Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//pardon, pardoooon

Na pokyn tetičky Chiary jsem se snažil tu věc vylovit. Nešlo mi to, teda alespoň ne hned. Ale to bych neunes, kdyby se mi to nepovedlo! A tak, když se zdálo, že mi rybky onu věc donesly přímo pod nos... čapnul jsem ji a byla naše. Rychle jsem se vzdálil od vody, která by mne nejraději polapila, a přidal se k naší skupince. Ještě jednou jsem si všechny zvědavě prohlédl než se moje pozornost vrátila ke zlatému kroužku, který se v denním světle pěkně leskl. "Tetičko Chiaro, co to je?" Zeptal jsem se vlčice, která v mých očích věděla o světě úplně všechno.
Odpovědět mi však nestihla - nebo to možná stihl někdo jiný. Úlekem jsem sebou trhnul a vyvalil oči na dědulu, který na nás začal řvát. Ale alespoň mě tím řevem přinutil poslouchat. Tak trochu jsem souhlasil se všemi přítomnými. Proč tu věc ničit? Byla přeci hezká! Ale... ale vlk byl tak starý, že toho určitě musel vědět víc než tetička Chiara, než cizinci, dokonce víc než můj tatínek. Tak proč s ním nikdo nesouhlasí? Odkašlal jsem si a pozdvihl hlavu, abych na sebe upoutal pozornost, ale hnědý vlk mi otázku přímo vytrhl z pusy. Tak nic. "A kdo vůbec jsi?" Položil jsem tedy jinou otázku, která mě zajímala.

Tetička Chiara mě dohnala a ihned si všimla předmětu, který tak zaujal mou pozornost. Zavrtěl jsem ocasem a naslouchal, co zkušená madam dobrodružná navrhuje. Znělo to... nebezpečně. Žůžo! Nadšeně jsem poskočil a užuž jsem se připravoval postavit se co nejblíž ke kraji břehu a tetičku poslechnout, když v tom jako by mě cosi přikovalo tlapky k zemi. Měl jsem snad... strach? To není možné. Já přece strach nemám! Chce to jen ten první krok... Opět jsem se začal natahovat, ale tentokrát mě nevyrušil můj vnitřní hlásek - nýbrž hlas cizince. Trhnul jsem hlavou k nově příchozímu a zvědavě naklonil hlavu do strany. Kromě své rodiny jsem znal jen vílu Islin, a tak jsem každou novou tvář hltal s vlčecí zvědavostí, která mě ne a ne opustit.
Vlk mluvil o magiích, stejně jako víla Islin. Od ní už jsem věděl, že já mám s magiemi smůlu až do dospělosti. Frustrovaně jsem zakroutil očima a naštvaně hrcnul na zem. "Skvělý. Takže já zas budu jen čumět," zabručel jsem jako správný puberťák, ale očkem jsem pořád zvědavě pozoroval předmět. Dobrá. Rozhodl jsem se ho prozatím nelovit a vyčkat, jak se dospěláci rozhodnou. Udělal jsem pár kroků vzad a držel se poblíž tetičky, čekajíc na její příkaz. Magie, nebo po staru?

//Kopretinová louka

Víte, jak jsem říkal, že koukám po všech čertech? No, přesně to jsem dělal i ve chvíli, kdy se ve vodě cosi zatřpytilo. Neuměl jsem tu věc pojmenovat, ale tušil jsem, že sem nepatří - což znamenalo, že mě automaticky přitahovala. Zalapal jsem po dechu a bezmyšlenkovitě se vydal přímo za ním. Bylo to nebezpečné? Možná. Ale já nebyl sám! "Tetičko Chiaro! Zia Chiara! Chiaro! Koukej, co jsem našel!" Volal jsem a na moment se zastavil, aby mě chudák stará (teda, cože) mohla dohnat. Mohlo tohle být to dobrodružství, na které jsem čekal? Srdce mi bušilo v očekávání něčeho... nebezpečného? Kouzelného?

