Gallirea - Příspěvky uživatele

Bylo až legrační, jak si oba neustále notovali. Nutilo to Zlatavou přemýšlet, zda vůbec existuje něco, v čem by ti dva spolu nesouhlasili. Na druhou stranu, pokud to byl tak harmonický pár, jako do teď vypadali, o to lépe. Nehodlala by tu trpět nějaké věčné partnerské hádky. I tak to zde s původními členy dozajista bude napjaté, protože nepředpokládala, že by ji a Tomáše přijali za nové alfy s otevřenou náručí a plně se jim oddali. Lyl si s nikým sice nehodlala vytírat zadek, ale nerespektující jedince bude hnát zubisky ven. Oba tedy souhlasili s vycházkou a nahlédnutím do úkrytu, takže se vydali lesem na cestu.
„Jak tu jste vůbec dlouho? Gallirea není váš rodný domov, předpokládám,“ zeptala se, zatímco šli. Neprohlížela si les zřejmě o nic méně, než ti dva. Pořád se musela naučit co nejrychleji, kde co je a vštípit si zdejší terén do paměti. Měla už okouknuté komplet hranice a předtím s Tomínem stihli také krátkou procházku, ale teď musela zrovna jen tak zhruba hádat, kde že to vlastně našli ten úkryt. Když k němu nakonec zvládla trefit, trochu se jí ulevilo. „Tak jo, omrkneme to,“ hlesla tiše, než zmizela v útrobách vstupu.

-> Úkryt

Září 1/10 Tomíno

Konečně se veškerý ten ruch trochu uklidnil. Zlatavá si celý život potrpěla na samotu a to co se dělo posledních pár dní bylo moc. Jasně, s tímhle rizikem do toho šla, jenže původně si myslela, že si prostě jen v klídečku založí někde smečku, ne že nakonec skončí v nějaké, která už je tak trochu zaběhnutá. Po tom, co Merle s Juniper šli svojí cestou, se i Lylwelin vydala po svých, aby zaplula někam do lesa na klidné místo, které bude mít jen pro sebe. Jediné, co by jí teď nevadilo, byla společnost Tomáše, ale kdo ví, kolik měl ještě zařizování s tím hloučkem, který kolem něj ještě před nějakou tou hodinou byl. Takže se spokojeně uložila do mechu a dlouze vydechla v úlevě. Pohledem brouzdala po kmenech stromů, po kapradinách, kořenech a kamenech. Ten pohled byl uklidňující, stejně jako to ticho, co kolem ní nastalo.

Upírala na ně své chladné zraky a aniž by dala najevo jakoukoliv emoci, souhlasně přikývla. "Také jsem nadšená," přiznala jim bez okolků. Bylo to docela legrační, vzhledem k tomu, jak se tvářila. Jeden by si myslel, že to snad bylo ironicky. Chytřejším nejspíš mohlo dojít, že to, jak se vlčice tváří, se pravděpodobně neshoduje s tím, co se děje v jejím nitru. Tak či tak, nováčci museli vědět, že ač jim poskytla domov v podstatě na hned, tak je to pořád alfa, i když novopečená. A rozhodně ne žádná kamarádka z cest. Aspoň prozatím. Zavětřila a zjistila, že zde cítí další pach. Ale ten tu předtím nebyl. A rozhodně nebyl na hranicích, ale někde vprostřed smečky, kde se nacházel zbytek vlků s Tomášem. Nespokojeně švihla ocasem. Ta přesilovka, co tam na něj byla, se jí už přestávala líbit. Měla by tam jít? Nechtěla ho nechat ve štychu, tohle si neslíbili. Měli spolupracovat a podívat si pomocnou tlapku.
Ale když pohlédla na ty dva, nebylo její povinností se postarat i o ně? Tiše si povzdechla. Bylo to morální dilema. Když zavětřila, necítila žádný náznak krve, ale letmý zápach kouře. Přimhouřila oči. Snažil se to tu někdo podpálit? Každopádně oheň a dým nikde neviděla. Možná si vlci udělali menší ohniště na ohřátí? Teplo zrovna nebylo, ale proč nešli do úkrytu? Tolik otázek, na které by ráda znala odpověď. Teď to byl její les, chtěla vědět, co se v něm děje. "Co kdybychom se zašli podívat do úkrytu? Vezmeme to trochu oklikou, abyste si to zde prohlédli více," navrhla nakonec. Hlas jí zdrsněl napětím, které již nešlo dusit. Vyzvala je k pohybu a vydala se napříč lesem.

