Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 17 (5/5)

Oba mými jmény pohrdli, a já jen zakroutil očima. "Vy vůbec nevíte, co je dobrý," vyplázl jsem na ně jazyk. No nic, takže jsme pořád byli Machiavelli, Elisabetta a Dante. Hej, vlastně ty jména nebyly tak špatný. "Ugh!" Vyhrkl jsem, když mě Elisa najednou povalila do sněhu, a rozesmál jsem se. Co jsem to říkal s těmi jmény? Moje lumpárna tak navěky upadla v zapomnění.
Danteho zajímalo, proč já mluvim a Elisa ne. Nechápal jsem to, mně přišlo, že mluvím naprosto přirozeně. "Nezastavim tlamu? Myslíš takhle?" Začal jsem otvírat a zavírat pusu, až mi o sebe klapaly malé zoubky. Vypadal jsem jako ryba na suchu, která se neúspěšně snaží se alespoň trochu nadechnout. Pobaveně jsem se uchechtl a strčil do ségry, abych se mohl ze sněhu zvednout a pořádně se oklepat, takže ve finále od něj byli všichni ostatní.
"Průzkum?!" Střihl jsem ušima a jako správnej průzkumník zabořil hlavu do sněhu a zadek nechal ve vzduchu. Ze sněhové přikrývky mi koukal jen čenich, který sebou komicky cukal, jak jsem se snažil větřit. A dopátral jsem se... vlka?! Rychle jsem tu svou kebuli ze sněhu vytáhl a utekl zpátky k Dantemu, když na nás promluvil někdo cizí. A pak tam byl někdo další cizí! A toho cizího odvedl jinam, takže... takže jsme to byli zase jen mi tři. Zazubil jsem se a vylezl zpoza Danteho zad. "VIDĚLI JSTE TO?! Totálně jsem je zastrašil."

Loterie 9 (4/5)

//Vrbový lesík

Nevěděl jsem, co je to ryba, ale znělo to vtipně, a tak jsem se rozesmál. Dante bral všechno taaaak moc vážně. Dokonce jsem mu řekl, že bych chtěl být jako on, a on to odmítnul. No chápete to? To kdyby chtěl být někdo jako já, to bych mu ještě dal lekce! Hrdě jsem se vyprsil a pohlédl na Elisu. "Od teď seš... Machiavellka! A ty," vrátil jsem se pohledem k Dantemu a vesele se uchechtl, až to zachrochtalo, "ty budeš... Machibourák!" Zalapal jsem po dechu. "ALE NE! Já chci bejt Machibourák! Co jsem to udělal?" Zakňučel jsem a nešťastně hrcnul do sněhu. Jak jsem mohl dát tu nejvíc bombastickou přezdívku někomu jinému? Smutně jsem na Danteho vykulil oči. "Můžu bejt Machibourák já? A ty budeš Machiskorobourák!"
Pak už jsem se ale proháněl lesem a ti dva běželi za mnou. Zavískal jsem jako blázen a na nemotorných dlouhých tlapkách uháněl kupředu. Nejspíš bych běžel donekonečna, kdyby mě stále obklopovalo bezpečí smutečních vrb. Ale jakmile zmizely z dohledu a nahradil je podivný šutr, zastavil jsem se a nespokojeně se otočil na svoje společníky. "Vyhrál jsem. Nebyla to honěná, bylo to... kdo tu bude první, takžeeee," pokrčil jsem rameny, "smůla."

Loterie 4 (4/10)

Jak jako, že to není jeho máma? Věnoval jsem mu pochybný výraz, který hovořil za vše. Tak ty asi nejsi okey. Pokud ta vlčice nebyla jeho máma, tak kdo teda? Mámy drží pohromadě se svými vlčaty. To už jsem věděl, a to jsem sotva vylez z nory. Zavrtěl jsem nad tím podivným jevem hlavou. Stejně nebyl čas něco řešit, když jsem se rozběhl vpřed jako neřízená střela a smál se na celé kolo. Slyšel jsem, jak za mnou Dante dupe, a to mě pobízelo běžet rychleji a rychleji až... au. Jakmile vlček vyzdvihl mé tělo ze zákopu, naskytl se mu výraz na můj úšklebek plný sněhu. Rychle jsem ho vyplivl - možná na něj, možná vedle, a rozesmál se. "Ještě! Poběžíme ještě!" Domáhal jsem se a juknul na Elisu, která se k nám přidala. "Změna plánu! Zbavovat se nebudem. Bude nás honit!" Rozhodl jsem se.
Zavrtěl jsem ocasem a s neutichajícím obdivem vzhlížel k Dantemu. "Já jsem Machiavelli, a tohle je moje sestra Elisabetta!" Představil jsem nás znova, protože jsem byl vlče a poslouchat dospělé byl neznámý vesmír, takže jsem nevěděl, že nás táta už představil. "Voglio essere come te! Posso essere come te? COME?!"
Nevydržel jsem ani vteřinu na jednom místě. Pořád jsem někam koukal, oči doširoka vyvalené. Měl jsem prostě radost ze světa. A jakmile jsem mezi stromy zahlédl znak něčeho jiného, než vrb, jasně, že jsem se k tomu rozběhl a za neustálého ječení se řítil kupředu.