//Ježčí plácek přes Liliový palouk

Tetičce Chiaře jsem trochu utekl, ale snažil jsem se, abych se jí neztratil z dohledu. Sice jsem byl pro každou špatnost a dobrodružství, ale měl jsem ji od začátku rád a ještě jsem nechtěl, aby naše společná cesta skončila. A tak kdykoliv jsem se vzdálil moc daleko, přibrzdil jsem a čekal než jsem se opět vydal kupředu. U toho jsem stíhal... mnoho věcí. Snažil jsem se větřit, ale občas jsem zapomněl o co že se tu vlastně snažím, a tak jsem místo toho koukal po všech čertech. Ale pak jsem zase začal! Nazval jsem to... přerušovaný lov.

//Řeka Tenebrae

Tlapku jsem držel zuboženě ve vzduchu a u toho kňučel. Dobrá, už mě to nebolelo - přestalo to hned, jak jsem si vytáhl bodliny z polštářků - ale chtěl jsem trochu soucitu! A kdybych byl úplně v pohodě, třeba bych ještě dostal vynadáno. Tetička Chiara se ke mně přiřítila jako drak a strachovala se o mně. Provinile jsem se na ni zazubil a pokrčil rameny. "Skoro to vražda byla! Kdyby mě píchnul do srdce, určitě by to bylo smrtelný zranění," poučil jsem ji o svém křehkém zdravotním stavu a konečně se na zraněnou tlapku postavil. Trochu to štíplo, ale to bylo celé.
Srnka byla v čudu, ale naštěstí se na mě Chiara nezlobila. Oddechl jsem si a opět začal zvesela vrtět ocasem. "Tak jo! Tentokrát tě nezklamu, tetičko Chiaro!" Rozeběhl jsem se přes plácek vstříc neznámu. Alespoň, že jsem zvolil směr, kterým se vydala i Chiara.

//Kopretina přes Liliový palouk

//Ohnivé jezero

Měl jsem tetičku Chiaru moc rád. Sice po mně chtěla, abych šeptal, ale to jsem jí byl ochotný odpustit. Chtěla se mnou vyrazit za dobrodružstvím! A brala mě na lov. "Mně moc šeptat nejde," přiznal jsem a stydlivě se zahleděl do země. Naštěstí už jsme toho moc říkat nemuseli, stačila mi tetičky názorná ukázka.
Tak jsem se tedy přikrčil - zadek moc nahoru - a začal se plížit kupředu. Bylo to nudné. Nebavilo mě se plížit, být opatrný a být potichu, to byly vyloženě věci, které byly mým úplným opakem. Naštěstí nebylo mládě moc daleko, a tak jsem brzy mohl začít utíkat. Počkat, měl jsem běžet rovně nebo obloukem? Upřímně jsem přes všechno natěšení tetičku Chiaru moc neposlouchal. A tak jsem zkusil oblouk (správná volba), ale nestíhal jsem u toho všeho koukat na zem a... "AU! Co to do...?" Vyskočil jsem jako kočka a přistál o metr dál s naježenou srstí a pohledem upřeným do trávy. Můj jekot samozřejmě mládě odehnal, ale já byl smrtelně raněn, a tak mě to tolik netankovalo. "Tetičko Chiaro! Stoupl jsem na ježkaaaaa!" Zajčel jsem a držel si přední tlapku ve vzduchu. No. Ten lov asi budeme muset vyzkoušet jinde.
S až přehnaně dramatickým syčením bolestí jsem si vytrhal pár bodlin, které jsem z chudáka ježka vyrval - upřímně ho to muselo bolet víc než mě, ale to jsem odmítal uznat. Omluvně jsem se na Chiaru zahleděl a pokrčil rameny. "Ta srnka asi utekla, co?" Zeptal jsem se a hodil po ní nevinný kukuč, kterému snad nemohla odolat.

