Gallirea - Příspěvky uživatele

Srpen 8/10 Rigel

Mlaskla, jako kdyby naznačila, že se vzdává. „A tak to zas ne,“ vydechla na oko smířlivě, aby se ho konečně zbavila. On si mohl užít svůj pocit vítězství, ona svůj pocit klidu. Když tak scházeli, ještě věnovala poslední pohled ztrácejícímu se výhledu, o který přicházeli, čím níže šli. Pak najednou poznamenal, že cestou potkal na úpatí hor smečku. Moc dobře věděla, o jaké je řeč. Naštěstí i v tuto chvíli její tvář byla nečitelná, ale cítila, jak se uvnitř ní cosi nepříjemně stáhlo. Musela by nejspíš při možném střetnutí potřebovat posily, aby tohoto holomka poslali konečně definitivně pod drn. A taky by si to mohlo vyžádat oběti, navíc… Kdo říkal, že by přišel sám, že ano?
„V poslední době se smečky nějak rozrůstají,“ vyslovila nakonec pomalu. „Je jich značně více, než si pamatuji. Některé páry si zakládají malé smečky, aby mohli mít potěr. A tak, no… Jo, cosik tam je,“ ukončila svůj výklad s potvrzením, že se na tom místě opravdu smečka nachází. Neviděla důvod, aby ho na tuhle skutečnost nepřipravila. „Jak dlouho jsi byl vůbec mimo? Asi budeš překvapenej,“ zeptala se zkoumavě a rovnou udala i důvod, proč se ptala. Ona se taky několik let zdržovala jen v Mechu a když se teď na jaře vypravila na výpravu, byla vcelku překvapená změnami.
Pak si zase musel pošťouchnout. Pozastavila se a sjela ho kritickým pohledem. „Nevim. Nechceš se omezovat, nebo jo?“ řekla klidně a její hlas nesl jemný náznak výzvy. Jako jo, do přímého souboje by s ní nešel… Ale uhrát to na uklouznutí šlo vždycky, ne? „Víš jak se to říká. Přítele si drž blízko, nepřátele ještě blíž.“

Srpen 7/10 Rigel

Když se pomalu vydal kupředu, jen si pomyslela, že je to překvapivě civilizované gesto, aspoň na něj. Žádný náznak agrese, žádné rejpání, prostě divný. Přizpůsobila se jeho tempu a šla podél jeho boku. „Jen jsem nepotřebovala být zbytečně dlouho s tebou, to je celé,“ pronesla, zatímco sledovala, kam šlape. A koutkem oka stále kontrolovala toho holomka, co šel s ní. Jeden nikdy nevěděl, kdy do ní strčí a ona pojede jak namazaná. Neměl ani tušení, jak si umí v jiných případech lov užít a že pomalé usmrcování kořisti v bolestech bylo tak trochu její hobby.
Zeptal se na jméno hor, ve kterých se právě nacházeli. „Řekla bych, že Ragarské,“ odpověděla poklidně a krátce na něj pohlédla, než zase koukala na cestu. Krajina se postupně měnila. Strmé úbočí se zvolna změnilo v mírnější svahy. Ledový vítr pomalu slábl a spíše bylo trochu tepleji. „Nejsou moc hostinné, ale zchlazení tady jeden najde po celý rok,“ vydechla spokojeně. Jakožto seveřanka takovéto místa k životu potřebovala. A nejvíc příjemný bonus byl, že z nich měla výhled na svou smečku.

