Příspěvky uživatele

(6)

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Svět byl vážně malý. Zdálo se mi, že každým dnem je menší. Nebo jsem rostl? Přišlo mi, že některé věci se zdají být níž než před pár dny. Proč rostu? Napadlo mě. Já jsem chtěl být pořád malý a roztomilý, aby mi všechno procházelo. Střihl jsem ušima, když jsem zaslechl to slovo - Machiavelli. To se mi líbilo. Nevěděl jsem, co to je, ale donutilo mě to se na rodiče zvědavě otočit. Něco si spolu povídali, ale pak se táta otočil a prostě odešel. On odešel! Poplašeně jsem se za ním rozběhl, aby ho tam venku něco neukradlo.
Vyklonil jsem se ven a s očima doširoka to všechno pozoroval. Obrovské stromy a... a bílo! Proč bylo všude. bílo? Proč byla zima? Co se to snášelo z nebe? Byl jsem z toho celý zmatený a měl jsem tolik otázek a na ně žádnou odpověď. Ale táta se vydal ven s takovou odvahou, kterou jsem obdivoval. Nebál se, že by ho bílo nebo stromy mohly sníst. Seděl si tam a vypadal spokojeně. Tam chci taky. Rozhodl jsem se. Ale nejdřív jsem musel zjistit, jak to všechno vlastně funguje. Vyklonil jsem se ještě o něco víc a zaklonil hlavu. Na obličej se mi pomalu snášely sněhové vločky, ale přes srst jsem je na sobě necítil. Co to je? Zamyšleně jsem se zamračil a nakonec otevřel tlamu a pořádně vyplázl jazyk. Chvíli se nic nedělo, ale pak... vločka! Překvapeně jsem zaječel. "Studí!" Zakňučel jsem. Ale táta tam venku seděl a nic ho nestudilo. Takže nestudilo ani mě. Odhodlaně jsem jazyk znovu vyplázl, a... vlastně to nebylo tak špatné. Rozesmál jsem se, a po chvíli už jsem se snažil vločky chytat. Chutnaly docela dobře! A při vší té snaze nachytat do pusy co nejvíc sněhu jsem se kotrmelcem vyvalil z úkrytu přímo k tátovi. "Andiamo!" Zopakoval jsem a zazubil se na něj.

//Vrbový lesík

7. Naplánuj si svou první zimu | Prosinec 2/10

Podařil se mi velký únik z úkrytu, aniž by si mě někdo všiml. Ťapal jsem mezi vrbami a spokojeně si u toho hvízdal. Ha. Nikdo mě nemohl tam v té malé místnosti udržet! Bylo nás tam až až a já chtěl chvilku pro sebe. No, a taky jsem toužil po tom se podívat ven a zjistit, jak se věci mají. Svět přeci nemohl být jen čtyři stěny, nebo snad ano? Ta myšlenka mě děsila, i když jsem ještě úplně nechápal, co to děs znamená. Ale strach jsem poznal. Měl jsem strach, když mě mí sourozenci předběhli k matčině břichu. To jsem pak dokázal ztropit hezkou scénu, aby mě rodičům bylo líto a pomohli mi.
Jenže objevování světa, to bylo něco úplně jiného. Věděl jsem o vrbách, které se v lese tyčily - viděl jsem je ze vchodu do úkrytu, kde jsem poslední dobo každý den vykukoval a zkoumal, kam asi tak uteču, až budu mít šanci. Ale překvapilo mě, jak je zem studená. Musel jsem si trochu popoběhnout, abych to vydržel. Rozhodně to nebyla žádná zábava. To jsem radši měl zůstat doma! Napadlo mě, ale ne. To bych nebyl žádný dobrodruh. Rázně jsem nad tím nápadem zavrtěl hlavou a hrál si pod jednu z vrb, abych světu ukázal, že JÁ žádný problém se zimou nemám.
Dokud se mi studený vítr neopřel do tělíčka. Překvapeně jsem zaječel a v tu ránu se rozeběhl zpět k úkrytu. Vletěl jsem dovnitř jako neřízená střela, až všichni překvapením zalapali po dechu a začali se vyptávat, kde jsem jako byl. A kde bych byl? Zkoumal jsem svět! A rozhodně se tam nikdy nevrátím. Uraženě jsem si hrcnul na své místečko vedle vchodu a zamračeně koukal na vrby venku, jako kdyby za to mohly. A možná i jo! Nevěděl jsem, jak to funguje.
Začalo mi však být líto, že jsem nebyl odvážnější a venku nezůstal. Vlastně ten studený vítr nebyl tak špatný. A o čem nám to rodiče vyprávěli? O sněhu, vlkulácích a Vlčíškovi? V očích se mi nadšeně zablýskalo. Zavrtěl jsem ocasem a představoval si, jaké to bude, až napadne smích. Zůstanu vzhůru celou noc a ráno jako první řeknu svým sourozencům, že zima je tady, rozhodl jsem se. A pak bychom všichni vylezli ven a váleli se v tom sněhu, ať už to bylo cokoliv. S tátou postavím toho nejlepšího vlkuláka a s mamkou se budeme předhánět v tom, kdo ozdobí nejkrásnější strom. Pak budeme všichni promrzlí na kost, ale nikomu to vadit nebude, protože zima je tak nádherná. Určitě je! Jinak by mi o tom rodiče nevyprávěli, ne? No, po tomhle všem bychom se rozeběhli zpět do úkrytu a zpívali koledy. A v noci by přišel Vlčíšek a měl bych dárky, ať už to bylo cokoliv. A budeme se mít rádi. A to by se opakoval každičký den, a zima by nikdy neskončila a byl by to ten nejlepší život. Zavřel jsem oči a spokojeně se stočil do klubíčka. Plány na mou první zimu byly dokončeny, a byly to ty nejlepší plány, jaké svět viděl.