//Ronherská skála

//Machiavelli uteče dál od davu, thanks :d

Elisabetta se přidala k mé hře, a společně s tátou jsme dováděli ve sněhu. Cosi z něj tvořil, a ten samotný proces mě docela fascinoval, ale to, co z toho vzniklo... "Terrible," konstatoval jsem naprosto bez cenzury a chystal jsem se taky vyzkoušet, zda vlkulák žije, když nás někdo vyrušil. Zaječel jsem jako malá holka a uskočil k tátovi, aby mě zachránil (//jediná validní reakce na Liu). Byla to trochu děsivě vypadající vlčice a nějaký malý trpaslík. Tedy, větší než já, ale pořád to bylo vlče! V tom já jsem měl jasno. Představil se jako Dante, což dle mého názoru bylo neuvěřitelně basic. Machiavelli znělo mnohem líp. "Mi chiamo Machiavelli. Tua madre é un poco strana. Tvoje mamka je trochu divná. Nevěděl jsem, že ta vlčice není jeho máma. Moc jsem nad tím ale nepřemýšlel, protože v závěru se objevila další vlčice. Zmateně jsem se rozhlížel kolem a nestačil jsem se divit. Proč je nás tu tolik? Vždyť... jsme byli původně jenom malá rodinka!
Začínalo tady být nějak plno. A abych byl upřímný, to, co si povídali dospělí, mě vůbec nezajímalo. Hodil jsem očkem nejdřív po Elisabettě a pak po tom Dantem, který byl možná už tak o hlavu nebo dvě vyšší než já, ale rozhodně jsem se nebál. Nenápadně (překlad - velice nápadně) jsem se přesunul k Elisabettě a zabořil čenich do jejího ucha, abych mohl pošeptat (překlad - říct to nahlas). "Já se ho zbavim," rozhodl jsem se. Dante byl anomálií v mém malém světě, stejně jako většina těch dospělých, ale na ty jsem si fakt netrouf. No a já byl ještě moc malý na to, abych chápal, že svět není jenom já, sourozenci a máma s tátou. Dokázal jsem se poprat se závějí, tak co bych nezvládnul tohohle? Švihl jsem ocasem, přikrčil se k zemi (zadek nahoře, protože správnou bojovou pozici mě ještě nikdo neučil) a... "MÁŠ JI!" Zaječel jsem ze všech svých sil a bacil Danteho tlapou přímo do hlavy - pokud teda včas neuhnul. A pak už jsem na dlouhých vratkých tlapkách pelášil napříč Vrbovým lesem, dokud mě nezastavila příliš hluboká závěj, do které jsem padnul čenichem napřed. Kdyby tam nebyla, nejspíš bych utíkal dodnes.

