Příspěvky uživatele

< návrat zpět

• Pohovořit se zakládajícími členy smečky (pokud smečka nemá další zakládající členy, pohovořit s ostatními členy)

Zůstala chvíli stát a pozorovala, jak se přibližuje ke kmeni a dívá se dovnitř, jakoby se na chvíli proměnil ve štěně. Pobaveně se ušklíbla, ale zůstala mlčet. Jen lehce zakroutila hlavou a zadívala se jinam, aby na sobě nedala znát, jak moc ji to v nitru rozehřálo. Ta lehkost, se kterou se těšil z maličkostí. Bylo to nakažlivé. Možná právě to jí chybělo v životě nejvíc –nepředstírané a nečekané radosti.
„Možná jí to jméno nepřidělíme my, ale ona nám,“ prohodila tiše, víc pro sebe než pro něj a pak stočila chladný pohled zpět k němu. „A jestli se odstěhuje, budeme na ni mít stejně vzpomínku. Že s námi byla první,“ dodala po chvilce a pohlédla mu do očí. Zaměřila se pak na jeho poznámku ohledně toulek. Přikývla. „Usazení… zní to jako slovo, které jsem donedávna považovala za synonymum ke smrti nudou,“ poznamenala s úšklebkem. „Takže jo. Bude fajn, když se občas budeme moct jít toulat,“ připustila poklidně a mávla ocasem.
„Cornic…“ zopakovala tiše a zamyšleně se rozhlédla, jestli někde poblíž nezahlédne jeho šedý kožíšek mezi stromy. Ale asi na to byli moc vysoko a koruny stromů překážely. „Má v sobě více, než dává najevo. Možná až příliš přemýšlí, nebo si není jistý, kam vlastně patří. Nedivím se mu. Neměl to asi lehké, ale… Jsme spolu dlouho a ještě mi toho příliš neřekl,“ připustila a kývla hlavou na odchod. Čekala je ještě spousta práce.
Při jeho otázce se ale zastavila. Neodpověděla hned, jen po něm přelétla pohledem, jakoby zvažovala, jestli mu má dát to, na co se ptá. A pak bez okolků řekla: „Už ne. Od partnera jsem dostala košem, pak zemřel. A vlčata jsou mimo Gallireu, aspoň co mi teď řekl Život… Takže… Na jednu stranu mě uklidnil, protože jsem měla strach, že… No, to je jedno. Jsou v pohodě, to je hlavní,“ povzdechla si a v jejích očích šel zahlédnout trn smutku. Nemohla si odpustit, jak jako matka selhala. „Nikde jsem nikdy nezůstávala příliš dlouho. Až teď,“ odmlčela se a zase se rozešla. „Třeba to teď bude jiné,“ dodala tiše a obrátila se na něj. „A co ty?“

//-> Les

• Pohovořit se zakládajícími členy smečky (pokud smečka nemá další zakládající členy, pohovořit s ostatními členy)

