Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále jsem pozorovala okolní dění svýma zlatavýma očima, na kterých byla znát momentální únava. Ale nepřišlo mi na spánek ani pomyšlení, když jsem věděla, že jsou v okolí cizí vlci. Ghost sice navrhoval spánek, ale na tomhle místě se mi ta představa rozhodně nelíbila. Přivřela jsem chladné oči a vstala jsem. Oklepala jsem se, abych se probudila. „Není,“ přitakala jsem ihned a rozhlédla se.
„Navrhuji, abychom šli zpět do toho lesíku, ze kterého jsme přišli,“ pověděla jsem a pohlédla na něj. Byla jsem ráda, že sdílel můj problém. Kdyby to byl nějaký vlk, kterému by vlčí společnost nevadila, asi by pro moji nelibost neměl pochopení. Pozorovala jsem vlky v dálce, nejspíš se příjemně bavili. Protočila jsem otráveně oči a vydala se po řece zase směrem k onomu skromnému lesíku, který zde byl. Naštěstí jsem se díky té řece neměla jak ztratit a dojít někam, kam bych nechtěla.

// -> Křišťálový lesík

Poklidně jsem pojídala rybu a mé chladné oči zabrouzdaly směrem k vlčici, která před chvílí přišla, ovšem nebyla u nás, pro mou úlevu, blízko. Začala jsem rozmělňovat kosti v zubech, když v tom přišla otázka od Ghosta. Zvedla jsem k němu pohled, vyslechla si ještě jeho omluvu a pak jsem polkla sousto. „Toho černého jsem již potkala,“ pronesla jsem nezáživně. „To bílé cosi ale ne,“ dodala jsem. Vypozorovala jsem na něm únavu a vůbec jsem se mu nedivila. Já byla neuvěřitelně unavená, ale věděla jsem, že nejvíc mě unavili právě ti dva.
Když už jsem dojedla tu rybu, začala jsem si olizovat srst na tlapkách, která byla od krve. Přišla další otázka, která mě ani trochu nepřekvapovala. Dodal, že by se nedivil, vrátil se ke mně a posadil se. Povšimla jsem si, že se mezera mezi námi zmenšuje. Ale pořád dodržoval můj osobní prostor, za což jsem byla ráda. Už mi vlastně ani jeho společnost tolik nevadila. Nebyla jsem zvyklá být úplně sama. Pořád jsem v okolí musela někoho mít, potřebovala jsem někoho sledovat, sem tam něco prohodit.
„Ano, jsem,“ uznala jsem se znaveným povzdechem. Položila jsem si hlavu na přední tlapy a každou chvíli zabloudila pohledem k vlčici opodál. Vypadalo to, že dokud tu bude, tak stejně neusnu.

// Odepíšu zítra po práci. :)

Rybu ulovil poměrně rychle. Když ji vytáhl z vody, povšimla jsem si, že se jedná o pěkný a zjevně i lahodný kousek, takže se mi poměrně i seběhly sliny. Každopádně když ji vytahoval z té vody a nesl na břeh, vypadalo to komicky. Mé pobavení samozřejmě přes mou kamennou tvář nešlo vidět, možná jen krátký pobavená záblesk v jinak chladných očích. Ale pak si rybu dal pod sebe a přidržel ji tlapou. Zeptal se mě na cestu k Životu. Pozvedla jsem hlavu a přeměřila jsem si jej pohledem. Když mu to řeknu, třeba mi tu rybu pak nedá, došlo mi a já přemýšlela, jak to udělat. Koutkem oka jsem postřehla Ghosta, kterému zřejmě vyhládlo, jako mě. Jenže mé jídlo leželo kousek přede mnou a ani jsem si nebyla jistá, jestli mé bude.
Náhle se ovšem cosi přiřítilo a Samomluvu to smetlo na zem. Ihned jsem zareagovala a svoji rybu popadla a vzdálila jsem se od nich. Nevím, co je to zač, ale už teď mi padla do oka, pomyslela jsem si vítězně a otráveně jsem sledovala, jak se bílá vlčice s odznaky omlouvá. Zatím jsem si prohlížela tu rybu, ale dokud tu panoval takový rozruch, nehodlala jsem se do ní pouštět. Pak jsem mlaskla, narovnala se do svého hrdého postoje a oba je sjela pohledem.
„Tohle si můžete vyřešit po cestě, kterou vám právě sdělím,“ pronesla jsem bezemočně a zkontrolovala pohledem, zda mlčí. Otočila jsem hlavu směrem na jih. „Půjdete támhle, na jih. Neodbočujte do žádného z lesů, jděte stále po planině. Měli byste dojít ke krvavě zbarvenému jezeru, od kterého zřetelně uvidíte nečekané, pískově zbarvené kopce. A na jednom z nich, na samém vrcholu, sídlí Život,“ sdělila jsem jim tajemně, popadla rybu do tlamy a vrátila jsem se znaveně za Ghostem. Lehla jsem si kousek od něj a pustila jsem se mlčky do ryby.

