Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jeho rázná slova ji docela překvapila. Mile, musela uznat. Sice se na jejím chladném výrazu absolutně nic nehnulo, ale uvnitř sebe ucítila jemné zašimrání. Nejspíš ji tím tónem zaujal více, než by sám řekl a než by ona čekala. I tím zápalem pro momentální věc. Bylo fajn, že v tomhle byli stejně nastavení. Museli bojovat za stejnou věc, obzvlášť, když teď byla obou. Opět se musela myšlenkami vrátit k tomu, jak je to stejně zvláštní... Tohle všechno, co teď probíhalo. "Ani já ne," pronesla k tomu nakonec po chvíli, když ji tak nějak opustilo to překvapení z toho, s jakou vášní to celé pronesl. A stále se to snažila nedávat nikterak najevo, ale její zlatavý tvrdý pohled po něm těkal snad ještě více, než doposud.
Nakonec se ovšem Tomáš vrátil do svého běžného, trochu otravného optimismu, takže Zlatavá jen v rychlosti mávla oháňkou. Neměla na to co říct. Pro optimistické řeči se nenarodila, nikdy je neuměla a nikdy s nimi ani nesouznila. Takže to tak nějak šlo mimo ni. I kdyby se snažila tomu věřit, nejspíš by to nešlo. Na to byla moc velký realista s pesimistickými sklony. "Asi tu musí být nora," souhlasila tiše, když kolem kopečku chodila. A pak, po nějaké době hledání, to konečně zahlédla. Byl to vstup. "Hele," pohodila tím směrem hlavou. "Každopádně není dobrý nápad tam teď vlítnout. Cítim z tama pachy. Počkáme, až se se všemi seznámíme a pak to tam omrkneme," navrhla a naznačila, že půjdou dále. Sice tam byl ten někdo, kdo nesl ten zvláštně povědomý pach, ale i to teď přes ty starosti dokázala přecházet.

Na jeho poznámku jen lehce cukla koutkem v úšklebku. Napadlo ji, že by chtěla mít více času se zase zastavit a trochu si ho proklepávat. Měla dojem, že se jí začíná nějak moc líbit. Jenže pořád ho znala moc krátce na to, aby to dokázala v sobě přiznat až moc nahlas. Jen... dostávali se do takových absurdních situací a on je všechny zvládal snad ještě s chladnější hlavou, než ona sama. Ani jednou se k ní nezachoval nějak nevhodně, spíše naopak. Zavrtěla hlavou, aby tyhle myšlenky pustila. Na tohle zatím nebyl čas. Měli spoustu práce. A pak budou mít jistě spoustu času na to, aby se poznávali hlouběji. Všechno mělo svůj čas.
"Snad je ještě nenapadne se vrátit a nárokovat si to tady," podotkla trochu rozmrzele. Představovala si, jak by to bylo otravné, kdyby to tady dali do pořádku, srovnali si členy do latě, naplnili úkryt a ti dva by pak zase vysmátí přiběhli a řekli: "Naval zpátky". Sice to ještě za domov tady nepovažovala, ale i to byla otázka času. Pak by se asi rvala zuby drápy, ale stačilo by to? "Má to každopádně kapacitu na dost vlků, takže když to půjde dobře..." nechala závěr věty nedokončený. Nechtěla předbíhat absolutně v ničem. Povídal o značkování a jeho super zásobách. Nepatrně se uchechtla a přikývla. Určitě bude fajn, když místní pach přebije svým. Ona se určitě zapojí taky. Nakonec dorazili na nějaký kopeček, který vypadal docela podezřele. Vyhlížela, zda se úkryt nenachází právě zde, v něm.