Srpen 6/10 Rigel

Protočila očima. „Zas tak si nefandi. To by tě jinak nesundala si myslím,“ namítla mu poklidně, ačkoliv jí v hlase zněl kousek pobavení. Uměl být opravdu legrační s tím, jak si o sobě myslel, jak není kdo ví jak špatnej. Kousl si vůbec do někoho, než mu stihla naklepat Smrt? Jak ho tak pozorovala, tak slovíčkaření mu šlo a co si pamatovala, tak i trapné hry s magií mu nebyly cizí, protože bez těch si neuměl zjevně zařídit zhola nic.
„Dočasně, hm?“ pronesla lehce ironickým tónem a jemně si přešla jazykem přes zuby. Raději zůstávala ale pořád v pozoru, jako kdyby nevěřila tomu, že jen „dočasně“ je méně nebezpečný, zrovna u něj.
Jeho úsměv a poznámka ohledně její povahy ji nechaly jen mírně pokrčit „obočí“. Zavrtěla hlavou. „Nemusíš se tolik snažit mě uklidnit,“ odvětila chladně, přičemž se koutek její tlamy jemně zkroutil v úšklebek. Pravdou bylo, že tohle vypadalo spíše jako nějaké sourozenecké poštuchování, než že by se ho reálně pokusila teď hned shodit ze skály. Ale mohla, že? Možná by se ani nějak extra nebránil. Kdo ví, kolik sil momentálně měl.
Když zmínil doprovod do nižších výšek a že by si pak něco ulovil, ale nepotřebuje ji k tomu, protočila očima. „No jak chceš,“ řekla pouze beze zájmu. Pravdou byla, že zrovna do lovu by se nechala uhnat snadno. Byla to její vášeň. „Očividně ses poučil z minula a bojíš se, že bys zas zůstal pozadu, co?“ pronesla, zatímco mu naznačila, že vyrazí.

Oba vypadali, že tu zkoušku snášeli dost hořce. Nedivila se jim. Kdo ví, odkud přišli, jak dlouho hledali možný domov, kde v klidu složit hlavy a pokud kdo ví jak dlouho museli chodit po špičkách a ve stresu někde, kde je nepřišla pozdravit ani alfa, muselo to být vskutku nepříjemné. Doufala, že taková nikdy nebude. Že bude mít přehled, kdo se na území její smečky nachází a možná i jak se tam cítí. Sama chtěla Ageron považovat jako svůj domov a to samé chtěla dopřát i těm, co jí dají důvěru a do smečky se přidají.
Vlčice se zajímala, jak se vůbec taková věc stane. „Zakládali jsme s druhou alfou, Tomášem, smečku jinde. A najednou puf, objevili jsme se na druhé straně Gallirey,“ zavrtěla hlavou. Rozhodla se, že k nim bude mluvit naprosto narovinu a nic jim nezatají, aby pak nebyli z něčeho nemile překvapení a nevydali se hledat ještě jinou smečku. „Ihned za námi dorazili místní alfy, mladí floutci, že je to tam nebaví a míří do světa se bavit a my se o to tam máme postarat, že je to naše,“ odfrkla si a znovu shlédla ke zmiňovanému lesu. „Nevím, jak to vezmou původní členové, to vám řeknu narovinu, že může dojít k nějakému nedorozumění. Ale dle jejich pachů jich tam je skromně. Myslím, že druhá alfa to s nimi už vyřizuje,“ ujistila je a nechala jim prostor, aby si to porovnali v hlavě.
Představili se jako Juniper a Merle, na což reagovala kývnutím hlavy a jména si v hlavě zopakovala, aby si je zapamatovala. „Můžete to klidně probrat mezi sebou, dám vám chvíli,“ ujistila je. Nebyla si jistá, jestli jsou opravdu rozhodnutí, nebo nad tím potřebují ještě společně pouvažovat.

