Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Netrvalo dlouho a bylo po dešti. Posledních pár kapek už jsem ignoroval a opět vyběhl z úkrytu, kde jsme se s vílou a kamínkem schovávali. Bohužel, na kamínek jsem úplně zapomněl. Ale na vílu ne! Jen jsem byl netrpělivý a chtěl jsem se konečně podívat na ty vydry, které mi naslibovala. "Pojď! Rychle, než nám utečou!" Asi to nedávalo smysl. Vydry v tomhle lese žily, ne? Ale byl jsem zaslepený nadšením, a tak mé racionální uvažování šlo do háje. Do háje! Whoa. Já můžu nadávat! Sbohem, dětská léta. Vítej, puberto.
Pobrukoval jsem si a u toho klusal kupředu lesem, do kterého jsem rozhodně nepatřil. Ještě štěstí, že mě sem dovedla Islin a jinak jsem nikoho nepotkal - nevěděl jsem, co to znamená skončit s vyprášeným kožichem a ani jsem to zjišťovat nechtěl.

//Kopretinová louka

Září 1/10 - Vivianne

HA! Vyskočil jsem ze svého úkrytu a v mžiku měl krysu mezi zuby. Stisknul jsem, až mi horní a dolní zuby cvakly o sebe, a bylo po myšce. Můj první úlovek! Zavrtěl jsem ocasem a čapl svoji sváču za nahatý ocas mezi zuby. Bez váhání jsem pelášil domů, kde jsem se hodlal vytahovat až do skonání. A moje první oběť nebyla daleko.
"MMMMM! Kukej, fo fem ufofil," zahuhlal jsem a hrdě se zazubil, načež se mi krysa sesunula na zem skrz mezeru, za kterou mohl můj vypadlý zub. Yikes. No, nevadí. "Mami! Koukej co mám! To jsem ulovil! Úplně sám. A teď ji sním. Protože je moje. Já jsem si ji ulovil." Dal jsem dostatečný důraz na to, že jsem ji ulovil já a že jsem to zvládl sám? Protože jestli ne, mohl jsem to zkusit ještě jednou.

Moc jsem nechápal, na co Islin naráží. Byla přeci víla, a víly byly nesmrtelné, tudíž nemohly být ani nemocné. Nebo snad existovala nějaká speciální nemoc, kterou by mohla trpět? Zajímalo mne toho o životě víl mnoho, ale měl jsem neblahé tušení, že kdybych se zeptal, Islin by svůj vílí původ zcela popřela. Tak jako předtím. A tak jsem jen pokrčil rameny a schoval se na kraj úkrytu hned po boku vlčice. "Ale proč nejsou venku? Vždyť mají vodu rády! Nebo ne?" Možná jsem si ta zvířata pletl. Koneckonců jsem jich za svůj krátký život ještě tolik nestihl vidět.
Poslušně jsem seděl a u toho Sarumenské smečce zametal vchod, neb mi ocas neustále plachtil ze strany na stranu. Nedokázal jsem dlouho stát natož sedět v jedné pozici, a tak jsem byl rád když Islin zavelela a naše cesta pokračovala. Slíbila mi přeci tu sochu! Nadšeně jsem vyrazil za ní. "A čí ze to je ta socha? Patří nějaké další víle?" Nedokázal jsem zabránit další vílí otázce. "Ale já jsem zodpovědný! Určitě bych nikomu neublížil." Zabučel jsem a s nafouknutými tvářemi se pořádně zamračil.

Děkuju za skvělou akci, trochu mě štve že jsem ji nakonec nedokončila, protože všechny ty příběhy byly úžasný! Doufám že se to na Galli objeví častěji <3

Machiavelli má 125 bodů a chci:
Speciální vlastnost Řečník za 110 bodů
Hvězdu do magie Země za 15 bodů

Nina má 45 bodů a chci:
Hvězdu do magie Vzduchu za 15 bodů
Hvězdu do magie Myšlenek za 15 bodů
Hvězdu do magie Myšlenek za 15 bodů

Sirius má 45 bodů a chci:
Hvězdu do magie Počasí za 15 bodů
Hvězdu do magie Počasí za 15 bodů
Hvězdu do magie Počasí za 15 bodů

