Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 4/10 Rigel

Ledový pohled na něm nechala viset o chvilku déle, než bylo nutné. Snad jako by stále zvažovala, zda ji jeho přítomnost má bavit, nebo spíš otravovat. „Ocenit, jo? To slovo se k tobě nějak nehodí,“ odvětila hlasem prosyceným cynismem, ale bez nějakého hrotu, spíše jen škádlila. To ji přešlo ve chvíli, kdy ji, stejně jako minule, přirovnával k pochcanému sněhu. Chladné zraky sice neuhnuly ani o píď, za to srst na jejích lopatkách se naježila. I tak se ale krátce uchechtla. „To je ale poezie. Je vidět, že sis za ty roky nenechal otupit jazyk,“ začala medovým tónem, který pomalu přecházel do varovného vrčení: „jen si dej pozor, aby ti někdo ten sníh nestrčil do tlamy a nezadusil tě.“ Bylo to varovné zasyčení. Na svou srst byla vysazená. A jestli byl tady panáček barvoslepej, mile ráda tu namočí na sníh a vymáchá mu v tom tlamu, aby si rozdíl mezi žlutou močkou a leskem zapadajícího slunce, prohlédl z blízka. Každopádně se pak uspořádaně usadila, jako kdyby mu před chvílí vůbec nevyhrožovala.
Na jeho mávnutí tlapou a zmínění „menšího mráčku“ naklonila skepticky hlavu na stranu. „Mráček, jo? Ty jsi spíš uměl vyvolat pořádnou bouři, nebo tě přeceňuju?“ Přimhouřila oči. „Ten malej mráček musel být opravdu roztomilej, že tě takto zničil. To muselo stát za to,“ vydechla v touze to vidět. To, jak tomuto frajírkovi někdo pěkně zatopil pod zadkem. Muselo to být k popukání. Ale i tenhle pohled jí stačil ke štěstí.
Když se otázal na smečku, na moment se odmlčela. Raději by teď skočila ze skály, než mu cokoliv říci o křehké Ageronské smečce. Všechno v ní bylo ještě poměrně nahnuté a nepřišlo jí, že by drželi pořádně po spolu. Původní členové znamenali stále značný problém, protože byli všichni posedlí bývalými alfami, kteří je bez rozloučení opustili jako dva sobečtí smradi. „V Mechu je pořád všechno v klidu,“ pronesla potom chladně, aniž by na ní vůbec šlo poznat, jak moc tuhle odpověď vzala oklikou. „A co ty, Chcíplino? Když neděláš zrovna mrtvolu a nehraješ si na mráčky, koho máš, kromě sebe?“

Na Lyl (73 bodů) poprosím:
1 hvězdičku do síly - 15 bodů
1 hvězdičku do taktiky - 15 bodů
2 hvězdy do magie bolesti - 30 bodů
26 kytek za 13 bodů

Kujiii

Připsáno a děkuji za účast

Srpen 3/10 Rigel

Přejela si pomaličku jazykem po ostrých zubech. „Dokážu zpříjemnit bídnej život ne jednomu kolemjdoucímu,“ podotkla s neskrývaným sebevědomím, ačkoliv to nemyslela vážně, když zahlásil, že den nemohl být lepší. Bylo jí upřímně uplně jedno, jak to myslel, jestli měl ve finále radost, že na něj natrefila ona, nebo naopak absolutně. Byla dávno úplně někde jinde, než tehdy, když se potkali poprvé. Ale to on musel být taky. Kdo ví, co se mu v životě semlelo a jak moc dokázal být nepředvídatelnej teď. A ačkoliv to nerada uznávala, právě ta jeho nepředvídatelnost byla něco, co ji k němu táhlo. Takové zvláštní chvění v nitru, že neví, co od něj čekat a že je to jinak rovnocenný soupeř. Nebyl to sice ten úžasný pocit, jako když z někoho cítila strach, ale tohle bylo zase úplně něco jiného.
Mírně se napnula, když mu pohled sklouzl na její postavu. Ledové oči zůstaly nehnuté, ale v koutcích se jí objevil nepatrný úšklebek. Neodpověděla, jen naklonila hlavu. Jeho kompliment zůstával viset ve vzduchu. I kdyby to myslel vážně, Zlatavá nebyla schopná přijímat komplimenty. Nevěřila jim. A už vůbec ne od někoho, komu nevěřila pomalu ani pozdrav. „Pěkná, nebo jen nezapomenutelná?“ pronesla nakonec chladně. Mohlo to působit jako špatný vtip, ale ve skutečnosti to byl jen její způsob, jak si zachovat kontrolu. I ona pomalu projela očima jeho postavu, přičemž hodnotila jeho výraz a držení těla. „Vysílení, hm?“ Zopakovala a pozvedla „obočí“. „To vidim. Snad si to všecko totálně nepřetaktizoval?“ zamlaskala učitelsky a zavrtěla hlavou. Přemýšlela, jestli ho tu zase nechat, nebo si s ním ještě pokecat, ale měla vůbec o čem?