Srpen 5/10 Rigel

Zmínka o tom, že ho do této situace dostala Smrt, byla opravdu na pováženou. Jo, byla to potvora, která uměla ne jednomu zavařit. Ale ještě nikdy neslyšela o tom, že by se od ní někdo vrátil polomrtvý, nebo se nevrátil rovnou. Ale u tohodle trouby? Ani se nedivila. Jeho chování bylo fakt na pěst, takže si s ním aspoň Smrt udělala pořádky. Třeba ji příště bude víc respektovat, aby místo s novou magií neodcházel jako nebohá dušička někam do meziprostoru. „Smrt sama…“ zopakovala a její oči se krátce zaleskly pobavením. „To musela být podívaná. Divim se, že tě nechala běhat po světě a máš furt všechny končetiny. Zřejmě má taky slabost pro komedii,“ zakroutila hlavou.
Když nahlas zopakoval jméno její bývalé smečky, zůstala naprosto nehybná. Oči měla chladné jako zmrzlý kámen. Vypadalo to, že by možná chtěl znát nějaké podrobnosti, ale ona byla ta poslední, která by mu je dala. Pokud pro něco byla opravdu zapálená, byla to bezpečnost, jak její, tak těch, na kterých jí záleželo. To, že o smečce vůbec věděl, naprosto stačilo. Pomalu si obtočila ocas kolem tlap a nechala jeho touhu po informacích být.
Poznamenal něco o amnesii, tak si ho znova prohlédla. „Aha, takže tvoje hlava je ještě víc vykrákaná, než předtím? To mi je líto,“ pronesla soucitně s divadelním projevem na jedničku. Ještě u toho tak našpulila tlamu, aby tomu dodala ten správný šmrnc. „A nebo to myslela jako dar. Když si nevzpomeneš jakej seš kokot, nemusíš si pak připadat tak žalostně,“ pokrčila „rameny“ a ťukla špičkou ocasu o zem. „No. A chceš s něčím píchnout?“ zeptala se nakonec naprosto bez okolků, jako kdyby to snad byli největší kámoši pod sluncem.

Srpen 4/10 Rigel

Ledový pohled na něm nechala viset o chvilku déle, než bylo nutné. Snad jako by stále zvažovala, zda ji jeho přítomnost má bavit, nebo spíš otravovat. „Ocenit, jo? To slovo se k tobě nějak nehodí,“ odvětila hlasem prosyceným cynismem, ale bez nějakého hrotu, spíše jen škádlila. To ji přešlo ve chvíli, kdy ji, stejně jako minule, přirovnával k pochcanému sněhu. Chladné zraky sice neuhnuly ani o píď, za to srst na jejích lopatkách se naježila. I tak se ale krátce uchechtla. „To je ale poezie. Je vidět, že sis za ty roky nenechal otupit jazyk,“ začala medovým tónem, který pomalu přecházel do varovného vrčení: „jen si dej pozor, aby ti někdo ten sníh nestrčil do tlamy a nezadusil tě.“ Bylo to varovné zasyčení. Na svou srst byla vysazená. A jestli byl tady panáček barvoslepej, mile ráda tu namočí na sníh a vymáchá mu v tom tlamu, aby si rozdíl mezi žlutou močkou a leskem zapadajícího slunce, prohlédl z blízka. Každopádně se pak uspořádaně usadila, jako kdyby mu před chvílí vůbec nevyhrožovala.
Na jeho mávnutí tlapou a zmínění „menšího mráčku“ naklonila skepticky hlavu na stranu. „Mráček, jo? Ty jsi spíš uměl vyvolat pořádnou bouři, nebo tě přeceňuju?“ Přimhouřila oči. „Ten malej mráček musel být opravdu roztomilej, že tě takto zničil. To muselo stát za to,“ vydechla v touze to vidět. To, jak tomuto frajírkovi někdo pěkně zatopil pod zadkem. Muselo to být k popukání. Ale i tenhle pohled jí stačil ke štěstí.
Když se otázal na smečku, na moment se odmlčela. Raději by teď skočila ze skály, než mu cokoliv říci o křehké Ageronské smečce. Všechno v ní bylo ještě poměrně nahnuté a nepřišlo jí, že by drželi pořádně po spolu. Původní členové znamenali stále značný problém, protože byli všichni posedlí bývalými alfami, kteří je bez rozloučení opustili jako dva sobečtí smradi. „V Mechu je pořád všechno v klidu,“ pronesla potom chladně, aniž by na ní vůbec šlo poznat, jak moc tuhle odpověď vzala oklikou. „A co ty, Chcíplino? Když neděláš zrovna mrtvolu a nehraješ si na mráčky, koho máš, kromě sebe?“