Wizku má 10 bodů a chci:
20 oblázků za 10 bodů

Připsáno, děkuji za účast a za chválu, určitě ještě něco podobného bude :>

//Tenebrae

Islin nevěděla, jestli je socha víla a říkala, že vydry si nechat nemůžu. Dramaticky jsem si povzdychl, ale zároveň jsem se zapřísáhl, že si mě vydry oblíbí a budou chtít se mnou zůstat. Ať to stojí co to stojí! Znovu jsem se rozveselil a začal vrtět ocáskem. "Tak jo! Já a vydry, vydry a já, spolu," prozpěvoval jsem si a dál ťapkal po boku mé víly a kamínka. Nevadil mi ani déšť ani hromy, ačkoliv jsem se po prvním zahřmění nenápadně přiblížil k vlčici. Čistě z hlediska přežití, samozřejmě! Byla takový můj... hromosvod. Přesně tak. Islin Hromosvod.
Kožíšek mi i pod stromy začínal moknout a cítil jsem, jak se mi pod srst dere chlad. Ještě jsem úplně nevyrostl z vlčecí srsti, která byla náchylnější než srst dospělý. Navíc jsem pocházel z jihu a na chladné počasí jsem nebyl tak úplně stavěný. Klepaly se mi zuby když jsem mluvil. "N-nebudu nemocný!" Ale socha byla geniální výmluva proč Islin následovat do úkrytu. Rychle jsem pokýval hlavou. "Tak jo!"
Bez protestů jsem šel ve stopách Islin a pozorně u toho poslouchal. Povzdychl jsem si a jakmile jsme zastavili, frustrovaně jsem dupl tlapkou. "A proč musím čekat až budu dospělý? To je otrava," zabučel jsem a hrcnul si.

Socha zakladatele? "A je to taky víla?" Vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě. Nevěděl jsem, že zakladatel už pravděpodobně nežije - vlastně jsem sotva tušil něco o smrti - ani mi nemohlo být namluveno, že Islin víla není a tím pádem není víla ani nikdo další. Víly existovaly! Věděl jsem to a Islin byla živoucí důkaz. Tak. Pohlédl jsem na Pepína da kamínka a jemně do něj žďuchl, aby to vypadalo, že přikyvuje. Díky, kámo! Zavrtěl jsem ocáskem a vrátil pozornost zpět Islin. "Vydry? A bude jich hodně? A můžu si jednu nechat? A máš nějaký kamarády? Potkáme tvoje kamarády? Počkat, já jsem tvůj kamarád!" Zvesela jsem se rozesmál a napůl krokem, napůl skokem vlčici následoval. Možná to nebylo dvakrát chytré, možná by mě mohla mezi stromy sežrat, ale... vůbec mě to nenapadlo. Vždyť byl svět plný tak fajn vlků, proč bych měl o někom pochybovat?
Slunce zapadalo za obzor a já si pořádně zívl, ale snažil jsem se to zakrýt velmi očividně falešným kašlem. "Ehm, ehm! Có? Bouřka? A budeme spolu chytat kapky na jazyk? Já jich chytím víc než ty!" Zavrtěl jsem ocáskem a přední tlapkou sem tam kopl do Pepína da kamínka, abych ho neztratil a aby do lesa došel s námi. "Chci! Chci jí vidět! A budu ji pak umět taky?" Přišlo mi, že magie je něco nakažlivého, jako rýma. Islin kýchne plamen a já budu ohnivá koule!

//Sarumen

Srpen 5/10

Konečně! Propletl jsem se i s Pepínem da kamínkem mezi kořeny zaplul do úkrytu mezi teploučké kožešiny. Se slastným povzdechem jsem se do nich svalil a zachumlal. Nikde nikdo, takže jsem měl celé místo sám pro sebe a nemusel se s nikým tlačit. Spokojeně jsem kamínek položil vedle sebe a tlapkou k němu přihrnul kožich, abych ho přikryl. "Bylo to fakt skvělý dobrodrůžo, viď?" Pepíno zarytě mlčel, ale což. Pokrčil jsem rameny a položil si hlavu na přední tlapky. "Dobrou noc, Pepíno." Než jsem se nadál, byl jsem úplně kaput. A byl to ten nejlepší spánek v mym životě. Probudil jsem se sice lehce dezorientovaný a na druhé straně úkrytu, ale v životě jsem se necítil vyspalejší. Čas na další dobrodružství!

Srpen 4/10

Inu, ukázalo se, že to je jenom liška. Teda, jenom liška. Ona byla velikostně skoro stejně velká jako já, protože jsem byl ještě malej, žejo. Proto mě to tak vyděsilo! Nejdřív jsem viděl její zuby a pak až ten zbytek. Ona však byla z mého druhu vyděšená natolik, že ty zuby nepoužila a místo toho taky ječela. Já ječet přestal, páč už jsem se nebál, což lišku vytrhlo z transu a místo jekotu se rozutekla pryč. Překvapeně jsem zamrkal a pohlédl na Pepína da kamínka. "Tak tohle jsi neviděl. Tohle nikdo neviděl!" Rozhodl jsem se a čapl kamínka do zubů. Po dlouhém výletování jsem byl pěkně unavený, a tak jsem začal hledat cestu k úkrytu. Ta představa teplých kožešin mě uspávala zapochodu.