Srpen 2/10 Rigel

Scházela opatrně do nižších oblastí hor, kde za nedlouho zahlédla ležící siluetu. Zastavila se a zamrkala. Chvíli přemýšlela, odkud ho zná. Muselo to být dlouho, co tohodle budižkničemu viděla naposledy. Musel být taky starej jak jeruzalém. A taky vypadal, jako kdyby ho požvejkala Smrt a vyplivla ho taky. Kdyby jen věděla, jak blízko je od pravdy, asi by se mu vysmála hned. I přesto jí přes tvář přejel cynický úšklebek, i když její oči zůstaly ledové. „Kohopak to tu máme?“ zavrněla teatrálně a nechala své oči sklouznout po ne zrovna impozantně odpočívajícím vlkovi.
Narovnala se do své úctyhodné výšky, ze které na něj shlížela a tiše se vychutnávala ten pohled, co se jí naskytl. Nemohla zapomenout na to, jakej to byl hajzl. Sice jí ve finále nic neprovedl, což bylo až k údivu vzhledem k náturám, které oba měli, ale pořád věděla, že za jiných okolností by se před ním měla mít dost na pozoru. Upřímně to byl tak slizkej had, že ani teď nepolevovala a měla každý sval napnutý v očekávání nějakého teroru. I když se minule zdál, že umí spíše tlachat, než konat, hlavně co se lovu týče, nehodlala ho podceňovat ani teď, když vypadal, že prošel trávicím systémem krávy. „Co se ti stalo, zavalil tě šutr?“ zeptala se nakonec chladně, s naprosto na oko předstíraným zájmem.

Srpen 1/10 Rigel

Kráčela pomalu horským hřebenem. Její tlapy tiše dopadaly na zmrzlou půdu. Chladný vzduch jí projížděl srstí a zároveň ji probouzel, dělalo jí dobře být tady nahoře, kde mohla dýchat volněji a její mysl se na chvíli mohla odpojit od zmatku tam dole. Kameny pod jejími tlapkami klouzaly jen lehce, každý krok si pečlivě hlídala. Staré zvyky, kdy musela spoléhat jen sama na sebe, jí zůstaly zaryté do podvědomí.
Pohled jí sklouzl po strmém úbočí a zastavil se na údolí pod ní. Tam dole se všechno zdálo malé a bezvýznamné. Když zavřela oči, cítila, jak jí vítr hladí zlatavý kožíšek a nepatrně se uvolnila. Ne, že by to bylo patrné na venek, její kamenná maska byla stále pevná, ale hluboko uvnitř ní se jí na okamžik ulevilo. Zastavila se na okraji skály, zhluboka se nadechla chladného vzduchu a pozorovala mraky, co se valí přes hory. Uznala, že je fajn být zase na chvíli sama. Pak se zhluboka nadechla a pokračovala dál po hřebení, oči stále upřené před sebe. Byla napjatá a připravená na to, že i zde může někdo její idylku narušit.

