Gallirea - Příspěvky uživatele

loterie (1/5) 35

Nechala se unášet sladkým spánkem, ke kterému se konečně dostalo. Najednou ucítila, jak se k ní něco sápe, tak otevřela oči a zvedla hlavu, aby se podívala. Bylo jí tak nějak jasné, že se jedná o vlče toužící se zahřát, ale horší bylo, že na něco takového už dávno nebyla zvyklá. Chvíli se na něj ztěžklýma rozespalýma očima koukala, než je zase zavřela a položila hlavu na původní místo. Byla opravdu unavená a nespala moc dlouho na to, aby už zůstala vzhůru. Navíc to, že se Cornic přitulil, neslo zase benefit v podobě většího tepla. A dokud by se nějak moc nevrtěl, byla ochotná ho u sebe snést. A jestli se díky tomu cítil i on lépe, proč by ne... Přeci jen to byl pořád mrňous, který se ztratil od rodiny, nebo o ni dokonce násilně přišel a jestli byla Zlatavá teď jeho přístav bezpečí... Aspoň si zas mohla pro někoho připadat důležitá. Což už upřímně zavrhla, po tom, co se dozvěděla, že ztratila kompletně celou rodinu. Ostatně byli v podobné situaci. Jen ona stará nevrlá vlčice, on traumatizované nevinné vlče.
Probudilo ji volání. Okamžitě sebou trhla a chtěla ihned vstát, ale uvědomila si, že je k ní stále schoulený mrňous. Zastavila se v jednání, ale pomalu se přesunula aspoň na břicho, aby nebyla tak zranitelná. Přitiskla ušiska k hlavě, kterou mírně sklonila. Chyběla jí už jen naježená srst a odhalené tesáky, ale to se nestalo, jelikož se v ten moment v úkrytu objevil alfa. Trochu znejistěla. Uvědomila si, že dovést cizince až do úkrytu, nebylo zrovna v pohodě. Ale Launee nad tím neváhala a i Lyl napovídal hlas v hlavě, že Saturnus bude ten poslední, kdo by byl nějak příkrý skrz tulácké vlče přímo v úkrytu. Jen její přísné já ji pořád linčovalo. Každopádně vlk ihned promluvil na maličkého vlídným tónem. Až teď si Zlatavá všimla, že za ním stojí další postava. Nejspíš jeho partnerka? Přestala se cítit v přítomnosti cizího vlka bezpečně a chtě nechtě se postavila. Tak nějak instinktivně tělem kryla Cornica a s kamenným výrazem vyčkávala, co se ze situace vyvrbí.
Vlk se ovšem ihned zajímal, co se stalo. Možná se mu před očima promítlo, jak byl sám v podobné situaci, když byl malý? "Já... Našla jsem ho, když jsem se byla projít. V Tundře," ohlédla se v rychlosti po vlčeti a vrátila pohled zpět k Saturnovi. Jen občas šlehla chladným pohledem po neznámé, která se představila jako Sheya. Jelikož ji oslovila, usoudila, že se ani představovat nemusí. Saturnus jí pravděpodobně už poreferoval. "Byl zraněný a umrzl by, zrovna byla šílená vánice. Přečkali jsme to a vzala jsem ho sem. Launee ho pak nějakým kouzlem zhojila," shrnula ve zkratce, co se událo. Nevěděla, jestli k tomu bude chtít maličký něco dodat, nebo bude ostýchavý tak, jak se celkově jevil. Jen před ní už se začínal trochu projevovat, možná díky kouzlům, které mu předvedla. A tak díky celkovému času, co spolu stihli strávit, nejspíš. "Může tady zůstat?" zeptala se už o něco méně drsnějším tónem. Nejspíš jí na tom určitým způsobem záleželo.

