Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vážně jsem netušila, co z něho vyleze. Trochu trvalo, než se rozhoupal a začal tak nějak nesměle. Nejspíš nevěděl, kde mu hlava stojí, ovšem já měla naprosto stejný pocit. Také jsem nevěděla, kudy kam. Pak z něj ovšem vzešlo, že mě má rád. Lezlo to z něj jako z chlupatý deky a mě očividně stejně dlouho trvalo, než mi došlo, co že to vlastně řekl. A byla jsem v šoku. Rád? Zopakovala jsem si jedno jediné slovo ve své hlavě tázavě. Uvízlo mi v hlavě a zakořenělo tam, jako kdyby to byla ta nejdůležitější věc, co mi kdo kdy řekl. A možná, že taky byla. Kdo mě měl naposledy rád? Yriel, rodiče? Maximálně oni. A možná ten vlk, který mě kdysi vysvobodil z pasti na medvědy, od které mi na noze zůstaly jizvy, jenže tomu jsem se odvděčila jinak a odešla jsem. Nezvykla jsem si na něj. Byl příliš otravný, příliš… Nevlčí. Nechoval se jako vlk dobrých hodnot. Možná, že Chichirimu chybělo umění lovit a prát se, ale tohle v mém životě nebylo prioritní. Lovit a bít se jsem se uměla sama a byla jsem ochotná se s ním o tyhle schopnosti podělit.
„Uhm, to je… Pěkný,“ vydrala jsem ze sebe pomalu a nevěděla, jak reagovat. Na vylívání citů jsem tady nebyla. To mi šlo opravdu těžce. Navíc jsem ho stále potřebovala poznat a s mým chladným srdcem jsem jen těžko rozeznala, co k němu cítím. Ale šlo vidět, že se u mě dostal do pozitivních hodnot a to pro něj snad bylo důležité. Kdyby ne, dávno by schytal kousanec podobný, co jsem schytala já. To mu snad bylo jasné. To co mezi námi vzniklo, bylo kvůli nepěknému zážitku, ale oba nás sblížil a očividně stál za tu bolest, kterou jsem pociťovala teď. Náhle jsem měla chuť, aby mě ta bolest ani nepřešla. Aby tu byla stále se mnou a připomínala mi, co všechno mě a Chichirimu přinesla. „To, co mi vrtá hlavou… Je zvláštní,“ přiznala jsem mu svým obvyklým, chladným tónem, každopádně na ten si už mohl zvyknout, stejně jako na můj věrný výraz.
Pak jsem ale nahodila nafučenej obličejík a odtáhla jsem od něj hlavu. „Ale nemysli si, že se s tebou budu nějak cukrovat. Nejsem žádná fiflena, abys věděl. Na zamilovaný románky vážně nejsem,“ odfrkla jsem si zarputile. Ach ta tvrdohlavost. Jednou mě dovede do hrobu. Ale horší by bylo, kdybych denně ponižovala své ego. Ještě jsem si neuměla plně představit nás vztah. Musela jsem ho vyzkoušet na vlastní srst a byla jsem zvědavá, co mi partnerství s tímto vlkem do života dá.

Takhle jsme tu vedle sebe seděli, měl položenou hlavu na té mojí a stále jsme nekonečně mlčeli. Zajímalo by mě, zda ho to bude po chvilce bavit, stále držet jazyk za zuby. Nevím, jestli to dělal kvůli mně, nebo měl prostě takovou povahu. První den, co na mě narazil, takřka nezavřel čumák, či se neustále hýbal a byl tak trochu hyperaktivní, ale teď se dost uklidnil. Jestli to bylo jen kvůli tomu, že zohledňoval mé zdraví, bylo to úctyhodné. A milé. Zatím mi nijak nevadila myšlenka, že bych s ním měla být nějak déle. Mohla jsem ho naučit aspoň lovit. No ne, tobě to docela myslí, bravo. Můžeš to zkusit, pochválila jsem se, snad po dlouhé době, ve své hlavě a můj podvědomní hlásek na to vůbec nic nenamítal. Zvláštní. Aspoň bychom zabili nějaký ten čas, uznala jsem nakonec, spokojena sama se sebou. Nu což, nějak jsem si musela navrátit své sebevědomí. Samozřejmě, že mi to nebude trvat dlouho.
Náhle jeho hlas přeťal ticho mezi námi. Oslovil mě. Otevřela jsem pomalu oči, abych znovu pohlédla do těch jeho. „Mhm?“ Zabručela jsem na něj, s otázkou v hlavě na sebe samu, co by asi tak mohl chtít. Mohlo to být cokoliv. Ani jsem nevěděla, co od něj očekávat. Takže jsem neměla ani žádnou, předem vymyšlenou reakci, prostě nic. Zdál se na první pohled tak jednoduchý, ale ve skutečnosti, čím více jsem ho poznávala, tím složitější byl. S vlky to není jednoduché, uznala jsem nakonec a jala se rozhodnutí, že ho začnu poznávat. Musela jsem první zničit bariéru sama v sobě a nebýt tak zarputilá. To mohlo být sice dost těžké, ale věřila jsem, že on mi k tomu dopomůže. Já mu zase hodlala pomoct v těch praktických věcech. Ohledně citové stránky jsem, překvapivě, moc založená nebyla.