Jsem sice děkovala milionkrát už asi za super akci, ale ještě jednou a naposledy se zopakuji Byla to jedna z mála, co jsem za své působení na galli za poslední roky dotáhla do konce, takže úspěch :D

Odměny:
Thyra (125b)
Sleva 75 % - 75 bodíků
Nová magie od Smrti - Elektřina - 40 bodů
20 drahokamů - 10 bodů

Aithér (119b)
Sleva 75 % - 75 bodíků
Hvězdička do vlastnosti - síla - 15 bodů
Hvězdička do vlastnosti - rychlost - 15 bodů
28 květin - 14 bodů

Tristan (113b)
Speciální vlastnost s 1 hvězdou - Smysly - 110 bodů
6 květin za 3 body

Lylku si ještě doplním, až se jí upraví profil :) Napíšu dodatečný koment ať v tom není binec :D

Připsáno, děkuji za účast a za chválu, jsem ráda, že se akce líbila :>

Ten vlk vypadal, že má zažité mnoho. Neměl oko, což jí hned připomnělo Cornica. A byl dost zjizvený. Na moment si představovala, co musel mít za sebou, když takhle vypadal. Pravděpodobně měl stejně divokou minulost, jako ona. Jenže Zlatavá z toho vyšla o něco méně zjizvená. Naštěstí pro ni tenhle vlk nebyl hrozbou. Věděla, že vlci zde umí překvapit množstvím magií, které ovládali, ale tu cítila, že v případě konfliktu by měla mít navrch. Její zlaté zraky padly také na vlčici, která... Vyzařovala něco, co bylo Lylwelin známé, ale neuměla to popsat. Možná stejná tíha na duši, podobná ztráta, či něco takového. Netušila, zda bude mít nějakou příležitost vůbec zjistit, proč se jí díky ní dvojce zželelo.
Když oba vyslovili, co hledají, chvíli zamyšleně mlčela. Pomalu shlédla na les pod nimi. Přemýšlela, zda jim nabídnout útočiště v Ageronu, nebo je vyslat do mírumilovného Mechu. Oba vypadali, že po domově touží dost. Také vycítila, že netouží po žádných dramatech a ani zkouškách, které dle všeho museli v předchozí smečce podstoupit. Zhnuseně si odfrkla. "Na zkoušku, jo?" zopakovala pohrdavě. Byla ledovou královnou, uměla být bezcitná, ale nechat dvojici vlků kdo ví jak dlouho v nejistotě bylo moc i na ni. Rozhodla se nemyslet na svůj bývalý domov a to, že by tam nejspíš Saturnus také potřeboval posily jako sůl. Ona potřebovala někoho, kdo pomůže dát smečku do kupy jí a Tomínovi. "Tady ten les pod námi... Nedávno mě a mému příteli padl k nohám," začala nakonec mluvit a oba je přejela pohledem. "Bylo to vcelku komplikovaným způsobem a... Nemůžu zaručit za to, že tam teď zpočátku nebude chaos, ale jistě nic, co bychom si nezvládli brzy urovnat. Zvlášť pokud byste i vy chtěli přiložit tlapku k dílu a podílet se na budování svého nového domova téměř od začátku," nabídla jim nakonec a střídavě se jim s očekáváním dívala do očí.
"Jsem Lylwelin, mimochodem," představila se ještě, prozatím bez nějakých zbytečných titulů alfy Ageronu a tak dále. Neviděla v tom prozatím význam a ještě se tak moc ani necítila. Ne dokud nebude vše vyřešené se starými členy smečky, dokud oficiálně neopustí Mech a nepostará se o Cornica.

Užívala si chladnější vzduch, který se jí tu opíral do srsti. Svým klidným pohledem pozorovala výhled pod sebou. Sledovala všechno, co bylo na dosah očí, ale nejvíce ji zajímal Ageron. Mapovala si ho zvenčí, aby věděla, kde jsou jeho silné, ale i slabé stránky. Musela uznat, že je s tím, co vidí odsud, spokojená stejně tak jako s tím, co viděla zevnitř. Byl to její budoucí domov. Ale stále z toho cítila mírné obavy. Co členové smečky, kteří tam zůstali? Našli už Tomáše, nebo naopak on je? Šel by je vůbec sám bez ní vyhledat? Musela jen hádat.
Najednou postřehla pohyb. Automaticky se zvedla, ale očividně se nemělo konat nějaké drama na horách. Byl to jen nějaký páreček, co se šel cukrovat k výhledu. Vlk, docela zjizvený, ji ujistil, že nebudou otravovat. Zlatavá mlčky přikývla. Ale napadlo ji, že by mohla pomoci, když zaslechla otázku vlčice. "Hledáte něco konkrétního?" zeptala se, aniž by se její výraz jakkoliv změnil. Stále byl odměřeně chladný. "Smrdím tu už dlouho. Třeba poradím," nabídla se. Nepodávala to zrovna vřele, na druhou stranu kdyby neměla zájem, neřekla by vůbec nic. A možná by se i zbalila a odešla. Potřebovala si komunikaci s ostatními trochu potrénovat, to byl další důvod, proč se s nimi vůbec bavila.