Já právě u někoho, kdo má jeden char a nemá ještě naškudleno, mnoho způsobů jak je získat nevidím, ale chápu a beru na vědomí :)

40
loterie (2/5) 34

Nepočítala s tím, že by toho vlčka takhle nadchla nějakými obyčejnými čáry. Ale očividně se to povedlo. Tak už aspoň z části vím, jak na něj, napadlo ji a sledovala jeho nadšený pohled. Jedno se muselo nechat, po tom, co se pořád tvářil tak utrápeně, to bylo potěšující. Co ovšem bylo horší, byl fakt, že chtěl ukázat ještě něco. Lyl cítila, jak jí to kouzlíčko sebralo většinu její poslední energie, jak nebyla zvyklá magie používat. "Dobrá, ještě jedno. Pak si ale budu muset zdřímnout," varovala ho neochotně. Moc se jí do toho kouzlení nechtělo. Ale musela uznat, že se jí to docela povedlo, na to že to tolik roků nevyzkoušela. A ani nijak netrénovala. Nakonec se usvolila a ještě zasoustředila. Vytvořila tentokrát malou myšku a snažila se, aby vydržela co nejdéle. Až když se jí z toho zamotala hlava a ztratila kvůli tomu soustředění, tak přestala. Dlouze vydechla a podívala se, zda to sklidilo zase úspěch.
Nakonec táhle zívla a převalila se na bok. Celá se natáhla v protažení a na vlče vypoulila oči. "Dám si dvacet," oznámila mu. V životě by v přítomnosti cizího vlka nespala, ale tohle bylo neškodné vlče, no ne? Navíc si na něj začínala zvykat. Nevěděla, jestli se se spánkem přidá, nebo si zatím bude dělat svoje. "Nikam nechoď, ještě to tady neznáš, tak ať se nezatouláš. Území smečky ti ukážu, jak se vyspim, pak si tu můžeš chodit jak se ti zlíbí," ujistila ho, ačkoliv si tím sama jistá nebyla. Ještě nebyl přijat do smečky oficiálně. A tak snad by ho odsud nikdo nehnal, ne? Uklidnila samu sebe, než zavřela oči. Netrvalo to dlouho a Zlatavá tvrdě usnula. Cestování, lov a hry s magií jí daly opravdu zabrat.

39
loterie (1/5) 33

Lylwelin se pozastavila nad tím, jak ji Launee oslovila a přivřela nevraživě oči. Tobě už taky na starý kolena šplouchá na maják, pomyslela si otráveně. Super senior klub. Nijak to ovšem pro smůlu Cornica nekomentovala a tiše naslouchala tomu, co si povídali. Tedy, malej toho moc nenakecal, ale na to už si zvykla. A zvykalo se na to mnohem lépe, než kdyby neustále mlel pantem. Jenže její stará přítelkyně se rozhodla, že se po jídle prostě odparádí pryč. Zlatavá zvedla hlavu prudce z tlap a zaskočeně se za ní dívala. Počkej počkej, ty mě tu s ním jako necháš? Se ho neujmeš?! A kdo se o něj jako bude teď starat?! Propadla panice ve své hlavě, kterou pak prudce otočila na vlče, které začalo mluvit. Zhluboka se nadechla a snažila se vnímat, co že vlastně říká. Pořád byla v šoku, že si to Launee jen tak odpochodovala. Ani jí vlastně nestihla něco říct, nebo zdrhnout první. A přitom vypadala, že si po té magii prostě dáchne. A ono nic.
"Hm, teoreticky," zabručela potom krapet podrážděně k vlčeti a zamyslela se, co by k tomu vlastně měla říct. Moc toho o magiích nevěděla, jen základ. Jako kdyby sama byla odrostlé vlče, aspoň v tomhle. "Jsou magie jako je třeba vzduch, kdy můžeš kouzlit s větrem. Země, kdy necháš třeba vyrůst rostlinu. Voda, se kterou si můžeš hrát. Oheň, který můžeš sám zapálit. A tak dále a tak dále," povídala znuděně. Nakonec se přeci jen začala soustředit a z mechu před Cornim vykouzlila obrazec jakéhosi ptáčka, kterého si tak přál. Bohužel se nepohyboval, ani nic jiného a ani dlouho nevydržel, protože Lyl magii nikdy netrénovala a ani nevěděla, kolik toho s ní svede. Přestala se soustředit a koukla na svou malou společnost, co na to řekne. "A tohle je magie iluzí, kterou vlastním já," zkonstatovala nakonec.

