Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Její odpověď už se dala předvídat. No jasně. Je jako Ghost, který sotva pohnul stéblem trávy, došlo mi. Bylo to poměrně uklidňující, když se svou magií moji společníci nic nesvedli. Nemusela jsem mít strach, že by mi udělali něco nečekaného. Jako ten vlk u řeky, od které jsem před chvílí došla. Ten se očividně musel svým umem s magií předvádět, ale upřímně mě zajímalo, co by dělal, kdyby byl na stejné úrovni jako já, Ghost a tadyhle Neilynn. Zřejmě by ta egoistická potvora nezvládla nic jiného, než peskovat na druhé straně řeky, kterou ani jeden z nás nemohl přejít.
Její další slova mě také trochu rozhodily z míry, ač jsem to na svém ledovém pohledu nedala znát. „Výdrž na všechno? To ještě uvidíme,“ pronesla jsem odměřeně. Možná, že bys jí mohla dát šanci, Lylwelin? Ne, ani na to nemysli. Kdo ví, pro co tě využije, postupem času. Co je to vůbec kamarádství? Znám jen sourozenectví. Yriel není kamarád, je to bratr. Tahle vlčice mě neznala z mých vlčecích dob, nevyrůstala se mnou. Neví nic a taky se nic nedozví, uvažovala jsem.
Náhlá pochvala mých očích mě také zrovna nenechala klidnou. Lichotí mi? Zamrkala jsem, ale jakmile dodala svou otázku, bylo mi jasné, kam tím směřuje. To ona tu byla z mé magie více neklidná, než já z té její. Ona nevěděla, jakou magií vládnu a ani nevěděla, na jaké úrovni. A to se mi tak nějak líbilo. „Nemám tušení,“ odbyla jsem tedy její otázku. Popravdě, ještě jsem se, kromě Yriela, se svou magií nikomu nesvěřila. Tak proč bych měla udělat vyjímku u ní? Svou magii jsem z duše nesnášela a hodlala jsem stále dělat, že žádnou nemám.

Pověděla mi, že se jmenuje Neilynn. Zní to fajn. Ovšem otázka je, jak dlouho si to budu pamatovat? Napadlo mě ihned. Uklidnila mě s tím, že se nemusím bát, že myšlenky mi nečte. Prý by je nečetla, i kdybych chtěla. „Takže ses ve své magii ještě nezdokonalila,“ odtušila jsem bezbarvým tónem a opětovala jsem jí pohled do očí. Zvláštně hleděla do těch mých, já ty své, zlaté, zabodávala na oplátku do těch jejích. Proč se na mě tak dívá? Ozvalo se mé svědomí. Proč jsem se vlastně nezeptala nahlas? Tlamu jsem na to měla prořízlou dost.
Dlouho mlčela. Nevadilo mi to, ba naopak. Nejspíš dělala dobře, když mlčela, tudíž jsem nehodlala ticho mezi námi rušit. Zadívala jsem se na noční nebe, ale koutkem oka jsem ji stejně musela stále sledovat. Hlídala jsem si ji. Nedůvěřivost mi nedovolila se na chvíli uvolnit a přestat dávat pozor. Mohlo by to pro mě mít fatální následky. U Ghosta jsem po nějaké době byla schopná přestat dávat pozor, ale ne v tomhle případě. A pak promluvila. Noční ticho bylo prolomeno a můj kamenný pohled opět sklouzl na ni.
„Neřekla jsem, že nechci,“ ušklíbla jsem se cynicky. „Jen na to většina z vás prostě nemá výdrž a já to vím,“ odvětila jsem jí srovnaně. Byla jsem na tohle už zvyklá, mnoho vlků mě odsoudilo za mé povrchní chování, ale víte co? Mě to ani v nejmenším nevadilo. Aspoň jsem viděla, že dnešní vlci a jejich chování nestojí ani za starou grešli. A to jsem žádnou neměla. Až teď jsem si ji prohlédla celou. Měla jizvu. I já je měla. Nějak se mi je ale zatím podařilo skrývat pod ocasem. Ona ji neměla jak skrýt. Dále měla přirozenou barvu hnědé, která chytala hned několik odstínů. Samozřejmě, že to nemá na mou zlatavobílou, ale někdy bych tuhle přirozenost brala, napadlo mě jen tak.