Na poděkování za květinu reagoval, že to byla maličkost. Pro něj možná, ale pro ni? Nedokázala vlastně ani pojmenovat, co v tu chvíli cítila. Bylo to možná zmatení, protože to neznala. Netušila, jak by se měla cítit, ani jak reagovat. Ona ve svém nitru cítila spousty emocí, zvlášť poslední roky, jen její typický chladný výraz věrně zůstával a nedokázal nic z toho pustit na povrch. Neuměla se usmívat, neuměla dělat obličeje, nic z toho, co ostatní. Možná všechny ty mimické svaly, které na to ostatní využívali, byli u ní úplně odumřelé, těžko říci. Nikdy ani netoužila se tvářit jako ostatní. Byla ráda, že pro ostatní vlky je nečitelnou, nebyla tak zranitelná. Život ji už naučil, že jakmile projeví nějaké city, dostane od osudu kudlu do zad. A po tom už vážně netoužila. Až teď začala být na pochybách, jestli zakládání smečky byl úplně tak dobrý nápad. Co když tu bude mít dlouholeté členy, kteří jí přirostou k srdci? Bude se umět k nim chovat? Jak to vlastně všechno bude fungovat, to netušila. Zatím to bylo nepředstavitelné, protože tu byla jen s Tomášem a Cornicem, který se tu někde zdržoval v povzdálí.
"Neboj se, násilím tě tu držet nebudu," pronesla poklidně, jakmile všechny ty pochybnosti zahnala. Ono to nějak dopadne. "Ale musíme se střídat. Jednou to tu pohlídáš ty, jednou já," navrhla řešení pro to, aby si oba mohli občas užít nějaký ten výlet. Spolu asi nebudou moct jenom tak někam jít, ale třeba časem, až se najdou spolehliví jedinci, bude možné i to.
Vstala a zaujetím jí uši vystřelily dopředu. Došla k němu a nakoukla do díry ve kmeni. "No," začala, když na ni najednou civěl pár velkých jantarových kukadel. "I s hlídačem," ušklíbla se a pohodila hlavou směrem k sově, kterou očividně probudila ze spánku. Vzdálila se, aby z ní nebyla nervózní. Měla štěstí, že Lyl opeřence k jídlu moc nemusela, takže dostala milost. A když bude chtít sama, může tam klidně zatím spokojeně žít. "Jo, v zemi je přeci jen chladněji," podotkla a přešla k okraji "hnízda", aby mohla sledovat vycházející slunce. Jeho paprsky jemně hladily její zlatavou srst a ta se najednou krásně leskla. Jako kdyby z Lyl najednou bylo druhé sluníčko, i když nazvat ji zrovna takhle by bylo docela úsměvné. "Tak to budeme pak muset nějak vymyslet, ale nehoří to," řekla ještě ohledně úložiště kořisti. "Asi si užijeme klidné ráno a pak bychom mohli jít kouknout na ten potůček. A najít Cornica," navrhla.

• Založit úkryt (další zakládající členové mohou např. pomáhat kopat noru)

Dal jí květinu, kterou sebou přinesla. Zlatavá mírně znejistěla, protože to nečekala. Vlastně, ve finále se jí asi nikdy nestalo, že by dostala od vlka květinu. Aspoň pokud si pamatovala správně. Sigy zase takový romantik nebyl, ačkoliv byl hodný, moc ohromné romantiky tam neprobíhalo. Zatímco Tomáš, se kterým strávila sotva pár dní, jí pokládal květiny k nohám. A ona nevěděla, jak se na to má tvářit. Jak by se měla zachovat. Nebudeme si nic nalhávat, ona úplně romantička taky nebyla. Těžko říct, jestli to bylo tím, že se jí takových věcí opravdu moc nedostávalo, takže nebyla zvyklá, nebo prostě byla tak tvrdá, jak se tvářila. Takže stále zaraženě hleděla na květinu a pak pomalu zvedla pohled k tomu, kdo jí ji věnoval se slovy, že hodnějšího vlka nenajde. „Asi nemám ani v plánu hledat,“ poznamenala s mlasknutím chladně, jako kdyby schovávala svoje emoce, které v ní teď probíhaly, za nějakou ledovcovou stěnu.
Nakonec se dramaticky nadechla. „Ale děkuji,“ hlesla tiše, s evidentním problémem něco takového vyslovit. Nebo si vůbec přiznat, že za něco takového děkovat vůbec chce. Raději pak odvrátila pohled a užívala si ten výhled. Tomáš poznamenal, že je to tu dokonalé a vypadá to, jako kdyby jim celý les lehnul k tlapám. Nemohla jinak, než souhlasit. „Dovedu si představit, že tu strávím zbytek života,“ uznala poklidně, zatímco se bez ustání kochala. Na chvíli se odmlčela, evidentně přemýšlející, co dále. „Napadá tě ještě něco, jak to tady vylepšit? Určitě by se časem hodily nějaké kožešiny. Taky by nebylo od věci popřemýšlet, kam budeme dávat jídlo. Možná by nebylo špatné někde u stromu vytvořit skrýš. V zemi přeci jen bude chladněji a nebude se tak rychle kazit,“ uvažovala a vrátila k němu zlatavý pohled, protože věděla, že k tomu určitě něco bude mít, nebo se zamyslí nad jiným způsobem, jak zde vhodně uchovávat kořist. Postřehla za ním, jak se již příroda zase probouzí a přicházelo ráno. Vypadalo to, že východu slunce si nemohli vybrat vhodnější místo. Měla bych probudit Cornica a vzít ho sem, napadlo ji. Byl tu ještě vůbec?