Je možné koupit lístek někomu jinému? :)

38
Loterie (1/5) - 28

Launee je oba ujistila, že bude v pořádku, jen si potřebuje odpočinout. Prý si tuhle magii vyžádala od života. Zlatavá nad tím jen protočila očima a následně vstala, když ji vlčice požádala, aby donesla kus žvance. Netušila, jestli bude Cornic jíst, když snad až na nějaké to peří spořádal celou koroptev, na druhou stranu absolvovali docela dost dlouhou cestu - aspoň pro něj. Třeba by něco snědl. Lyl už by si něco dala už jen z toho důvodu, že chtěla přibrat aspoň nějaké to kilo navíc zpátky. Kdo ví, jestli to ovšem v jejích letech ještě půjde. Vydala se bez protestů tedy klikatou chodbičkou do špíze pro maso. Byla místy docela malá, takže když jednou zvedla hlavu, nehezky se do ní bouchla. Zamračila se a ohlédla, zda to nikdo neviděl. Naštěstí už byla za rohem. Oddechla si a pokračovala dál.
Čapla mezi zuby kus žvance a začala jej zase chodbou nést zpátky ke své společnosti. V místnosti, kde přebývali, ji pak položila před Launee, která potřebovala nabrat energii nejspíš nejvíc. Pak se sebrala do ústraní a tam své tělo poskládala na mech. Zmáhala ji únava. "Jsem si s magií zkoušela hrát... Už je to pár let zpět," zamumlala jen tak do ticha. "Myslím, že to bylo krátce po tom, co jsem dorazila na Gallireu. Co ty? Používal u vás někdo magii?" obrátila se s otázkou na vlče a v ten moment by se zase šla nejraději zahrabat pod mech. Ty mu musíš pořád připomínat rodinu, že? Okřikla sama sebe v hlavě a rychle se snažila něco vymyslet. "A-anebo setkal ses s ní vůbec?" vypadlo z ní v rychlosti. To už nezachráníš, uznala a položila hlavu na tlapy. Podívala se po Launee, jestli to třeba nějak nezachrání. Přeci jen pro mrňata měla stokrát více citu.

