Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Drazí Ageronští!

Jak jste si určitě stačili všimnou, vaše původní alfy Crowley a Lilac bohužel zmizeli bez rozloučení a osud smečky zanechali v tlapkách Lylwelin a Tomáše. Chceme vás ujistit, že i přes náhlé změny jsme připraveni vést vás dále s úctou a ctí. Společně chceme vybudovat prostředí, kde bude mít každý své místo, kde vládne vzájemný respekt, spolupráce a síla smečky. :)

Věříme tomu, že se vzpomínkami na ty, kdo tu byli před námi, ten divoký začátek zvládneme ukočírovat a dostaneme se na vlnu zaběhnuté smečky rychle. Budeme velmi rádi, když zde s námi stávající členové, navzdory šokům, zůstanou a pomohou nám smečku stmelit. <3 Prosíme vás o trpělivost a důvěru v tomto přechodném období, ale dáváme vám své slovo, že od dnešních dnů bude Ageron už jen růst a vzkvétat.

Za nové vedení smečky
Lylwelin & Tomáš

Sledovala mezi korunami stromů oblohu a přemýšlela, kdy něco takového dělala vůbec naposledy. Možná ve své domovině, kdy při dlouhých mrazivých nocí nebe malovalo krásné barvy do noci? Tak či tak, cítila ve svém nitru až zvláštní klid. Takový, který dlouho necítila. Napadaly ji myšlenky, že si ani nic takového nezaslouží. Ztráta její rodiny byla její chyba a ona to věděla. Kdyby nezmizela, mohla být spousta věcí jinak. Když už znovu upadala do toho svého depresivního stavu, vytřeštila oči. Na obloze se mihla padající hvězda. Užasle vydechla. "Oh, viděls to?" vyhrkla tiše a naklonila k němu hlavu, když podotkl, že je rád, že ho tohle potkalo zrovna s ní. Zdálo se, že je zaujatá. "Jo?" zeptala se. Nebylo to takové "jo", na které by ten druhý měl pokývat hlavou. Bylo spíše nechápavé, které chtělo odpověď, co to více objasní. Nechápala, proč zrovna s ní? Po světě běhala spousta vlčic, mladších, milejších, poddajnějších a lehčeji dobyvatelných. Asi ho v tomhle hodně podceňovala, ale myslela si, že přesně na tohle on je.
Netušila, že by se mu mohla jen trošku doopravdy líbit.
Vrátila svůj pohled ke hvězdné obloze. Tomáš říkal, že kdyby tu někdo byl při ruce, už by je dávno počechral. V tom ji napadla otázka: "myslíš, že na to máme? Jako schopnostmi... To tady bránit. Rvát se umím, to jo. Ale tohle je svět plný magie a já... S ní nejsem kámoška," přiznala barvu chladným tónem. Málo kdy o sobě pochybovala, ale teď tu byla tahle otázka. Byla to zodpovědnost. Měla dojem, že na postech alf se zrovna v této zemi nacházejí vlci, kteří na to mají. Jak fyzicky, tak magicky. Že kdyby přišla a někomu napadne smečku, smete ji minimálně sedmi druhy magie. A ona? Věděla o tom, že má dvě. A pouze u jedné zhruba věděla, jak ji ovládat, ale potrénované neměla.
Na obloze spadla další hvězda. Zlatavá to přešla v tichosti. "Je možné, že jich tu bylo jen maličko," souhlasila s jeho myšlenkou. "Jsem na ně zvědavá. Snad poprvé v životě chci někoho dobrovolně poznat. Zajímalo by mě, zda zůstanou. Já bych nezůstala," vyslovila tvrdou realitu nahlas. Už v Mechové smečce měla co dělat, když zjistila, že alfování přebral vlček, kterého měla za vlče. Sice vyrostl a snažil se, ale... Pořád ho ve svých očích viděla jako to vlče. Na jeho otázku ohledně únavy přikývla. "Docela jsem. Ale to počká," ujistila ho.

