Gallirea - Příspěvky uživatele

//Loterie 3

<< Ovocná tůň

V zápalu adrenalinu, kdy jsem společně utíkali před sněhovou bouří, jsem málem zapomněla na své důležité poslání! Zamžourala jsem na tůňku, která přes bílou vánici nebyla skoro ani vidět, a dramaticky popotáhla, když se ozvalo zasvištění a sníh okolo tůňky se zbortil. Nejen, že jsem měla ještě v živé paměti, jak nás málem s tetičkou Nel nabral padající strom – a ačkoli jsem měla měkoučký sníh ráda, dostat takovou šlupku do zad jsem vážně netoužila, však by mě to dočista pohřbilo! –, ale... co moje mise a oranžové ovoce? Už jsem chtěla naříkat a brečet, avšak v ten okamžik celou situaci zachránila Sunstorm, která od tetičky dostala speciální povolení se zdržovat v našem smečkovém úkrytu a jako správná hrdinka nesla oranžové ovoce v zubech. Jak já tu cizinku milovala!
Udýchaně jsem se valila závějemi sněhu a každou chviličku děkovala svému tatínkovi za to, že mám díky němu huňatou srst. I tak jsem drkotala zuby a měla pocit, že se za chvíli rozpadnu a stanu se součástí všech těch poletujících vloček. A přitom mi zrovna tetička vysvětlovala, že mě naučí, jak používat magie, takže se něco takového nemohlo stát! „Fakticky? No jasně, však je to úplně jasný!“ vyhrkla jsem zasněně. Život a Smrt? Tetičko Nel, nespadla jsi na hlavu? Nebo je to kvůli tomu sopli a kašli? Nechápavě jsem pootevřela tlamu, až mi do ní vítr nafoukal vločky a na jazyku mě to nepříjemně zastudilo. Než abych se ale víc ptala, raději jsem zase tlamu zavřela a odhodlaně pochodovala vpřed. Můj mozek si totiž stejně – zcela výjimečně – odpověděl sám.
~Máš sedm základních magií, drahá. Živly, myšlenky, předměty a iluze. Nech se překvapit, co dostaneš, sám jsem na to zvědav. A s tou Smrtí a Životem... třeba na to přijdeš sama, nemyslíš?~ Málem jsem ztratila vědomí, když má hlava začala vyprávět, ovšem snažila jsme se tvářit, že je vše v naprostém pořádku a je obvyklé vést konverzaci s vlastním mozkem, o niž se ani nesnažíte. Široký úsměv přece spraví všechno!

>> Jeskyně

//Loterie 2

„To ovoce ale má být oranžový –“ připomněla jsem se netrpělivě při pohledu na hladinu, na níž si vesele plavalo červené jablko, a rázně zavrtěla hlavou. Nemůžeme přece Eloře přinést něco, co není přesně dle instrukcí našeho vrchního borůvkového léčitele, protože co kdyby jí pak místo zahojení té ošklivé rány třeba narostl další pár uší? Ani na okamžik jsem si totiž na rozdíl od tetičky, která se mimochodem již stihla vrátit ze svého regeneračního pobytu (to chrchlání se mi vůbec nepozdávalo), nepochybovala o tom, že tenhle úkol je nesmírně důležitý a nebyla to jen nějaká lest, jak nás s tetičkou vyhnat do té ukrutné zimy! A když říkám zimy, tak myslím skutečnou zimu! Vločky se mi hnaly kolem čumáku; nejdříve byly měkoučké a jemné, ale později je začal studený vichr rozhánět všude okolo a já si připadala jako tehdy, co jsem se doloudala k krvelačné obludce. Osamocená a hlavně – zmrzlá. Jestlipak tam ještě má horská přítelkyně stála a děsila malá vlčata? Možná by cesta za ní mohla být moje příští výprava – ale nebudu se moc bát? Ach ty vzpomínky
Následně se jakýmsi zázrakem – a pak že je moc naivní věřit na zázraky! – v tůňce objevil i oranžový kousek ovoce. Vítězoslavně se zazubila, a ještě o maličko více, když se Nel hrdě ujala úkolu ovoce vytáhnout. Ty čáry máry byly vážně fascinující! Tetička byla prostě machr! Jen mě trochu mrzelo, že já něco takového neumím. Třeba to bylo tím, že nemám modré oči jako ona, ale nudně zlaté? „Naučíš mě to někdy, tetičko?“ zeptala jsem se proto nevinně a prosebně vykulila oči, snažíc se svůj zoufalý pohled vypálit Nel až do duše, aby pořádně pochopila, jak důležité znalosti pro mě jsou! Můj původní plán byl pohotově odpovědět na otázku, kterou Nel vzápětí položila, ale tak trošku to pokazily ty zatracené borůvky. Byly sice dobré, ale možná přece jen nebylo vhodné jíst borůvky uprostřed zimy, které jako kouzlem vyrostou přímo před vámi! Omluvně jsem se na všechny přítomné zazubila, když se mi nehezky stáhly vnitřnosti, a nenápadně se vzdálila, abych strávila tu nepříjemnou chvíli o samotě. Následně jsem přiťapkala zpátky, zrovna ve chvíli, kdy Nel říkala, že bychom měli vyrazit pryč. „Já nechci, aby mi čenich umrzl!“ oznámila jsem překotně a pro jistotu si ho olízla, abych se ujistila, že z něj ještě nemám rampouch. Spokojená se zjištěním, že je zatím vše tak, jak má být, jsem vykročila za svojí rodinou zpátky do lesa.

