Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stalo jsem něco, co jsem vopravdu, ale vopravdu nečekal. Zlatá očka se mi rozšířila tak doširoka, že zabírala značnou část mého obličeje a vypadala jako dva zlaté drahokamy, které ve svitu paprsků září. A jak zářily, tím úžasem a překvapením! Brada mi spadla pomalu až na zem, když se vodní víle na zádech objevil pár křídel. Byly tam! Fakt! "Žůžo," vypadlo ze mě se zatajeným dechem. Pohlédl jsem na Pepína da kamínka, abych se ujistil, že nejsem jediný kdo to vidí. Ale byl jsem docela zběhlý v rozeznávání mých imaginárních přátel a toho, co je skutečné. A tohle bylo doopravdy skutečné. "Pepíno... my... jsme našli opravdickou VÍLU!" Zaječel jsem nadšeně, čímž jsem úspěšně odignoroval slova vlčice o tom, že víla není. Jediné, co jsem postřehl, bylo, že splnila mé přání a že jsem nej. Sice jsem se nezvětšil ani nic jiného, ale určitě si to teď všichni budou myslet, žejo? Že? Poskakoval jsem na místě a z hrdla mi unikal sotva potlačený vřískot.
Beze studu jsem se rozeběhl směrem k víle - jakmile vylezla z vody, protože voda mohla být nebezpečná, maminka to říkala! A víla říkala, že se jmenuje Islin. "Já jsem Machiavelli a jsem z Vrbového lesa a můj táta je vůdce a moje maminka je jeho a mám tři sourozence a jmenujou se Elisa, Leonardo a Cielo a taky mám bratrance a ten se jmenuje Dante a ten má dva sourozence ale ti nevím jak se jmenují, a ještě tam je zia Lia, ale mám ještě další tety ale ti nevím jak se jmenují ale všichni jsou úžasní a ty jsi taky úžasná protože jsi VÍLA!" Nadšením jsem div nevybouchl - a také nedostatkem kyslíku, neb jsem tohle všechno řekl na jeden zátah. Chvilku jsem ztěžka oddechoval a pak se zazubil a přisunul k vlčici svůj kamínek. "A tohle je Pepíno. Pozdrav Pepíno!" Záměrně jsem svůj hlas o oktávu snížil. "Čau Islin, já jsem Pepíno!" Zahuhlal jsem na půl pusy.
Energeticky jsem opět poskočil na místě a zvědavými očky hleděl do těch nafialovělých. "Jsme s Pepínem na cestě za dobrodružstvím! Nevíš o něčem? Víly ví všechno, žejo?"

//Houby

S Pepínem da kamínkem jsme se vydali zpět k řece. Držel jsem ho pevně mezi zuby až do chvíle než jsem si všiml, jak cosi kouká z vody - něco, co tam předtím ještě nebylo! Zalapal jsem po dechu, až mi chudák Pepíno padl k tlapkám. Ale nebojte, i tak jsem na něj dával pozor! Teď mě však mnohem víc zajímala neznámá vlčice. Jo, docela rychle mi došlo, že se dívám na vlčici. Nebo teda... na její hlavu. Zavrtěl jsem ocasem a zlatá očka se mi rozzářila nevinnou radostí. "Haló? Ty jsi vodní víla?" Zavolal jsem, a protože jsem neměl dobrou historii v čekání na odpověď... "A splníš mi přání? Já bych chtěl... já bych chtěl být ten největší, nejodvážnější, nejlepší a nejbombastičtější a nej... nej vlk na světě!" Nadšeně jsem poskočil v očekávání nějakého zázraku, kdy se vlčice vznese k obloze, všechno se začne třpytit a já vyrostu a všichni mi budou sloužit.