Na Lyl (73 bodů) poprosím:
1 hvězdičku do síly - 15 bodů
1 hvězdičku do taktiky - 15 bodů
2 hvězdy do magie bolesti - 30 bodů
26 kytek za 13 bodů

Kujiii

Připsáno a děkuji za účast

Srpen 3/10 Rigel

Přejela si pomaličku jazykem po ostrých zubech. „Dokážu zpříjemnit bídnej život ne jednomu kolemjdoucímu,“ podotkla s neskrývaným sebevědomím, ačkoliv to nemyslela vážně, když zahlásil, že den nemohl být lepší. Bylo jí upřímně uplně jedno, jak to myslel, jestli měl ve finále radost, že na něj natrefila ona, nebo naopak absolutně. Byla dávno úplně někde jinde, než tehdy, když se potkali poprvé. Ale to on musel být taky. Kdo ví, co se mu v životě semlelo a jak moc dokázal být nepředvídatelnej teď. A ačkoliv to nerada uznávala, právě ta jeho nepředvídatelnost byla něco, co ji k němu táhlo. Takové zvláštní chvění v nitru, že neví, co od něj čekat a že je to jinak rovnocenný soupeř. Nebyl to sice ten úžasný pocit, jako když z někoho cítila strach, ale tohle bylo zase úplně něco jiného.
Mírně se napnula, když mu pohled sklouzl na její postavu. Ledové oči zůstaly nehnuté, ale v koutcích se jí objevil nepatrný úšklebek. Neodpověděla, jen naklonila hlavu. Jeho kompliment zůstával viset ve vzduchu. I kdyby to myslel vážně, Zlatavá nebyla schopná přijímat komplimenty. Nevěřila jim. A už vůbec ne od někoho, komu nevěřila pomalu ani pozdrav. „Pěkná, nebo jen nezapomenutelná?“ pronesla nakonec chladně. Mohlo to působit jako špatný vtip, ale ve skutečnosti to byl jen její způsob, jak si zachovat kontrolu. I ona pomalu projela očima jeho postavu, přičemž hodnotila jeho výraz a držení těla. „Vysílení, hm?“ Zopakovala a pozvedla „obočí“. „To vidim. Snad si to všecko totálně nepřetaktizoval?“ zamlaskala učitelsky a zavrtěla hlavou. Přemýšlela, jestli ho tu zase nechat, nebo si s ním ještě pokecat, ale měla vůbec o čem?

Srpen 2/10 Rigel

Scházela opatrně do nižších oblastí hor, kde za nedlouho zahlédla ležící siluetu. Zastavila se a zamrkala. Chvíli přemýšlela, odkud ho zná. Muselo to být dlouho, co tohodle budižkničemu viděla naposledy. Musel být taky starej jak jeruzalém. A taky vypadal, jako kdyby ho požvejkala Smrt a vyplivla ho taky. Kdyby jen věděla, jak blízko je od pravdy, asi by se mu vysmála hned. I přesto jí přes tvář přejel cynický úšklebek, i když její oči zůstaly ledové. „Kohopak to tu máme?“ zavrněla teatrálně a nechala své oči sklouznout po ne zrovna impozantně odpočívajícím vlkovi.
Narovnala se do své úctyhodné výšky, ze které na něj shlížela a tiše se vychutnávala ten pohled, co se jí naskytl. Nemohla zapomenout na to, jakej to byl hajzl. Sice jí ve finále nic neprovedl, což bylo až k údivu vzhledem k náturám, které oba měli, ale pořád věděla, že za jiných okolností by se před ním měla mít dost na pozoru. Upřímně to byl tak slizkej had, že ani teď nepolevovala a měla každý sval napnutý v očekávání nějakého teroru. I když se minule zdál, že umí spíše tlachat, než konat, hlavně co se lovu týče, nehodlala ho podceňovat ani teď, když vypadal, že prošel trávicím systémem krávy. „Co se ti stalo, zavalil tě šutr?“ zeptala se nakonec chladně, s naprosto na oko předstíraným zájmem.