Vypadalo to, že se vlk rozhodl mlčet, stejně jako já. Nijak mi to nevadilo, nepotřebovala jsem mít po svém boku něco upištěného a věčně kecajícího. Asi bych ho brzo zakousla. Navíc, připadalo mi, že si ani nemáme co říct. Když jsem se zastavila, opatrně se vzdálil. Zprahla jsem ho pohledem, abych mu dala najevo, že má jít a nedělat si takové starosti. Nepotřebovala jsem zase tolik péče. Když jsem stihla dojít sem, zvládla už jsem stát na vlastních nohou. Navíc moje hrdost nedovolovala, abych se o sebe zas tak staral. První jsem si myslela, že se jde třeba jen zchladit, protože by mě nenapadlo, že se pokusí pít mořskou vodu, ale když se k ní vážně naklonil a následně jsem slyšela vyprsknutí, koutek mi vyjel do pobaveného úšklebku, každopádně když se otočil, nabrala jsem zase svého vážného výrazu a tvářila se stále nedobytně.
Dorazil ke mně a také se podél mého boku posadil. Oba jsme pozorovali stejnou věc, moře a západ slunce, který se v něm odrážel. Bylo to zajímavé, oba jsme mlčeli, ale vystačili jsme si jen se svou přítomností. A já, jestli jsem si vystačila s něčí přítomností, byla to velká náhoda a dobře pro vlka, který se mnou právě byl. A hlavně, zvykla jsem si na jeho přítomnost, ale na ničí jinou ne. S Ghostem to vypadalo, že bychom se také mohli snést, ale nepovedlo se. Nakonec jsme se oba znudili tak, že jsme se od sebe odtrhli. Ale byla jsem s ním dlouho. Ač byl až příliš jednoduchý a nudný. Chichiri byl něčím zajímavý, ale nevěděla jsem čím. Viděla jsem v něm jakousi naději, ale jakou naději jsem zrovna já potřebovala? Zrovna sebe jsem považovala za beznadějný případ, ale pokud mi měl dát naději on, tak proč…
Náhle si opřel hlavu o tu mou. Ztuhla jsem a nevěděla, co dělat. Tohle bylo… Dost zvláštní. A tak trochu taky důvěřivé gesto. Problém byl, že já v něm tu důvěru vážně měla, protože mi zachránil život. A to byl největší důkaz toho, že je věrohodným vlkem. Mohl odejít, nebo mě mohl dorazit. Místo toho se o mě postaral. Zamrkala jsem a pohlédla do jeho zelených zraků. Pak jsem ty své smířeně zavřela. Jak to tak vypadalo, byla jsem jeho a on můj. Nebyl to Yriel, který byl spíše bratrem. Byl to Chichiri, kterému jsem právě byla zadlužená a musela jsem se oddlužit. Dal mi najevo, že by to chtěl tímhle způsobem. Netušila jsem, zda jsem schopná s někým být delší dobu. Ale musela jsem se přemoct, život mi na to byl milý. A jemu jsem za něj vděčila, takže jestli jsem se měla nějak odvděčit, mohlo by to být právě takhle?

