Příspěvky uživatele

< návrat zpět

prosinec 7/10 Cornic

Vlče se k ní tisklo a plakalo. Snad čím dále více. Zlatavá stiskla čelisti pevně k sobě. Chápala jeho situaci a že byl otřesený, ale nesnášela celý život uplakánky. Na druhou stranu tušila, že jakmile tohle vlče aspoň trochu přebolí, bude z něj docela tvrďák. A nebo traumatem otřesená třasořiťka, to ukáže čas. Budu ho muset vzít do Mechu. Nemusel by s tím mít nikdo problém, když pro tenhle účel byla smečka založená, ne? Napadlo ji, zatímco pohledem zase zakroužila po okolí. Sníh stále padal v plné parádě a viditelnost přes něj byla opravdu obtížná. Musela zase zvednout hlavu z tlap a zavětřit. Po chvíli se k ní dostalo pár pachů, ale všechno bylo dostatečně daleko na to, aby mohla být klidná. Ani když zastříhala ušima, jestli náhodou něco nezaslechne, nepostřehla nic důležitého. Zase poklidně položila hlavu na původní místo.
I vlče se už konečně uklidňovalo a rozdýchávalo svůj žal. Lyl se vcelku ulevilo. Nebyla to ta hodná milá vlčice, která by ho dokázala nějak něžně uklidnit. Možná by na něj byla i docela tvrdá, kdyby se nedokázala vžít do jeho situace. Možná v jeho letech si prožila taktéž útok na smečku a hlavně její rodiny, což ji poznamenalo napořád. Dokázala si vybavit, jak moc dlouho plakala a špatně to nesla. Vzpomínku na své mrtvé sourozence nechtěla sledovat příliš dlouho, a tak smečku pár měsíců na to opustila úplně. Od té doby nikoho z nich neviděla. A teď se poměrně nedávno dozvěděla, že se její partner utopil a jejich vlčata se dlouhé měsíce neukázala. Jestli měl pro Cornica opravdu někdo pochopení, byla to ona, i když to neuměla dát dostatečně najevo.
Poslechla si popis tygrů a snažila si to představit. Nešlo to moc dobře, ale nechtěla ze sebe dělat hlupáka, tak to nechala být. "Ne, tady tygři nejsou, nebo jsem je aspoň nepotkala a to jsem se tu něco natoulala," pověděla mu a doufala, že aspoň tímhle ho uklidní. "Mohla bych tě vzít do naší smečky. Můžeš tam zůstat jak dlouho chceš. Třeba tě někdo z rodiny najde, ale..." zarazila se uprostřed věty. Ne, neříkej mu to, okřikla sama sebe. Ale nikdo nikdy se pro toulavé vlče nevrátil a ty to víš, odporovala si. To je jedno, nemusí to vědět, uznala nakonec. "Ale budeme muset kousek cestovat a v tomhle počasí to není moc dobrý nápad. Navíc by ses měl prospat," řekla poslední větu trochu přísně.

A nešlo by to i naopak? Že bych si lístek vyměnila za 5 křišťálů? O:) :D

prosinec 6/10 - Cornic

Vlče nijak neodmítalo její blízkost. Ještě aby jo, pomyslela si a sama pociťovala, jak ji jeho drobné tělíčko zahřívá na břiše. Mimoděk si vzpomněla, jak u sebe takovéto kuličky měla rovnou dvě. Vlastní. Na chvíli pevně zavřela oči, aby tuhle vzpomínku potlačila. Čas vrátit nemohla a o to větší utrpení to bylo. Ztratit už podruhé svoji rodinu byla i pro vlčici její nátury taková nálož, že byla vůbec ráda, že to nějakým způsobem ustála. Vrátila se k očišťování jeho ran, zatímco se dal maličký konečně do řeči. Pozastavila se a poslouchala. Pak si dlouze povzdechla. Při první větách si dokázala představit, co se asi stalo, ale zarazilo ji, když zmínil jakési... Tygry? Zopakovala si ve své hlavě nechápavě. V životě nic takového neslyšela. Postřehla, jak sebou u vyprávění cuknul. Musel z toho mít řádné trauma.
"Zachránil sis život, Cornicu, na ničem jiném nezáleží," pověděla mu pak skálopevně jako pokus o útěchu. "Tvoje matka by si nic jiného nepřála," dodala tišeji. Moc dobře věděla, o čem mluví. Stokrát by vyměnila svůj život za život svých vlčat, mohla by. Netušila sice, zda jsou její potomci mrtví, či jen vycestovali mimo Gallireu, ale oboje pro ni bylo bolestivé. "Teď už jsi v bezpečí," ujistila ho a očišťování jeho ran ukončila, aby mu ještě mohla setřít slzu. oc dobře věděla, jaké je to přijít o část rodiny. Její sourozence zabila nepřátelská smečka, stejně jako oblíbeného strýce.
Přemýšlela nad těmi tygři. Byli to v místě, odkud pocházel, snad medvědi? Jelikož v některých ohledech Zlatavka postrádala špetku empatie, neváhala se zeptat: "Jak vlastně vypadají ti tygři? Je to nějaký druh medvěda?" Očima překontrovala okolí. Zdálo se, že zde nikdo nebyl. Vydechla a položila si hlavu na velké tlapy.