37
Loterie (2/5) - 27
// Mech

Launee podotkla, že je lepší, když přišel o oko, než o život. Souhlasně přikývla a dále to nekomentovala. Přeci jen už zpomalila, aby je drobek mohl dohnat. Ještě pověděla i to, co si myslela Zlatavá - že alfy nebudou mít problém s tím přijmout toulavé vlče do smečky. Na to se Lyl spoléhala. Ale zatím to mohlo počkat. Byla také unavená a těšila se, že Cornica svěří Launee a trochu se prospí. Přeci jen už na takové výlety nebyla zvyklá. Musela se zase postupně rozchodit.
Vypadalo to, že se jí kupodivu vlče podařilo nějakým způsobem uklidnit. Následovalo je a pokusilo se je dohnat, což se mu pak díky zpomalení docela povedlo. Nakonec všichni stanuli před vchodem do úkrytu. Launee neváhala a vběhla do něj, zatímco Cornic si zde všechno fascinovaně prohlížel. Packou zkoumal mech, ale měla pocit, že jakmile se na něj přímo podívala, přestal a dělal, že se nic nedělo. Znovu se ušklíbla. Tu si asi všimnul, že vlčice zmizela v útrobách úkrytu a ptal se, kam zmizela. "Dovnitř," odpověděla prostě a v jinak chladných očích poskakovaly jiskřičky pobavení. Potom pokývla, aby šel dovnitř a sama se tam rozešla. Nejspíš potřeboval ukázat cestu, když byla tak nenápadná.
Uvnitř zase stanula po boku vlčice a než se nadála, uslyšela za nimi další žuchnutí. Dokázala si představit, co se asi tak stalo, jelikož za tu dobu, ačkoliv nebyla nijak dlouhá, si stačila všimnout, že Cornic zrovna dvakrát opatrný na to kam šlape, není. Tu se ale Launee bez ptaní dala do péče o vlče. Zlatavá se tedy uvelebila na mech a spokojeně vydechla, zatímco dvojici chladným pohledem pozorovala. Jenže pak se začaly dít věci! Co to, do prdele, je? zeptala se sama sebe zděšeně a užasle se zase našoupala do sedu. Launee se rozzářila tlapa a to kvítí, co tam měla, začínalo vadnout. A pak i mech pod ní, do kterého následně vlčice klesla. "Ty vole, seš v pohodě?" vyhrkla okamžitě a vlastně ani nevěděla ke komu. Hleděla z jednoho na druhého a srdce jí tlouklo jako o závod. To říkám furt! To jsou ty magie, napadlo ji a zraky jí padly na Corniho rány. Vypadaly, jako kdyby je měl měsíce. Bylo to zahojené a byly tam pouze jizvy. Zlatavá se ošila. Tohle bylo fakt divný. Nikdy si na přítomnost magie nemohla zvyknout a ani nechtěla. Ale tahle? Ta byla hustá! Kde byla Launee za dob, kdy se Lyl dostávala z jedné rvačky do druhé? Mohla být skoro nesmrtelá bojovnice. Jen tedy její stará přítelkyně by to asi nerozdychala. Už teď vypadala naprosto zničeně. "Nepotřebuješ něco?" zeptala se. Nevěděla, jak jí pomoct. I Cornic se o vlčici strachoval. Ale vypadal mnohem lépe. Její výraz zase zkameněl, ale vnitru byla pořád v šoku.

Loterie (1/5) 26

Pozvedla "obočí" a chvíli na něj zamyšleně koukala. Nevím, proč takhle brečím? Zopakovala si pro sebe zaraženě a ještě větší šok pro ni nastal, když k ní sám přišel a přitiskl se k ní. Pootevřela tlamu, že něco řekne, ale zase ji rychle zavřela. Pouze překvapeně zamrkala. Jeden by musel lhát, kdyby právě řekl, že její (ne až tak) ledové srdce roztávalo. Sklonila hlavu a jemně do něj dloubla čumákem. "Hele to je jasný, že bulíš," pověděla mu tiše. "Každej by bulel a kdo tvrdí, že ne, tak ten by tuplem někde za rohem řval jak tur," ušklíbla se. Kolik toho ona za poslední dobu prořvala? Samozřejmě by to nahlas nepřiznala, ale nejspíš by to ani nepopřela, kdyby ji někdo viděl. Ale třeba takovému Saturnovi to muselo být jasné. Od toho odcházela a už měla na krajíčku. Jen samotná vzpomínka na to jí stačila, aby jí zase vlhly oči. Potřásla hlavou, aby ji zahnala, ale opět se o to postaral ten drobek, co byl s ní. Děkoval.
Já a hodná? Pomyslela si pobaveně. To se celej život snažím nebýt, všichni by toho jen zneužívali, napadlo ji. Ještě že Cornic neuměl číst myšlenky. Zatím. Nejspíš by mnohokrát změnil názor, za tu dobu, co spolu byli. "Myslím si, že ses dostal z horší šlamastiky," odvětila a zvedla hlavu, když zaslechla kroky. Zahlédla Launee. Modlitby vyslyšeny, ty jo... Nikoho lepšího si to vlče nemohlo přát, oddechla si a ještě věnovala pár slov Cornicovi, než se její stará dobrá přítelkyně přiblížila úplně: "Teď se to všechno jeví jako katastrofa, ale neboj. Časem tě ta bolest udělá silným," podívala se na Launee a její ocas se mírně zavlnil. Asi ji taky ráda viděla?
"Launee," oslovila ji kývla hlavou na pozdrav. Bylo fakt úžasné, že tu vlčice byla. Nejen v téhle situaci, kdy potřebovala, aby někdo Cornica psychicky podpořil, ale tak nějak celkově. S touhle vlčicí toho zažila hodně a věřila jí. Ihned se o mrňouse zajímala, což Zlatavá očekávala. Ten se ale schoval za ni, i když pozdravil. Zmateně se ohlédla a pak se zase podívala na příchozí vlčici. Ta neotálela a vyzvala je, aby se šli schovat do úkrytu. "Tak to vidíš. Podíváš se tam dřív, než jsem si myslela," broukla poklidně a zvedla se. "To je Launee, povídala jsem ti o ní. Ujala se těch zatoulaných vlčat - nynějších alf," objasnila mu a zvedla se. "Jestli si myslíš o mně, že jsem hodná, tak to nevim, co řekneš na ni," ušklíbla se a pohodila hlavou jako pokyn, že ji má následovat.
Dohnala Launee a s kamenným výrazem se v rychlosti ohlédla, zda je vlček následuje, avšak jestli je dostatečně daleko. "Našla jsem ho v Tundře. Skoro jsem si ho ani nevšimla, jak byl zasněženej. Asi by tam umrzl. Je docela dokaličenej a nejspíš přišel o oko," špitla jí v rychlosti a pak zpomalila krok, aby je chudák mohl dohnat a ještě se někam nezatoulal. "Musím pak najít Saturna a domluvit se s ním, že tu zůstane," dodala pak už normálně nahlas.