1. Napiš post o tom, jak tvé vlče jde samo nebo s někým na houby.

//Tenebrae

"Pepíno, já už nemůžu. Tady zakotvíme," rozhodl jsem. Po tom krátkém spánku bych toho mohl ujít ještě spoustu, ale tak trochu jsem se bál tmy a chtěl jsem se co nejrychleji někde zahrabat. Ale k tomu jsem měl ještě docela hlad. V žaludku mi zakručelo a já posmutněle sklopil uši k hlavě. Naštěstí jsem měl Pepína da kamínka, a ten měl vždycky dobrý nápady! "Tak si nasbíráme houby a budem mít slavnostní hostinu!" Zahuhlal jsem Pepínovským hlasem a pak nadšeně zajásal. Tak jo! Houby!
Ukázalo se, že hledat houby bylo těžší než se na první pohled zdálo. Tak zaprvé - než jsem nějakou houbu našel, zase se o dobrých pár stupňů setmělo. A když už jsem nějakou našel, vypadala podezřele barevně a jakýsi instinkt ve mně mi kázal že barvy = nejedlé. Ale měl jsem po svém boku Pepína, a tak mě hledání hub vlastně bavilo. Kolem stromu sem, z kopečka tady, do kopce tady - HOUBA! A zase kolem stromu tam, z kopečka támhle a do kopce jinde - HOUBA! Nakonec jsem jich našel asi pět, což jsem bral jako fenomenální úspěch, ale když jsem se do jedné zakousl... "No fuj! Kdo tohle může jíst?" Zabručel jsem. A tak mé houbaření bylo u konce.
Unaveně jsem si vyhrabal pod kořeny stromu malou díru, do které jsem se sotva vešel - ale přišel jsem si mnohem víc v bezpečí. Protáhle jsem zívl a usadil si Pepína mezi tlapky. "Jsme fakt skvělí dobrodruzi, Pepíno."

Jakmile jsem se ráno probudil, vydal jsem se znovu na cestu. Dobrodružství nečeká!

//Tenebrae

17. Napiš post o místě, které ostatní nevidí – ale tvé vlče ví, že existuje.

//Kierb

Lišák Plyšák někde mezi jednou řekou a druhou řekou zmizel. Byl jsem z toho trochu posmutnělý, ale pak jsem si uvědomil, že určitě odešel na chvíli do Odpočívárny. Ale to nebyla ledajaká odpočívárna! Kamarádi, které jsem viděl jenom já, chodili do odpočívárny si odpočinout když už nemohli být se mnou. Měli tu omezený čas! Většinou podle toho jak moc jsem se soustředil. Ostatní vlci neviděli odpočívárnu, ani na ni nevěřili, ale já ji měl živě před očima. Bylo to to nejkrásnější místo na zemi. Byly tam... palmy! Obrovské palmy které stínily před sluníčkem, které nehřálo ani moc ani málo, prostě tak akorát. Všude byla zeleň a řeky a louky a kytičky a motýlci a všude pobíhali imaginární kámoši jinejch vlčat. Všichni tam byli kamarádi a trávili spolu čas u oázy, kde byla ta nejprůzračnější tyrkysová voda. Lišák Plyšák měl v Odpočívárně plnohodnotné místo a držel tam místo i pro Pepína da kamínka, kterého jsem ale prozatím neustále držel v zubech a odmítal ho pustit. I teď jsem ho nesl! Inu, Odpočívárna prostě byl ráj na zemi. A nacházel se... všude! Odpočívárna byla všude, ale dospělí ji neviděli, to proto, že neměli dost fantazie. Tak. Já jsem však byl chytřejší než kdejaký dospělý a tak jsem věděl, že je to místo opravdové. Lišák Plyšák to říkal!
A tak jsem to byl zase jenom já a Pepíno. Mírným poklusem jsem pokračoval kupředu, tentokrát do dalšího lesíka. Sluníčko mi ještě trochu svítilo na cestu, ale tušil jsem, že se brzy setmí. A taky jsem tušil, že je v noci bezpečnější být schovaný v nějaké noře, skrytý mezi stromy. Řeka byla nebezpečná! Maminka to říkala!