Srpen 3/10

Zaujal mě pohyb mezi stromy. Zařadil jsem brzdu a zaryl tlapky do země, takže mě jakási fyzika poslala letem kupředu a já čenichem narazil do mechu. Auvajs. Pepíno kamínek se mi smál, a tak jsem ho zahodil na zem a zakroutil očima. To kroutění očí, to byla nová věc. Asi puberta nebo co. "Jako bys to uměl líp! Ani nemáš nohy!" Ha! To jsem mu to nandal! Každopádně. Ta věc mezi stromy. Se zatajeným dechem jsem tiše našlapoval, tak, jak mi to hlásaly moje lovecké instinkty. Přikrčil jsem se, pomalu se plížil a... baf! Začal jsem ječet, když jsem to spatřil. Teda, ono to začalo ječet taky! Takže jsme ve finále stáli naproti sobě a jenom ječeli.

Srpen 2/10

Pepíno da kamínek s mým přístupem ke světu tak úplně nesouhlasil, ale což. Co on o světě věděl? Vždyť já jsem ho stvořil! Jó, já byl pánem světa. S až přehnanou elegancí jsem se pomalým krokem vydal mezi známé vrbové stromy a tak trochu se snažil vypadat jako někdo, kdo by to tady mohl vést. No... vedení smečky asi nebylo pro mě, protože jsem to vydržel přesně deset vteřin a s nadšeným jekotem se rozeběhl kupředu. Tak fajn. Možná jsem toužil po tom být dospělý, ale to neznamenalo, že jsem dospělý byl, jasný? Měl jsem právo chovat se jako vlče! A navíc, když jsem byl tak nadšený do života, kdo by mi to měl za zlé? Klusal jsem napříč lesem s kamínkem v tlamě, abych ho neztratil, samozřejmě.

Srpen 1/10

Byl jsem čím dál tím vyšší. Poznal jsem to podle návštěvy míst, která už jsem prošel. Přísahal bych, že včera se mi tenhle strom zdál mnohem vyšší! A tamta díra, ta byla mnohem širší! A já... mnohem menší. Zahleděl jsem se na své tlapky, které pomalu ale jistě začínaly být dlouhé jako pracovní týden. Sice se s nima blbě chodilo, ale vlastně mi to náramně vyhovovalo. Být dospělý, to muselo být žůžo! Mohl jsem cokoliv a kdykoliv a kdekoliv a nemusel jsem poslouchat nikoho, jen sám sebe. To už tak trochu děláš, ne? Střihl jsem ušima a pohledem zpražil Pepína da kamínka, jehož hlas se mi ozval v hlavě. "Ale prosímtě. Tak trochu mi patří smečka, víš? Já si můžu dělat, co chci!" Prohlásil jsem a povýšeně se zazubil.

Nabídka vlčice mě zaujala. Tak nějak mi nedocházelo, že i ostatní museli někde bydlet. Pro mě to byl prostě Machiavelliho svět a všichni ostatní v něm byli jen vedlejší postavy, které když jsem neviděl prostě jen tak zmizeli. Islin mě vyvedla z omylu a já nadšeně zavrtěl ocasem a přikývl. "Tak jo! A bude tam dobrodružství?" Dožadoval jsem se, protože i když jsem byl zvědavý, pořád jsem musel být tvrďák! Přivinul jsem si Pepína da kamínka blíž k tělu, abych na něj nezapomněl, a se sotva utajovaným nadšením čekal kam se vydáme.
Otráveně jsem zaúpěl a znovu zakroutil očima. Jak jako neukáže? Vždyť je to víla! Ale... neřekla definitivní ne, ne? "Tak jo! Tak mi to ukážeš doma!" Zavelel jsem a hrdinsky se vydal směrem víly domov - pravděpodobně úplně špatným směrem. Kde vůbec žily víly? V podzemí? Ve vodě? V korunách stromů? Jů, líbilo by se mi být tak vysoko. Nebo možná na mráčcích vysoko v oblacích?