// <- Křišťálový lesík

Vydal se za mnou a povídal, že je tu nejspíš šest zim. Takže byl pravděpodobně starší, což mě poměrně překvapilo, ale nijak jsem na to nezareagovala. Ponechala jsem si svůj kamenný výraz a chladné oči, které nedaly najevo žádnou emoci. Na jeho odpověď jsem pouze mlčky přikývla a zpozorovala, že se ke mně nějako moc přiblížil. Opět jsem měla nutkání ho od sebe odehnat. Stáhla jsem uši dozadu a hlavu trochu narovnala, ale když mi do krku vystřelila ostrá bolest, stáhla jsem své rysy do bolestné grimasy a hlavu zase vrátila zpět do původní polohy. Vysvětlil mi ovšem, že mě chce podpírat. Ne, vůbec jsem si nepřipadala slabě. Naštěstí mezi námi nevznikl nějaký kontakt, či něco, pouze mi šel hodně na blízku.
Určil směr, kterým bychom se měli vydat a jelikož mě to bylo poměrně šumák, tak jsem se jeho směru držela. Nemohl ode mě chtít nějaký extra výkon. Když jsem tak pozorovala vodu, měla jsem chuť ze své zlatavo – bílé srsti smýt krev. Nevím, jak dlouho jsme šli. Ponořila jsem se do vlastních myšlenek. Jak to bylo dlouho, co mi takhle někdo pomáhal a kráčel mi po boku? Yriel se na mě vykašlal, sotva mě našel. Skrček, nadala jsem mu ve své hlavě a zastavila se na nějaké pláži. Svůj zlatý pohled jsem zaměřila na moře před námi. Tady už jsem jednou byla, došlo mi a já pohlédla na Chichiriho, co na to říká. A zajímá tě to vůbec? Hryzalo zase mé svědomí.

Chichiri pověděl, že je zima a až budu chtít, půjdeme najít nějaký úkryt. Dlouho jsem mlčela, pouze pozorovala znaveným zrakem okolí. Začínalo mi být dobře. Rána přestala krvácet a tím, jak jsem ležela, jsem nabývala zpět své síly. Kdyby tu ovšem nebyl tenhle zvláštní vlk, nejspíš bych to nezvládla. Vděčila jsem mu za hodně, za svůj život. Má tuhý kořínek. S tím, co umí, do teď přežil. Upřímně, kolik procent šance na přežití má vlk, který neumí lovit? Který se, zřejmě neumí ani prát, ačkoliv se před pár hodinami předvedl, že by to šlo? A vydržet se mnou je taky umění… Kecáš, to ty nechceš vydržet s ostatními… Fajn, to je možná pravda, ale on vydržel i to, že já s ním vydržet nechci, polemizovala jsem a sledovala počasí. Není tohle… Zrovna roční období, kdy jsem se narodila? Zima, mrazy, ale sníh takřka žádný? Napadlo mě. Že by zase starší? Zeptala jsem se sama sebe a pomalu poskládala tlapy pod sebe.
„Kolik ti vlastně je?“ Zeptala jsem znaveným tónem a napnula veškeré svaly. Pomalu jsem se postavila a vrávoravě udělala krok do strany, naštěstí jsem se udržela na nohou, ač se mi zamotala hlava. Dlouze jsem vydechla a rozhlédla jsem se, i když po těch hodinách ležení tady jsem si tohle místo zapamatovala s naprostou přesností. Pohlédla jsem na mého společníka. Hlavu jsem měla svěšenou, ne hrdě vztyčenou, jako vždy. Před tímhle vlkem jsem se tak už tvářit nemusela. Před ním byla má hrdost shozena, ač jsem byla odhodlaná, že si ji získám zpět, až toho parchanta znovu najdu. Zívla jsem a pomalým krokem jsem se někam vydala. „Pojďme něco najít,“ zachraptěla jsem a pokračovala dále.