Jeho odpověď byla vcelku předvídatelná, přesto úsměvná. "Třeba až nás tu bude více, tak na mačkání zase dojde," broukla jen tak, tiše a nechala svá slova viset v nočním tichu. Tahle noc byla krásná. Jako by se západem slunce odezněly veškeré starosti a šoky z předchozích hodin a byli tu jen oni dva. Vyvalila se vedle něj do mechu a přikázala mu, aby se posunul, o což se možná jen tak jakože na oko pokusil, ale byl rychleji zpátky, než by mrkla. Omluvil se, ale zůstával na svém místě. Lehce na něj naklonila hlavu, snad aby si ho prohlédla, nebo zjistila, jak se u toho vlastně tváří, ale dělal, že se kochá. Nebo se možná jen kochal. Bylo pro ni zvláštní si někoho dalšího pustit do svého osobního prostoru. Po tom, co zůstala bez rodiny, byla několik let nedotknutelnou skálou. Nepustila by k sobě nikoho na dvě délky svého ocasu. Pak se v zimě objevil Cornic, který tuhle čest dostal skoro okamžitě. Která vlčice, obzvlášť po porodu vlastních potomků, by nechala umrznout jiné vlče? Navíc mu bylo evidentně v její těsné blízkosti lépe. No a jak se vlče cítilo bezpečně u Zlatavé, ona zase měla pocit, že má u Tomáše něco, co dlouho neměla. A ani nevěřila tomu, že někdy ještě mít bude.
Netušila, jestli je to přátelství, nebo v něm cítila jakousi oporu. Dalo se to všechno jen těžko pojmenovat. Asi to zatím ani pojmenovávat nechtěla. Jediné, co zatím věděla, bylo, že ho od sebe nechce odkopat při první příležitosti, když se k ní dostal blíž. Zřejmě nebyl nebezpečný, ani zákeřný, jen měl možná až moc velkou slabost pro vlčice, kterou si hodlala proklepnout, dřív, než by začala přemýšlet nad něčím vážnějším. Což ji vlastně stejně napadlo až teď, když tu jen tak leželi, užívali si přítomný okamžik a krásu lesa, který naprostou náhodou dostali do péče. V podstatě přitulení tělo na tělo...
Pozorovala tu krásu kolem a nemohla se nabažit atmosférou. A také cítila, jak na ni dopadá únava. Byla by si i zdřímla, ale věděla, že na tohle teď nárok nemá. Pořád tu pro ostatní členy smečky byli cizinci. A to znamenalo, že by jim kdykoliv mohl někdo skočit po krku. "Co když nás už někdo sleduje a brousí si na nás zuby?" šeptla podezíravě a hodila po něm očkem. "Je docela zvláštní, že nás ještě nikdo nevyhmátl," dodala ještě k myšlence.