Srpen 1/10 Rigel

Kráčela pomalu horským hřebenem. Její tlapy tiše dopadaly na zmrzlou půdu. Chladný vzduch jí projížděl srstí a zároveň ji probouzel, dělalo jí dobře být tady nahoře, kde mohla dýchat volněji a její mysl se na chvíli mohla odpojit od zmatku tam dole. Kameny pod jejími tlapkami klouzaly jen lehce, každý krok si pečlivě hlídala. Staré zvyky, kdy musela spoléhat jen sama na sebe, jí zůstaly zaryté do podvědomí.
Pohled jí sklouzl po strmém úbočí a zastavil se na údolí pod ní. Tam dole se všechno zdálo malé a bezvýznamné. Když zavřela oči, cítila, jak jí vítr hladí zlatavý kožíšek a nepatrně se uvolnila. Ne, že by to bylo patrné na venek, její kamenná maska byla stále pevná, ale hluboko uvnitř ní se jí na okamžik ulevilo. Zastavila se na okraji skály, zhluboka se nadechla chladného vzduchu a pozorovala mraky, co se valí přes hory. Uznala, že je fajn být zase na chvíli sama. Pak se zhluboka nadechla a pokračovala dál po hřebení, oči stále upřené před sebe. Byla napjatá a připravená na to, že i zde může někdo její idylku narušit.

Jsem sice děkovala milionkrát už asi za super akci, ale ještě jednou a naposledy se zopakuji

Byla to jedna z mála, co jsem za své působení na galli za poslední roky dotáhla do konce, takže úspěch :D

Odměny:
Thyra (125b)
Sleva 75 % - 75 bodíků
Nová magie od Smrti - Elektřina - 40 bodů
20 drahokamů - 10 bodů

Aithér (119b)
Sleva 75 % - 75 bodíků
Hvězdička do vlastnosti - síla - 15 bodů
Hvězdička do vlastnosti - rychlost - 15 bodů
28 květin - 14 bodů

Tristan (113b)
Speciální vlastnost s 1 hvězdou - Smysly - 110 bodů
6 květin za 3 body

Lylku si ještě doplním, až se jí upraví profil :) Napíšu dodatečný koment ať v tom není binec :D

Připsáno, děkuji za účast a za chválu, jsem ráda, že se akce líbila :>

Ten vlk vypadal, že má zažité mnoho. Neměl oko, což jí hned připomnělo Cornica. A byl dost zjizvený. Na moment si představovala, co musel mít za sebou, když takhle vypadal. Pravděpodobně měl stejně divokou minulost, jako ona. Jenže Zlatavá z toho vyšla o něco méně zjizvená. Naštěstí pro ni tenhle vlk nebyl hrozbou. Věděla, že vlci zde umí překvapit množstvím magií, které ovládali, ale tu cítila, že v případě konfliktu by měla mít navrch. Její zlaté zraky padly také na vlčici, která... Vyzařovala něco, co bylo Lylwelin známé, ale neuměla to popsat. Možná stejná tíha na duši, podobná ztráta, či něco takového. Netušila, zda bude mít nějakou příležitost vůbec zjistit, proč se jí díky ní dvojce zželelo.
Když oba vyslovili, co hledají, chvíli zamyšleně mlčela. Pomalu shlédla na les pod nimi. Přemýšlela, zda jim nabídnout útočiště v Ageronu, nebo je vyslat do mírumilovného Mechu. Oba vypadali, že po domově touží dost. Také vycítila, že netouží po žádných dramatech a ani zkouškách, které dle všeho museli v předchozí smečce podstoupit. Zhnuseně si odfrkla. "Na zkoušku, jo?" zopakovala pohrdavě. Byla ledovou královnou, uměla být bezcitná, ale nechat dvojici vlků kdo ví jak dlouho v nejistotě bylo moc i na ni. Rozhodla se nemyslet na svůj bývalý domov a to, že by tam nejspíš Saturnus také potřeboval posily jako sůl. Ona potřebovala někoho, kdo pomůže dát smečku do kupy jí a Tomínovi. "Tady ten les pod námi... Nedávno mě a mému příteli padl k nohám," začala nakonec mluvit a oba je přejela pohledem. "Bylo to vcelku komplikovaným způsobem a... Nemůžu zaručit za to, že tam teď zpočátku nebude chaos, ale jistě nic, co bychom si nezvládli brzy urovnat. Zvlášť pokud byste i vy chtěli přiložit tlapku k dílu a podílet se na budování svého nového domova téměř od začátku," nabídla jim nakonec a střídavě se jim s očekáváním dívala do očí.
"Jsem Lylwelin, mimochodem," představila se ještě, prozatím bez nějakých zbytečných titulů alfy Ageronu a tak dále. Neviděla v tom prozatím význam a ještě se tak moc ani necítila. Ne dokud nebude vše vyřešené se starými členy smečky, dokud oficiálně neopustí Mech a nepostará se o Cornica.