<- Ageron

Nakonec neodolala a musela to vzít aspoň kousek na ty hory. Uvědomovala si, že ji tam chtěl vzít Tomáš, ale když si to nechá pro sebe, nic se nestane, no ne? Možná bych to tudy přes ty hory mohla vzít rovnou do Mechu... Ale lepší by bylo vyzvednout Cornica, zeptat se ho, jak to vidí a pak... Tam jít společně. Buď zůstane, nebo půjde se mnou, napadlo ji. Na tom vlčkovi jí záleželo, víc než by byla ochotná si přiznat, ale už byl dost velký na to, aby za sebe rozhodnul sám. Pokud se mu domovem stala Mechová smečka, nedalo se nic dělat. Pořád věděla, kde ho najde, pokud se tedy nevydá svojí vlastní cestou v podobě tuláka.
Rozhodla se, že nepůjde moc vysoko, ale že vystoupá jen tak, aby měla dobrý výhled na les, který jí padl k tlapkám. Chtěla si prohlédnout takhle hezky z vrchu, jak smečkové území vypadá a co vše je kolem něj. To se za nedlouho povedlo a Zlatavá opravdu vystoupala do výšky, odkud se jí odkryl krásný výhled. Posadila se na chladnou zem, obtočila ocas kolem předních tlapek a se zatajeným dechem sledovala. Spokojeně a uznale zabručela. Tohle vypadalo opravdu dobře. Těšila se, až tohle ukáže svému spolualfákovi, nad kterým také musela hodně přemýšlet.

//pardon že zdrhám, ale nechci se teď moc zasekávat :D

Přemýšlela, co by si zrovna ona mohla přát. Možná kromě toho, aby se její vlčata vrátila zpět na Gallireu, ale na to byla velký realista. Ti byli zjevně spokojení někde jinde, jinak by se už vrátili, kdyby šlo jen o obyčejné toulky mladých vlků. Každopádně ty jsi také jako mladá odešla od rodiny a už ses nikdy nevrátila, napadlo ji. Nemohla jim nic vyčítat, očividně zdědili toulavé tlapy po ní. Zjevně ani jeden nebyl v tomhle po Sigym. A to jsem zrovna u Flynna typovala, že u nás zůstane napořád, pomyslela si a lehce ji píchlo u srdce. Co tedy s tím přáním? Zřejmě aby měla rodinu novou, v podobě této smečky. Její selhání to v životě nenahradí, ale aspoň... Aspoň bude moct jít konečně dál a ne pořád stát na jednom místě.
Pak začal Tomáš objasňovat. Cukla koutkem, zatímco ho po očku sledovala. "Mhmm... Jo. Když jsi mě prvně zaujal barvou tvých očí, nečekala jsem, že se stane tohle," ušklíbla se a zavrtěla hlavou. "A to jsem se chtěla jen dozvědět něco o své magii," uchechtla se a vzhlédla zase zraky k obloze. Svítalo. Bylo po podívané, i okolní mech už tolik nesvítil. Ale jako krásná ochutnávka toho, co je zde čeká, to bylo vskutku nádherné a dostačující. Tomuhle by se rozhodně dalo říkat domov. Jako stavěný přímo pro ni, pod horami, na severu, v nádherném lese. Co víc si mohla přát? Už jenom to, co vyslala k té padající hvězdě - aby to zde klapalo.
Při její otázce se zdál být trochu znepokojený. Dloubl do ní tlapkou, což si jako dovolil moc, ale vzhledem k tomu, že odpovídal na docela důležitou otázku, tak to přešla. "No, prostě hodnej a zlej policajt," zkrátila to stručně. Asi to tak bude. On to tu bude tak nějak urovnávat po dobrém, vezme si na starost komunikaci se členy na nějaké normální úrovni a když to nepůjde po dobrém, bude tady ona, která to srovná do latě raz dva. A rozhodně povede lovy. Jo. Na to se těšila nejvíce. Až bude vést loveckou skupinu na smečkový lov.
"Nehodlám jim to tu znepříjemňovat nebo jakkoliv měnit, myslím že tato změna bude už tak dost zásadní, takže to bude na nich," pronesla poklidně, než otočil hlavu a jejich čenichy se málem potkaly. Párkrát v rychlosti zamrkala. Netušila, jestli to bylo tím, že to nečekala, nebo tou náhlou vlnou, co se v ní přehnala jeho těsnou blízkostí. I její pohled spočinul v jeho očích a připadalo jí, že srdce vynechalo jeden úder. "No," vysoukala ze sebe v rychlosti, zatímco se začala zvedat. Otřepala ze sebe zbytky mechu a větviček a elegantně se protáhla, u čehož zívla s legračním zvukovým projevem. Pak se překvapeně zarazila. "No ty kokso! To je parádní vstát, aniž by ve mě ruplo deset kloubů, švihlo mě v zádech a nemohla se hýbat ještě dalšího půl dne!" prohlásila spokojeně a dvakrát mávla ocasem. Pak se ale uvědomila a ihned nasadila důstojnější výraz. Odkašlala si. "Já teda vyrazím, projdu ještě v rychlosti kousek hranic a půjdu," oznámila mu. Pověděl, že tu bude a nikam neuteče. Přivřela varovně oči, jako kdyby říkala "jenom aby" a zmizela dříve, než k němu dorazili místní vlci.