Jeho poznámka o mačkání se zřejmě zasáhla na tom správném místě. Věnovala mu zaujatý pohled a zastříhala ouškem ve zvídavosti. "Chtěl ses mačkat?" zeptala se trochu škádlivě. Nedalo se jinak. Chtěla být nenápadná, ale neuměla se přetvařovat. Jo, možná to tak vypadalo kvůli tomu jejímu chladnému výrazu, na kterém nebyly znát žádné emoce, ale nebylo tomu tak. Ve skutečnosti jen Zlatavá skrývala své emoce a pocity tak dlouho za tuhle kamennou masku, až přišla o možnost používat všeljaké grimasy, co využívali ostatní vlci kolem ní. Stejně tak jako si nikdy nepřipouštěla spoustu emocí k sobě a buď je nebyla schopná kolikrát správně vnímat, nebo pojmenovat. Tak či tak, v ní se toho tolikrát odehrávalo opravdu mnoho, jen její tělo a ani ona samotná se s tím neuměla vypořádat. Byla roky nastavená na no-emotion. Nešlo to předělat lusknutím prstu. A možná vůbec.
Byla natolik zaujatá a okouzlená tím úkazem, že ani nevnímala, že Tomáš narušoval její osobní prostor. Nebo možná vnímala, ale dělala, že nevnímá. Bouchla ocasem o zem a jakmile dopadl zpátky, jeho špička se dotkla té jeho hnědé. Trhla k němu pohledem, protože to nebylo úplně plánované a co hůře, vyvolalo to v ní spoustu bouřlivých emocí, takže možná leknutím z toho všeho svoji oháňku zase přehoupla na druhou stranu a raději pohled přesunula na nádherně rozsvícený les. "Ani já ne," pošeptala ohledně snu a mlčky se kochala. Navrhl, že by ráno mohli vyrazit na ty hory. Kdyby byla emocionálně založená, asi poskočí radostí. Místo toho jen její uši vystřelily zaujatě kupředu. "Beru. Schvaluju," pokývala hlavou rázně, aby dala najevo, že přes to nejede vlak. Tam opravdu chtěla. A dost. On se potom zvedl a šel se vyvalit do toho mechu. Sama pro sebe se ušklíbla a ještě chvíli setrvávala na místě, než se, pro překvapení všech, zvedla a během chvíle ležela vedle něj. A co víc, teď se jejich boky dotýkali úplně. "Šoupni se," zabručela na oko rázně, ale... Co si budeme, kdyby to nebylo schválně, mechových ploch tu bylo dostatečné množství na to, aby si mohla lehnout jinam. Nejspíš za to všechno mohlo předchozí napjaté dějství a náhle... taková krása. A Lyl věděla, že pokud mají s Tomášem sdílet smečku, budou toho nejspíš sdílet ještě více. Minimálně osobní prostor.

Uvažovala, kolik členů tady tak může být. Dle těch pachů se zdálo, že sotva dva, nebo tři. Buď byli všichni na toulkách, protože nemělo cenu se zde zdržovat, nebo jich tu prostě ani nikdy více nebylo. A navzdory tomu, že na ně byla docela zvědavá, obzvlášť pak kvůli jednomu vybranému pachu, musela seznamování ještě odkládat. Neuniklo jí, že Tomáš měl docela dobrý nápad s tím, aby tady již nechávali své pachové stopy. Takže se, stejně jako ve Švitořivým lese, sem tam otřela o nějaký ten strom, či křoví, kolem kterého zrovna procházeli. "Jako nezdá se to, ale ten les není o moc menší, než u většiny velkých smeček, co jsem zde viděla," podotkla zahloubaně, zatímco se rozhodla, že se vydají na jedinou otevřenou stranu Ageronské smečky. Chtěla se tam ještě pořádně rozhlédnout z lesa, aby si pozici této smečky ujasnila a potvrdila.
"Pokud mi někdy měla spadnout do klína smečka, měla to být zrovna tato," pokývala uznale hlavou, když mezi stromy pozorovala vrcholky zasněžených hor. Chlad, který z nich šel, byl příjemný. Bylo jí jasné, že jsou tací, kteří mají rádi teplo a podnebí tady je odradí od přidání se do této smečky, ale to byl jejich problém a v tom případě ať si táhnou na jih. Když Tomáš podotkl něco o mechu, pozastavila se i nad ním a zamrkala. "Tak to je... Hustý," vydechla a podívala se na svého společníka a nově i spolualfu. Semlelo se to tak rychle... "Má to nádhernou atmosféru. Když se tohle spojí s tím krásným okolím smečky, tvoří to nádherný celek," vydechla a prostě jen chvíli stála, aby tu atmosféru mohla navnímat a užít si ji.

