Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zničeho nic odnikud nikde se vynořila moje sestřička. Sestřička! Elis! Její hlas mi propíchl ouška, až jsem je musel sklopit k hlavě, ale nijak jsem to nekomentoval. Jen jsem změnil svůj směr šikmá čára na přímá čára na ségru. A aby bylo jasno - brzdit jsem ještě moc neuměl. Takže Elisy přání nemít modřinu bylo nemožné, pokud tedy na poslední chvíli neuhla a já místo do ní nenarazil čumákem rovnou do krtince. Tak či onak jsem vyprskl smíchy a začal se nemotorně sbírat na všechny čtyři. "Elis, Elis, Eliso! Půjdeme na výlet! Maminka mi to dovolila! Daleko půjdem, dokud nebudou vrby z dohledu! Sami!" Oznámil jsem ihned a vrtěl ocasem tak moc, že mě to převracelo ze strany na stranu. K tomu všemu jsem péroval na tlapkách jak šašek v krabici. "Budeme výprrrrrrrava! Výprava... Megaultravýletnickýduoségraabráchajdoupryč!"

//Slunečná pláž

Motýlek mě opravdu zavedl zpátky k vegetaci. A k jaké! Rostlo tu spoustu pěkných rostlinek, které zářily všemi barvami. Nejví se mi líbily ty modré, ale neodolal jsem a přičichnout jsem si prostě musel ke každé, až mi z toho trochu opuchl nos a začal jsem zběsile kýchat. To už byl motýl dávno tu tam, zapomenut - motýl? Jaký motýl? Já žádného v životě neviděl!
Se smíchem jsem se rozeběhl napříč paloukem. Chtěl jsem doběhnout co nejdál, jakože fakt daleko! Pořád jsem měl v dohledu vrby, a ačkoliv bylo uklidňující vědět, že domov je nadosah, já chtěl zažít pořádné dobrodružství. Mamka asi chtěla zůstat na pláži, ale já, já měl plán! Já... no... no, první fáze byla, že jsem potřeboval dostat z dohledu vrby. A pak... se ukáže!

Maminka neodpovídala - asi byla zamyšlená. A já, v rámci čekání na odpověď, jsem se taky zamyslel. Což nikdy nevedlo k dobrým věcem, ani tentokrát. Zaujal mě motýl, který začal poletovat kolem mé hlavy, a jakmile se vydal jiným směrem, já ho se smíchem následoval. "Počkej! No tak, počkej!" Miloval jsem všechno, co se hýbalo a dýchalo. Byl jsem prostě dítě přírody, no co! Pelášil jsem za motýlem podél břehu dokud malý brouček nezahnul pryč, pravděpodobně v naději, že někde najde květiny. No, tak jsem běžel za ním, nó. Co na tom, že tu na mě čekala mamka? Já měl důležitější věci na práci! A... a vlastně jsem mamku upozornil! Říkal jsem, že chci jít na výlet!

//Magický palouk

Mé tlapky se dotkly vody, což bylo úžasný, ale pak přišla vlna a já spolykal toliko slané vody, že by mě v životě k večeři už nemuseli solit. Naštěstí při mě stál anděl strážný - to tak bývá u těch nejhloupějších, že se jim nic nestane - a najednou jsem tak trochu letěl vzduchem a po chvíli zase seděl na první zemi. Otevřel jsem pusu a chvíli ze mě tekl vodopád vody, načež jsem zdvihl hlavu a na maminku se zazubil. Nadšeně jsem vyskočil na všechny čtyři a zběsile vrtěl ocasem. "Půjdem znovu? Půjdem? Mami, půjdem?" Domáhal jsem se. Jenže maminka s tím mým nápadem nesouhlasila a spíš mi vysvětlila, proč nemůžu běhat do vln. Dramaticky jsem si povzdechl a znovu se usadil. "To je nuda!" Prohlásil jsem, ačkoliv teprve před minutou mi přišly vlny jako to nejzábavnější místo.
Naštěstí jsem na to všechno rychle zapomněl, když se se mnou začala maminka mazlit. To mi chybělo! Přitulil jsem se k jejímu tmavému kožíšku, proti kterému jsem vypadal jako světelná koule. "Mami, maminko, mami, půjdeme někam?" Zakňučel jsem a vyvalil na ni zlatá očka, kterým nešlo odolat. "Na výlet mami, daleko! Hodně daleko! Nemusí tam být vlny!" Protože zatím jsem byl jen tam, kde jsem měl pořád na dohled vrby. I odtud jsem je viděl, tam v dálce.