Prosinec 5/10 - Cornic

Vlče jí odpovědělo, že rodiče jsou pryč. Lylwelin zpozorněla. Je to jedno ze zatoulaných vlčat. Další, došlo jí ihned a tiše si povzdechla. Bylo tomu už dávno, co měla dojem, že se s nimi roztrhl pytel. Tehdy ještě její vlastní vlčata byli prcci a k tomu tenkrát přicházel jeden sirotek za druhým. Byl jich plný Mahar a společně je pak přesunuli do Mechové smečky. Dvě zatoulaná vlčata Mech dokonce teď vedla. Každopádně jestli dokázala zlatavou tvrďačku momentálně něco obměkčit, byl to někdo další, kdo evidentně ztratil rodinu. A jak se zdálo, tohle vlče ztratilo v tuhle chvíli úplně všechno. Rodinu, domov, pocit bezpečí, lásku. Chvíli jen tak beze slova stála a nic neřikala. Jen její výraz vcelku změknul.
"Takže Cornic," zopakovala a obezřetně se rozhlédla. Byl to její nekončící automat. Tahle vlčice se stále cítila ohrožena a neustále si hlídala záda a co se děje kolem ní. Nemohlo jí uniknout nic, co by ji mohlo jakýmkoliv stylem ohrozit. A právě nepozornost, ať už se jednalo o jakoukoliv chvíli, mohla jednoho stát život. Potom své chladné zraky vrátila na třesoucího se prcka pod ní. "Pokud dovolíš, zahřeju tě a ošetřím," navrhla mu tiše, čímž zjemňovala svůj jinak drsný, mírně chraptivý tón. Chvíli vyčkala, jestli se tomu nebude nějak bránit, každopádně si nikdy s nikým nebrala moc servítek, ani s vlastními vlčaty, takže za chvíli již ležela u něj a schovala si ho k sobě. Vlče nemohlo ani v nejmenším tušit, jak moc velké privilegium mělo. Tahle vlčice si bránila svůj osobní prostor jako oko v hlavě a nemohli jej většinou překročit ani ti nejmenší. Každopádně, vzhledem k tomu, že její postarší tělo už si nedokázalo poradit s tím, aby nabrala dostatečnou zimní srst, ještě k tomu, když se nestihla na zimu pořádně vykrmit, tak navzdory tomu, že se jednalo o seveřanku, jí bylo také chladno. "Můžeš mi zatím povědět, co se stalo, chceš -li," vyzvala ho těsně před tím, než se pustila do opatrného olizování jeho ran.