Její odpověď mě skutečně zaskočila, protože jsem nic takového nečekala. Šlo to poznat na mém lehkém, polekaném škubnutí. Jinak můj výraz zůstával stále ledový a já vypadala stále vznešeně, jako vždy. Nebo jsem si to aspoň myslela. „Spřátelit?“ Zopakovala jsem po ní nevěřícně a hleděla na ni jako na blázna. Tak tohle jsem teda na mou osobu ještě neslyšela, pomyslela jsem si a nadále přemýšlela, za jak dlouho si tenhle úmysl se spřátelit rozmyslí.
Pohledem jsem upřela do jejích stříbrných očí a vypadalo to, jako kdybych jí hleděla přímo do duše. Jenže jsem to nebyla já, kdo do ní nemohl nahlížet. To ona měla magii myšlenek, zákeřnou a vtíravou. „Jak moc ve mně čteš?“ Kupodivu jsem promluvila jako první a možná by se to dalo splést i s pokusem načít konverzaci, ale nic takového jsem neměla v úmyslu. Jen jsem chtěla vědět, jak moc špatně na tom jsem. Kdyby svou magii ovládala skutečně dobře, dokázala by předvídat naprosto vše. A to by se mi rozhodně nelíbilo. S vlkem vlastnící tuhle magii jsem si byla nejistá sama sebou a to byl přesně pocit, co jsem nesnášela a pokud by věděla o čemkoliv, na co pomyslím, hned bych se sbalila a pokračovala dál v chůzi, ačkoliv bych nevěděla kam.
Zeptala se mě, kdo jsem. Dosti zvláštní otázka, pomyslela jsem si cynicky a zase jsem se posadila, protože její klidný výraz tak nějak vypovídal o tom, že mě zakousnout nechce. Zatím. A co když mi do té hlavy opravdu vidí a teď jen čeká, než zaútočím, přičemž bude už několik sekund dopředu vědět, co udělám, tudíž si naplánuje super protiútok? Proto je tak klidná, uvažovala jsem a střihla jedním uchem krátce do boku, než jsem ho zase stáhla dozadu.
„Lylwelin,“ pronesla jsem stručně své jméno.

Dorazila jsem na nějakou louku. Po cestě jsem trošku uschla, ale i tak mi stále splihlá srst lemovala elegantně stavěné tělo. Nesla jsem se lehce a s čumákem řádně zdviženým. Ve výrazu ledový výraz, abych to všechno podtrhla. Rozhodla jsem se aspoň na chvíli si odpočinout, abych věděla, kam se vydat dál. Tušila jsem, že už jsem tu byla. Ale z každého směru jsem cítila mnoho pachů a obávala jsem se, že je tu buď opravdu obrovská smečka, nebo jich tu bylo hned několik. Bezděky se mi při myšlence na smečky sídlící kousek od sebe, naježila srst ztěžklá vodou.
Posadila jsem se, přičemž jsem dbala na to, abych byla stále hrdě narovnaná. Uši jsem měla stočené dozadu, takřka jako vždy, což tak nějak svědčilo o mé věčné protivnosti a nespokojenosti. A pak jsem za sebou něco uslyšela. Kroky. Možná hlas. Chladný pohled jsem zabodla do vlčice za mnou. Vypadala, že si dává pozor, aby ke mně nechodila moc blízko. Nemluvila, mlčela. Neslyšela jsem ničí protivný hlas a to mě chlácholilo. Nebude mě nikdo otravovat, nebude mě nikdo otravovat, hrálo mi v hlavě nadšeně, aniž by to přes můj kamenný výraz bylo znát. Jenže ona se na mě dívala.
„Co chceš?“ Zazněl můj pevný, vrčivý hlas. Proč na mě tak zírá?! Zeptalo se mě mé rozzuřené svědomí. Otočila jsem se jejím směrem a obezřetně jsem zůstala stát. Svaly mi hrály napětím, to, jak se dívala, mě znervózňovalo. Co když zaútočí? Napadlo mě hned.