//Vrbový lesík

Vážka mě vyvedla až ven z lesa, ale že by mě to nějak trápilo, to ne. Tlapky jsem měl čím dál tím delší a neustále se mi zaplétaly a motaly, takže ačkoliv jsem v lovu vytrval na moje poměry vážně dlouho, nakonec jsem zahučel mezi šutráky a vážka mi navždy zmizela z dohledu. To není fér! Usoudil jsem a rozhodl se, že od této chvíle vážky vážně nenávidím. No, a co že jsem to dělal předtím? No jasně! "MÁÁÁÁÁÁMI!" Zaječel jsem a hrcnul si na zadek, čímž jsem úspěch svého hledání - vzhledem k tomu že mohli být kdekoliv - snížil tak na 0,01%. "TÁÁÁÁTIIII," zaječel jsem znovu a pak si dramaticky povzdechl a zavrtěl hlavou. "A to jsem je jenom chvíli nehlídal!" Prohlásil jsem, ale můj neúspěch byl rychle zapomenut, když jsem spatřil velkou vodu. Jakože fakt velkou. Vyvalil jsem na ni svá zlatá očka a vzhledem k tomu, že jsem neuměl plavat a v životě neviděl větší vodu než řeku, no... klasicky jsem se rozběhl přímo k vlnám, protože terapie šokem byla nejúčinější, žejo.

Život malého trouby byl těžký. Dospěláci si pořád na něco stěžovali, pořád měli nějaké problémy a strasti a nezvládali život - to ale ještě nezažili, jaké to je být Machiavellim di Cosa Nostra z Vrbové smečky. Samotná moje existence byla vyčerpávající, to víte, být cool spaluje hodně kalorií a to se pak musí dohnat spánkem. Není tedy divu, že jsem po chvilce povídání tak nějak usnul. Začínal jsem mít podezření, že moje centrum pozornosti se zcela nedovyvinulo.
Hned co jsem se probudil a zjistil, že moje společnost už je dávno v tahu, pokrčil jsem nad tím rameny a pokračoval životem sám. Mezi vrbami jsem nemohl najít nikoho ze své rodiny, což bylo, pokud se mne zeptáte, nanejvýš nežádoucí. "MAMIIII?" Zaječel jsem. Nic. "TAAAAAAATIIIIIIINKUUUUUU?" Taky nic. V tuhle chvíli by kdejaké vlče začalo panikařit, ale já... Hele, vážka! Zalapal jsem po dechu a nadšeně se rozeběhl za jakousi zdeformovanou mouchou s dlouhým tělem a zářivými barvami. Se smíchem jsem s vážkou hrál na babu, ačkoliv já jen honil a ona pravděpodobně počítala sekundy do konce svého života, ale pro mě to byla sranda, tak co.

//Přechod doplním c:

Únor 1/10 | Odine

Plížil jsem se skrz rákos a pohled jsem měl zaměřený na kachnu, která se rochnila na břehu jezera. Ještě byla pořádná zima, ale jí to očividně nezajímalo. Možná měla teplé peří. Jak teplé asi bylo peří? Bylo teplejší než srst? Proč jsem se nenarodil s peřím, a proč... Soustřeď se! Jo. Takjo. Byl jsem ještě moc malý na to, abych měl vůbec nějakou šanci něco ulovit, natož aby se mi to opravdu povedlo. Ale byl jsem snílek a sny jsem měl fakt velký - a momentálně jsem chtěl dotáhnout do Vrbového lesíka pořádný úlovek a dostat pochvalu. "Mám tě!" Zaječel jsem na celé kolo ještě předtím než jsem po kachně vůbec skočil, takže jakmile jsem dopadl na místo, kde předtím byla, ona už letěla napříč oblohou jinam. "Hej! Vrať se! Máš být oběd!" Dupnul jsem si. Kachna mě samozřejmě neposlechla, ale alespoň jsem se naučil neříkat hop, dokud nepřeskočím. Nah, nikdy jsem se to nenaučil. Navíc mě v dalším momentu zaujalo něco naprosto jiného a kachna skončila v zapomnění.