>> Borůvkový les

//Loterie 1

Cizinka se dala do řeči a já po chvíli tak trošku ztratila nit. Přirozeně jsem se jí ale nezačala ptát, co říkala nebo jestli by mi to nemohla ještě jednou zopakovat – pomaleji a smysluplněji –, nicméně mě to alespoň navedlo na dvě věci. Flynn to tím svým přitloublým úšklebkem vlastně vždycky vyřešil skvěle, protože i mně by se teď hodilo neposlouchat, abych se necítila hloupě, že nestíhám zpracovat vše, co mě a Awarakovi cizinka vypráví. A taky jsem si začala říkat, jestli moje neustálé žvanění zní stejně divně? Nijak jsem ale Sunstorm nepopichovala a pouze se na ni soucitně usmála. „Ale to přece nevadí! Muselo to být hrozné, ale teď jsi už v pořádku a tady s náma. Neříkej mi, že se ti kdy snilo o něčem lepším, než o dolování ovoce z tůňky zdejší báječné smečky!“ řekla jsem jí rozesmátě a povzbudivě mávla oháňkou sem a tam. Tlapky mě sice pekelně zábly, jak jsem se tak hrabala ve sněhu, ale nakonec to přineslo své ovoce – nejprve jen obrazně, o chviličku později i doslova.
Led praskl, ledová voda cákla všude kolem a mé neobratné tělo drklo do Sunstorm. Problém nastal až ve chvíli, kdy Sunstorm málem povalila Awaraka, ale Awarak byl naštěstí jako pevná skála, k hromadnému válení se ve sněhu nedošlo. Což mi udělalo radost, protože by mi asi bylo trošku trapně. Ti dva nicméně nebyli naladěni na stejnou vlnu a mé snažení o nalezení Růženky vůbec nepochopili. Hlasitě jsem si povzdychla a místo rady, jak najít svého ztraceného kamaráda, jsem si vyslechla jejich básničky. Já se odmítala přidávat. Přišlo mi to jako zábava, ale měla jsem svoji důstojnost a nebudu přece někomu ukazovat, že to prostě neumím! Ony básničky ovšem asi zabraly, protože na povrch hned vzápětí vyplul kousek ovoce. „Je to červený,“ zamumlala jsem zklamaně a pak překvapeně pohlédla na Nel, která se za námi zjevila.
„Jé, tetičko!“ Než jsem se k ní ale stihla dovalit a pořádně ji obejmout, už jsme dostali hromadný výprask. Nebo radu, že k ní nemáme chodit, na tom ostatně nezáleželo, protože jsem ji nemohla obejmout! „Hledáme ovoce pro Eloru,“ ujala jsem se slova, abych jí to vysvětlila, s významně lesknoucíma očima, načež můj pohled padl na... borůvky? Pravděpodobně bych neměla být tak překvapená, když jsme byli jen kousíček od lesa pojmenovaném po borůvkách, ale... nebylo to divné? Mému mozku to nicméně až tak divné nepřišlo, takže jsem nakonec pohotově snědla několik bobulí. No co, ten keř neměl vyrašit přímo přede mnou! Pak jsem se spokojeně obrátila na tetičku Nel, Awaraka a Sunstorm. Tetička možná ten úkol od Sigyho nebrala vážně, ale já teda ano!

Cítila jsem se naprosto báječně! Moji společníci mě totiž přesvědčili, že ovoce už jedli, takže jsem jim nemusela dávat dlouhé lekce o tom, jak úžasný je takový meloun. Pořád se na mě nicméně dívali, jako kdybych spadla na hlavu. Trochu ublíženě jsem odhrnula spodní pysk. „Tak koukejte! Jakože se Maeve Maeve jmenuju, v tůňce najdeme ovoce.“ Vložila jsem do svých slov všechnu svoji víru a pak se začala všelijak nakroucat vedle Awaraka, jak jsem se snažila co nejrychleji a nejúčinněji odhrabávat sníh. Na některých místech byla bílá pokrývka měkoučká, jen bych se do ní zahrabala, ale k našemu neštěstí občas tlapky narazily na vrstvu kluzkého a tvrdého ledu. „Už tam budeme!“ výskla jsem, jakmile jsem měla pocit, že se přece jenom blížíme ke zdárnému cíli, ačkoli už jsem to docela chtěla vzdát – asi jsem nebyla nejtrpělivější vlčí slečna pod sluncem. Byla sice pořádná zima, nicméně moje huňatá srst vlka z hor pečlivě plnila svoji funkci. Navíc jsem hořela vzrušením a lopotnou prací, takže za chvíli jsem si skoro připadala jako v létě, kdepak nějaký sníh! Zubila jsem se jako sluníčko, když se k nám přidala i Sunstorm, a trošičku káravě ji sjela pohledem, přitakávajíc tak na slova Awaraka. Hned nato jsem jí ale v hlavě zpívala ódy a říkala si, že za takovou odhodlanou vlčici se určitě u Velkého Alfáka přimluvím – pokud ovšem vážně nedošlo ke vzpouře (protože proč by jinak Blueberry už nebyl alfou?) a na jeho místě teda nestála nějaká... Baghý. Blueho jsem měla ráda, takže mi tohle přišlo jako děsná podpásovka a dopalovalo mě, že mi Nel nevyklopila víc informací.
Led následně praskl a já se jen tak tak odvalila od Awaraka, abych se sama nezamokřila. Vzhledem k mému nulovému citu pro balanc jsem ale uskočila tak, že jsem narazila do Sunstorm – pokud neměla lepší reflexy než já. „Uhh, promiň.“ Nechápavě jsem na ni zamrkala a pak už s otevřenou tlamou pozorovala tůňku! „To bych taky ráda věděla,“ vypadlo ze mě při Awarakově otázce. „Teda ne, že bych to nevěděla, ale! Já naposledy ochutnala něco zeleného s červenou šťávou uprostřed. To by podle mě Eloře chutnalo. Ale to pan vrchní léčitel nechce, ten chce něco o-ran-žo-vý-ho,“ postěžovala jsem si a zhluboka se nadechla. Následně jsem veledůležitě zdvihla šedou tlapku a zabodla ji do Awarakovy hrudi. „Myslím, že postačí čekat. Na tu druhou stranu, dobrá básnička ještě nikomu neuškodila,“ pokrčila jsem rameny. „Třeba o nějakém hezkém toulavém růžovém ptáčkovi, který opustil svoji úžasnou mámu!“ Ty mé nenápadné signály byly vážně... hloupé. Jenže přece se nezeptám na rovinu, jestli tu někde neviděli prolítávat uličnického ptáka, že ne?

