

<< řeka Mahtaë (sever)

Zamračila jsem se. Ve vzduchu se vznášel jemný popílek a podivně barvil okolí do šedé barvy. „Co je to?“ zahuhňala jsem do větru a hmátla tlapkou směrem Kayin zadek, abych ji upozornila, že má zastavit a odpovědět mi na otázku. Prosím, dodala jsem v duchu a nevinně se zazubila. Ovšem pro případ, že by Kaye už došla trpělivost odpovídat na mé věčné dotazy, jsem se raději neuchýlila k čekání, dokud mi neodpoví, a rychle se zase rozťapkala za ní. Jestli mě něco čarodějnice naučily, pak to, že vám způsobí trauma a pak rychle zmizí z dohledu. Jenže mě se docela hodilo mít pojistku a nápovědu, jak se dostat domů, kdybych si to náhodou ve své hlavě popletla. Stát by se to mohlo, na to jsem byla příliš roztěkaná.
Udělala jsem ještě pár krůčků a pak už jsem jen šťastně zamumlala: „Ono asi fakticky není špatný být zpátky doma.“ Už už jsem se chystala k tomu, že si kecnu na zadek a po té šílené štrece vydechnu, ale Kaya neohroženě pokračovala v cestě, přičemž svým vytím musela vzbudit všechny mravence a jiné chudáky v okolí. Ale uměla výt mnohem melodičtěji a hezčeji než já, ach jo!
Rychle jsem samu sebe popohnala, abych nedostala přezdívku Louda, a vítězoslavně mi šklublo ve zlatých očích – a pak že já jsem ta užvaněná! Ještě než jsem se ale nadechla k odpovědi, má tlapa se někam probořila a cosi lesklého zaujalo moji pozornost. „A kde se tu vzalo tohle?“ opáčila jsem, nechápavě a zasněně zírajíc na ty nádherné třpytivé kamínky! Na to, že se mě na něco Kaya ptala, jsem ale vlastně pozapomněla úmyslně, a nemohlo za to jen mé rozčarování z těch třpytivých pokladů. I pro roce bylo odloučení od rodiny něco, co mě pořád občas ve snech nepříjemně tahalo za chlupy. Nešťastně jsem si povzdechla.

Kayu jsem sice bezmezně obdivovala za to, že uměla udělat nemožné a chodit přes řeku (a já jsem dokonce byla tohohle zázraku součástí!), ale vůbec se mi nelíbilo, jak to pod mými tlapkami šmýkalo. Bylo jen otázkou času, než se rozplácnu jak dlouhá, tak široká znovu. Chtěla jsem ještě cosi zabrblat na prostest, ale protože jsem si konečně spořádaně uvědomila, že Kaye tečou nervy, raději jsem pokračovala ve funění přes ledový most, tváříc se jako ta nejspokojenější Maeve mezi všemi nejvíce spokojenými Maeve. I když mě bolel zadek. A měla jsem menší trauma z těch všech čarodějnic, které jsem během svého nevinného výletíku mimo les potkala; a jedna mi ještě k tomu právě funěla za krk! V půlce kroku jsem se zastavila a pro jistotu zkontrolovala, že se Kaya nepřeměnila na příšeru s ostrými zuby a děsivým krákoravým hlasem, a spokojena, že je to pořád ta stejná šedá čarodějnice s mrzutým výrazem, jsem běžela vstříc Borůvce. Nakonec se mi tam přece jen chtělo, ačkoli výlety byly moc fajn! Copak asi dělá Flynn? napadlo mě a jemně jsem se pousmála. Flynn byl divnej, ale hezky, tak jako hustokrutopřísně!
„Užila, moc!“ vyhrkla jsem a horlivě kývala hlavou, kdyby snad chtěla Kaya o mých slovech pochybovat. Snad to bylo to, co chtěla slyšet! S očekáváním jsem na ni koukala – typicky roztomilým a k sežrání pohledem, samozřejmě! – a pak ještě bafla: „A ty mě fakt jako krutě opustíš?“ Div že se mi brada neroztřásla. Paktovat se s čarodějnicemi šlehajícími blesky jenom proto, že jim malé vlče chce projevit trošku lásky, asi nebylo to nejlepší, s čím kdy má nevinná dušička přišla, ale... Kaya byla hnusná, odporná a bradavičnatá čarodějnice, jenže stejně jsem ji měla ráda. Byla totiž hustokrutopřísná jako Flynn a možná ještě o ždibíček víc!