Jeho rázná slova ji docela překvapila. Mile, musela uznat. Sice se na jejím chladném výrazu absolutně nic nehnulo, ale uvnitř sebe ucítila jemné zašimrání. Nejspíš ji tím tónem zaujal více, než by sám řekl a než by ona čekala. I tím zápalem pro momentální věc. Bylo fajn, že v tomhle byli stejně nastavení. Museli bojovat za stejnou věc, obzvlášť, když teď byla obou. Opět se musela myšlenkami vrátit k tomu, jak je to stejně zvláštní... Tohle všechno, co teď probíhalo. "Ani já ne," pronesla k tomu nakonec po chvíli, když ji tak nějak opustilo to překvapení z toho, s jakou vášní to celé pronesl. A stále se to snažila nedávat nikterak najevo, ale její zlatavý tvrdý pohled po něm těkal snad ještě více, než doposud.
Nakonec se ovšem Tomáš vrátil do svého běžného, trochu otravného optimismu, takže Zlatavá jen v rychlosti mávla oháňkou. Neměla na to co říct. Pro optimistické řeči se nenarodila, nikdy je neuměla a nikdy s nimi ani nesouznila. Takže to tak nějak šlo mimo ni. I kdyby se snažila tomu věřit, nejspíš by to nešlo. Na to byla moc velký realista s pesimistickými sklony. "Asi tu musí být nora," souhlasila tiše, když kolem kopečku chodila. A pak, po nějaké době hledání, to konečně zahlédla. Byl to vstup. "Hele," pohodila tím směrem hlavou. "Každopádně není dobrý nápad tam teď vlítnout. Cítim z tama pachy. Počkáme, až se se všemi seznámíme a pak to tam omrkneme," navrhla a naznačila, že půjdou dále. Sice tam byl ten někdo, kdo nesl ten zvláštně povědomý pach, ale i to teď přes ty starosti dokázala přecházet.

Na jeho poznámku jen lehce cukla koutkem v úšklebku. Napadlo ji, že by chtěla mít více času se zase zastavit a trochu si ho proklepávat. Měla dojem, že se jí začíná nějak moc líbit. Jenže pořád ho znala moc krátce na to, aby to dokázala v sobě přiznat až moc nahlas. Jen... dostávali se do takových absurdních situací a on je všechny zvládal snad ještě s chladnější hlavou, než ona sama. Ani jednou se k ní nezachoval nějak nevhodně, spíše naopak. Zavrtěla hlavou, aby tyhle myšlenky pustila. Na tohle zatím nebyl čas. Měli spoustu práce. A pak budou mít jistě spoustu času na to, aby se poznávali hlouběji. Všechno mělo svůj čas.
"Snad je ještě nenapadne se vrátit a nárokovat si to tady," podotkla trochu rozmrzele. Představovala si, jak by to bylo otravné, kdyby to tady dali do pořádku, srovnali si členy do latě, naplnili úkryt a ti dva by pak zase vysmátí přiběhli a řekli: "Naval zpátky". Sice to ještě za domov tady nepovažovala, ale i to byla otázka času. Pak by se asi rvala zuby drápy, ale stačilo by to? "Má to každopádně kapacitu na dost vlků, takže když to půjde dobře..." nechala závěr věty nedokončený. Nechtěla předbíhat absolutně v ničem. Povídal o značkování a jeho super zásobách. Nepatrně se uchechtla a přikývla. Určitě bude fajn, když místní pach přebije svým. Ona se určitě zapojí taky. Nakonec dorazili na nějaký kopeček, který vypadal docela podezřele. Vyhlížela, zda se úkryt nenachází právě zde, v něm.