//Houbový ráj

15. Napiš post, kde tvé vlče vymyslí jméno pro zvíře, které nikdo jiný nevidí – ale ono ho vídá pořád.


//Jezevčí hájek

Utíkat jsem moc neuměl. Moje tlapky začínaly být moc dlouhé pro mé dobro a pořád se mi motaly do sebe. Syčobubák naštěstí zůstal v lese za mými zády, zatímco já se rozeběhl po proudu řeky. Chvíli jsem ještě utíkal než jsem konečně získal dost odvahy na to zpomalit a otočit se. Nic. Nikdo nás nesledoval. Teda, jo! Můj kamarád lišák. Občas si se mnou hrál když zrovna byli rodiče i sourozenci zaneprázdnění. Zaháněl mou samotu když jsem byl menší, a teď tu byl znovu. "Pepíno, koukej, to je lišák!" Zavrtěl jsem ocasem a otočil Pepína da kamínka tím směrem, kterým se k nám blížil můj kámoš. Všichni se mi za lišáka smáli, prej, že ho nevidí - pche! Pepíno ho viděl a byl z něj nadšený! "Neříkej mu lišák, kámošům se maj dávat jména!" Zahuhlal jsem hlasem Pepína a uznale pokýval hlavou. Jó, to měl pravdu. Pořádně jsem se nad tím zamyslel. Cool kámoš jako lišák, který nyní poskakoval kolem mě, musel mít cool jméno. "Á! Už vím! Budeš... Lišák Plyšák!" Plyšák se zaradoval, Pepíno zajásal a já zavrtěl ocasem a zavelel, že jdeme. Kdyby šel někdo kolem, pravděpodobně by si myslel, že jsem blázen. Ale já měl jen imaginární kamarády! A navíc Pepíno a Plyšák byli lepší kamarádi než kdekdo opravdový. Pche!

//Tenebrae

14. Napiš post, kde vlče vidí něco, co neumí pojmenovat.

//Narvinij

S Pepínem da kamínkem jsme kráčeli napříč dalším lesem. Ale tlapky mě pořád bolely, a tak jsem se posadil pod strom - kde byl chladivý stín - a ztěžka oddychoval. "Jeden by neřek že je hledání dobrodružství tak složitý, viď Pepíno?" Postěžoval jsem si a do kamínku jemně šťouchl, aby jakože přikyvoval. "Ale my se nevzdáváme! Jen se tady na chvíli položíme... a hned budem zase na cestě..." Na začátku věty jsem si lehl do mechu a během už se mi zavírala očka. Musel jsem nabrat energii, která po tak dlouhé cestě už byla naprosto vyčerpaná.
Vzbudilo mě až prasknutí větvičky. Podle světla jsem poznal, že už je večer, což mě trochu vyděsilo. Něco mě sní? Něco mě napadne? Odtáhne do díry a zabije? "Machi, to ty jsi ten predátor, pane!" Zahuhlal jsem, takže vlastně zahuhlal Pepíno. Přikývl jsem a vyšvihl se na všechny čtyři. Zvědavě jsem se rozhlédl kolem, až jsem to tam, mezi stromy, zahlédl. Bylo to obrovské! Skoro stejně velké jako já! S černými tlapami a bílými zády. Syčelo to na mě, cenilo zuby a tvářilo se to fakt neskutečně děsivě. Nevěděl jsem, co to je. Muselo to být nějaké monstrum. Nějaké noční monstrum. Bubák! Byl to... SYČOBUBÁK! Jo, určitě to byl syčobubák. Poplašeně jsem kníkl a vydal se na úprk - i s Pepínem samozřejmě. Nojo. Nevěděl jsem, že to je jenom jezevec.