// úkryt

Loterie (2/5) - 24

Myslela si, že ho třeba povzbudí ke hře, místo toho se rozplakal. No tys tomu nasadila korunu, opravdu, pomyslela si sama k sobě otráveně, každopádně dávala pozor na to, co říká. Vypadalo to, že je také seveřan, minimálně podle popisu počasí, co u nich bylo, jen pořád nechápala ty tygry. Vysoukal ze sebe, že jeho rodiče byli alfy. To ji docela zaujalo. Nechová se jako vlče alf, napadlo ji a pak se zarazila. Copak můžeš vědět, jak se chová vlče alf, když se jim celý život vyhýbáš? Odporoval jí hlas v hlavě a ona semkla pysky do rovné linie.
"Eh, to je dobrý... Moje chyba," vyrazila ze sebe krapet teatrálně a nervózně se kolem sebe rozhlédla. Už by bylo fakt dobrý, kdyby dorazil někdo se srdcem a vlče trochu povzbudil. Zlatavá s ním totiž byla totálně v koncích, obzvlášť co se téhle situace týče. Dokázala mu očistit rány, zahřát ho, ulovit mu něco k snědku, ale nedokázala ze sebe vysoukat něco byť trošku konejšivého. Neklidně si poposedla a bouchla ocasem o zem. Tak co teď s ním? Kde jste kdo? Volal její hlas zoufale v hlavě, navzdory tomu, že si zachovávala neustále svůj nečitelný výraz. Aspoň něco jí šlo. "No... Mohla bych ti pak ukázat smečkový úkryt. Bude se ti líbit," zkusila to potom jinak. Odvést myšlenky jinam. Jestli tohle neklapne, strčím ho prvnímu, koho tu najdu a utíkám, rozhodla se.