//-> Mušličková pláž (máma říkala, že můžu. :D)

Přestávala se mi motat hlava po nárazu a už ani tolik nebolela, což bylo jenom dobře. Aspoň jsem měla nějaký pocit jistoty, když jsem cítila zlepšení mého stavu, ač jen v drobném ohledu. Chichiri mi povídal, že o zakousnutí toho vlka se postará někdo jiný, na což jsem zavrčela. „Jsem ochotná se pobít s kýmkoliv, abych ho ochránila a následně jej mohla zakousnout sama,“ pověděla jsem tiše, abych mohla mluvit plynule. Ten vlk si to ještě řádně odskáče, to snad bylo jasné. Byla jen otázka času, kdy na sebe znovu narazíme. A já slibovala sama sobě, že tomu vlkovi z našeho příštího setkání udělám tu nejhorší živou noční můru, kterou kdy mohl zažít. Pokud to tedy vůbec přežije. Když jsem cítila, kolik se ve mně hromadí vzteku při myšlence na něj, jen těžko jsem pochybovala, že by mohl skončit dobře. I kdyby se tu ukázal právě teď, šla bych ho roztrhat, zmetka.
Začínalo přituhovat a já cítila, jak mi zima leze pod kožich. Zlehka jsem se zachvěla. Měla jsem sice hustý kožich a pomalu začínala mít zimní srst, ale momentálně jsem byla oslabená a v šoku, taky bylo možné, že jsem se začala chvět vztekem. Proto přišlo i poměrně vhod, když Chichiri narušil můj osobní prostor a prostě si ke mně lehl. Z jeho těla šlo teplo a já cítila další zlepšení. Zlatavé klížící se oči pozorovaly prosto před námi a mé uši zaslechly vlkovu otázku, zda nechci donést jídlo, nebo vodu. Dlouze jsem vydechla a u toho se musela velice krátce ušklíbnout. Co bys mi donesl žábu? Neubránil se můj vnitřní hlas nepěkné poznámce. Zavři hubu. Snaží se, okřikla jsem sama sebe a střihla uchem. „Ne,“ odpověděla jsem krátce. Navíc bych tu nejspíš zmrzla, kdyby právě odešel. Můj žaludek mohl počkat do té chvíle, než si něco ulovím sama.
Začal opět mluvit, povzbudivá slova mu očividně šla lépe, jak lov. Ale tímhle mi skutečně pomohl. Chvíli jsem mlčela. Nevím, jestli jsem přesně nevěděla, co říct, nebo jak říct to, co se právě říct chystám a vůbec jsem váhala, zda něco takového ze sebe vyplodit, ale nakonec jsem se zhluboka nadechla. „Děkuji,“ vydechla jsem jedno jediné slůvko. Snad nebylo třeba nic dodávat. Prostě poděkování za to, že se mě zastal a teď se o mně stará.

Po tom, co jsem jej oslovila, se ozval, že je stále se mnou a uklidňoval mě. Oddechla jsem si, že tu nezůstanu sama. Jindy bych po tom toužila tak moc, ale momentálně by mě samota dovedla k záhubě. A to bez nadsázky, protože by si mě brzy podalo určitě nějaké zvíře. On mi však pověděl, že mě ochrání. Zatla jsem zuby k sobě. „Zabiju ho… Parchanta,“ vydrala jsem ze sebe ztěžka. Až teď jsem si uvědomila, že mě zranil vlk, že jsem nedala pozor na sebe samotnou a nechala nějakého skrčka, ať si na mě klidně zaútočí. A málem mě zabil, nebýt Chichiriho. Hrábla jsem v návalu vzteku packou do země. Nevěděla jsem, jestli mám větší vztek na toho vlka, nebo na sebe samotnou. Vždy jsem si dávala takový pozor u vlků, u kterých to ani nebylo potřeba a teď, když bylo, tak jsem byla úplně mimo. Tiše jsem zavrčela.
Vztek zase pomalu upadal a stejně tak já jsem měla chuť upadnout do hloubi spánku. Z usínání mě ovšem probudila štiplavá bolest a já jsem zuby stiskla ještě více k sobě, přičemž jsem byla ráda, že jsem nevylétla z kůže a nevydala ze sebe byť jedinou hlásku, která by značila, jak moc mě to ve skutečnosti bolí. Pravdou řečeno, moje hrdost byla tak velká, že jsem ani za mák nic takového nedala najevo. Když jsem měla být silná, tak ať to stojí za to. Vzteklinu?! Vyjeklo moje svědomí náhle zděšeně, když mi Chichiri vysvětloval, že mi vymývá ránu, což způsobilo tu štiplavou bolest a že bych mohla dostat infekci, nebo i vzteklinu. Můj ty Jashine, fuj! Panikařila jsem dál a pohlédla na svého společníka. Nebo zdravotníka? Ten mi radil, abych se moc nenamáhala a neusínala. Povzdechla jsem si. Byla jsem tak moc unavená…
On si ke mně lehl. V momentě jsem nevěděla, jak reagovat a ubránila jsem se tomu, abych začala vrčet. Kdybych to udělala, tak by to asi moc příjemný nebylo, pro mě ze zdravotní stránky, pro něj z té psychické. Musela jsem se naučit být trochu vděčná. Udělal něco, co by zajisté jiný vlk neudělal. Navíc jsem pocítila jemnou změnu. Už mi nebyla taková zima a cítila jsem se krytá. Schoulila jsem ke svému tělu packy a znovu se zadívala do korun stromů malého vzrůstu. Zaposlouchala jsem se do jemného šumění řeky kousek od nás a pozorovala padající listí.