Pobaveně se ušklíbla. „No, kdyby tu někdo dělal problémy, rychle ho zchladim,“ vycenila na krátko své bělostné tesáky, které jistě potrhaly ne jeden kožich v minulosti. Ostatně svědkem jí byly jizvy, které na sobě nosila. Většina z nich se skrývala v husté srsti, ale některé byly viditelné dost. Byla připravená na všechno. Po tom, co se v posledních dnech událo, ji jistě už nic nepřekvapí. Ach, jak naivní byla, protože ještě vůbec netušila, kdo se ukrývá v místním úkrytu. Jedno z největších překvapení na ni čekalo právě tam.
Naklonila hlavu a nechala krátce přejít pohled po okolí. „Souhlasím, les je hezký, prostor slušný. Je opravdu na dobrém místě. Ze severní strany nás chrání hory, z těch jen tak někdo neseskáče. Na jihu jsem zahlédla nějaké kopce. Trochu mi připomínaly ty, co jdou zahlédnout od Velkého vlčího jezera,“ zamumlala zamyšleně a vydala se dále po lese. Slyšela šum řeky. „No a další strana je zřejmě obklopena řekou? Velice taktické území,“ uznala a pokývala hlavou. Pak jí to trklo. „Řekla bych… Že jsme kousek od Staré zříceniny,“ vyslovila nakonec uhranutě a zase sklouzla pohledem k němu.
„Uvidíme,“ podotkla pak ohledně Cornica. Mělo to ještě chvíli čas, potřebovala první zařídit pár věcí tady. „Jeden z nás tu bude muset zůstat, takže pro něj pak zaběhnu. Stejně s ním budu muset jít do Mechu, kde musím oznámit svůj odchod,“ řekla bez náznaku jakékoliv emoce. Podotkl něco o úkrytu. Souhlasně pokývala hlavou a dala se do hledání.

Procházela lesem a sledovala, kde co bylo. Ve finále, nebyl to vůbec špatný les. Hned nad ním se tyčily hory a bylo tu o poznání chladněji, než ve Švitořivém lese. To znamenalo, že zlatavé vlčici pocházející ze severu se tu mnohem volněji dýchalo. Tohle místo odpovídalo její představám snad více, než tam, kde byli předtím. Nepatrně zakývala hlavou. „Jo, právě že nevtipkuje. Co to muselo být za blázny, že to tady jen tak pustili? A co jejich členové? Odešli bez vysvětlení? To mi řekni, že tu neměli vhodného nástupce, že to jen tak předali dvěma cizákům,“ odfrkla si pohoršeně. Musela zjistit, kdo tu zůstal.
„Osud… Jako bychom se o něm nebavili těsně předtím, než nás to koplo sem, což?“ pronesla s úšklebkem a pozastavila se. „Bláznoství? To je asi to slovo, co se k tomuhle hodí,“ podotkla klidně a její oči se setkaly s těmi jeho. „Tak tedy,“ řekla, mírně se naklonila dopředu a pozorovala ho. „pokud jsme se rozhodli přijmout tuto… nehledě na to, jak šíleně to zní, novou smečku, pak… jdeme.“ Pomalu se pohnula vpřed, před něj, když ji tak galantně pouštěl.
„Já jsem pro,“ souhlasila, stále přemýšlejíc, že tohle opravdu musela být hra osudu. Zakládají smečku na jiném místě, najednou puf, ocitnou se na území smečky, která jim spadne to klína. Bylo to štěstí, nebo prokletí? To jistě brzy zjistí. „Musím říct, že lepší místo jsem si za sebe nemohla přát. Ale je mi líto toho stromu se sovou. A musím se vrátit pro Cornica,“ povzdechla si. Musel být chudák zmatený.