-> Ragar

Drazí Ageronští!

Jak jste si určitě stačili všimnou, vaše původní alfy Crowley a Lilac bohužel zmizeli bez rozloučení a osud smečky zanechali v tlapkách Lylwelin a Tomáše. Chceme vás ujistit, že i přes náhlé změny jsme připraveni vést vás dále s úctou a ctí. Společně chceme vybudovat prostředí, kde bude mít každý své místo, kde vládne vzájemný respekt, spolupráce a síla smečky. :)

Věříme tomu, že se vzpomínkami na ty, kdo tu byli před námi, ten divoký začátek zvládneme ukočírovat a dostaneme se na vlnu zaběhnuté smečky rychle. Budeme velmi rádi, když zde s námi stávající členové, navzdory šokům, zůstanou a pomohou nám smečku stmelit. <3 Prosíme vás o trpělivost a důvěru v tomto přechodném období, ale dáváme vám své slovo, že od dnešních dnů bude Ageron už jen růst a vzkvétat.

Za nové vedení smečky
Lylwelin & Tomáš

Sledovala mezi korunami stromů oblohu a přemýšlela, kdy něco takového dělala vůbec naposledy. Možná ve své domovině, kdy při dlouhých mrazivých nocí nebe malovalo krásné barvy do noci? Tak či tak, cítila ve svém nitru až zvláštní klid. Takový, který dlouho necítila. Napadaly ji myšlenky, že si ani nic takového nezaslouží. Ztráta její rodiny byla její chyba a ona to věděla. Kdyby nezmizela, mohla být spousta věcí jinak. Když už znovu upadala do toho svého depresivního stavu, vytřeštila oči. Na obloze se mihla padající hvězda. Užasle vydechla. "Oh, viděls to?" vyhrkla tiše a naklonila k němu hlavu, když podotkl, že je rád, že ho tohle potkalo zrovna s ní. Zdálo se, že je zaujatá. "Jo?" zeptala se. Nebylo to takové "jo", na které by ten druhý měl pokývat hlavou. Bylo spíše nechápavé, které chtělo odpověď, co to více objasní. Nechápala, proč zrovna s ní? Po světě běhala spousta vlčic, mladších, milejších, poddajnějších a lehčeji dobyvatelných. Asi ho v tomhle hodně podceňovala, ale myslela si, že přesně na tohle on je.
Netušila, že by se mu mohla jen trošku doopravdy líbit.
Vrátila svůj pohled ke hvězdné obloze. Tomáš říkal, že kdyby tu někdo byl při ruce, už by je dávno počechral. V tom ji napadla otázka: "myslíš, že na to máme? Jako schopnostmi... To tady bránit. Rvát se umím, to jo. Ale tohle je svět plný magie a já... S ní nejsem kámoška," přiznala barvu chladným tónem. Málo kdy o sobě pochybovala, ale teď tu byla tahle otázka. Byla to zodpovědnost. Měla dojem, že na postech alf se zrovna v této zemi nacházejí vlci, kteří na to mají. Jak fyzicky, tak magicky. Že kdyby přišla a někomu napadne smečku, smete ji minimálně sedmi druhy magie. A ona? Věděla o tom, že má dvě. A pouze u jedné zhruba věděla, jak ji ovládat, ale potrénované neměla.
Na obloze spadla další hvězda. Zlatavá to přešla v tichosti. "Je možné, že jich tu bylo jen maličko," souhlasila s jeho myšlenkou. "Jsem na ně zvědavá. Snad poprvé v životě chci někoho dobrovolně poznat. Zajímalo by mě, zda zůstanou. Já bych nezůstala," vyslovila tvrdou realitu nahlas. Už v Mechové smečce měla co dělat, když zjistila, že alfování přebral vlček, kterého měla za vlče. Sice vyrostl a snažil se, ale... Pořád ho ve svých očích viděla jako to vlče. Na jeho otázku ohledně únavy přikývla. "Docela jsem. Ale to počká," ujistila ho.