16. Dováděj ve sněhu

//Vrbový lesík

Kotrmelec mě dostal až k tátovým nohoum. Překvapeně jsem vyvalil oči, až mi málem vypadly z důlků, a zaječel. "To studí!" Vypískl jsem a vyskočil na všechny čtyři. Cupital jsem kolem dokola jako baletka a snažil se zbavit toho chladivého pocitu - to ale nefungovalo. Sníh mě pronásledoval na každém kroku. Chvíli jsem byl přesvědčený, že mě chce sníst, a že mě táta nalákal do nějaké pasti. Jenže on si tam pořád tak seděl a vůbec mu nevadilo, že tady ta chladivá věc je. Pomalu jsem se tedy zastavil, a i když jsem se třásl jako lísteček ve větru, hrdě jsem se napřímil. "Nestudí. Vůbec," ujistil jsem ho, kdyby náhodou mě chtěl poslat zpátky do úkrytu. Můj svět byl teď rozšířený o tolik místa, že jsem z návratu do úkrytu pociťoval jistou klaustrofobii. A ne, nevěděl jsem, co je to klaustrofobie.
Zmateně jsem si ke sněhu přičichl. Nijak nevoněl, ale trochu jsem ho vdechl a kýchl si s takovou silou, že jsem si z toho sednul. Překvapeně jsem zalapal po dechu a už už jsem si chtěl zase postěžovat, ale... vlastně to bylo docela fajn. Sníh byl měkký a padalo se mi do něj dobře. Ze srandy jsem se předklonil na předních tlapkách a zavrčel na sněhovou závěj. "Chceš se lvát?" Uchechtl jsem se a s krátkým rozběhem po ní skočil. Zabořil jsem se až po ocas, který byl to jediné, co mi vyčuhovalo, a kýval se ze strany na stranu. Sranda! Vystrčil jsem ze sněhu hlavu, takže mi koukala jen ona a huňka, a nahlas se rozesmál.
A pak už to jenom pokračovalo. Jakmile jsem se dostal ven, bylo to, jako bych neměl žádnou brzdu. Pořád jsem se držel na dohled táty, ale jinak jsem běhal překvapivou rychlostí tam a zpátky a skákal do všech sněhových závějí, které jsem našel. Hrabal jsem si tunely, které se na mě bořily, a házel šipky. Snažil jsem se pochytat všechny vločky - neúspěšně - a pak jsem zkusil sníst sníh ze země, ale moc dobrá svačina to nebyla. A tak jsem zase začal lítat tam a zpět, do sněhu a ze sněhu, a smál se u toho na celé kolo.
Byl jsem pak celý mokrý a zuby mi o sebe drkotaly, ale veškerou svou energii jsem nechal tam v závějích, a tak jsem se z posledních sil dobelhal zpět k tátovi a ztěžka oddechoval. "Mám rád sníh. A mám lád tebe!" Přitulil jsem se k jeho tlapce a spokojeně zavřel očka.

(6)

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Svět byl vážně malý. Zdálo se mi, že každým dnem je menší. Nebo jsem rostl? Přišlo mi, že některé věci se zdají být níž než před pár dny. Proč rostu? Napadlo mě. Já jsem chtěl být pořád malý a roztomilý, aby mi všechno procházelo. Střihl jsem ušima, když jsem zaslechl to slovo - Machiavelli. To se mi líbilo. Nevěděl jsem, co to je, ale donutilo mě to se na rodiče zvědavě otočit. Něco si spolu povídali, ale pak se táta otočil a prostě odešel. On odešel! Poplašeně jsem se za ním rozběhl, aby ho tam venku něco neukradlo.
Vyklonil jsem se ven a s očima doširoka to všechno pozoroval. Obrovské stromy a... a bílo! Proč bylo všude. bílo? Proč byla zima? Co se to snášelo z nebe? Byl jsem z toho celý zmatený a měl jsem tolik otázek a na ně žádnou odpověď. Ale táta se vydal ven s takovou odvahou, kterou jsem obdivoval. Nebál se, že by ho bílo nebo stromy mohly sníst. Seděl si tam a vypadal spokojeně. Tam chci taky. Rozhodl jsem se. Ale nejdřív jsem musel zjistit, jak to všechno vlastně funguje. Vyklonil jsem se ještě o něco víc a zaklonil hlavu. Na obličej se mi pomalu snášely sněhové vločky, ale přes srst jsem je na sobě necítil. Co to je? Zamyšleně jsem se zamračil a nakonec otevřel tlamu a pořádně vyplázl jazyk. Chvíli se nic nedělo, ale pak... vločka! Překvapeně jsem zaječel. "Studí!" Zakňučel jsem. Ale táta tam venku seděl a nic ho nestudilo. Takže nestudilo ani mě. Odhodlaně jsem jazyk znovu vyplázl, a... vlastně to nebylo tak špatné. Rozesmál jsem se, a po chvíli už jsem se snažil vločky chytat. Chutnaly docela dobře! A při vší té snaze nachytat do pusy co nejvíc sněhu jsem se kotrmelcem vyvalil z úkrytu přímo k tátovi. "Andiamo!" Zopakoval jsem a zazubil se na něj.