Neznámý a přitom známý pach jí vrtal hlavou dost. Tomáš cosi podotknul, ale moc jí to nedávalo hlavu ani patu. „Jak to myslíš?“ zeptala se chladně. Nikdy nikoho pořádně nečekala. A zas tak moc známých neměla. Sice docela zapomínala, takže to mohl být nějaký starý známý, ale… Tohle bylo divné. „Jo, zmizela bych odsud,“ pronesla trochu podrážděně. Stále ji vytáčelo, že měli ve Švitořivém lese rozdělanou práci, ani nestihli doznačkovat hranice a hlavně tam zůstal Cornic sám.
Ještě před chvílí cítila zvláštní napětí ze známého pachu, teď postřehla, že se k nim někdo žene. Ihned přitiskla instinktivně ušiska dozadu. Hned jak zahlédla vlka, který se ježil, naježila se stejně tak. Alfa nealfa, byl to její přirozený pud, když se k ní někdo přibližoval s tímhle postojem. Každopádně tenhle vlk pozdravil a ona trochu zpozorněla. Představil sebe a nejspíš i svou družku, která s ním přišla a pak tak nějak mluvil z cesty. Její pohled se svezl z místa, kam ti dva vlci se smíchem zmizeli, zpět na Tomáše. Jedno ucho jí vystřelilo v před. „Takže… Jsme se nechali přenést přes půlku Gallirey jen pro to, aby si z nás dva neznámí idioti udělali prdel?“ zeptala se pomalu tónem, který by klidně mohl trhat kůži od kostí.
Jenže Tomáš to očividně pochopil jinak. Chvíli na něj hleděla, ve výrazu měla prázdno stejně jako v hlavě. „Cože?“ zopakovala po něm nechápavě a zamrkala. „Jako myslíš… Že to mysleli vážně?“ zeptala se s lehkým zadrhnutím a naklonila hlavu do strany. Pak se rozhlédla po okolí, než se zase vrátila pohledem ke svému společníkovi. „Tak co, alfíku… Půjdeme se teda podívat, čemu a komu tady vlastně velíme?“ navrhla tedy. Byl to divný sen? Jo, hodně divnej.

Začal se okamžitě hájit, že je v tom nevinně. Zlatavá se narovnala a uvolnila přitisknuté ušiska k hlavě. "To jsou zas nějaký trapný čáry," podotkla znechuceně a nakrčila u toho čumák. Ještě tomu všemu dala důraz rychlým seknutím ocasem. Situace se pro ně netvářila dobře. Ještě stále si nevyzkoušela, kolik toho její omlazené tělo momentálně zvládne. Jestli to bude jako kdysi, nebo horší, či lepší... Přesunuli se pomalu, aby nevzbudili příliš pozornosti, více na hranice, aby je nemohl hned někdo nařknout, že se objevili uprostřed lesa. Ale byl tu klid. Pár pachů zde cítit bylo, ale ruch klasické smečky tu nebyl. Byla ještě klidnější, než Mechová smečka. Někdy se na Galli děly zvláštní věci, ale Lyl připadalo momentálně, že jsou tu tak trochu bezdůvodně... Když tedy nepočítala ten zvláštně známý pach.
"Jo, něco cítím," Pronesla tichým a soustředěným hlasem. Oči jí potemněly a uši se napjaly vpřed. „Je to pach, hrozně známý, ale přitom… Cizí,“ pronesla se zastřeným zrakem. Toužila po tom vlétnout do lesa a původce toho pachu hned najít. Její netrpělivé nitro ji k tomu přímo táhlo. Kdo to ksakru mohl být? Byl právě on ten důvod, proč se tu najednou objevili? Nebo snad něco úplně jiného? Tak či tak to bylo celé na hlavu. Podívala se na Tomáše. Možná mu pokládala tichou otázku, co si o tom všem myslí. Nebo doufala, že vypustí z tlamy něco, co trochu uvolní napětí. Nehledala u něj tak trochu uklidnění?

<- teleport ze Švitořivého lesa

Nevěděla, co se to stalo. Ale najednou byla na úplně cizím místě. V životě se jí nic takového nestalo a že tu byla sakra dlouho. Zničehonic se objevila jen kousek od Tomáše, nohy měla široko od sebe, byla celá rozcuchaná a dokonce i její chladný výraz byl fuč. Hleděla vyjeveně a nechápavě, jako když zrovna vyoráte rozespalou myš ze země. "Co to do prdele..." sykla, přičemž zněla snad dokonce naštvaně. Něco ji vytáhlo od rozdělaných povinností. A ona nesnášela nedokončené záležitosti, navíc tohle byl zase nějaký šprým magií a ty nesnášela ještě více. Když ovšem postřehla koutkem oka známý kožíšek, s odkašláním se narovnala, nahodila kamenný výraz a v rychlosti se po tom ultra rychlém přesunu upravila, aby zase vypadala úctyhodně.
"V tom máš prsty ty?" zavrčela na něj podezíravě, zatímco se k němu přibližovala krokem, který dával najevo, že pokud přizná barvu a opravdu to tak bylo, bude mít veeelký průšvih. Pak se ale zarazila. Byl tu ještě větší problém. Tohle nebyl kde jaký obyčejný les. "To je území smečky, k sakru," hlesla. "Měli bychom zmizet," pronesla pak v rychlosti, ale... zastavil ji nějaký povědomý pach. Ne povědomý, ale známý. Docela moc známý, ale nebyl to... Ani Flynn, ani Heather. Nemohli být. Život jí vyzradil, že jsou mimo Gallireu. Ale... říkal, že možná brzy pošlou pozdrav? Musela se zastavit. "Počkej..." pošeptala s náznakem, že nikam nejdou. Jen se začala nenápadně přesouvat více k hranicím, ať je tady někdo nepoškube jako slépky.