https://gallirea.cz/index.php?p=ageronsky-les#post-242090
Další: 9.11.2025

ZNAČKOPOST
<- Ragarské pohoří

Z hor scházela víceméně mlčky, přemítajíc nad tím, co se vlastně zatím v Ageronu stalo. Zda její parťák již čelil místním, nebo si prozatím vetřelce na území ještě nevšimli, ale pokud to byla druhá varianta, tak už by to bylo vcelku na pováženou. Pod úpatím již začínali první stromy a první, čeho si Zlatavá všimla bylo, že hranice jsou vcelku vyčichlé. Neklidně švihla ocasem a zavedla dvojčku vlků ještě trochu dále za hranice. Merle ještě jednou poděkoval. „Zatím není za co,“ pověděla mu stroze, snad aby zchladila emoce všech. Doslova nikdo, ani ona sama, nevěděla, co je v lese čeká. Ta nejistota už jí začínala být vcelku nepříjemná, ale to se nedalo nic dělat.
„Já teď půjdu oběhnout hranice, tak se klidně vyražte kousek podívat, pak vás zase najdu,“ obeznámila je se situací. Aspoň něco pro svůj vlastní klid mohla udělat. A stejně jak mluvila, tak konala. Začala se vracet k hranicím, přičemž očima po cestě neustále mapovala terén. Musela si to tady co nejrychleji zapamatovat, aby byla schopná se zde bez problémů orientovat. Pak se pustila do práce. Otírala se o stromy, nechávala na nich svou srst, kterou teď docela ve velkém pouštěla, jelikož přelínávala na zimní kožich. Ačkoliv vypadala, že má zimní kožich téměř nonstop. Severský kožíšek byl někdy výhodou, jindy trestem. Naštěstí to vypadalo, že nepříjemné letní teploty už utichají, dnes spíše pořádně foukalo.
Občas nějaké místo opatřila i pořádnou pachovou značkou, ale v tomhle případě uznala, že by byl lepší Tomáš. Jenže vítr k ní donesl jednu zajímavou informaci – již se s místními potkal. Takže byl jistě zaměstnaný až až. Pokračovala tedy ve značkování sama, nejlépe jak mohla a všemožnými prostředky, plus ještě nevynechala důležitou zastávku u vody, aby doplnila zásobu. Když byla se vším hotova, začala se zase po hranicích, kde ještě doplnila nějaká, dle ní vynechaná místa, vracet k Juni a Merlemu.
„Tak? Nějaké první dojmy?“ zeptala se s kamennou tváří. Rozhodla se, že za druhou alfou a ostatními je prozatím nevezme. Nemuselo by to dělat dobrotu. Nevěděla, co se tam děje a nehodlala zbytečně nové členy ohrožovat. Na druhou stranu měla nutkání zkontrolovat Tomáše, ale… Musel to zvládnout pan alfák sám, no ne? Své postavení si musel zasloužit.

//Hlásím Tristana

Bavili se spolu o nějaké Roweně, ale to jméno jí nic neříkalo. Vypadalo to, že si úplně nesedli, na druhou stranu, i tohle se občas stávalo. Pokud si pamatovala dobře, Asgaarská smečka byla dost velká a v takovém množství členů se tomu zamezit nedalo. Nejspíš k jejich odchodu přispěla spousta věcí. Juniper ji s povzbudivým úsměvem ujistila, že nic není neřešitelné, na což mlčky přikývla souhlasně hlavou. Sice se trochu pozastavila nad tím, jak se snažila být podporující, ale ve finále to bylo milé, no ne?
Přivítala je tedy, za což oba poděkovali a pak se optala na jejich přednosti. Merle pověděl něco, co předpokládala. Byli si zjevně dost podobní i v tomto, takže se čím dál více potvrzovalo, že jsou docela podobné nátury. Dobrý lovec a ochránce, to bylo momentálně to, co smečka bude brzy potřebovat. Zlatavá musela přemýšlet, jakou pozici by přiřadila jemu a jakou by si prozatím nechala pro sebe. Byl na to ale ještě čas, protože je musel zhodnotit ještě Tomáš. Ani u Juni se moc nepletla, tohle byla spíše ta hodná tetka k vlčatům. Nedovedla si představit, že by teď ve smečce někdo do toho zmatku vlčata přivedl, ale dřív nebo později se její zkušenosti také budou hodit. „To zní dobře,“ pronesla nakonec k oběma a zvedla se. „Připraveni se podívat do lesa?“ zeptala se a rozešla se.

