Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dobrou chvíli jsem na to vlče zírala jako na zjevení. Na moji obranu, v Borůvce jsem nebyla opravdu dlouho a komunikovat s vlky jsem patrně taky zapomněla. I tak jsem se nadšeně usmívala a aby to nevypadalo, že nejsem ta nejhodnější vlčici ped sluncem, taky jsem začala vrtět ocasem. „To je pravda. Dávej pozor, abys z toho nechytila rýmu.“ A bylo to. Moje učitelské já převzalo kontrolu nad mozkem. Rýma sice nebyla nic hrozného, ale něco, co bych si chtěla zopakovat, taky ne, a pro systém tak malého vlčete to mohlo být ještě nepříjemnější, no brr, ani jsem nad tím nechtěla přemýšlet! Vlče na mě metalo sníh, což mi nevadilo, ale co mě zarazilo, bylo, že... „Ty tu máš rodiče?“ Byla jsem z toho tak odvařená, že jsem zapomněla, že vlastně všechno vím. „Teda, já to samozřejmě vím, ale zkouším, jestli jsi dobře poslouchala a víš, jak se jmenují. Jak se jmenují tvoje maminka s tatínkem? A jak se jmenuješ ty?“ To, že by Baki pod svá křídla – doslova – vzala nějaké ztracené vlče by bylo mnohem méně překvapivější, než to, že se tu... tohle vlče narodilo. A mělo tu rodiče. V hlavě jsem procházela všechny možnosti, kdo by to tak mohl být, a ta jediná možnost, která mě napadla, mě vyděsila. Snad nebyly Kayina?! „A jo, já tu taky bydlím,“ vysoukala jsem ze sebe, ještě stále poznamenaná tou informací.
Když už jsem si myslela, že se věci nemohou zkomplikovat, tak se... no, zkomplikovaly. Přišlo vlče číslo dva a poté, co se dostatečně přívítalo s tím vlčetem číslo jedna (a já zjistila, že se jmenuje Síba, takže jsem se mohla tvářit, že jsem to už přece věděla dávno), upřelo pozornost na mě. Za normálních okolností by mi to nevadilo. Milovala jsem společnost. I malých vlčat. Koneckonců, byla jsem učitelka! Ale mít hned po svém návratu na starost dva caparty, když jsem beztak půlku věcí zapomněla, mě opravdu... nahánělo strach. Zamžourala jsem na pestrobarevné vlče a usmála se na něj. „Děkuju! To je magie iluzí. Je trošku speciální tím, že nepatří mezi čtyři základní elementy tvořící náš svět.“ Rovnou jsem k tomu přihodila i nějakou tu zákulisní pikošku. „Chceš se kouknout?“ zeptala jsem ho, jako by to nebylo očividné, a abych ho moc dlouho netrápila, posadila jsem se a ještě jsem k němu natáhla krk Byla to příjemná změna, nemuset koukat na ostatní vlky dolů, ale krčit se. To byl další důvod, proč jsem milovala vlčata. Zničehonic jsem se hlasitě zasmála.
Můj smích přerušilo vyjeknutí a spolu s ním známý hlas. Překvapeně jsem se otočila a viděla jsem... „Aranel!“ Bylo to, jako by z mých ramenou najednou spadla obrovská váha. Přiběhla jsem k ní a objala jsem ji. Moje tetička byla zpátky! Nebo spíše, já byla zpátky a tetička nikam neodešla. Nadšeně jsem se usmívala. Úsměv mi však po chvíli zmizel z tváře, když jsem byla představena těm dvěma vlčatům... „Uhh...“ Zasekla jsem se a nevěděla, co říct. Měla jsem radost? A jakou! Jen to byly nečekané novinky. Otočila jsem se na Awaraka a pak zpátky na tetičku. Potom jsem se hlasitě nadechla. „Omlouvám se, nechci, aby to znělo blbě nebo tak... jen, uhh, je to... je to trochu velká novinka na to, že jsem v lese teprve pár minut.“ Prvotní šok jsem zkrátka musela nejdříve zpracovat. Potom jsem se nadšeně usmála. „Moc mě těší, Arminie, Siberio. Musím říct, že jste, co se týče maminky, a myslím i tatínka, vyhráli loterii. Aranel je ta nejúžasnější máma pod sluncem.“ Ani mi nedošlo, že bych tím mohla vlčata zmást, protože pravda byla taková, že moje pravá máma byla bůhvíkde. Otočila jsem se na Nel. „Moc gratuluju, tetičko!“ A už jsem se usmívala od ucha k uchu.