• Založit úkryt (další zakládající členové mohou např. pomáhat kopat noru)
//<- Švitořivý les

Vyskákala na první větve a zastavila se, aby se mohla zaprvé rozhlédnout, za druhé poslouchat, co jí říká její společník. Navzdory tomu, že se jí ve výrazu nehnula jediná emoce, zaujatě poslouchala jeho slova a všechny jeho argumenty si ověřovala na vlastní oči a tlapky. Povídal, že kdyby náhodou někdo upadl, tak by ani nedopadl na zem, ale o patro níž. Shlédla dolů – a opravdu to tak bylo. „Uhm,“ přikývla souhlasně hlavou a vydala se zkoumat další patra. Povídal, že na první patro by se dostal i vlk bez tlapky, což byla pravda. Nebylo vlastně nijak složité se na strom dostat a skákat, kam se jí zachtělo. A čím výše se dostala, tím víc se jí naskytoval pěkný výhled na okolí. A to bylo asi to, co se jí na tom líbilo nejvíce. Kdo se kde mohl válet a ještě u toho mít hezký výhled? Po cestě občas urvala nějakou menší mladou větvičku, která zavazela v projití a mohlo hrozit vypíchnutí oka. Překvapovalo ji, že je strom ještě schopný plodit nové výhonky, když byl tak starý.
Po cestě občas něco odklidila, nebo shodila dolů nějaký nepořádek, co se jí nelíbil, až se nakonec dostala až na to nejvyšší patro. Fascinovaně vydechla. Připomínalo to obrovské hnízdo, vypadalo to dost pohodlně a navíc! Ten úžasný výhled. A všichni víme, že Lyl výhledy miluje. „Tady budu bydlet já,“ prohlásila přesvědčivě pevným hlasem. Pak loupla pohledem po Tomášovi. „Když budeš hodnej, tak tě sem někdy pustím třeba,“ dodala s mírným úšklebkem. Pak se vydala místečko trochu upravit, ptactvo tady nechalo nějaký nepořádek, po kterým úplně netoužila. A když bylo hotovo, spokojeně ulehla, protože potřebovala pauzu. „Je hrozný vedro,“ postěžovala si znechuceně, zatímco se s plazanem venku chladila. Vypadalo to ale, že je rozhodnuto a tenhle strom se opravdu stane úkrytem nově vznikající smečky. Nejvyšší patro ji očividně chytlo za srdce a nevypadalo to, že by se jí odtud chtělo pryč. "Tak jo no, ukecals mě," hlesla nakonec, aby potvrdila to, co bylo už jasné.

• Založit úkryt (další zakládající členové mohou např. pomáhat kopat noru)