Nejspíš jsem musela usnout. Jo, jak jinak si to vysvětlit? Když jsem totiž otevřela oči, nikdo tu nebyl. Ani Leighton, ani ti dva, se kterýma jsem se dohadovala na druhé straně řeky. Škoda, bylo to zábavné, ale spánek mi byl očividně přednější. Vstala jsem tedy a oklepala jsem se. Prohlédla jsem se a zjistila, že jsem stále špinavá od toho, jak mě ten namachrovaný machírek ohodil kalnou vodou. Podrážděně jsem si odfrkla. Sotva jsem se probudila a hned blbá nálada. Rozhodla jsem se tedy vejít do řeky, která mi tu hodnou dobu zamezovala přesun na její druhou stranu.
Ledový šok. Asi tak bych to popsala nejlépe. Pro jiné vlky možná nemusela být tak studená, ale na mé poměry už ano. Celým mým tělem otřásla zima. Srst jsem si v ní vymáchala jen narychlo, protože na nějaké pořádné umytí jsem vážně neměla. Rychle jsem vyskákala na druhý břeh, kam jsem se chtěla dostat už dlouho a znovu se pořádně oklepala. Poté jsem se rozeběhla někam, aniž bych věděla, kam vlastně, ale měla jsem pocit, že mi to tu je povědomé, což bylo dobré znamení.

//-> Ostružinová louka

// Hledej, šmudlo. xP :D

Musela jsem se ušklíbnout, když jsem na druhém břehu zahlédla pohyb. Ten vlk byl vtipně naježený, okamžitě stál na nohou a chodil podél řeky. A nevím proč, mě tenhle obrázek poměrně dost pobavil. Na to mi zase začala odpovídat Leighton, že je tu pár dní a chce najít nějakou nejedovatou vodu. Poušklíbla jsem se. „Tahle řeka je nejedovatá. Pila jsem z ní,“ pověděla jsem jí. „Ale to byla o dost klidnější, teď bych to neriskovala, když do ní zahučíš, je po tobě,“ řekla jsem to tónem, jako kdyby se jednalo o naprosto běžnou věc, a těch dvou na druhém břehu jsem si nevšimla.
Zeptala se, jestli jsem neviděla její bratry a dokonale mi je popsala. „Neviděla,“ odvětila jsem krátce a dala jí najevo, že tenhle popis stál dost na prd a jestli chce zjistit nějakou odpověď, bude se asi muset snažit víc. Vypadalo to, že tahle hnědá potvůrka byla tak ukecaná, že jí bylo dost za těžko zavřít tlamu. Tentokrát se mě totiž ptala, jestli nevím o místě, kde by na noc mohla schovat hlavu. „Třeba támhle,“ kývla jsem hlavu směrem k lesu (Asgaar). „Ale podle toho, kolik z tama jde cítit pachů, tak je tam nejspíš smečka,“ dodala jsem ještě a pohledem jsem trhla k těm dvěma, když se ozvala ta vlčice. Nazvala nás sukou?! Zavrčela jsem a vstala. Došla jsem co nejvíc k vodě a zastavila se. „Co jsi to řekla, ty zrzavá obludo?!“ Štěkla jsem na ní a přešlápla z jedné nohy na druhou. „Dej si pozor, aby ty sis ten svůj čumáček nenarazila, ošklivko zakrslá!“ Dodala jsem ještě výsměšně.

