Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že má radost, když zjistil, že má magii. Následně se mě ptal, kde se magie naučí ovládat, u čehož jsem se trochu musela zamyslet. Já jsem byla odpůrce své vlastní magie, nesnášela jsem ji, neměla důvod používat, a tedy už vůbec jsem neměla důvod se ji učit ovládat. „Řekla bych, že u vlka, co se jmenuje Život,“ pověděla jsem zamyšleně a pohlédla zamračeně k nebi. „Sídlí někde na jihu, na kopci, který vlk sotva vyleze a až už chcípáš žízní, tak se objeví,“ objasnila jsem mu. „Mimo to tě dokáže udělat zdatnějším ve všech vlastnostech, což by se mohlo hodit tobě,“ mrkla jsem na něj informativně. Jak jsem mohla očekávat, zeptal se mě na otázku ohledně mé magie, přičemž mi pochválil oči, ale hned to zakecal a opravil na možnost, která se mi vůbec nelíbila. „Jsou zlaté,“ opravila jsem jej ihned podrážděně. „A nenaznačují žádnou magii. Tyhle oči jsou neutrální, značí, že buď vlk ještě vlastní magii nijak neobjevil, což je můj problém,“ zalhala jsem s naprostým kamenným výrazem, takže vlastně nemohl nic zjistit. „Nebo svou magii již objevil, ale oči se mu prostě nezbarvily, což se stane málo komu.“
Skrze Yriela mi pověděl, že ho najdu. Pohodila jsem ocasem, což by se u dvounožců dalo vzít jako pokrčení ramen. „Třeba, ale třeba taky ne,“ odvětila jsem nezáživně. Z klidu mě vyrušilo to ptactvo. Stiskla jsem čelist k sobě, jak já tyhle potvory a jejich uši trhající skřeky nasnášela! O to více mě udivilo, že na ně nadávalo i tohle vlčisko. Byla to snad první věc, na které jsme se shodli. A to byl, panečku, zázrak! „Chi? Ty víš, co je to partner?“ Zeptala jsem se ho pak, z ničeho nic a raději jsem hleděla upřeně někam do dálky. Jen mě udivovalo, že tenhle pojem zná a kdyby znal, hodilo by se mi, kdyby mi ho objasnil.

Pověděl mi, že o magii nikdy nic neslyšel a ujistil mě, že si srandu nedělá, což potvrdil i svým podřízeným postojem, což se mi líbilo. Naklonila jsem hlavu do strany, přičemž jsem přemýšlela, jak na tohle reagovat, popřípadě jestli mu to vysvětlit a jak. Není to moc složité na to, abych mu to vysvětlovala? Aby ses do toho sama nezapletla. Víš, že magie jsou zákeřné, přemýšlela jsem. Máš pravdu. Ale mám mu vytvořit nějaké vědomí o jeho magii, nebo bude lepší, když o ní nebude vědět dál? Ptala jsem se sama sebe a s povzdechem jsem se posadila.
„Ano, já mám magii, i ty ji máš,“ pověděla jsem a zahleděla jsem se mu opět do očí. „Tvé oči jsou zbarvené do magie země. Zelená jako tráva, chápeš? Fialové oči znamenají magii iluze, potkal jsi někoho takového? Jsou to zákeřné mrchy,“ ušklíbla jsem se. Mluvila jsem totiž sama o sobě. „Červené oči mají vlastníci magie ohně. Stříbrné, či šedivé jsou pak vlci schopní v tobě číst jako v otevřené knize, je to magie myšlenek,“ vysvětlila jsem krátce. „Určitě jich je víc, ale kdo si to má všechno pamatovat?“ Zabrblala jsem a protáhla obličej.
Pak se ovšem začal ptát na partnera. Pozvedla jsem obočí – to jsem chytla od něj – a sledovala jsem jej i nadále. Všichni měli partnera? Zopakovalo mé podvědomí. Ty v něčem zaostáváš?! Pozvedla jsem zaskočeně hlavu, ač jsem měla stále neměnný, chladný výraz. „Ne, nemám partnera. Mám jen nevlastního bratra, kterého zřejmě něco zakouslo,“ pověděla jsem pak a zamračila se, protože jsem se cítila vážně dotčeně, že se Yriel tak dlouho neukázal.