>> Borůvkový les

Vždycky mě zajímalo, jestli někdo může číst mé myšlenky a jestli bych to uměla já s ostatními, ale pravdou bylo, že nyní jsem mohla být ráda, že do hlavy Kayi se rozhodně nabourat neumím. Byla jsem tak ulehčena děsivým scénářům o tom, jak by se mě mohla Kaya zbavit, a protože jsem žila ve šťastném světě plném duhy a jednorožců, mohla jsem si spokojeně prohlížet řeku a vůbec se nenechat rušit její ďábelskou duší. Nakonec Kaya navrhla možnost, jak bych se mohla dostat přes řeku, aniž bych musela jít po ledě, a na to jsem zděšeně poskočila. „Ne ne, líbí se mi to moc, Kayo! Jednou jsem se brodila se strejdou Mlčounem vodou, když nás spolkly kopce, a bylo to brr. Ale zároveň žůžo! Stejně si ale myslím, že raději půjdu takhle hezky... po svých. Jakože po ledě. Že nebudu muset plácat nohama a... –“ vyděšeně jsem se zarazila, že už jsem zase drmolila jako kolovrátek, a pak už se raději začala škrábat po ledovém mostě přes řeku.
Ze začátku to byla fakticky zábava, ovšem mé cestování za chvíli skončilo tak, že se mi rozjely nohy a tvář se mi rozplácla na ledě. Uši mi komicky plandaly ve větru a do tlamy jsem nabrala trošku sněhu. Začala jsem kašlat a zoufale vykulila oči. „Jo, už vstávám, už vstávám!“ vypískla jsem, neb jsem se bála, že by mě třeba zas mohla Kaya šlehnout těmi svými blesky, a začala se drápat na všechny čtyři. Jakmile jsem stála na nohách, rozešla jsem se dál. Ještě jednou se rozplácneš, Maeve, a Kaye vytečou nervy, věř mi! Omluvně jsem se usmála na svoji nejskvělejší tetičku.

Otevřela jsem tlamu až dokořán. Jak jako jen řeka? Však vypadala hezky! Nevěděla jsem, jestli jsem byla já ta, která hledala krásu ve věcech, které až tak hezké nebyly, nebo neuměla Kaya ocenit, že existuje něco i hezkého, ale když teda měla tu potřebu... „Fajn, řeka. Jasný. Ale je pěkná,“ řekla jsem jí jen zklamaně a nepřítomně civěla na oblohu. Bylo zataženo a ve vzduchu byl pořád cítit ten divný štiplavý odér. Nejistě jsem blýskla pohledem po Kaye, jestli mi k tomu konečně něco řekne (nějaké zajímavé informace, jimiž bych se pak mohla pochlubit svému mlčícímu strejdovi!), a pak jsem nechápavě trhla hlavou. „Huhuh?“ Nerozumněla jsem, co je skvělého se najednou dělo a proč byla najednou Kaya tak strašně nadšená. Řvala totiž hurá hurá hurá. A nakonec jsem si z toho vyvodila, že přece jen v Kaye nějaký drobek emocí je a že si umí užívat života! Což bylo zajímavé, protože čarodějnice obvykle vypadaly životem znuděné a že by se nejraději rozprskly ve vzduchu. A to mám prosím pěkně zkušenosti hned se dvěma čarodějnicemi!
Přiznám se, že když jsem se opět přitulila ke své věrné kamarádce, ani mi nedošlo, že by mě zase mohla praštit. A ona to ani neudělala! Vítězoslavně jsem se zazubila, a protože jsem přece jen nechtěla dráždit hada bosou nohou, nakonec jsem od ní poodstoupila. Byla mi zima, avšak můj huňatý kožíšek docela pěkně plnil svoji službu. S vyvalenýma očima jsem koukala na část zmražené plochy na řece. „Fakticky fakt se to pod náma nepropadne? Ti nevim, Kayo. Mně se tahle tvoje léčka nelíbí,“ fňukla jsem, avšak neb zázraky se dějí a můj mozek dával signály mým nohám dřív, než si to pořádně promyslel, za chvíli jsem se už škrábala po ledovém mostě. „Juuu, to šíleně studí. Ale je to suprácký!“ zkonstatovala jsem a po očku sledovala Čarodějnici. Problém byl v tom, že za chvíli jsem už ležela rozpláclá na řece, protože se mi nešťastně rozjely nohy. To už tak suprácký nebylo.