Nebyla s tím úplně spokojená. Chladnými zraky stále přejížděla ten strom a přemýšlela, jak by z tohoto mohl vzniknout pohodlný úkryt úplně pro každého. Tomáš namítal, že by to tak černě neviděl a začal jí předkládat různé důvody. Sice v tom zase hrála magie - bez té by si vlci nejspíš ve zdejší zemi nevytřeli ani zadek, to bylo Zlatavé jasné, ale jinak to byly docela dobré argumenty. Posadila se a obtočila ocas okolo předních nohou. Sledovala svého spoluzakladatele s uvážlivým mlčením, aniž by se jí ve výrazu hnula jediná emoce. Pouze občas střihla uchem v náznaku nějakého zaujetí, zatímco sama přemítala, jak by se místečko dalo zvelebit. A až jeho poslední věta zasáhla do živého a ona pozvedla koutek v krátkém úšklebku, přičemž si olízla čenich. "Ty ale umíš argumentovat, co?" Podpíchla ho trochu laškovně, protože se jí to líbilo. Měl něco do sebe tenhle mládenec, to musela nechat. Ale... I z ní byla znovu v podstatě mladice, takže za ním v ničem nepokulhávala.
"A co vlčata? Kdyby tady nějaká byla, dostanou se tam?" nadnesla otázku a natočila hlavu na stranu. Pak se konečně zvedla a začala si strom obcházet. "Starý vlk... Zraněný vlk. Prostě čímkoliv omezený kus, který má znemožněný pohyb?" mluvila dál, zatímco si potenciální úkryt obcházela jako lovec svou kořist. Její chůze byla ladná. A ona si to užívala. Nakonec uznala, že to bude muset všechno prozkoumat na vlastní tlapu a buď tenhle nápad definitivně schválit, nebo zamítnout. Vše si prohlížela kritickým pohledem, zvažovala bezpečnou cestu nahoru, tu nejlehčí, právě pro ty, které před chvílí zmiňovala. Jasně, že nad tím Tomáš nepřemýšlel, když ještě starej nebyl, ani neměl vlčata. Nebo jo? Ta otázka v ní rozdmýchala zvědavost. Vlčice zvedla hlavu nad sebe, kde se Tomáš nacházel. Pak se rozhodla, že tohle není téma, který by s ním chtěla probírat, aspoň ne teď, tak brzy. Sama by nejspíš musela načít téma, které ji tak hrozně bolelo. Místo toho se na chvíli uchýlila k mlčení a vyskočila konečně na ten strom, aby jej mohla prozkoumat.

//-> Zpěvný dub

• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

Tomíno namítal, že žijeme v magickém světě a nějak si s opadáváním stromů poradí. Chvíli na něj upírala beze slov svůj ledový pohled. Bylo to, jako kdyby mu mlčky říkala, že by měl zaklapnout tlamu. Téma magie ji pořád určitým způsobem vadila. Vadilo ji to, jak s ní vlci všechno ovlivňovali. Přirozený chod v přírodě, lovy, souboje, prostě všechno. Odfrkla si. "No jo no," zabrblala potom neochotně a dál se k tomu nevyjadřovala. Raději se zase věnovala svému okolí a snažila se vysledovat nějaký úkryt. Když našla první variantu, nebyl s ní ani jeden z vlků spokojen, takže byli nuceni hledat dát. Přišlo jí zvláštní, jak už myslel na ostatní vlky. Bude zodpovědný. Ten víc empatický tady bude rozhodně on. Ale to je fajn. On bude tahat nové ovečky. Já budu zuby vyhánět nepřátele. Bude to hezky rozložené, uvažovala a přemýšlela, jak se mohlo stát, že měla tolik štěstí, že očividně našla vlka, který k ní seděl jako puzzle. Sice je čekalo ještě dlouhé poznávání, ale do teď se na všem více méně shodli.
Co ale nečekala bylo, že hned, jak zmerčí nějaký obrovský strom, začne se po něm sápat. Ona zůstala stát hezky nohama pevně na zemi a pouze ho ze svého místa sledovala. "Uhm... No právě. Je to strom," zdůraznila a pozvedla "obočí" v otázce, jestli to opravdu myslí vážně. Před chvílí si myslela, že bude Tomáš myslet na bezpečí a pohodlí ostatních, ale teď to tak zase nevypadalo. Teatrálně si povzdechla, obrátila oči v sloup a elegantně se otočila na packách. "Dobrá, zkoumej strom a já se půjdu ještě podívat, jestli tu není něco lepšího," zahlásila a rozešla se zase zpátky do lesa. Pročesávala okolí a nakoukla snad do každé nory, která tu byla. Ale nikde nebylo nic, do čeho by se vešla smečka. I když malá, prostě ne. Byla zde místečka pro jednoho vlka, při nejlepším pro dva, ale třeba pro deset členů? Ani náhodou. Po nějaké době hledání se musela zase velmi neochotně vrátit k obrovskému dubu, který okupoval její spoluzakladatel. "No," začala s nelibostí. "Budeme to muset zvážit. A nebo nějak vytvořit něco vlastního," řekla, očividně nespokojena. Nebylo to přeci jen tak dlouho, co ji bolely klouby jako čert. Co když se k nim přidá nějaký senior? Bude vůbec schopný se na ten strom dostat? A co nějaké pohodlnější, teplejší zázemí?