prosinec 4/10 - Cornic

Vlče se začínalo pomalu probouzet. První to bylo pozvolné, ale nakonec se pokusilo o útěk. Zlatavka naklonila hlavu na stranu a sledovala jej svým chladným pohledem. Veškeré rysy v jejím výrazu byly ztvrdlé jako kámen a nešla z ní vyčíst byť jediná emoce, která by vlče mohla jakkoliv uklidnit. "Klid, mrně," promluvila na něj s pokusem o co nejklidnější tón. Měla dojem, že poslední dobou uklidňovala vlky kolem sebe až příliš často. Ale proč, když to nechtěla? Nebyla žádný psycholog, ani vrba. A nikdy neměla příliš pochopení pro vlčí emoce. Vlci jich byli plni a kolikrát to s nimi přeháněli. Nic pro ni.
"Jsem Lylwelin. Ty? Máš někde rodiče?" zeptala se, zatímco si nenápadně prohlížela jeho rány. Nechtěla na ně poukazovat, aby se vlče případně nedostalo do ještě větší paniky. Byla to každopádně z mladších let velmi zkušená rváčka a stejně jako se uměla dostat do rvaček, uměla se pak postarat i o následné rány. Všechno tohle připomínaly její jizvy, které měla rozseté po těle. Povšimla si ovšem, že tohle vlče příliš štěstí nemělo. Jeho oko nevypadalo příliš dobře. Nevypadá to ale, že ho napadl jiný vlk. Možná medvěd? Štěstí, že to vůbec přežil, kalkulovala velikost zranění. Uznala, že první, co by měla udělat, bylo dostat ho někam do tepla. Na tomhle otevřeném prostranství nemohl zůstat. Sice byl vzhůru, ale dost vysílený. Sklonila se k němu tedy a jelikož byla kdysi dávno matkou, intuitivně jej vzala za kůži na krku a nesla jej do lesa, aby se schovali do závětří. Tam našla vyvrácený kmen, pod kterým vznikla skulina. Nebyl tam sníh, tak jej tam položila. Posadila se před něj a ocasem si elegantně obmotala tělo. Jeho špička skončila na jejích předních velikých tlapách. Byla vysoká, ale hubená. Občasné šediny na jejím čumáku vyzrazovaly, že už je to dáma v letech. Pouze ty chladné oči stále vyzařovaly jakousi neohroženost a nespoutanost.

prosinec 3/10 - Cornic

Dlouze se na příchozího vlka zahleděla svým ledovým pohledem, ale vypadalo to, že jak rychle zájem získal, tak rychle ho ztratil. Otráveně zafuněla, bouchla ocasem nervózně o zem a vstala. " No nic, poroučím se," zabručela odměřeně, věnovala mu ještě jeden nepřátelský pohled a vydala se dále na cestu. Nikam nespěchala, pouze jí nebylo příjemné být v jeho blízkosti. Byl zvláštní. A ona rozhodně neměla náladu na to, aby se tu s ním snažila vybavovat.
Přehnala se jakási vánice, kterou postarší zlatavá vlčice přečkala kdesi v zákrytu stromů. Jelikož nebyla zrovna v kondici, třásla se zimou. Po tom, co odezněla sněhová bouře, začínal přicházet i den a s tím se odhalovalo, jak bílá pokrývka zakryla ještě více všechno v okolí. Bylo tedy jenom štěstí, že svou velkou tlapou nešlápla na nebohé spící vlče, které leželo nevinně schoulené u kamene. Prozradil ho v prvních chvílích pach krve, který Lyl v prvotní chvíli přiřazovala tomu, že zde mohl někdo lovit. Jenže jak se tam blížila ke kamenu, který chtěla obejít, všimla si, jak sněhovou pokrývkou prosakují červené skvrny. Co to? Ptal se hlas v její hlavě a bez váhání se k té zasněžené kupičce přiblížila.
Čumákem odstranila sníh a zahlédla vlče schoulené do klubíčka, které zde spalo. Vlčice s ledovým srdcem, které měla momentálně zlomené ze ztráty rodiny, úplně zkřehla. "Hej," pošeptala k němu a jemně do něj dloubala čumákem. "No tak, vstávej. Tady nemůžeš spát," promluvila na něj už trochu hlasitěji. Musela ho vzbudit, nebo by tu umrznul k smrti. I tak vlče nevypadalo moc dobře. Mělo na sobě spoustu krvácejících ran. Vypadaly, že jsou docela čerstvé. Kdo proboha mohl ublížit takovému mrněti?! Pomyslela si rozčíleně a rozhlédla se kolem sebe. Mimoděk se celá naježila. Nikdo dokola ale nebyl. Vlče tu bylo samo. Vrátila pohled zpět na něj a následně se k němu sklonila, aby z něj dostala i zbytky sněhu, které na sobě mělo.