Jeho ironickou odpověď jsem nechala tytam, očividně by náš rozhovor stejně nikam nevedl. Ne kvůli mně, samozřejmě. To on měl blbé řeči a poznámky, které mé velikosti nevyhovovaly. A pak se skutečně otočil a šel. Na jeho rozloučení jsem ani necekla, pouze jsem bez emocí pozorovala, jak odchází. Kde je vlčí hrdost? Opravdu jde? Ujišťovala jsem sama sebe a ušklíbla se. No, udělal mnohem lépe, než kdyby zatvrdl a zůstal tu stát jako tvrdé Y i po výzvě, aby odešel. Na jednu stranu se mi líbilo, že prostě uposlechl, sbalil se a šel. Pak jsem ovšem začala mluvit o té magii, což jsem si nemohla odpustit, i kdyby třeba zrovna umíral, takže mi bylo jedno, že je na odchodu. Zastavil se a ohlédl se na mně. Pak ovšem naši vzdálenost zase překonal a začal si mě očichávat, což se mi absolutně nelíbilo, vzhledem k tomu, že porušil můj osobní prostor. Opět jsem odhalila varovně tesáky. Než jsem stihla zavrčet, zaskočil mě svými slovy.
„T-ty nevíš, co je to magie?“ Zeptala jsem se zaskočeně, ač stále chladně. Pak jsem jej probodla pohledem. „To ty si děláš srandu ze mě!“ Štěkla jsem pak a nechápavě od něj ustoupila. Co všechno sakra neví a neumí? Neumí se chovat, neumí lovit, neví, co je to magie, co je to, sakra, za vlka?! Rozzuřilo se opět mé podvědomí a já na něj hleděla ledovým pohledem, jako kdyby byl nemocný. Což zřejmě opravdu byl, protože jinak jsem si existenci tohoto vlka neuměla jednoduše vysvětlit. No teda vlku, ty mi dáváš…

Pro mé štěstí se uklidnil. Vinu svedl na mě, že prý jsem si srandu dělala já z jeho. Ironicky jsem se uchechtla. „Ptala jsem se pouze, kolik ti je, na což jsi mi stejně odpověděl tvými následujícími činy,“ odfrkla jsem si pohrdavě a propálila jej svým ledovým pohledem. Jestli on si tu míní zvedat ego, tak ať si mě nepřeje! Vyštěklo opět mé podvědomí. Žádnej skrček tě tu nebude otravovat a rozčilovat!
Poslouchala jsem s naprosto kamenným výrazem, co povídá a neubránila jsem se úšklebku. „Tak jdi,“ pronesla jsem pouze bezcitně. Byla to zkouška. Fakt svěsí ocas mezi nohy a půjde? Ptala jsem se sama sebe zvídavě. Možná by mě i překvapil, ale možná taky ne. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, co od něj čekat, tak jsem prostě a jednoduše očekávala naprosto cokoliv. Zlatá Neilynn, protočila jsem panenky. Byla sice otravná, ale když měla, svěsila hlavu a prostě držela hubu, pomyslela jsem si a vybavila si hnědou vlčici se stříbrnýma očima, které mě sice zneklidňovaly, ale jen do té doby, než mi sdělila, že je ve své magii pouhý amatér. A pak mi něco došlo.
„Hele, co jsem viděla vlky s barvou tvých očí, ještě mi žádný nebyl schopen předvést, co tahle magie umí. Co ty, umíš s ní něco?“ Zeptala jsem se nakonec. Možná pokus o konverzaci? Jo, tihle zelenoocí měli výhodu, téměř vždy jsem se na jejich magii ptala.

Odpověděl mi, že se nudí a jde mu o hraní. Znovu jsem zavrčela. Ty skrčku! Zaječelo na něj mé svědomí opravdu naštvaně. „Tak ty se nudíš!“ Prohlásila jsem podrážděně a přešlápla z nohy na nohu. To se mě teda pěkně dotklo. Skákal kolem mě jako blázen a očividně mu bylo úplně jedno, co si o tom myslím. Přestala jsem vrčet a narovnala jsem se do svého hrdého postoje. Nervózně jsem švihla ocasem ze strany na stranu a udělala krok směrem k němu. On ovšem uskočil. Přitiskla jsem uši ještě více v hlavě a v očích se mi zaleskla zlost. Udělala jsem další krok k němu, znovu uskočil.
Zastavila jsem se a jemně natočila hlavu do strany. Pak jsem se s podrážděným výrazem opět posadila. „Fajn, když si ze mě přestaneš dělat srandu, ulovím ti toho zpropadenýho zajíce, abys s bratříčkem nežral žáby a přede mnou se už neukázal,“ zavrčela jsem na něj svůj návrh. Vážně jsem si připadala zesměšňována. A tenhle vlk pro mě byl stále záhadou, nevěděla jsem, co od něj čekat, co když po mě za chvíli skočí a zakousne se mi do krku? Jediným mým blokem byla nedůvěra vůči němu. Někomu jsem nedůvěřovala více, někomu méně, ale on měl veškerou mou nedůvěru. A vysloužil si ji sám.