Ten nechutný vlk se vymluvil na to, že dostal hlad a půjde si něco ulovit. Chichiri se s ním dohadoval, až mě udivoval svou kuráží, ale přesto odešel. Díky Jashinu, proběhlo mi hlavou a ucítila, jak mě podpírá tělo mého společníka. Přišlo to vhod, protože černé fleky před mým zrakem mi podlamovaly kolena. Svět se se mnou stále motal, až jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Jindy by se mi zježily všechny chlupy na těle, že někdo narušil můj osobní prostor a dovolil se mě dotknout, ale teď jsem za tuhle oporu byla snad i vděčná. Když se vlk neudrží na vlastních nohou, tak to přijde vhod, ne že ne…
Mluvil na mě. Slyšela jsem ho z dálky, dezorientovaným pohledem jsem na něj krátce pohlédla. Co to říká? Křičely mé zmatené, zděšené myšlenky. Bála jsem se, protože jsem nevěděla, co se se mnou děje. Umírám? Napadlo mě. Pootevřela jsem tlamu a začala se pomalu sesouvat k zemi. Pomalu díky hnědému vlkovi, který mé tělo stále podpíral. Ublíží mi? Neznáš ho… Ale zastal se mě. Třeba to byla jen přetvářka, v tu chvíli jsem již ležela na zemi. Jakákoliv snaha znovu vstát byla marná, mé tělo mě neposlouchalo. Rána stále krvácela a čím více krve se vytrácelo z mého těla, tím rychleji jsem ztrácela vědomost nad sama sebou. Samozřejmě, nebyla to smrtelná rána, ale obyčejné škrábnutí taky ne. Rozhodně mě ten šmejd nešetřil!
Vodu? Slyšela jsem… Kývla jsem hlavou a zamlženým zrakem jsem se snažila za Chichiriho zaostřit. Rozmazaným a začerněným zrakem jsem ovšem neviděla nic. „Chi…?“ Hlesla jsem tiše. Nechal mě tu? Odešel? Nedivila bych se, pomyslela jsem si. Ale z neznámého důvodu mě popadla panika, že bych tu měla být sama, v tomhle stavu.