Snažila se vypozorovat, zda Karoe opravdu něco pochytila, nebo se čím dál více ztrácí. Zlatavá hořela zvědavostí, co se jí vlastně stalo. Jenže jí bylo jasné, že momentálně to z vlčice nevypáčí. "Určitě ti to pomůže," pokračovala nadále s poklidným tónem, navzdory tomu, že už začínala být značně netrpělivá. Byla jí zima na tlapky, se kterýma párkrát přešlápla na místě. Drobná vlčice naproti ní se krčila, ale Lyl z ní necítila strach. Musela být opravdu něčím traumatizovaná.
Její následující slova byla jako šíp do srdce. Myslí Sigyho Útočiště, došlo jí. Mimoděk se zavrtěla. Nechtěla na něj chvíli myslet. "Ach, tento úkryt... Vzal tě tam Sigy," pověděla tiše a provedla pár hlubších nádechů a výdechů, aby uklidnila znovu své rozházené nitro. Ještě stále to pro ni bylo moc čerstvé na to, aby dokázala o této minulosti mluvit bez emocí. Možná by ji tam i vzala, kdyby to nebyla chvíle od toho, kdy se dozvěděla bolestné noviny. Věděla ale, že by ji to tam zničilo. Navíc se jí v téhle zimě nechtělo procházet masou ledové vody, aby se do úkrytu dostaly. Musela ji prostě buď dostat do smečky, nebo ji nechat jít po vlastní ose. Její odseknutí zatím vypovídalo o druhé možnosti. Udělala by ovšem dobře, kdyby ji tu nechala, případně ji nechala jít jinam? Kdyby se jí něco stalo, dokázala by to vzít na svá bedra?
Zpozorněla, když zaslechla své jméno. "Jo, to jsem já," zabručela a podívala se do jejích očí. Pokynula hlavou na vybídnutí, že se vydají na cestu. "Tak pojď, Karoe, půjdeme," vyzvala ji co nejklidnějším tónem, co ze sebe dokázala vymáčknout. Nikdy na nikoho takové ohledy snad ani nebrala, možná až na vlastní rodinu, ale nechtěla ji ještě více rozházet. Netušila, co s vlkem v jejím stavu dělat. Na to byl expert Sigy. Jenže ten tu nebyl. Musela ji hodit někomu jinému, kdo by si s ní věděl rady. Dokázala by se postarat o zranění z boje, ale o tohle opravdu ne. Pamatovala si ovšem, že prošla podobnou situací, jako Karoe a že si s tím tehdy právě její partner poradil. Byla to snad poslední péče, co o ni měl. Sklonila hlavu a rozešla se směrem, odkud nedávno přišla.

-> Mech

Dlouze si povzdechla. Měla pocit, že tahle konverzace nikam nevede. Tak proč se tu ještě pořád zdržovala? Záleželo jí na téhle cizince přeci jen trochu? "Hmm," zabručela zachmuřeně a ještě jednou si ji prohlédla. Neshlédla, že by měla nějaká zranění. Nakonec to přeci jen vypadalo, že něco Karoe pobrala. Pokývla souhlasně hlavou. "Ano. Mechová smečka," potvrdila jí co nejklidnějším hlasem. A na chvíli se zdálo, že už jí dopínají i jiné věci. Ona... Ztratila vzpomínky? Napadlo ji a zaujatě se jí rozšířily zornice. Šťastná to bytost. Jak se to dělá? Ona mi asi houby poví, uznala potom trochu zklamaně.
"Přesně tak, ve smečkovém úkrytu," navigovala ji trochu, ale sama se s ní cítila trochu ztraceně. "Myslím, že by sis potřebovala trochu odpočinout a ohřát se. Nikdo tě z tama nevyhodí," podívala se přísně do jejích očí. Nevyhodili mně, nevyhodí tebe, pomyslela si a vyčkávala, co na to vlčice řekne. "Nabídka mého doprovodu stále platí. Nechceš se před tou cestou ještě napít?" pokynula hlavou směrem k řece, ze které sama před chvílí pila. Vypadalo to, že vlčici nedává moc na výběr. Neměla chuť se s ní příliš mazat. Jak to tak vypadalo, nikam by to moc nevedlo. Buď jdeš, nebo ne, jednoduché, řekla si ve své hlavě něco, co mohla směřovat přímo na vlčici a na hlas, ale nechtěla ji moc rozházet. Aspoň prozatím. Nehodlala tu s ní ovšem prostát celou zimu.