Také musím poděkovat

Obě jste udělaly kus skvělé práce. A co jsem na vás dvou oceňovala nejvíce bylo to, jak se na vás člověk mohl vždy se vším s klidným srdcem obrátit, protože jste vždy odpovídaly vřele a pomalu i s otevřenou náručí. Mrzí mě, že jsem si včera taky trochu rýpla, protože jsem stejného názoru jako vy - je to jen hra. A tak doufám, že se toho hesla budete držet a brzy tu zase uvidíme vaše charaktery (už jen protože by Tristanovi zlomilo srdce přijít o tátu, kterého sotva našel ) a taky vás samotné, až si od nás trochu odpočinete. :3
Když jsem se teď vrátila, byla jsem ohromená, jak moc se Galli změnila a to opravdu k lepšímu. Vyloženě rozkvetla. Díky vám, i díky tlapkám co byly před vámi a opravdu si nešlo nevšimnout, že každá z vás do této stránky vložila spoustu úsilí, za které jsem vděčná a možná právě to, jaká tu s vámi vládla atmosféra a jak se samotná hra vylepšila, byla důvodem mého herního návratu. A za to moc děkuji.
Teď nezbývá nic, než vám popřát, aby jste se z toho brzy oklepaly, nabraly síly a chuť a věřím tomu, že bez těch povinností kolem adminu se vám zde bude zase volně dýchat a dobře hrát - protože o tomhle je Gallirea primárně. Odpočinek a čas samy pro sebe si rozhodně zasloužíte, tak směle do toho!

Lyl se na něj krátce podívala a mírně přikývla. „Máš pravdu… Bude potřeba co nejdřív,“ prohodila klidně, zatímco nechávala své pachové stopy a chlupy na stromech. Její oči pak sklouzly po něm, ale jen na okamžik. Sledovala jeho pohyb, jak se nenápadně v rychlosti upravil. Pak dělala, že nic a lehce zavrtěla hlavou. Chlapec se možná chtěl líbit? A ona musela přemýšlet, jestli se líbí. Snažil se být pořád srovnaný a elegantní. Jí to šlo samozřejmě přirozeně, každopádně on moc nepokulhával. Kroužili kolem sebe jak pár ptactva při námluvách. Začínalo to být zajímavé.
Poznamenal o osudu cosi, na což zastříhala ušima a lehce se ušklíbla. „Má svoje způsoby, to jo,“ odfrkla si trochu pohoršeně, zatímco ještě vůbec netušila, co pro ně dva ještě vůbec chystá. Najednou se to stalo. Prostě zmizel. A než se vůbec stačila zděsit, naštvat, či cokoliv jiného, ucítila cosi, jako kdyby ji smetla silná vlna větru. A byla pryč stejně tak.