Zraněná si stála za tím, že by raději umřela hlady, než aby vyžírala naši smečku. Neřekla to sice úplně takhle, ale vzhledem k tomu, že tahle verze zněla víc hrdinsky, rozhodla jsem si to interpetovat právě takhle a přidat tak vlčici pár bodů. Na druhou stranu, tak moc jsem jí rozuměla! Teda, mně nevadilo se do Borůvky nastěhovat a vyhladověle spořádat všechno, co se mi dostalo pod tlamu, ale přece jenom, na vlčici se mi líbilo, že se sem nepřišla jen tak rozvalovat a nedejbože třeba hulákat a prát se. Udělat na mě dojem bylo navíc zatraceně důležité, protože jsem se teď cítila za Borůvku zodpovědná. No co. Aspoň jsem jednou byla užitečná! „Ale no tak, už nemluv,“ řekla jsem, a protože jsem se zrovna prala s emočními výkyvy a nebyla si jistá, jestli se mi do úkrytu chce, nebo to považuju od Nel za zradu, nakonec jsem to vyštěkla. Omluvně jsem se ale zazubila a zavrtěla hlavou. „Dojdu ti pro něco, aby ses mohla pořádně nadlábnout, joo? Uvidíš, že ti hned bude líp!“ Abych dala důraz na svá slova, tlapku jsem jemně přiložila směrem cesta do úkrytu. Ještě jsem nicméně nemínila jen tak zmizet. A při té příležitosti bych se mohla podívat po Růžence. Nebo bych se mohla... zeptat... Ne, to ne! Ptát se je pro ňoumy!
Očividně jsem nebyla jediná, komu zdravotní stav Nel dělal starosti. Konec konců, Awarak vůbec vypadal zakřiknutě, ovšem mně přišel moc fajnI strýček byl takový velmi tichý, huňatý medvěd, a byl to ten nejbáječnější strejda na světě! Nevím, jestli úplně chci mít tolik strejdů – to bych se v nich pak už nevyznala! –, avšak medvědi měli zlatá srdce, to rozhodně. Na rozdíl od jelenů! „Jo, já byla taky nemocná. Nemohla jsem dýchat a mluvit a bylo to... eww,“ doplnila jsem ještě své zkušenosti s rýmičkou, o níž jsem si kdysi myslela, že by to mohla být alergie na borůvky – která se mi nehodila tehdy ani nyní –, a důležitě pozdvihla tlapku.
A pak se Nel uprskaně odloudala pryč a ti dva přeživší na mě koukali jako na blázna. Tlama mi spadla až na zem. „Copak jste ještě nejedli ovoce?“ Tohle zjištění se mě trošku dotklo! Já byla na ovoci prakticky odchovaná. Teda, minimálně mi bodlo, když jsem sem přišla a myslela, že svoji dušičku vypustím, jestli si něco nedám! Se zabručením na znamení chvály jsem se široce usmála na Awaraka, který se hned chopil úkolu, a pomohla mu hrabat. Málem jsem u toho propadla v hlasitý smích, avšak přísahám, že ne proto, že bych si z něj střílela, jenže to vypadalo děsně komicky, jak se tak plácal. Hned jsem však sama pochopila, že tlapky mi klouzaly jako malému vlčeti a klouzaly i teď. Teď by se mi hodila ta čarodějka s fialovými čáry máry, mohla by to propálit. Cítíc zradu, že mě opět nepřišla šikanovat, když by se to nyní fakticky hodilo, jsem se hloubavě dívala na tůňku. „Potřebujeme oranžové ovoce, vážení. Zaúkoval mě sám Sigy, vrchní léčitel Borůvkové smečky!“ zahlásila jsem, zatímco jsem se s Awarakem prokopávala skrz! No to bylo dobrodrůžo!

Zatímco jsem zírala na cizinku, hlavou mi běželo nespočet myšlenek. Jak se asi má Elora? Je jí líp? Co Sigy? A co jeho syn? Flynn? Je v pořádku? Co když se mu něco během zimy stane? Obvykle jsem to měla všechno otočené a viděla nebezpečí tam, kde nejsou, a ty reálná naopak přehlížela, ale zas jsem nebyla úplně hloupá a ani trošičku se mi nelíbilo, že se z mého kamaráda – byl Flynn vůbec kamarád? – právě teď někde venku stával zmrzlý preclík. Co když se chudák zapomněl u vody a nyní zklamaně čekal, jestli ho neosvobodím? Nechápu, jak je to možné, ale už jsem zase měla na krajíčku, přísahám! Přesto jsem se ale usmívala jako měsíček na hnoji a můj úsměv byl ještě širší, když mě ta cizinka nadšeně pozdravila! Možná mě tahala za čumák a ve skutečnosti jsem jí přišla trapná, možná byla stejná trubka jako já, ale alespoň si vůbec nevšimla toho, že já vlastně... nemám ve smečce roli. Copak nejsem dostatečně dobrá? Copak... by mě třeba Kaya nevzala mezi sebe? Nebo Nel? V tu chvíli mě ani nenapadlo, že by to mohlo být tím, že jsem dosud byla zkrátka moc malá. Najednou jsem si totiž přišla extrémně dospělá a jako bych nikdy nebyla ukvičené mrně!
Sunstorm pak nenápadně zmínila, že má hlad, ale že nás vlastně nechce obírat o zásoby. Musela jsem nad tím pobaveně zakroutit hlavou a dokonce jsem si dovolila se tichounce zahihňat. Tahle vlčice se mi určitě bude líbit! Škoda sice, že nebyla blíž mému věku, ovšem už jsem začínala chápat, jak blbě to na okolí působí, když se je snažíte přesvědčit o něčem, co je naprosto očividné. Chudinka malá – doopravdy, nevysmívám se jí! – přímo umírala hlady, ale odmítala jídlo, aby nebyla neslušná. Nebo co já vim co. A já vždycky umírala po vědomostech, a stejně jsem se tvářila jako někdo, kdo už dávno všechno ví, místo abych vyklopila, že jsem naprosto ztracená, protože mi přišlo děsně trapný pokládat otázky normálně. „Tetička má pravdu. Jen se najez. Zima bude dlouhá,“ pošťouchla jsem ji. O chvíli později se ta cizinka snažila nacpat do Borůvky. Taky jsem byla takhle děsně otravná, když jsem se sem, sotva naživu, připlazila a kulila prosebně oči na Staříka? Něco na reakci Nel mě navíc šíleně zaujalo. A vyděsilo! Vyjekla jsem, jako kdyby mě jelen nabodl na parohy stejně jako Eloru, a vytřeštila své zlaté oči na tetičku. „Jak jako Bývalý alfa? Kde je Velký Alfák Blueberry? Toho nenapíchl jelen na paroží, že ne?“ I přes vážnost situace to znělo skoro vtipně, protože jsem ze sebe valila slova, sotva jsem to udýchala, ale... tohle byla katastrofa! Blua jsem měla ráda a on jako už... není? Není alfa? Není úplně? Měla jsem v hlavě děsnej zmatek a zoufale čekala na vysvětlení.
Pohledem jsem přitom přejela na Awaraka. „Hmm... a nezmínil se o tom, že byl s jednou skvělou vlčicí na výpravě?“ nadhodila jsem nenápadně a tázavě zdvihla nadočnicový oblouk. Ze strany od Nel se pak ozvalo dušení a kašlání, což mě znepokojilo. Já celou dobu říkala, že alergie na borůvky existuje a je nutné ji podchytit včas! Teď mi tahle má vlčecí hypotéza nicméně přišla trošku trapná, takže jsem jen prohlásila „To musí být tou zimou, Nel,“ jako ten největší odborník na nemoci, ačkoli v duchu jsem se přece jenom trošičku bála, jestli za to nemohou borůvky. Nikdy nevíte, kdy se proti vám spikne vlastní smečka, no co! Mé já s bujarou fantazií ve mě zůstalo. A Nel navíc nakonec doopravdy odešla. Naštěstí ale, jak alespoň tvrdila, ne z Borůvky – jen měla práci.
„A proč zrovna já?“ zaskuhrala jsem, když mě pověřila úkolem dojít Sunstorm pro kus žvance. Tetička si možná myslela, že mě další mise potěší, ale však jsem ještě ani nedokončily tu první! Trochu ublíženě jsem koukla po Sunstorm a pak přikývla. „Postarám se o to, Nel, slibuju, jako že se Maeve Maeve jmenuju!“ S těmi slovy jsem se usmála na tetičku, v duchu jí poslala hodně zdraví a pak se obrátila na Awaraka. „Ale nejdřív potřebuju najít ovoce pro Eloru, ať nejdu do úkrytu na dvakrát. Pomůžeš mi ho z toho vydolovat?“