Odpovědi Karoe zněly zvláštně. Sice měly něco do sebe, ale zvláštní rozhodně byly. Zlatavá znaveně zafuněla. Proč musí být konverzace s ostatními tak únavné? Pomyslela si a s údivem nakrčila čelo. "Křídla?" zopakovala a ještě jednou si vlčici prohlédla. Nevěděla o žádném Bohu s křídly. Muselo jí něco uniknout. "Znám dva bohy a ani jeden nemá křídla. Kde jsi ho potkala? zeptala se. Chovala se hodně divně. Byla celá v křeči a měla rozšířené zornice. Lylwelin se zase jala do pozoru. Musela být ve střehu, kdyby jí náhodou přeci jen něco přelétlo přes čumák. Naštěstí se zase dala do mluvení.
"Můžu tě do té smečky doprovodit," navrhla jí. "Jsi pořád členkou v Mechu, ne? Či se pletu?" zeptala se chladným tónem a nespouštěla z ní zraky, které ještě více přitvrdily na přísném výrazu, když náhle vyhrkla neočekávánou otázku. Pomátla se? ptala se sama sebe v hlavě. Nevěděla, co si o ní myslet, ani jak se k ní chovat. Něco s ní rozhodně není v pořádku, uznala potom. Naprosto díky ní zapomněla na to, co ji do teď trápilo. Sice měla stále bolest na hrudníku, no myšlenky na ztracenou rodinu se Karoe povedlo odvést na výbornou. "Jo, to jsem měla," broukla potom napůl nahlas. Pak ji to napadlo. "Pamatuješ si mě vůbec?" zeptala se konečně.

Pořád tam tak stála a zírala na ni. Lyl se mimoděk naježily chlupy na zátylku. Karoe sice byla drobná, ale o několik mladší. Představovala by pro ni nebezpečí, kdyby jí najednou ruplo v bedně? Nic neříkala. Neozvala se ani na své jméno a nereagovala ani jinak. Zlatavá se dlouze nadechla, aby uklidnila své rozjančené nitro, i když její kamenná tvář nedávala nic znát. Zpozorněla, když to vypadalo, že z vlčice něco vypadne, jakoby si to ale rozmyslela. Ale nakonec přeci jenom odpověděla. Čekala od ní jakoukoliv odpověď, ale že zrovna ona přizná, že není v pořádku, to ji překvapilo. Pamatovala si jinak? Možná. Každopádně překvapila sama sebe, že v ní tato odpověď vyvolala starosti. Naklonila hlavu na stranu. Nakonec donutila sama sebe, aby se ještě kousek přiblížila. Přicházel den a rozjasňovalo se, takže nemusela až tak blízko, aby jí viděla do očí. Pořád dodržovala osobní prostor.
"A chtěla bys mi říct, co se děje?" zeptala se trochu trhaně, jelikož bylo pro Lyl těžké dostat ze sebe tolik zájmu. Mohlo se jí snad stát něco na toulkách? Ublížil jí někdo? Sjela drobnou vlčici pohledem a nevypadalo to, že by na sobě měla známky nějakého zranění. To ji trochu uklidnilo a pohledem se vrátila do jejích očí. Ty její byly chladné, jako vždy, jen v jejím téměř nečitelným výrazu mimiky se objevovala vráska starosti. "Můžu ti nějak pomoci? Doprovodit tě do smečky, třeba?" navrhla potom a celé její nitro se kroutilo. Od kdy byla tak starostlivá a nápomocná? Bleh.