//Kierb

16. Napiš post o záchranné akci – tvé vlče najde něco, co podle něj potřebuje zachránit (např. mušle, kamínek, pírko).

Červenec 6/10 | Lorna

Lorna byla moje nejvíc nejoblíbenější nejlepší vlčice na zemi. Rozhodl jsem se. Byla cool, byla odvážná, hrála si se mnou a měla křivou hnátu! Měl jsem za to, že nikdo na celičkém světě není lepší než právě Lorna. A nevadilo, že se od ní line ten podivný puch. Já taky smrděl když jsem se vyválel v bordelu. Asi se vyválela v bordelu předtím než sem přišla. Měla štěstí, že jsem byl tak zabraný do naší hry, protože jinak jsem neměl filtr a pravděpodobně bych se jí na ten smrad zeptal.
Ale ptát se nebyl čas! Sevřel jsem svůj meč pevněji a raději odstrčil Pepína da kamínka trochu dál, aby se mu něco nestalo. Bránil jsem ho vlastním tělem jako princeznu v nesnázích. Počkat. Neměl bych spíš bránit Lornu? Jenže ta už si mezitím stihla najít vlastní meč a teď se na mě řítila. Trochu jsem zpanikařil a jak se naše meče srazily, pořádně se mi rozbrněly zuby. Trochu to bolelo, ale já se nechtěl vzdát první! A tak jsem vyrazil vstříc Lorně, pořádně jsem se do toho opřel a... křach! Meče se srazily, můj klacek prasknul a já skončil čumákem vpřed v rákosí. A v něm... zub! Byl to můj zub! Neohrabaně jsem se zase postavil na všechny čtyři a otevřel na Lornu tlamu plnou pyraních zubů - až na jedno místo hned vepředu, kde se na svět dívala krásná mezera. "Vytvhvla si mi sub!" Zahuhlal jsem, a protože mi nebylo rozumět a taky jsem došel k závěru, že Lorna za to nemůže, zopakoval jsem to: "Vypadl mi zub!" Rozesmál jsem se.
To bylo poprvé co mi zub vypadl, a tak jsem se rozhodl, že nutně potřebuje zachránit. V rákosí byla voda a pomalu můj mlíčňák unášela pryč, dál do vody! "Pepíno, zastav ho!" Doprošoval jsem se, ale Pepíno zarytě mlčel a stál na místě. Fajn. Takže záchranná akce byla v mých tlapkách. Rozeběhl jsem se napříč vodou, zrak zaměřený na mém chrupu. "Neboj Alfonso, už běžím!" Co jsem to měl s tím pojmenováváním neživých věcí? No, zoubek se mi napříč všemu chytit podařilo. Skočil jsem mu do cesty, chňapl po něm tlamou a... omylem ho spolkl. "He? Kde je?" Rozhlížel jsem se dokola kolem a hledal tonoucího Alfonse, kterého jsem měl před Lornou šlechetně zachránit ze spárů vody. Ale on nikde.

12. Napiš post o zvuku, který se vlčeti líbí tak moc, že ho chce hledat znovu a znovu.

//Východní hvozd přes Midiam

Řeka nakonec nebyla tak zajímavá jak jsem doufal. Ale neztrácel jsem naději! Prostě jsem pokračoval dál. Podle toho, jak mě začínaly bolet tlapky jsem předpokládal, že už jsem pěkně daleko. Rozhodl jsem se tedy na chvíli zastavit a protáhnout si je. Jak jsem se tak protahoval a vystavoval se sluníčku, zaslechl jsem najednou takový moc krásný zvuk. Ťuk ťuk křup. Ťuk ťuk křup? To bylo tak dokonalý! Zběsile jsem se začal otáčet dokola kolem, ale nikde jsem neviděl původ zvuku. "Pepíno, ty jsi to taky slyšel, viď?" Pohlédl jsem na svůj kamínek a trochu do něj žďuchl, aby to vypadalo, že kýve hlavou na souhlas. Také jsem přikývl a znovu se rozhlédl. A hele! Ťuk ťuk křup. Byla to veverka! Seděla na nejnižší větvi, dvakrát zaklepala ořechem a pak ho rozlomila a snědla. Zavrtěl jsem ocasem a štěknul. "Udělej to znovu! Prosííííím!" Zazubil jsem se, ale veverka jen poplašeně vylezla výš a já zvuk už neslyšel. No tak to ne! Čapl jsem Pepína de kamínka do zubů a poklusem se rozeběhl napříč lesem. Pokud tu byla jedna veverka, určitě jich tu muselo být víc! A opravdu. Po chvíli jsem se zastavil a... nic. Ale pak! Ťuk ťuk křup! Zajásal jsem a opět se rozeběhl. Tady? Nic. Tam? Nic. Tamtamtamhle? Ťuk ťuk křup! Hledání mého nového oblíbeného zvuku mi vydrželo až překvapivě dlouho. Nakonec jsem ale doběhl na kraj lesa, kde jsem našel poslední veverku. Podívala se na mě, udělala s ořechem ťuk ťuk křup a hodila mi skořápky na hlavu. "Hej!" Ale odpor byl marný. Po stromech jsem lozit neuměl. "No nic. Jdeme, Pepíno!"