//Ronherská skála

S veselým křikem, který museli slyšet všichni v lese, jsem pelášil mezi vrbovými stromy a následoval Danteho. Naštěstí mělo starší vlče dobrý smysl pro humor, protože jsem musel svůj křik porušit, abych se mohl smát. "Prodloužit si nohy? Dante, to přeci nejde!" Upozornil jsem ho. Ale umrznout, to neznělo hezky, a tak jsem si nestěžoval a pokračoval dokud on sám nezastavil. S doširoka otevřenými zlatými očky jsem k němu s očekáváním vzhlížel, ale on se zeptal mě co bych chtěl dělat. Mě! Nadšeně jsem zavrtěl ocasem a začal usilovně přemýšlet, což vedlo k tomu, že jsem vyhrkl to první, co mě napadlo. "Hm... nechceš se rvát?" Se smíchem jsem mu skočil na záda a pokusil se ho tak povalit na zem, ačkoliv Dante mě mohl jednoduše shodit a zůstat sát. Tak či onak jsem určitě skončil na zemi a zubil se na něj, čímž očividně bylo mé rvaní u konce, neb jsem se nesnažil zvednout.
"Víš, vždycky jsem chtěl bráchu!" Trochu jsem se zarazil a zavrtěl nad tou myšlenkou hlavou. "Teda, já vlastně bratry mám, ale vždycky jsem chtěl, no... staršího bráchu!" Ve skutečnosti jsem nikdy neměl na starší sourozence ani pomyšlení. Sotva jsem věděl, co to nějací sourozenci jsou, natož abych věděl, že se dělí na mladší a starší. Ale postupně jsem na to začal přicházet a prostě to znělo správně. Dante, starší brácha. Mhm. Možná bych se spokojil i s faktem, že je to můj bratranec, ale hele, každý někde začínal. Má znalost rodinných pojmů momentálně končila u tet a strýců. Pobaveně jsem Danteho ucho čapl mezi ostré zoubky a zatáhl.

Přitiskl jsem se k zemi, zadek pořád nahoře, a pomalu se začal plížit. Už už jsem se viděl, jak nesu mámě obrovského vypaseného zajíce a jak mě všichni chválí. Jó, to by byl sen, napadlo mě. No ale než jsem se stačil vydat za Elisou a ulovit zajíce, Dante mě čapl za krk a táhnul mě sněhem pryč. "Ale co Elisa?" Zakňoural jsem, protože jsem byl ještě prcek a neměl jsem takový rozhled jako on. Nespokojeně jsem zabručel a nechal se vláčet jako pytel brambor dokud mě on sám nepustil. Měl štěstí, že vážně začalo přituhovat, jinak bych se beztak rozběhl napříč sněhem za svou sestrou. Takhle jsem se akorát rychle sesbíral ze země a rozeběhl se za ním. "Počkej! Vždyť mám malý nohy!" Postěžoval jsem si, a protože jsem měl pocit, že mě tu Dante nechává, začal jsem pořádně křičet. No, alespoň si mohl být jistý, že mě snadno najde, kdyby mě ztratil.