Povšimla jsem si, že se Leighton vyhýbá pohledu do mých očí. Nějak mě to znepokojilo a obezřetně jsem je přivřela, takže jsem jí zřejmě moc nepomohla s problémem, který s nimi měla. Každopádně i mě její oči zneklidňovaly. Vlastnily barvu magie, kterou jsem ze srdce nesnášela, kvůli naší smečce a taky kvůli tomu, jak jsem se kvůli ní nedávno znemožnila před Yrielem. Přestala jsem vnímat ty dva zrovna ve chvíli, kdy na nás ten samec křiknul, jestli se náhodou nechceme přebrodit a jít je sledovat zblízka. Zhnuseně jsem si odfrkla. S odpovědí jsem neváhala. „Ani ve snu by mě nenapadlo, abych se šla podívat na to, jak si tam žerete hlavy!“ Zvolala jsem na ně podrážděně a otočila se zpátky k hnědé vlčici.
Protočila jsem oči a dál jsem to nekomentovala. Ona mi odpověděla krátké nevím, na což jsem měla chuť si povzdechnout, ale následovala odpověď v tom smyslu, že nic takového nepoznala. Ušklíbla jsem se. „To já taky ne,“ odvětila jsem po krátkém zamyšlení a naprázdno jsem přežvýkla. Nevypadala z tohoto tématu nijak nadšeně. Ne, že bych to dál nechtěla rozebírat kvůli jí samotné, ale neměla jsem zapotřebí to dál rozebírat. Jednoduše mě už nic z toho nezajímalo. Vplula jsem do ticha mezi námi a poslouchala jen proudící řeku a déšť, který mi naprosto zmáčel srst, což mi k dobré náladě rozhodně nedopomáhalo.
Po chvilce ovšem přerušila ticho mezi námi Leighton a zeptala se, jestli pocházím odtud. Povšimla jsem si dokonce toho, že tentokrát se kontaktu s mými kukadly nevyhýbá. „Ne, jsem tu poměrně krátce. Tak půl ročního období. Ty?“ Zeptala jsem se jen tak, aby řeč nestála, ovšem upřímně jsem netušila, jestli mě to ve skutečnosti tolik zajímá, nebo nikoliv. Ale co už, když jsem se zeptala, měla bych si i vyposlechnout odpověď, ať už bude jakkoliv nudná.

Nějak podivně s sebou škubla, ale nijak jsem to nekomentovala. Koutkem oka jsem pozorovala její počínání, spíše jsem pozorovala tu řeku. Ráda bych přešla na druhou stranu, ale nebyla jsem sebevrah. Na tohle jsem to snad v hlavě ještě měla srovnané. Pohlédla jsem na ni ve chvíli, kdy se tak zvláštně, z ničeho nic pousmála. Přivřela jsem obezřetně oči, jelikož jsem netušila, co od ní čekat. Přeci jen jsem ji neznala a nebylo normální, aby se tímhle způsobem někdo usmíval z ničeho nic, nebo snad ano? Rozhodla jsem se, že si na ni raději dám pozor.
Později se mi představila. Její jméno se dobře vyslovovalo, ovšem netušila jsem, jakého trvání bude mít má paměť a její jméno mi tam pozůstane. Vybalila na mě to jméno poměrně nečekaně, ale párkrát jsem si ho pro jistotu přehrála v hlavě. Pouze jsem přikývla, že jsem ji slyšela a nadále ji pozorovala ledovým pohledem zlatavých očí. Uvědomila jsem si, že bych se mohla také představit, až když se zeptala. „Lylwelin,“ představila jsem se a vyhnula se zbytečným formalitám, což znamená řeči typu: „Těší mě.“ A jiné.
Po mé otázce, zdálo se, přemýšlela. Nejspíš mě zprvu nechápala a dívala se úplně někam jinam, než na co jsem narážela, ale nakonec jí tam její pohled padl. Bingo! Pomyslela jsem si vítězně. Její názor nezněl ale nijak zajímavě, až na její poslední dodatek. Cynicky jsem se uchechtla. „Jo, to by mohli,“ odvětila jsem pouze a zrak zase vrátila na ni. „Spíš myslím to… Jestli má vlk zapotřebí mít někoho po boku? Partner se tomu říká, hm?“ Zeptala jsem se nezaujatě, ale upřímně, vrtalo mi to hlavou.