<< Erynijský les

Zadýchaně jsem se valila za Kayou a v hlavě přitom skepticky přemítala, jestli bych už dávno nevypustila duši, kdybychom se na tuhle super procházku vydaly někdy uprostřed léta. Byla jsem si ovšem vědomá toho, že léto nebo zima, cvalíka v sobě nezapřu, ale nějak zvlášť mě to netrápilo. Měla jsem ráda jídlo, to zaprvé, a za druhé, štíhlá linie šla prostě mimo mě. Vyplázla jsem jazyk a docupitala až ke Kaye. Následně jsem se jako to největší neviňátko usmála od ucha k uchu a provedla něco jako zasalutování. „Většinou mi věci zakazuješ, takže bych o tebe měla strach, kdybys mi to nezakázala, Kayo! Pak bych třeba zjistila, že jsi vážně nemocná a... co bych pak dělala? Já si samozřejmě pamatuju, kudy se jde do Borůvky, ale to víš, ztratit po cestě svoji nejoblíbenější tetič–,“ blekotala jsem rozjařeně, avšak naštěstí jsem zavřela tlamu včas, než ze mě vypadlo Kayino nenáviděné oslovení. To už bych se vážně totiž mohla rozloučit s nějakými pozitivními vztahy s čarodějnicemi jako ona, a to by bylo fakt že špatný. A smutný. A tragický!
Neušlo mi, že Kaya právě Růženku urazila, ale nic jsem neříkala. Jen jsem stiskla rty a mlčela jako pěna, výjimečně. Nevím, co se to se mnou dělo, ale v jednu chvíli jsem se cítila až někde v nebesích a pak někde v pekle. To vyrůstání a dospívání bylo složité, divné a vůbec, zlaté časy, kdy jsem byla jen ukníkaný cosi. Ač ne, že bych si na tuhle dobu pamatovala, ale... „Podle mě by se Růžence nelíbilo, ani kdybys snědla nějakého jeho bráchu nebo ségru, ale pokud myslíš,“ vyslovila jsem přechytřele svoji domněnku a komicky zahýbala ušima. Vůbec mě netrápilo, že malí růžoví ptáčci obvykle nemívají za příbuzné obrovské vypasané bažanty. Následně jsme se dokodrcaly až k řece. Tady jsem už byla a dávala jsem to najevo hlasitým projevem: „Zavedla jsem tě na hezké místo, že jo? Sice jsi šla vepředu ty, ale já ti potichu přece dávala pokyny, kam jít. Tady jsem totiž už byla!“ Až mi z toho vlastního jekotu praskaly ušní bubínky, ach jo.
Informace o energii uvnitř vlka mi skočila do jednoho ucha a tím druhým zase ven, tohle si totiž žádalo zapojení většího počtu mozkových buněk, jež jsem aktuálně po těch všech blescích měla k dispozici. Nicméně to, co jsem viděla, mě totálně ohromilo. Brada mi zajela až někam pod řeku. „Brr, zima,“ zkonstatovala jsem tónem, jako kdybych právě objevila vstup na Měsíc, a automaticky přiskočila ke Kaye. Byla zima, vážně, a Kayin kožich hřál, ať se jí to líbilo, nebo ne. Na řece se objevilo bílo a já si zalíbeně vzpomněla na klouzačku se Staříkem a na to, jak jsem si nadřela čumák. Hlasitě jsem si povzdychla. Už tehdy jsem byla hloupá a věřila jsem, že všechno na světě je dobro. Včetně ledu. Ten vypadal báječně a přitom akorát tak klouzal a lámal čumáčky. Už zas mě dělil jen ždibíček od popotahování.