Pobaveně se ušklíbla. „No, kdyby tu někdo dělal problémy, rychle ho zchladim,“ vycenila na krátko své bělostné tesáky, které jistě potrhaly ne jeden kožich v minulosti. Ostatně svědkem jí byly jizvy, které na sobě nosila. Většina z nich se skrývala v husté srsti, ale některé byly viditelné dost. Byla připravená na všechno. Po tom, co se v posledních dnech událo, ji jistě už nic nepřekvapí. Ach, jak naivní byla, protože ještě vůbec netušila, kdo se ukrývá v místním úkrytu. Jedno z největších překvapení na ni čekalo právě tam.
Naklonila hlavu a nechala krátce přejít pohled po okolí. „Souhlasím, les je hezký, prostor slušný. Je opravdu na dobrém místě. Ze severní strany nás chrání hory, z těch jen tak někdo neseskáče. Na jihu jsem zahlédla nějaké kopce. Trochu mi připomínaly ty, co jdou zahlédnout od Velkého vlčího jezera,“ zamumlala zamyšleně a vydala se dále po lese. Slyšela šum řeky. „No a další strana je zřejmě obklopena řekou? Velice taktické území,“ uznala a pokývala hlavou. Pak jí to trklo. „Řekla bych… Že jsme kousek od Staré zříceniny,“ vyslovila nakonec uhranutě a zase sklouzla pohledem k němu.
„Uvidíme,“ podotkla pak ohledně Cornica. Mělo to ještě chvíli čas, potřebovala první zařídit pár věcí tady. „Jeden z nás tu bude muset zůstat, takže pro něj pak zaběhnu. Stejně s ním budu muset jít do Mechu, kde musím oznámit svůj odchod,“ řekla bez náznaku jakékoliv emoce. Podotkl něco o úkrytu. Souhlasně pokývala hlavou a dala se do hledání.

Procházela lesem a sledovala, kde co bylo. Ve finále, nebyl to vůbec špatný les. Hned nad ním se tyčily hory a bylo tu o poznání chladněji, než ve Švitořivém lese. To znamenalo, že zlatavé vlčici pocházející ze severu se tu mnohem volněji dýchalo. Tohle místo odpovídalo její představám snad více, než tam, kde byli předtím. Nepatrně zakývala hlavou. „Jo, právě že nevtipkuje. Co to muselo být za blázny, že to tady jen tak pustili? A co jejich členové? Odešli bez vysvětlení? To mi řekni, že tu neměli vhodného nástupce, že to jen tak předali dvěma cizákům,“ odfrkla si pohoršeně. Musela zjistit, kdo tu zůstal.
„Osud… Jako bychom se o něm nebavili těsně předtím, než nás to koplo sem, což?“ pronesla s úšklebkem a pozastavila se. „Bláznoství? To je asi to slovo, co se k tomuhle hodí,“ podotkla klidně a její oči se setkaly s těmi jeho. „Tak tedy,“ řekla, mírně se naklonila dopředu a pozorovala ho. „pokud jsme se rozhodli přijmout tuto… nehledě na to, jak šíleně to zní, novou smečku, pak… jdeme.“ Pomalu se pohnula vpřed, před něj, když ji tak galantně pouštěl.
„Já jsem pro,“ souhlasila, stále přemýšlejíc, že tohle opravdu musela být hra osudu. Zakládají smečku na jiném místě, najednou puf, ocitnou se na území smečky, která jim spadne to klína. Bylo to štěstí, nebo prokletí? To jistě brzy zjistí. „Musím říct, že lepší místo jsem si za sebe nemohla přát. Ale je mi líto toho stromu se sovou. A musím se vrátit pro Cornica,“ povzdechla si. Musel být chudák zmatený.