//-> Ageron

U obou vlků se kupodivu dočkala pochopení a soucitu. Chvíli je jen mlčky pozorovala a navzdory její kamenné tváři se v ní odehrával zmatek. Ne všichni v ní zanechali takový dojem, ale bylo to hlavně tím, že ne všichni vůči ní byli tak empatičtí. Pak pomalu přikývla, jak na Merleho podotknutí, že to neměli jednoduché, tak na prohlášení Juniper, že to měla s Tomášem pořádně pestré. Nevěděla proč, ale navzdory tomu, co teď probírali, jí v hlavě bleskla vzpomínka na jejího přítele, který vedle ní leží ve svítícím mechu a sledují spolu noční oblohu skrze koruny stromů. Soustřeď se, kozo stará, napomenula se a klepla ocasem o zem. „Doufám, že se brzy vše urovná,“ řekla tedy aspoň. Nebylo co víc dodávat, řekla tak nějak vše, co bylo potřeba.
Nakonec to klaplo a ti dva bez nějakého přemýšlení tu nabídku přijali. Zlatavé poskočilo srdce nadšením. Opravdu právě přijala dva první členy do vlastní smečky? Zdálo se to tak neuvěřitelné. „Pak tedy, vítejte mezi námi, Ageronští,“ uvítala je s jemně pozdviženým koutkem. Zamyslela se nad tím, co říkal Merle. Zmiňoval důležité smečkové funkce, které bude muset s Tomášem brzy rozdělit také, aby smečka fungovala, jak má. „Věřím tomu, že jste zkušenostmi ošlehaní vlci, každopádně… V čem vynikáte?“ zeptala se zkoumavě. Rozhodla se je ještě trochu vyzpovídat, aby o nich měla přehled a věděla, kam je do budoucna směřovat, než je konečně vezme do jejich nového domova.

Hlásím všechny své chary xD

září 1/10 Rigel

Pomalu přikývla hlavou. Nerada, ale tentokrát s ním souhlasila. Viděla v těchto malých smečkách spoustu děr. A zvlášť pak, pokud se opravdu jednalo o páreček s vlčaty. Oba běhali kolem potěru a o jejich ochranu se staral kdo? Pokud tady pobíhal někdo, jako byl tenhle Zdechlej a jemu podobní, v životě by se do ničeho takového nepustila. Uvědomovala si, že mohla být ráda, že to nakonec dopadlo s Ageronem, do kterého téměř okamžitě získala nějaké členy.
Lyl na něj pootočila hlavu a v koutcích tlamy se jí objevil náznak úšklebku. „Takže ani netušíš, kolik zim jsi spinkal jako neviňátko? I když proč jako, ty jsi beztak neškodnej jenom když zrovna spíš,“ podotkla s odfrknutím. „vlastně, zapomněla jsem, peklo nikdy nespí,“ ušklíbla se tentokrát úplně a zavrtěla hlavou, aby zase pozbyla svou vážnost. „No, myslím že tři zimy by to být mohly? Těžko říct, měls mě varovat, ať ti to počítám,“ zívla si u toho nezúčastněně.
Když zmínil, že by ji býval mohl zabít nahoře, zastavila se a smírným nakloněním hlavy si ho změřila pohledem. A tím svým mu teatrálně dávala najevo svou lítost. Ne nad tím, že to neudělal, ale nad ním. „Moc dobře jsi věděl, že teď na to nemáš,“ zchladila ho ledově a zase se rozešla. „A já nesnáším nerovnocennost, to je důvod, proč jsi tady dole živ a zdráv,“ pověděla ona legendární vlčice, která jednou pronesla, že „po mrtvolách se nešlape“ i svým vlastním vlčatům.
Když dorazili dolů, zastavila se a kývla na něj hlavou. „Tak, tady se naše cesty rozdělí,“ pronesla, aniž by jí v hlase zazněla jakákoliv emoce. Jen řekla prostý fakt. „Lylwelin, mimochodem,“ pronesla své jméno a bez čehokoliv dalšího se rozešla pryč. A jelikož nebyla blbá, nešla rovnou k Ageronu, ale raději obklikou.