<< Medvědí jezírka (přes Propadlinu)

Než jsem stihla překročit Propadlinu, knedlík v mém krku byl tak velký, až jsem si myslela, že dočista umřu. Teda, to bych to dramatizovala, ale ano, byla jsem nervózní. Trošičku. Hodně. Srdce mi bušilo jako o závod a za poslední závějí před lesem jsem se rozbrečela. Tentokrát bez jakéhokoliv dramatizování. Prostě jsem začala ronit slzy velké jako vločky, co ještě před chvíli tančily svůj impozantní nebeský tanec, a sedla si do sněhu. Ani mě moc netrápilo, že mi nastydne zadek. Rýmičku už jsem zažila a ačkoliv to nebyl ten nejpříjemnější moment mého života, tak katastrofické to tak nebylo. Návrat do Borůvky stál za všechny problémy mého budoucího já!
Po chvíli jsem však usoudila, že nepotřebuji mít ze svého už tak nevzhledného zadku rampouch, a vydala se do srdce Borůvky. Borůvky jako takové tu pochopitelně nebyly, ale i tak jsem pokukovala po keřích a nasmívala se jako měsíček na hnoji. Celá zakoukaná bych si ani nevšimla malého vlčete, které se zjevně vydávalo na jednu ze svých prvních výprav! Na moji obranu, bylo napůl bílé a taky malé (a to jsem byla i já malá!), takže to určitě nebylo tím, že by se mi se stářím zhoršil zrak. „Ahoj ahoooj! Ten sníh je hustokrutopřísný, viď? Nebo borůvkovsky úžasňácký? Nějak se nemůžu rozhodnout. Ty tu bydlíš?“ Byť neochotně, musela jsem uznat, že je zcela ostudné, že jsem to vlče neznala, a přitom bych ho znát měla, protože tu evidentně bydlelo. Netvářilo se totiž ani trošililinku ztraceně. Nasadila jsem ten nejpřátelštější úsměv. Ach, jak mě ta Borůvka chyběla!

<< Esíčka (přes Středozemku)

Domovy měly jednu velkou výhodu – ať už jste byli kdekoliv, vaše srdce vás táhlo přesně k tomu vašemu. A přesně díky této krásné skutečnosti jsem si to zvesela ťapkala, inu, domů. Zatímco jsem se prodírala kopcemi sněhu a občas si hlasitě povzdychla, že mě to horolezectví docela zdržuje, jsem vystřídala celou paletku emocí. Byla jsem natěšená, nahněvaná, smutná i nervózní. Natěšená logicky proto, že jsem se vracela domů. Nahněvaná proto, že jsem si maličkato vyčítala, že mi to trvalo tak dlouho. Smutná proto, že mi opět končilo nějaké dobrodružství a taky že jsem byla... no, řekněme, sama samotinká. Protože kdo mě opustil? Star. Co to znamenalo? Že jsem zase na počtu nula, co se kamarádů týkalo. Pokaždé, co jsem ale posmutněla, jsem si vzpomněla, že cestuju do Borůvky, a život byl zase zalitý sluníčkem a třpytkami a duhou.
Horší bylo, že jsem měla v krku knedlík, který se úměrně zvětšoval s tím, jak blíž a blíž jsem byla Borůvce. Přijmou mě zpátky? Technicky vzato jsem nikdy neodešla – to bych nikdy neudělala! – ale taky jsem tam nebyla jak jsou podzim a léto dohromady dlouhé. Zapomněly na mě?
U všech borůvek, Maeve, drž pec a mazej. Byla jsem docela překvapená, že jsem to pronesla já a ne Růženka. Zhluboka jsem si povzdechla. A mazala, když už jsem si to tak pěkně pomyslela.