//Borovicová školka

Ocásek se mi bleskovou rychlostí začal houpat ze strany na stranu. Trochu jsem se bál, že mi upadne, ale zatím se to ještě nestalo, tak jsem se jen nebezpečně klátil a přešlapoval, jak mě to vyhupovalo z rovnováhy. Naučí mě to! Konečně pořádné dobrodružství, které nezahrnuje jen nekonečnou chůzi napříč Gallireou. "Grazie! Nezklamu tě, uvidíš! Najdu nám to nejšílenější, nejlepší, nejnebezpečnější, nejbombastičtější dobrodružství na celém světě," zazubil jsem se. To jsem ještě netušil, co nás čeká.
Možná mi mělo dojít, že u lovu se má zůstat potichu. Ale já něco takového neuměl! Neuměl jsem držet zobák a zůstat chvíli stát na jednom místě. Po kom to asi mám? "Zia Chiara, já to asi nezvládnu," strachoval jsem se a pokusil se o šepot, který se hlasitostí rovnal normální řeči. Alespoň jsem přestal poskakovat a šel v klidu. To stačilo na uspokojení mé hyperaktivity.
Pozorně jsem poslouchal, ale nelíbilo se mi, že tetička Chiara má být ta, co to zvíře zakousne. To jsem pak přeci nebyl lovec, ne? Ale nějaký otrok. V mžiku se mi nafoukly tváře a já zaúpěl. "A to jako musím nahánět? Proč nemůžu kousat? Ty mi sebereš všechnu srandu!" Postěžoval jsem si. Jako by to roztomilé vlče z minuty na minutu zmizelo a nahradil ho puberťák, který mě poslední dobou ovládal.

//Ježčí plácek

Tetička Chiara potvrdila má slova o tátovi, a tak jsem necítil potřebu ji dál přesvědčovat nebo se vychloubat. A přestože jsem opravdu věřil v to, že je v pořádku a vrátí se, nedokázal jsem tak docela potlačit tu nervozitu.
Umět jít dobrodružství naproti? Dramaticky jsem si povzdychl a svěsil hlavu i uši. "O to se celou dobu snažím! Asi... to neumím, zia Chiara," přiznal jsem a podíval se u toho kamsi za její rameno, neb jsem nerad přiznával, že mi něco nejde. Chtěl jsem být ve všem mistr a být nejlepší v žití života. Ale jak jsem to měl zařídit, když se mi dobrodružství vyhýbalo obloukem? Táta určitě zažil bůh ví co a stal se z něj silný vlk, a já? No, minimálně jsem měl našlapáno hodně kroků. Avšak Chiara věděla moc dobře, co má říct. Očka se mi rozzářila a já se opět napřímil. "Sì, per favore! A kdy? Hned teď? Prosííím, hned teď!" Vrtěl jsem oháňkou a pro změnu jsem zase přepnul z puberťáka na roztomilé vlče.
Nojo, nenapadlo mě, že by tetička mohla být pochroumaná. Takové věci mi v hlavě ještě nesepínaly. Ale souhlasila, takže jsem nějaké starosti o ni hodil prozatím za hlavu. Plný energie jsem se s ní vydal kamsi a po jejím boku neustále poskakoval a otáčel se za každým broukem. "Já běhám rád!" Oznámil jsem, pokud to nebylo dostatečně očividné. "No... teoreticky asi jo. Běžim, skočim, zakousnu a mám to!" Trochu jsem si ten lov v hlavě idealizoval a byl jsem přesvědčený, že to zvládnu.

//Ohnivé jezero

Září 2/10 - Vivianne

S hrdostí jsem pozoroval svůj úlovek. Byla to jednohubka, pravděpodobně ani ne moc dobrá, ale byl to můj první úspěšný lov, a tak jsem byl hrdý. I mamka na mě byla hrdá! Zavrtěl jsem oháňkou a přikývl. "Samozřejmě! Byl to první pokus... u týhle krysy!" Uchechtl jsem se. Už jsem se krysu pokoušel lovit dřív a bezúspěšně, ale to byla jiná, takže se to jako pokus nepočítalo!
Mamka najednou můj úspěch obrátila v jakousi povinnost, z které se mi ježily chlupy na zádech. "Ughhhhh!" Zakroutil jsem očima. Nojo, cloumala mnou puberta a práce? To bylo to poslední, co mě zajímalo. "Ale já už lovit umím! A jsem moc mladý na to, abych dělal otročinu pro smečku!" Zaúpěl jsem a dramaticky sebou švihnul o zem, až se z ní zvedl prach.