Takže si to shrňme – byla jsem hloupá. Neměla jsem křídla, takže jsem nemohla letět za Růženkou. A ke své šíííílené smůle jsem ani neznala nikoho, kdo by ta křídla měl a mohl mi udělat transport na oblohu za mým milovaným ptačím kamarádem. Navíc náš vztah s Kayou byl pořád velmi nejistý a v mé chytré hlavince se střídaly pohledy "nenávidím tetičku Kayu" a "vlastně ji mám ráda, protože je drsná a já bych taky taková chtěla být." Drsná Maeve Maeve, nebo něco takového, znělo totiž zatraceně drsně, a už pro to jméno bych se měla snažit! Navíc, asi jsem tetičku strašlivě moc vyděsila s tou alergií na objímání, kterou jsem ovšem velmi nešťastně úplně nevysvětlila, protože mi na to nic neřekla, takže jsem měla o to větší důvod se snažit jít v jejích šlépějích a nějak ji rozveselit. Čas utíkal, asi, a my jsme tam jen stály a civěly, já trošku fňukala, Kaya mě nevraživě sledovala, a pak jsme se rozhodly – teda Kaya se rozhodla – vyrazit opět na cestu. Rychle jsem se posbírala z trávy a docupitala k ní. Jako poslušný pejsek. Už mi to docela i šlo.
„A když nejsem ten otravnej případ, můžu výjimečně otravovat paní Kayu z Borůvkového lesa?“ nadhodila jsem s širokým úsměvem od jednoho koutku k tlamy ke druhému, a aby toho nebylo málo, koukala jsem na Kayu jako na svatý obrázek. „Pokud bys náhodou měla hlad a chtěla sníst ptáka, slíbíš mi, že se pořádně podíváš, jestli to není můj kamarád Růženka? To víš, kamarádi se obvykle nejí, a ty jsi moje kamarádka a Růženka můj kamarád, takže by nebylo od tebe hezké, kdybys Růženku spolkla,“ vyslovila jsem svoji domněnku a pomalu se rozešla za Kayou. A tentokrát, tentokrát jsem se na ni jako ocásek nelepila a tvářila se, že si zaujatě prohlížím okolní scenérii, protože jsem vážně nechtěla být již potřetí terčem těch ohavných blesků a záblesků, nebo co to vlastně bylo! „Co je vůbec přesně magie? A jak to funguje?“ napadlo mě pak, protože ty blesky a záblesky byly dílem magie, na to bych vsadila i vlastní chytrost. Já si prostě ty otázky nemohla odpustit, a ještě k tomu jsem se u toho tvářila tak vševědoucně, že mi div nepraskly mimické svaly. Měla bych se sebou začít něco dělat, fakt že jo.

>> řeka Mahtaë (sever)