-> teleport do Ageronu... Byl použit teleportační lístek

• Označkovat hranice území
<- Úkryt

Pootočila hlavu a vyčkala, až ze stromu seskáče za ní. Sledovala nenápadně každý jeho pohyb, jako kdyby zkoumala, jestli je vůbec hoden toho být alfou po jejím boku. Takový vlk musel něco umět, základem byl nejen jistý pohyb, ale také to, aby u toho i dobře vypadal. No, jemu to šlo asi tak nějak přirozeně. Bude si ho sice muset proklepávat ještě déle, ale… Zatím se držel obdivuhodně. Ujišťoval ji, že to nebude tak hrozné a na prozkoumávání okolí bude čas také. „Na toulky si udělám čas vždycky,“ ujistila ho poklidným tónem, jako kdyby se nechumelilo. Jeho prohlášení o tom, že to tady zmákne ohlídat za její nepřítomnosti zatím nechala vejít jedním uchem tam a druhým ven. Ani na jejím chladném výrazu se nic nezměnilo.
„Mohli bychom už označkovat hranice,“ navrhla potom, zatímco se vzdalovali od úkrytu. Zamířila si to tedy tam, kde si myslela, že hranice jsou a budou. Tomáš mezitím podotknul, že Cornicovo mlčení nebylo způsobené jím. „Možná trochu,“ podotkla bez emocí a když řekl, že to chce jen čas třeba, souhlasně přikývla. „Někdy ani ten nepomůže, ale dostal nejspíš docela čočku, takže… Se z toho potřebuje oklepat,“ souhlasila s jeho myšlenkou, když tu konečně došli k hranicím. Tahle hranice Švitořivého lesa byla napojená na jiný les. Změna stromů a jejich barev byla zřejmá na první pohled. Z listnatých na jehličnany. „Trochu mě znepokojuje, že je náš les tak moc ohraničený jiným lesem. Vetřelci se sem budou moct dobře vplížit. Budeme co nejrychleji muset sehnat dobrého ochránce,“ podotkla, zatímco se otřela o jeden ze stromů.
Na jeho soucitný tón ohledně ztráty rodiny jen mírně přikývla. Musela kolem sebe postavit hodně pevných stěn, aby se netvářila rozcítěně. „Stačí vědět, že se mají dobře… To je nakonec víc, než cokoliv jiného,“ povzdechla si a na okamžik pohlédla stranou a raději nechala svou pachovou stopu na dalším stromě. Představy, že by její vlčata jednou přišla, byla opravdu krásná, ale měla dojem, že nemožná. Byli pryč roky. Jaká by mohla být šance? Nemohla v této konverzaci dále pokračovat a byla ráda, že Tomáš začal mluvit o sobě.
Poslouchala ho pozorněji, než dávala při značkování hranic najevo. „Možná jste oba hledali něco jiného, než jste si mysleli. A našli úplně něco jiného,“ pronesla klidně. „Třeba se jen zatoulal… tak, jako ty.“ Zmínka o dceři a celé spletité historii ji na okamžik umlčela. Ve tváři se jí objevil stín pochopení. „Takže oba máme komplikované rodiny,“ konstatovala bez náznaku soudu. Na chvíli se zastavila a sklopila zrak k jeho tlapám, než se podívala do jeho očí. „Tak či tak, možná to všechno vedlo k této chvíli.“ Ta slova pronesla obvykle chladně, ale bylo v nich něco, co u ní nebylo obvyklé. Možná jemný náznak, že mu začíná věřit?
„Tak pojď,“ vyzvala ho a pokračovala ve značkování. Doufala, že má Tomáš řádnou zásobu v močáku, protože tyhle hranice potřebovaly označkovat pořádně. I ona sem tam čupla někam za křoví, ale pokaždé mimo jeho dohled. Nebo nechávala na kůře stromů pár svých chlupů, protože jí stejně neubydou jen tak.

• Pohovořit se zakládajícími členy smečky (pokud smečka nemá další zakládající členy, pohovořit s ostatními členy)