Netušil jsem, co se stalo mému tátovi a nedokázal jsem zabránit jisté nervozitě. Zdálo se, že ho zia Chiara hledá - copak byl ztracený? Ne. Můj táta je silný a určitě najde cestu domů, uchlácholil jsem sám sebe, neb jsem tomu věřil víc než čemukoliv jinému. Zavrtěl jsem ocasem a hrdě se napřímil. "Non preoccuparti, teto Chiaro! Můj padre je ten nejsilnější vlk v celé Galliree a vrátí se domů dřív než... no, prostě hodně rychle!" Prohlásil jsem s hrdostí v hlase. Byl jsem celý po tátovi a byl jsem na to patřičně pyšný. Jeden by pochyboval o tom, jestli jsem vůbec vypadl z mámy. Po ní jsem nezdědil snad vůbec nic - jen odznak na své levé tlapce.
Už nic? Překvapeně jsem zamrkal a očka se mi rozšiřovala s každým dalším slovem, které z tety vypadlo. Páni. Vážně jsem přišel o hodně. Otvřel jsem pusu a už už jsem se chtěl ptát, jestli se někomu něco stalo, ale naštěstí ne. Odfrkl jsem si a frustrovaně hrcnul na zadek. "Achjo. Já vždycky přijdu o to nejlepší! Plahočim se přes celou Gallireu abych našel dobrodružství a zatim je to největší dobrodružství doma! To mě vytáčí," zamručel jsem. Ve skutečnosti jsem použil mnohem ostřejší slovo než vytáčí, ale, ehm, cenzura. Nojo, zjistil jsem, že se dají používat i sprostá slovíčka.
Vůbec jsem nevnímal Chiary neštěstí. "No, ještě mě nikdo neučil lovit. Musíš to udělat ty!" Poručil jsem si a znovu se zvedl, připraven ihned vyrazit ulovit toho největšího losa.

Všehovšudy byla má vlčecí léta za mnou. Nohy jsem měl tak dlouhatánské že to v poměru ke zbytku těla vypadalo až komicky, srst jsem měl rozčepýřenou a na několika místech vytrhlou vlivem všemožných her a cestování. Vypadal jsem tak trochu jako vagabund, který na ulici občas kupuje drogy. Ale alespoň jsem je ještě neprodával, ne?
Zia. Pamatoval jsem si, že mi Dante říkal o tětě Lie a na ten zlomek vteřiny jsem si myslel, že to je ona, ale rychle mě zase vyvedla z omylu. Zvědavě jsem naklonil hlavu do strany. "Zia Chiara?" Pud přežití mě donutil zavětřit, neb můj první instinkt bylo o vlčici pochybovat. Mohl by si to ke mně nakráčet kdokoliv s podobným kožichem a vydávat se za mou rodinu. Ale tahle tetička, ta mluvila pravdu. Voněla trochu jako já, trochu jako Dante, trochu jako táta a hodně jako vrby. "Tetička Chiara!" Poskočil jsem a nadšeně zavrtěl ocasem. Přestože mnou cloumala puberta, nedokázal jsem skrýt lásku k blízkým.
Jak tak povídala, hladově jsem sledoval zajíce, kterého si přitáhla sebou. Už hrozně dlouho jsem si na ničem nepochutnal. "Padre? Ehhh, no... možná - nebo taky možná ne! Jsem už hodně dlouho nebyl doma. Ale jenom možná!" Tetu Chiaru jsem neznal a nedokázal jsem odhadnout, jak by reagovala na fakt, že jsem před několika měsíci utekl a od té doby se doma neukázal. Teda, já neutekl. Zatoulal jsem se, ale vzhledem k tomu, jak moc jsem se bránil návratu... jo, dalo by se to považovat za útěk.
Ale Chiara mé sentimenty k návratu domů podpořila. Zazubil jsem se a okamžitě se rozhodl, že je to moje oblíbená tetička. "Sottosopra? Co se tam děje?" Zajímalo mě čistě z hlediska bezpečí zbytku rodiny. Hladově jsem opět mrknul na zajíce a pokrčil rameny. "Když já mám asi větší hlad než jenom na zajíce, teto," přiznal jsem.