Jsem hloupá naivní trubka, jsem hloupá naivní trubka. Obvykle je vhodné si na způsob posvátné mantry opakovat něco motivačního, ale já se snažila si do hlavy vtlouct zrovna tohle. Sice to bolelo, ale když už jsem věděla, že je to pravda, snažila jsem se najít si způsob, jak si to taky zapamatovat! Jenže jsem pořád dělala něco, co mi připomínalo, že jsem se ze svého trubkovského pohledu nepoučila. A nejhorší na tom bylo, že tentokrát to bolelo skutečně! Z Kayiny srsti najednou šlehla drobná jiskra a jako nějaká hnusná odporná blecha přeskočila na mě. Ani jsem nestihla pořádně dovřít tlamu od svého posledního řečnění, a už jsem ji zase měla otevřenou tak, že by mi do ni mohly nalétat všechny mouchy v okolí. „Proč jsi mi to udělala?“ pípla jsem zaraženě. Myslela jsem, že alergii na objímání, která se projevuje šleháním blesků a jiskřiček okolo sebe, mají jen jedinci stříbrné srsti a fialových očí – však vy moc dobře víte, o jaké z mých milých tetiček mluvím –, avšak Kaya na něco takového trpěla taky, asi. „A jéje, tet... Kayo! Kayo!“ opravila jsem se rychle, ačkoli jsem už začínala mít teorii, že jsem proti těm kopancům imunní a ještě takových sto pokusů o obejmutí a ani nemrknu, a vyděšeně potřásla hlavou. „Snad jsi nepotkala takovou jednu fialovookou vlčici a nechytila od ní tu šílenou děsivou a hrůzostrašnou alergii!“ bědovala jsem, a protože si Kaya tentokrát dát dvě a dvě dohromady nemohla, asi chudák měla z mých slov nakročeno jednou nohou ke Smrti kvůli svému zoufalství.
„Mávej křídly,“ zopakovala jsem po ní překvapeně a fascinovaně, jakmile jsem si vyslechla její lekci a nejméně desetkrát polohlasně zopakovala její jméno. Následně jsem ovšem přinutila svůj mozek Kayina slova trošku rozebrat... a pak se koukala všude možně na sebe, kam jsem jen krk zvládla vykroutit, ale křídla mi ještě nenarostla. Dlouhé vedení ovšem ano, ale to už jsem v sobě měla zabudované od vlčectví, se obávám. „A já už jsi myslela...“ zasténala jsem smutně, třeštíc oči ve vyděračském gestu, jak nejlépe jsem to uměla. Navíc ani můj nápad postavit domeček pro Růženku z jehličí se nesetkal s uznáním, a tak jsem se do svého rybníčka frustrace potápěla ještě víc a hrozilo, že si za chvíli natřesu zadek nebo hlavu. „No to jo! Ale já nejsem votravnej případ. Přísahám, že ne,“ trucovala jsem a nafukovala tváře jako žába. Však říkám, byla jsem v hotovém rybníčku! Už i na žábu jsem se měnila, u všech borůvek!

„Vážně?“ Oči se mi rozzářily jako hvězdy na obloze, nebo třeba jako sluníčko. No co! Když dneska nesvítilo a bylo zataženo, musela jsem si to kompenzovat alespoň jasnou jiskrou ve zlatavých duhovkách! Brada mi spadla až na zem, když mi Kaya povolila letět za Růženkou! Celá šťastná jsem k ní přiskočila a rychle ji objala (snad dřív, než stihla zase remcat a tvářit se, že na to jako fakt nemá náladu, protože je přece drsná holka z Borůvky), načež jsem odskákala o kousek dál. „Jsi ta nejskvělejší tetička, Kayo! A i když tetičku nemáš ráda, stejně si to myslím, protože mě pustíš za Růženkou!“ rozplývala jsem se celá nadšená, dokud mě ovšem nepolila studená voda. Ovšem protože nepršelo, byl to jen stav mé mysli, a o to smutnější bylo, že mě fackoval MŮJ VLASTNÍ MOZEK. „Tak počkat,“ zarazila jsem se, když mi svitlo. „Ale jak tam doletím?“ fňukla jsem a smutně svěsila hlavu. Ten plán byl tak dokonalý, tak úžasný, tak skvělý, až ho všechna ta dokonalost totálně zničila! Tak, Maeve, je čas se opět vrátit na zem. Doslova.
Nepřítomně jsem packou hrábla do hlíny a za drápek se mi zachytilo jehličí. A pak mě něco napadlo; už jen stačilo, aby se mi nad hlavou rozsvítila žárovička, a bylo by to naprosto perfektní. „Myslíš si, že kdybych Růžence postavila jeho osobní smečku Borůvku z jehličí, vrátil by se?“ vydechla jsem hlasitě a zakroutila hlavou. Ovšem ne na znamení odporu vůči svému vlastnímu nápadu, ale na to, že se vážně už nebojím. „A ty ses už někdy něčeho bála, tetičko Kayo? Myslím... před dávnou dobou. Teď jsi určitě už velká holka,“ blekotala jsem s přitroublým úsměvem. Kde jsem ten výraz jen viděla? Flynn. Flynn. Za všechno vždycky může Flynn! Nebo Kaya. Nebo ta prašivá čarodějnice s fialovýma očima a averzí na objímání. Ach jo, brblala jsem si pro sebe rozmrzele.