Užívala si chladnější vzduch, který se jí tu opíral do srsti. Svým klidným pohledem pozorovala výhled pod sebou. Sledovala všechno, co bylo na dosah očí, ale nejvíce ji zajímal Ageron. Mapovala si ho zvenčí, aby věděla, kde jsou jeho silné, ale i slabé stránky. Musela uznat, že je s tím, co vidí odsud, spokojená stejně tak jako s tím, co viděla zevnitř. Byl to její budoucí domov. Ale stále z toho cítila mírné obavy. Co členové smečky, kteří tam zůstali? Našli už Tomáše, nebo naopak on je? Šel by je vůbec sám bez ní vyhledat? Musela jen hádat.
Najednou postřehla pohyb. Automaticky se zvedla, ale očividně se nemělo konat nějaké drama na horách. Byl to jen nějaký páreček, co se šel cukrovat k výhledu. Vlk, docela zjizvený, ji ujistil, že nebudou otravovat. Zlatavá mlčky přikývla. Ale napadlo ji, že by mohla pomoci, když zaslechla otázku vlčice. "Hledáte něco konkrétního?" zeptala se, aniž by se její výraz jakkoliv změnil. Stále byl odměřeně chladný. "Smrdím tu už dlouho. Třeba poradím," nabídla se. Nepodávala to zrovna vřele, na druhou stranu kdyby neměla zájem, neřekla by vůbec nic. A možná by se i zbalila a odešla. Potřebovala si komunikaci s ostatními trochu potrénovat, to byl další důvod, proč se s nimi vůbec bavila.

<- Ageron

Nakonec neodolala a musela to vzít aspoň kousek na ty hory. Uvědomovala si, že ji tam chtěl vzít Tomáš, ale když si to nechá pro sebe, nic se nestane, no ne? Možná bych to tudy přes ty hory mohla vzít rovnou do Mechu... Ale lepší by bylo vyzvednout Cornica, zeptat se ho, jak to vidí a pak... Tam jít společně. Buď zůstane, nebo půjde se mnou, napadlo ji. Na tom vlčkovi jí záleželo, víc než by byla ochotná si přiznat, ale už byl dost velký na to, aby za sebe rozhodnul sám. Pokud se mu domovem stala Mechová smečka, nedalo se nic dělat. Pořád věděla, kde ho najde, pokud se tedy nevydá svojí vlastní cestou v podobě tuláka.
Rozhodla se, že nepůjde moc vysoko, ale že vystoupá jen tak, aby měla dobrý výhled na les, který jí padl k tlapkám. Chtěla si prohlédnout takhle hezky z vrchu, jak smečkové území vypadá a co vše je kolem něj. To se za nedlouho povedlo a Zlatavá opravdu vystoupala do výšky, odkud se jí odkryl krásný výhled. Posadila se na chladnou zem, obtočila ocas kolem předních tlapek a se zatajeným dechem sledovala. Spokojeně a uznale zabručela. Tohle vypadalo opravdu dobře. Těšila se, až tohle ukáže svému spolualfákovi, nad kterým také musela hodně přemýšlet.