Vypadalo to, že na té cestě mu poměrně dost záleží a chtěl se to opravdu moc dozvědět, takže na můj návrh až nějak moc nadšeně přikývl. Pověděl, že to bere a začal pochodovat kolem jezera. Nejspíš si vyhledával nějaké dobré místo. Vypadal, že na lov ryb je zvyklý. Tak to je nuda, blesklo mi hlavou. Zřejmě by mi bodlo se pobavit na cizím neštěstí, na někom, kdo ryby lovit neuměl, ale pokoušel by se o to. Ale tohle se jej pravděpodobně netýkalo. Pak se mě také zeptal na nějaké speciální přání.
Pozvedla jsem „obočí“ a zamyslela jsem se. „Jen ať je to nějaký kvalitní kousek a ne pololeklá potvora,“ prohodila jsem a posadila jsem se. Zvedla jsem tlapku a začala jsem si ji znuděně čistit, abych zabila čas. Opět jsem po očku koukla na Ghosta, jinak jsem spíš sledovala Samomluvu, tedy Meinera, jak vyhlíží nějakou kořist. Zatím jsem pohlédla směrem, kudy se dá jí k Životu. Naštěstí se ta cesta dala dobře popsat. Kdyby vedla přes samé lesy, jen těžko bych to asi zvládla, ale tohle naštěstí bylo primitivní. Život… ten byl prostě super. Nejspíš mě v životě nic neokouzlilo víc, jako on. Na druhém místě byly zelené oči, asi právě proto dnes okolo mě byli rovnou dva vlci, kteří je měli.

Po tom, co mi sdělil, že mi můj názor nechá, jsem se ušklíbla. „Ti dík,“ prohodila jsem jen, aby se neřeklo a už to nechala být. Věděla jsem, že mám pravdu, takže by mi to stejně nevyvrátil, i kdyby se tu stavěl na hlavu. Což by samozřejmě mohla být zajímavá podívaná. Pak zjevně nad něčím uvažoval, takže byla chvilka svatého klidu. Pozorovala jsem hladinu jezera, jak se jemně vlní. Sem tam se mihla nějaká ryba, na kterou jsem dostala chuť. Ale lovit se mi ji rozhodně nechtělo.
Ještě mi řekl, že bych mu mohla říkat „Černý“. Protočila jsem oči a přemýšlela jsem, jak bych mu měla říkat, kdyby se mi jej náhodou povedlo vyválet v bahně. Nejspíš Bahňák. Jo, Bahňák je fajn, napadlo mě, ovšem pak od něj přišla otázka, která mě zarazila. Zeptal se totiž na Život. Pohlédla jsem na něj a v první chvíli jsem nevěděla, jak zareagovat. Když jsem byla u života, rozhodil mě natolik, že jsem pak byla schopná se i normálně bavit s vlkem, tedy Ghostem, ačkoliv už se zase vracela má nepříjemnost. A taky se mi ten vlk, Život, hrozně moc líbil, což jsem nerada uznávala.
Zákeřně jsem se ušklíbla. „U Života jsem byla nedávno,“ pověděla jsem zamyšleně, jako kdybych si to celé přehrávala v hlavě. „Ještě si naprosto přesně pamatuji, kudy jsem šla. Když mi ulovíš pěknou rybu, podělím se s tebou o to, kudy jít,“ šla jsem na to chytře. Něco za něco, ne? Na tu rybu jsem vážně měla chuť a on zřejmě k Životu potřeboval. Takže proč toho nevyužít.