>> Borůvkový les (přes Propadlinu)

Mám-li být k sobě upřímná, moje přátelství nevydrželo moc dlouho. Prostě se vypařilo. Šmytec, šlus, nedalo se svítit. A že se tedy opravdu nesvítilo. Byla tma jako v pytli a sněhu, jako když se roztrhnou oblaka. Neberte mě špatně, já mám sníh ráda. Ale tohle jsme ani u nás neměli! Pokrčila jsem obočí. Mému přechytralému mozku nějak nedávalo smysl, co se vlastně dělo. Star tu byl a na jednou nebyl. Já jsem tu byla a najednou... no, já jsem tu byla pořád. Měla bych se hejbnout. To mi bylo jasný. Jenže jak se u všech borůvek mám hejbnout se zadnicí napůl zmrzlou, tlapkami přilepenými a poté, co jsem se nehejbala tak půl století?
Už jsem chtěla brečet. Jakože vážně moc jsem chtěla brečet. Tak moc, že jsem dokonce i fakticky brečela. Aktuálně se ve mně odehrávalo tolik emocí, že jsem si nebyla jistá, jestli strčit hlavu do sněhu, hlasitě se smát na vycházející slunce nebo nasupeně koulet očima. Nakonec jsem se rozhodla si utřít čumák a vyrazit... domů? Asi jo. Nebyla jsem tam tak dlouho, až mi bylo skoro trapně se vracet, ale na to jsem nemohla myslet, protože já domů jít chtěla. I kdyby to znamenalo, že budu trapná nebo dostanu vyhubováno od tetičky Kayi, vrátit jsem se musela. Bez Borůvky jsem to nebyla já. Nebo snad beze mě, nejúžasnější a nejchytřejší slečny Maeve, to nebyla Borůvka? Hluboce zamyšlena do této úvahy jsem vykročila... a asi tak stokrát zakotvila tlamou napřed ve sněhu.

>> Medvědí jezírka (přes Středozemní pláň)

Ach ano, noci už nebyly takové, že byste se měli bát usnout, protože hrozilo, že se ráno probudíte jako jeden obrovský rampouch. Kdepak. Bylo hezky teplo, a tak jsem nadšeně podřimovala a během spánku mě netížilo vůbec nic. Snad jen to, že jsem neměla kamarády. Ale tak, to byl jen drobný detail!
Nikdy bych nevěřila, že budu tak nadšená, že mě něco vzbudí. Nejdřív jsem jen rozespale pootevřela oči a pak je zase zavřela. Vypadalo to, že mi je to jedno. Ovšem když ona věta lépe doputovala do mé hlavy a došlo mi, že mě někdo zdraví jménem a že ten hlas vlastně znám... nebylo těžké se probudit. Byla jsem natolik zlomená tím, že nemám kamarády, že jsem i přes svá kila navíc byla na všech čtyřech během sekundy.
Stare!“ zaječela jsem nechápavě. Úplně jsem cítila, jak se mi do očí derou slzičky. Ale na to momentálně nebyl prostor. Usmívala jsem se od ucha k uchu. Se Starem jsme sice nezažili dlouhé chvíle, ale zato intenzivní. Jako by se mi navracel kus vlčectví, vzpomínky na zasněženou pláň a nádhernou polární záři, po níž se bohužel nedalo chodit. „Já věděla, že se ještě uvidíme.“ Zněla jsem jako tisíc cinkajících rolniček. A pak že nemám kamarády!