• Najít vhodné místo pro úkryt (projít území a najít různé možnosti, pak vybrat)

Ona si teda na zpěv ptactva nikdy extra nepotrpěla, ale byl fakt, že čím byla starší, tím méně na to byla přecitlivělá. Ale pamatovala si, jak jí to jako puberťačce lezlo na nervy. Musela se ještě jednou podívat na Cornica. Třeba mu to vadilo taky? Třeba to byla neřest puberťáků ze severu, kde to nikdy tolik neřvalo? Těžko říci. Tak či tak, Lyl měla zase v oblibě listnaté stromy. Ale tady byl trochu háček. "Je to tu hezké. Ale víš, co se bude dít v zimě, že jo?" zeptala se Tomína a pohlédla do jeho fialových očích. Bylo v nich zcela evidentní nadšení. Lyl si najednou díky němu a celé této situaci připadala opravdu bláznivě. Přesto dokázala uvažovat racionálně, ostatně jako vždy. Když nad sebou naposledy ztratila kontrolu, čekala najednou vlčata. "Jakmile ty stromy na podzim opadají, nebudeme tu dostatečně zakrytí," dopověděla nakonec svou myšlenku. Ale bylo v lese i pár jehličnatých stromů.
"Úkryt bych našla ideálně v místech, kde je spíše více jehličnanů," řekla zamyšleně a vydala se hlouběji do lesa. Zaslechla někde nedaleko i zurčení potůčku, ale to se zatím rozhodla moc neřešit. Bylo ovšem dobré vědět, že tu nějaký zdroj vody je. Musíme to tu prolést pořádně, ať je hlavně ten úkryt pohodlnej, napadlo ji. Procházela lesem a očima hledala to správné místo. Chvíli i začínala pochybovat, jestli se nějaké místečko vůbec naskytne. A nakonec něco zahlédla. Vypadalo to jako větší nora. Byl to vyvalený kmen a pod ním zůstala docela velká jeskyně, dalo by se říci. Zaměřila na to pohled a rozešla se blíže, aby nakoukla. "Meh," zabrblala a hlavu zase vytáhla. "je to malé a bylo by tu vlhko. Navíc by mohl padat strop," dala tomu tu správnou kritiku a zkoumavě pohlédla na Tomína. Počkala na jeho názor, než se vydala hledat dále. Oči měla na stopkách a prohlížela si každé zákoutí. A čím déle zde byla, tím více se jí tohle místo zamlouvala. Těšila se, až jej pozná. A těšila se, že zde bude paní domu. Ta představa byla pořád hrozně šílená a vzdálená, ale... Vážně to dělali.

//<- Dusot (S Corňou)

Bylo vtipné, jak se oba vlci shodli. Už jen to, že jim les zároveň padl do oka, musel být důkaz toho, že by se tam mohlo oběma líbit. A pokud měli stejný vkus na lesy, mohli ho mít i na spoustu jiných věcí, no ne? Každopádně jeho přiznání o tom, že ani neví, jak se smečka zakládá, ji trochu zarazila. "Heh," uchechtla se, vlastně bez jediného náznaku úsměvu. "Abych pravdu řekla, já také ne," poznamenala zamyšleně a zastavila se na okraji lesa. Začala se rozhlížet kolem. Les to byl vskutku hezký a měl své kouzlo. Nebyl tu náročný terén, spíše rovina.
"Myslím, že bychom se měli rozhlédnout, jak říkáš, po tom, zda tu někdo není. A asi najít zdroj vody, označkovat hranice a tak. Nic těžkého, ne? Pak to tady akorát hájit před cizinci. A získat poddané. Teda... Členy," ušklíbla se a zatvářila se nevinně. Cornic sdělil, že si půjde po cestě odpočinout, když pochopil, že se zde chvíli zdrží. Lyl přikývla a vyprovodila jej pohledem. Pak se zase otočila na Tomáše.