Nel mě sice obdarovala úsměvem, ale já jí ho ani trochu nezbaštila. A to jsem obvykle zbaštila všechno, klidně i doopravdy. Nemyslela jsem si, že by se nic nedělo a tvrdohlavě jsem si hodlala stát za svým, ale než mé brebentění stihlo opustit moji tlamu, raději jsem rázně zavrtěla hlavou. Svět asi vážně nebyl z cukrové vaty, jak jsem si kdysi myslela, ale nemůžu přece začít vidět problémy i tam, kde nejsou? To bych se zbláznila, zešedivěla... a raději ani nedomýšlet! Sigy byl docela fajn a situace v lese klidná – aspoň se ke mě nedostalo nic, co by stálo za zpozornění –, takže Nel neměla moc důvodu se něčím trápit. Navíc se vrátila její milovaná neteř... takže všechno muselo být v naprostém pořádku! Nadšená svojí důležitostí, již jsem si sama přiřadila – na tu druhou stranu, koho by přítomnost Maeve Maeve nepotěšila –, jsem se docela hlasitě zahihňala.
A pak jsme s tetičkou ťapkaly vedle sebe, dokud jsme nenatrefily na dalšího zakrváceného nebožáka. No to nám to teda pěkně začíná, povzdychla jsem si, zatímco jsem jedním uchem poslouchala formality, jako bylo představování, a druhým uchem to zase vypouštěla ven. Nikdy mě tohle dlouhé žvanění nebavilo, neuměla jsem tak dlouho udržet pozornost a... mnohem více jsem raději žvanila já sama. Aby se ale neřeklo, a protože jsem si najednou chtěla připadat taky důležitá, pro případ, že by mě už nepředešla má pověst, jsem se taky představila: „Já jsem Maeve Maeve... ehm... téhle smečky.“ Protože jsem úplně nepřišla na to, co říct, abych vážně důležitě zněla, docela jsem sama sebe zaskočila a snažila se narychlo přijít se spásným plánem. Nakonec jsem se jen stydlivě zakřenila a doufala, že jsem nebyla se svým výstupem rozeným pravé hérečky až tak nápadná. Té vlčice mi ale bylo vážně líto. Mé srdíčko přímo plakalo vidět někoho takhle zuboženého. Určitě si to nezasloužila – já dostala zásah fialovým bleskem od fialovooké čarodějnice, a to jsem taky nic neprovedla!
„Ljós?“ V očích mi bojovně zajiskřilo, když Awarak zmínil to jméno. Ať už byl ten Ljós kdokoli, jak se stalo, že mi jeho přítomnost unikla? Copak můžu být nejchytřejší, aniž bych znala každého na planetě? Zklamaně jsem se zamračila. „Ljóse jsem dlouho neviděla, myslím. Možná, že jsem ho vlastně neviděla ještě vůbec, byla jsem totiž na důležité misi, rozumíte té důležitosti, že jo? Jak že jsi říkal to jméno?“ Nenápadně jsem se otočila na bílo-černého samce a čtverácky odhalila zuby. Že mi tohle divadlo za to všechno stálo! Nemohla jsem prostě přiznat, že nemám sebemenší tušení, kdo je ten Ljós?
Už zase se slzami na krajíčku, že se můj ideál génia začíná bortit, jsem udělala krok zpátky k Aranel a důležitě vypjala hruď. „To musí být to mrně, které šla hlídat Kaya. Byla šedá a malá,“ podala jsem hlášení s úsměvem, poskytujíc vysvětlení, kde se tu vzalo další vlče. Ostatně, já naopak nevěděla o existenci Jerryho. Nebyla jsem si jistá, na koho se usmívat dřív, a tak jsem se nakonec inspirovala Flynnem a usmívala se na kopec sněhu před sebou. No co, i sníh potřebuje trošku lásky! A mezitím mi mozek stékal do jiných dimenzí. Cítila jsem se hrozně. Myslela jsem si, že ten zrádce je Flynn, jenže co když jsem to vlastně byla já?

<< Jeskyně (přes Borůvku)