<< Středozemní pláň

Nakonec jsem dorazila ke slibované řece. V lese byl příjemný chládek, přesně takový, na jaký byl můj huňatý kožich zvyklý. Káravým pohledem jsem se podívala na Růženku. „A teď jako budeš dělat mrtvého brouka, jo?“ zeptala jsem se ho nabručeně. Byla jsem přece jen víc podrážděnější a méně optimističtější, než jsem si myslela. Abych zahnala svoji špatnou náladu, široce jsem se usmála a pak se pustila do ochutnávání zdejší vody. Nechutnala po ovoci jako tůňka v Borůvce, ale minimálně byla svěží. Při rozjímání nad tůňkou jsem si navíc vybavila tvář Storma. Chyběl mi. Tehdy mě zachránil a já... já ho zjevně zachránit nemohla. Už jsem se tak nějak sžila se skutečností, že se nevrátí. Že se navždy stal součástí ovoce a žije se mu tam dobře. Srdceryvně jsem si povzdychla. Tady asi kamarády nenajdu, ne? Nejdřív jsem si myslela, že bych pokračovala dál. Ale nakonec jsem usoudila, že jsem z toho pesimistického povídání si s Nemesisem unavená, a rozhodla si schrupnout. Růženka zůstal na stráži. Jistě by přemohl každého mravence v okolí!

<< Středozemní propadlina (přes Medvědí jezírka)

Svoji výpravu za přáteli jsem slavnostně započala u roztomilých jezírek. Měla jsem k tomu ideální počasí, bylo hezky vzdušno, a ačkoli se na nebi choulily pár mraků, nemyslela jsem si, že by z nich něco mělo být. Ačkoli by se k mé momentální náladě docela hodilo, kdyby začlo pršet. Neberte mě špatně, já vždy byla zarytý optimista, ale to neznamená, že jsem neuměla bulet. A momentálně... se mi maličko bulet chtělo.
Náladu cestovatelské skupinky naštěstí úspěšně pozvedával Růženka, který zjevně usoudil, že pršet vážně nebude, protože začal létat okolo mě a nějaké mraky ho vůbec netrápily. Vzpomněla jsem si na to, že jednou promluvil. Doteď jsem to považovala za nehoráznou křivdu... pravdu o svých hlasivkách mi zatajoval jak je zima dlouhá! Nyní to však nevypadalo, že by plánoval jakkoli mluvit, a protože jsem přece netrpěla samomluvou, museli jsme trávit naše cestování v tichosti. Blížili jsme se k řece. Cítila jsem to v čumáčku. Vzduch byl vlhký. Zaradovala jsem se, když nic jiného, aspoň se napiju, a koryta řek by už nemusela být vylitá.

>> Esíčka

Moje objetí zjevně mělo za následek, že to Nemesise přestalo bavit a... zmizel. Mohla jsem klidně brečet, volat ho, dělat uraženou, dokonce jsem mohla být uražená, ale nakonec jsem nad tím jen zakroutila hlavou. Věděla jsem, že Gallirea je plná roztodivností, a i tak jsem si občas přišla... nepřipravená a hloupá. Ještě jednou, na znamení onoho obrovského vykolejení, jsem zavrtěla hlavou a potom si položila zásadní otázku. A teď kam, Maeve? Kdybych byla chytrá, jistě bych vyrazila domů. Avšak protože já byla víc než chytrá, byla jsem génius a učitelka Borůvky, rozhodla jsem se jít si hledat kamarády jinde.
Na hledání kamarádů jsem byla expert. Pokaždé jsem je ztratila dřív, než jsem je našla. Nevinně jsem se uculila a jako správný dobrodruh se i se svým ptáčkem na zádech vyrazila do světa. Nemesis mi bude chybět. Měla jsem ten dojem, že se mé nadšené úsměvy a fňukání a jeho pesimistické pohledy a povídání o mrtvých doplňovaly. A co potom Růženka a Karma. Ale nedalo se svítit. Muselo se hledat jinde.