Musíš být pořád tak hloupá a naivní? Maeve, proboha živýho, probuď se! Zase ten ostrý hlásek. Překvapeně jsem sebou cukla a vyjevěně zírala okolo, jestli za nejbližším stromem čirou náhodou nelelkuje nějaká veverka nebo něco takového, a nesnaží se moji náladu dostat na bod mrazu. Po chvilce jsem si ovšemu vědomila, že tenhle otravný hlásek je uvitř mě a říká se tomu puberta. Ne snad, že bych tohle slovo jako takové znala, protože těmhle divným výkyvům nálady u vlčat v mém věku ještě nikdo pořádnou nálepku nedal, abych to mohla vědět, ale už nějakou dobu to se mnou šlo jak na horské dráze, o tom nebylo zdaleka pochyb. Frustrovaně jsem si odfrkla. Kdybych věděla, že je tak otravné a zničující vyrůst, nikdy bych vyrůst nechtěla.
„On ale neletěl okolo omylem,“ jela jsem si svou přesvědčeně a nechápavě kroutila hlavou. Ani jsem nevěděla, jestli se snažím přesvědčit sama sebe, nebo svoji nejmilejší tetičku ze všech nejmilejších tetiček, ale nechtěla jsem si přiznat, že by mě Růženka jen tak dal kopačky! To bylo horší, než kdyby to udělal nějaký mladý chrabrý mládenec! A že jsem takovou zradu zažila od Flynna, takže mám porovnání, vidíte! „Tak ale počkat, Kayo! Ty si to vykládáš špatně!“ vyhrkla jsem následně zděšeně. „Já bych nechtěla, aby se Růžence něco stalo. A jestli má potřebu se ukrýt před zimou, tak ať letí. Ale co když je sám a má strach? Já se taky bála, když jsem byla sama...“ Ani jsem nevěděla, proč se přiznávám, ale už to bylo venku. A navíc... to, kdy jsem se jako neštastné klubíčko choulila pod výčnělkem sopky, byla již dávno hluboká historie. To se přece nepočítalo, ne? Nenápadně jsem se usmála. „Ale teď už se nebojím, to už bylo dáávno,“ dodala jsem pro jistotu.

<< Armanské hory (přes Lesík topolů)

Tetička Kaya byla neoblomná, to se muselo uznat. Ale já byla neoblomná taky! Nasadila jsem výraz všeználka a čtverácky se zazubila. „Ale lelkování není blbost. Moje nohy si potřebujou po tom šíleném výstupu odpočinout. Však je to horší, než kdybys mě zatáhla do pekla,“ postěžovala jsem si nad svým osudem, aniž bych věděla, co přesně to to peklo je a jak to tam vypadá. Mé mozkové buňky se ovšem již začaly pomalu probouzet, takže jsem dál neremcala a poslušně se vydala za Kayou. Z kopečka to šlo složitěji než dokopečka, protože i když mě neviditelná síla táhla dolů docela stejně snadno, jak kdybych držela jeden konec větve, zatímco ten druhý by měla v tlamě Kaya a vlekla mě za sebou, ale pořád... to bylo obtížné. Hups sem, hups tam, nakonec jsem to zdárně sešlapala a neviditelně se poplácala na rameni! Jen škoda, že mi oslavné ódy nezačala pobrukovat i má nejmilejší tetička!
Skončily jsme v lese. Tentokrát jsem se už neptala, co je to za les, kam mě to má společnice táhne či co se bude dít dál, ale jen poslušně ťapkala a s nevěřícně vytřeštěnýma očima to všechno sledovala. Jednu poznámku jsem si ovšem přece jen neodpustila. Měla jsem chuť ovšem začít hned na místě bulet, když mi klidně Kaya řekla, že neví, kdo je Růženka! „Ach ach, tetičko! Děláš mi ostudu,“ zabručela jsem a popoběhla jsem k ní. „Růženka je můj kamarád růžovobílý ptáček. Ten, o kterém jsi říkala, že se už nevrátí, pamatuješ?“ Významně povytáhlé obočí a následně veselý-smutný výraz. „Tak on se vrátil. Ale pak zas letěl pryč, nevděčník jeden. Ale já ho mám ráda. A chci ho najít,“ objasnila jsem jí to, celá rudá od té štreky. A pak opět zkusila metodu pronikavého vykuleného pohledu a slzičky zhmotňující se v koutku mého pravého oka! Už mi to šlo úplně že automaticky. Tetinko, tetinko, prostě nemůžeš říct ne!