Kvůli tomu, jak se mi motala hlava, jsem vrávoravě přešlápla z jedné nohy na tu druhou. Z dálky jsem slyšela hlasy. Jako kdyby byly daleko ode mě a stále se vzdalovaly a přibližovaly, až mě to dovádělo k šílenství. Zastřený zrak jsem se pokusila rozostřit tím, že jsem si packou protřela oči. Nečekala jsem, že by ten vlk hned zaútočil. Ale přišlo to jako čistá rána z nebes. Ucítila jsem další ránu na zem a ten vlk se mi okamžitě zakousl do krku. Vytřeštila jsem oči v náhlém šoku. Pak přišel náhlý klid. Viděla jsem své sourozence, malé chlupaté kouličky, co se sotva valily. Tak takhle jste se cítili, když vám brali život? Pomyslela jsem si a vytřeštěné oči přivřela. Vlk se mnou cloumal. Cítila jsem, jak mi ubývá kyslík v plicích a má zlatovobílá srst se na krku barvila do červeně. Co to… Vzchop se, nebo tě ten šmejd zabije! Alarmovalo mě ihned mé svědomí.
Zavřela jsem oči, když jsem cítila, že ani tak nemůžu. Ale vlk svůj stisk náhle povolil a já oči otevřela. Vzdorovitý pohled ihned padl do těch jeho krvelačných očí. A ty náhle zmizely. Zmateně jsem zamžourala a všimla si stop krve pode mnou. Nevypadalo to dobře. Slyšela jsem pokřiky Chichiriho a viděla jeho hnědé packy, jak stojí přede mnou. On se mě… Zastává? Došlo mi trochu později. Jediný, kdo mi kdy zachránil život před krvelačnou vlčí zrůdou, podobné tady tumhle, byl Yriel a do dnes jsem mu byla zavázaná… A taky to byl můj jediný přítel. Vypadalo to, že počet jeden se znásobí na dva. Vzhledem k povaze hnědého vlčka udělal velice statečný čin.
Pomalu jsem poskládala packy pod sebe a nemotorně vstala. Vůbec se to nepodobalo mým běžným, elegantním pohybům. Dokonce jindy hrdě vztyčená hlava teď byla takřka u země. Z krku mi odkapávaly kapičky krve. Postavila jsem se k mému společníkovi a vycenila bělostné tesáky, přičemž jsem hrdelně vrčela. Jiný vlk by se asi nezvedl, ale já nebyla žádná bačkora. Ač jsem společně s krví ztrácela i zbytky sil, tohodle šmejda jsem musela aspoň odehnat pryč. Myslím, že po boku Chichiriho se mi to podaří. Přeci jen jsme na něj dva.

//<- Západní louky

Vypadalo to, že se Chichiri stále drží. Tak toho se jenom tak nezbavím, došlo mi. Pokračovala jsem v běhu dál, nezpomalila jsem ani, když jsem vběhla mezi stromy, kterým jsem se stále musela vyhýbat. Náporem větru má srst usychala. Stejně byla tak hustá, že se jí mnoho na holou kůži nedostalo. Tenhle lesík mi byl povědomý. Byla jsem tu s Ghostem, došlo mi. Jeho pach jsem tu slabě cítila, musel tu ještě před nedávnem být. Zapomněla jsem chvíli na realitu a prostě si užívala běhu. Hleděla jsem na sebe, mezi koruny zmenšených stromů a stále pokračovala podél řeky. Schválně, kam nás zavede.
A tu náhle rána. Do něčeho jsem narazila, přímo hlavou a na svých vlastních nohou jsem se neudržela. Zřejmě to byl vlk. Vzhledem k tomu, že stál u řeky, bych se vůbec nedivila, kdybych ho svým mohutným a silným tělem shodila přímo do ní. První, co jsem si uvědomila, ovšem bylo, že se mi začernil celý pohled a mě se šíleně motal svět. Onen vlk musel být taky pořádný mamut. Možná přeci jen zůstal stát, ale protože jsem do něj vpálila plnou rychlostí, silně jsem o tom pochybovala. Navíc jsem chvíli ani normálně neuvažovala. Na chvíli jsem nebyla schopná vnímat realitu, jen vím, že jsem se automaticky zvedla vrávoravě na nohy.

// <- Armanské hory

Klusala jsem ladně dál, stále jsem měla ve výrazu chlad a uši přitisknuté k hlavě. Zkráceně řečeno tedy žádná změna, žádný výraz, nebo projevení emocí. Chvíli jsem pokračovala, aniž bych se ohlédla, zda za mnou Chichiri jde. Až po chvilce jsem se ohlédla, zda opravdu pokračuje se mnou, nebo se rozhodl zůstat. Nevím, jestli pro mě bylo překvapením, když jsem jeho hnědý kožich zahlédla. Každopádně mi nedělalo moc dobře, když šel za mnou. Z toho pocitu, že by po mě mohl skočit a sejmout mě k zemi, se mi naježila srst po celém hřbetě. Sama pro sebe jsem si zavrčela a přivřela oči.
Zastavila jsem po tom, co jsem přešla tuhle travnatou louku s odkvetlým kvítím. Byla tu totiž řeka, kterou jsem již jednou přecházela. Podrážděně jsem přežvýkla a přešlápla z jedné nohy na druhou. Jen když jsem si představila, jak je voda ledová, tak se mi tam už nechtělo. Pohlédla jsem na vlka, který mě již jistě dohnal. Povzdechla jsem si a vykročila v před. Pak jsem bez váhání řeku překonala, co nejrychleji to šlo, přičemž jsem se na druhé straně okamžitě oklepala, ale už teď jsem cítila vlezlou zimu.
„Proběhneme se,“ zamumlala jsem pak. Potřebovala jsem se něčím zahřát a tohle byl jediný způsob. Následně jsem se rozeběhla cvalem podél další řeky. Nevěděla jsem, kam přesně mířím, ale měla jsem tušení, že jsem tudy již párkrát proběhla. Jen jsem doufala, že ten vlček se mnou zvládá držet tempo, pomaleji se mi nechtělo.