Prosinec 1/10 - Nicos, Leo

Leonardo si o svalech myslel své, ale já jsem se hrdě napřímil a rozumně pokýval hlavou. Jasně, že mi narostou svaly. Ty největší. A pak... budu jako medvěd! Nechal jsem se tou představou unést a slastně si povzdychl. Vlk však svou myšlenku nedokončil, což byla chyba. Copak nevěděl, že vlčata nejvíc ze všeho touží po odpovědích? "Jako co?" Domáhal jsem se a varovně na něj zamhouřil, ačkoliv z jeho pozice to muselo vypadat spíše komicky než jako hrozba. V tomhle stádiu jsem nepřemohl ani ten kořen, co čouhal ze země.
Vysvětlil nám, že to je jen dekorace co někde ukradl. Natočil jsem hlavu do strany a má upřímnost nebrala konce. "Tak tohle bych si teda jako ozdobu nevybral," oznámil jsem a odfrkl si. Nakonec na mě přeci jen udělal dojem tím proslovem o ochraně smečky. Smečka byla rodina. Madre, padre a všichni sourozenci patřili do té stejné smečky. Takže bránit ji bylo potřeba. Našpicoval jsem uši, aby mi nic neuniklo. "Před obřími jedovatými hady?" Pípl jsem trochu vyděšeně. Vždyť... vždyť jsem si předtím jen tak hrál, nechtěl jsem, aby byli opravdoví!

Listopad 2/10 - Nicos, Leo

Byl jsem natolik zaneprázdněn kořeno-hadem, že jsem si vůbec nevšiml přibližujícího se vlka. Zalarmovaně jsem vyskočil na nohy a vyvalil na něj oči - z části proto, že mě překvapil, a z části kvůli těm parohům, co měl na krku. Na dlouhých tlapkách jsem byl pořád ještě nemotorný a trochu jsem se zapotácel, načež se do hovoru připojil i Leonardo. Přísahal bych, že tu ještě před vteřinou nebyl, ale s mrknutím oka se tu zjevil jako přízrak a měl jsem pocit, že tu vlastně byl od začátku. Zmateně jsem zavrtěl hlavou, až mi pleskaly uši. "Ciao," pozdravil jsem je nazpátek, a protože jsem se cítil trochu zahanbeně za to, že mě načapali při hře, raději jsem dodal vysvětlení. "Jo, no, jsem si trénoval sílu," zazubil jsem se. Rozhodně jsem si místo kořenu nepředstavoval hada, nu-uh.
Leonardo posunul konverzaci k těm důležitým věcem. Horlivě jsem přikyvoval. "To není normální," oznámil jsem zcela upřímně a nefiltrovaně. Paroží měli jeleni, a to přede mnou jelen nebyl. Napadlo mě, jestli se ho někdo kvůli tomu pokusil ulovit. "Ty chceš být jelen? Divný." Zmateně jsem se na vlka zamračil.

Listopad 1/10 - Nicos, Leo

Byl jsem velice zaneprázdněn snahou vyrvat ze země kus kořene, který vykukoval nad povrchem a provokoval mě. Dokázal jsem si představit, jak na mě syčí a přibližuje se jako had, chystá se zabořit své zuby do mého krku a... cvak! Vrhnul jsem se po něm a hrdinsky tak zachránil celý svět před útokem zlého Jedonosiče. Cukal jsem hlavou sem a tam, tahal jsem a tahal dokud mi tlapky nezačaly pojíždět a nemusel jsem začít odznovu. Nelenil jsem a trochu poupravil svůj stisk, načež jsem opět zatahal aaaa... odletěl jsem pár stop dozadu. S nadšením jsem zvedl hlavu a ohlédl se na mrtvého kořen-hada, ale on pořád vyčuhoval ze země, trochu pokroucený se mi vysmíval. Zamračil jsem se a se zaprskáním na něj vyplázl jazyk. "Stejně jsem zvítězil," odfrkl jsem si.. Jaký had by mohl přežít můj stisk velkého ničení? Hm, ne, to bylo trapné jméno. Ultimátní Machistisk smrti! To bylo děsně cool, ne?

(1)

Blížila se noc. Poznal jsem to, protože na místě, kde jsem se nacházel, ubývalo světla. Noc byla mým nejméně oblíbeným časem, protože se většinou spalo. A já nechtěl spát, chtěl jsem si hrát! Znepokojeně jsem se podrbal zadní tlapkou za uchem, až jsem se převážil a přistál na čenichu. Byl jsem odvážný a nerozbrečel se, i když to bolelo. Fakt moc. A co vlastně byla bolest? Svět bylo podivné místo. A chladné. Odněkud z neznámého místa, kterého jsem se tak trochu bál, přišel studený vánek a zakousl se mi do kůže. Překvapeně jsem vypískl a přitulil se k matčině kožichu, který mi od narození dělal společnost. To byla máma. A vedle byl táta. Rychle jsem pochopil, že on a já jsme si velmi podobní, a cítil jsem k němu kvůli tomu takové zvláštní pouto. Anebo ho cítili všichni na tomto místě? Ještě jsem byl moc malý na to, abych pochopil hloubku a význam takových pocitů.