Loterie (1/5) 23

Povšimla si, jak si to tady vlček prohlíží a že je taky trochu nervózní. Každopádně ho evidentně nadchlo vytí, které po Lyl zopakoval. Pobaveně cukla koutkem a podívala se na něj ze své výšky. Tohle by pro něj mohla být sranda. Kdybychom nebyli na území smečky, tak s ním potrénuju. Později ho někam vezmu, uznala a podívala se, zda se někdo neblíží. Bylo jí jasné, že pokud zde byli převážně vlci, kteří ji znali, nebudou se sem hnát. Tušila, že většina zná její vyřídilku a bylo by jim jasné, že by cizince dokázala vyhnat i sama. Každopádně jí vrtalo hlavou, kdo je momentálně ochráncem smečky a hlídá to tu.
"Odkud vůbec jsi ty? Taky ze smečky, nebo ses narodil tulákům?" zeptala se, když jí došlo, že o něm neví ani tohle. Namluvil toho tak málo, dokonce ještě méně, než Zlatavá. Ani trochu jí to nevadilo. Spíš se o něm pořádně ještě nic nedozvěděla. Mohl být snad tak moc traumatizován svým zážitkem? Vzpomněla si na Karoe, které se pravděpodobně muselo taky něco stát, jinak si totiž nedovedla představit, proč pořád mluvila tak moc z cesty. A Cornic? Ten raději nemluvil vůbec. Podivně poklidné vlče, uznala potom a hrábla packou do sněhu, aby po něm hodila kupičku a probrala ho trochu k životu. Tak si trochu hraj, vybídla ho ve své hlavě. I její očka nabyla vyzývavého pohledu a podtrhlo to naklonění hlavy na stranu.

<- Gejzírové pole
Loterie (1/5) - 20

Kývla po cestě hlavou. "Ano, to byla voda. Všiml sis, jak se z ní kouřilo? Byla očividně teplá," poučila ho, zatímco trochu zpomalila, aby s ní dokázal držet krok. Musely ho bolet packy z toho hlubokého sněhu. "Už jsme kousek od smečky," oznámila mu pro jistotu, aby náhodou nezačal skučet, či si stěžovat, nebo nedej bože nedostal nějaký šprajc, že dál nejde. Za nedlouho opravdu přišli k okraji lesa. Hranice byly cítit značkami, takže to, že je les obydlený, by nejspíš neuniklo ani vlčeti. Ale těžko říct, jak byl nebo nebyl naučený těmto věcem. Netušila, jakou školu života dostal. Zlatavá vstoupila mezi stromy a zase zkontrolovala, jestli ji Cornic následuje.
Po chvíli se zastavila a počkala, až k ní vlček dorazí. "Tak vítej," řekla mu jen s kamennou tváří a rozhlédla se okolo. Když zavětřila, cítila zde docela dost vlků. Bohužel ještě neměla takový rozhled, aby poznala, zda se tu nachází nějaký cizinec či nikoliv. Byla ovšem obezřetná i tak. Klidně tu nějaký z těch pachů vetřelec být mohl. Třeba tu už někdo hledá Cornica? Napadlo ji a na vlče se podívala. "Dám vědět, že jsme tu," pověděla mu a stejně jako před několika hodinami, zhluboka se nadechla a zavyla, čímž oznamovala svůj příchod a zároveň to, že sebou někoho vede. Doufala, že její oznam bude pochopen a někdo dorazí. Přeci jen se, ač nerada, musela svolit, že tu Cornic zůstane. Takže musel být schválen jako nový člen smečky. Zároveň aspoň maličký pozná nové tety a strýčky a případně by se někdo zdatnější mohl podívat na jeho zranění.
Zůstala stát na okraji území, ne úplně, ale kousek za hranicí. Olízla si tesáky a znovu se podívala po okolí. Tentokrát něčí příchod opravdu očekávala a doufala, že se to moc dlouho neprotáhne. Toužila po tom si jít odpočinout do úkrytu.