Že jsme raději nezůstaly v teple! dovolila si má mysl namítnout, když jsem se brodila závějemi sněhu za tetičkou Nel. Tlapky mi nepříjemně zábly a všude, kam jsem se podívala, bylo bílo. Pořád jsem nicméně čekala, že se začnu do sněhu propadat, a ono se nic takového nestalo – skutečně jsem musela vyrůst. Byla jsem na prahu dospělosti a sníh mi toho byl důkazem! Tak teda pěkně děkuju, asi. S myšlenkou, že jsme přece na důležité misi, jsem přidala do kroku a trošku si i radostně povyskočila. Zdálo se mi, že je Nel zvláštní. Mohl za to Flynnův táta? Vypadalo, že to mezi nimi podivně skřípá. „Stalo se něco?“ nadhodila jsem tedy stejně starostlivým tónem, jakým se mě vždycky vyptávala Nel, i když jsem se docela divila, že mě občas za to mé bulení neseřvala, a povzbudivě se na ni usmála. Nebyl přece důvod být zklamaný, když jsme byly na té nejdůležitější výpravě všech dob! Ale jak moc jsem tetičce Nel rozuměla – kolikrát jsem sama byla zmatená a nahněvaná, i když mi nebylo jasné, proč vlastně. A Flynnovic to asi měli v rodině, být osinou v zadku. Já totiž byla na Flynna pekelně naštvaná!
A pak jsme dorazily k tůni a můj žaludek se nepříjemně sevřel. Na tohle místo jsem měla krásné vzpomínky, tady jsem prožila svoji první zimu. Ale taky mi to připomnělo, že jsem už dlouho neviděla Staříka, ale dosud jsem nenabrala dost odvahy na to, se zeptat, kde je. Úzkostlivě jsem se bála, že jsem ho třeba ztratila stejně jako tátu a... Tak a dost. Proč mě můj mozek fackoval v těch nejméně vhodných chvílích? Rozhodnutá se plně soustředit na svoji záchrannou misi jsem už poměrně tradičně zanechala přemýšlení a pyšně ťapkala k tůni. Vylovíme ovoce a rychle z téhle zimy! Než jsem se ale stačila vřítit na led, zpátky na zem mě opět svolal tetiččin hlas. „Však já vím, Nel! Na led se nechodí, neměla jsem to v úmyslu, jen mi to podklouzlo,“ vymlouvala jsem se a svá slova podtrhla nevinným kukučem. Jestlipak bude ještě fungovat? Skepticky jsem se zamračila na tůňku a pak začala Nel na kohosi mluvit.
Zbystřila jsem a jako správný Kayin experiment nadávání a výchovy jsem po jejím vzoru vypnula hruď pro případ, že by si vlčice myslela, že nám tu bude dělat bordel! „Ahoj,“ pípla jsem jí na pozdrav, což už tak odvážně a hrdinsky neznělo, ale přišlo mi to hezčí, než ji plísnit za to, že se nám tu jen tak promenáduje. Další krev. Copak se ti jeleni zbláznili a nabodávali na své paroží všechny nevinné vlčice? A nebyla snad řada na mě, u všech borůvek, že ne? Trošku jsem couvla a nechala Nel, ať vypráví. K jejímu štěstí jsem si ani tentokrát nepustila pusu na špacír, dokud jsem si tedy nevšimla cizinčina bílo-černého společníka. Byl to hromotluk. Děsivě povědomý hromotluk. „Ty jsi ten z lovu, že jo?“ houkla jsem po vlkovi poněkud neslušně, avšak nemyslela jsem to zle. Vlastně na mě mohl být pyšný, že si ho mé mladičké já pamatuje!

|129|

Zmizení Růženky mě trápilo, trápilo mě, že mi Kaya dala košem a šla se místo toho v roli velkorysé tetičky zajímat o cizí mrňata. Trápilo mě, že tu kousek ode mě ležela Elora, se kterou jsem se sice nikdy pořádně nestihla poznat, ale i tak jsem ji svým způsobem brala jako kamarádku, a zatímco jsem horlivě žvanila o tom, co všechno jsem zažila (kupodivu bez toho, abych se do toho zamotala, a s jasnou myšlenkou), ona na tom byla takhle uboze. Jenže přece jsem si zasloužila být štastná, ne? Nel se mě dál na naši báječnou výpravu s Kayou už nevyptávala, za což jsem byla nyní naopak ráda, protože jsem toho až tolik co říct vlastně neměla. Nechtěla jsem úplně zabředávat do tématu fialovookých, protivných vlčic alergických na něžná objetí mrňat, a už vůbec ne před tátou Flynna. Obvykle jsem moc neřešila ostatní, ale teď se mi zdálo, že by to bylo moc trapné, kdybych ještě jednou začala brečet jenom kvůli tomu, že do mě někdo práskl fialovým bleskem, ne? Navíc, chytré dámy by neměly lézt do takových průšvihů!
Další události se odehrály až děsivě rychle. Elora se s trhnutím probrala a moje já uštědřilo pořádnou facku od osudu. Mé kamarádce bylo zle a já jí nemohla nijak pomoct. Vyděšeně a vykuleně jsem na ni zírala svýma zlatýma očima a v duchu přemítala, jestli na tom byla tak bídně Elořina hubenější postava, nebo jsem to já trošku přehnala se zimními zásobami. Trošku nervózně jsem si skousla ret, ale to už nás Sigy od Elory odháněl. „Ale já chci taky pomoct!“ ohradila jsem se, dožadujíc se pozornosti. Jakmile však zmínil tůňku, něco uvnitř mě se zachvělo. Staré vzpomínky. Tam jsem přece loňskou zimu byla se Staříkem! Nakonec jsem tedy z úkrytu vystartovala, jen se za mnou zaprášilo, a u východu se ještě otočila. „Hlavně se prosím o Eloru postarejte. A kdyby vás dokázala více vnímat, řekněte jí, že na ni Maeve Maeve myslí a bude jí ctí, když si spolu někdy zahrajeme,“ kladla jsem Sigymu na srdce. Následně jsem vystrčila bradu a pyšně se courala za Nel. Tentokrát jsem byla na skutečně životně důležité misi, kdepak nějaké trajdání po boku nafrněných čarodějnic! Jen co jsem ale vystrčila tváře, už jsem je měla zmrzlé jako dva rampouchy. Huňatá srst sice byla spolehlivá ochrana před umrznutím, avšak stejně – byla zima. A sněžilo. Hodně.

>> Ovocná tůň (přes Borůvku)