>> Středozemní pláň (přes Medvědí jezírka)

Nemesis byl zamyšlený. Možná přemýšlel nad tím, jak hezké je počasí? Naklonila jsem hlavu na stranu a jen tak, zničehonic, jsem se zasmála. Byla jsem docela psychicky labilní, dalo by se říct. Ale moc mě to netrápilo. Dávat volný průchod emocím bylo správné. A otravné. To už byl jen malý detail. Zazubila jsem se a chvíli pozorovala Nemesise, jestli z něj už tedy něco vypadne, nebo ani ne. K mému neštěstí nevypadlo, a tak jsem sebou ošila a sedla si, protože to vypadalo, že to bude na dlouho.
„Hustokrutopřísný!“ Nyní jsem na svém kamarádovi visela celou svojí dušičkou. Nějaký vlk se vážně oživil. Umřel... a pak se oživil! Mé jedné mozkové buňce to sice nedávalo ani trochu smysl, ovšem pečlivě jsem se v tom snažila najít vlastní vysvětlení, a celá nadšená jsem se culila od ucha k uchu. Nový nával pozitivních emocí o chviličku později narušil fakt, že Nemesis... vlastně ani nevěděl, kde se jeho přítel nachází. „Aha. Ale tak to nevadí, ne? Třeba se brzy uvidíte! Určitě se brzy uvidíte!“ Vehementně jsem ho začala uklidňovat, ačkoli to asi vůbec nepotřeboval, a hrnula jsem se mu do objetí!

Chtělo se mi brečet. Lepší by bylo vymyslet případy, kdy se mi brečet nechtělo. Dívala jsem se na Nemesise, jako by mi právě řekl, že končí svět. Neuměla jsem vyprávět příběhy. Což bylo asi stejně hrozné, jako kdyby mi řekl, že nejsem chytrá. Protože jsem pak nemohla pořádně vyprávět, co jsem zažila na svých dokonalých výpravách. „No, ale svět je naštěstí moc hezký, takže to nevadí.“ Prudce jsem zamrkala a snažila se o špetku toho optimismu. Přece jen, holt ne všechno mohlo být dokonalé... a já zjevně nebyla.
Na to, že jsem obvykle nezavřela tlamu, jsem po chvíli až děsivě dlouho mlčela. Zírala jsem na svého kamaráda jako na zjevení. Někdo mu umřel? Bolelo mě srdíčko i za něj. Tak moc, že jsem se málem zase rozbrečela. To ovšem nebylo šokující, spíš to... že ten přítel se zase oživil? „Nevěřím,“ opáčila jsem tvrdohlavě, což asi nebylo to nejlepší, co jsem v takové příležitosti mohla udělat. Já sice byla docela empatická, ale... nenechám si přece žádným tragickým případem pověšet bulíky na nos! „Nebo ono se to fakt stalo?“ Nemesisův výraz mi toho moc neprozradil.
Musela jsem mu však dát za pravdu v tom, že někteří prostě chtějí ubližovat. Já to sice neviděla tak výrazně jako on, ale sama jsem se setkala s vlčicí, která byla prostě od přírody hnusná, i když jsem já... byla hodná. „Dobře, svět není až tak dokonalý, jak ho vidím,“ připustila jsem nakonec maličko zahanbeně. „Ale je dobře, že aspoň vím všechno. Díky, že jsi to přiznal!“ Rozzářila jsem se jako sluníčko, jež teď poněkud na nebi chybělo. Všude okolo nás bylo až děsivě moc vody. Na chvíli jsem jen tak mlčela. Už jsem možná maličko chápala, že občas je hezké... neslyšet nic. Moc dlouho mi to nevydrželo, protože jsem se po chvíli už zase ptala: „A co je s tím tvým přítelem teď?“