<- Gejzírová pole (Přes řeku Kierb)

Musela uznat, že zaklouzat si s prckem po jezeře bylo docela osvobozující. Na co já na stará kolena ještě nepřijdu, pomyslela si pobaveně a zdálo se, že je po tom zážitku ve svém výrazu trochu uvolněnější. Maličký si tam klasicky nabil nos, už jí to vlastně nepřipadalo pomalu ani k údivu, spíš si na tu jeho nemotornost začínala zvykat, stejně jako na jeho přítomnost. Byl tak roztomile neškodný a tichý. Úplný opak vlčat, která potkávala a znala. Na moment ji napadlo, že když s ním má za tak krátkou dobu tak hezké zážitky, že by si ho mohla osvojit, jako tenkrát Launee spoustu sirotků, co přišla do smečky. Na druhou stranu měla obavy, že s ní zase osud vymete a v momentě, co si na něj zvykne až moc, stane se nevídané a přijdou si pro něj rodiče. Ačkoliv najít tak malé vlče ve velkém světě bylo takřka nemožné. Sama by o tom mohla vyprávět, když hledala ta svá.
Byla před nimi další řeka ke zdolání. Byly zde další kameny a kamenné mosty, které jim umožnily průchod. Doufala, že malej je bystrý a pamatuje si, že má dávat pozor a první okoukat, kudy jde zlatavá. Chvílemi přemýšlela, že by jej vzala do tlamy a přenesla. Ale přechod přes tuhle řeku se zdál jednodušší, než přes tu předchozí. Už jen díky mostům, které zde byly. Hotová nádhera, pomyslela si. Snadnější překonání řeky s vlčetem v patách si už nemohla přát. Vydala se tedy k mostu a po něm na druhý břeh. Na některých místech mostu si nebyla úplně jistá, a tak šla raději po prostředku, než po okrajích. Sem tam zkontrolovala Cornica.
Už když procházeli přes řeku, všimla si v dálce zajímavé věci, kterou musela cestou za Cornim přehlédnout. Zahlédla opravdu vodu, která vystříkla do vzduchu a vzápětí zmizela? Než se stačila vzpamatovat, viděla vystříknout další a další kuželce vody. Stoupala kolem ní pára, takže byla nejspíš teplá. Zastavila se a zaujatě na to koukala. Dokonce nastražila i ušiska, která měla jindy otočená dozadu, což podtrhovalo její tvrdý výraz. Koukla po vlčeti. "Zajímavé, viď? Každopádně to bude nebezpečné. Obejdeme to po okraji," vyzvala ho a vydala se zase na cestu. Nemohla z těch úkazů ale spustit oči.

//-> Mechový les

<- Tundra

"Do Mechu. Je to Mechová smečka," opravila ho po cestě. Měli štěstí, že řeka, na kterou narazili, byla na hodně částech zamrzlá a kde zrovna nebyla, mohli ji zdolat na druhý břeh po kamenech, které tvořily jakoby most. Vypadalo to poměrně zvláštně a Lyl to nepřipadalo zrovna jako hříčka přírody, ale že tomu musel někdo dopomoct. Jen už to muselo být desítky let, jelikož to vypadalo opravdu staře. "Dávej pozor na každý svůj krok a následuj mě. Koukej, kam šlapeš," zabručela na něj přísně, přičemž ho sjela chladným pohledem. Potom se jala překonat řeku na druhou stranu. Každou chvíli zastavovala a kontrolovala vlče, které ji následovalo. Nakonec to díky tuhé zimě nebylo tak hrozné, ale dokázala si živě představit, jaká řeka je třeba na jaře při oblevách a deštích.
Zbystřila velkou ledovou plochu. Jezero, došlo jí ihned a podívala se, zda ji Cornic následuje. Bylo jí jasné, že jezero bude celé zamrzlé, už jen z toho důvodu, že bylo pod obrovskými horami, takže i v létě muselo být děsně ledové. Dorazila k jeho okraji a zastavila se. "Chceš si dát pauzu a zabruslit si?" zeptala se. Tušila, že vlčata nějaké podobné blbosti dělají. Třeba by ho to taky nadchlo. Byli zhruba na polovině cestě a slunce bylo stále nízko, tedy den pořád na začátku. Byla si jistá, že do večera stihnout dorazit do Mechové smečky i s menšími zastávkami. Pak na led sama vstoupila a začala se klouzat, aby mu to ukázala. Občas sama málem ztratila rovnováhu a nabila si čumák. Strávili zde hodnou chvilku, než dala Zlatavá znovu pokyn na cestu.