//-> Křišťálový lesík (Přes řeku Mahtaë, podél Medvědí)

Pozorovala jsem tohoto hnědého vlka s jakousi pohrdavostí v pohledu. Skutečně jsem nechápala, co tu přede mnou nacvičuje a jak vůbec může mít tolik odvahy přede mnou ukazovat jednu, ba dokonce dvě nejcitlivější části těla. O jedné z nich jsem pochybovala o tom, že ví, k čemu ji má. Musela jsem se nad tou myšlenkou ušklíbnout, ale nahlas jsem neřekla vůbec nic, stejně tak můj výraz byl stále naprosto kamenný a oči chladné. Jejich pohled tenhle vlček dlouho nevydržel a pohled odvrátil nad nás. Cvrlikání ptactva mi dráždilo uši. Stiskla jsem čelisti pevně k sobě a odfrkla jsem si. Než jsem se začala vztekat, zastavil mě Chichiri, který začal dětinsky máchat packami ve vzduchu a štěkal.
Naklonila jsem hlavu zkoumavě do boku a nechápavě jsem jej sledovala. Stíhal dělat tolik věcí! Náhle byl jeho čenich u toho mého. Přivřela jsem nevraživě oči a svou hlavu odvrátila do boku. Pak jsem vstala a otočila jsem se směrem dolů, z těchto kopců, takže tam, odkud jsem přišla. „Pojď,“ vyzvala jsem jej podrážděně. Raději ho s sebou někam vezmu, než abych si tu jako nějaké vlče hrála, pomyslela jsem si. Své elegantně tvarované tělo jsem nesla ladně a hrdě. Tak nějak jsem dávala najevo svou dominancí nad ním. Protože jsem věděla, že když budu chtít, strčím ho do drápku.

// -> Západní louky

Vypadalo to, že se rozhodl se naprosto uvolnit a lehl si. Jen tak, prostě se rozvalil a překulil na záda, čímž na mě začal vystrkovat bíle zbarvené břicho. Lehce jsem zakmitala jedním ouškem a sledovala jej z výšky svým chladným pohledem. Máš možnost ho rozpárat a prostě zdrhnout, křičel na mě hlásek v hlavě. Přitiskla jsem uši pevněji k hlavě. Proč bych měla být stejná, jako ti parchanti, to mi zavraždili sourozence?! Zchladila jsem sama sebe. Vlastně jsem měla opravdu výčitky, že mě něco takového mohlo vůbec napadnout. Už jen kvůli tomu, že bych se uchýlila k bratrovraždě. K vraždě stejného druhu, stejně jako ti šmejdi kdysi. A ještě k tomu oni byli schopní zabít malá vlčata. Sice jsem to neměla ráda, tyhle malé caparty, ale tohle mi připadalo jako vrchol nechutnosti a necitnosti, kterou vlk mohl kdy projevit.
Oplatila jsem mu pohled, přičemž jsem se trochu snížila, abychom si viděli do očí. Protože ty mě na něm přeci jen okouzlovaly nejvíce. Jeho reakcí na mé pozdní představení byl pouhý úsměv s přikývnutím, na druhou stranu jsem tyhle reakce oceňovala, přeci jen by bylo zbytečné to jakkoliv zakecat. Nač slova? Někdy byla zbytečná. Někdy prostě jen stačí, že u sebe někoho máte, protože i někdo tak chladný, jako já, u sebe vždy někoho potřebuje. Nepotřebovala jsem ho mít za ocasem neustále, někdy jsem potřebovala samotu, ale kdybych byla sama, začala bych bláznit. Což už jsem tak trochu začínala i teď, ale doufala jsem, že mě někdy můj vnitřní hlas nebude trýznit silněji.
Takže tu tak ležel přede mnou, naprosto klidně a hleděl mi do očí. Nevěděla jsem proč, ale trochu mě to uvedlo do rozpaků. Proč tak zírá? Pozvedla jsem mírně hlavu. Nesnížila jsem se ovšem k tomu, abych pohledem někam uhnula. Někam jinam, než z jeho zelenkavých očí.