Pozorovala jsem jeho reakci, zpočátku to vypadalo, že si vjedeme do srsti, jelikož on tu svou naježil stejně jako já, přičemž se ke mně přiblížil. Okamžitě jsem napnula veškeré svaly a opět jemně odhalila své tesáky. Začal mě znervózňovat. Což se nejspíš dlouho nikomu nepovedlo. Ale náhle začal vrtět ocasem, čímž mě zneklidnil snad ještě více. Narovnala jsem se a nechápavě sledovala jeho pokus o hru. Jaká že to měla být hra? Šťouchl mě do boku čenichem a začal na mě štěkat, ovšem už zase z bezpečné vzdálenosti. Dívala jsem se na něj, jako kdyby se zbláznil. Opravdu jsem nevěděla, o co se tu snaží. První na mě vrčí, div mě nezakousne a teď si chce hrát?!
Zavrčela jsem a štěkla také, ovšem ne hravě, nýbrž agresivně. „Tak o co ti jde?!“ Vybalila jsem na něj opravdu dost podrážděně. Vážně pro mě jeho chování bylo nevysvětlitelné. Stále jsem nevěděla, co od něj čekat a to mě znervózňovalo. Srst jsem stále měla nevědomky naježenou a podezřívavě na něj hleděla. Všechny svaly bezděky napnuté, připravené k případné obraně, kdyby náhodou ocasem vrtět přestal a skočil po mě. Opravdu jsem mu nevěřila a svým chováním mě pouze mátl.

Pověděl, že vlčata také nemá rád, nad čímž jsem protočila oči. Měl by se vážně zamyslet, než něco řekne, pomyslela jsem si podrážděně, každopádně to byl právě jeho úsměv, který jej zřejmě zachránil od toho, abych to řekla nahlas. Což bylo dobře pro něj, samozřejmě, ačkoliv mě svou vlídností poměrně překvapil. I tím, že souhlasil s tím, že naštve ta situace, která se udála s onou vlčicí. Přeci jen, taková zásadní chyba se dala jen málo kdy odpustit. Ještě do teď jsem tu její naivnost nechápala. Naivitu jak v tom, že by se se mnou zvládla spřátelit, tak právě s tím zajícem.
Na mou poznámku ohledně věku ovšem zavrčel. Automaticky jsem vyhrnula horní pysky a odhalila své bělostné tesáky, přičemž jsem varovně zavrčela a u toho jsem vstala do pokrčeného postoje. Na tohle jsem měla až moc přehnané reakce. Stejně tak jsem mu i opětovala pohled do očí. Dobře, takže s ním nebude zase taková zábava, stáhla jsem zpět svůj názor a svou domněnku, že by si mohl nechat líbit mnoho věcí bez toho, aby si otevíral tlamu. Ale tím, co řekl, mě uklidnil. Přestala jsem vrčet a cenit tesáky, ale stále jsem byla neklidná. Nasadila jsem naprosto nedobytný výraz a zůstala mlčet.

Vypadalo to, že mu můj návrh přišel vtipný. Nechápavě jsem natočila hlavu do boku a nevraživě přivřela oči. Opravdu jsem nechápala, co je na tom tak zábavného, dokud tedy nezačal mluvit. To jsem se musela cynicky uchechtnout já. „Takže ty bereš jako poselství mít potomky?“ Zeptala jsem se snad skoro až výsměšně. Neměla jsem ráda ani ta vlčata. Přišlo mi fakt neuvěřitelné, že on bere tohle něco jako poselství. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a zpozorněla při tom, když mi sděloval své jméno. Chichiri? Hodně divné jméno. Tohle si asi moc nezapamatuji, uznala jsem smířeně.
„Takže lovit? Teď jsem se z jednoho neúspěšného lovu vypařila. Chtěla jsem jít lovit s jednou vlčicí, možná si ji tam někde dole potkal. Hlupačka jedna metr před ním spadla,“ protočila jsem otráveně oči. „Skoro ho měla,“ odfrkla jsem si. Nechápala jsem, jak se tohle může někomu vůbec stát. A proč, sakra, po tom zajíci natahovala tlapu? Copak byla nějaká kočka, aby ho chytla do drápů? I kdyby na něj tou tlapou dosáhla, stejně by se jí vysmekl. Ještě teď jsem logiku jejího činu nechápala. „Jak si starý, že neumíš lovit?“ Zeptala jsem se pak opět s káravým podtónem a jakýmsi skrytým výsměchem.