Neznámý a přitom známý pach jí vrtal hlavou dost. Tomáš cosi podotknul, ale moc jí to nedávalo hlavu ani patu. „Jak to myslíš?“ zeptala se chladně. Nikdy nikoho pořádně nečekala. A zas tak moc známých neměla. Sice docela zapomínala, takže to mohl být nějaký starý známý, ale… Tohle bylo divné. „Jo, zmizela bych odsud,“ pronesla trochu podrážděně. Stále ji vytáčelo, že měli ve Švitořivém lese rozdělanou práci, ani nestihli doznačkovat hranice a hlavně tam zůstal Cornic sám.
Ještě před chvílí cítila zvláštní napětí ze známého pachu, teď postřehla, že se k nim někdo žene. Ihned přitiskla instinktivně ušiska dozadu. Hned jak zahlédla vlka, který se ježil, naježila se stejně tak. Alfa nealfa, byl to její přirozený pud, když se k ní někdo přibližoval s tímhle postojem. Každopádně tenhle vlk pozdravil a ona trochu zpozorněla. Představil sebe a nejspíš i svou družku, která s ním přišla a pak tak nějak mluvil z cesty. Její pohled se svezl z místa, kam ti dva vlci se smíchem zmizeli, zpět na Tomáše. Jedno ucho jí vystřelilo v před. „Takže… Jsme se nechali přenést přes půlku Gallirey jen pro to, aby si z nás dva neznámí idioti udělali prdel?“ zeptala se pomalu tónem, který by klidně mohl trhat kůži od kostí.
Jenže Tomáš to očividně pochopil jinak. Chvíli na něj hleděla, ve výrazu měla prázdno stejně jako v hlavě. „Cože?“ zopakovala po něm nechápavě a zamrkala. „Jako myslíš… Že to mysleli vážně?“ zeptala se s lehkým zadrhnutím a naklonila hlavu do strany. Pak se rozhlédla po okolí, než se zase vrátila pohledem ke svému společníkovi. „Tak co, alfíku… Půjdeme se teda podívat, čemu a komu tady vlastně velíme?“ navrhla tedy. Byl to divný sen? Jo, hodně divnej.

Začal se okamžitě hájit, že je v tom nevinně. Zlatavá se narovnala a uvolnila přitisknuté ušiska k hlavě. "To jsou zas nějaký trapný čáry," podotkla znechuceně a nakrčila u toho čumák. Ještě tomu všemu dala důraz rychlým seknutím ocasem. Situace se pro ně netvářila dobře. Ještě stále si nevyzkoušela, kolik toho její omlazené tělo momentálně zvládne. Jestli to bude jako kdysi, nebo horší, či lepší... Přesunuli se pomalu, aby nevzbudili příliš pozornosti, více na hranice, aby je nemohl hned někdo nařknout, že se objevili uprostřed lesa. Ale byl tu klid. Pár pachů zde cítit bylo, ale ruch klasické smečky tu nebyl. Byla ještě klidnější, než Mechová smečka. Někdy se na Galli děly zvláštní věci, ale Lyl připadalo momentálně, že jsou tu tak trochu bezdůvodně... Když tedy nepočítala ten zvláštně známý pach.
"Jo, něco cítím," Pronesla tichým a soustředěným hlasem. Oči jí potemněly a uši se napjaly vpřed. „Je to pach, hrozně známý, ale přitom… Cizí,“ pronesla se zastřeným zrakem. Toužila po tom vlétnout do lesa a původce toho pachu hned najít. Její netrpělivé nitro ji k tomu přímo táhlo. Kdo to ksakru mohl být? Byl právě on ten důvod, proč se tu najednou objevili? Nebo snad něco úplně jiného? Tak či tak to bylo celé na hlavu. Podívala se na Tomáše. Možná mu pokládala tichou otázku, co si o tom všem myslí. Nebo doufala, že vypustí z tlamy něco, co trochu uvolní napětí. Nehledala u něj tak trochu uklidnění?