To ticho mezi námi mi vůbec nevadilo. Neřešila jsem ho, ba dokonce mi vyhovovalo. Na co si povídat? Stačí pouze ten pocit, že vlk není sám. Stejně když ten druhý otevřel tlamu, byly to pouze zbytečné, otravné kecy. Nemyslela jsem tím konkrétně Chichiriho, ale naprosto všechny vlky. Až na Yriela, který tu zřejmě nebyl. A já už jsem si bez něj zvykla žít natolik, že mě to trápilo jen mírně a někde hluboko uvnitř mě, takže to nemělo šanci vzejít napovrch. Celkově jsem veškerý svůj smutek skrývala hluboko uvnitř, za touhle ledovou maskou bez emocí. Měla jsem takový pocit, že stejně všechno uvnitř mě zmrzlo, za tu dlouhou dobu, co jsem tenhle výraz nosila. Zemřela jsem společně se svými sourozenci. Bylo vlastně zajímavé, kam mě má mysl od přemýšlení nad partnerem dovedla. Byla jsem přesně v místě, kde jsem nechtěla být.
Takže jsme tu tak mlčky seděli, každý zahloubaný nad něčím jiným. Já tím kamenným pohledem sledovala okolí, jeho jsem si ani tak moc nevšímala. Dokud nepromluvil. Až teď jsem zachytila zajímavé tóniny jeho hlasu. Koutkem oka jsem na něj pohlédla, ale celý pohled na něj neobrátila. Zavrtěla jsem hlavou, že si to skutečně představit nedokážu. Opět jsem pohled přesunula před sebe a po chvilce mlčení ze mě vzešlo: „Lylwelin. Jmenuji se Lylwelin.“

Zavrtěla jsem hlavu. „Jen tak ne. Chce za to nějaké kytky, nebo co. Prostě jen taková, pro nás, prkotina. Horší je to pak v zimě, když žádné neseženeš. Ale kdybys uměl se svou magií, nebyl by to nejspíš problém ani v zimě,“ odvětila jsem zamyšleně. Nějak ses rozkecala, už drž hubu, sim tě, napomenula jsem se. Vážně jsem nesnášela, když jsem se moc rozmluvila. Jindy jsem neměla co říct, ale když už se jednalo o něco, co jsem věděla, mlela jsem pantem, až mě bolel. Skrze ty oči poznamenal, že je to zvláštní, na což jsem přikývla, ale už nijak nekomentovala. Ani jsem neměla jak, prostě to byl holý fakt.
Nakonec přišel s povídáním na řadu on. Opětovala jsem mu pohled do očí a pozorně poslouchala. Zpočátku to možná znělo i záživně, na druhou stranu mi připadalo, že na nic z toho, co mi povídal, prostě nejsem stavěná. „Asi jsem raději také celá,“ ušklíbla jsem se nakonec. Představa, že bych se měla rozpůlit a svou druhou půlku dát někomu druhému, se mi vážně nelíbila. Ba dokonce příliš hnusila, že by někdo měl jen část mého naprosto dokonalého, zlatavobílého kožichu.
Nakonec si tedy povzdechla a chladně se koukala na výhled, který se zde naskytoval. Vypadalo to, že si tohle všechno, co mi pověděl, rozebírám ještě v hlavě a opakuji si jeho slova. Tráví spolu hodně času… Zvládla bych to? Ptala jsem se sama sebe. Všechno mu říkáš… Proč? Na co? Proč by měl všechno vědět? Zněla má otázka v hlavě. Oblizovali a těsně u sebe leželi?! No to snad ne! Zděsila jsem se a musela jsem se celá otřepat z toho, jak moc nechutný mi to přišlo.