//Jezevčí hájek

4. Napiš post o tom, co všechno tvé vlče sbírá (např. kamínky, listy, hlasy).

//Paseka přes Mahtaje

S plným žaludkem jsem znovu čapl Pepína da kamínka mezi zuby a poklusem se vydal vstříc novým dobrodružstvím. "Pepíno, nechceš kámoše?" Napadlo mě zničehonic jakmile jsme vstoupily do lesa, kde bylo víc než dost předmětů na sbírání. Pepíno zamručel. "Jó, Machi, kámoši by se hodili, ale jak je chceš posbírat, hmmm?" Sám jsem se nad tou otázkou zamyslel, a pak jen pokrčil rameny. "Koukej!" S nově nalezenou vášní jsem se rozhlédl kolem a začal sbírat. První byl klacík, který vypadal jako trojzubec a byl na něm jeden jediný lísteček. Ten jsem si zasunul do srsti, kde se tvrdá a suchá kůra zamotala a více méně držela. Dál jsem si našel dvě šišky, to jako maminku a tatínka a jim jsem našel spadlý žalud jako potomka. Celou rodinku jsem si zvládl vzít do pusy spolu s Pepínem da kamínkem, ačkoliv pak bylo sbírání předmětů značně těžší, neb jsem je pokaždé musel vyplivnout a pak je znova nabrat. Každopádně jako další mě zaujalo lesní kvítí, které jsem si také zastrkal mezi chlupy, kde silou vůle drželo. Začínal jsem vypadat jako porostlý květinami a klacky. A líbilo se mi to! Nakonec jsem ze země sebral mech a vyšvihl si ho na záda, kde hezky zůstal, neb jsem se chvíli snažil chodit opatrně.
Ale opatrnost rychle vyprchala jakmile jsem zaslechl řeku. Nová řeka! Natěšeně jsem začal pelášit kupředu, až ze mě tou rychlostí všechno až na pár květin spadalo. No což.

//Narvinij přes Midiam

9. Napiš post, kde tvé vlče potká někoho, kdo mluví jazykem, kterému nerozumí (např. jiný živočišný druh).

//Rozkvetlé louky

Kamínek. Našel jsem kamínek! Vrtěl jsem ocasem jako zběsilý, protože kamínek se mnou mluvil a kamínek byl kámoš a kamínek se jmenoval Pepíno. "Pepíno, víš, že jdeme za dobrodružstvím? Jsme... dobrodruhové! Nejlepší kámoši!" Zvesela jsem poskočil. Trochu jsem huhlal jak jsem kamínek svíral mezi zuby, ale tím líp mi šel napodobit hlas Pepína. Teda, cože? Ne! Pepíno na mě mluvil, já nic neříkal! "Ó, dobrodružství mám rád! A ty jsi ten nejlepší průvodce, Machiavelli!" Uchechtl jsem se. "Ale Pepíno, nemusíš mi lichotit!" Ale rozhodně jsem si nestěžoval. Najednou se však odněkud ozvalo podrážděné syčení a vteřinu nato jsem zapad do jakési díry - a natloukl si nos o zem.
"Au! Co to?" Zamručel jsem a podíval se za sebe, odkud pořád vycházelo to podrážděné... no, ty podivné zvuky. A vycházely z křečka! Takový malý, tlustý křeček, co měl tlapičku sevřenou v pěst a něco na mě pištěl. Natočil jsem hlavu zmateně do strany. Netušil jsem, co říká, a ani Pepíno nevypadal moudře. "Co? Cože? Vždyť já ti nerozumím!" Upozornil jsem ho bezradně. Křeček se zarazil, trochu ve svém pištění zpomalil a začal horlivě gestikulovat na sebe, na jeho díru a pak na mě - to vypadal hodně naštvaně. "Um... jo... díru máš fakt hezkou," usoudil jsem. Křeček protočil očima a máchnul nade mnou tlapkou, načež se podrážděně vydal zpátky do díry. Já jen pokrčil rameny, věnoval Pepínovi da kamínkovi jeden krátký pohled a pak... jsem křečka zblajznul.