Dobře, čekala jsem všechno. Že se urazí, že po mě začne štěkat, že si začně otevírat držku. Ale on nic takového neudělal. Místo toho se stáhnul a ustoupil ode mě, což mi naprosto vyhovovalo. Odpověděl mi způsobem, kdy jsem se opravdu nic nedozvěděla, a vypadal, že ho to opravdu nějak vzalo. Jedno ucho, které bylo celou dobu přitisknuté vzadu, jsem vztyčila jeho směrem a zkoumavě jsem si jej prohlédla. „Takže ode mě nic nechceš?“ Zeptala jsem se jej podezřívavě. Na druhou stranu to vypadalo, že by konečně mohlo jít o vlka, kterého bych rozdýchala. Zavřel totiž hubu v pravou chvíli a zatím neodporoval, což pro mě byla skutečně skvělá partie. Blesklo mi zákeřně v očích. Pohlížela jsem na něj ze své momentální výšky.
A co když je to jenom dobrý herec a skutečně se na mě snaží něco uhrát tak, abych na to skočila? Co když je chytřejší více, než vypadá? Napadlo mě a já jej stále probodávala pohledem. Tak tomu snad nevěříš, frkla jsem sama na sebe. „A co takhle být v něčem užitečný, abys nepřekážel?“ Navrhla jsem pak, přičemž jsem napodobila jeho polohu a koukala do jeho očí. Zastříhala jsem ušima, které jsem pak opět nechala stáhnuté vzadu.

Vypadalo to, že je úplně mimo, což mi vlastně potvrdil i svými následujícími slovy. Prý zamyslel! Zopakovalo naštvaně mé svědomí. „Příště lépe poslouchej. Nerada se opakuji dvakrát,“ zavrčela jsem na něj káravě a stále hleděla upřeně do jeho očí. Tentokrát jsem už ale nebyla tak mimo, ačkoliv jsem do nich musela stále hledět, uznávám. Prostě mě přitahovaly. Ale to nic neměnilo na tom, že nevnímal už mou první větu, co jsem vůči němu pronesla. Když jsem k tomu přičetla i tu květinu, jejíž odkopnutí jsem samozřejmě postřehla, ale nekomentovala, tak nezačal zrovna dobře.
„Ano, je,“ odvětila jsem pak stručně a znovu se zde rozhlédla. Když jsem tu byla sama, bylo to tu ovšem pěknější, domyslela jsem si ve své hlavě a zadívala se na výhled, který se zde naskytoval. Jenže jsem pozornost musela opět zaměřit na toho vlka. Něčím se mi nezdál. Jeho chování se mi nezdálo, ovšem netušila jsem proč. „Proč jsi přišel?“ Zeptala jsem se jej tedy narovinu. Nikdy jsem si nedávala pozor na tlamu, neměla jsem důvod.

Mé zlatavé oči zahlédly tohoto vlka možná dříve, než on mě, ale pak jsem jejich ledový pohled odvrátila někam jinam. Nezajímal mě. Ba dokonce bych nejraději dělala, že tu nejsem. Hrdě narovnaná, povýšeně zvednutá hlava a ve tváři nehybný, kamenný výraz. Uši přitisknuté ke krku. Tak nějak jsem to všechno zveličila, aby se mi tohle vlčisko vyhnulo. Tušila jsem, že vlci takové, jako jsem já, moc nemusí. Ale očividně mi to nepomohlo, jelikož ke mně přiklusal, jako kdyby se nechumelilo a pozdravil mě. Obdarovala jsem jej bodavým pohledem. Zbavím se jednoho a přiběhne druhý. Co to, sakra, má být? Pomyslela jsem si podrážděně. Pohlédla jsem stejně tak na tu květinu, kterou mi položil na přední tlapy. Nesnášela jsem květiny. Setřásla jsem ji z tlapek a pohlédla na něj.
Jeho kožich obsahoval několik odstínů hnědé. Stejně jako u dvou vlčic, které jsem potkala naposledy, ale tenhle jich měl opravdu mnoho. Hnědá barva byla pro mé oči příjemná, přirozená, takže všichni tihle měli malé, bezvýznamné plus. Ale musela jsem stanout pohledem v jeho zelených očích. Pro ty jsem totiž měla slabost. A opět, tenhle je měl snad nejzářivější ze všech zelenookých, které jsem kdy viděla. Civěla jsem do nich, a když jsem si uvědomila, že na mě mluví a vlastně stihl dělat už docela dost věcí, tak jsem zamrkala, abych se vzpamatovala. Okamžitě jsem jej znovu probodla ledovým pohledem. „Pokud najdeš vlka samotného, zřejmě svou samotu sám vyhledal,“ pronesla jsem tónem, který dával najevo, že on mě právě z té samoty vyrušil.