//<- Převrácená planina (S Cornicem)

Tomáš měl strach, jestli nemají hlad. Musela uznat, že byl ohleduplnější, než se na první dojem tvářil. Tedy, ne že by se tvářil, nebo choval nějak špatně, ale ještě stále ho poznávala. A poznávat nejspíš dlouho bude. Zavrtěla hlavou. Neměla teď na jídlo ani myšlenky. To mohli zvládnout později. "Myslím, že v tom nejsem sama," ušklíbla se na něj pobaveně, když řekl, že je střelená. Jo, to byla. Najednou. Možná takto dopadali všichni, co dostali šanci na nový život, kdo ví. Lyl se toho zhostila s veškerou parádou a rozhodla se nepromarnit ani minutu.
Bedlivě pozorovala lesík, kolem kterého zrovna probíhali. Vypadal docela dobře. "Podívej, tohle nevypadá špatně," pronesla zamyšleně, když se na chvíli zastavila, hledíc na Skvělé místo pro život. Prohlížela si to místo kritickým pohledem. "Ale... Je ze všech stran otevřený. Nevím, jestli by to bylo strategický," uznala potom a opět se podívala po její společnosti, co na to říká. "Porozhlédla bych se ještě kolem. Kdyžtak se sem ještě můžeme vrátit," navrhla, švihla ocasem a opět rozhýbala své pozadí k pohybu. Ach, jak jednoduché to bylo. Perfektní pocit. Ale ten les, na který padly její zraky vzápětí, už stál za to, aby ho zašli prozkoumat. Pohodila k němu hlavou.
"Támhle. To bychom mohli omrknout," navrhla, chvíli vyčkala, zda nebudou nějaké námitky a pak se tím směrem rozešla. Čekal je první průzkum a ona na něj byla upřímně zvědavá. Mohlo to být to správné místo? To vlci jistě již brzy zjistí.

//-> Švitořivý les

//<- Tmavé smrčiny (přes řeku Tenebrae, s Cornim)

Trojice vlků překonala řeku, ve které se Zlatavá příjemně zchladila. Je pravda, že momentálně jejich rozbouřenou výpravu kdo ví kam trochu zpozdila, na druhou stranu už přemýšlela nad vhodným místem, takže potřebovala jejich zběsilé tempo trochu přibrzdit. Jakmile si i pánové udělali, co potřebovali, ať už to bylo smočení tlapek, nebo třeba hasit žízeň, zase se vydala plna elánu na cestu. Přemýšlela, co to vlastně dělá. Jestli se nezbláznila. Šla právě s cizím vlkem zakládat smečku? Fakt nikdy nic bláznivějšího neudělala. Ani její útočné výpady na evidentně silnější vlky nebyli tak šílené, jako tohle. Ale nač přemýšlet? Stejně jak řekl její parťák, tahle příležitost může být jen jednou. Nač ji promarnit? Během té chvíle, co se znali, bylo docela evidentní, že by si mohli rozumět. On jí pomalu líbal tlapy, ale byl pořád v rámci slušnosti za její osobní hranicí. Tušila, že by si mohla omotat kolem drápku a on by skákal, jak by ona řekla, ale to zase úplně nepotřebovala. Důležité bylo, aby spolu vycházeli.
"Máš pravdu," souhlasila tedy ohledně té šance. Už se rozhlížela, ale bylo ještě brzy. "Jen bych to vzala více na sever, abych se tu neupekla," navrhla, narážejíc na svůj hustý seveřanský kožich. "Každopádně když se budeme držet tohoto směru, mám dojem, že v těchto místech nikdy žádná smečka nebyla," uvažovala nahlas a ohlédla se, co na to vlčisko říká.