<- teleport ze Švitořivého lesa

Nevěděla, co se to stalo. Ale najednou byla na úplně cizím místě. V životě se jí nic takového nestalo a že tu byla sakra dlouho. Zničehonic se objevila jen kousek od Tomáše, nohy měla široko od sebe, byla celá rozcuchaná a dokonce i její chladný výraz byl fuč. Hleděla vyjeveně a nechápavě, jako když zrovna vyoráte rozespalou myš ze země. "Co to do prdele..." sykla, přičemž zněla snad dokonce naštvaně. Něco ji vytáhlo od rozdělaných povinností. A ona nesnášela nedokončené záležitosti, navíc tohle byl zase nějaký šprým magií a ty nesnášela ještě více. Když ovšem postřehla koutkem oka známý kožíšek, s odkašláním se narovnala, nahodila kamenný výraz a v rychlosti se po tom ultra rychlém přesunu upravila, aby zase vypadala úctyhodně.
"V tom máš prsty ty?" zavrčela na něj podezíravě, zatímco se k němu přibližovala krokem, který dával najevo, že pokud přizná barvu a opravdu to tak bylo, bude mít veeelký průšvih. Pak se ale zarazila. Byl tu ještě větší problém. Tohle nebyl kde jaký obyčejný les. "To je území smečky, k sakru," hlesla. "Měli bychom zmizet," pronesla pak v rychlosti, ale... zastavil ji nějaký povědomý pach. Ne povědomý, ale známý. Docela moc známý, ale nebyl to... Ani Flynn, ani Heather. Nemohli být. Život jí vyzradil, že jsou mimo Gallireu. Ale... říkal, že možná brzy pošlou pozdrav? Musela se zastavit. "Počkej..." pošeptala s náznakem, že nikam nejdou. Jen se začala nenápadně přesouvat více k hranicím, ať je tady někdo nepoškube jako slépky.

Také musím poděkovat

Obě jste udělaly kus skvělé práce. A co jsem na vás dvou oceňovala nejvíce bylo to, jak se na vás člověk mohl vždy se vším s klidným srdcem obrátit, protože jste vždy odpovídaly vřele a pomalu i s otevřenou náručí. Mrzí mě, že jsem si včera taky trochu rýpla, protože jsem stejného názoru jako vy - je to jen hra. A tak doufám, že se toho hesla budete držet a brzy tu zase uvidíme vaše charaktery (už jen protože by Tristanovi zlomilo srdce přijít o tátu, kterého sotva našel ) a taky vás samotné, až si od nás trochu odpočinete. :3
Když jsem se teď vrátila, byla jsem ohromená, jak moc se Galli změnila a to opravdu k lepšímu. Vyloženě rozkvetla. Díky vám, i díky tlapkám co byly před vámi a opravdu si nešlo nevšimnout, že každá z vás do této stránky vložila spoustu úsilí, za které jsem vděčná a možná právě to, jaká tu s vámi vládla atmosféra a jak se samotná hra vylepšila, byla důvodem mého herního návratu. A za to moc děkuji.
Teď nezbývá nic, než vám popřát, aby jste se z toho brzy oklepaly, nabraly síly a chuť a věřím tomu, že bez těch povinností kolem adminu se vám zde bude zase volně dýchat a dobře hrát - protože o tomhle je Gallirea primárně. Odpočinek a čas samy pro sebe si rozhodně zasloužíte, tak směle do toho!

Lyl se na něj krátce podívala a mírně přikývla. „Máš pravdu… Bude potřeba co nejdřív,“ prohodila klidně, zatímco nechávala své pachové stopy a chlupy na stromech. Její oči pak sklouzly po něm, ale jen na okamžik. Sledovala jeho pohyb, jak se nenápadně v rychlosti upravil. Pak dělala, že nic a lehce zavrtěla hlavou. Chlapec se možná chtěl líbit? A ona musela přemýšlet, jestli se líbí. Snažil se být pořád srovnaný a elegantní. Jí to šlo samozřejmě přirozeně, každopádně on moc nepokulhával. Kroužili kolem sebe jak pár ptactva při námluvách. Začínalo to být zajímavé.
Poznamenal o osudu cosi, na což zastříhala ušima a lehce se ušklíbla. „Má svoje způsoby, to jo,“ odfrkla si trochu pohoršeně, zatímco ještě vůbec netušila, co pro ně dva ještě vůbec chystá. Najednou se to stalo. Prostě zmizel. A než se vůbec stačila zděsit, naštvat, či cokoliv jiného, ucítila cosi, jako kdyby ji smetla silná vlna větru. A byla pryč stejně tak.