// <- Ostružinová louka

Přemýšlela jsem, jak vlastně Neilynn muselo být, když jsem takhle znenadání někde zmizla. To, že jsem na ni perfektně zahrála lov zajíce, se mi rozhodně povedlo. A ještě k tomu, když jsem tuhle záminku využila k tomu, abych mohla zdrhnout. Sama pro sebe jsem se škodolibě ušklíbla. Cítí se teď sama? Je smutná? Napadlo mě a stále jsem pokračovala do kopce s tím cynickým úšklebkem. Zajímalo by mě, jak se tohle vlastně prožívá. Asi to nebude to samé, jako když já jsem odcházela od Životu, napadlo mě a protočila jsem oči. Stejně se snažila o nemožné. A neznaly jsme se ani dlouho, nic mi po ní není, odfrkla jsem si sama pro sebe a ladně vyklusávala kopec.
Když už jsem uznala, že jsem dostatečně vysoko, zastavila jsem se. Posadila jsem se na svůj elegantní zadek a ocas dala automaticky přes nohu, na které jsem měla jizvu. Skrývala jsem ji, protože to byla pro mě vada na kráse. Nesnášela jsem ji, nechtěla jsem ji. A nebýt mé blbosti, ani ji nemám. Hrdě narovnaná jsem se svým ledovým, pronikavým pohledem pozorovala okolí. Tady to vypadalo dobře. Byla jsem zase na chvíli sama, jen sama se sebou a mým užíravým, vnitřním já. Co máš za problém?! Ofrnila jsem se hned sama na sebe. Nic, jen si někdy až příliš geniálně dokonalá, odvětil hlásek. Jeden a ten samý, v té stejné hlavě. Zavrtěla jsem hlavou. Magor. Lépe bych se nepopsala. Tohle bylo to přesné slovo, co mě vystihovalo.
A proč nenajdeš někoho, kdo by ti ukázal, co je to stesk po někom jiném? Ehm, vlastně mi stačí Yriel, ale bez něj jsem si tak nějak stihla zvyknout žít. Stejně už se nikdo nikdy takový nenajde. Všichni vlci jsou do jednoho stejní! Zavrčela jsem sama pro sebe a uši, které jsem měla vyjímečně vpředu, jsem zase mrzutě stáhla dozadu. Poslední dobou přemýšlíš divně!

Neilynn se kamsi rozeběhla, což taky zrovna nevypadalo na to, že by byla zvyklá lovit ve dvojici. Zastavila jsem se a pouze ji chladným pohledem sledovala. Její pokus lovu zpočátku vypadal, že bude úspěšný. Dokud nebyla snad kilometr od toho zajíce a nenatáhla tlapu směrem k němu. Protočila jsem oči a bez čekání jsem vyběhla po zajíci. Nei sice zase kráčela ke mně s velkým úsměvem, ale já kolem ní pouze proběhla jako smršť přímo za zajícem. Ztratila jsem se někde v houští a zajíc se tam ztratil také.
Jenže mě přeskočilo v hlavě, hon jsem vzdala, ale za hnědavou vlčicí jsem se vracet také nechtěla. Aniž bych pocítila kapku lítosti, tak jsem zvolnila do klusu a pokračovala dál, rovnou za čumákem k přibližujícímu se lesu, ze kterého šly zahlédnout nějaké vrcholky skal, které mě zřejmě tolik zaujaly. Švihla jsem ocasem do každé strany a hrdě jsem se nesla napříč skalám, nechávajíc tam Neilynn bez rozloučení samotnou. Ještě jsem schválně prolezla nějakým houštím a změnila směr, aby neměla možnost mě tak lehce najít, kdyby se náhodou o to přeci jen pokusila.