„Přesně na tohle jsem myslela!“ vypadlo ze mě s rozpustilým úsměvem. Mlha byla podivná a ten štiplavý zápach rozhodně nevěstil nic dobrého. Nepamatovala jsem si, že by bylo něco takového cítit předtím, než oblohu tehda zahalila rudá oblaka dýmu a zvedl se vítr natolik, že nás s tetičkou Nel (ach, tetičko, kdepak jen jsi?) div nezavalil strom – ale ať už se blížilo, co chtělo, nějaká katastrofa to musela mít. A můj mozek okamžitě vydal pokyn přesvědčit Kayu, že si něco takového taky myslím! „Je to divný. Ultra hodně divný. Co to může být?“ doplnila jsem pak ještě, ale s tónem, že "já to vím a přesvědčuju se, že ty to víš taky". Takhle jsem to dělala ráda; a nemyslela jsem to zle. Jen mě neskutečně dopalovalo, když byl někdo chytřejší. A vůbec mi nevadilo, že jsem sama hloupá a naivní, takže jsem měla konkurenci docela velikou. To už byla jen otázka drobné kosmetické úpravy mého mozku.
Kaya nakonec zavelala k odchodu. Rozmrzele jsem na ni zašilhala a vydechla obláček páry – tady nahoře bylo docela chladno. „A co když prostě lelkovat budu?“ odvážně jsem si jela svou a probodávala Kayu vyděračským pohledem, ač jsem začínala chápat, že na Kayu tyhle věci neplatí. A když vážně začala lézt dolů, div ve mě nehrklo. Celá zmožená z výstupu jsem posbírala všechnu svoji sílu a s vidinou, že se opět o něco přiblížíme Borůvce, jsem se trošku smutně pousmála. Ještě stále jsem neměla tu největší chuť se tam vracet, protože jsem se bála, že narazím na Flynna... nebo prostě tak něco, ale pokud měl skončit svět, nechtěla jsem být sama. A už vůbec ne, aby široko daleko jediný, kdo tu byl, byla Kaya.
Udýchaně jsem se valila zase zpátky do nížin, když mě něco napadlo. „Měly bychom zachránit Růženku, prosím. Nevím, kde je,“ špitla jsem smutně. Můj ptačí kamarád byl zrádce. Jenže já měla naivní srdce a nemohla jsem ho nechat, aby odletěl s ostatními ptáky, co útokem brali oblohu a táhli daleko odsud. Následně jsem zmlkla a frustrovaně ťapkala za svojí nejoblíbenější tetičkou. Nechápu, proč jsem tě nemohla obejmout, tetičko. Ale stejně tě mám ráda!

>> Erynijský les (přes Lesík topolů)

<< Západní Galtavar (přes Ageron)

Loudala jsem se za Kayou a rozmrzele se rozhlížela okolo sebe. Travnatá louka se nám brzy pod nohama změnila v hlínu plnou větviček a jehličí. Ťapkala jsem lesem, pořád za Kayiným zadkem, ale nechávala jsem jí dostatečný prostor na to, aby se na mě neobořila z porušování osobního prostoru. O objímání očividně nestála, tak ať si to pak vyčítá! Nechápavě jsem zvedla pohled a pokrčila rameny. „To ne. Ale... zajímalo mě, kam jdeme. Je to tu poměrně hezké,“ odvážila jsem si okomentovat celou situaci a dívala jsem se okolo. Pohled byl ale stále pěkně bídný a mdlý, protože přes mlhu výhled nebyl zrovna slavný. To jsem taky mohla zůstat doma, kdybych tohle věděla. K čemu mi pak nějaký cestování je, když nic nevidím?
Když jsme se ve zdraví vykodrcaly z lesa, čekal nás náročný výstup na kopec. Nevěřícně jsem se podívala směrem nebe a ještě s větší skepsí si prohlédla Kayu. Skoro po tom kopci běhala jak srnka – nechtěla ovšem to samé po mně!? Zkusmo jsem udělala jeden krok dopředu a pak se začala valit za ní, ale vážně jsem se spíš valila, než že bych šla, protože má kondička nebyla zrovna slavná (a jako pardon, to nemá nic společného s tloušťkou, protože já fakticky fakt nejsem tlustá!) a prázdný žaludek byl demotivací sám o sobě. Ledaže by byla tetička tak laskavá a něco mi tam nahoře ulovila? Nějakého... By mě zajmalo, kde je Růženka, vzpomněla jsem si jen tak najednou a znovu popotáhla. Toho brečení jsem už měla po krk, ale nějak jsem se ho nedokázala zbavit.
Ještě několik šílených dlouhatánských metrů mě dělilo od kýženého výhledu na vrcholku, ale jakmile jsem konečně na špičce kopce stanula, zjistila jsem hned několik problémů – takhle menší zacházka by mě náhodou klidně mohla zabít, Kaya si neodpustila poznámku o mém loudání a já div nevypustila z toho výstupu duši. „Něco zajímavého?“ tázala jsem se, ještě než jsem se s vyplazeným jazykem doškrábala ke Kaye. „Jo a abys věděla. Mě nějakej výlet neskolí. Sice asi umřu, ale zatím ještě pořád žiju!“ zahlásila jsem radostně a kecla na zadek. Zcela nevinně jsem přitom objala Kayu, pokud ovšem nestihla na poslední chvíli ucuknout. Nemohla jsem odolat. Potřebovala jsem se trošku uklidnit po všech těch nadávkách a řvaní.