-> teleport do Ageronu... Byl použit teleportační lístek

• Označkovat hranice území
<- Úkryt

Pootočila hlavu a vyčkala, až ze stromu seskáče za ní. Sledovala nenápadně každý jeho pohyb, jako kdyby zkoumala, jestli je vůbec hoden toho být alfou po jejím boku. Takový vlk musel něco umět, základem byl nejen jistý pohyb, ale také to, aby u toho i dobře vypadal. No, jemu to šlo asi tak nějak přirozeně. Bude si ho sice muset proklepávat ještě déle, ale… Zatím se držel obdivuhodně. Ujišťoval ji, že to nebude tak hrozné a na prozkoumávání okolí bude čas také. „Na toulky si udělám čas vždycky,“ ujistila ho poklidným tónem, jako kdyby se nechumelilo. Jeho prohlášení o tom, že to tady zmákne ohlídat za její nepřítomnosti zatím nechala vejít jedním uchem tam a druhým ven. Ani na jejím chladném výrazu se nic nezměnilo.
„Mohli bychom už označkovat hranice,“ navrhla potom, zatímco se vzdalovali od úkrytu. Zamířila si to tedy tam, kde si myslela, že hranice jsou a budou. Tomáš mezitím podotknul, že Cornicovo mlčení nebylo způsobené jím. „Možná trochu,“ podotkla bez emocí a když řekl, že to chce jen čas třeba, souhlasně přikývla. „Někdy ani ten nepomůže, ale dostal nejspíš docela čočku, takže… Se z toho potřebuje oklepat,“ souhlasila s jeho myšlenkou, když tu konečně došli k hranicím. Tahle hranice Švitořivého lesa byla napojená na jiný les. Změna stromů a jejich barev byla zřejmá na první pohled. Z listnatých na jehličnany. „Trochu mě znepokojuje, že je náš les tak moc ohraničený jiným lesem. Vetřelci se sem budou moct dobře vplížit. Budeme co nejrychleji muset sehnat dobrého ochránce,“ podotkla, zatímco se otřela o jeden ze stromů.
Na jeho soucitný tón ohledně ztráty rodiny jen mírně přikývla. Musela kolem sebe postavit hodně pevných stěn, aby se netvářila rozcítěně. „Stačí vědět, že se mají dobře… To je nakonec víc, než cokoliv jiného,“ povzdechla si a na okamžik pohlédla stranou a raději nechala svou pachovou stopu na dalším stromě. Představy, že by její vlčata jednou přišla, byla opravdu krásná, ale měla dojem, že nemožná. Byli pryč roky. Jaká by mohla být šance? Nemohla v této konverzaci dále pokračovat a byla ráda, že Tomáš začal mluvit o sobě.
Poslouchala ho pozorněji, než dávala při značkování hranic najevo. „Možná jste oba hledali něco jiného, než jste si mysleli. A našli úplně něco jiného,“ pronesla klidně. „Třeba se jen zatoulal… tak, jako ty.“ Zmínka o dceři a celé spletité historii ji na okamžik umlčela. Ve tváři se jí objevil stín pochopení. „Takže oba máme komplikované rodiny,“ konstatovala bez náznaku soudu. Na chvíli se zastavila a sklopila zrak k jeho tlapám, než se podívala do jeho očí. „Tak či tak, možná to všechno vedlo k této chvíli.“ Ta slova pronesla obvykle chladně, ale bylo v nich něco, co u ní nebylo obvyklé. Možná jemný náznak, že mu začíná věřit?
„Tak pojď,“ vyzvala ho a pokračovala ve značkování. Doufala, že má Tomáš řádnou zásobu v močáku, protože tyhle hranice potřebovaly označkovat pořádně. I ona sem tam čupla někam za křoví, ale pokaždé mimo jeho dohled. Nebo nechávala na kůře stromů pár svých chlupů, protože jí stejně neubydou jen tak.