Jeho odpověď byla vcelku předvídatelná, přesto úsměvná. "Třeba až nás tu bude více, tak na mačkání zase dojde," broukla jen tak, tiše a nechala svá slova viset v nočním tichu. Tahle noc byla krásná. Jako by se západem slunce odezněly veškeré starosti a šoky z předchozích hodin a byli tu jen oni dva. Vyvalila se vedle něj do mechu a přikázala mu, aby se posunul, o což se možná jen tak jakože na oko pokusil, ale byl rychleji zpátky, než by mrkla. Omluvil se, ale zůstával na svém místě. Lehce na něj naklonila hlavu, snad aby si ho prohlédla, nebo zjistila, jak se u toho vlastně tváří, ale dělal, že se kochá. Nebo se možná jen kochal. Bylo pro ni zvláštní si někoho dalšího pustit do svého osobního prostoru. Po tom, co zůstala bez rodiny, byla několik let nedotknutelnou skálou. Nepustila by k sobě nikoho na dvě délky svého ocasu. Pak se v zimě objevil Cornic, který tuhle čest dostal skoro okamžitě. Která vlčice, obzvlášť po porodu vlastních potomků, by nechala umrznout jiné vlče? Navíc mu bylo evidentně v její těsné blízkosti lépe. No a jak se vlče cítilo bezpečně u Zlatavé, ona zase měla pocit, že má u Tomáše něco, co dlouho neměla. A ani nevěřila tomu, že někdy ještě mít bude.
Netušila, jestli je to přátelství, nebo v něm cítila jakousi oporu. Dalo se to všechno jen těžko pojmenovat. Asi to zatím ani pojmenovávat nechtěla. Jediné, co zatím věděla, bylo, že ho od sebe nechce odkopat při první příležitosti, když se k ní dostal blíž. Zřejmě nebyl nebezpečný, ani zákeřný, jen měl možná až moc velkou slabost pro vlčice, kterou si hodlala proklepnout, dřív, než by začala přemýšlet nad něčím vážnějším. Což ji vlastně stejně napadlo až teď, když tu jen tak leželi, užívali si přítomný okamžik a krásu lesa, který naprostou náhodou dostali do péče. V podstatě přitulení tělo na tělo...
Pozorovala tu krásu kolem a nemohla se nabažit atmosférou. A také cítila, jak na ni dopadá únava. Byla by si i zdřímla, ale věděla, že na tohle teď nárok nemá. Pořád tu pro ostatní členy smečky byli cizinci. A to znamenalo, že by jim kdykoliv mohl někdo skočit po krku. "Co když nás už někdo sleduje a brousí si na nás zuby?" šeptla podezíravě a hodila po něm očkem. "Je docela zvláštní, že nás ještě nikdo nevyhmátl," dodala ještě k myšlence.