Prosinec 2/10 - Shahir

Měla pravdu. Netrvalo to dlouho a ten vlk vyrazil přímo k ní. Byl zajímavě zbarvený a nevypadal, že by vyzařoval nějaké špatné vibrace a šel jí po krku. Naštěstí. Nevěděla, jak by se zvládla v její kondici bránit. Přesto se zvedla, aby mohla být případně ve střehu a nachystaná na sebeobranu. Přejela ho ledovým pohledem, když pozdravil. Švihla ocasem a zaujatě střihla uchem, když se jí ptal, jestli nepotřebuje pomoci a jestli se nebojí, když je tady tak sama. Zarazila se. Cože? Zeptala se ve své hlavě pobaveně a neubránila se úšklebku. "Taky tě zdravím," odpověděla mu po chvilce a přemítala si ve své hlavě, co by mu vlastně měla říci. Nakonec se rozhodla, že k němu bude naprosto upřímná, jako vždy. Nehodlala mu vyprávět nic osobního, aspoň tedy prozatím, na to nebyla ani nikdy zvyklá, jelikož se bála, že cokoliv někomu řekne, tak bude zneužito.
"Já už se nemám o koho a co bát," pověděla nakonec trochu mírnějším tónem, ačkoliv zněla stále odměřeně. Byl to už její normální tón. Musela uznat ale, že jeho zájem je zvláštní. Nedokázala si stále zvyknout na to, že v této zemi byla spousta moc milých vlků. Až moc. Když nepočítala toho zákeřáka, který ji tehdy prokousl hrdlo a pár nafrněných nán, se kterými se strhla rvačka, tak zde fakt převažovala větší část miloušů. A tenhle byl nějak starostlivý hned ze startu. Jelikož byla dlouho sama a nejspíš ji čekala samota už do konce jejích dnů, proč si s ním nevyměnit pár slov? Byla už moc stará na to, aby na každého ukazovala své bílé tesáky, které ještě naštěstí byly na svém místě. "Lylwelin. Ty jsi?" představila se v rychlosti a pohlédla do jeho očí. Snažila se odhadnout, co se z něj vyklube a byla stále ve střehu, ačkoliv to její kamenná tvář nedávala až tak moc najevo, spíše postavení jejího vysokého, leč vyhublého těla.

Prosinec 1/10 - Shahir

Z toho vlčete nakonec nic kloudného nevylezlo a nakonec se vydalo někam jinam. Podrážděně si povzdechla. Ne že by toužila po pozornosti nějakého malého skrčka. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že je tu na její poměry podezřele moc vlků. Nespokojeně mlaskla a jaksi neochotně se překodrcala někam jinam, kde bude mít více klidu. Sníh jí křupal pod tlapami a svým chladným zrakem sledovala vše, co se okolo mihlo. Až když našla svůj vysněný klidný kousek, zahrabala packou v bílé pokrývce, aby si udělala trochu pohodlnějšího místa pro svou sedinku. Ďolík, který vznikl, měl přesně její míry. a tak do něj bez váhání zaplula.
Tady byl klid. Spokojeně vydechla a v tichosti sledovala hladinu jezera. Měla místy tendence zamrzat. Dokázala si představit, jak ji její ratolesti ukecávají, jestli se tam mohou jít klouzat a ona jim to rozmlouvá, že je to příliš nebezpečné. Jak by chtěla vrátit čas zpátky a mít je u sebe. Stejně jako Sigyho. Bolelo ji z toho u srdce. Stále nemohla uvěřit tomu, že o všechny opravdu přišla a zůstala na tomhle světě úplně sama. Stejně jako tomu bylo jinak celý její život. Pevně stiskla čelisti k sobě, když cítila, že se jí ženou slzy do očí. Nech toho sakra, nejsi žádná fňukna, upozornila sama sebe přísně. Z těch bolestivých myšlenek ji naštěstí vyrušil vlk, který se pohyboval nedaleko. Protočila očima, které byly ještě stále důkazem toho, že se jí ještě před chvílí chtělo plakat, ale veškeré její rysy ztvrdly. Co kdyby náhodou... Něco chtěl, jak to vlci v této zemi měli ve zvyku? Kamarádičkovat se a vybavovat se.

Užívala si pocit záhánějící žízně. A že byla obrovská! Vzpomněla si, že ještě před tím spánkem z vyčerpání jejími vlastními emocemi měla totiž vydatné jídlo se Saturnem. Snažila se ovšem tuto myšlenku vytěsnit z hlavy, protože se při ní dozvěděla něco, co ji roztrhalo na kousky. Na chvíli se zastavila v pití, jelikož voda byla studená. Na moment zavřela oči, když cítila, jak ji píchlo ve spáncích. Mimoděk se otřepala. Zrovna, když začala sklánět hlavu, že se napije ještě jednou, zaslechla kroky. Zcela automaticky se naježila, trhla sebou a ohlédla se. Přimhouřila oči a v bílé krajině zahlédla drobnou postavu.
Zastříhala ušima a poodešla od vody. Ta vlčice na ni koukala a Lyl z toho byla vcelku nervózní. Až když se nepatrně přiblížila, aby si ji ve tmě mohla prohlédnout, zjistila, o koho se jedná. "Karoe?" hlesla nejistě do nočního ticha. Pořád si nebyla jistá, jestli to je ona, ale nechtěla narušovat svůj ani její osobní prostor. Vypadala nějak rozklepaně. Byl fakt, že zrovna teplo nebylo ani jí. Vlčice původně ze severu nestihla nabrat dostatečnou kondici ani zimní srst a teď to musela nějak přetrpět. Ale co tohle mladé pískle? Karoe vypadala nějak jinak. Zvláštně. Tedy, ona byla zvláštní už jako vlče, ale teď to bylo jiné. "Jsi v pořádku?" zeptala se a sama byla v údivu, že ji to skutečně zajímalo. Do teď bylo zvláštní, kolik zájmu v ní tato vlčice vyvolávala od prvního setkání.