Nevěřícně jsem vytřeštila oči, až mi málem vypadly z důlků. A ta představa byla tak krajně nechutná, že jsem urychleně zase přestala své oči valit, aby se to vážně nestalo. Stačilo mi líčení šedivky, co by se mohlo stát, kdyby mě srazil jeden z těch pobíhajících losů. Mít tělo na dvě poloviny by sice bylo zajímavé, ale z dlouhodobého hlediska asi nic, co by se talo praktikovat. Nechápala jsem ovšem, jak může mít Kaya tak zlé a zkažené srdce. Posmutněle jsem sklopila zlatavé oči. „Tak fajn. Tak já obejmu potom tetičku Nel a ty se budeš koukat, jak moc ji mám ráda a tebe ne,“ vpálila jsem Kaye do obličeje, ale jak se dalo čekat, pořád jsem se nedostala do bodu, kdyby má slova mohla skutečně bolet. Kaya rozhodně nebyla z cukru, to jsem už věděla, takže ji nějaké ubrečené nadávky asi jen těžko mohly vyvést z míry. Rozhodla jsem se ovšem nedráždit hada bosou nohou čarodějnici holou tlapkou a svůj objímací koníček zapudila hluboko v sobě. Navíc... nebylo to už trošku trapné, pořád se na někoho lepit jako otravná malá pijavice? Správné velké holky by přece měly být schopny se postarat o sebe samy! Jenže ty to neumíš, Maeve! Zamračila jsem se. Odkdy měl i můj mozek vlastní otravný hlásek?
Kaya mi nevěřila, že se věčně netoulám sama, což mě zklamalo. Copak jsem neuměla lhát? A navíc, ona to lež nebyla, přísahám! Nezapomněla jsem, že mám taky domov a smečku. Jenže holt měla Kaya ono štěstí, že na mě narážela v nejméně vhodné okamžiky, aby se mi ještě více porýpala v srdíčku. „Hmm. Je to možný,“ vyšlo ze mě zaraženě. Má nálada rychle klesala a já neměla náladu mluvit. A už vůbec jsem se nechtěla hádat, a tak jsem se nakonec podvolila Kayinu rádoby návrhu vyrazit do Borůvky a tiše se loudala za ní. Štiplavý zápach mě dráždil v nose a mlha nedopřávala dostatečně malebný výhled, z čehož se mi chtělo brečet. Když už nic jiného, hezké sluníčko by třeba moji náladu spravilo. Katastrofa se očividně blížila. Jenže jaká?
„Kudy to vůbec jdeme?“ Nevydržela jsem to a nakonec se jednoduše musela zeptat. Na svůj výraz sečtelé královny vědění jsem ovšem nezapomněla, protože jsem přece musela působit jako někdo, kdo spolkl všechnu moudrost světa. A taky veškerou otravnost.

>> Armanské hory (přes Ageronský les)