Srpen 8/10 Rigel

Mlaskla, jako kdyby naznačila, že se vzdává. „A tak to zas ne,“ vydechla na oko smířlivě, aby se ho konečně zbavila. On si mohl užít svůj pocit vítězství, ona svůj pocit klidu. Když tak scházeli, ještě věnovala poslední pohled ztrácejícímu se výhledu, o který přicházeli, čím níže šli. Pak najednou poznamenal, že cestou potkal na úpatí hor smečku. Moc dobře věděla, o jaké je řeč. Naštěstí i v tuto chvíli její tvář byla nečitelná, ale cítila, jak se uvnitř ní cosi nepříjemně stáhlo. Musela by nejspíš při možném střetnutí potřebovat posily, aby tohoto holomka poslali konečně definitivně pod drn. A taky by si to mohlo vyžádat oběti, navíc… Kdo říkal, že by přišel sám, že ano?
„V poslední době se smečky nějak rozrůstají,“ vyslovila nakonec pomalu. „Je jich značně více, než si pamatuji. Některé páry si zakládají malé smečky, aby mohli mít potěr. A tak, no… Jo, cosik tam je,“ ukončila svůj výklad s potvrzením, že se na tom místě opravdu smečka nachází. Neviděla důvod, aby ho na tuhle skutečnost nepřipravila. „Jak dlouho jsi byl vůbec mimo? Asi budeš překvapenej,“ zeptala se zkoumavě a rovnou udala i důvod, proč se ptala. Ona se taky několik let zdržovala jen v Mechu a když se teď na jaře vypravila na výpravu, byla vcelku překvapená změnami.
Pak si zase musel pošťouchnout. Pozastavila se a sjela ho kritickým pohledem. „Nevim. Nechceš se omezovat, nebo jo?“ řekla klidně a její hlas nesl jemný náznak výzvy. Jako jo, do přímého souboje by s ní nešel… Ale uhrát to na uklouznutí šlo vždycky, ne? „Víš jak se to říká. Přítele si drž blízko, nepřátele ještě blíž.“

Srpen 7/10 Rigel

Když se pomalu vydal kupředu, jen si pomyslela, že je to překvapivě civilizované gesto, aspoň na něj. Žádný náznak agrese, žádné rejpání, prostě divný. Přizpůsobila se jeho tempu a šla podél jeho boku. „Jen jsem nepotřebovala být zbytečně dlouho s tebou, to je celé,“ pronesla, zatímco sledovala, kam šlape. A koutkem oka stále kontrolovala toho holomka, co šel s ní. Jeden nikdy nevěděl, kdy do ní strčí a ona pojede jak namazaná. Neměl ani tušení, jak si umí v jiných případech lov užít a že pomalé usmrcování kořisti v bolestech bylo tak trochu její hobby.
Zeptal se na jméno hor, ve kterých se právě nacházeli. „Řekla bych, že Ragarské,“ odpověděla poklidně a krátce na něj pohlédla, než zase koukala na cestu. Krajina se postupně měnila. Strmé úbočí se zvolna změnilo v mírnější svahy. Ledový vítr pomalu slábl a spíše bylo trochu tepleji. „Nejsou moc hostinné, ale zchlazení tady jeden najde po celý rok,“ vydechla spokojeně. Jakožto seveřanka takovéto místa k životu potřebovala. A nejvíc příjemný bonus byl, že z nich měla výhled na svou smečku.

Srpen 6/10 Rigel

Protočila očima. „Zas tak si nefandi. To by tě jinak nesundala si myslím,“ namítla mu poklidně, ačkoliv jí v hlase zněl kousek pobavení. Uměl být opravdu legrační s tím, jak si o sobě myslel, jak není kdo ví jak špatnej. Kousl si vůbec do někoho, než mu stihla naklepat Smrt? Jak ho tak pozorovala, tak slovíčkaření mu šlo a co si pamatovala, tak i trapné hry s magií mu nebyly cizí, protože bez těch si neuměl zjevně zařídit zhola nic.
„Dočasně, hm?“ pronesla lehce ironickým tónem a jemně si přešla jazykem přes zuby. Raději zůstávala ale pořád v pozoru, jako kdyby nevěřila tomu, že jen „dočasně“ je méně nebezpečný, zrovna u něj.
Jeho úsměv a poznámka ohledně její povahy ji nechaly jen mírně pokrčit „obočí“. Zavrtěla hlavou. „Nemusíš se tolik snažit mě uklidnit,“ odvětila chladně, přičemž se koutek její tlamy jemně zkroutil v úšklebek. Pravdou bylo, že tohle vypadalo spíše jako nějaké sourozenecké poštuchování, než že by se ho reálně pokusila teď hned shodit ze skály. Ale mohla, že? Možná by se ani nějak extra nebránil. Kdo ví, kolik sil momentálně měl.
Když zmínil doprovod do nižších výšek a že by si pak něco ulovil, ale nepotřebuje ji k tomu, protočila očima. „No jak chceš,“ řekla pouze beze zájmu. Pravdou byla, že zrovna do lovu by se nechala uhnat snadno. Byla to její vášeň. „Očividně ses poučil z minula a bojíš se, že bys zas zůstal pozadu, co?“ pronesla, zatímco mu naznačila, že vyrazí.