Počasí už bylo trošku lepší, ale zas o tolik lepší taky ne, a to patrně mělo i vliv na Nemesisovu náladu, protože nadále působil jako prázdná schránka, znuděný životem... vůbec jsem jeho postoj nechápala. A on asi nechápal ten můj. Veselé jiskřičky ve fialových očích, úsměvy na všechny strany, až nepříjemný optimismus. To jsem byla prostě já. Neklidná voda, která neposedí a věčnej smíšek. Problém? Nemyslím si.
„Ale prd, každej to určitě neumí! A já to náhodou umím vyprávět hezky, nemyslíš? S emocemi,“ trvala jsem si na svém tvrdohlavě a v duchu přemýšlela nad tím, jestli je vážně tak těžké pochopit můj pohled na svět. Asi jo, protože pro mě zas bylo nepochopitelné, jak se na svět díval Nemesis. „Mrtví vstávají z hrobů?“ zopakovala jsem po něm nevěřícně. Oči jsem měla otevřené dokořán a tlamu taky, takže mi do ní padaly dešťové kapky. No co, stejně jsem měla žízeň. „Hustý! A jak to jako funguje? To prostě řekneš "čáry máry" a probudíš někoho mrtvého? A on tě jako pak honí? Nebo ti pomáhá? Nebo–“ Byla jsem jako nezastavitelné tornádo. Mluvila jsem a mluvila, překotně, sama jsem nestíhala sledovat, co říkám, a bolela mě tlama. Ovšem, že mi to nevadilo. Já mluvila ráda a ještě raději jsem ostatním vymlouvala díru do hlavy. Co mi už ale tolik nevonělo, byl fakt, že jsem se zase prořekla. Vážně jsem nebyla nejostřejší borůvka v Borůvkovém lese. „Tos neslyšel, jo? Nebo jako pro mě za mě si to slyš, ale... já to tak nemyslela! Vím to! Vím všecko všecičko! Ale ber to jako zkoušku, jo?“ Snažila jsem se z toho vybruslit co nejvíce elegantně, takže v mém případě jsem u toho funěla jak velryba a vůbec, vůbec jsem se z toho nedokázala dostat. Nevinně jsem se na Nemesise usmála a pak ještě trochu víc, kdyby náhodou chtěl trochu toho optimismu taky.

I by se dalo považovat za výhodu, když se vám chce brečet uprostřed deště, jenže v mém případě jsem moc slzy za obyčejné kapky vody vydávat nemohla, protože jsem to doprovázela hlasitým řvaním. Ne, že bych byla až tak nevychovaná (tatínek se přece snažil), jenže ono to prostě nešlo. Uvědomění, že je sice hezký, že jsem Gamma a Učitelka Borůvkové smečky, ale z magií umím velký prd, bylo až moc silným emočním zážitkem na to, abych si tu jen prostě spořádaně sedla a nechala Nemesise s jeho negativním pohledem na svět v tichosti. Zjevně jsem to bulení vážně prožívala, protože mě po chvíli začal ohrožovat svými zuby.
To, co řekl, na mě ale fungovalo spolehlivě. „No konečně,“ řekla jsem, snažíc se ignorovat fakt, že prší a prší a jestli tu ještě chvíli budeme stát, pravděpodobně z nás budou dvě louže. Vlastně čtyři, opravila jsem se při pohledu na Nemesisova většího ptáka a svého menšího ptáka, Růženku, který se aktuálně jako vždy choulel v mé srsti. Po chvíli ale zjevně pochopil, že tudy cesta nevede, a naštvaně zapískal. „To si piš, že umím i něco jiného,“ vrátila jsem se zvesela ke své původní myšlence. „Tak třeba ti umím vyjmenovat několik podivností Gallirei. Věděl jsi, že tu máme vlkožravý kopce? Kopce, co žerou vlky, chápeš. A pak, že někde existují draci? Takže teoreticky vzato nemusíš mít křídla, ale stačí, když na jednoho z nich naskočíš podobně jako na kámen, když chceš přebrodit řeku v suchu? Akorát že takhle bys přebrodil oblohu...“ Skepticky jsem se zamračila. Ywron sice na draky věřil, já měla své pochyby, ovšem nyní jsem měla dokonalou příležitost Nemesisovi dokázat, že nejsem ani tak blbá, ani tak naprd, a protože jsem zoufala chtěla mít kamarády a jako hloupá nevypadat, udělala jsem proto vše. I to, že jsem musela o dracích mluvit, jako bych jim sama věřila. Však to znělo totálně hloupě, ne? Supr, Maeve, takže zkazíš představy malýho vlčete. Kde se vůbec Yw toulá, no?
Koukla jsem na Nema, jako by to snad měl vědět – a jako by mi snad mohl číst myšlenky.