„Blbě,“ dodala jsem pohotově na to, co právě pověděl. Jelikož dle mě mu tam prostě chybělo a já si potrpěla na tom, aby veškeré informace byly co nejpřesnější. Měl smůlu, pokud si nepřipadal blbě, protože mě ano. Taky jsem si sem tam sama pro sebe něco pronesla, spíš zanadávala, ale tyhle jeho konverzace mi už rozhodně nepřišly normální. Vždyť… On by si naprosto vystačil sám se sebou.
Cítila jsem, jak pomalu osychám, a srst se mi vracela do původního stavu, což byl fajn pocit. Měla jsem sice vodu ráda, ale následné osychání mě vůbec nebavilo. Asi tak jako konverzace s tímhle Samomluvou. Sklonila jsem se k vodě, ale po očku jsem si ho stále hlídala. Přeci jen to nebylo zase tak dlouho, co na mě cenil zuby. Napila jsem se a prohlédla si svůj odraz ve vodě. Zastříhala jsem ušima, zamračila se a pohled zase odvrátila na černého vlka, který mi zopakoval své jméno.
„Aha. Takže Meinere,“ odvětila jsem nezaujatě. „Myslela jsem si, že to je nějak podobné jméno,“ zamumlala jsem potom, jako kdybych spíše říkala, že to jméno je naprosto otřesné a Samomluva je mnohem lepší. „Ještě si to s tím jménem rozmyslím,“ oznámila jsem mu potom, jako by se nechumelilo. Ovšem to jméno jsem si snažila navrtat do hlavy, aby mi už tentokrát nevypadlo.
Zaujal mě ovšem tím, že mi pověděl, že to na jeho krku vejce je. Znovu jsem to sjela pohledem a nechápavě na něj pohlédla s otázkou v očích, proč už to dávno nesežral. Nakonec mi to vysvětlil, tak jsem si odfrkla. Nic jsem mu na to neodpověděla. Zbytečně jsem neplýtvala slovy, když jsem nemusela.

Odvětil mi, že je na tom furt stejně. Chladně jsem se uchechtla. „Pořád stejně blbě, že ano?“ pronesla jsem posměšně. Když jsem se na něj tak dívala, tak byl neuvěřitelně nudný, protivný a namyšlený. Ghostova společnost tedy byla mnohem příjemnější, ačkoliv musím uznat, že s tímhle bylo o trochu více zábavy, ale to asi jenom protože jsem dostala rýpavou náladu a Ghost si se mnou zrovna nijak extra nepovídal. Tak tenhle přišel asi trochu nevhod, ale plus pro mě. Očividně nijak neřešil, že jsem zapomněla jeho jméno, ale za to se pěkně naštval, když jsem mu pověděla, že si ho překřtím na samomluvu.
Vyštěkl po mě s vyceněnými zuby. Okamžitě jsem se napnula a hned jsem odhrnula horní pysky, což zapříčinilo vycenění mých bělostných tesáků a hrdelně jsem zavrčela. Byl to okamžitý reflex, kterému bych snad nezabránila, i kdybych chtěla. Nakonec jsem se ovšem zase narovnala a nasadila svůj ledový výraz. Pohrdavě jsem si odfrkla, jako kdybych říkala, že si někým takovým nehodlám špinit kožich. „Připomeň mi své jméno a těmhle pitomostem se vyhneš,“ odvětila jsem znuděně a hrábla packou do vody.
Nakonec přišlo téma na tu věc, co měl na krku. Střihla jsem nechápavě uchem do strany. „To není vejce?“ Podivila jsem se a zamračila. Takže to není k jídlu, došlo mi to velké zklamání. Byl mi ukradený nějaký přívěšek, když se do nedá jíst. Takže si ho klidně mohl nacpat do nejzazších částí jeho těla.

Stále jsem na něj ze své výšky pohrdavě shlížela. Jenom si povídá? Sám pro sebe? Podivila jsem se a můj výraz ještě víc ztvrdl. „Tak to na tom musíš být asi hodně špatně,“ prohodila jsem cynicky a zavrtěla hlavou. Vlastně to bylo i poměrně vtipný. Já nevím. Měla jsem z toho smíšené pocity, co přes můj kamenný výraz samozřejmě vidět vůbec nešlo. Nepřiblížila jsem se k němu ani o krok, jelikož jsem jej měla za cvoka a svou dokonalou srst jsem si hodlala chránit. Poté jsem přivřela oči, když se ujišťoval mým jménem.
„Hm. Kéž bych si i já pamatovala tvé jméno,“ prohodila jsem lhostejně a po očku zkontrolovala Ghosta. Musela jsem se na něj stále dívat, aniž bych věděla proč. Nejspíš jsem mu pořád natolik nevěřila, abych k němu mohla být otočená zády. „Ale pokřtím si tě na Samomluvu,“ oznámila jsem mu následně. Neptala jsem se, prostě jsem mu to drze oznámila. A určitě se mi to bude pamatovat mnohem lépe, než jeho jméno. A jeho názor mi byl, upřímně ukradený, pokud by měl nějaké námitky. Pak mě ovšem zaujalo to, co měl na krku. Naklonila jsem hlavu do boku a zostřila zrak.
„Hej… Co je to?“ Zeptala jsem se náhle s kapkou zaujetí v hlase. Aspoň jedna jediná emoce, která byla jakkoliv postřehnutelná. Prostě měl něco na krku, vypadalo to zvláštně, ještě jsem to u nikoho neviděla a rozhodně jsem chtěla vědět, co to je. A jestli se to dá jíst. Vzpomněla jsem si na Haruhi, jejíž jméno jsem kvůli její neuvěřitelné namyšlenosti a blbosti nemohla zapomenout. Ta měla zase nějaké patlance na čele, které se k ní vůbec nehodily.