<- Mech

Nebylo k údivu, že měla v hrdle naprosto vyprahlé. Přeci jen, pláč a spánek si vybíral své daně. Nebyla to jen žízeň, stále se celá cítila jako v jiném světě. V hlavě jí nepříjemně pulsovalo a oči měla stále ztěžklé. Přesto všechno dokázala vnímat šum vody a její vzdálenou vůni. Zcela automaticky její tlapky namířily k vodnímu toku, který se čím dál více blížil. Nepatrně se za sebou ohlédla, aby zkontrolovala, zda ji nikdo nenásleduje. V poklidu si oddechla a trochu svěsila hlavu dolů. Mohla maličko polevit na své automatické ostražitosti, do které byla celý život nastavena.
Za nedlouho se ocitla na kamenitém podkladu. Jaké zklamání to bylo, když zjistila, že dostat se k řece nebude tak jednoduché. Chladným pohledem přejela okolí a hledala schůdnější možnost pro její starý pohybový aparát. Naštvaně sykla. Zjistila, že aby si zvlažila hrdlo a zahnala žízeň, bude muset pokračovat po toku dále a najít lepší místo. Mimoděk ji to podráždilo ještě více, než do teď byla. Vlastně se v ní ty emoce míchaly jako na houpačce. Chvílemi si uvědomovala svůj silný smutek, který jakoby se jí zarýval do srdce, chvilku podráždění ze své žízně, na pár momentů se jí dělalo i lépe díky pohybu a tomu, že zase vyrazila na nějakou menší toulku. Nakonec se tedy s povzdechem rozešla znovu a pokračovala podél řeky. Tlapy pokládala opatrně, aby jí to někde nepodjelo. Kámen se sněhem byla vcelku nepříjemná kombinace. Za pár chvil konečně našla to, co hledala. Konečně mohla sejít přímo k vodě a napít se. Měla sice trochu pofiderní barvu, ale cítila, že voda je v podstatě čistá. Za ty roky dokázala rozpoznat nezávadnou vodu. Jaká úleva to byla, když konečně podrážděné vyschlé hrdlo zchladila!

Srst po očima měla stále zmáčenou od slz, ale pláč pomalu ustával. Cítila se pořád, jak kdyby jí někdo plnou vahou stál na hrudi, jak se jí špatně dýchalo. Hrdlo sevřené, jako kdyby jej někdo drtil svými tesáky a nejvíce bolesti cítila na srdci. Vůbec tyhle emoce neznala. Naposledy možná, když byla vlče a viděla umírat své sourozence. Musela tam, ve svém provizorním úkrytu v Mechovém lese, ležet několik hodin v sebelítosti. Její tělo bylo opět natolik unavené, z toho neutuchajícího pláče, že se za nedlouho po tom všem návalu emocí poddala spánku. I když tak úplně nechtěla, její ztěžklé oči se neptaly. Víčka klesla a vlčice usnula.
Probudilo ji až vytí. Trhla sebou, prudce zvedla hlavu a zmateně se kolem sebe rozhlédla. Musela jsem usnout, zkonstatovala nabubřele a začala se pomalu zvedat. Začínala si uvědomovat, co vše tomu předcházelo. Stiskla zuby pevně k sobě a oklepala se od sněhu. Cítila se docela promrzle, což u ní nebylo zvykem. Přeci jen byla vlčice ze severu a vždy měla perfektní zimní kožich. Letos to asi nestihla, nebo její staré tělo už nestíhalo pokrýt to, co za mlada. Věděla ovšem, co ji zahřeje. Pohyb. Stejně tak jako trochu pomůže její bolavé duši, když se zase trochu potoulá po okolí. Věděla ovšem, že nemůže daleko. Měla strach, aby se dokázala vrátit zpátky. Tolik silná si zase nepřipadala. Vydala se tedy na cestu.

//-> Midiam