//Východní hvozd přes Mahtaje

13. Napiš post, kde má tvé vlče v srsti něco letního (např. písek, květinu, šupinu, prach z cesty).

Červenec 5/10 | Lorna

Lorna byla ostrá holka. To se mi líbilo! Měla v sobě vášeň, jako my tam dole na jihu. Byla snad rodina? Dante taky nebyl můj brácha, ale byl rodina! Jenže Lorna nevoněla jako já, ani jako Dante, ani jako nikdo koho jsem znal. Byla to prostě Lorna co ráda cenila zuby a říkala zadek a tu tlapku si vlastně zlomit nechtěla. Nevěděl jsem, co tím chtěla říct a nebyl jsem ten typ co by polemizoval nad nesmrtelností chrousta. Ale i tak jsem zavrtěl ocasem, protože ať už říkala cokoliv, byla to oje Lorna a já ji měl rád! Stejně jako jsem měl rád svého Pepína. To byl můj kamínek, co jsem jednou někde našel! Už byl pěkně poškrábaný, ale po mém boku vynikal i mezi oblázky. "Je to fajn holka, viď Pepíno?" Zeptal jsem se ho, a pak hrubým hlasem sám sobě odpověděl. Teda! Pepíno mi odpověděl. "No to si piš kámo, fakt čupr."
A konečně se mi podařilo ji zlákat. Kamarádka! Teď už to bylo určitě oficiální. Co to je za puch? Trochu jsem nakrčil čenich, ale radost ze hry byla silnější. Zvesela jsem povyskočil, až se mi do srsti dostaly kapky vody smíchané s pískem, který byl u dna. Nevadilo mi být špinavý. To byla přece součást hry! Zazubil jsem se a zahleděl se na oblázek, ze kterého se v mé mysli stal opravdový amulet - jak o něm mluvila Lorna. "To né! Proti amuletu jsem naprosto bezmocný... ach, Lorno, měj slitování!" Dramaticky jsem sebou plácl do mělké vody, takže k písku v mé srsti se přidalo i pár rybích šupin. "Vzdávám se! Vzdávám.... ha! Nevzdávám!" V mžiku jsem byl na nohou a do zubů čapl větev, která působila jako takový pokřivený meč. "Ty se vzdej, máš-li rozum!" Hrdinsky jsem se napřímil jako pravý rytíř, zatímco Pepíno nehybně stál - ale v mé hlavě to byl můj pomocník! "Joo, vzdej se!" Zahuhlal jsem tím Pepínovským hlásem.