|128|

Na jednu stranu jsem byla ráda, že Nel ví, o čem mluvím, a nemá mě za blázna, na tu druhou stranu mě trošku mrzelo, že jsem nepřišla s objevem století, jak jsem plánovala. Kouř očividně nechtěl být až tak speciálním úkazem, jehož objevitelem bychom byly jenom já a Kaya, protože o něm věděla i Nel. Po menší zaražené pauze jsem vševědoucně zastříhala ušima a následně sebejistě potřásla hlavou. „Ne, nikde nehořelo,“ přitakala jsem. To jsem samozřejmě nemohla tak úplně vědět, protože jsem ke své smůle neměla oči všude, ovšem chtěla jsem znít co nejvíce přesvědčeně, abych byla pravý génius. Chtěla jsem Sigymu bůhvíproč ukázat, že jsem možná uplakánek, ale chytrá! Přišel mi docela fajn, a ačkoli jsem se pořád dokola snažila v duchu přesvědčit, že ta fialovooká se mi taky zamlouvala, dokud se neukázalo, že má alergii na objetí od malých, buclatých vlčích slečen, a ty chudačky morduje fialovými blesky, ovšem žít ve sladké iluzi se mi prostě líbilo. Ty čáry máry bych si ale klidně odpustila, o tom žádná.
Tak přece jen jsi to ty, moje nejmilejší a nejúžasnější tetičko Nel! To, že se mě Nel začala vyptávat na podrobnější informace o mé výpravě s Kayou, byl skutečně splněný sen. Jedna věc je totiž mlít a druhá, když jste k tomu vyzváni! Štastně se zubíc jsem udělala mezi svým projevem dramatickou pauzu. „Vystoupaly jsem na jeden šílený kopec. Nevěřila bys, tetičko, kolik duší jsem u toho vypustila! A pak jsme byly v jednom moc hezkém lese. Ale s Růženkou jsme nešly. Ještě jsem mu nestihla vysvětlit, že se nemusí bát čarodějnic, takže se asi někde schovává před Kayou,“ dumala jsem hlasitě a na závěr si povzdechla. Jednak proto, že jsem nebyla až tak slavná vypravěčka, a hlavně proto, že jsem neměla sebemenší tušení, kde Růženka je. Byl stejně nezodpovědný jako já a lítal si, kde chtěl, kdepak nějaká Maeve, která mohla hrůzou o něj umřít! Jakmile Sigy zmínil, že se Flynn skutečně nevrátil, málem to se mnou seklo. A co bude teď? Budu muset vysvětlovat, proč jsem ho tam nechala samotného? Tok mých myšlenek naštěstí ale přehlušil Sigy sám, a ačkoli nehovořil zrovna veselým tónem, ujistila jsem se tím, že až takovou paseku jsem svým útěkem nenatropila. Hodně štěstí Flynne. Ale ty už ho vlastně máš. Já jsem nenašla svoji mámu a ztratila u toho tátu, ty svýho tátu budeš mít navždycky, vyslala jsem tichou myšlenku ke svému slunečnímu kamarádovi. Trochu jsem mu záviděla, že se má kam vrátit. Já neměla, protože jsem neměla sebemenší tušení, jakou cestou se vydat. Borůvkový les jsem měla moc ráda, ale tu díru ztráty na mém srdci nikdo nemohl zalepit. Byla jsem hloupá a následky si ponesu až do konce svých dnů, nebo něco takového. Ach jo. Posmutněle jsem popotáhla a už zase měla na krajíčku. „Moc mě těší, Sigy. Já jsem Maeve Maeve,“ představila jsem se tichým, najednou bázlivým šepotem, když mi Sigy prozradil své přísně tajné jméno.
A pak bylo hrobové ticho a následně tichá prosba o pomoc. Překvapeně jsem koukala po stropu, jestli se třeba nevrátil Růženka, i s čerstvě naučenou řečí, a nakonec jsem si všimla Elory. Měla oči děsivě vytřeštěné dokořán a třásla se. „Eloro!“ Aniž bych pořádně čekala na nějaké pokyny, hned v závěsu za Nel jsem se ke své kamarádce vrhla. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem jí už opustila tu zradu, ale má naivní část na Elořiny preference – jít na výpravu nebo si hrát s mladším vlčetem – zapomněla a už jsem se nad ní skláněla. „To bude dobrý, slibuju,“ špitla jsem konejšivě a sama jsem měla co dělat, aby mě to nebolelo za ni. Má slova navíc zněla naprosto otřesně a lživě, avšak uvědomila jsem si, že občas je fajn lžít ve lži. Navíc... Elora se z toho určitě dostane, nebo ne?

|127|

Jen tak jsem přihlouple stála mezi Nel a Sigym a přemýšlela, co říct. Kéž bych tak věděla, že se předtím bavili o němém vlkovi! To bych pak mohla objevit svého strejdu. Takhle jsem ale mohla jen stát a zírat. Obvykle jsem měla plnou pusu řečí a ani teď jsem se toho nebála, ale pořád jsem byla ještě trochu nesvá ze svého výstupu. To takhle budu brečet pokaždé, co vlezu do smečkového úkrytu a bude tu nějaký cizinec? Techicky vzato, béžový byl pravděpodobně zdejší, ale pro mě pořád cizí. Vždycky jsem všechny vnímala jako jednu velkou rodinu žijící v jedné obrovské růžové bublině, ale jisté události mě aspoň trošku otevřely oči. Jen tak lehounce, abyste si zase nemysleli!
Trochu ublíženě jsem zatáhla spodní ret. „Fakticky?“ vypadlo ze mě a na protest jsem povystrčila bradu. Pořád jsem si nebyla jistá, jak sama sebe vnímám a jaká role se mi líbí víc, protože být dospělákem bylo určitě žůžo, ale být vlčetem možná o kapánek víc. Na tu druhou stranu, ani být o krok blíž ke světu dospěláků mě očividně neubránilo od neustálého škatulkování a nejsi na to dost stará. Ale já už chtěla být dost stará a všechno vidět, znát a zažít! „Ale tetičko, slíbila jsi, že...“ začala jsem argumentovat, následně ovšem zavřela tlamu uprostřed věty a polkla. Už jsem stihla brečet a nemusela jsem ještě začít roztomile kulit oči. Navíc jsem vlastně byla ještě stále docela zmožená z túry s Kayou. Na kterou se mě mimochodem Nel nezeptala, což mě zabolelo. Copak nevěděla, jak ráda vyprávím o svých dobrodružstvích? Pohledem jsem ji zkontrolovala, jestli je to vážně pořád má tetička a někdo ji nevyměnil, a když se mě nezeptala, s těžkým srdcem jsem jí prostě všechny ty informace naservírovala sama. Když se nikdo na Maeveinu genialitu nezeptá sám, musí holt Maeve ukázat, zač je toho loket! „Byly jsme v horách,“ započala jsem své vyprávění a po chvíli přidala na hlase, aby mě bylo pořádně slyšet, přičemž jsem s i tajným doufáním přidala významnou pomlku. Třeba to tetičce dojde? Ať už jí to došlo, nebo ne, snažila jsem se nenechat vyvést z míry a aspoň trochu srozumitelně pokračovat. „Všude byl tmavý kouř, špatně se dýchalo... a všechno to bylo... hodně divné,“ vysvětlila jsem, nadšená nad novým objevem a faktem, že jsem neměla potřebu to nějak okecávat a své milé posluchače uspávat. A moji radost a genialitu nemohl zničit ani fakt, že pravděpodobně se tahle novinka s kouřem už rozkřikla po celém zemi a Maeve-posel dobrých zpráv přišel pozdě. A možná, že už ten kouř dokonce dávno ustoupil. Kaya mi nicméně náš objev mohla dosvědčit – bylo to konec konců ve společném zájmu – a já na svoji nejvěrnější parťačku ve zločinu sázela veškeré své naděje. „A jo, do lesa se vrátila. Ale pak šla dělat chůvu nějakýmu mrněti,“ dodala jsem ještě pro úplnost informací a usmála se od ucha k uchu, abych skryla své rozpaky. Měla jsem radost, že je v lese nějaké vlče, ale zároveň mě to trošku mrzelo. Přišlo si sem, jako kdyby se nechumelilo, a uzurpovalo si pozornost té největší čarodějnice v okolí. Myslela jsem si, že jsem speciální, když mě Kaya trpí, a nakonec mě nechá samotnou, jen co se na ni trošku pousměje další rozumbrada! A přitom já se tady snažila už několik měsíců a byla jsem ze všech rozumbrad ta nejrozumbradovější!
Otázka mého společníka nezněla vůbec dobře. Jemně jsem sebou ošila a párkrát zamrkala. „Ne, vůbec, všechno je v nejmenším pořádku!“ Jenže tohle mé horlivé ujišťování mělo pravděpodobně opačný efekt, protože jsem to řekla tak rychle, jako kdybych za tím chtěla skrývat nějakou špatnost. Což jsem chtěla. Ovšem bylo to až tak zlé, pohádat se s někým? Zpětně jsem se cítila hodně špatně, že jsem Flynna opustila, ačkoli to byl dospělý mladík a král Slunce a určitě si dovedl poradit sám. Jenže mě to prostě tenkrát bolelo. Flynn byl zrádce. Celou dobu jsem čekala, že mě doběhne a půjde se mnou. A on nešel. Tak co to bylo za kamaráda? „Byli jsme u řeky. Bylo to fajn. To bylo ještě teplo, docela. Jenže jsme měli jiné představy o nadcházejícím plánu, takže Flynn zůstal a já šla pryč. Vážně se nevrátil?“ Proč by na tom vlastně vůbec tak záleželo? Nebyla jsem ani jeho máma, chůva, ani jeho mladší ségra, abych se strachovala. A to, že se toulal, nebylo v jeho věku nic divného. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, že když je vlk mimo smečku, čas zatraceně letí. Jenže jsem si prostě přála, abych ho znovu viděla a znovu mu řekla, že je divnej, ale vlastně hustokrutopřísně divnej, takže to vůbec nevadí. S očekáváním jsem zahleděla na jeho tátu. „A jak se vůbec jmenujete?“