//-> Dusot

//<- Narrské kopce (přes Prstové hory, s Cornicem - manipulace povolena)

Na jeho pochvalu reagovala pouze krátkým pohledem, kterým dala najevo, že to ví. Cítila se momentálně opravdu jako vládkyně světa. I přesto po chvíli vděčně kývla hlavou a houpla ocasem. Pak se zdál být překvapený. A ona se mu ani trochu nedivila. Znali se sotva chvíli, tady panička se šla omladit k Životovi a hned z ní padali bláznivé nápady, jako kdyby neomládla jen tělem, ale opravdu i duší. Cornic se na to tedy moc nevyjádřil, ale nechala ho být, aby to vstřebal. Budu si o tom s ním muset potom popovídat o samotě, napadlo ji, když se ohlédla za mlčícím puberťákem. Možná bude chtít jít úplně svou cestou, kdo ví. Byl už velký. Hrozný, jak to uteklo, napadlo ji.
Ty hory, co jí předtím dávaly tolik zabrat, pro ni najednou nebyli nic. S Tomášem po boku a Cornim v patách se hnala pomalu jako s větrem o závod. "Chybět mi asi bude," uznala potom, ačkoliv bez náznaku jakékoliv emoce. "Ale nemůžu novou šanci promarnit tím, že tam znovu zestárnu, no ne?" Ještě teď vzpomínala na slova Života. Že tam přišla na poslední chvíli. Měla opravdu na kahánku a teď si to plně uvědomovala. Chvíli byla trochu rozházená z toho pošťouchnutí, co jí daroval Tomáš, ale když zaslechla jeho slova a smích, i Zlatavé se na chvíli rozzářily oči. "I já... I já," přitakala souhlasně, evidentně spokojená.

//-> Převrácená planina (přes řeku Tenebrae)

Hlásim Lylku na neherní část

<- Vrchol Narrských kopců

Scházela z kopce od Života zase dolů, ale najednou to bylo o něco lehčí. Nahoru odcházela unavená a bolavá vlčice, dolů scházela vlčice v těch nejlepších letech a kondici. Celá zářila a výjimečně nejen svým zlatavým kožichem. Zářila energií a elánem. Už na první pohled bylo znát, že jí Život vyhověl v tom, o co ho přišla žádat. Dorazila k vlkům, jako první si to namířila ke Cornimu, kterého jemně šťouchla čumákem. Pak je zkontrolovala pohledem oba a nepatrně rozvlnila ocas, aby dala najevo svou spokojenost. Nejraději by se teď posadila a ještě si pořádně očistila kožich, aby vypadala úplně dokonale, ale uznala, že to ani nepotřebuje. Cítila, jak se k ní vrátila veškerá elegance a síla světa. Byla zase silná a nezastavitelná a ten pocit byl… K nezaplacení. Neřekla zatím ani slovo, jen nechala vyzařovat své mladší já. Byl skvělý pocit, že sice byla zase o kus mladší, ale v hlavě jí zůstaly veškeré životní zkušenosti. A dokonalý pocit byl i to, že věděla, že její vlčata jsou v pořádku a naživu. Jen někde jinde. Musela přemýšlet nad tím, co Život myslel tím, že jí možná brzy pošlou pozdrav. Ať to mělo být cokoliv, nemohla se dočkat.
„Inu,“ začala sebevědomě a zaměřila své zlaté zraky na Tomáše. „teď, když jsem zase jako nová, uznala jsem, že jsem ještě v životě neudělala nic pořádně bláznivého,“ pronesla a naznačila oběma, že půjdou. Rozešla se s neskrývanou elegancí a ladností, která jí kvůli bolavým kloubům předtím už opravdu chyběla. „Takže, co kdybychom ti s tou smečkou pomohli?“ zeptala se, první s pohledem na Tomáše, pak mrkla na Cornica. „Co na to říkáš?“ zeptala se mladíčka vyzývavě a pozvedla „obočí“. Byla zvědavá, jestli do toho s ní půjde, nebo se raději vrátí do Mechové smečky, rozhodnutí bylo na něm. Lhala by ovšem, že by jí to nebylo líto. Jen, když teď dostala novou šanci a nejspíš spoustu času navíc, musela ho využít nějak smysluplně. A to nebylo v poklidu a míru zase stárnout v Mechové smečce. Chtělo to nový životní směr, aby se Lylwelin neustále neutápěla v tom samém.

//-> Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)

Moc děkuji
Poprosím 1 hvězdičku do rychlosti a 1 do obratnosti :)

Hlásím Thyru do vlčat.
Aithéra na záhadu.
Tristana na piráty.