Povšimla jsem si, že Ghost nejspíše odpočívá. Nějak mi to ticho i vyhovovalo. Na chvíli jsem dostala z hlavy, že tu vůbec někdo se mnou je, když mlčel. Ještě stále ze mě odkapávala voda a srst jsem měla rozježenou do všech stran. A poté jsem zaregistrovala příchod cizího vlka. Nevrle jsem stáhla uši ještě více dozadu, než jsem je běžně měla. Válel se u jezera a cosi si tam sám pro sebe mektal. Narušil tak nějak naše soukromí. Prostě si jen tak přišel a sám pro sebe si tu povídal. No bezva, zavrčela jsem si sama pro sebe. „Moment,“ prohodila jsem ke Ghostovi a vydala jsem se k tomu neznámému.
„Co to tu vyvádíš?“ Zeptala jsem se ho pohrdavě, přičemž jsem se zamračila, což ještě podtrhlo můj ledový výraz. Zlatavýma očima, které neprozrazovaly žádnou barvu magie, jsem jej provrtávala pohledem, který vypadal, že nahlíží snad až do duše. Stála jsem na břehu jezera, v bezpečné vzdálenosti od něj. Postoj jsem měla sebevědomý a hlavu hrdě vztyčenou. Měl zelené oči. Až teď jsem si uvědomila, že už jsem se s ním vlastně potkala. Ale to bylo stejně jedno. Teď si jen vzpomenout na jeho jméno, přemýšlela jsem, u čehož jsem z něho nespouštěla pohled.

Ani jsem nečekala, že Ghost do vody zaběhne s takovou nadšeností, jako to právě předvedl. Přeci jen mi před chvílí pověděl, že vodu moc rád nemá. Horko s ním ovšem nejspíše udělalo své. Cákal kolem sebe a poměrně to i vypadalo, že z toho má radost. Chvíli jsem jej sledovala, ale poté jsem vstoupila do takové hloubky, abych mohla plavat. Neměla jsem ovšem moc velkou výdrž, co se plavání týče, takže jsem se po chvilce vrátila do hloubky, kde jsem osáhla na dno a pozorovala černobílého společníka, jak se brodí v mělké vodě.
Ještě chvíli jsem se brodila a poté pomalu vyšla ven. Vzhledem k tomu, že jsem pocházela skoro ze severu, tak jsem měla dost huňatou srst. Tím jak byla ztěžklá vodou se na mě nalepila a teprve teď vynikla má elegantní postava, ač trochu hubenější, než by se slušelo. To víte, když jsem tak dlouho cestovala sama a z předešlého života byla zvyklá, že mi všichni všechno nosí před čumák, tak nebylo k údivu, že jsem pohubla.
„Ty, Ghoste… Co vlastně plánuješ, až se naše cesty rozdělí?“ Zeptala jsem se, když jsem se oklepala a zlatavobílá srst mi zůstala trčet do všech stran.