// -> Armanské hory

Nechala jsem ji, ať si vylije to její „hodné“ srdce, přičemž jsem ji poslouchala tak akorát na půl ucha, ale i tak jsem pochopila, o čem je řeč. „Jasně, chápu,“ odvětila jsem pak nepřítomně. Neuniklo mi její oklepání, ale třeba jen měla pocit, že má něco v srsti. Doufám, že to neoklepala na mě! Pomyslela jsem si zhrozeně a vlastně až teď jsem si všimla toho, že jsem za tu dobu už stihla úspěšně uschnout. A má srst byla zase dokonale čistá, takže o bod lépe k tomu, abych kolem sebe na všechny necenila podrážděně tesáky. A s tím egoistickým parchantem jsem si ještě hodlala vyřídit účty. To, že mi ušpinil kožich, byla ta největší drzost, co si mohl dovolit. Smrad!
Zdála se být z návrhu lovu překvapená. Upřímně, vážně jsem se nedivila, i mě právě stále svrběla huba z toho, že jsem vůbec navrhla lov. Buď jsem ji měla poslat samotnou a říct jí, aby mi to pak laskavě donesla, nebo jsem se na ni měla vykašlat a jít si něco chytnout hlavu. Čert to vem, odfrkla jsem si ve své vlastní hlavě a uslyšela její odsouhlasení, které zvláštně protáhla a znělo to spíš jako zívnutí, než řeč, ale to je jedno. Zamaskovala to ale širokým úsměvem, který jsem já osobně neuměla. Zvedla jsem tedy své pozadí ze země a ocas nechala na neutrální pozici, přičemž jsem tím odhalila jizvu na své noze, ale pokud si mě nebude nijak detailně prohlížet, třeba si jí ani nevšimne a pokud ano, stejně by to bylo fuk. Jen jsem ty jizvy brala jako dost velkou vadu na kráse.
Následně jsem se rozklusala po louce a vyhýbala jsem se ostružiní a přemýšlela, zda je vůbec možné tu něco ulovit. A právě i přišla chvilka, kdy jsem jindy uši přitisknuté nevrle dozadu nechala nastražené kupředu a vnímala jakýkoliv zvuk. Mé pohyby byly plynulé a elegantní.

Zase mezi námi nastalo ticho. Naprosto běžná situace. Dnešní vlci jsou málo ukecaní, pak stojí řeč. Ne že bych o nějakou stála, ale když už teda někdo přileze, proč není schopný něco říct a nedržet pořád jen tlamu? Přemýšlela jsem otráveně a nedalo to, pořád jsem si musela prohlížet její příjemně hnědou barvu. Vlastně mě i poměrně uklidňovala. Náhle ovšem přišla otázka. Proč se k ní chovám takhle?! Copak jí nedošlo, že je to mé naprosto přirozené chování? Vztekalo se mé svědomí a já ji zpražila ledovým pohledem. „Tohle je mé instinktivní chování. Pokud s tím máš problém, můžeš vyhledat něčí jinou společnost,“ odsekla jsem jí.
„Já se snažím být hodná,“ zazněla mi zpětně její věta v hlavě. A začala mě zajímat. Tedy spíše její význam. „Neilynn, co je to pojem být hodná? To, jak se chováš ty, že za mnou přijdeš a začneš mi vyčítat, jak se chovám? Protože dle mě to vlku ublíží mnohem víc, než to, když se budeš chovat odměřeně jako já a nikomu nebudeš dávat naděje. Pak ho nemůžeš ani ranit, protože od tebe nic neočekává,“ pověděla jsem jí jeden z mnoha důvodů své odměřenosti jak vůči ní, tak vůči všem vlkům. Dokonce i k Yrielovi jsem taková byla, jen jsem se s ním dokázala uvolnit.
Co kdyby ses snažila být hodná po jejím způsobu? Navrhlo mé otravné svědomí. No jasně, haha. A jak to chceš jako udělat? Tohle, milá dámo, nepůjde, tak se hold smiř, odpálkovala jsem sama sebe. „Hm, tak pro uvolnění napětí a nějaké té energie bychom si třeba mohly jít něco ulovit,“ navrhla jsem potom, ač mi to málem urvalo tlamu. Sakra! Já to fakt řekla!