„Prosíím!“ Byla jsem tak zoufalá z toho, že mi Nemesis nevěřil, že jsem začala brečet. A bylo to tady. Tentokrát jsem doopravdicky bulela. A byla naštvaná, že takhle rychle umím bulet. Hlavně, že neumím tak dobře ostatní přesvědčovat o tom, že jsem chytrá!
„Jo, přesně tak,“ přitakala jsem. Už jsem ani moc nevěděla, na co přitakávám. To byla nepěkná nevýhoda, když jste se chtěli vykroutit z toho, že jste hloupí. Už jste ani nevěděli, jak to teda je. Nevinně jsem se na Nemesise usmála a na chvíli jsem se posadila. Vůbec, ale vůbec mě netrápilo, že mě vidí jako otravnou. Tedy, trošičku ano, ovšem, kdo nebyl otravný? Mě zas otravovalo, že byl můj kamarád pesimistický. Koukala jsem na něj jako sůva z nudlí a potom jsem jako sůva z nudlí koukala na oblohu. Pršelo, ale vlastně ne, protože... jsem nebyla mokrá? „Seš taky suchej?“ ujitovala jsem se. Že bych se konečně něčemu naučila?
Něco mi na tom nesedělo... copak iluze mohly být tak dokonalé, že se staly realitou? Copak duha. Já nebyla mokrá. A pak mi to cvaklo. Tohle není moje magie. A rozbrečela jsem se ještě víc. A pak ještě o trošičku víc, když se duha rozkřápla a osprchovalo mě snad vše, co v tom mraku bylo.

Našpulila jsem tlamu. „Nekecá! Vážně ne! A já taky ne. Tak mi už prosím věř,“ žadonila jsem. Nemesis byl nejen kakabus, ale taky ho zjevně bavilo se rýpat v srdíčcích mladých vlčích slečen. V tom mém se totiž rozhodně rýpal, protože mi strašně ubližovalo, že si někdo vlastně myslí, že jsem hloupá. Nebo můj růžový parťák. Takhle napřímo to sice neřekl, ale nemusela jsem být ten největší génius pod sluncem, aby mi to došlo.
„Protože proto,“ zamlela jsem a spiklenecky mrkla, aby to nevypadalo jakože nevím, ale aby to vypadalo, že jsem tak chytrá, až to sám Nemesis nemůže chápat! Seš vlezlá, Maeve. Podle Nemesise. A když se někdo na svět dívá takhle vážně, tak má možná pravdu? Ale ne, to je blbost. Hluboce jsem nad tím dumala a u toho se začala vrtět. Zjevně jsem prostě nezvládla být v klidu. Ani jsem si nemohla vzpomenout na to, kdy jsem v klidu byla naposledy. Snad i ve spánku jsem sebou cloumala – občas bych to svalové povolení měla potrénovat, protože takhle to vypadalo, že mám nějakou nehezkou nemoc z borůvek. „Ale prd, tak zlý to zase není,“ bránila jsem samu sebe. „Hmmm, no jo no, jako jo, uznávám, že nejsem úplně nejvíc tichá samice pod sluncem, ale tak aspoň se netvářím jak kdybych snědla zkažený borůvky. A jednou jsem i takové snědla... to bylo tak–“ Už jsem se skoro dala do vyprávění a ze samého nadšení si i řekla, že se k Nemesisovi přiblížím. Ten zařadil zpátečku a tak jsem své zklamání chtěla aspoň ztišit tím, že začnu mlet, jenže ani to se mi nakonec nepodařilo. Ta historka byla krajně trapná a navíc... navíc začalo pršet.
Ovšem nepršely jen tak ledajaké kapky. To, že černé mraky nad námi nevěstí nic dobrého, mi dávno bylo jasné. Avšak to, že se kolem nás utvoří duha a zůstaneme v suchu, už tak ne. Šokovaně jsem natáčela hlavu. Mohla jsem to být já? Moje magie iluzí? Třeba to fungovalo tak, že když jsem náramně rozladěná, dělám věci o kterých nevím? Koukla jsem po Nemesisovi. „Viď,“ bafla jsem na něj triumfálně. Když i on vnímal, že to dělám já, určitě to tak být muselo. Zhroutila jsem se na zem a začala se smát.