Nadšeně jsem zavrtěl ocáskem a už už jsem chtěl vlčici prozradit všechno o vrbových stromech a kde přesně jsou - když v tom mi v hlavičce cosi seplo. Jako by se mi nad čelem rozsvítila velká zářivá žárovka. Ušklíbl jsem se a dramaticky na Islin přimhouřil zlatá očka. "Ha! Já vím, o co se snažíš!" Zvolal jsem. Ukázalo se, že ačkoliv jsem se dokázal chovat jako bych měl o kolečko navíc, nebyla to tak úplně pravda. Byl jsem chytrý? Pohlédl jsem na Pepína da kamínka, ale ten jen zarytě mlčel jako kámen. Pff, tak si mlč. Já vím, že jsem chytrý! Obrátil jsem zrak zpět k víle a spokojeně se zazubil. "Já taky nevím, kde jsou jiné smečky. Smůla, viď?"
Zaúpěl jsem a protočil očima tak, jak to umí jen budoucí puberťáci. Co to pořád měla s tím domovem? Možná jsem měl moc velkou hlavu a tlapky se mi pořád pletly do sebe a z brady mi sotva přestalo kapat mlíko, ale hele! Byl jsem skoro dospělý! S nafouknutými tvářemi jsem si hrcnul na zem. "Tak to já žádnou magii vidět nechci!" Prohlásil jsem, ačkoliv to vůbec nebyla pravda. Počasí? Zaujatě jsem naklonil hlavu do strany. "To jako... že začne sněžit?"

Šibalsky jsem se uchechtl, protože jsem měl za to, že vlčice popírá vílí existenci schválně. Určitě nikdo nesmí o existenci víl vědět. Ale já to teď vím! A ačkoliv to mělo být naše tajemství, nedokázal jsem zahnat zlou předtuchu, že o víle bude vědět ten první chudák kterého potkám.
Islin se mě zeptala na dobrodružství. Trochu mě ta otázka zarazila a na chvíli jsem jenom prázdně otevíral a zavíral pusu. "Noo... a co je vlastně dobrodružství?" Protože ujít přes půlku Gallirei na vlastních tlapkách, to už se určitě taky muselo počítat, ne? Ale... ale dobrodružství mělo být nebezpečné! Nebo ne?
Zalapal jsem po dechu a urputně přikyvoval. Něco málo už jsem o magiích slyšel, ale moje znalosti končily tím, že magii má každý. Co nebo kdo to je už jsem moc nechápal. "Jo, jo, ano! A naučíš mě je?" Automaticky jsem zajásal, protože jasně, že mě je naučí, proč by ne? Netrpělivě jsem na Islin vyvalil zlatá očka a čekal, co se bude dít. Promění mě v žábu? Začnou z ní padat třpytky? Oživí Pepína da kamínka? Panebože, tak moc jsem doufal, že oživí Pepína.

Víla dál tvrdila, že není víla. Znamenalo to snad, že není víla? Hodil jsem očko na Pepína da kamínka, ale ten jen zarytě mlčel a zíral na Islin v něčem, co jsem si přeložil jako obdiv. Jo, to jsem chápal. A jestli se Islin dostala takhle moc pod kůži mému nejlepšímu kámošovi, tak to prostě víla bejt musela. Oh! Já vím v čem je problém! Zazubil jsem se a šibalsky se k vlčici natáhl, aby slyšela můj šepot - což vlastně nebyl šepot, protože mně šeptání moc nešlo. Ale hlas jsem ztišil, fakt! "Neboj se, já to nikomu neřeknu," zachichotal jsem se a zvesela zavrtěl ocasem na znamení přátelství, kde se drží tajemství. Já ještě žádné tajemství držet nemusel, bylo normální, že mě tak svěděla pusa? Chtěl jsem to říct tátovi, táta by čubrněl, že jsem našel vílu! Ne, to nesmíš, Machi!
Islin najednou navrhla, že by mě doprovodila domů. Vyděšeně jsem zalapal po dechu a udělal krok vzad, načež jsem k sobě tlapkou přitáhl ještě svůj kamínek. Zběsile jsem u toho vrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. "Ale já ještě nechci domů! Chci objevovat a hrát si a musím najít dobrodružství!" Docela jsem se bál, že mě Islin prostě čapne a odnese - s trochou síly by to zvládla - ale pak mi došlo, že nevěděla, kde mám domov. Prostě jí to nesmíš říct.
Už už jsem si myslel že jsme s Pepínem konečně narazili na něco bombastickýho, ale zdálo se, že víla o žádném dobrodružství neví. Ale vždyť to byla víla! Uraženě se mi nafoukly tváře, vzduch jsem však ihned vypustil a očka se mi opět rozzářila nadšením. Myšlenky mi v hlavě předbíhaly jedna druhou. "A co teda víla ví? Naučíš mě něco? Narostou mi křídla?"