// Tak tedy dodatečně ještě jednou Hexëd. :D

// Tak přijde, nebo ne? Ať vím, jestli nahlásit toho Hexe. xD

// Hlásím se za Luciena! :D

Posadila jsem se, ale dávala jsem si opravdu pozor na to, kam si sedám, abych si náhodou neušpinila své ladné pozadí. I tak jsem ale seděla vzpřímeně, jak jsem měla ve zvyku. Hlavu jsem měla pozdviženou a uši stáhnuté dozadu, což naznačovalo mou mrzutost. Zadívala jsem se na řeku a nezaujatě sledovala její vlny. Tak tady to bude asi na dlouho, došlo mi podrážděně a střihla jedním uchem, když jsem za sebou zaslechla nějaký zvuk. Jemně se mi naježily chlupy na týlu, ale než jsem stihla jakkoliv reagovat, zjevila se přede mnou vlčice, která mě ihned pozdravila a ptala se, na koho čekám. Přimhouřila jsem ledové oči a sjela jsem ji pohledem. Měla hnědou barvu srsti. Byla to uklidňující barva, taková běžná, jako kůra stromů. Nebila do očí, což znamenalo, že takhle od pohledu mě neměla čím provokovat. Co mě ovšem skoro vyděsilo… Byly její fialové oči.
Vzhlédla jsem k nebi a povzdechla si. „Já nemám na koho čekat,“ pravila jsem bez emocí a zabodla jsem pohled do jejích očí, které mi neseděly. U té otravné Haruhi jsem si na to taky zvykla, klid, Wel, upokojila jsem se. „Jinak tě taky zdravím,“ odvětila jsem trochu později na její pozdrav. Vážně jsem nečekala, že by ke mně dobrovolně přišel nějaký vlk. Ale tahle vypadala, že zatím nevěděla, do čeho jde. Snad má ráda nemilé překvapení, pomyslela jsem si a snad bych se i ušklíbla, kdyby to pak nevypadalo divně. Stočila jsem nezaujatý pohled na ty dva na druhé straně řeky. „Jaký na to máš názor?“ Zeptala jsem se jí zamyšleně. Nejspíš jsem potřebovala slyšet nějaký cizí názor, abych měla co přebírat ve své hlavě.

// <- Křišťálový lesík

Poklidným tempem jsem pokračovala podél řeky. Věděla jsem, že jsem tady už jednou byla a že právě tady jsem ponechala Meinera s tou černou vlčicí, jejíž jméno jsem zapomněla. Každopádně jsem na ně zahodila myšlenky rychleji, než mě stačily napadnout. Povšimla jsem si, že se řeka začíná vlévat do jiné. Zastavila jsem se a podrážděně přežvýkla. Chladný pohled jsem upřela na řeku, která byla v takovém stavu, že nebylo možné, abych ji zvládla přejít. A jak jsem si všimla, tak vlci na druhé straně nejspíš měli ten stejný problém. Pár? Odfrkla jsem si pohrdavě a odvrátila zrak někam jinam. Tohle cukříkování párečků jsem nad srdce nenáviděla a nechápala.
Poodešla jsem dál od obou řek, tak nějak více do mezery mezi nimi, snad abych se cítila bezpečněji. Sice mě napadlo, že bych se mohla napít, ale nehodlala jsem to riskovat. Navíc voda byla natolik zakalená, že mě přešla veškerá chuť a žízeň, co jsem právě měla. Nervózně jsem pohodila ocasem. Mohla bych jít třeba na jih. Ale vsadím se, že tam nebude nic zajímavého. Stejně jako všude tady kolem. Argrr, do jakých krajů jsem to zase zabloudila? A ten hlupák Yriel se někde zašil, sykla jsem naštvaně při svých myšlenkách. Kde jsi, bráško? S tebou je aspoň trochu zábavy, pohrdavě jsem se podívala krátce na druhý břeh řeky. Možná je to jen závist, napadlo mě. A v tu chvíli jsem se chtěla začít smát sama sobě. No jasně, to určitě, odepřela jsem si možnou skutečnost.