Zůstala chvíli stát a pozorovala, jak se přibližuje ke kmeni a dívá se dovnitř, jakoby se na chvíli proměnil ve štěně. Pobaveně se ušklíbla, ale zůstala mlčet. Jen lehce zakroutila hlavou a zadívala se jinam, aby na sobě nedala znát, jak moc ji to v nitru rozehřálo. Ta lehkost, se kterou se těšil z maličkostí. Bylo to nakažlivé. Možná právě to jí chybělo v životě nejvíc –nepředstírané a nečekané radosti.
„Možná jí to jméno nepřidělíme my, ale ona nám,“ prohodila tiše, víc pro sebe než pro něj a pak stočila chladný pohled zpět k němu. „A jestli se odstěhuje, budeme na ni mít stejně vzpomínku. Že s námi byla první,“ dodala po chvilce a pohlédla mu do očí. Zaměřila se pak na jeho poznámku ohledně toulek. Přikývla. „Usazení… zní to jako slovo, které jsem donedávna považovala za synonymum ke smrti nudou,“ poznamenala s úšklebkem. „Takže jo. Bude fajn, když se občas budeme moct jít toulat,“ připustila poklidně a mávla ocasem.
„Cornic…“ zopakovala tiše a zamyšleně se rozhlédla, jestli někde poblíž nezahlédne jeho šedý kožíšek mezi stromy. Ale asi na to byli moc vysoko a koruny stromů překážely. „Má v sobě více, než dává najevo. Možná až příliš přemýšlí, nebo si není jistý, kam vlastně patří. Nedivím se mu. Neměl to asi lehké, ale… Jsme spolu dlouho a ještě mi toho příliš neřekl,“ připustila a kývla hlavou na odchod. Čekala je ještě spousta práce.
Při jeho otázce se ale zastavila. Neodpověděla hned, jen po něm přelétla pohledem, jakoby zvažovala, jestli mu má dát to, na co se ptá. A pak bez okolků řekla: „Už ne. Od partnera jsem dostala košem, pak zemřel. A vlčata jsou mimo Gallireu, aspoň co mi teď řekl Život… Takže… Na jednu stranu mě uklidnil, protože jsem měla strach, že… No, to je jedno. Jsou v pohodě, to je hlavní,“ povzdechla si a v jejích očích šel zahlédnout trn smutku. Nemohla si odpustit, jak jako matka selhala. „Nikde jsem nikdy nezůstávala příliš dlouho. Až teď,“ odmlčela se a zase se rozešla. „Třeba to teď bude jiné,“ dodala tiše a obrátila se na něj. „A co ty?“

//-> Les

• Pohovořit se zakládajícími členy smečky (pokud smečka nemá další zakládající členy, pohovořit s ostatními členy)

Na poděkování za květinu reagoval, že to byla maličkost. Pro něj možná, ale pro ni? Nedokázala vlastně ani pojmenovat, co v tu chvíli cítila. Bylo to možná zmatení, protože to neznala. Netušila, jak by se měla cítit, ani jak reagovat. Ona ve svém nitru cítila spousty emocí, zvlášť poslední roky, jen její typický chladný výraz věrně zůstával a nedokázal nic z toho pustit na povrch. Neuměla se usmívat, neuměla dělat obličeje, nic z toho, co ostatní. Možná všechny ty mimické svaly, které na to ostatní využívali, byli u ní úplně odumřelé, těžko říci. Nikdy ani netoužila se tvářit jako ostatní. Byla ráda, že pro ostatní vlky je nečitelnou, nebyla tak zranitelná. Život ji už naučil, že jakmile projeví nějaké city, dostane od osudu kudlu do zad. A po tom už vážně netoužila. Až teď začala být na pochybách, jestli zakládání smečky byl úplně tak dobrý nápad. Co když tu bude mít dlouholeté členy, kteří jí přirostou k srdci? Bude se umět k nim chovat? Jak to vlastně všechno bude fungovat, to netušila. Zatím to bylo nepředstavitelné, protože tu byla jen s Tomášem a Cornicem, který se tu někde zdržoval v povzdálí.
"Neboj se, násilím tě tu držet nebudu," pronesla poklidně, jakmile všechny ty pochybnosti zahnala. Ono to nějak dopadne. "Ale musíme se střídat. Jednou to tu pohlídáš ty, jednou já," navrhla řešení pro to, aby si oba mohli občas užít nějaký ten výlet. Spolu asi nebudou moct jenom tak někam jít, ale třeba časem, až se najdou spolehliví jedinci, bude možné i to.
Vstala a zaujetím jí uši vystřelily dopředu. Došla k němu a nakoukla do díry ve kmeni. "No," začala, když na ni najednou civěl pár velkých jantarových kukadel. "I s hlídačem," ušklíbla se a pohodila hlavou směrem k sově, kterou očividně probudila ze spánku. Vzdálila se, aby z ní nebyla nervózní. Měla štěstí, že Lyl opeřence k jídlu moc nemusela, takže dostala milost. A když bude chtít sama, může tam klidně zatím spokojeně žít. "Jo, v zemi je přeci jen chladněji," podotkla a přešla k okraji "hnízda", aby mohla sledovat vycházející slunce. Jeho paprsky jemně hladily její zlatavou srst a ta se najednou krásně leskla. Jako kdyby z Lyl najednou bylo druhé sluníčko, i když nazvat ji zrovna takhle by bylo docela úsměvné. "Tak to budeme pak muset nějak vymyslet, ale nehoří to," řekla ještě ohledně úložiště kořisti. "Asi si užijeme klidné ráno a pak bychom mohli jít kouknout na ten potůček. A najít Cornica," navrhla.