//Vrbový lesík

Loterie 22 (5/5)

"Ale vůbec! Elisabetta je naprosto průměrný jméno," odtušil jsem a hrdě pozvedl bradu. Vlastně jsem byl rád, že jsem byl Machiavelli jenom já. Nikdo se nemohl pyšnit tak skvělým jménem. "Pfff, ale nebudeš se bát, že ne?" Vyplázl jsem svůj jazyk ještě víc, až mi visel z papuly a společně se slinou se kejval nad Elisy obličejem. Pobaveně jsem se rozesmál, takže můj slint odletěl někam kdo ví kam.
Vlci odešli a Elisabetta si ihned chtěla přivlastnit zásluhy za jejich odehnání. No tak to ne! "Hele! Já jsem to řek první!" Dupnul jsem si, což v mém světě byl naprosto dostatečný důkaz toho, že mám pravdu. "Tak, a teď ten průzkum!" Zvolal jsem a rozběhl se na vratkých tlapkách hlouběji do skály. Byl jsem dost šílený na to, abych utekl až kdo ví kam, ale pro jednou zapracovaly mé mozkové buňky a neztrácel jsem se Dantemu z dohledu. Nebo teda, dal jsem si záležet na tom, aby se Dante neztratil mně z dohledu! Musel jsem ho pohlídat. Prozatím jsem ale čenich přitiskl k zemi a zavětřil. Tolik různých pachů, z kterých se mi motala hlava. Cítil jsem králíky, nějaká další zvířata, cizí vlky.
"Žůžo," zazubil jsem se a huňka mi lítala ze strany na stranu jako splašená. Otočil jsem se zpět směrem k Elisabettě a v očích se mi zalesklo. "Eli, že nezvládneš chytit zajíce?" Ušklíbl jsem se. Realita byla, že bych to nejspíš nezvládl ani já, ani žádné jiné vlče v našem věku. Ale instinkt byl instinkt a když jsem cítil zajdu, moje hlava říkala chyť!

Loterie 17 (5/5)

Oba mými jmény pohrdli, a já jen zakroutil očima. "Vy vůbec nevíte, co je dobrý," vyplázl jsem na ně jazyk. No nic, takže jsme pořád byli Machiavelli, Elisabetta a Dante. Hej, vlastně ty jména nebyly tak špatný. "Ugh!" Vyhrkl jsem, když mě Elisa najednou povalila do sněhu, a rozesmál jsem se. Co jsem to říkal s těmi jmény? Moje lumpárna tak navěky upadla v zapomnění.
Danteho zajímalo, proč já mluvim a Elisa ne. Nechápal jsem to, mně přišlo, že mluvím naprosto přirozeně. "Nezastavim tlamu? Myslíš takhle?" Začal jsem otvírat a zavírat pusu, až mi o sebe klapaly malé zoubky. Vypadal jsem jako ryba na suchu, která se neúspěšně snaží se alespoň trochu nadechnout. Pobaveně jsem se uchechtl a strčil do ségry, abych se mohl ze sněhu zvednout a pořádně se oklepat, takže ve finále od něj byli všichni ostatní.
"Průzkum?!" Střihl jsem ušima a jako správnej průzkumník zabořil hlavu do sněhu a zadek nechal ve vzduchu. Ze sněhové přikrývky mi koukal jen čenich, který sebou komicky cukal, jak jsem se snažil větřit. A dopátral jsem se... vlka?! Rychle jsem tu svou kebuli ze sněhu vytáhl a utekl zpátky k Dantemu, když na nás promluvil někdo cizí. A pak tam byl někdo další cizí! A toho cizího odvedl jinam, takže... takže jsme to byli zase jen mi tři. Zazubil jsem se a vylezl zpoza Danteho zad. "VIDĚLI JSTE TO?! Totálně jsem je zastrašil."

Loterie 9 (4/5)

//Vrbový lesík

Nevěděl jsem, co je to ryba, ale znělo to vtipně, a tak jsem se rozesmál. Dante bral všechno taaaak moc vážně. Dokonce jsem mu řekl, že bych chtěl být jako on, a on to odmítnul. No chápete to? To kdyby chtěl být někdo jako já, to bych mu ještě dal lekce! Hrdě jsem se vyprsil a pohlédl na Elisu. "Od teď seš... Machiavellka! A ty," vrátil jsem se pohledem k Dantemu a vesele se uchechtl, až to zachrochtalo, "ty budeš... Machibourák!" Zalapal jsem po dechu. "ALE NE! Já chci bejt Machibourák! Co jsem to udělal?" Zakňučel jsem a nešťastně hrcnul do sněhu. Jak jsem mohl dát tu nejvíc bombastickou přezdívku někomu jinému? Smutně jsem na Danteho vykulil oči. "Můžu bejt Machibourák já? A ty budeš Machiskorobourák!"
Pak už jsem se ale proháněl lesem a ti dva běželi za mnou. Zavískal jsem jako blázen a na nemotorných dlouhých tlapkách uháněl kupředu. Nejspíš bych běžel donekonečna, kdyby mě stále obklopovalo bezpečí smutečních vrb. Ale jakmile zmizely z dohledu a nahradil je podivný šutr, zastavil jsem se a nespokojeně se otočil na svoje společníky. "Vyhrál jsem. Nebyla to honěná, bylo to... kdo tu bude první, takžeeee," pokrčil jsem rameny, "smůla."