//pardon že zdrhám, ale nechci se teď moc zasekávat :D

Přemýšlela, co by si zrovna ona mohla přát. Možná kromě toho, aby se její vlčata vrátila zpět na Gallireu, ale na to byla velký realista. Ti byli zjevně spokojení někde jinde, jinak by se už vrátili, kdyby šlo jen o obyčejné toulky mladých vlků. Každopádně ty jsi také jako mladá odešla od rodiny a už ses nikdy nevrátila, napadlo ji. Nemohla jim nic vyčítat, očividně zdědili toulavé tlapy po ní. Zjevně ani jeden nebyl v tomhle po Sigym. A to jsem zrovna u Flynna typovala, že u nás zůstane napořád, pomyslela si a lehce ji píchlo u srdce. Co tedy s tím přáním? Zřejmě aby měla rodinu novou, v podobě této smečky. Její selhání to v životě nenahradí, ale aspoň... Aspoň bude moct jít konečně dál a ne pořád stát na jednom místě.
Pak začal Tomáš objasňovat. Cukla koutkem, zatímco ho po očku sledovala. "Mhmm... Jo. Když jsi mě prvně zaujal barvou tvých očí, nečekala jsem, že se stane tohle," ušklíbla se a zavrtěla hlavou. "A to jsem se chtěla jen dozvědět něco o své magii," uchechtla se a vzhlédla zase zraky k obloze. Svítalo. Bylo po podívané, i okolní mech už tolik nesvítil. Ale jako krásná ochutnávka toho, co je zde čeká, to bylo vskutku nádherné a dostačující. Tomuhle by se rozhodně dalo říkat domov. Jako stavěný přímo pro ni, pod horami, na severu, v nádherném lese. Co víc si mohla přát? Už jenom to, co vyslala k té padající hvězdě - aby to zde klapalo.
Při její otázce se zdál být trochu znepokojený. Dloubl do ní tlapkou, což si jako dovolil moc, ale vzhledem k tomu, že odpovídal na docela důležitou otázku, tak to přešla. "No, prostě hodnej a zlej policajt," zkrátila to stručně. Asi to tak bude. On to tu bude tak nějak urovnávat po dobrém, vezme si na starost komunikaci se členy na nějaké normální úrovni a když to nepůjde po dobrém, bude tady ona, která to srovná do latě raz dva. A rozhodně povede lovy. Jo. Na to se těšila nejvíce. Až bude vést loveckou skupinu na smečkový lov.
"Nehodlám jim to tu znepříjemňovat nebo jakkoliv měnit, myslím že tato změna bude už tak dost zásadní, takže to bude na nich," pronesla poklidně, než otočil hlavu a jejich čenichy se málem potkaly. Párkrát v rychlosti zamrkala. Netušila, jestli to bylo tím, že to nečekala, nebo tou náhlou vlnou, co se v ní přehnala jeho těsnou blízkostí. I její pohled spočinul v jeho očích a připadalo jí, že srdce vynechalo jeden úder. "No," vysoukala ze sebe v rychlosti, zatímco se začala zvedat. Otřepala ze sebe zbytky mechu a větviček a elegantně se protáhla, u čehož zívla s legračním zvukovým projevem. Pak se překvapeně zarazila. "No ty kokso! To je parádní vstát, aniž by ve mě ruplo deset kloubů, švihlo mě v zádech a nemohla se hýbat ještě dalšího půl dne!" prohlásila spokojeně a dvakrát mávla ocasem. Pak se ale uvědomila a ihned nasadila důstojnější výraz. Odkašlala si. "Já teda vyrazím, projdu ještě v rychlosti kousek hranic a půjdu," oznámila mu. Pověděl, že tu bude a nikam neuteče. Přivřela varovně oči, jako kdyby říkala "jenom aby" a zmizela dříve, než k němu dorazili místní vlci.

-> Ragar