//-> Gejzírová pole (Přes řeku Kierb)

Vlče vypadalo nadšeně. Usmívalo se a pozdravilo. Netrvalo ovšem dlouho a pustilo se do jezení kořisti, kterou mu Zlatavka přinesla, div nehltalo. Byla ráda, že to klaplo a něco mu našlo. Původně si představovala, že uloví něco většího, aby si případně mohla dát pár soust také, ale zatím se bez toho obešla. Stále necítila hlad, tak nebylo nutné, aby žrala. Pouze se pustila do olizování své naprsenky, na kterou kapala krev a celkově se čistila, než Cornic dojedl. Potom se ještě chvíli olizovala, aby se jí z tlamy vytratila pachuť krve. Za nedlouho ji vyrušilo zakašlání, které přivolalo její pozornost a na vlče se podívala. Vycházelo z úkrytu a právě z něj vylétlo pírko, které zřejmě při pojídání opeřence omylem polknul. Přesně proto je neměla moc ráda. Ta tvrdá brka pak byla úplně otřesná a pokud to nechtěl jeden žrát, musel se s tím hrozně štvát, než se pustil do jídla a pak už byla bohužel kořist studená. A to nebylo ono.
Pohlédla mu do očí a zběžně si prohlédla jeho rány, které se lepšily. "Tak jsi připraven na cestu?" zeptala se klidným tónem a rozhlédla se po okolí. Milovala ten zimní klid. Všude bylo ticho a nepobíhalo všude tolik vlků, jako v létě. Vyčkala na jeho odpověď a zvedla se. Oklepala ze sebe sníh a udělala pár kroků v před, směrem, kterým přišla. Akorát tentokrát zvolila raději jinou cestu. Kdyby náhodou šel po stopách krve nějaký predátor, aby se na půli cesty nepotkali. "Vyrazíme," vyzvala ho tedy.

//-> Safírové jezero (přes Říční eso)

<- Tundra (Přes řeku Kierb)

Zlatavá vlčice se s přicházejícím ránem vracela k jejich k úkrytu. V tlamě vítězoslavně nesla mrtvou koroptev, která za nimi ještě nechávala kapky krve. Lyl chtěla Cornicovi donést ještě teplé jídlo a to se jí očividně podařilo. Navíc ani nečekala, jak to bude jednoduché. Bylo tam tolik jamek, které ti opeřenci obydlovali! Nebylo to sice nikdy její oblíbené jídlo, ale bylo pro ni fajn vědět, že se takové místo nachází kousek od území smečky. Pokud by měla hlad a chtěla jednoduchý úlovek, bylo tohle perfektní místo. Dorazila ke spadlému kmeni, kde před nějakou tou hodinkou sídlila s Cornicem a sklonila se, aby se podívala, zda tam vlček je. A byl tam. Položila před něj její kořist a pohodila čumákem, aby ho vyzvala k jídlu.
"Počasí se umoudřilo," zahlásila mu okamžitě, kdyby si toho náhodou nevšiml. Byla opravdu spokojená s tím, jak lov šel. A ještě víc s tím, že vlče nabere dostatek síly na cestu a zahřeje se teplým masem. Naštěstí to husté sněžení ustalo, ale vrstva sněhu byla opravdu velká. Pro vlče jeho vzrůstu bude náročné se dostat do Mechu, to bylo jasné. Byla ovšem připravena mu pomoci. Posadila se před jejich schovkou a nechala opírat paprsky do své srsti. Nabrala tím ještě více zlatý odstín, než měla předtím. Každopádně sluníčko nemělo téměř žádnou sílu, takže nijak extra nehřálo. Ale bylo to lepší, než kdyby bylo zataženo.