// <- Medvědí jezero

Podél řeky jsem bezpečně dorazila do lesíku, kde byl poměrně klid. Také jsem tu necítila žádný pach, který by mě nějak znervózňoval. Ohlédla jsem se, zda jde Ghost za mnou. Nešel. Zastříhala jsem ušima, který jsem pak stáhla dozadu, jak jsem měla ve zvyku a podrážděně si odfrkla. Zaběhla jsem hlouběji do les,a ovšem držela jsem se stále u vody, kdyby náhodou byl jen pozadu, aby mě mohl najít. Však on přijde, pomyslela jsem si a posadila se naproti řece. Pozorovala jsem ledovýma očima její hladinu a užívala si prázdnoty ve své hlavě. Rozhodla jsem se na toho vlka čekat, aspoň chvíli. Ale proč? Má sice vybrané chování a není to žádnej budižničema, ale už je čas, abych se opět osamostatnila, uznala jsem.
Rozhodla jsem se, že ještě chvíli počkám, kdyby náhodou přeci jen přišel, tak aby nebyl překvapen, že tu nejsem a já bych se s ním mohla aspoň rozloučit. Zatím jsem ulehla a rozhodla se, že si odpočinu. Do teď jsem si svou únavu neuvědomovala, ale nespala jsem tak dlouho, že se mě začala zmocňovat hned, jak jsem jí dala šanci. Podrážděně jsem si mlaskla, ale nakonec jsem oči zavřela. Takhle utahaná bych nemohla nikam jít.

"Tak tady jsi," promluvil na mě kdosi. Okamžitě jsem vystřelila na nohy a již s otevřenýma očima dokořán jsem pohlédla na vlka. Byl to Ghost. Upíral na mě své zelené oči, ale tvářil se zvláštně. "Tak jsi přeci jen dorazil?" Položila jsem řečnickou otázku. On se zvláštně zašklebil a přišel ke mě blíž. Čumákem mi přejel po srsti na krku a naklonil se k mému uchu. Bezděky se mi naježila srst. Necítila jsem se dobře. Bylo to poprvé, co tak moc narušil můj osobní prostor a ještě k tomu se mě dotkl. Varovně jsem zavrčela, abych mu dala najevo, že tohle neschvaluji a získala svůj osobní prostor zpět. Mé varování ovšem nevzal na vědomí a začal se přidrzle smát. Nepoznávala jsem ho a nejspíš mě i děsil. Uskočila jsem od něj a nechápavě na něj hleděla, zatímco on se stále tak poblázněně smál. "O co ti jde?" Zeptala jsem se ho. V tu chvíli jeho výraz zkameněl a s agresivním výrazem po mě skočil.
Polekaně jsem s sebou škubla a rozevřela oči. Nechápavě jsem se rozhlédla a pak prohlédla sebe. Zatracený sen, zavrčela jsem sama pro sebe podrážděně. Ghost tu nebyl a i přesto, že jsem ho znala krátce, tak jsem věděla, že jeho povaha v mém snu byla smyšlená pouze mou fantazií. Aspoň jsem v to doufala. Vstala jsem a oklepala se. Navzdory snu jsem si odpočinula dobře, ale když on ještě nepřišel, byl čas jít. Přeci jen jsem ho nenutila mi chodit za ocasem a kdo ví, kde se zabloudil.

// -> Řeka Mahtaë