//Vrbový lesík

7. Naplánuj si svou první zimu | Prosinec 2/10

Podařil se mi velký únik z úkrytu, aniž by si mě někdo všiml. Ťapal jsem mezi vrbami a spokojeně si u toho hvízdal. Ha. Nikdo mě nemohl tam v té malé místnosti udržet! Bylo nás tam až až a já chtěl chvilku pro sebe. No, a taky jsem toužil po tom se podívat ven a zjistit, jak se věci mají. Svět přeci nemohl být jen čtyři stěny, nebo snad ano? Ta myšlenka mě děsila, i když jsem ještě úplně nechápal, co to děs znamená. Ale strach jsem poznal. Měl jsem strach, když mě mí sourozenci předběhli k matčině břichu. To jsem pak dokázal ztropit hezkou scénu, aby mě rodičům bylo líto a pomohli mi.
Jenže objevování světa, to bylo něco úplně jiného. Věděl jsem o vrbách, které se v lese tyčily - viděl jsem je ze vchodu do úkrytu, kde jsem poslední dobo každý den vykukoval a zkoumal, kam asi tak uteču, až budu mít šanci. Ale překvapilo mě, jak je zem studená. Musel jsem si trochu popoběhnout, abych to vydržel. Rozhodně to nebyla žádná zábava. To jsem radši měl zůstat doma! Napadlo mě, ale ne. To bych nebyl žádný dobrodruh. Rázně jsem nad tím nápadem zavrtěl hlavou a hrál si pod jednu z vrb, abych světu ukázal, že JÁ žádný problém se zimou nemám.
Dokud se mi studený vítr neopřel do tělíčka. Překvapeně jsem zaječel a v tu ránu se rozeběhl zpět k úkrytu. Vletěl jsem dovnitř jako neřízená střela, až všichni překvapením zalapali po dechu a začali se vyptávat, kde jsem jako byl. A kde bych byl? Zkoumal jsem svět! A rozhodně se tam nikdy nevrátím. Uraženě jsem si hrcnul na své místečko vedle vchodu a zamračeně koukal na vrby venku, jako kdyby za to mohly. A možná i jo! Nevěděl jsem, jak to funguje.
Začalo mi však být líto, že jsem nebyl odvážnější a venku nezůstal. Vlastně ten studený vítr nebyl tak špatný. A o čem nám to rodiče vyprávěli? O sněhu, vlkulácích a Vlčíškovi? V očích se mi nadšeně zablýskalo. Zavrtěl jsem ocasem a představoval si, jaké to bude, až napadne smích. Zůstanu vzhůru celou noc a ráno jako první řeknu svým sourozencům, že zima je tady, rozhodl jsem se. A pak bychom všichni vylezli ven a váleli se v tom sněhu, ať už to bylo cokoliv. S tátou postavím toho nejlepšího vlkuláka a s mamkou se budeme předhánět v tom, kdo ozdobí nejkrásnější strom. Pak budeme všichni promrzlí na kost, ale nikomu to vadit nebude, protože zima je tak nádherná. Určitě je! Jinak by mi o tom rodiče nevyprávěli, ne? No, po tomhle všem bychom se rozeběhli zpět do úkrytu a zpívali koledy. A v noci by přišel Vlčíšek a měl bych dárky, ať už to bylo cokoliv. A budeme se mít rádi. A to by se opakoval každičký den, a zima by nikdy neskončila a byl by to ten nejlepší život. Zavřel jsem oči a spokojeně se stočil do klubíčka. Plány na mou první zimu byly dokončeny, a byly to ty nejlepší plány, jaké svět viděl.

Prosinec 1/10 - Nicos, Leo

Leonardo si o svalech myslel své, ale já jsem se hrdě napřímil a rozumně pokýval hlavou. Jasně, že mi narostou svaly. Ty největší. A pak... budu jako medvěd! Nechal jsem se tou představou unést a slastně si povzdychl. Vlk však svou myšlenku nedokončil, což byla chyba. Copak nevěděl, že vlčata nejvíc ze všeho touží po odpovědích? "Jako co?" Domáhal jsem se a varovně na něj zamhouřil, ačkoliv z jeho pozice to muselo vypadat spíše komicky než jako hrozba. V tomhle stádiu jsem nepřemohl ani ten kořen, co čouhal ze země.
Vysvětlil nám, že to je jen dekorace co někde ukradl. Natočil jsem hlavu do strany a má upřímnost nebrala konce. "Tak tohle bych si teda jako ozdobu nevybral," oznámil jsem a odfrkl si. Nakonec na mě přeci jen udělal dojem tím proslovem o ochraně smečky. Smečka byla rodina. Madre, padre a všichni sourozenci patřili do té stejné smečky. Takže bránit ji bylo potřeba. Našpicoval jsem uši, aby mi nic neuniklo. "Před obřími jedovatými hady?" Pípl jsem trochu vyděšeně. Vždyť... vždyť jsem si předtím jen tak hrál, nechtěl jsem, aby byli opravdoví!