„Tak to je super,“ řekla jsem trochu zamyšleně, takže to asi ani moc nedávalo smysl a nebylo jasné, na co odpovídám. Patrně na to, že mi Nemesis představoval svého většího ptáka, ale jestli tomu bylo tak, nebo ne, to těžko říct. Zavrtěla jsem hlavou. A zas něco nevíš, Maeve. Ty máš v tý hlavě snad vážně vymeteno. Nevinně jsem se nad svojí myšlenkou pousmála. Že tomu skutečně tak, mě vůbec netrápilo, páč jsem si to vůbec jakože neuvědomovala.
Chvíli jsem jen tak zpracovávala Karmin řev a potom zvedla obočí. „Nekecá,“ oponovala jsem a vážně při tom zakroutila hlavou, aby to bylo víc jasný než to, že miluju borůvky a Borůvkový les a objetí. Přece jen, nikdo si na mého ptáčka nebude vyskakovat, ačkoli jsem vlastně docela byla uražená, že Růženka začal povídat až teď. I bych ho častovala nafučeným pohledem, kdybych uměla vykroutit krk až na záda.
S Nemesisem jsme se konečně v něčem shodli, a to v tom, že Růženka působí... no, poměrně proporčně chudý. Tedy, byl buclatý stejně jako já (ale to jen proto, že měl roztomilá nadýchaná peříčka!), ovšem do výšky toho skutečně moc nepobral. Horlivě jsem kývala a mávala oháňkou, div mi neupadla. Jeden by si i mohl říct, jak mě to může ještě pořád bavit.
Nemesis potom položil dost filozofickou otázku. Zašklebila jsem se. Já filozofické otázky neměla ráda. Sice jste působili fakticky chytře, když jste na ně znali odpověď, ovšem to jste nejprve tu odpověď buď museli znát, nebo se tak alespoň tvářit. Zatvářila jsem se, jako bych spadla jako historicky první učený z nebe, což jednoduše znamenalo, že jsem nasadila pořádně přechytračelý výraz. „No ale to postrádá veškerej rozum. Nemůžeš bejt takovej od narození, to prostě nejde.“ V mým světě to vážně nešlo, a to mě odcizili od maminky a traumat jsem měla dost. „Já si myslím, teda vím, že to máš z toho, jak je zataženo. To je pěkně hnusný počasí a i já jsem z toho rozladěná, ale jen skoro, víš? Protože brečet je blbý a smát se lepší. Ale občas brečim taky. Jak jsi viděl.“ Oslnila jsem ho nevinným úsměvem a zkusila znovu k němu vyjít blíž. Třeba se tentokrát nechá? Třeba je to jediné, co potřebuje, jen vřelé objetí? Už jsem k němu vztahovala tlapky. Doufám, že mi Karma nevyklove oči.