3. Napiš post, kde tvé vlče udělá obětinu sluníčku.

//Kaštanový les

Vedro! Příšerné vedro. Jakmile jsem opustil stín a chládek lesa, měl jsem pocit, že to bude můj poslední den na zemi. A to jsem byl z jihu! Nespokojeně jsem zakňučel a trochu si popoběhl, ale pak jsem tak akorát musel vystrčit jazyk a pořádně si uvnitř těla vyvětrat. A tak jsem to bral pomalu, no nebylo to o moc lepší. Možná pomůže, když sluníčko hezky poprosím? Zdvihl jsem zrak k obloze a jako blbec se nechal oslepit sluncem. "Sluníčko! Sluníčkooo! Popojdi maličkooo! Pryč, pryč! Za mráčky!" Chvíli jsem čekal, ale mráček... ani jeden. Povzdychl jsem si a rozhlédl se kolem sebe. Možná by sluníčko chtělo nějaký dárek?
S novou chutí do života jsem začal sbírat rozkvetlé kytičky, klacíky co sem zavál vítr i trojlístky a dokonce i pár čtyřlístků. Všechno jsem to náramě krásně naaranžoval, až jsem se divil, že mi tahle aktivita vydržela tak dlouho. Hrcnul jsem si před vytvořený oltář a opět se zahleděl na nebe. Jeden by řekl, že se ponaučím, ale ne - slunce mě opět oslepilo. "Ó moje drahé sluníčko, mám pro tebe obětinu! Prosím, prosím, zajdi už za mráčky!" Poprosil jsem. Aaaaa... nic. No. Možná chvíli potrvá než si mého daru všimne?
Na čekání já však neměl dostatek mozkové kapacity. Po chvíli mě zaujal jakýsi pohyb v trávě a tu tam byly myšlenky na slunce. Pelášil jsem vstříc dobrodružství!

//Paseka

8. Napiš post, ve kterém se tvé vlče pokusí přesvědčit někoho, že je skutečný mořský duch.

Červenec 4/10 | Lorna

Když se moje nová nejlepší kamarádka (protože všichni ostatní co jsem znal byli příbuzní) začala uvolňovat, myslel jsem si, že mám vyhráno. Ona ale byla taková podivná! Překvapeně jsem zamrkal a trochu ucouvl když na mě vycenila zoubky. To ještě nikdy nikdo neudělal! Bylo to mega cool. Uchechtl jsem se a přikrčil se do hravé pozice - zadek tak komicky nahoru že jsem málem přepadl. "Grrr!" Zavrčel jsem na ni zpátky, až na to že vůbec. Nějak mi ten zvuk nešel z hrdla.
Neměl jsem šajna o tom, že by vlčice mohla své cenění zubů myslet vážně. To já na nějaké rvaní se hnedka zapomněl. Její tlapka mě zajímala mnohem víc! Ale bolest? Ta se mi moc nelíbila. Narovnal jsem se a zamyšleně - šokující, i já umím přemýšlet - natočil hlavu do strany. "To znamená, že musíš být hrozně odvážná!" Vyhrkl jsem. "Bolístky zvládnou jenom ti nejstatečnější vlci. To ví přeci každý," zazubil jsem se a pokrčil rameny, "ale asi jsi odvážnější než já. Já bych si ji... zlomit... nechtěl!" Mrknul jsem na ni, ačkoliv to bylo čistě naoko, protože každý věděl, že nejlepší a nejstatečnější vlk v širokém okolí jsem přeci já.
"Machiavelli! Ale můžeš mi říkat Machi," zopakoval jsem. Ona měla mnohem jednodušeji znějící jméno - Lorna. Zavrtěl jsem ocáskem z radosti z toho, že má moje kamarádka nyní i jméno. Ihned co se zeptala, vzpomněl jsem si na to, jak si nejdřív hrála na příšeru. Nechal jsem ji tedy bez odezvy a dramaticky zavřel oči. Začal jsem sípat, různě se kroutit a vydávat skřeky. Docela důvěryhodně jsem napodobil posednutí čímsi... mořským duchem! Otevřel jsem svá zlatá kukadla a hleděl kamsi do blba. "Lorno.... Loornooo... Musíš... Musíš..." Trochu jsem se z toho sípaní zakuckal, ale doufal jsem, že to jen dodává na důvěryhodnosti mému starému duchovi. "Musíš... vstoupit... do mořeeeee!" Zaburácel jsem a pořádně v mělké vodě poskočil, takže se rozprskla na všechny strany.