Loterie 4 (4/10)

Jak jako, že to není jeho máma? Věnoval jsem mu pochybný výraz, který hovořil za vše. Tak ty asi nejsi okey. Pokud ta vlčice nebyla jeho máma, tak kdo teda? Mámy drží pohromadě se svými vlčaty. To už jsem věděl, a to jsem sotva vylez z nory. Zavrtěl jsem nad tím podivným jevem hlavou. Stejně nebyl čas něco řešit, když jsem se rozběhl vpřed jako neřízená střela a smál se na celé kolo. Slyšel jsem, jak za mnou Dante dupe, a to mě pobízelo běžet rychleji a rychleji až... au. Jakmile vlček vyzdvihl mé tělo ze zákopu, naskytl se mu výraz na můj úšklebek plný sněhu. Rychle jsem ho vyplivl - možná na něj, možná vedle, a rozesmál se. "Ještě! Poběžíme ještě!" Domáhal jsem se a juknul na Elisu, která se k nám přidala. "Změna plánu! Zbavovat se nebudem. Bude nás honit!" Rozhodl jsem se.
Zavrtěl jsem ocasem a s neutichajícím obdivem vzhlížel k Dantemu. "Já jsem Machiavelli, a tohle je moje sestra Elisabetta!" Představil jsem nás znova, protože jsem byl vlče a poslouchat dospělé byl neznámý vesmír, takže jsem nevěděl, že nás táta už představil. "Voglio essere come te! Posso essere come te? COME?!"
Nevydržel jsem ani vteřinu na jednom místě. Pořád jsem někam koukal, oči doširoka vyvalené. Měl jsem prostě radost ze světa. A jakmile jsem mezi stromy zahlédl znak něčeho jiného, než vrb, jasně, že jsem se k tomu rozběhl a za neustálého ječení se řítil kupředu.


//Ronherská skála

//Machiavelli uteče dál od davu, thanks :d

Elisabetta se přidala k mé hře, a společně s tátou jsme dováděli ve sněhu. Cosi z něj tvořil, a ten samotný proces mě docela fascinoval, ale to, co z toho vzniklo... "Terrible," konstatoval jsem naprosto bez cenzury a chystal jsem se taky vyzkoušet, zda vlkulák žije, když nás někdo vyrušil. Zaječel jsem jako malá holka a uskočil k tátovi, aby mě zachránil (//jediná validní reakce na Liu). Byla to trochu děsivě vypadající vlčice a nějaký malý trpaslík. Tedy, větší než já, ale pořád to bylo vlče! V tom já jsem měl jasno. Představil se jako Dante, což dle mého názoru bylo neuvěřitelně basic. Machiavelli znělo mnohem líp. "Mi chiamo Machiavelli. Tua madre é un poco strana. Tvoje mamka je trochu divná. Nevěděl jsem, že ta vlčice není jeho máma. Moc jsem nad tím ale nepřemýšlel, protože v závěru se objevila další vlčice. Zmateně jsem se rozhlížel kolem a nestačil jsem se divit. Proč je nás tu tolik? Vždyť... jsme byli původně jenom malá rodinka!
Začínalo tady být nějak plno. A abych byl upřímný, to, co si povídali dospělí, mě vůbec nezajímalo. Hodil jsem očkem nejdřív po Elisabettě a pak po tom Dantem, který byl možná už tak o hlavu nebo dvě vyšší než já, ale rozhodně jsem se nebál. Nenápadně (překlad - velice nápadně) jsem se přesunul k Elisabettě a zabořil čenich do jejího ucha, abych mohl pošeptat (překlad - říct to nahlas). "Já se ho zbavim," rozhodl jsem se. Dante byl anomálií v mém malém světě, stejně jako většina těch dospělých, ale na ty jsem si fakt netrouf. No a já byl ještě moc malý na to, abych chápal, že svět není jenom já, sourozenci a máma s tátou. Dokázal jsem se poprat se závějí, tak co bych nezvládnul tohohle? Švihl jsem ocasem, přikrčil se k zemi (zadek nahoře, protože správnou bojovou pozici mě ještě nikdo neučil) a... "MÁŠ JI!" Zaječel jsem ze všech svých sil a bacil Danteho tlapou přímo do hlavy - pokud teda včas neuhnul. A pak už jsem na dlouhých vratkých tlapkách pelášil napříč Vrbovým lesem, dokud mě nezastavila příliš hluboká závěj, do které jsem padnul čenichem napřed. Kdyby tam nebyla, nejspíš bych utíkal dodnes.