|126|

Béžový vlk se k mé přítomnosti nijak zvlášť nevyjadřoval, což jsem vlastně docela ocenila. Co už nebylo tak milé, byl fakt, že jsem s tváří zabořenou v tetiččině srsti tak trošku zapomněla, že tu vůbec je. Takže nejen, že jsem bulela, což bylo jistě na můj věk nedůstojné, ale ještě jsem stihla bulet před někým, kdo neznal ani mé jméno, a už si o mě mohl dělat obrázky. Tyhle věci byly vždycky tak nějak mimo mě, ale teď mi na nich docela záleželo. Hodně. Váhavě jsem se na béžového pousmála a o krok poodstoupila od Nel, abychom měly obě dvě dostatek osobního prostoru. Ještě pořád mě zajímalo, jestli je její béžový společník fakticky táta Flynna. V tom případě musel Flynn svůj titul slunečního prince zdědit z matčiny strany nebo ze strany nějakého sto let starého předka, ale když jsem se hodně snažila, nějaké společné rysy jsem tam viděla – a hlavně jsem spoléhala na podobný pach. A nakonec jsem to prostě zkusila. „Neviděli jste někde náhodou Flynna?“ zamžourala jsem speciálně na béžového nevinně. Byla to otázka jako každá jiná, zájem o pohřešovaného člena Borůvky. Nikdo se z ní nemohl dozvědět, že jsme se nerozešli v dobrém. Nikdo!
Nel si k mému štěstí za tu dobu, co jsme se neviděly, neprošla takovými změnami jako já – konec konců, byla to už dáma v letech, ne pubertální, emočně nevyrovnaný výrostek – a udržela si svoji péči a zájem. Nepeskovala mě za to, že brečím, ačkoli pravda, už se mi podařilo dostat své emoce pod kontrolu, a měla pro mě pochopení. I když vlastně nemohla vědět, proč z toho všeho dělám takové cavyky; obzvlášť, když jsem v tom sama měla bordel. Trpělivě mi vysvětlila, že byla s Baghý a Elorou na lovu, a že lov skončil tragédií. V ten moment jsem se podívala na Eloru. Cítila jsem se její maličkostí zrazená, protože kdysi utekla a nepočkala na mě, abychom si šly hrát, ale tohle si rozhodně nezasloužila. Však to byla má jediná přítelkyně!
„Jsem ráda, že jste v pořádku... v rámci možností,“ hlesla jsem při druhém, bedlivějším pohledu na spící Eloru, a následně zavřela oči. „Měla jsem tam s váma být a pomoct vám. A nepoflakovat se. Ale vlastně jsem se nepoflakovala, Nel, přísahám! Byly jsme na pátrací misi s Kayou,“ svěřila jsem se Nel. Nechtěla jsem tohle téma přebírat před béžovým, ale měla bych s sebou něco dělat. Bylo to tedy jakési tajné prosby mířené na tetičku, aby až se situace uklidní, se s ní konečně mohla vypravit na dávno slíbený lov. Sice jsem skutečně byla na pátrací misi s Kayou, ovšem to neznamenalo, že jsem se mohla vymlouvat. Nebo mohla? Následně jsem hladově odtrhla kousek nabízeného masa a spokojeně začala žvýkat, snažíc se při tom nemlaskat a vypadat u toho víc jako dáma než otrhanec z lesa. S dalším soustem v tlamě a s zubama od krve jsem si sedla na zadek a čekala, jestli mi ještě Nel nebo ten cizinec něco poví.