Poblíž se ozvalo zanadávání. Překvapeně jsem našpicoval uši a rozhlédl se. Ne, nezdálo se mi to. Nebyl jsem tu sám. Vlčice s podobným kožichem na mě koukala, jako by mě chtěla zapálit. Nedivil jsem se jí, ale hele! Byl jsem roztomilý, přece by nepodpálila takovej ksichtík. "Já? Nojo, to jsem." Odsouhlasil bych jí bůh ví co. "Eeeeh... ten nejlepší?" Zkusil jsem to, ale jakmile jsem to dořekl, pochopil jsem na co se opravdu ptá. Rozesmál jsem se vlastní hlouposti a konečně se sesbíral ze země a sklepal ze sebe všemožné listí a větve - a tu šišku. Pořádně jsem si vlčici prohlédl. Vypadala tak nějak... křivě, jako by bylo něco špatně, ale bylo to tak nepatrné, že jsem to ignoroval. "Sono Machiavelli, signorina. Nebo spíš... signora?" Tak fajn, možná nebylo fajn náhodnou kolemjdoucí v podstatě nazvat starou, ale mladá taky nebyla! A navíc, mně se zdáli všichni vlci moc staří. Proč nikdo nemohl být v mém věku? Bylo to frustrující. Ne, všechno to bylo frustrující! Nebo to možná byla ta puberta. Tak nějak podivně jsem čpěl, jako bych se válel v kdejakých... no.
A další věc - tahle vlčice nebyla náhodná kolemjdoucí. Mluvila mým jazykem, a mým jazykem mluvila jenom rodina. To znamenalo, že ať už to bylo jak to bylo, kolovala v ní část mojí krve. Byla moje a já jsem byl jí a bylo mi jedno, jestli je mladá, stará, blbá nebo kdo ví co ještě. Byla to rodina a já byl rodině věrný. "Domů nejdu," upozornil jsem ji, a pro jistotu si trochu dupnul. To abych ujasnil, kdo to tady vede, žejo.

//Plamínek

Začínal jsem své okolí poznávat, a tak jsem tušil, že se blížím zpět domů. Já ale ještě nechtěl dom! Líbilo se mi na cestách. Měl jsem neustále co objevovat. Třeba tohle místo. Dobrá, sice to byly jen nic neříkající borovice, které bych mohl najít v každém druhém lese, ale ještě jsem tu nebyl. To stačilo k tomu, aby mě to místo zajímalo. Přiskočil jsem k jedné z nejmenších borovic úplně na kraji lesa a zakousl se jí do větve. Byla až překvapivě pružná, a tak jsem se s ní začal přetahovat. Trhal jsem hlavou ze strany na stranu, ale větev ne a ne pustit. "Tak. To. Vzdej!" S křupnutím větev praskla a já udělal několik kotrmelců vzad než jsem se zastavil o další borovici, z které mi na hlavu spadla šiška. Au.

//Kopretinová louka

Řeka! Z pole kopretin, z kterých mi teklo z nosu, jsem se dostal k řece. Do tlapky jsem si utřel nudli a pořádně se rozeběhl, abych ji zvládl přeskočit. Tři... dva... jedna... Aaaa... Nepovedlo se. Skončil jsem čumákem napřed v řece a pěkně se jí napil, ale naštěstí jsem přistál už v mělké části, takže jsem se alespoň netopil dlouho. Stačilo se vyškrábat na všechny čtyři a pořádně to vykašlat. "Acqua stupida! Chi l'ha messa qui?" Nazlobil jsem se. No, nedalo se nic než se vyšplhat zpět na břeh a pokračovat dál. Už jsem úplně zapomněl na vydry i na vílu, kterou jsem potkal. Jejda!

//Borovicová školka

//Sarumenský hvozd

Život byl žůžo. Ocas se mi pohupoval ze strany na stranu a spolu s ním i zádel. Hlasitě jsem si prozpěvoval a občas se zasmál vlastním vysokým tónům, které mi moc nešly. A u toho? No, potkával jsem všechnu možnou zvěř, jako by se mě vůbec nebála. Možná proto, že spíš než nebezpečně jsem vypadal komicky. "Ahoj, myšky!" Broukl jsem zvesela na dva hraboše, kteří vypadali, že jsou uprostřed velmi komplikované manželské hádky. Jeez. Však v klidu, ne? No stress.

//Plamínek