16. Dováděj ve sněhu

//Vrbový lesík

Kotrmelec mě dostal až k tátovým nohoum. Překvapeně jsem vyvalil oči, až mi málem vypadly z důlků, a zaječel. "To studí!" Vypískl jsem a vyskočil na všechny čtyři. Cupital jsem kolem dokola jako baletka a snažil se zbavit toho chladivého pocitu - to ale nefungovalo. Sníh mě pronásledoval na každém kroku. Chvíli jsem byl přesvědčený, že mě chce sníst, a že mě táta nalákal do nějaké pasti. Jenže on si tam pořád tak seděl a vůbec mu nevadilo, že tady ta chladivá věc je. Pomalu jsem se tedy zastavil, a i když jsem se třásl jako lísteček ve větru, hrdě jsem se napřímil. "Nestudí. Vůbec," ujistil jsem ho, kdyby náhodou mě chtěl poslat zpátky do úkrytu. Můj svět byl teď rozšířený o tolik místa, že jsem z návratu do úkrytu pociťoval jistou klaustrofobii. A ne, nevěděl jsem, co je to klaustrofobie.
Zmateně jsem si ke sněhu přičichl. Nijak nevoněl, ale trochu jsem ho vdechl a kýchl si s takovou silou, že jsem si z toho sednul. Překvapeně jsem zalapal po dechu a už už jsem si chtěl zase postěžovat, ale... vlastně to bylo docela fajn. Sníh byl měkký a padalo se mi do něj dobře. Ze srandy jsem se předklonil na předních tlapkách a zavrčel na sněhovou závěj. "Chceš se lvát?" Uchechtl jsem se a s krátkým rozběhem po ní skočil. Zabořil jsem se až po ocas, který byl to jediné, co mi vyčuhovalo, a kýval se ze strany na stranu. Sranda! Vystrčil jsem ze sněhu hlavu, takže mi koukala jen ona a huňka, a nahlas se rozesmál.
A pak už to jenom pokračovalo. Jakmile jsem se dostal ven, bylo to, jako bych neměl žádnou brzdu. Pořád jsem se držel na dohled táty, ale jinak jsem běhal překvapivou rychlostí tam a zpátky a skákal do všech sněhových závějí, které jsem našel. Hrabal jsem si tunely, které se na mě bořily, a házel šipky. Snažil jsem se pochytat všechny vločky - neúspěšně - a pak jsem zkusil sníst sníh ze země, ale moc dobrá svačina to nebyla. A tak jsem zase začal lítat tam a zpět, do sněhu a ze sněhu, a smál se u toho na celé kolo.
Byl jsem pak celý mokrý a zuby mi o sebe drkotaly, ale veškerou svou energii jsem nechal tam v závějích, a tak jsem se z posledních sil dobelhal zpět k tátovi a ztěžka oddechoval. "Mám rád sníh. A mám lád tebe!" Přitulil jsem se k jeho tlapce a spokojeně zavřel očka.