|125|

Uznávám, že brečet před potenciálním tátou Flynna a vlastně jakýmkoli členem Borůvky, pokud to není tetička Nel nebo strýček Storm, není zrovna důstojné. Jenže já jsem si prostě nemohla pomoc. Najednou mi slzy valily z očí, jako kdyby chtěly naplnit celou řeku nebo jezero, a celá jsem se třásla. A když se mě Nel zeptala, co se děje, bylo to ještě horší – sice jsem přestala brečet a zvedla jsem hlavu, ale vlastně jsem jí nebyla schopná odpovědět. Mysl se mi opět vytříbila, a kdybych věděla, co říct, už bych i byla schopná mluvit – z počátečního šoku jsem se stihla vzpamatovat překvapivě rychle –, jenže to byl právě ten problém. Já vlastně neměla tušení, proč brečím. Všechny ty žerty té prohnané, odporné, šedivé čarodějnice s jedovatě fialovými kukadly si očividně má stránka hloupého mláděte vzala k srdci víc, než jak by to očekávala moje nynější pubertální stránka, a možná jsem prostě jen procházela krizí mladického věku. „Já vlastně nevím. Promiň. Neměla jsem sem lýzt a rušit vás,“ zhodnotila jsem to nakonec koktavě.
Po chvíli mi už dokonce začaly docvakávat další důvody, proč jsem brečela a ještě stále občas trošku tragicky popotáhla, ale nechtělo se mi to přiznat. Byla jsem blbá, nechala jsem se vodit za nos a nakonec zůstala sama a bez přátel. A mohla jsem si za to jen a jen sama, protože jsem minulou zimu dostala geniální nápad najít mámu, kterou jsem nikdy neměla. Maeve, Maeve, já se z tebe zblázním. Kdyby tu tak byla Kaya... A ještě můj mozek začínal! Co mi konec konců bylo po Kaye? Nikdy nebudu tak dobrá jako ona! Kaya totiž nenechala ostatní, aby si s ní vytírali zadek. Zlomeně jsem zasténala. „Co se stalo Eloře? A tobě? To je tvoje krev?“
A po menší odmlce a smutku jsem to už byla zase já, i když jsem se ještě pořád cítila zlomená, zrazená a frustrovaná. To, že jsem mlela, bylo ale dobré znamení. Tentokrát jsem se už ale nesnažila předstírat, že jsem spolkla všechnu moudrost světa, protože výjimečně jsem doopravdy věděla, že nemám sebemenší tušení, co se děje.

|124|

<< Borůvkový les

Zatímco jsem se proplétala lesem, nabrala jsem nový elán, a tak jsem do jeskyně vstoupila s širokým úsměvem na tváři. Tak nějak automaticky jsem se vydala dál. Nebyl tu takový hluk jako venku, což mi přišlo vhod, ačkoli zároveň jsem si děsně přála, abych nebyla sama. Ještě před nedávnem jsem se cítila zrazená Flynnem a představa, že se vrátím do Borůvky, mi jako té největší rebelce přišla naprosto absurdní, ale teď bych za objetí byla vážně ráda! A klidně od Flynna. Sice se s ním dalo těžko domluvit a sprostě se na mě vykašlal, místo aby zvedl své líné pozadí a udělal mi doprovod domů, ale v mém srdci měl speciální místo. Nasadila jsem ovšem odvážný výraz a s třpytícím se kamenem v tlamě vykračovala dál, dokud jsem nezaslechla hlasy. „Tetičko Nel!“ ze mě vyjelo dřív, než jsem si to stihla pořádně promyslet – to bych to ostatně nebyla já – a pak už jsem vpadla přímo doprostřed její konverzace s vlkem... děsivě podobným Flynnovi. Kámen při tom spadl na zem.
Ještě než jsem se vrhla Nel do objetí a zpracovala fakt, že Flynn má skutečně tátu (asi?) a já ne, srdce mi vynechalo dva údery. Tetiččin kožich totiž na některých místech nebyl sněhově bílý, jak jsem ho znala. Periférně jsem zahlédla Eloru ležící opodál, ale byla jsem tak zmatená a vyděšená, že jsem ani nedutala a nedokázala jsem zformulovat jednu kloudnou větu. To je teda trapný výstup! Krev jsem ještě nikdy v životě neviděla. Rozhodně ne v srsti své tetičky. Ale vypadala v pořádku, ne? Tak proč krvácela? Nebo to nebylo její? Roztřeseně jsem polkla a pak se rozbrečela. Jen tak. Poslední dobou toho na mě bylo moc, a když jsem viděla svoji milovanou tetičku, která byla od krve, zasáhl mě pocit ztráty. Možná jsem přece jen nebyla tak dospělá, jak jsem si myslela.

Na můj vkus tu bylo rušno. Hodně rušno. Podezřele rušno? K mým staženým uším navíc dolehlo i vytí, které mi připomnělo mé vlastní pokusy o to, poukázat na svoji přítomnost a nezamordovat si u toho hlasivky nebo uši svých věrných posluchačů. Tohle nicméně musel být dospělý samec, takže trošku ostuda. Člen smečky, pravděpodobně, protože Kaya by ho jinak určitě takhle příšerně výt nenechala. Doufám. Ale zpátky k tomu, že tu bylo rušno – i přesto jsem najednou byla sama a opět mi bylo úzko. To šedé vlče odhopkalo bůhvíkam, Kaya najednou měla plné ruce práce s tím samým mrnětem, a to jsem si myslela, že jediné vlče, které je schopna snést, jsem já. I když... byla jsem ještě vlče? Kolem a kolem, představa, že jsem někde šišlala a plácala se po jeskyni mě docela urážela!
Tlapkou jsem párkrát zoufale poplácala své společníky kameny. „Je tu děsná nuda, co?“ zkusila jsem navázat konverzaci nesměle, přičemž mé zlaté oči pro jistotu koukaly kolem sebe, jestli mě náhodou někdo neodposlouchává. Ne, že by na tom záleželo, protože jsem přece byla génius a géniové určitě mohli slyšet i kameny mluvit, ale zas jsem si nechtěla utrhnout ostudu a schytat pár lekcí od Kayi o tom, jak by se měly chovat pravé dámy a že by určitě neměly vést nudné hovory s kamením, byť takovým, které se třpytilo a jen tak náhodně se skrývá v jamách uprostřed smečkového lesa. Hodiny etikety mi sice Kaya vlastně nikdy nedávala, ale před největším postrachem Borůvkového lesa se přece ani tak nemůžete chovat jako naprostí burani a divnoši; nechcete přece Kayu zastínit! „Fajn, kamarádi, tak já beru roha, okk?“ usmála jsem se s hlasitým povzdychem, jenž poměrně přesně vyjadřoval moji frustraci, když se mi nedostalo žádné odpovědi. Beru roha znělo jako něco, co by řekla Kaya, což mě docela děsilo, protože jsem se přece nechtěla po Kaye úplně opičit, ale asi jsme si byly souzené, nebo tak něco. Nakonec jsem své milovaným přátelům ustlala pod stromem, který jsem v duchu skromně prohlásila za Maevein borůvkový strom, a doufala, že až se vrátím, budou tu zas, a tentokrát mi někdo pomůže je dotáhnout do úkrytu. Jako důkaz jsem ale jeden ten blyštivý úlovek z nebe (třeba to fakticky pocházelo z oblohy!) vzala do tlamy a s funěním se valila směrem smečkový úkryt.

>> Jeskyně Burūberī