// <- Křišťálový lesík

Pokračovala jsem dále v cestě a pohlédla na něj, když mě dohnal a srovnal krok, aby šel podél mého boku. Řekl, že je rád za můj souhlas, na což jsem mu nic neodpověděla, pouze tím svým elegantním poklusem pokračovala dál. Hlavu jsem měla hrdě zvednutou a našlapovala sebejistě. Sem tam jsem uchem střihla po nějakém zvuku okolo nás, dokud ticho nepřerušil Ghost. Byl na tohle expert. Mít jej po boku nebylo zase tolik ke škodě. Vlastně jsem uznala, že mít někoho po boku po tak dlouhé době není vůbec špatné. On se uměl chovat, nebyl otravný, dětinský, nic. Snesl dokonce mou povahu, zatím. Jen jsem nevěděla, jak dlouho ve společnosti vydržím.
Každopádně pověděl, že se těší, až se ochladí a že prý nemá rád vodu. Šlehla jsem po něm pohledem. „Vážně ne?“ Zeptala jsem se spíše řečnickou otázkou, protože mi na tohle už asi měl málo co říci.
Následně už jsme k jezeru přišli. Nevypadalo to, aspoň na první pohled, že by tu někdo byl. To bylo moc super, ale také k údivu. Co ti vlci dělají? To se někde grilují? Zeptala jsem se sama sebe a s chutí jsem vyběhla k vodě. Do té jsem následně bez váhání vběhla. Ochlazení to bylo vskutku bezvadné.

Souhlasně jsem přikývla a dál jsem se k tomu nevyjadřovala. Neměla jsem potřebu na všechno odpovídat. Měl pravdu, tak jsem k tomu neměla co dodat. Poté jsem si povšimla, že má zřejmě stejný problém, jako já, na což se zeptal, zda se půjdeme projít. Představa, že bychom měli odejít ze stínku lesa, mě trochu děsila, jelikož už teď jsem se začínala kvalitně vařit ve svém kožichu. I tak už jsem alce cítila, že se potřebuji projít, tudíž jsem vstala, oklepala se a následně protáhla.
„Mohli bychom,“ odvětila jsem krátce a na jeho zkonstatování ohledně vedra jsem přikývla, ovšem hned na to jej napadl opravdu super nápad. Jelikož jsem byla vodumilná a bylo tak neuvěřitelný horko, tak jsem to bez váhání odkývla. „Viděla jsem tu už dvě jezera. To jedno je kousek odsud,“ pověděla jsem zamyšleně a ledový pohled zlatavých očí jsem přesunula směrem, odkud jsme přišli. Až poté jsem si povšimla jeho pohledu, který jsem mu opětovala. Pozvedla jsem hlavu a zastříhala ušima v jakémsi tázavém gestu, ale potom jsem přešlápla, čímž jsem mírně natočila tělo směrem, kterým jsem se hodlala vydat.
„Když půjdeme po toku, nemůžeme se ztratit,“ přerušila jsem poté ticho svým zkonstatováním a vydala jsem se ven z lesíka, přičemž jsem se pomalu napojila na břeh řeky, podél kterého jsem již ladně klusala. Ohlédla jsem se, jestli se můj společník někde nevytratil.

// -> Medvědí jezero

Chvíli jsem si prohlížela les, ale když se zasmál, opět upoutal mou pozornost. Byla to poměrně fajn změna. Pro mě to byl náznak, že se aspoň trochu uvolnil, za což jsem ho v mé přítomnosti obdivovala. Každopádně já jsem stále zůstala ledově klidná. "Třeba ano," odvětila jsem, ačkoliv jsem jeho nechuť k magii chápala a téměř mě až udivovalo, že je na tom někdo stejně, jako já. Vlastně mě překvapoval stále, bez ustání. Nebýt nezlomně chladu v mých očích, asi by tam viděl neustálý údiv. Překvapoval mě opravdu tím, jak mi je podobný.
Očividně chtěl od magie odvést téma, za což jsem mu byla vděčná. Souhlasně jsem kývla hlavou na to, že čas utíká rychle, ačkoliv to nebylo zase tak dlouho, co jsem něco takového zmiňovala já. Každopádně měl pravdu, protože toho času uběhlo zase spousta. Povšimla jsem si, že si také všiml pachů v okolí. Už zase jsme tu nebyli sami. Podrážděně jsem přežvýkla a stáhla uši trochu víc dozadu, než jsem je měla běžně. Zkonstatoval, že tu opět nejsme sami, k čemuž se opět zasmál. Uvolňoval tím atmosféru, bylo to fajn.
Optal se, zda se budu chtít přesunout, nebo zůstaneme. Pak přišla i otázka, jestli někam nepospíchám. "Vlci prostě budou všude. Těch se jenom tak nezbavíme. Pokud chceš odejít, jsem pro, stejně tak jako u varianty, že bychom zůstali," pověděla jsem nezaujatým tónem, přičemž jsem mu tím i dala najevo, že s ním zůstávám a taky, že to nechávám čistě na něm.