Oba vypadali, že tu zkoušku snášeli dost hořce. Nedivila se jim. Kdo ví, odkud přišli, jak dlouho hledali možný domov, kde v klidu složit hlavy a pokud kdo ví jak dlouho museli chodit po špičkách a ve stresu někde, kde je nepřišla pozdravit ani alfa, muselo to být vskutku nepříjemné. Doufala, že taková nikdy nebude. Že bude mít přehled, kdo se na území její smečky nachází a možná i jak se tam cítí. Sama chtěla Ageron považovat jako svůj domov a to samé chtěla dopřát i těm, co jí dají důvěru a do smečky se přidají.
Vlčice se zajímala, jak se vůbec taková věc stane. „Zakládali jsme s druhou alfou, Tomášem, smečku jinde. A najednou puf, objevili jsme se na druhé straně Gallirey,“ zavrtěla hlavou. Rozhodla se, že k nim bude mluvit naprosto narovinu a nic jim nezatají, aby pak nebyli z něčeho nemile překvapení a nevydali se hledat ještě jinou smečku. „Ihned za námi dorazili místní alfy, mladí floutci, že je to tam nebaví a míří do světa se bavit a my se o to tam máme postarat, že je to naše,“ odfrkla si a znovu shlédla ke zmiňovanému lesu. „Nevím, jak to vezmou původní členové, to vám řeknu narovinu, že může dojít k nějakému nedorozumění. Ale dle jejich pachů jich tam je skromně. Myslím, že druhá alfa to s nimi už vyřizuje,“ ujistila je a nechala jim prostor, aby si to porovnali v hlavě.
Představili se jako Juniper a Merle, na což reagovala kývnutím hlavy a jména si v hlavě zopakovala, aby si je zapamatovala. „Můžete to klidně probrat mezi sebou, dám vám chvíli,“ ujistila je. Nebyla si jistá, jestli jsou opravdu rozhodnutí, nebo nad tím potřebují ještě společně pouvažovat.

Srpen 5/10 Rigel

Zmínka o tom, že ho do této situace dostala Smrt, byla opravdu na pováženou. Jo, byla to potvora, která uměla ne jednomu zavařit. Ale ještě nikdy neslyšela o tom, že by se od ní někdo vrátil polomrtvý, nebo se nevrátil rovnou. Ale u tohodle trouby? Ani se nedivila. Jeho chování bylo fakt na pěst, takže si s ním aspoň Smrt udělala pořádky. Třeba ji příště bude víc respektovat, aby místo s novou magií neodcházel jako nebohá dušička někam do meziprostoru. „Smrt sama…“ zopakovala a její oči se krátce zaleskly pobavením. „To musela být podívaná. Divim se, že tě nechala běhat po světě a máš furt všechny končetiny. Zřejmě má taky slabost pro komedii,“ zakroutila hlavou.
Když nahlas zopakoval jméno její bývalé smečky, zůstala naprosto nehybná. Oči měla chladné jako zmrzlý kámen. Vypadalo to, že by možná chtěl znát nějaké podrobnosti, ale ona byla ta poslední, která by mu je dala. Pokud pro něco byla opravdu zapálená, byla to bezpečnost, jak její, tak těch, na kterých jí záleželo. To, že o smečce vůbec věděl, naprosto stačilo. Pomalu si obtočila ocas kolem tlap a nechala jeho touhu po informacích být.
Poznamenal něco o amnesii, tak si ho znova prohlédla. „Aha, takže tvoje hlava je ještě víc vykrákaná, než předtím? To mi je líto,“ pronesla soucitně s divadelním projevem na jedničku. Ještě u toho tak našpulila tlamu, aby tomu dodala ten správný šmrnc. „A nebo to myslela jako dar. Když si nevzpomeneš jakej seš kokot, nemusíš si pak připadat tak žalostně,“ pokrčila „rameny“ a ťukla špičkou ocasu o zem. „No. A chceš s něčím píchnout?“ zeptala se nakonec naprosto bez okolků, jako kdyby to snad byli největší kámoši pod sluncem.