• Založit úkryt (další zakládající členové mohou např. pomáhat kopat noru)

Dal jí květinu, kterou sebou přinesla. Zlatavá mírně znejistěla, protože to nečekala. Vlastně, ve finále se jí asi nikdy nestalo, že by dostala od vlka květinu. Aspoň pokud si pamatovala správně. Sigy zase takový romantik nebyl, ačkoliv byl hodný, moc ohromné romantiky tam neprobíhalo. Zatímco Tomáš, se kterým strávila sotva pár dní, jí pokládal květiny k nohám. A ona nevěděla, jak se na to má tvářit. Jak by se měla zachovat. Nebudeme si nic nalhávat, ona úplně romantička taky nebyla. Těžko říct, jestli to bylo tím, že se jí takových věcí opravdu moc nedostávalo, takže nebyla zvyklá, nebo prostě byla tak tvrdá, jak se tvářila. Takže stále zaraženě hleděla na květinu a pak pomalu zvedla pohled k tomu, kdo jí ji věnoval se slovy, že hodnějšího vlka nenajde. „Asi nemám ani v plánu hledat,“ poznamenala s mlasknutím chladně, jako kdyby schovávala svoje emoce, které v ní teď probíhaly, za nějakou ledovcovou stěnu.
Nakonec se dramaticky nadechla. „Ale děkuji,“ hlesla tiše, s evidentním problémem něco takového vyslovit. Nebo si vůbec přiznat, že za něco takového děkovat vůbec chce. Raději pak odvrátila pohled a užívala si ten výhled. Tomáš poznamenal, že je to tu dokonalé a vypadá to, jako kdyby jim celý les lehnul k tlapám. Nemohla jinak, než souhlasit. „Dovedu si představit, že tu strávím zbytek života,“ uznala poklidně, zatímco se bez ustání kochala. Na chvíli se odmlčela, evidentně přemýšlející, co dále. „Napadá tě ještě něco, jak to tady vylepšit? Určitě by se časem hodily nějaké kožešiny. Taky by nebylo od věci popřemýšlet, kam budeme dávat jídlo. Možná by nebylo špatné někde u stromu vytvořit skrýš. V zemi přeci jen bude chladněji a nebude se tak rychle kazit,“ uvažovala a vrátila k němu zlatavý pohled, protože věděla, že k tomu určitě něco bude mít, nebo se zamyslí nad jiným způsobem, jak zde vhodně uchovávat kořist. Postřehla za ním, jak se již příroda zase probouzí a přicházelo ráno. Vypadalo to, že východu slunce si nemohli vybrat vhodnější místo. Měla bych probudit Cornica a vzít ho sem, napadlo ji. Byl tu ještě vůbec?

• Založit úkryt (další zakládající členové mohou např. pomáhat kopat noru)
//<- Švitořivý les