Jeho poznámka o mačkání se zřejmě zasáhla na tom správném místě. Věnovala mu zaujatý pohled a zastříhala ouškem ve zvídavosti. "Chtěl ses mačkat?" zeptala se trochu škádlivě. Nedalo se jinak. Chtěla být nenápadná, ale neuměla se přetvařovat. Jo, možná to tak vypadalo kvůli tomu jejímu chladnému výrazu, na kterém nebyly znát žádné emoce, ale nebylo tomu tak. Ve skutečnosti jen Zlatavá skrývala své emoce a pocity tak dlouho za tuhle kamennou masku, až přišla o možnost používat všeljaké grimasy, co využívali ostatní vlci kolem ní. Stejně tak jako si nikdy nepřipouštěla spoustu emocí k sobě a buď je nebyla schopná kolikrát správně vnímat, nebo pojmenovat. Tak či tak, v ní se toho tolikrát odehrávalo opravdu mnoho, jen její tělo a ani ona samotná se s tím neuměla vypořádat. Byla roky nastavená na no-emotion. Nešlo to předělat lusknutím prstu. A možná vůbec.
Byla natolik zaujatá a okouzlená tím úkazem, že ani nevnímala, že Tomáš narušoval její osobní prostor. Nebo možná vnímala, ale dělala, že nevnímá. Bouchla ocasem o zem a jakmile dopadl zpátky, jeho špička se dotkla té jeho hnědé. Trhla k němu pohledem, protože to nebylo úplně plánované a co hůře, vyvolalo to v ní spoustu bouřlivých emocí, takže možná leknutím z toho všeho svoji oháňku zase přehoupla na druhou stranu a raději pohled přesunula na nádherně rozsvícený les. "Ani já ne," pošeptala ohledně snu a mlčky se kochala. Navrhl, že by ráno mohli vyrazit na ty hory. Kdyby byla emocionálně založená, asi poskočí radostí. Místo toho jen její uši vystřelily zaujatě kupředu. "Beru. Schvaluju," pokývala hlavou rázně, aby dala najevo, že přes to nejede vlak. Tam opravdu chtěla. A dost. On se potom zvedl a šel se vyvalit do toho mechu. Sama pro sebe se ušklíbla a ještě chvíli setrvávala na místě, než se, pro překvapení všech, zvedla a během chvíle ležela vedle něj. A co víc, teď se jejich boky dotýkali úplně. "Šoupni se," zabručela na oko rázně, ale... Co si budeme, kdyby to nebylo schválně, mechových ploch tu bylo dostatečné množství na to, aby si mohla lehnout jinam. Nejspíš za to všechno mohlo předchozí napjaté dějství a náhle... taková krása. A Lyl věděla, že pokud mají s Tomášem sdílet smečku, budou toho nejspíš sdílet ještě více. Minimálně osobní prostor.

Uvažovala, kolik členů tady tak může být. Dle těch pachů se zdálo, že sotva dva, nebo tři. Buď byli všichni na toulkách, protože nemělo cenu se zde zdržovat, nebo jich tu prostě ani nikdy více nebylo. A navzdory tomu, že na ně byla docela zvědavá, obzvlášť pak kvůli jednomu vybranému pachu, musela seznamování ještě odkládat. Neuniklo jí, že Tomáš měl docela dobrý nápad s tím, aby tady již nechávali své pachové stopy. Takže se, stejně jako ve Švitořivým lese, sem tam otřela o nějaký ten strom, či křoví, kolem kterého zrovna procházeli. "Jako nezdá se to, ale ten les není o moc menší, než u většiny velkých smeček, co jsem zde viděla," podotkla zahloubaně, zatímco se rozhodla, že se vydají na jedinou otevřenou stranu Ageronské smečky. Chtěla se tam ještě pořádně rozhlédnout z lesa, aby si pozici této smečky ujasnila a potvrdila.
"Pokud mi někdy měla spadnout do klína smečka, měla to být zrovna tato," pokývala uznale hlavou, když mezi stromy pozorovala vrcholky zasněžených hor. Chlad, který z nich šel, byl příjemný. Bylo jí jasné, že jsou tací, kteří mají rádi teplo a podnebí tady je odradí od přidání se do této smečky, ale to byl jejich problém a v tom případě ať si táhnou na jih. Když Tomáš podotkl něco o mechu, pozastavila se i nad ním a zamrkala. "Tak to je... Hustý," vydechla a podívala se na svého společníka a nově i spolualfu. Semlelo se to tak rychle... "Má to nádhernou atmosféru. Když se tohle spojí s tím krásným okolím smečky, tvoří to nádherný celek," vydechla a prostě jen chvíli stála, aby tu atmosféru mohla navnímat a užít si ji.