Listopad 2/10 - Nicos, Leo

Byl jsem natolik zaneprázdněn kořeno-hadem, že jsem si vůbec nevšiml přibližujícího se vlka. Zalarmovaně jsem vyskočil na nohy a vyvalil na něj oči - z části proto, že mě překvapil, a z části kvůli těm parohům, co měl na krku. Na dlouhých tlapkách jsem byl pořád ještě nemotorný a trochu jsem se zapotácel, načež se do hovoru připojil i Leonardo. Přísahal bych, že tu ještě před vteřinou nebyl, ale s mrknutím oka se tu zjevil jako přízrak a měl jsem pocit, že tu vlastně byl od začátku. Zmateně jsem zavrtěl hlavou, až mi pleskaly uši. "Ciao," pozdravil jsem je nazpátek, a protože jsem se cítil trochu zahanbeně za to, že mě načapali při hře, raději jsem dodal vysvětlení. "Jo, no, jsem si trénoval sílu," zazubil jsem se. Rozhodně jsem si místo kořenu nepředstavoval hada, nu-uh.
Leonardo posunul konverzaci k těm důležitým věcem. Horlivě jsem přikyvoval. "To není normální," oznámil jsem zcela upřímně a nefiltrovaně. Paroží měli jeleni, a to přede mnou jelen nebyl. Napadlo mě, jestli se ho někdo kvůli tomu pokusil ulovit. "Ty chceš být jelen? Divný." Zmateně jsem se na vlka zamračil.

Listopad 1/10 - Nicos, Leo

Byl jsem velice zaneprázdněn snahou vyrvat ze země kus kořene, který vykukoval nad povrchem a provokoval mě. Dokázal jsem si představit, jak na mě syčí a přibližuje se jako had, chystá se zabořit své zuby do mého krku a... cvak! Vrhnul jsem se po něm a hrdinsky tak zachránil celý svět před útokem zlého Jedonosiče. Cukal jsem hlavou sem a tam, tahal jsem a tahal dokud mi tlapky nezačaly pojíždět a nemusel jsem začít odznovu. Nelenil jsem a trochu poupravil svůj stisk, načež jsem opět zatahal aaaa... odletěl jsem pár stop dozadu. S nadšením jsem zvedl hlavu a ohlédl se na mrtvého kořen-hada, ale on pořád vyčuhoval ze země, trochu pokroucený se mi vysmíval. Zamračil jsem se a se zaprskáním na něj vyplázl jazyk. "Stejně jsem zvítězil," odfrkl jsem si.. Jaký had by mohl přežít můj stisk velkého ničení? Hm, ne, to bylo trapné jméno. Ultimátní Machistisk smrti! To bylo děsně cool, ne?

(1)

Blížila se noc. Poznal jsem to, protože na místě, kde jsem se nacházel, ubývalo světla. Noc byla mým nejméně oblíbeným časem, protože se většinou spalo. A já nechtěl spát, chtěl jsem si hrát! Znepokojeně jsem se podrbal zadní tlapkou za uchem, až jsem se převážil a přistál na čenichu. Byl jsem odvážný a nerozbrečel se, i když to bolelo. Fakt moc. A co vlastně byla bolest? Svět bylo podivné místo. A chladné. Odněkud z neznámého místa, kterého jsem se tak trochu bál, přišel studený vánek a zakousl se mi do kůže. Překvapeně jsem vypískl a přitulil se k matčině kožichu, který mi od narození dělal společnost. To byla máma. A vedle byl táta. Rychle jsem pochopil, že on a já jsme si velmi podobní, a cítil jsem k němu kvůli tomu takové zvláštní pouto. Anebo ho cítili všichni na tomto místě? Ještě jsem byl moc malý na to, abych pochopil hloubku a význam takových pocitů.