Vyskákala na první větve a zastavila se, aby se mohla zaprvé rozhlédnout, za druhé poslouchat, co jí říká její společník. Navzdory tomu, že se jí ve výrazu nehnula jediná emoce, zaujatě poslouchala jeho slova a všechny jeho argumenty si ověřovala na vlastní oči a tlapky. Povídal, že kdyby náhodou někdo upadl, tak by ani nedopadl na zem, ale o patro níž. Shlédla dolů – a opravdu to tak bylo. „Uhm,“ přikývla souhlasně hlavou a vydala se zkoumat další patra. Povídal, že na první patro by se dostal i vlk bez tlapky, což byla pravda. Nebylo vlastně nijak složité se na strom dostat a skákat, kam se jí zachtělo. A čím výše se dostala, tím víc se jí naskytoval pěkný výhled na okolí. A to bylo asi to, co se jí na tom líbilo nejvíce. Kdo se kde mohl válet a ještě u toho mít hezký výhled? Po cestě občas urvala nějakou menší mladou větvičku, která zavazela v projití a mohlo hrozit vypíchnutí oka. Překvapovalo ji, že je strom ještě schopný plodit nové výhonky, když byl tak starý.
Po cestě občas něco odklidila, nebo shodila dolů nějaký nepořádek, co se jí nelíbil, až se nakonec dostala až na to nejvyšší patro. Fascinovaně vydechla. Připomínalo to obrovské hnízdo, vypadalo to dost pohodlně a navíc! Ten úžasný výhled. A všichni víme, že Lyl výhledy miluje. „Tady budu bydlet já,“ prohlásila přesvědčivě pevným hlasem. Pak loupla pohledem po Tomášovi. „Když budeš hodnej, tak tě sem někdy pustím třeba,“ dodala s mírným úšklebkem. Pak se vydala místečko trochu upravit, ptactvo tady nechalo nějaký nepořádek, po kterým úplně netoužila. A když bylo hotovo, spokojeně ulehla, protože potřebovala pauzu. „Je hrozný vedro,“ postěžovala si znechuceně, zatímco se s plazanem venku chladila. Vypadalo to ale, že je rozhodnuto a tenhle strom se opravdu stane úkrytem nově vznikající smečky. Nejvyšší patro ji očividně chytlo za srdce a nevypadalo to, že by se jí odtud chtělo pryč. "Tak jo no, ukecals mě," hlesla nakonec, aby potvrdila to, co bylo už jasné.

• Založit úkryt (další zakládající členové mohou např. pomáhat kopat noru)

Nebyla s tím úplně spokojená. Chladnými zraky stále přejížděla ten strom a přemýšlela, jak by z tohoto mohl vzniknout pohodlný úkryt úplně pro každého. Tomáš namítal, že by to tak černě neviděl a začal jí předkládat různé důvody. Sice v tom zase hrála magie - bez té by si vlci nejspíš ve zdejší zemi nevytřeli ani zadek, to bylo Zlatavé jasné, ale jinak to byly docela dobré argumenty. Posadila se a obtočila ocas okolo předních nohou. Sledovala svého spoluzakladatele s uvážlivým mlčením, aniž by se jí ve výrazu hnula jediná emoce. Pouze občas střihla uchem v náznaku nějakého zaujetí, zatímco sama přemítala, jak by se místečko dalo zvelebit. A až jeho poslední věta zasáhla do živého a ona pozvedla koutek v krátkém úšklebku, přičemž si olízla čenich. "Ty ale umíš argumentovat, co?" Podpíchla ho trochu laškovně, protože se jí to líbilo. Měl něco do sebe tenhle mládenec, to musela nechat. Ale... I z ní byla znovu v podstatě mladice, takže za ním v ničem nepokulhávala.
"A co vlčata? Kdyby tady nějaká byla, dostanou se tam?" nadnesla otázku a natočila hlavu na stranu. Pak se konečně zvedla a začala si strom obcházet. "Starý vlk... Zraněný vlk. Prostě čímkoliv omezený kus, který má znemožněný pohyb?" mluvila dál, zatímco si potenciální úkryt obcházela jako lovec svou kořist. Její chůze byla ladná. A ona si to užívala. Nakonec uznala, že to bude muset všechno prozkoumat na vlastní tlapu a buď tenhle nápad definitivně schválit, nebo zamítnout. Vše si prohlížela kritickým pohledem, zvažovala bezpečnou cestu nahoru, tu nejlehčí, právě pro ty, které před chvílí zmiňovala. Jasně, že nad tím Tomáš nepřemýšlel, když ještě starej nebyl, ani neměl vlčata. Nebo jo? Ta otázka v ní rozdmýchala zvědavost. Vlčice zvedla hlavu nad sebe, kde se Tomáš nacházel. Pak se rozhodla, že tohle není téma, který by s ním chtěla probírat, aspoň ne teď, tak brzy. Sama by nejspíš musela načít téma, které ji tak hrozně bolelo. Místo toho se na chvíli uchýlila k mlčení a vyskočila konečně na ten strom, aby jej mohla prozkoumat.

//-> Zpěvný dub