11. Napiš post, kde tvé vlče vymyslí nové slovo a použije ho v rozhovoru.

Červenec 3/10 | Lorna

Udělal jsem krok vzad, když pokračovala ve své hře. Vážně vypadala dost děsivě - mega cool, ale děsivě. A nelíbilo se mi slovo vymázneš. Já nechtěl, aby mě vymazala! Vždyť by mě byla škoda! Skoro jsem to vzdal, pak ale řekla to slovo a já vyprsknul smíchy, až jsem u toho chrochtal a do očí mi po chvíli vyhrkly slzy jak jsem se nemohl pořádně nadechnout. "Ty jsi řekla zadek! Zadek, zadek, zadek!" Zopakoval jsem po ní a bral to jako náramnou zábavu. Při každém zopakování slůvka jsem ještě pro pořádek poskočil na místě. Energie ze mě přímo sršela, ale těžko říct, zda to bylo pro chudáka vlčici nakažlivé, děsivé nebo otravné. Já přes všechnu radost její nejistotu neviděl - bral jsem celý život jako jednu velkou hru. Zavrtěl jsem ocasem (tak jako stokrát předtím) a přiskočil k ní blíž, čímž jsem na ni pravděpodobně stříkl nějakou tu vodu z jezera. "No přece do vody bych tě vedl! Budem si hrát? Tak budem, budem, budem?" Vykulil jsem na ni zlatá očka, našpulil pusu a pořádně zakňučel.
Nemusela se ani namáhat s nádechem, já si ve vteřině totiž všiml něčeho dalšího a fakt, že jsem položil otázku, šel kompletně mimo mě. Ona totiž nelhala když se pojmenovala jako Křivá Hnáta! "Žůžo, ty máš křivou hnátu! Já chci taky! Jak se to dělá?" Nevinně jsem si zkoušel zkřivit pravou přední, ale bolelo to, a tak jsem nespokojeně zabručel a odfrkl si. "To je vlastně jedno. Já jsem Machiavelli! Ma-chi-a-ve-lli! To jako... machiultravellisuperbro!" To jsem si právě vymyslel. A znamenalo to být tak Machiavelli, že jste ultrasuperbro.

6. Napiš post, ve kterém zazní alespoň tři letní zvuky (např. cvrkot, šum, kapka, zpěv, třepotání, štěkání z dálky).

//Mahtaje

Bzukot včel mě doprovázel do stínu kaštanových stromů. Bylo to vítané osvěžení, protože ačkoliv jsem byl na ostré sluníčko z jihu zvyklý, stále to nebylo moc příjemné. Zdvihl jsem hlavu k nebi a hledal na větvi včelí hnízdo. Bylo tam! Přímo nade mnou. Rychle pryč, pobídl jsem sám sebe a rozběhl se kupředu. Elisu jsem jisto jistě nadobro ztratil, ale to mě nemohlo zastavit v mém výletě za dobrodružstvím. Vidíš to, mami? Tati? Já to všechno zvládnu sám! Zavrtěl jsem ocáskem a jak jsem tak klusal lesem, do oušek mi vánek dotáhl nedaleký šum vln. To znamenalo, že jsem pořád poblíž pobřeží. A to já nechtěl! Pobřeží bylo blízko vrbových stromů a vrbové stromy byly domov a já se chtěl toulat daaaaaleko od domova.
A tak jsem svůj směr stočil ostře do leva a s překvapivou výdrží klusal dál. Ještě o tom nevím, ale klapání datla do stromu mi bude navěky připomínat léto, pařící slunce a dusno. Ačkoliv ty věci zní nehezky, pro mě to byl ráj na zemi. Měl jsem ze života radost - koneckonců proč ne? Ještě se mi nikdy nestalo nic špatného. Byl jsem to já proti celému světu a vyhrával jsem na plné čáře! "Jó, jsem dobrej, jsem prostě dobrej!" Prozpěvoval jsem si a zanedlouho proběhl mezi posledními stromy vstříc louce.

//Rozkvetlé louky